Jaromír Talák Šlo o jednu z posledních zemí, kde se uskutečnil převrat. Za ní bylo už jen Rumunsko, které zastávalo v rámci sovětského bloku zvláštní pozici, a příliš se nepřátelilo s ostatními zeměmi. Před revolucí v Československu tu ale byly převraty například Maďarsku, Polsku a Východním Německu a několika dalších zemích.
Maďarsko se začalo postupně demokratizovat už od roku 1987. Předtím se objevovaly trhliny v moci místní komunistické strany, především díky samizdatovému časopisu Beszólo. Hlavní zásluhu na postupnou změnu režimu měl ale vznik organizací, které prosazovali změnu systému Maďarské lidové republiky. Komunisté u moci s těmito sdruženími však dlouho odmítali vyjednávat. Výrazná změna nastala až v lednu 1989, kdy byl schválen zákon o možnosti založení nových stran. Vedle vzniku úplně nových hnutí byla obnovena i některá předválečná. Červnový protest na oficiálním pohřbu Imré Nagyho nespokojenost ještě prohloubil. Hlavní postavou na tomto výstupu se stal Viktor Orbán, který chtěl jednat o stažení sovětských vojsk. Od května 1989 otevřelo Maďarsko hranici s Rakouskem. V létě téhož roku trávilo letní dovolenou v demokratizující se zemi přes 200 000 východních Němců, z nichž část se přes otevřenou hranici dostala do svobodného Rakouska. Maďarský premiér rozhodl o tom, že otevře hranice s Rakouskem úplně, a nechá nedočkavé východní Němce odejít. V průběhu těchto události se Maďarská socialistická dělnická strana setkala s dalšími stranami v maďarské politice v jednání u kulatého stolu. 13. září diskuze skončila a bylo dohodnuto, že země se stane parlamentní, demokratickou republikou. Následující rok proběhly první svobodné volby a stát změnil své jméno na Maďarskou republiku.
Polský vstup do demokratického systému se významně odvíjel od osoby Lecha Wałęsy. Od roku 1978 se stal členem undergroundového sdružení, které prosazovalo zlepšení pracovních podmínek pro dělníky a pořádalo stávky. Po vyjednávání s komunistickými pohlaváry prosadil možnost zakládání vlastních odborových hnutí. Do čela jednoho z nich se dostal i o sám. Po převratu v zemi roku 1981 se prezidentem země stal samozvaný generál Jazuzelski. zrušil veškeré odborové organizace a zatknul Wałęsu. Na popud papeže Jana Pavla II. ho ale musel roku 1983 propustit. Wałęsa dál pokračoval v ilegálním odboji a založil hnutí Solidarita. Polskem zmítala ekonomická krize, která nakonec přinutila místní komunisty jednat právě se Solidaritou. Po dlouhých debatách ustoupila – zavedla svobodu tisku a svobodné volby. Právě to nakonec zlomilo komunistické straně v Polsku vaz – 4. června v nich vyhrála Wałęsova strana, a on samotný se následujícího roku stal prezidentem.
Německá demokratická republika k rozpadu pomohla taktéž problémy ekonomiky a politiky. To se ještě zhoršilo kvůli reformám nového sovětského vůdce Michaila Gorbačova. Neochota přijmout tyto změny a chaos v německé komunistické straně dospěl k jejímu zpestření a částečnému vnitřnímu odloučení. Od začátku roku 1989 se ozývaly hlasy opozice, které vyústily v demonstrace 15. ledna 1989. V srpnu vznikly dvě strany, které sehrály důležitou roli při následném převratu – Nové fórum a východoněmečtí sociální demokraté. Kromě nich vyvíjela na režim nátlak i církev, která začala zpochybňovat legitimitu režimu. Komunisté však dál tvrdě potlačovali veškerou opozici a církev ignorovali. Léto toho roku se však pro ně stalo opravdu horkým. Kromě sílícího hlasu nových stran začali východní Němci hromadně utíkat ze své země. Pokud se nedostali do Rakouska, obsazovali ambasády v Praze, Budapešti a Varšavě. V září umožnilo Maďarsko a obsazené ambasády vycestovat Němcům do zahraničí. Mezitím v NDR probíhaly pravidelně demonstrace, které vyvrcholily 4. října 1989, kdy dav provolával slávu reformnímu Gorbačovy, který přijel na návštěvu do Berlína. Situaci dosavadní vedení německých komunistů nevydrželo, a rezignovalo. Nové slíbilo poté 9. listopadu svobodu vycestování do západního Německa. Nadšení bylo takové, že tu samou noc začali Němci strhávat nenáviděnou Berlínskou zeď. Začal konec komunismu v Německu a následovalo sjednocení obou zemí.
V Československu to dlouho vypadalo, že místní komunistická nadvláda jen tak neustoupí. Ačkoliv v předešlých letech vznikla sdružení, která pro nim vystupovala (Charta 77), mezi veřejnost se protirežimní nálady příliš nerozšiřovaly. Existovalo pro to několik důvodů.
Ilegální odbojová činnost nebyla tak rozšířena a propracována, jako např. v Polsku. Československo se nacházelo v dobré ekonomické situaci, takže se dělníci neshromažďovali do odborových hnutí. Narozdíl od Maďarska také nedošlo v průběhu 80. let k výraznějším změnám v politickém systému Československa, ačkoliv docházelo k některým uvolněním. I přesto docházelo v zemi k neklidu v komunistické straně, která poté, co jí Gorbačov přestal posílat rozkazy a odmítal se zasahovat do dění v sovětských satelitech, ocitla na neznámé cestě.
Převratu předcházela série nelegálních demonstrací, z nichž nejznámější se stala Svíčková demonstrace v Bratislavě na Velikonoce roku 1988. Důležitou událostí se stala i kanonizace Anežky České, hlavně kvůli proroctví, že v Čechách nastane mír, pokoj i blahobyt, až dojde ke její kanonizaci.
Demonstrace ze 17. listopadu byly původně plánované nikoliv k protestům proti režimu, ale na oslavu Dne studentstva, který se slavil na počest studentů popravených nacisty ve stejný den před 60 lety. Bezpečnostní složky o demonstraci věděly, ale nepovažovaly ji za bezpečnostní riziko. Průvod prošel trasu od Albertova přes vyšehradský hřbitov, poté se rozdělil. Obě křídla průvodu se střetla s policií, a následkem toho je Veřejná bezpečnost brutálně potlačila. Právě tvrdý zásah ze strany policie vyvolal aktivitu ze strany občanů, kteří se začali organizovat ve stávkových výborech.
Ze studentských protestů a stávek vznikla 23. listopadu první demokratická strana v poválečném Československu. Jmenovala se Občanské fórum a jejím zakladatelem se stal spisovatel, divadelník a disident Václav Havel. Logem strany se stala usměvavá tvář, nakreslená do velkého O – symbol radosti a důvěry v lepší budoucnost. Třebaže šlo o malou stranu, která se sestávala především z inteligence a vysokoškoláků, brzy do ní začaly vstupovat i široké vrstvy, jako dělníci, státní zaměstnanci nebo i bývalí komunisté, které myšlenka beztřídní společnosti zklamala. Občanské fórum se totiž neptalo na původ, jediné, co ho zajímalo, byly společné myšlenky o nastolení demokratické společnosti.
Naneštěstí pro stranu, její existence neměla trvat věčně. Po převratu začalo docházet uvnitř strany k rozporům, a nakonec to vedlo k jejímu rozpadu na několik stran v roce 1991. Třebaže to znamenalo její konec, odkaz Občanského fóra trvá dodnes. Jako symbol odporu, jako symbol naděje, a doufání v lepší zítřky.
Sametová revoluce proběhla celou zemí, v některých městech s několikadenním zpožděním. Dobrým příkladem je Uherské Hradiště, kam dorazila zpráva o dění v Praze sice už večer následujícího dne, ale demonstrace se konaly až o 2 dny později. Rychle se ale adaptovalo situaci a brzy se na Masarykově náměstí začali shromažďovat lidé, kteří protestovali proti nedemokratické nadvládě ve městě. První den šlo jen o malé skupiny studentů. Už následujícího dne však počet účastníků narostl, začaly se zapalovat svíčky a konat projevy. 22. listopadu se setkali představitelé místního výboru KSČ s některými ze studentů z hradišťských středních škol. Ten samý den se lidé shromáždili na Mariánském náměstí před morovým sloupem a z balkonu Malé scény Slováckého divadla zazněly další projevy.
27. listopadu proběhla největší stávka celého převratu v Uherském Hradišti, před budovou Městského národního výboru na Masarykově náměstí. 3. prosince došlo k veřejné diskuzi mezi členy KSČ a Občanského fóra.
V Uherském Hradišti za založením OF stáli z velké části herci a členové Slováckého divadla. Jedním z nich se stal Igor Stránský, režisér, herec a první polistopadový ředitel této instituce. Dále to byli Michal Stránský, pracovník Okresního centra mládeže UHáčko v Uherském Hradišti, pánové Ladislav Mlčák, v té době poslanec federálního shromáždění (a překvapivě člen KSČ) nebo Jan Gogola starší, dramaturg a scénárista. Uherskohradišťská pobočka, ačkoliv neměla zdaleka takovou sílu, jako ta pražská, se úspěšně dostala do kontaktu se členy místního komunistického vedení a vyjednávala s nimi možná východiska situace ve městě.
O organizaci samotné jsem se už výše rozepsal, a napsal jsem něco i o tom, jak vznikla a působila ve městě. V zásadě se nijak nelišila od ostatních poboček, které během divokého přelomu podzimu a zimy roku 1989 vznikaly. I zde šlo o organizaci, na jejímž vzniku se podíleli především lidé, kteří měli co dočinění s kulturou. Z mimouměleckých lidí to byli např. pánové Vladimír Čech (zástupce primáře na ARO), Radek Frýsa (zaměstnanec firmy Mesit) nebo již zmiňovaný poslanec Ladislav Mlčák. Zajímavé je, že některé z těchto osobností se později samy staly umělci (Frýsa po převratu změnil povolání na fotografa).
Hlavním cílem mé práce bylo ale přiblížit, jak místní pobočka OF vypadala, fungovala, kdo byli její členové, jak se zapojili do převratu. Tím posledním myslím především, jakými prostředky přispěli ke změně systému. Šlo hlavně o demonstrace, které probíhaly na hradišťských náměstích, projevy, které se většinou uskutečňovaly na balkóně Malé scény Slováckého divadla (opět zde můžeme vidět, jak moc mělo divadlo význam na převratu), jednání s komunistickými pohlaváry, pořádání kulturních akcí. Pořádali i setkání české a slovenské vlády na Velké Javořině (po roce 1969 došlo k federalizaci Československa a každá ze zemí měla nyní vlastní vládu). Lze říci, že se místní pobočka v tomto ohledu osvědčila, a s jejím jednám bylo obyvatelstvo spokojeno. O všech těchto činnostech se ve svých článcích zmíním alespoň okrajově. I když by se mohlo zdát, že působení místního OF nebylo nijak zajímavé, přesto jsem se chtěl pokusit tuto organizaci přiblížit. Myslím si, že i po 30 letech, kdy u nás vznikla z rukou Václava Havla, se od ním máme co učit. Tento politický klub nebyl jen jednou z tolika nových politických stran, které u nás dnes vznikají. Tehdy šlo o první veřejné demokratické fórum, které vyjadřovalo potřebu změny tehdejšího systému. A myslelo to tehdy doopravdy upřímně. Nesnažilo se získat si přízeň špinavými triky nebo gigantickými volebními kampaněmi, ale prostou snahou o dialog, i když je pravda, že po roce 1990 se kvůli volební kampani tato pospolitost rozpadla a bohužel zapříčinila i konečný rozpad strany. I přes tento neslavný konec bychom neměli fórum zatracovat nebo ho považovat za překonané.
Proč jsem si jako své působiště vybral zrovna Uherské Hradiště? A proč jako svůj hlavní tematický okruh místní pobočku Občanského fóra?
Důvody k volbě města jsou jednoduché. První je čistě pragmatický – žiji ve městě, které s Uherským Hradištěm sousedí a ještě donedávna bylo jeho součástí, spolu s Kunovicemi. Hradiště je z historického hlediska velmi zajímavé, a také velmi podhodnocované. Strávil jsem zde hodně času a i přes své nedostatky jde opravdu o krásné město, o které se kraj stará. Pořádají se v něm mnohé festivaly, například Letní filmová škola, Slovácké léto nebo Slavnosti vína. Jeho historie je velmi bohatá, zajímavá a hlavně neprozkoumaná. To se ostatně odrazilo i v některých mých jiných pracích, které jsem během svého studia na univerzitě vypracoval. Napsal jsem seminární práci o Slováckém muzeu, o místním 27. pluku, a nakonec jsem si vybral jako téma přípravu města na válku. Uherské Hradiště si zaslouží, aby se o něm mluvilo, a bude dobře, když tomu tak bude, ať už v rámci mého samostatného projektu nebo jiných prací, které kdy budou vytvořeny. Protože ačkoliv se to nemusí zdát, Hradiště dál zústává neprozkoumanou kapitolou v naší zemi. Ostatně, kniha zabývající se hradišťskou sametovou revolucí vyšla teprve minulý rok, třebaže potřebné materiály k jejímu sestavení zde byly už od začátku roku 2000.
Občanské fórum jsem si vybral z podobného důvodu. Velice si vážím jeho činnosti a myslím si, že bychom dnes potřebovali takovou organizaci. Ne hnutí, ale stranu, která by nějak osvítila naši politickou scénu a přivedla nějaký rozumný dialog mezi neustále rozhádané strany. Klub, který by se nebál nazvat věci pravým jménem a ukázat upřímně na nedostatky a chyby, kterých jsme se dopustili. Něco pro všechny – ostatně tak se OF i titulovalo („Strany pro straníky, Občanské fórum pro všechny!“). Jenže tehdy tady bylo více idealistů než dnes. Takováto strana by ve volbách neuspěla. Navíc, lidé dnes nechtějí slyšel pravdu, ale radši jen sliby – protože tím nezarmoutíš. A navíc, i přes své počáteční dobré úmysly, po převratu se fórum vnitřně nepohodlo, a to nakonec zapříčinilo i jeho rozpad.
Zájem o obě věci se spojily dohromady, a tak vznikl podklad pro samostatný projekt. Po uvážení jsem se rozhodl, že mi budou sloužit jako hlavní zdroje dva základní prameny: pamětníci a městská kronika. Kronika byla celkem jednoduchá k sehnání. Uherské Hradiště si totiž svou kroniku vede od roku 1918 do roku 1990. Mnoho lidí se vystřídalo na pozici kronikáře, který měl za úkol shromažďovat a zaznamenávat ty nejdůležitější a nejzajímavější události, které se v průběhu let odehrály. Nezapisovali jen historicky důležité okamžiky, ale i triviálnosti, jako počasí nebo úrodu. Na druhou stranu se takto člověk lépe seznámí s tím, jaké to bylo žít před více než sto lety a může to tak sloužit jako podklad k jiným pracím. Mě stačily pouze kroniky uložené pod inventárními čísly 26 a 27. Ty mě seznámily s tím, jak to vypadalo ve městě v době sametového převratu a rok poté. Obě byly pečlivě zpracované a převedené do digitální formy v uherskohradišťském okresním archivu. Chtěl bych touto cestou poděkovat paní Magdaléně Čoupkové, která mi povolila přístup do archivu a zaměstnankyním, které mi zpřístupnily kroniku a vyhledaly potřebné materiály.
Druhým zdrojem informacím se mi stali členové bývalého Občanského fóra – pánové Radek Frýsa a Michal Stránský. Oba mi pomohli s tím, jak členové nahlíželi na samotné fórum, jak tato období prožili a jak se ně dívají zpátky. Jak na OF nahlíželi historici nebo společnost je nám dost dobře známé. Jak to ale vypadalo uvnitř, jaké bylo zákulisí, o tom se už tolik neví. Více mi v tom pomohli právě tito členové, se kterými jsem se jako jedněmi z mála mohl dostat do kontaktu i během pandemie. Rád bych udělal rozhovor s panem Igorem Stránským, ale kvůli zuřící pandemii a tomu, že jsem naň nikde nemohl najít kontakt se mi to nepodařilo. Naštěstí jsem si byl schopen vyhledat další pamětníky, kteří by mi byli schopni pomoci. Oběma bych chtěl tímto srdečně poděkovat, že si na mě ve svém nabitém čase našli moment na zodpovězení otázek od úplně neznámého člověka, který je oslovil na Facebooku. Opravdu mi v rámci této práce pomohli, a jednomu z nich jsem se dokonce rozhodl věnovat krátký, samostatný článek.
Vzhledem ke složité situaci, do které jsme se dostali během této koronavirové krize, jsem byl také nucen sáhnout po mnohých sekundárních zdrojích. Hlavním pomocníkem mi v tomto ohledu byla bakalářská práce paní Lucie Michelové Průběh sametové revoluce v roce 1989 v divadlech ve Zlíně a v Uherském Hradišti. Ta se podrobně zabývala tím, jak probíhala nejen revoluce v Uherském Hradišti, ale i ve Zlíně, třebaže se omezovala hlavně na místní divadla. V ní se mimo jiné nacházely i rozhovory, které autorka udělala s některými z členů OF, mj. i Igorem Stránským. I díky ní jsem měl možnost podívat na to, jak na tuto důležitou dobu vzpomínají bývalí členové fóra. Některé z vět, které tito členové řekli v práci, jsem zakomponoval i do textu, protože mi přišly zajímavé a myslím, že by o nich měli vědět i čtenáři. Především mi ale sloužily jako cenný zdroj poznání, jak to vypadalo v osudovém roce 1989. Jsem za ni její autorce velmi vděčný.
Dalším ze zdrojů mi posloužila výstava, která proběhla v Uherském Hradišti minulý rok. Nešlo ale ani tak o zdroje informací, jako spíše o zdroj bližšího seznámení se s tím, jak vypadala normalizace, a také mi byla jedním s vodítek k tomu, abych se zabýval Občanským fórem v Uherském Hradišti. I když Slovácké divadlo není Národní muzeum ani další z velkých českých muzeí, na toho mála, s čím měli pracovat, se jim to podařilo. Zachytili věrně poměry před převratem pomocí kulis, zachycujících ulici, volební místnost, a především pak obývací pokoj. Také zde byla velká obrazovka, na které se promítaly rozhovory s členy OF, kteří si pamatují revoluci, jako by byla včera. Nakonec jsem celé výstavě věnoval i krátký článek.
Pro některé z vět, které jsem citoval v jednom článku, jsem také použil úryvky z rozhovorů, které jsem našel na internetu, především pak v článcích vydaných na webových stránkách Slováckého deníku. Bohužel jsem neměl příležitost se s těmito lidmi nijak setkat, a tak jsem využil alespoň některých vět, které pronesli v rámci jiného rozhovoru. Jde opravdu především o přímou řeč, okolní informace jsem čerpal z bakalářské práce nebo z pramenů v podobě kronik.
Konečně jsem chtěl jako sekundární literaturu využít nově vydanou knihu Sametová revoluce v Uherském Hradišti, kterou nedávno pokřtili na výše jmenované výstavě bývalí členové OF. Naneštěstí jsem neměl příležitost se k ní dostat, a tak jsem se spokojil tím, co jsem měl.
Závěrečné informace, týkající se Občanského fóra v Uherském Hradišti, jsem převzal z rozsáhlé knihy Uherské Hradiště - královské město na řece Moravě, vydané k výročnímu založení města. Tam jsem se dozvěděl, jaký byl konec a poslední dny místní pobočky OF.
Bližší informace o členech OF jsem sháněl na webové stránce Encyklopedie Uherského Hradiště, která se zabývá historií města a jeho významnými obyvateli. Je to velmi rozsáhlý projekt, který má za úkol přiblížit čtenářům ty nejdůležitější informace z historie města.
Téma Občanského fóra v Uherském Hradišti bylo dříve už několikrát rozpracováno, ne ale do podoby, v jaké ji vypracovávám já. Existuje několik článků, které se místní pobočkou zabývají, ale především jde o jejich členy, kteří jsou v okresu dobře známé osobnosti. Objevovali se pak především na stránkách Slováckého deníku, protože, jak už jsem zmínil, jde většinou o místní celebrity. Podrobněji se samotovou revolucí zabývala práce Zlín a Uherské Hradiště v sametové revoluci a nedávno vydaná kniha. Celkově však lze říci, že tato práce nenavazuje na žádnou přechozí práci, která byla dosud napsána.
Hlavním cílem mé práce je zachytit, jak vypadalo Občanské fórum v Uherském Hradišti v roce 1989. Myslím si, že jde o docela neprozkoumané téma, které se dneska omezilo jen na několik málo rozhovorů s jeho účastníky, které se občas vytáhnou v rámci připomenutí převratu. A to je podlě mě chyba. To, že šlo jen o lokální pobočky neznamená, že by se nepodílely o něco menší měrou na konci komunistické vlády. Myslím si dokonce, že jsou tyto organizace podceňovány. Chtěl bych těmito články přiblížit, jak fungovala pobočka v Uherském Hradišti, kdo byli její členové, jak se organizovala v převratu apod., i s omezenými prostředky v podobě uzavřených archivů a karantény. Protože i tito lidé si zaslouží, aby se o nich mluvilo stejnou měrou, jako se mluví o Havlovi nebo Pithartovi.
Projekt byl realizován s přestávkami během března a května tohoto roku. V březnu jsem načerpal některé potřebné materiály (návštěva výstavy, shánění si potřebné literatury a pramenů), částečná realizace probíhala během dubna, hlavní část práce se odvedla až v květnu, kdy jsem na ni měl více času. V této době jsem také kontaktoval oba pány, kterých jsem se zeptal na několik otázek ohledně revoluce. Kvůli koronavirové krizi jsem měl tedy omezené pole působnosti, a tak jsem se uchyloval pro informace často k druhotné literatuře, např. již zmíněné bakalářské práci. Kvůli vytíženosti mě byl schopen pan Stránský odpovědět na otázky až v první červnové dny, ale jinak jsem všechno stíhal.
Za 4 články jsem si vybral rozhovor s panem Frýsou, reportáž z výstavy Sametová revoluce v Uherském Hradišti, koláž portrétů lidí, kteří byli členy Občanského fóra a jejich osudech po převratu, a nakonec shrnutí působení OF v Uherském Hradišti v podobě rozvinuté zprávy.
Jak bych se na závěr na svou práci podíval? Myslím, že jde o práci, která bude dobře schopná přiblížit situaci v Uherském Hradišti během převratu v roce 1989 a to, jak tu působilo OF. Hlavními čtenáři pro mě jsou především lidé, kteří v Uherském Hradišti nikdy nebyli a neznají žádnou z místních významných osobností. Pokud moje práce tyto informace přivede na veřejnost nové informace, které lidi zaujmou, a možná se začnou více o problematiku oblastních poboček OF zajímat, pak za to budu velmi rád.
Hlavním problémem mojí práce je fakt, že se mi nepodařilo získat vyjádření více členů OF, které se sice dá omluvit pandemií, ale přesto jsem se na to měl už dříve připravit.
Konkurenční projekty se žádné na portálu Pres nenacházejí, takže jde říci, že zachycení dějin jedné místní pobočky v jednom menším městě je unikátním.
Níže vypisuji literaturu a prameny, ze kterých jsem při svém psaní projektu čerpal:
Prameny:
SOkA Uherské Hradiště, fond MěNV Uherské Hradiště, Kronika města, 29. svazek i. č. 26, karton 9
SOkA Uherské Hradiště, fond MěNV Uherské Hradiště, Kronika města, 30. svazek s dokumentací, i. č. 27, karton 10
Rozhovor s Michalem Stránským, MgA., 3. června 2020, osobní archiv autora
Rozhovor s Radkem Frýsou, 29. května 2020, osobní archiv autora
Sekundární literatura:
MICHELOVÁ, Lucie. Průběh sametové revoluce v roce 1989 v divadlech ve Zlíně a v Uherském Hradišti. Brno, 2009. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Katedra estetiky Kabinet divadelních médií, Teorie a dějiny divadla.
ČOUPEK, Jiří, Petr ŠKRDLA, Miroslav VAŠKOVÝCH a Květoslava KLÍMOVÁ. Uherské Hradiště - královské město na řece Moravě (Jazyková úprava publikace). Jazyková úprava. 1. vyd. Zlín: GRASPO CZ, 2007. 492 s. ISBN 978-80-239-9873-3.
Internetové zdroje:
https://encyklopedie.mesto-uh.cz/
https://slovacky.denik.cz
