---

Sport a zase sport

Zhruba takhle by se dala donedávna popsat má veškerá zkušenost se psaním. Pominu-li příspěvky na vlastní blog, které se věnovaly zejména politické situaci, problémům politiků a jejich protiřečení či společenským nešvarům, byl to pouze sport, o kterém jsem psal a publikoval. Sportem jsem doslova žil a sebekriticky musím přiznat, že jsem kvůli němu i poněkud zanedbával učení na gymnáziu, o něco méně pak později na Univerzitě. Pohyb měl zkrátka přednost a to, že jsem se dostal ke psaní právě o sportu, bylo jen logickým vyústěním.

Mé začátky ve sportovní žurnalistice, které vlastně předznamenaly to, že si později ve psaní zvolím právě sportovní zaměření, začaly až v červenci 2012. V té době jsem na internetových stránkách hokejového klubu v Prostějově, kterému jsem už řadu let fandil, našel nabídku, která mě zaujala. Kromě tradičních článků o tom, co je v klubu nového, zde totiž na úvodní straně bylo vyvěšené oznámení, že zdejší hokejová redakce by ráda rozšířila svůj tým. Po krátkém váhání jsem nabídku přijal a položil tím vlastně základy ke svému dalšímu profesnímu vývoji.

Brzy jsem poznal, že práce sportovního redaktora by mě bavila. A to i přesto, že práce pro firmu eSports může být poměrně dost časově náročná a finanční ohodnocení tomu vůbec neodpovídá. O zajímavosti této profese mě však řada jiných věcí přesvědčila. Potkávání zajímavých a známých lidí a rozhovory s nimi, hledání informací, někdy jejich drobné komentování. Snaha podat informace zajímavě a srozumitelně, vypichování neobvyklých věcí. Ale především to, že mám jako fanoušek a sportovní nadšenec ze psaní o hokeji hned dvojí potěšení: z práce jako takové a z kvalitně tráveného volného času. O tomto aspektu práce sportovního žurnalisty hovoří krátce také Alice Tejkalová v knize O reportážích, o reportérech. A právě jeden z faktů, které jako příznačné pro sportovní novináře vyzdvihuje, je právě zároveň fanouškovství těchto novinářů. Nebo přímo praxe v tom daném sportu. Ostatně pokud se podíváme dnes na obsazení například programu stanice ČT Sport Buly hokej živě, uvidíme, že se její slova potvrzují. Příkladem vystudovaného novináře, ale zároveň velkého fanouška může být Robert Záruba, pak jsou zde ale také přítomní experti a komentátoři, často právě z řad bývalých hokejistů (Martin Hosták, David Pospíšil, Milan Antoš, David Moravec). S A. Tejkalovou a jejím předpokladem pro věc ,,zapáleného“ novináře musím tedy už jen z tohoto důvodu souhlasit, rád bych ale ještě přidal jeden možný důvod pro tuto skutečnost. Člověk takříkajíc zvenčí, který má se sportem (ať už pasivně nebo aktivně) pramalé zkušenosti nejenže pravděpodobně nemůže být považován ani za nikoho vzdáleně připomínajícího experta na problematiku, zároveň však nebude ani umět dění na hřišti, ledové ploše, dráze, silnici, kurtu či sjezdovce podat. Výkladu pravděpodobně kromě znalostí bude chybět také dynamika, půjde tak o něco nudného, suchého, což právě s rychlostí a spádem sportů absolutně nekoresponduje.

Samotná práce mi pak přinesla ještě mnohem více, než jenom možnost zajímavé práce a trochy peněz za ni. Především mě navykla na to, co by měl mít každý novinář zažito, přinejmenším pro to, aby si udržel pracovní pozici. Tím něčím jsou samozřejmě uzávěrky. Ano, všichni jsme se s nimi setkali ve škole při odevzdávání úkolů, seminárních prací a dalších příjemností. Jenže ve škole častokrát člověk dostane druhou i třetí šanci, možnost něco doopravit při odevzdání nebo po dohodě s vyučujícím nepopulární deadline posunout. V novinařině je to (naštěstí a bohužel) jiné. Když nemá žurnalista včas něco hotové, zadělává si tím na velký problém. ,,Nestihnul jsi to napsat? Tvoje chyba. A že jsi neměl čas? To mě nezajímá, měl sis ho udělat.“ Nestíhaní termínů a následky se dají shrnout jednoduše. Jeden ,,přešvih“, máš problém. Druhý ,,přešvih“ nebo nedodělávka, máš velký problém. A když se nezadaří ani potřetí, má, teď už bývalý, zaměstnavatel problém s tebou.

Toto specifikum novinářské práce se pro mě ukázalo jako více než důležité. A to především díky tomu, že odjakživa jsem měl problém s dodržováním termínů a jakýmkoli systémem práce. Právě začátkům při psaní pro klub LHK Jestřábi Prostějov vděčím za to, že se z mého stylu práce se stručným, ale výstižným označením ,,chaos“ stal alespoň ,,chaos uspořádaný“, což mi do určité míry pomohlo nejen v pracovním procesu, ale také při plnění povinností do školy.

Postupně mi ale malá místnůstka označovaná za redakci a skromný výdělek na zimním stadionu v Prostějově přestaly stačit a rozhodl jsem se, že se kouknu i někam dál (samozřejmě při pokračujícím působením u Jestřábů). Tentokrát jsem nemusel hledat sám, ani spoléhat na náhodu. O pracovní nabídku se totiž postaral známý, který mi nabídl psaní i pro prostějovský fotbal, kde bych ovšem dělal jen on-line zpravodajství. Možnost vyzkoušet si i jiný sport, než hokej, jsem přijal a brzy se tak z jedné práce staly dvě.

Působení na fotbalovém stadionu mi přineslo jednu radikální změnu. Kromě vyššího honoráře totiž na tribunách chybělo bezdrátové připojení k internetu. Musel jsem se tedy při této práci vrátit jakoby o patnáct let nazpátek a místo do netbooku se informace posílaly přes mobilní telefon formou pravidelných hovorů. Tento, pro mě do té doby nezvyklý, styl práce měl však jednu nespornou výhodu. Vyzkoušel jsem si totiž, jak jsem schopný tvořit do notesu poznámky a posléze je podat. Nově jsem tedy okusil i práci blízkou té, jakou vykonávají sportovní reportéři v rádiích.

Později, na jaře 2013, jsem si přibral ke psaní pro místní hokejisty a fotbalisty další práci. Už si popravdě ani nevzpomínám, jak jsem k ní přišel, každopádně jsem jednoho dne začal psát pro internetový server gambrinusliga.cz rubriku Moment kola. Práce spočívala v tom, že jsem podle možností nasledoval několik zápasů nejvyšší české fotbalové soutěže a posléze se rozhodl, který zápas byl asi tak nejzajímavější. Následovalo vypíchnutí zajímavého momentu zápasu, popsání kontextu a  pokus o nějaké vtipné vypointování článku, který se dal zařadit mezi poznámky. I dělání na těchto drobných příspěvcích mě bavilo, bohužel mi ale tato práce nevydržela dlouho.

Netrvalo však dlouho a naskytla se nová příležitost. Přes spolužáka Michala Kvasnicu jsem se dozvěděl o tom, že olomoucký hokejový klub HC Olomouc shání nové redaktory pro své webové stránky. Dostal jsem se tedy po roce do prakticky stejné situace, ovšem tentokrát jsem musel o místo zabojovat. Motivační e-mail a nějaká ukázka dřívější práce byly podmínkou, o pozici redaktora se totiž snažila zhruba desítka uchazečů. Nakonec jsem se stal jedním ze dvou přijatých a k práci pro dva prostějovské sportovní kluby jsem přibral ještě třetí, tentokrát o úroveň výše. Olomoucký hokej se totiž v té době nacházel v první hokejové lize, druhé nejvyšší tuzemské hokejové soutěži. A myslel ještě výš. Navíc estliže druhá liga zase tolik zajímavých jmen hráčů či dokonce klubů nenabízela, ta první jich byla naopak plná, zvláště pak Třebíč či Mladá Boleslav. Nově získanou pozici jsem tak hned vnímal jako poměrně exkluzivní záležitost.

Tomuto pocitu navíc přidala také samotná úroveň redakce. O něco kvalitnější materiální zázemí a také finanční ohodnocení byly spíše drobnými bonusy. Jako velká změna se naopak ukázal samotný styl psaní a grafické úpravy, které šéfredaktor prosazoval. Vyšší frekvence článků, vyšší požadavky na jejich úpravu a jednotnost vzhledu, častější rozhovory s hráči. To vše a taky skutečnost, že ze stovek redakcí po celé České republice měla právě ta olomoucká trvale výborné výsledky a v hodnocení vedení společnosti eSports se umisťovala na předních místech[1], dělaly z práce v olomoucké hokejové redakci velmi zajímavou a do určité míry i prestižní záležitost.

Postupně se však ukázalo také pár z mého pohledu stinných stránek práce. Kromě ještě většího lpění na přesném dodržování termínů se projevovala určitá šablonovitost práce. Redakce měla prakticky nastaveno, jak musí článek vypadat, co přesně musí obsahovat a kde. Ze psaní článku se tak v podstatě mohlo stát až vpisování textu do předem připravených kolonek, které mohlo výrazně potlačit kreativitu jedinců a jejich vynalézavost. Když jsem si tuto skutečnost uvědomil, mé počáteční nadšení z přijetí do této redakce trochu opadlo. Postupně jsem si však na tento styl práce zvyknul. A to i přesto, že s ním úplně nesouhlasím. V tomhle směru mi tato práce opět dala něco nového a důležitého. Nově jsem se totiž musel učit přizpůsobování striktním redakčním požadavkům a také právě zvýšenému důrazu na včasné odevzdávání prací, se kterým mám občasné problémy dodnes.

Celkově však hodnotím tuto zkušenost pozitivně. Myslím si, že psaní se u mě poměrně kvalitativně zvedlo, stejně tak kritičnost ke svým vlastním článkům. Navíc mě texty v této redakci naučily používat nějaké tagy, o kterých jsem třeba ani dříve nevěděl že existují. Celkově největším zážitkem je pro mě ale nejspíš samotná hra, kterou prvoligové týmy předvádějí. Do té doby, než jsem nastoupil do olomoucké hokejové redakce jsem na žádném prvoligovém utkání nebyl a pro menší atraktivnost první ligy jsem neměl ani možnost shlédnout nějaký sportovní souboj v televizi. Hra v této lize byla rychlejší a přesnější, než na jakou jsem byl zvyklý v Prostějově. To sebou například přinášelo také větší obtížnost zpracování viděného do poznámek a následně do článku.

Velkým lákadlem však byli také jednotliví hráči. A často takoví, které jsem do té doby viděl skutečně jenom v internetových přenosech nebo v televizi. Asi nejvíce na mě zapůsobil hned první rozhovor, který jsem měl možnost po jednom z prvoligových zápasů udělat. Do Olomouce tehdy přijel klub z Třebíče, který v té době hrál zhruba průměr tabulky. Ovšem mezi sebou měl hned několik hráčů, kteří už v nedávné minulosti nastupovali v extralize. Jedním z nich byl také útočník Vojtěch Němec. Ten se v minulé sezóně příliš neprosadil a byl tak prakticky odeslán na rozehrání právě do Třebíče. Pamatuji si doteď, že před i po rozhovoru jsem byl trochu v šoku při pomyšlení, že mluvím s extraligovým hráčem (řekl bych, že záblesk zbytku nováčkovství), který sice nebyl z těch nejznámějších a nejúspěšnějších, zato však v nejvyšší soutěži nastupoval za můj oblíbený klub. Paradoxně se šok z tohoto rozhovoru později zvětšil a to proto, že se ukázaly kvality Vojtěcha Němce. Ten v rozhovoru se mnou ještě uvedl, že si není jistý, zda dostane v extraligovém Brně vůbec nějaký prostor. Do týdne se dočkal a od té doby byl největším tahounem týmu. Pro mě to bylo jako když se u Williama Howarda Russela psalo o tom, jak se snažil být na místě války ještě před tím, než vůbec začala a slyšet později její první výstřely. U mě se nevědomky podařilo udělat rozhovor s hráčem, který se během dalších pár měsíců stal hvězdou.

---

Pero nebo klávesnice? Radši pero

Při zápisu do zimního semestru akademického roku 2012/2013 jsem si jako specializaci zvolil psanou žurnalistiku. Nebyl to ode mě výběr jednoznačný, protože jsem váhal mezi on-line žurnalistikou a psanou, měl jsem navíc zájem spíše o první jmenovanou. Vedly mě k tomu i racionální důvody: s tímto typem žurnalistiky se dnes (podle mého názoru) setká mnohem více čtenářů, hlavně mladých, než s ,,klasickým“ papírovým periodikem, navíc jsem sám měl více předchozích zkušeností s psaním do elektronických médií. Ke všemu jsem byl (a stále jsem) přesvědčen, že je v současné době snazší sehnat práci právě v některém z internetových zpravodajských serverů. Stalo se však, že kapacita semináře byla brzy naplněna a mě nezbylo než si nakonec zvolit méně oblíbenou z oblíbených variant.

Ukázalo se však, že nakonec ne zcela dobrovolná volba semináře byla volbou správnou. Paní magistra Helena Vaculová dokázala hodně naučit, navíc takovou příjemnou, zajímavou formou. Důležité podle mě bylo nejen to, že se snažila každému věnovat, ale především skutečnost, že se jednalo o člověka s letitou praxí, kterou se navíc snažila dále předat. Nešlo o schémata, definice a poučky z vysokoškolských učebnic, skript a další odborné a edukativní literatury, ale o prakticky zaměřený seminář s prakticky myslícím vyučujícím. Takové jsou (opět je to jen můj názor) hodně potřeba, ale zároveň převládá na řadě vysokoškolských oborů jejich nedostatek. A Žurnalistika není bohužel výjimkou. I zde se často učí o dobrých a skvělých novinářích, ale už daleko méně to, jak se takovým dobrým, nebo ještě lépe skvělým novinářem stát.

Na práci paní magistry Vaculové dobře navázal, taktéž magistr, Karel Páral. Ten pokračoval vlastně v podobném stylu, kdy jsme tvořili vlastní práci, ale také se kriticky dívali na práce jiných a hodnotili ji z různých úhlů pohledu. Podstatnou se ukázala třeba práce s již vydanými novinami, všímání si toho, jak autoři píšou, co dělají dobře, co špatně, jak mají vypadat titulky, fotky a podobně. Přínosné pak bylo také střídání periodik a to hned z několika důvodů. Důležité je uvědomit si, že přestože můžeme dělit noviny pouze na tisk seriózní a bulvární, i v těchto dvou skupinách můžeme pozorovat nemalé rozdíly. Každé periodikum má jiný standard, co je pro jedno přijatelným a zveřejnitelným obsahem, je pro redakci jiného hodně nepovedený vtip nebo alespoň dílo hodné přepracování. A právě hodnocení a důkladné pročítání novinářských prací studenty novinařiny může být přínosem v tom názorně ukázat, že a jak se jednotlivá periodika od sebe odlišují. Navíc už jen toto dává kromě přehledu možnost také k počátkům rozhodování, jakým směrem by se člověk v budoucnu chtěl ubírat. Zkrátka který styl psaní mu svědčí nebo by mu nedělalo problém se mu přizpůsobit.

Skutečnost, že jsem se nakonec přihlásil na psanou žurnalistiku a ne na on-line žurnalistiku však zapříčinila také to, kam jsem později šel na praxi. Redakční praxi číslo jedna jsem totiž absolvoval právě v on-line médiu, přesněji řečeno v redakci hokejového klubu. Práce byla fakticky stejná, jenom člověk tolik kolem sebe nepozoroval všechny její dílčí části. Navíc webové stránky hokejového klubu jsou pochopitelně charakteristické svým homogenním obsahem, což mě jako hokejovému fanouškovi pochopitelně během první praxe, která se později protáhla na dlouhodobější a zatím časově neomezenou spolupráci, vyhovovalo.

Semináře psané žurnalistiky mě ale začaly orientovat jiným směrem. Kromě toho, že jsem si nepřestal uvědomovat, že právě sportovní a zároveň on-line žurnalistiky mi ,,sedí“, došlo mi naopak, že by byla chyba se zaměřovat jen na takhle úzké téma zpráv. Oba semináře navíc ukázaly, že na tom mé psaní není zdaleka tak dobře, jak jsem si do té doby naivně myslel. Řekl jsem si tedy, že z tohoto důvodu by druhá z mých praxí měla toto všechno reflektovat.

Především z těchto důvodů jsem se rozhodl během začátku třetího ročníku pro praxi v některém z místních periodik. Místní nejspíše proto, že jsem na základě nějakého stereotypu doufal v osobnější přístup (místní pro mě znamenalo také menší – méně lidí, menší redakce apod.), ale také proto, že jsem si nevěřil natolik, že bych se nějaké své dílko snažil během praxe protlačit do celostátní části tiskoviny.

Následovalo tak vybírání z novin v místě mého přechodného bydliště, v Prostějově. Moje poměrně omezené znalosti místních novinářských poměrů mě nakonec vedly k tomu, že jsem si vybíral fakticky jen ze dvou periodik: Prostějovského Večerníku a Prostějovského Deníku. A podobně jako ve chvíli kdy se rozhodovalo o tom, jestli se dát na dráhu psané žurnalistiky nebo on-line formy, jsem to nebyl tak úplně já, kdo učinil rozhodnutí. Po odeslání e-mailů s žádostí o poskytnutí možnosti praxe do obou redakcí se mi totiž dostalo jen jediné, zato velmi rychlé a kladné  odpovědi. A to od Prostějovského Deníku, konkrétně od asistentky Evy Filoušové. Večerník, přestože jsem mu psal dříve, než do Deníku, se ani po pár dnech neozval.

Tentokrát jsem byl ale z ,,mého“ rozhodnutí daleko nadšenější než v případě několikrát zmiňovaných seminářů. Oboje noviny jsem měl totiž v minulosti už mnohokrát v ruce a věděl jsem proto, že Večerník je tím bulvárnějším a než například k Hospodářským novinám má daleko blíže k Blesku. Deník na mě vždy dělal mnohem serióznější dojem (obsahem a jeho zpracováním a nově i přístupem), proto jsem byl mnohem radši, když jsem dostal možnost absolvovat praxi právě zde.

Hned první den praxe (v polovině září) se ukázalo, že se nebude jednat o ,,praxi“, o níž jsem párkrát slyšel (místo psaní a pracování nošení kávy redaktorům). Naopak. Ukázalo se, že hned po představení redaktorkám (v tu chvíli se v celé redakci nacházely pouze ženy) mě čeká práce na prvním, v tisku publikovatelném článku. Ten se nakonec skutečně podařilo připravit a napsat a to přesto, že se práce na něm ukázala časově daleko náročnější, než jsem si představoval. Z jednoho článku se však během dvou týdnů stalo několik desítek, někdy pouhé zprávy v základní podobě, jindy rozšířené zprávy, náznaky reportáží či anketa. Pro mě hodně přínosné bylo, že jsem se během práci na článcích seznámil, buď osobně, nebo pouze po telefonu, s řadou zajímavých lidí z různých oborů, kteří mi zároveň občas poskytli nějaký ten nápad na sepsání dalšího textu nebo třeba vizitku, která by se v budoucnosti mohla hodit.

Ve chvíli, kdy už má praxe v Deníku pomalu končila, už jsem přeci jen ocenil jeden poznatek, který jsem získal během studia na jednom z teoretičtěji zaměřených předmětů. Šéfredaktorka i redaktorky mi potvrdily, že práce na novinách je stále stejně nebo i víc (občas z divize přišel nějaký pokyn ohledně nových rubrik a námětů), zato lidí je stále méně. Před poměrně krátkou dobou navíc Deník přišel o několik svých spolupracovníků, čímž se problém ještě více umocnil. Pro mě osobně však byla tato situace nakonec pozitivní. Šéfredaktorka Kateřina Slouková mi totiž nabídla víkendové služby, během nichž se píšou dva až tři články (často reportáže, někdy rozhovory) z kulturních akcí v Prostějově a blízkém okolí. Nabídku jsem přijal a hned jsem před sebou měl trochu jiné možnosti. Nejenže jsem získal možnost si teoretické poznatky ověřit v praxi, ale také ještě další příležitosti poznat nové (a obvykle zajímavé) lidi. Ke všemu se s víkendovou prací pojil také honorář. Peníze za psaní pro mě sice nebyly nic nového (už od firmy eSports, pro kterou jsem psal texty s hokejovou tematikou, jsem dostával určitou finanční odměnu), poprvé jsem však byl někde coby žurnalista smluvně vázaný. Je sice pravda, že ke standardní smlouvě, kterou bych rád jednou v redakci získal, měla daleko, přesto jsem však tento krok vnímal jako velký posun dopředu. Navíc mi dodal i sebevědomí, především vědomí toho, že práce, kterou dělám, je alespoň na takové úrovni, aby ji někdo ,,odkývnul“ a ještě zaplatil mi na sebedůvěře hodně přidalo.

Důležité pak bylo, že jsem se při jednom mém pobytu v redakci setkal také se sportovním redaktorem Lukášem Horákem, absolventem Žurnalistiky na Univerzitě Palackého. Kromě toho, že jsem se díky němu dozvěděl hodně o struktuře jeho práce, o tom, kolik toho obvykle napíše a o čem a také o zvláštnostech v jeho pracovní době (coby sportovní novinář pracuje na rozdíl od svých kolegyň převážně o víkendu), poskytl mi navíc možnost častěji přispívat do novin články z oblasti sportu a to nejen florbalu, ale také třeba korfbalu, či hokeje, v němž jsem dostal příležitost dělat rozhovory s hokejisty během finálové série dvou odvěkých rivalů. I při pohledu zpět nemůžu tuto zkušenost hodnotit jinak, než superlativy. Zde se také pomalu dostáváme k tomu, proč jsem si zvolil za téma zpracování právě házenou v Kostelci na Hané.

---

Vybírání sportu ve městě sportů? Nic snadného

Oproti výběru formy a širšího tématu, sportu, bylo pro mě daleko obtížnější vybrat si z možných témat. Předně jsem se snažil orientovat na to, co by pro mě nebylo těžké ke zpracování. Napadlo mě hned několik možností, jak bych mohl využít své kontakty v různých regionálních sportovních klubech. Postupně jsem je ale všechny zavrhl. Pro mě známé a oblíbené sporty jako florbal, hokej, fotbal nebo třeba stolní tenis se mi zdály právě už mockrát omílaná témata, zvláště co se týká prvních tří. Jako další logická volba se nabízel tenis. Prostějov se totiž nazývá městem sportu i z toho důvodu, že se zde konají domácí i mezinárodní turnaje se skvělou účastí a jména jako Radek Štěpánek nebo Tomáš Berdych nejsou žádnou výjimkou. Jenže zde bylo hned několik překážek, které jsem nemohl či nechtěl překonat. Předně to byla domněnka, že budu projekt zpracovávat co nejdřív, nejlépe v zimě. A tenis je právě jedním ze sportů, které mají během zimy do značné míry zimní spánek. Dalším důvodem pak bylo poměrně časté objevování článků s tématem tenisu v místních novinách. Uvědomil jsem si, že by to znamenalo, že bych měl o to těžší  nějakou z částí projektu protlačit do tisku. Posledním, i když ne nejméně důležitým důvodem, proč jsem od úvah nad tenisem nakonec upustil byla skutečnost, že jeho pravidla pro mě byla vždy trochu záhadou. A učit se něco, co jsem nepochopil při sledování řady televizních přenosů a ani v praxi (zkoušel jsem hrát tenis více než šest let) mi bylo jednoznačně proti mysli.

Blížící se termín odevzdání formulářů k projektu mě nakonec donutil jednat a téma si konečně vybrat. Nakonec jsem si i díky tomuto faktoru zvolil házenou. Tento sport sice není úplně něčím novým, výjimečným, nebo něčím, o čem by se čas od času pár řádků ve sportovní rubrice neobjevilo. Házená se mi však přesto jevila jako sport stále docela neznámý a trochu nezaslouženě nepříliš populární. Vždyť když se řekne házená, co si představíme? Házení míče do branky a to, že se jedná o halový sport. Některé lidi pak ještě napadne Zubří coby mekka házené a také Jícha, jeden z nejlepších hráčů házené všech dob, známý i proto, že pochází z Čech.

Sám jsem na tom byl se znalostmi házené podobně. Díky spolužačce jsem třeba věděl, že na světové špičce tohoto sportu se nachází třeba Francie, kde chodí vysoké divácké návštěvy a na sportovištích je neskutečná, těžce popsatelná a ještě hůře zapomenutelná atmosféra. Stejně tak jsem měl určitou představu o pravidlech, jednalo se ale spíše o útržky, které však při troše dobré vůle daly dohromady smysluplný celek a mohl jsem tak s jistou nadsázkou říci, že mám ponětí o tom, co se děje na hřišti a proč se to děje.

Důležité pro mé rozhodnutí ale bylo také to, že házená má na Prostějovsku dlouhou tradici a měla také velmi slavné období, kdy nedaleké město Kostelec na Hané působilo v nejvyšší házenkářské lize, respektive v česko-slovenské interlize. Ty časy už byly do značné míry minulostí: interliga se už v Kostelci několik let nehrála a Prostějov také poněkud ustoupil ze svých pozic. Přesto, nebo možná i proto, jsem se rozhodl, že by se tématu házené, především té regionální, mělo věnovat daleko více pozornosti. Myslím si totiž, že je třeba si připomínat slavné sportovní éry klubů, proč se vůbec těmto oddílům tolik dařilo, co stálo za jejich pádem a to, že může  existovat určitá společná příčina, která může způsobit další pády. A samozřejmě, jde i o to připomenout, jak zajímavý a dynamický sport házená je.

K tomu, abych mohl toto téma nějakým způsobem zpracovat bylo samozřejmě vhodné znát někoho, kdo by mi s tím pomohl. Volba nakonec padla na Petra Kudláčka, kterého jsem znal spíše jen od vidění díky mým pobytům ve sportování hale v Kostelci na Hané. Věděl jsem, že k házené má blízko, věnuje se trénování malých dětí a může být velmi obtížné dobrat se v rozhovoru s ním jiných témat, než je právě házená.

Jak se však ukázalo, roli Petra Kudláčka ve světě házené jsem podcenil či spíše nedocenil. A vlastně i činnosti, které vyvíjí. Do chvíle, než jsem se s jeho pomocí pustil do zpracovávání projektu jsem totiž Petra znal jen jako správce v hale, se kterým se občas prohodí pár slov, a který občas trénuje malé házenkáře. Ve skutečnosti však měl i mnohé další náplně života. Především se ukázalo, že v minulosti celý oddíl házené v Kostelci vedl a to rovnou více než deset let. Navíc kosteleckým házenkářům dělal předsedu právě v době, kdy byli na vrcholu své slávy. Z příležitostného trenéra se navíc stal trenér stálý, který vede své svěřence do ligových zápasů. Ukázalo se také, že má docela dobrou představu o tom, co se ve světě házené děje, ale také o různých turnajích, které se pořádají na školách, náborech a podobných věcech. Aby těch činností nebylo málo a nejednalo se pouze o házenou, tak se svou manželkou také vede k hale náležející penzion Sport.

Petr Kudláček se ukázal jako více než nápomocný. Nad rozhovory a přípravou článků se mnou strávil hodně času a vždy si našel i nějaký navíc k probírání situace v házené, ale celkově i ve sportu. Jak některé ze článků ukazují, Petr má značný rozhled a jednoznačné názory zvláště co se týká aktivity nejmladší generace. On sám má zájem na tom, aby se vývoj ubíral trochu jiným, pozitivnějším směrem, sám je totiž otcem dvou dětí.

---

Cíl projektu a jeho naplnění

Pokud tedy shrnu cíle projektu, jsou jimi především informace podané zajímavě o sportu, který je trochu neprávem opomíjený oproti třeba fotbalu nebo hokeji. A to jak veřejností, tak hromadnými sdělovacími prostředky. Tento cíl jsem se snažil naplnit napsáním článků, které jsem se snažil pojmout co nejzajímavější formou, takovou, která by člověka informovala, poučila a zároveň nenudila. Zároveň jsem se snažil o co nejširší záběr možných témat týkajících se házené, konkrétně klubu TJ Sokol Kostelec na Hané.

Důležité pro mě bylo vybrání z velkého množství zpravodajských a publicistických žánrů. Nakonec jsem se rozhodl kromě zprávy v rozšířené podobě použít také publicistický rozhovor a po dohodě s konzultantem projektu také polemickou úvahu s nevěcnou i věcnou argumentací a také reportáž. Tu jsem se ovšem snažil pojmout trochu živější formou než klasickou sportovní reportáž, která se často omezuje pouze na stručné popsání situace obou týmů, nejzajímavější akce a výsledek. Rozhodl jsem se přidat více emoce a také atmosféru, chování účastníků. Udělat zkrátka reportáž co nejdynamičtější a zároveň přirozenou. Tedy asi takovou, jak by ji účastník popisovaného sportovního klání vyprávěl své rodině nebo kamarádům

Pokud se jedná o naplnění cílů, které jsem si dal, musím sebekriticky uvést, že se mi je podařilo naplnit jen částečně. Když se podívám zpátky, tak si myslím, že se mi podařilo docela dobře uvést do činnosti kosteleckého oddílu, popsat dění kolem Centra Haná a jeho motivace a také téma zpracovat poměrně zajímavou formou za použití většího množství žánrů. Na druhou stranu se mi však nepodařilo včas zpracovat některé další zajímavosti o kostelecké házené, například její historii nebo činnost mužstva veteránů, které se účastní i mezinárodních turnajů včetně mistrovství světa. Stejně tak jsem si práci špatně časově rozvrhl, což ji ochudilo právě o další aspekty házené a také o komplexnější pojetí.

---

Praktická část

Článek původně ani neměl být součástí projektu, z praktických a hlavně časových důvodů jsem se ho však rozhodl do práce zařadit. Na začátku totiž bylo vymýšlení témat do novin. V době, kdy jsem na článku začal dělat mi připadalo, že jsem v Prostějovském Deníku málo vytížený, navíc jsem chtěl po delší době publikovat do novin článek ze sportovního prostředí. Měl jsem navíc předem rozhodnuto, že tentokrát se nebude jednat ani o jeden ze sportů, kterým se nejvíce věnuji, tedy florbalu a hokeji, ale nějaký jiný. Takový, který se na stránkách novin zase tak často neobjevuje a čtenáře by i proto mohl zaujmout. V podstatě jsem tak i vyslyšel prostějovskou šéfredaktorku, která sama čtení sportovních rubrik příliš neholduje. Pamatoval jsem si navíc, jak mluvila o tom, že noviny jsou jen samý hokej, fotbal, basketbal a to že žádného čtenáře příliš nezajímá. Fanoušci si totiž zajdou na zápas nebo se na přenos podívají v televizi či na internetu. Po novinách tak nemají důvod vůbec sáhnout. Dodala také, že čtenáři chtějí spíše číst zajímavosti buď z těchto sportů, ne klasické reportáže, nebo o sportech méně rozšířených, netradičních.

Volba tak mohla vypadat zvláštně. Házená sice nemá v Česku takové zázemí, členskou základnu a počet příznivců jako některé jiné sporty, přesto však úplnou neznámou není. Navíc o té prostějovské a kostelecké se přeci jen sem tam v Deníku menší článek objevil. Rozhodlo tak hlavně to, že pár lidí, kteří se v házené pohybují, znám. A nakonec i to, že od jednoho kamaráda, který házenou hrával jsem se dozvěděl nejednu zajímavost o tom sportu. Zavolal jsem tedy Petru Kudláčkovi a snažil se s ním domluvit na místě a času prvního setkání.

Nakonec se nám podařilo sejít ještě společně s Radkem Flajsarem v pracovně prvního jmenovaného a to těsně po úspěšném turnaji kosteleckých starších žáků. Nebo by se spíše chtělo říci  žáků Centra Haná, k němuž se debata s Flajsarem a Kudláčkem vztahovala. V článku jsem se rozhodl hlavní a shrnující informace použít hned do úvodu článku. Pro přímé řeči jsem si vybral trenéry mládeže a zároveň zakladatele Centra Kudláčka a Flajsara. První jmenovaný působil a působí v kosteleckém florbalu, Radek Flajsar je zase svázán s tím prostějovským. Chtěl jsem tak zakomponovat do článku pohledy obou, protože mohou vidět problematiku mládeže a fungování centra každý z trochu jiného pohledu.

V článku jsem se snažil zaměřit především na vznik Centra, co k němu vedlo, a reflexy současného stavu. Pak také na úvahy o tom, jak by mohla házená v obou městech vypadat v případě, že by centrum vůbec nevzniklo. Na závěr článku jsem se snažil o náhled do budoucnosti projektu a také o změnu z konkrétnějších otázek na obecnější. Článek byl také na mou vlastní žádost poslán k autorizaci a místy poupraven. Na naléhání Petra Kudláčka pak byli vyzdvihnutí také rodiče hráčů a jejich podpora klubu. Článek byl po autorizaci odeslán do prostějovské redakce Deníku, nakonec však nebyl otisknut.

---

Házenkáři v Centru Haná mají velké cíle

Kostelec na Hané, Prostějov (SOB) - Nový házenkářský klub se na začátku tohoto roku objevil na české sportovní mapě. Na Prostějovsku vzniklo Centrum Haná, oddíl zabývající se výchovou mládeže. K samotnému založení tohoto klubu došlo po rok a půl trvajících jednání mezi dvěma tradičními házenkářskými mekkami, Prostějovem a Kostelcem na Hané, které se dohodly na tom, že mládež těchto dvou celků bude nastupovat a působit pod společnou hlavičkou Centra. Trenéři nově vzniklého klubu na začátku nové sezóny hodnotí první, někdy nelehké krůčky oddílu, který aktuálně zastřešuje dvě mládežnická mužstva.

Otci myšlenky se stali Petr Kudláček zastupující kosteleckou házenou a Radek Flajsar působící jako trenér mládeže v Prostějově. Tito dva činovníci strávili rok a půl obhajováním a vysvětlováním svých záměrů a nakonec slavili úspěch. Výsledkem jejich snahy je oddíl, v němž hrají čtyři ročníky mládeže složené z hráčů Prostějova a Kostelce.  ,,Máme aktuálně dvě mužstva působící pod hlavičkou Centra: mladší žáky a starší žáky, tedy ročníky 2002-1999. Do budoucna bychom chtěli ale přibrat i obojí dorostence, kteří však zatím hrají jen v Prostějově," vysvětluje Radek Flajsar.

,,Hlavní myšlenkou projektu společné výchovy házenkářské mládeže byl kvalitní klub, který by vytvořil dobré tréninkové podmínky a tím i kvalitní, konkurenceschopné mužstvo. Dříve se stávalo, že v Kostelci a v Prostějově bylo třeba šest kluků v mužstvu. Bylo vůbec těžké seskládat je na zápas. Pokud by se centrum nevytvořilo, měly by oba kluby problém vůbec družstva přihlásit a pokud ano, tak by se pohybovali jak starší, tak mladší žáci někde kolem osmého devátého místa. Dnes jsou bez ztráty bodu první a budeme se účastnit kvalifikace na mistrovství České republiky," říká Flajsar .

,,Centrum Haná zajišťuje výborné tréninkové podmínky, kvalifikovanou výchovu a také konfrontaci s nejlepšími týmy ČR v rámci turnajů. Zvýšil se navíc i počet tréninků, hráč může absolvovat až čtyři týdně, polovinu v Kostelecké hale a polovinu v Prostějově. Vše tohle můžeme nabídnout díky pomoci obou klubů, Olomouckého kraje,města Prostějova a města Kostelce na Hané Za tuto pomoc moc děkujeme." přidává se ke svému kolegovi Petr Kudláček. "Vzhledem k tomu, že zastřešujeme pouze mládež, tak věříme, že se i v dalším období najdou prostředky v rozpočtech samospráv. Bez těchto prostředků bychom nemohli fungovat..."

Oba trenéři také vzpomněli rodiče, kteří jsou svým ratolestem i nově utvořenému klubu velkou oporou. ,,Centrum vznikalo až na začátku kalendářního roku, takže jsme už nemohli dostat žádnou dotaci, zpočátku to tedy hodně záleželo na rodičích, kteří neměli problém s placením příspěvků či podpory soustředění a za to jim patří velký dík. Navíc své děti vozí i na zápasy," chválí si spolupráci s rodiči Kudláček. A Flajsar mu dává zapravdu. ,,Před tím necelým rokem se tu utvořila dobrá parta s rodiči, máme s nimi velmi dobré vztahy. Chodí hráčům na zápasy, povzbuzují je, fandí i s pomocí bubnů. Mají dokonce klubová trička," potvrzuje slova svého kolegy.

Centrum Haná během několika měsíců své existence slaví úspěchy. Starší žáci jsou ve své lize pátí, mladší s velkým náskokem a bez ztráty bodu první. Naposledy se navíc mladší z žáků prezentovali obzvláště silnou kanonádou, když v neděli doslova rozstříleli Šumperk rozdílem sedmadvaceti branek. Kostelecko-Prostějovský tým se však už setkal i s jedněmi z nejlepších týmů v Česku, Plzní, Lovosicemi i Karvinou, a dokázal s nimi držet krok. ,,Tyhle turnaje a zápasy jsou to, co může naše hráčky a hráče zlepšit, na čem můžou stavět, ne zápasy v lize, kde dají soupeři třicet branek a vyhrají rozdílem několika tříd. Chtěli bychom jít za tím, že nabídneme našim svěřencům účast na kvalitních i mezinárodních a zahraničních turnajích, které jim pomohou v rozvoji,“ uzavírá Flajsar.

---

Petr Kudláček: Dříve byly tři sporty a rivalita mezi nimi prostě nebyla

MICHAL SOBECKÝ – Léta práce pro kosteleckou házenou, trénování mládeže, ale také starost o penzion či o sportovní halu. To jsou jen některé z činností Petra Kudláčka, bývalého předsedu házenkářského oddílu v Kostelci na Hané, který v minulosti působil v nejvyšší tuzemských i mezinárodních soutěžích. Jak se s odstupem dívá na svůj odchod z předsednické funkce? Kam kostelecká házená spěje a jaké má tento sport celkově budoucnost? A jak to vypadá s fyzickou zdatností dnešní mládeže? ,, V tělocviku je vidět strašně moc dětí, které necvičí," všímá si například  jedna z předních postav sportu v regionu.

Máte za sebou rok a půl klidu bez předsednické funkce. Jak byste tohle období charakterizoval? Je to pro vás spíše takový klid, uvolnění? Nebo vám ten shon i trochu schází?

No tak, ono v těch posledních měsících před tím než jsem skončil to bylo takové hodně hektické, takže to je teď diametrálně rozdílné. Jestliže jsme měli co se týká jen penzionu pět zaměstnaců, znamená to přece jen hodně práce kolem penzionu a nezbývá už tolik času na sportovní stránku věci. Takže určitě je to pro mě obrovská úleva. Navíc se mi jak jsem končil ve funkci narodilo druhé dítě a to první jsem skoro ani neznal.

Jak je na tom členská základna v Kostelci na Hané? A jak si v tomhle ohledu vede házená oproti jiným sportům?

Dělaly se velké nábory a tak jsme trochu dohnali práci s mládeží, na kterou se dříve trochu zapomínalo, ale ta mezera se úplně nezacelila a teď se nám to projevilo v tom, kolik hráčů přichází či nepřichází do mužů. Takže ta myšlenka byla v tom, že je potřeba řešit mládež, ale neřešit to jen v kosteleckém kontextu, protože jsme věděli, že i v Prostějově je problém a v okolí ty kluby místo toho aby vznikaly spíše zanikají. Spojení mladších a starších žáků v Kostelci a Prostějově, to byl ten prvnotní krok co se udělal, de facto na poslední chvíli a hrálo se jakoby pod Kostelcem. Ti žáci byli celkem úspěšní a už se tam začalo tvořit jádro současného Centra Haná, které zastřešuje mládež obou klubů.

Nešlo o to založit třetí subjekt, který by se časem dostal do těch samých problémů, ve kterých dnes kluby, co se týká mládeže, jsou. Nebylo by samozřejmě pro nás nic lepšího než kdyby Kostelec měl dostatek mládeže, starší žáky, dorostence..., kdyby Prostějov měl dostatek hráčů... To však není problém Kostelce, Prostějova. To není problém Olomouckého kraje. To je problém republiky a hlavně: je to problém všech sportů. Takže ano, ono se stane, že je někdo takový silnější, ale tím, že začne vybírat ostatní kluby, tak ty oddíly ztrácí své hráče. Časem se to projeví tak, že někdo třeba nakonec nemá ani takovou členskou základnu, aby tam hráli muži. Fakt ty kluby zanikají.

Vy jste říkal, že problém je to pro všechny sporty, pro všechny kluby. Ty mají podle vás obecně malou členskou základnu, takže stačí drobný posun a hned se může začít oddíl hroutit nebo i zaniknout. Myslíte si, že tento problém není nižší u sportů jako fotbal, hokej či basketbal, které jsou zažitější a možná i oblíbenější v České republice?

To bych právě ani neřekl, protože konkrétně třeba fotbal má velké problémy na venkově. Zrovna letos jsem si dělal přehledy mládežníků, kteří jsou tady v Kostelci k dispozici, a vyšlo mi, že je tu obrovský úbytek. Dneska je to prostě o tom, že místo toho, abychom se v klubu snažili nějakým způsobem s hráči co nejvíce pracovat, tak si řekneme ,,Tento rok to nějak přežijeme, dáme mládež vedle do vesnice". Ale tam už jsou v mladších žácích, později tam přejdou do starších žáků, v dorostu nám někam odejdou nebo nebudou hrát a potom už se nám do toho klubu jaksi nevrátí. A to samé je ve fotbale a myslím si, že i hokej má obrovské problémy s mládeží...

A je to ke všemu drahý sport...

To ano. Synovec hokej hraje, rovnou za dvě kategorie a neví, za kterou má hrát dřív, protože, bohužel, lidi nejsou. Ona taky celorepublikově ta mládež tolik nesportuje, což je první úbytek a další souvisí s tím, že je spousta nových sportů viz třeba florbal. Pak v Prostějově korfbal funguje patnáct dvacet let. A i korfbal je relativně mladý sport. Takže taky, i když tam není žádná početná členská základna, tak přesto je to znát. Tím, že těch sportů je víc, je větší nabídka, což je samozřejmě dobře, tak tím je ale větší problém pro malé kluby a především pro ty na vesnicích. Samozřejmě dříve se hrálo tak, že se kluby spolu domlouvaly. Kluk hrál v sobotu fotbal, v neděli házenou - spousta hráčů tady takhle vyrostla.

Tahle domluva podle vás v současnosti už chybí?

No řekněme to takhle. Ono už se to postupně profesionalizuje, rivalita sportů je větší než kdysi. Dříve byly tři sporty a rivalita mezi nimi prostě nebyla. Myslím si, že i výkonostně je to u sportů dnes trochu někde jinde. Opravdu, dneska jít si jednou týdně zatrénovat fotbal, a jednou florbal či házenou je těžké. Ty nároky jsou větší  a už to není o tom, že by člověk dělal více sportů zároveň. Pokud tedy není extrémně nadaný.

Řekl jste, že už není obecně takový zájem o sport, anebo, že je těch sportů hodně a nabídka je pak příliš velká. Který z těchto důvodů je podle vás pro tento stav rozhodující? Nebo existuje ještě nějaký další?

Myslím si, že trošku je tady na základních školách problém. Ustoupilo se od dřívějších nároků a ustoupilo se hodně. V tělocviku je vidět strašně moc dětí, které necvičí, mají potvrzení od lékaře, že nemůžou cvičit a tak dále. To všechno se samozřejmě nabaluje. Dneska jsou samozřejmě ta lákadla všeobecně známá, tablety, notebooky, telefony, facebooky... No a ony prostě nemají nějakou potřebu se hýbat. A pokud to nevidí v rodině, nejsou do toho trochu popostrčení rodiči, kteří ale na

druhou stranu nejsou doma z práce o půl třetí tak jako kdysi. Dneska přijedou o šesté sedmé hodině z práce. Ono se tohle všechno pomalu na sebe nabaluje a výsledekje ten, že sportuje o nějakých padesát procent dětí míň než před dvaceti lety.

A to není zase tak moc dlouho...

Přesně tak. Dobře, ze sportů tady v Kostelci byla házená a byl fotbal. Ale samozřejmě kdo tehdy nechodil do fotbalu nebo do házené, tak se na něj všichni dívali v uvozovkách skrz prsty jakto, že nesportuje. Dneska se to zdá se mi otáčí, spíše si lidi poklepou na hlavu nad tím, že někdo sportuje. Spousta projektů, co byla na školách - já si pamatuji, že na základce jsme jezdili na různé sportovní hry - tak za posledních deset let toho strašně ubylo. Teď se to ale začíná pomaličku rozjíždět. Hraje se florbal ve školách, okresní a krajský, hráje se fotbal - ten si myslím, že nikdy nepřestal. Znovu se rozjíždí házená, dokonce se rozjela miniházená. Můžu ale říct z vlastní zkušenosti, že z devadesáti procent co jsem objel školy, tak ty děti vůbec nevěděly, co je to miniházená. To už je smutné. Miniházená je poměrně nový sport, ale stejné to bylo s házenou. Neznaly třeba pravidla.

Nikdy se s ní nesetkaly, ani v televizi?

Ano. To je taky trochu problém. Pokud je k tomu nepřitáhnou rodiče, pokud to nedělají ve škole nebo pokud si to někde nenajdou... Ale dneska je toho straně moc. Na školních nástěnkách visí desítky náborů od juda, florbalu, fotbalu, přes karate či házenou. Je tam toho tolik, že ty děti si to na jednu stranu mohou najít, myslím si ale, že něco na nástěnce je prostě neosloví. Musí si to vyzkoušet a buď je to chytne nebo ne.

Musí být ale taky trochu aktivní, aby vůbec na nějaký ten trénink došly.

Přesně tak. Ideální je mít k tomu taky nějakého kamaráda. Tak to taky začíná. Jeden řekne druhému, že někam chodí, domluví se a nakonec jich tam začne chodit pět. Příklad: tady ve Smržicích se hrála školní liga, ti kluci hráli fantasticky, skončili v celé školní lize na druhém místě a když řeknu, že z té školy jezdilo deset hráčů tak do dneška nám hraje pět z nich miniházenou v Kostelci. Dávám za příklad Smržice, protože to je opravdu extrém, když z těch deseti dětí nám pět stále a pravidelně chodí.

Takže vy máte zkušenosti s mládeží a v tom případě můžete asi tak odhadnout kolik z těch dvaceti nebo pětadvaceti odchovanců zůstalo do dorostů a pak do mužů. Kolik z těch řekněme pětadvaceti hráčů zhruba tak vydrží a je aspoň na nějaké solidní úrovni?

Když to řeknu teď za naše mladší a starší žáky, tak těch hráčů bývalo víc. Ale tím že jsme chtěli trochu zefektivnit vývoj těch dětí, tak tréninky jsou náročné. Samozřejmě, nějakých deset procent hráčů skončilo. Ale to jsou hráči, kteří by vydrželi třeba do starších žáků. Prostě za ty roky už to člověk vidí: pokud musí obvolávat rodiče a hráče, že se někam jede na zápasy, tak takový hráč u toho dlouho nevydrží. Ale tím, že se nám to nějakým způsobem vytřídilo už v mladších žácích, tak si troufnu tvrdit, že osmdesát procent těchto hráčů zůstane u házené a myslím si, že z nich by několik mohlo hrát na té nejvyšší úrovni, protože ta kvalita tam je. Naši mladší žáci za posledního půl roku neprohráli jediné soutěžní utkání a neprohráli jediné utkání na mezinárodních turnajích. To je něco nevídaného.

Kostelec je poměrně malé město, střední škola zde chybí narozdíl například od Konice. Stává se někdy tedy to, že by některý z hráčů odešel na střední školu nebo vyšší odbornou, a potom se vrátil třeba do mužů? Setkal jste se s tím někdy?

Ne. Protože dorostenecká kategorie, o kterou se tady jedná, je jedna z nejproblémovějších, protože zde je největší úbytek hráčů. V dorostu a přechodu dorostu do mužů. Protože ať je to, jak je to, ten přechod ze staršího dorostu do mužů je obrovský. Pokud ti hráči na to nejsou dostatečně připravení, nejsou dostatečně otrlí nebo nejsou trochu rozehraní třeba v "Béčku," tak je to pro ně extrémě těžké. Navíc v dorosteneckém věku existuje více lákadel a větší než sport. Nakonec, v momentě, kdy ten hráč přestane stabilně hrát, přestane pravidelně trénovat, tak samozřejmě to riziko se rapidně zvyšuje a většinou ten hráč s házenou končí úplně.

Mluvili jsme také o tělocviku a jeho snížené kvalitě oproti dřívějšku. O tom, že už ty nároky nejsou největší a spousta dětí navíc nechce sportovat, nechce se nějak angažovat v tělocviku. Zajímalo by mě, jak se stavíte k návrhu pana ministra školství Marcela Chládka, který je pro zavedení třetí hodiny tělocviku (týdně). Myslíte si, že to nějak situaci zlepší?

Myslím si, že dvě nebo tři hodiny tělocviku týdně nejsou zase tak podstatný rozdíl. Důležité je naopak to, aby učitelé měli větší pravomoci, větší oporu. Tam je jediný problém. Ten učitel když bude cvičit na hrazdě, tak když se něco na té hrazdě stane, už je problém. Něco se stane v tělocviku, někdo si třeba zlomí nohu. To se může stát, stávalo se to za našich mladých let. No a tím, že se ty děcka tolik nehýbou a najednou mají v tom tělocviku něco udělat, tak to riziko je tam větší. Takže já

osobně si myslím, že je vcelku jedno, jestli budou dvě nebo tři hodiny. Spíš bych to bral tou cestou, aby cvičili všichni. Pokud má někdo vážné zdravotní problémy, beru. Ale nemůžeme pořád uhýbat.

---

Zápas dvou vítězů ovládl Kostelec

Jen málokterý sportovní souboj nakonec dobře dopadne pro oba týmy a vlastně nemá vítěze. I takové se však občas odehrají. Jedním z nich je také utkání mezi házenkářskými mladšími žáky Kostelce na Hané a hostující Velkou Bystřicí. Jednoznačným favoritem zápasu byl Kostelec na Hané. Jeho žáci celou sezónu své soupeře ničili a připomínali hokejovou Spartu. Jenže Sparta sice má za sebou dlouhé vítězné série a Kostelečtí borci pouze jednu, ta je ale dlouhá přes celou sezónu.

Začátek utkání také dominanci domácích potvrdil. Ti se před zraky několika desítek rodičů, sourozenců a kamarádů do svého soupeře pustili a nenechali ho chvíli na pokoji. Na první branku se však čekalo až do sedmé minuty. V té se ukázalo, že výška u házené nemusí rozhodovat. Nejmenší hráč Kostelce Filip Havlík, kterého od toho nejvyššího dělily tak tři hlavy, se protáhl obranou, zamířil, vystřelil a brankář si ani nesáhl.

,,Dobrý Bystřice, jedeme, jste šikovní,“ povzbuzovali rodiče hostí, kteří byli v hlasivkové převaze. Leč, marná sláva, obraz hry se neměnil. Kostelečtí hráči svého soupeře tlačili a hlavně ho vůbec nepouštěli ke střelbě. Domácí naopak předváděli jednu pohlednější akci než druhou a hodně se při nich činil Dušan Knápek. Na něm bylo hodně vidět, jak si zápas užívá a po jedné z úspěšných ztečí si v běhu s kamarádem plácli a uznale potřásli hlavami. ,,Dobrá práce,“ řekli si beze slov, kterých nebylo potřeba.

V polovině poločasu už ale z pohledu Kostelce tak dobrá nebyla, Bystřice se dočkala branky  Hynka Dvořáka. A najednou bylo vše jinak: hosté se začali tlačit do zakončení a Kostelec se chvílemi jen bránil. Nová situace povzbudila bystřické hráče i osazenstvo tribun. Nic však nevyburcovalo tak jako faul na hostujícího hráče. ,,Vyhoď ho!“ hřmělo tribunami, před kterými neměl rozhodčí kam utéct.

Zápas pokračoval a dostával se zpět do vyjetých kolejí: favorizovaný Kostelec chodil do brejků i do delších tlaků. Fanklub hostí se však nevzdával a neúnavně povzbuzoval. ,,Bojujem Bystřice! Jste šikovní, hrajeme! V tu chvíli mě napadlo jak velký je to rozdíl oproti zápasům dospělých. Jste šikovní, bojujeme za stavu 2:8? A pochvaly od publika? Ani náhodou, to se u chlapů nenosí.

,,Trošku naši chlapci zaspali, je ale nutné to prostřídat,“ okomentoval první polovinu místní házenkářský guru Petr Kudláček. Ten po celou dobu hry seděl na tribuně a bavil diváky, často své známé a kamarády. Ani druhá polovina utkání mu náladu nezkazila. Spíše naopak.

Kostelci se totiž začala dařit v netradiční herní činnosti: skórování ve vlastním oslabení. Havlík, Knápek, Pospíšil... ti všichni se podíleli na rozleptávání obrany soupeře a brankách v jeho síti. O jednoho hráče míň? Nevadí, zkusíme soupeře dostat pod tlak. A ten se hned třikrát Kostelci vyplatil.

I hosté však měli nejeden hodně světlý okamžik. Asi o nejkrásnější se postaral Vojtěch Zacha, který dostal za obranou nahrávku a prudce poslal míč do brány. Asi nikdo v hale už nečekal, že by rána mohla skončit jinak než gólem. A přece se tak stalo! Rychlý švih nohou a prásk! Jakub Grulich posílá míč daleko a vysoko od své branky a nebýt zastřešení, letěl by míč vzhůru ještě teď.

Po utkání, které nakonec skončilo výsledkem 18:4 pro domácí ještě jdu vyzpovídat trenéry. První je na řadě ten bystřický. Ale co to? Světe div se, navzdory vysoké prohře se usmívá. ,,Vzhledem k tomu, že jsme tady přijeli v takové neúplné sestavě, tak jsme spokojeni s výsledkem. Měli jsme spíše obavu aby se kluci nezranili.“ A že nevyužili šance, hlavně Vilém Zedník, který trefil čtyřikrát tyč. ,,Měli jsme dostat hroznou mlatu. A že to neskončilo o třicet ale o kolik? Čtrnáct? Tak to je veliký úspěch, jsme naprosto spokojeni,“ vysvětlil s úsměvem trenér Jan Sova. Hlasité a veselé štěbetání za ním v šatně potvrzuje, že skutečně není prohra jako prohra.

Na řadě byl následně Radek Flajsar, který se ujal řízení domácí lavičky. ,,Vzhledem ke zdravotním indispozicím našich nejlepších hráčů dostal šanci širší kádr. A i přesto jsme soupeře přehráli jednoznačně. Zahráli si všichni, góla dali skoro všichni a to považuji asi za největší přínos utkání,“ rozpovídal se uvolněně Flajsar. Na všech stranách pohoda. Všichni vyhráli, nikdo neprohrál. Tedy kromě těch, kteří se nemohli zápasu zúčastnit.

---

 

Sporty jsou na tom bledě. Všechny?

V rozhovoru s Petrem Kudláčkem, důležitou postavou házené v Kostelci na Hané mě zaujalo hned několik věcí. Jednou z nich byla kladná odpověď na dotaz, zda malá členská základna postihuje všechny sporty a stačí málo aby se tyto kluby ocitaly až v existenčních problémech.

Musím říct, že s názorem Petra Kudláčka souhlasím jenom částečně. Nechci nijak zpochybňovat jeho zkušenosti a znalosti sportovního prostředí. Přesto si ale dovolím zapochybovat o některých částech tohoto výroku.

Předně nemůžu zcela bez výhrad souhlasit se slovem ,,všechny“. Kromě toho, že se tímto jediným slovíčkem příliš generalizuje, mám na celý problém ubývání sportovců, především těch dětských, trochu jiný názor. A to takový, že problém se týká především velkých a oblíbených sportů, v jejichž svazech jsou desítky až stovky tisíc členů.

Paradoxní? Ne zcela. Vždyť je naprosto logické, že tento ohromný počet hráček a hráčů, sportovců a sportovkyň se musí nutně rozmělnit do obrovského množství klubů, kterých jsou stovky či spíše tisíce. Stačí už jen teď vydělit a vyjde nám z toho, že počet členů jednotlivých klubů se najednou v průměru počítá jen na několik málo desítek. A to za situace, kdy existují oddíly s celou řadou mužstev a členů.

Důvody lze hledat už například při výběru sportu na základní škole. Jak ve stejném rozhovoru Petr Kudláček sám řekl, nabídka je velká a na nástěnkách visí desítky a desítky letáčků vyzývající sportumilovná dítka k účasti na náboru. A často jsou to právě fotbal, hokej a florbal, tři v současnosti asi nejoblíbenější sporty. A tyto už mají velmi hustou síť klubů po celé České republice. A Olomoucký kraj není výjimkou, spíše dokonce naopak. Nějakému menšímu, méně známému sportu pak stačí aby už jen letáčkem zaujal a hráče má napůl v kapse. Na výběr z dalších klubů ve stejné oblasti totiž jednoduše nemá.

Pro tvrzení, že velké sporty trpí zatímco ty menší méně, mám však i vlastní zkušenosti. Jako člověk, který se ve florbalovém dění v regionu můžu bez uzardění říct, že kupříkladu na Prostějovsku už jednoduše není téměř odkud mladé nadšence čerpat. Přinejmenším ne v okolí samotného centra okresu. Mládež (ta nejtalentovanější) už buď v nějakém klubu je nebo s tímto sportem ,,sekla“, případně ho po skončení ,,kariéry“ dělá už jen pouze rekreačně. Počáteční dynamický vývoj a rozvoj je pryč. Děti a mládežníci jsou už buď rozebraní nebo fuč.

Zcela jiná situace se ale zdá být u korfbalu. Nic vám to neříká? Nic se neděje, nejste první. Tento sport je skutečně z méně běžnějších a třeba v tělocviku se s ním nesetkáte. Přesto však kluby v tomhle sportu nijak hromadně nezanikají. Kdyby se tak totiž dělo, musel by skončit v Česku tento sport jako celek. A to se rozhodně nechystá.

Potvrzuje mi to také můj kamarád a soused Martin Lužný. Právě od něj jsem se asi před dvěma lety dozvěděl, že korfbal existuje. Martin se k němu dostal už před lety na gymnáziu a to tím nejprozaičtějším způsobem: zaujal ho náborový leták na školní nástěnce a nakonec i první tréninky. Od té doby hraje a klubu se podle něj daří dobře. Hráčů má tak akorát a úspěchy navíc i v Prostějově, který je právem nazýván městem sportu, sbírá. A i ve městě, kde je minimálně po jednom sportovním klubu fotbalu, hokeje, florbalu, basketbalu, vojejbalu a dalšího nejméně tuctu sportů je hodně. Jak říká samotná předsedkyně prostějovského korfbalového oddílu Jana Uherková ,,Korfbal většinou není první volbou dětí. I tak však o nové zájemce z jejich řad nemáme nouzi.“

---

 

Přílohy

Příloha č. 2 – práce pro server www.gambrinus liga.cz

Moment 17. kola Gambrinus ligy: Zakletá branka Liberce

26.02.2013 Michal Sobecký

 

Liberec - Krásné fotbalové chvíle nabídlo v 17. kole Gambrius ligy derby domácího Liberce s Jabloncem. I přes nepříliš záživně vypadající skóre 1:0 měl zápas tempo a bylo rozhodně na co se dívat. Šance střídala šanci, oba týmy si vytvořily velké množství gólových situací. Liberec nakonec i přes častější držení míče a mnohem více rohových kopů vyhrál tím nejtěsnějším možným rozdílem. Vše mohlo být ale úplně jinak.

Běží 13.minuta a Jablonec rozjíždí jeden ze svých brejků. Vpřed se s míčem žene Jan Kopic. Proběhne se po pravém křídle a míří k rohovému praporku odkud, jak by se zdálo, nacentruje míč do vápna. Tento úmysl se snaží vystihnout obránce Liberce Jiří Fleišman a několik metrů před praporkem dohání Kopice. Ten ovšem úspěšně vyzkoušel fotbalovou parádičku: míč si z pravačky k nepostřehnutí rychle přehodil na levou nohu a místo k rohu hřiště si to namířil k tyči liberecké brány a kus před ní nahrál na teč svým spoluhráčům.

Míč zachytil domácí brankář a vyrazil ho před sebe. Ke své smůle však jen k nohám jabloneckého Ondřeje Vaňka, který ve velké příležitosti vystřelil tvrdou ranou pouze do břevna.

Po tomhle okamžiku měl však i nadále Liberec více ze hry a po zásluze se radoval díky Štajnerově hlavičce. Ještě před ní se ovšem znovu ukázalo duo Kopic-Vaněk. A podle podobného scénáře: Kopic zatáhl míč hluboko na soupeřovu část hřiště, tentokrát ovšem nezakličkoval, ale svou nahrávkou před bránu dal jesličky obránci. A jak to bylo dál? Správný odhad! Na hranici velkého vápna se zjevil Vaněk, ani tentokrát mu však nebylo přáno - míč znovu cinkl o břevno.

Foto: fcslovanliberec.cz

Odkaz: [http://gambrinusliga.cz/clanek/428-moment-17-kola-gambrinus-ligy-zaklet-branka-liberce.html]