Zákon o protikomunistickém odboji

---

Zákon o třetím odboji už platí. Ministerstvo očekává tisíce žádostí

(Souhrnná zpráva)

Symbolicky 17. listopadu začal platit zákon účastnících protikomunistického odboje, který má za cíl ocenit bojovníky proti totalitnímu režimu. Lidé, u kterých se tato činnost prokáže, získají jednorázový příspěvek ve výši 100 000 korun. Zároveň jim bude dorovnán důchod, pokud jej mají nižší než průměrný.

Zákon byl schválen 15. července Poslaneckou sněmovnou a pět dní na to pak prošel i Senátem, kde jej podpořilo 44 ze 71 přítomných senátorů. Definitivně bylo o jeho přijetí rozhodnuto v srpnu, kdy jej podepsal také prezident Václav Klaus. V dopise, který zaslal společně se zákonem předsedkyni Sněmovny Miroslavě Němcové, ale uvedl, že o jeho správnosti úplně přesvědčen není. „Nevěřím zcela bezelstné upřímnosti předkladatelů tohoto zákona, nevěřím hloubce přesvědčení těch, kteří ho schvalovali, nevěřím pokusu zákonem popisovat dějiny a s odstupem 22 let od pádu komunismu tímto alibistickým způsobem 'vyřešit' naši minulost,“ napsal prezident.

O přijetí se aktivně zasazovala vláda Petra Nečase, která si dala uznání třetího odboje také do svého programového prohlášení. „Je třeba, aby bylo uznáno, že odpor proti komunistickému režimu byl stejně legitimní jako odpor proti nacismu,“ řekl po projednávání vládního programu v roce 2010 šéf TOP 09 Karel Schwarzenberg. Snahy ocenit protikomunistický odboj byly ovšem k vidění i v dřívějších dobách. Nikdy se ale nepodařilo žádný návrh prosadit, a proto přišla skupinka koaličních poslanců na konci loňského roku s další předlohou. „Musíme jasně deklarovat, že odpor zlu není nikdy marný,“ vysvětlil tehdejší snažení Petr Tluchoř (ODS), který je jedním z autorů schváleného návrhu.

Podle přijaté normy se dostane účastníkům odboje nejen morálního, ale také finančního ocenění. To se stalo součásti zákona po pozměňovacím návrhu výboru pro obranu a bezpečnost, neboť v původní verzi se o finančním odškodnění nehovořilo. Konfederace politických vězňů však vyjádřila obavy nad tím, že by měli účastníci třetího odboje obdržet peněžitý příspěvek a někteří i postavení válečného veterána. Podle jejich předsedkyně Naděždy Kavalírové mohou být tyto výhody příčinou zvýšeného zájmu o statut účastníka protikomunistického odboje. „Budeme mít plnou republiku odbojářů,“ prohlásila Kavalírová ještě před přijetím zákona, proti jehož znění se v České televizi ohradila. Dodala zároveň, že by postačila jen morální satisfakce, což také bylo hlavním smyslem vůbec první předlohy zákona, kterou předložila skupinka senátorů v čele s Jiřím Liškou (ODS) v roce 2008. Náměstek ministra obrany Michael Hrbata si ale nemyslí, že by odškodnění mělo způsobit větší problémy, neboť v zákoně je poměrně jasně stanoveno, kdy se může nebo naopak nemůže postavení účastníka odboje udělit a jaké podmínky je potřeba splnit.

Žádosti je už možné podávat

Požádat o uznání svých činů mohou od této chvíle zájemci na Ministerstvu obrany. To odhaduje, že by se počet obdržených žádostí mohl pohybovat v rozmezí 5 až 20 tisíc, poněvadž jen Konfederace politických vězňů má přes tři tisíce členů. A vedle žijících osob mohou navíc žádat také pozůstalí a některé právnické osoby.

Pro přijímání žádostí a jejich následné zkoumání zřídlo ministerstvo i speciální oddělení, které bude na základě expertních stanovisek Archivu bezpečnostních složek, Ústavu pro studium totalitních režimů a případně i jiných vědeckých institucí rozhodovat, komu lze osvědčení vydat. Jako odvolací orgán pak bude působit Etická komise, která žádosti opětovně prozkoumá.

Kromě finančního příspěvku a dorovnání důchodu odbojáři obdrží i pamětní odznak a osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Myšleno je pak i na manželé zemřelých bojovníků, neboť ti mohou získat odškodnění ve výši 50 000 korun.

Zdroje citací:

http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/7030.shtml (21.2.2012)

http://zpravy.idnes.cz/zakon-o-protikomunistickem-odboji-senat-stahl-pravice-ho-predlozi-znovu-1q9-/domaci.aspx?c=A101209_105745_domaci_kop (21.2.2012)

http://zpravy.idnes.cz/necasova-vlada-schvalila-program-chce-uznat-protikomunisticky-odboj-12g-/domaci.aspx?c=A100804_160432_domaci_kop (21.2.2012)

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/126711-kavalirova-budeme-mit-republiku-plnou-hrdinu-tretiho-odboje/ (21.2.2012)

---

Odbojáři budou důkladně prověřeni. Některé informace zjistit bude ale velmi obtížné

(Analýza)

Zákon o třetím odboji vstoupil v platnost a bojovníci proti komunismu začali podávat první žádosti o status odbojáře. Ministerstvo obrany v této souvislosti upozornilo, že vyřízení nelze očekávat do třiceti dnů, jak je běžné, ale že posuzování jednotlivých žádostí potrvá minimálně tři měsíce, neboť ze zákona vyplývají určité kroky, které je potřeba vykonat. Může se navíc objevit i několik problémů, které by mohly celý proces ještě zkomplikovat.

Osvědčení účastníka protikomunistického odboje může vydávat pouze Ministerstvo obrany. Odborná stanoviska k rozhodování mu poskytují Archiv bezpečnostních složek, Ústav pro studium totalitních režimů, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a případně i další vědecké instituce, které u žadatelů prověřují zákonem stanovené požadavky. Materiály, které uvedená pracoviště zkoumají, přitom pochází jak z různých databází státních institucí, tak i od samotných žadatelů. Těm totiž ze zákona vyplývá povinnost přiložit k žádosti určité důkazy, které by prokázaly jejich nárok na získání osvědčení. Lidé ale v řadě případů nezasílají právě to, co je požadováno, čímž mohou vznikat potíže při rozhodování, zda je osoba opravdu účastníkem třetího odboje.

Konkrétně by měli žadatelé dodat například potvrzení o československém občanství a rovněž je potřeba předložit nebo alespoň navrhnout ke zkoumání takové podklady, které by dokázaly jejich aktivní odboj či odpor. Pokud žádají pozůstalí, tak by pak neměl chybět především doklad o úmrtí a příbuzenském vztahu.

Zaslané dokumenty se vždy řádně přezkoumávají, neboť ministerstvo má povinnost podrobně prověřit všechny žádosti včetně jejich náležitostí. „Úroveň podávaných žádostí je různá. Zatímco někteří dokazují svou odbojovou činnost rozsudky a dalšími dokumenty, jiní místo o odbojové činnosti píší většinou o svých útrapách s komunistickými úřady a o jiných aktivitách, které s odbojem přímo nesouvisí,“ uvedl po prvních dnech realizace zákona náměstek ministra obrany Michael Hrbata.

Vzhledem k daným požadavkům, koho lze nebo naopak nelze považovat za odbojáře, jsou však stěžejním zdrojem údajů především databáze uvedených odborných pracovišť. Podle zákona není účastníkem třetího odboje ten, kdo byl například členem komunistické strany nebo absolventem politické či vojenské vysoké školy. Rovněž je překážkou, pokud byl žadatel zaměstnancem nebo příslušníkem bezpečnostních složek, Lidových milicí a akčního výboru Národní fronty. A právě tyto údaje už nedokazuje účastník, ale hlavní úlohu zde sehrávají archivy.

Ne všechny evidence jsou ovšem zcela kompletní a v lehce dostupných formách. Třeba záznamy o členství v KSČ jsou v podobě více než devíti milionů kartotéčních lístků. Národní archiv navíc tuto kartotéku převzal od KSČM až v roce 1994, takže strana mohla vyjmout z evidence jména aktuálních členů, které nemá povinnost hlásit. A problémové je také zjišťování příslušníků Lidových milicí, protože tyto adresáře neexistují vůbec, stejně jako soupis členů Svazu československo-sovětského přátelství. Některé informace lze sice dohledat přes jiné dokumenty, nicméně úplné seznamy nejsou. Ministerstvu tak budou muset stačit v některých situacích nejspíš jen čestná prohlášení.

Překážky nejen politické, ale i morální

Zamítnutí žádosti může způsobit podle přijatého zákona i úmysl jednání, který je proto také předmětem zkoumání. Pokud se prokáže, že byl odboj či odpor žadatele veden zavrženíhodnou pohnutkou, taktéž jestli se při své činnosti člověk dopustil zavrženíhodného jednání, které směřovalo k popření hodnot demokracie, svobody a lidských práv, tak ministerstvo obrany nemusí žádosti vyhovět.

Nicméně platí, že zmíněné překážky vždy nemusí znamenat definitivní ztrátu všech možností na získání statusu účastníka protikomunistického odboje. Zákon umožňuje v některých případech vydat osvědčení také osobám, které spadají do zakázaných kategorií. Pokud se lidé stali členy uskupení za účelem boje proti komunistickému režimu nebo pokud odboj a odpor proti komunismu převyšoval jejich účast na budování a upevňování komunistické totalitní moci, tak mohou taktéž získat finanční odškodnění a další výhody. A druhou šanci pak zákon nabízí i těm, kterým ministerstvo žádost neschválí, neboť se mohou ještě odvolat u Etické komise. Ta je složena z devíti členů a její náplní je opětovné přezkoumání žádostí, k čemuž si znovu vyžádají podklady od vědeckých pracovišť.

Zdroj citací:

http://www.mocr.army.cz/assets/multimedia-a-knihovna/casopisy/a-report/a_report_12_2011.pdf (1.3.2012)

---

Bití, málo jídla, udávání, vzpomíná politický vězeň na život v komunismu

(Rozhovor)

Strávil několik let v pracovních táborech a v různých věznicích, kde trpěl hladem, bídou, nemocemi i strachem z budoucnosti. A to proto, že bojoval po válce proti komunistickému režimu. Nyní bude František Lindovský (82) možná za ta léta konečně odškodněn, pokud bude uznána jeho žádost o status účastníka třetího odboje. Život v tíživých podmínkách však v jeho paměti zůstane nejspíš napořád.

Můžete na začátek říct něco o svém dětství?

Vyrůstal jsem v chudé rodině. Po ukončení obecné školy jsem chtěl sehnat nějaké zaměstnání, ale jako Češi jsme se nemohli ničím učit. Tak mi jeden pán, František Černín, který byl zaměstnaný v nedalekém Bílovci, dopomohl k tomu, že jsem byl přijatý do oděvní továrny v tom městě. A tam jsem pracoval do konce války.

Čím jste se po válce živil, když jste už nepracoval v továrně?

Po pětačtyřicátém jsem hledal nějaké zaměstnání. Jeden elektrikář v Bílovci mi tehdy nabídl, jestli u něj nechci pracovat a učit elektrotechnikem. Souhlasil jsem, v roce 1948 jsem složil zkoušky a ještě téhož roku jsem přešel k Východomoravským elektrárnám, které měly služebnu v Bílovci. Představený Josef Magera mě však požádal, jestli bych nešel na 2 roky pracovat do nedalekého Vítkova. Kývl jsem na to a do Bílovce jsem se pak vrátil až v lednu roku 1950. Začal jsem se seznamovat s prací a lidmi, ale téhož měsíce ráno k nám domů přišel Vavrečka ze Skřipova se SNB a zavřeli mě i mého bratra Josefa.

Tím chcete říct, že Vás odvedli jen tak? Bezdůvodně?

Když jsem pracoval ve Vítkově, tak nějaký neznámý člověk, který se představil jako Harry Mondblauer, přišel za učitelem Josefem Kubánkem, kterého jsme s bratrem Josefem dobře znali.  Po Kubánkovi chtěl, aby založil protistátní skupinu, do které potřeboval nějaké lidi. Protože Kubánek znal dobře mého bratra, tak se na něho obrátil, a Josef, když jsem přijel z Vítkova na neděli domů, tak mi o tom říkal a taky mě do té skupiny zapojil.

Co konkrétně obnášelo členství v takové skupině? V zákoně se o tom hovoří v obecnější míře, tak abychom mohli získat třeba lepší představu…

Harry chtěl, abychom s ním šli kopat nějaký kryt, také jsme tiskli různé letáky s protistátním charakterem, které jsme měli i roznášet, pak měl Harry také nějakou vysílačku a dokonce i zbraň, kterou jsme měli schovat. Po nějakém čase jsme ale prokoukli, že to není všechno v pořádku, a tak jsme se s Kubánkem rozhodli se, že činnost utlumíme. On tuto zprávu předal Vavrečkovi ze Skřipova. To byl zahradník, který měl kontakty až v Opavě, kde se zdržoval i Harry, jak jsme se později dozvěděli. V té době se v Opavě objevil na scéně i Václav Fryč, což byl příslušník SNB, který Harryho někde v Kateřinkách v zahradnictví zatkl a začal ho vyslýchat.

Pověděl jim Harry něco o spolupráci s Vámi?

Harry, vlastním jménem Antonín Šimčák, se přiznal pouze k tomu, že organizuje protistátní skupiny, a že když je to v určitém stádiu, udá všechny policii, která začne zatýkat. Fryč, jak jsme se dozvěděli později, údajně pracoval pro americkou rozvědnou službu. Když zjistil, že je Harry nebezpečný člověk, tak ho zastřelil. Tímto vlastně celá naše činnost skončila.

Pokud tedy dobře chápu, tak o Vás Harry neřekl. Jak ale přišla SNB na to, že jste se na činnosti také podílel? Nějak se to přeci dozvědět museli.

V zimě mezi čtyřicátým devátým a padesátým rokem dělali úpravu cesty v Kateřinkách a přitom údajně narazili na mrtvolu. Zjistili, že se jedná pohřešovaného Harryho, a zatkli Salicha, vedoucího zahradnictví. Ten při výslechu pověděl, že v době, kdy se celá věc odehrála, byl přítomen i Vavrečka, který následně vyprávěl o nás, a řekl, že stále máme ještě někteří věci z té doby. A to byla pravda, po Harrym zůstala německá vojenská přijímací stanice, psací stroj a další věci. A tím jsme se s bratrem i Kubánkem dostali do situace, že nás v roce 1950 zatkli.

Co následovalo poté? Byl jste vyslýchán?

Já jsem byl ve stavu, kdy jsem podle nich vypadal tak, že asi umřu. Proto se rozhodli, že mě dočasně propustí, a to až do konání soudu. Musel jsem se ale jezdit hlásit každý týden na krajské velitelství SNB do Ostravy. Před Velikonocemi mi pak oznámili, že si mám vzít nějaké věci a že tam už rovnou zůstanu. Když jsem ale nachystaný přijel, poslali mě zase domů, ať přijedu, až jak bude stanový datum soudu. Já jsem však nechtěl čekat tak dlouho, a proto jsem se poradil s jedním klukem, o kterém jsem si myslel, že je čestný, a že by mi mohl pomoct s útěkem za hranice.

Jak útěk probíhal. Dostal jste se v pořádku za hranice?

Ten kluk mi sjednal pomoc s dalším člověkem, o kterém jsem se až poté dozvěděl, že byl přímo od Státní bezpečnosti. Domluvili jsme se na 19. května 1950. Já se doma rozloučil a odjížděl jsem vlakem směrem na Prahu. Oni však, protože to bylo všechno fingované, mě chytli v rychlíku už v nedalekém Suchdole nad Odrou. Zatkli mě, odvezli do Ostravy a od těch časů jsem seděl. A to až do soudu, který byl stanovený na 12. - 16. prosince 1950. Soud přitom zasedal mimořádně v Opavě a ne v Ostravě.

Můžete trochu přiblížit, jak vypadalo soudní líčení?

Uskutečnilo se nakonec 12. prosince. Když jsem přišel v soudní síni na řadu, tak se mě ptali: „Výslech jste zřejmě udělal dobrovolně.“ Já jsem řekl: „Nikoliv. Pod nátlakem.“ A oni se mě ptali, jaký nátlak byl na mě činěný. Na to jsem jim odpověděl: „Ještě se mě nezeptali ani jak se jmenuji a už jsem ležel pod stolem. Pak nás ještě bili takovou žilou.“ Takže tak to asi probíhalo.

A co verdikt soudu.

Byl jsem odsouzený k šestnácti rokům zbavení občanských práv, a to za velezradu a další činy, kterých jsem se nedopustil.

Kam Vás poté umístili? Podle mých informací jste pobýval i ve věznici Mírov. Odvezli Vás rovnou tam?

Nejdřív jsem byl nějaký čas ve věznici v Ostravě. Poté jsem byl převezený na pár měsíců do Opavy a začátkem října roku 1951 nás autobusy z Opavy, Ostravy i Nového Jičína převezly na Mírov. Tam jsem byl náhodou umístěn na stejný pokoj jako můj bratr. A dokonce nás pak velitel věznice spolu zařadil i do krejčovské dílny, kde pracovali především kněží.

Byl jste s bratrem celou dobu, co jste byl na Mírově?

Byli jsme spolu do té doby, než do krejčovny přišel štábní strážmistr, který řekl, že by potřeboval takového mladého, jako jsem já, do vězeňského zahradnictví na Mírově. I když jsem mu sdělil, že tohle bych asi dělat nemohl, protože jsem politický vězeň, tak přesto na jaře v roce 1952 přišel znova, já si měl vzít své věci a ocitl jsem se na statku. Ale to pouze asi na 14 dní.

Proč jste byl na statku jen po tak krátký čas?

Jezdil jsem tam s takovou frézou a jednou jsem musel přijet do hlavní věznice pro benzín. Když mě viděl zástupce velitele věznice, že s tím jen tak jezdím, ještě ten den poslal na statek stráže, a já se musel vrátit. Znova jsem tedy pracoval na Mírově, dokud nepřišla komise, která vybírala lidi na práci do Jáchymovských dolů. Já jsem se jim jako elektrotechnik hodil, takže mě taky vybrali. Koncem února jsem byl převezený do ústředního tábora v Ostrově u Karlových Varů a po pár dnech jsem se dostal na tábor Nikolaj.

V jakých podmínkách se žilo ve vězeňském táboře? A jakou práci jste vykonával?

Práce se pro mě z počátku nenašla. Byl jsem mladý a tu těžkou hornickou jsem proto dělat nemohl. Jiné funkce byly obsazené, takže jsem se stal nezařazeným. Všimli si mě ale vedoucí kuchyně a kantýny. Nabídli mi, ať jdu uklízet do jídelny, že bych dostal více jídla než druzí. V táboře byl totiž veliký hlad, všechno jídlo se vážilo, a to například i polévka. Takže jsem to přijal a snažil jsem se pomáhat i druhým na táboře, protože hlavně nezařazení měli velmi malé množství jídla. Ovšem brzo jsem zjistil, že mají se mnou jiné úmysly. Jestli jsem dobře pochopil, tak pracovníci tam byli homosexuálové a mysleli si, že se s nimi dám do party. Hned jsem jim řekl, že jsem katolík, a že takové věci v žádném případě. Takže mě vyhodili a já byl opět nezařazený. Navíc jsem za nějaký čas dostal vysoké horečky.

To nezní moc dobře. Jak jste se léčil? Byly vůbec v táboře nějaké možnosti?

V té době se chystal z Nikolaje transport do uranových dolů v Příbrami, kde se otvíral nový pracovní tábor. Já jsem šel tajně za táborovým lékařem Šlechtou a uprosil jsem ho, aby mě do toho transportu také zařadil, i když to neměl dělat, vzhledem k mojí horečce. Dostal jsem se do táboru Býtiz, a až tam jsem se ocitl na marodce, kde jsem se léčil.

Bytíz byl největším táborem nucených prací v oblasti těžby uranu. Našla se tam pro Vás práce, co by Vám seděla, nebo jste byl opět nezařazený?

Když jsem se uzdravil, tak mě dali na šachtu, kde jsem nejdřív dělal natěrače a malíře. Později mě ale vedoucí elektrodíly Malenda vzal na jedno patro jako elektrikáře. Tam jsem byl asi 3 měsíce a pak jsem šel na povrch do elektrodílny, kde mi svěřili různé důležité věci, jako například opravu těžního stroje. Po nějaké době si mě ale zavolali na velitelství, a řekli mi, že se mám přestěhovat z normálního baráku do kulturního domu, kde jsem se začal starat o elektriku.

Věděl jste při tom všem, co se děje s Vaší rodinou a s bratrem, co byl s Vámi na Mírově? Měl jste s nimi spojení?

S bratrem jsem neměl žádné spojení, protože on se poté dostal do Leopoldova. S rodinou také ne, protože jsem návštěv moc neměl a ani jsem o ně nežádal. Z Hrabství to bylo příliš daleko a navíc to stálo hodně peněz. A dopisy také nefungovaly, takže ani takhle to nešlo.

A dostal jste se za ty roky někdy domů, nebo to bylo zcela nemožné?

V padesátém sedmém roku před Vánoci mi za dobré chování přerušili trest na deset dní a já mohl jet domů. Na velitelství mi ještě předtím půjčili nějaké oblečení, protože civilní věci jsem samozřejmě žádné neměl.

Když jste s rodinou moc nekomunikoval, tak předpokládám, že o přerušení trestu nevěděli. Jak tedy Váš příjezd vypadal?

Ze začátku mě máma nepoznala. Když mě bratr představil, tak mě uvítala jako jeho kamaráda, ale řekla k tomu: „Vy máte hlas jako můj synek.“ A to už jsem se neudržel a odpověděl jsem: „Mámo, to mě nepoznáváte? Jsem to já.“ A hned jsem dodal, že jsem neutekl, ale jsem venku legálně.

Vrátil jste se po těch deseti dnech zpátky do tábora?

Po Vánocích jsem se skutečně vrátil, protože jsem si říkal, že nemá smysl dělat nějaké lumpárny. A tehdy si mě zavolal náčelník a řekl, že by potřebovali moji spolupráci, prý abych jim řekl, jaká je na táboře nálada a jestli se nechystá někdo k útěku. Odpověděl jsem mu, že ale nehodlám žalovat, že vlastně nosím stejnou uniformu jako oni. Zeptal se, jestli je to mé poslední slovo a já souhlasně kývl. Při odchodu na mě ještě volal, že přijde doba, kdy s nimi budu chtít spolupracovat, ale oni mě již nebudou potřebovat.

Mohl jste nejspíš získat nějaké výhody. Nemrzelo Vás později to rozhodnutí?

Tušil jsem, že se asi tak hned domu nedostanu, ale než bych udával, tak raději bych v tom táboře umřel.

Kdy jste se nakonec dostal z tábora domů? Pokud jste tedy nebyl převezen ještě někam jinam…

Z Býtizu jsem šel už rovnou domů. Říkali mi často, že mám velkou šanci se na polovičku dostat domů. A tak se i stalo. Oznámili mi to přesně 25. srpna 1958 a další den jsem byl volný.

Nebylo obtížné začít normální život?

Bylo to celkem těžké. Nejdřív jsem si chtěl najít děvče, protože mi už táhlo na 29 let. A pokoušel jsem se také získat místo ve Vagónce ve Studénce, protože tam jezdil od nás z Hrabství autobus. Ale oni o mě neměli zájem, když zjistili, že jsem politický vězeň. Tak jsem chtěl jít do Nové huti Klementa Gottwalda, kde jsem to měl už skoro vyřízené. Nakonec mě ale přemluvili z bílovecké firmy Koh-i-noor, ať jdu pracovat k nim, že by mě do budoucna udělali mistrem elektra. Tak jsem nastoupil v Bílovci, kde jsem potkal se s jedním panem, od kterého jsem zjistil, že má sestru. Ta dokonce pracovala v lékárně s mými bratry. A díky tomu všemu jsem tedy poznal svoji nastávající manželku, se kterou jsem do této chvíle.

Když se teď s odstupem času na vše podíváte, co Vám asi nejvíce pomohlo k tomu, abyste to přežil a zvládl?

Mohly mi dvě věci. Jednak to, že jsem byl katolíkem a důvěřoval jsem Pánu Ježíši a Bohu. Měl jsem pocit té boží pomoci po všech stránkách. A za druhé jsem i mezi civily měl poměrně dobré zázemí, že jsem se snažil chovat slušně, a že ve mně objevili, že jsem odborník po stránce elektro. Tím jsem měl vlastně všechno tak usnadněné.

V listopadu roku 2011 začal platit zákon o protikomunistickém odboji. Co si o něm myslíte?

Je pravdou, že už to mělo být dávno. Zákon je podle mě správný, ale samozřejmě je potřeba vybírat lidi, kteří si odškodnění zaslouží. Je celá řada těch, kteří by se k němu chtěli dostat neoprávněně. I já pracuji na tom, abych zažádal Ministerstvo obrany o potvrzení. Jestli mi to odškodnění přiřkne, tak budu rád, ale neříkám, že je to podmínka mého bytí. Bohužel celá řada mých přátel se toho již nedočkala, protože zemřeli. Každopádně si myslím, že zákon je dobrý. Protože stejně jako za druhé světové války byli odbojáři a partyzánské skupiny, tak i my jsme vlastně byli lidé, kteří pracovali na tom, aby tento nevěřící systém zde nebyl na věky, ale aby se tady nastolila situace opravdové svobody a demokracie. Jestli za to dostaneme nějakou odměnu, hlavně za ty roky, co jsme strávili v žaláři, tak budu rád.

A jak hodnotíte své šance na to, že budete uznán účastníkem třetího odboje?

Já si myslím, že bych měl být uznán.

---

Pravice proti levici v boji o protikomunistický odboj

(Poznámka)

Bučet, bouchat do stolu, používat úšklebky a především soustavně vyrušovat. Právě tohle bylo vlastní některým politikům při projednávání zákona o třetím odboji. Levice i pravice se nejspíš rozhodly, že si své zájmy uhájí opravdu stůj co stůj, protože takovým způsobem jakoby po celou dobu političtí představitelé jednali.

Především komunisté dávali svá stanoviska stále zřetelně najevo, a to někdy i překvapivými způsoby. Během výstupů ostatních politiků dělali soustavně hluk a při větším nesouhlasu neváhali i zabučet. Co na tom, že má být v jednacím sále klid a předsedkyně Sněmovny Miroslava Němcová na to upozorňovala jak na běžícím páse. Místo požadovaného ztišení raději přišli s další specialitou - hlasité bouchání do stolů, když druzí měli mít možnost vyjádřit svůj názor. A protože nejspíš čím větší rámus, tím lepší, tak vše prokládali ještě dlouhým potleskem po promluvách svých kolegů.

Pravicoví poslanci však také nebyli bez viny. Ti totiž demonstrativně v houfech odcházeli ze sálu, když k řečnickému pultu zamířil někdo z řad komunistů. A pokud někteří na svých místech zůstali, tak rovněž nebyli úplně potichu. V těchto situacích se zdá, jako kdyby tolerance se slušností zůstaly někde venku za zavřenými dveřmi a na parlamentní půdu nebyly vůbec vpuštěny. Jenže při pohledu na další politická jednání narůstají pochyby, jestli debata o zákoně o třetím odboji byla výjimkou, nebo naopak názornou ukázkou, jak se v současnosti věci (ne)řeší.

Zákon se sice podařilo nakonec schválit, vládní politici si nejspíš mnou ruce, že splnili část svého vládního programu, ovšem ty způsoby jednání, nad tím zůstává někdy opravdu rozum stát. Možná se pak politici nesmí divit, že je jejich popularita proměnlivá a jednou se třeba usadí i na samém dně. Protože všechno má své meze.

---

1. CÍL PRÁCE

Tématem tohoto projektu je zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu[1], který nabyl účinnosti dne 17. listopadu 2011. Toto vymezení je však do jisté míry obecné, proto je jistě vhodné téma trochu více specifikovat, a to prostřednictvím toho, čím se budu především zabývat. Cílem mé práce je přiblížit obsah, průběh schvalování a také možné důsledky uvedeného zákona, jenž hovoří o morálním ocenění a finančním odškodnění účastníků bojů proti komunismu. Dále je mým záměrem poskytnutí svědectví jednoho z těch, kterých se tento zákon přímo týká.

Ukázka života člověka, který toho kvůli komunistickému režimu musel hodně vytrpět, má přispět k lepšímu pochopení, proč byl zákon o protikomunistickém odboji vůbec vytvořen, přijat a proč kolem něj byly třeba tak vášnivé debaty. Rovněž lze na výpovědi politického vězně lépe porozumět i některým pasážím zákona.

Proto je mým cílem kromě tří textů týkajících se hlavně zákona č. 262/2011 Sb. vytvořit také rozhovor s Františkem Lindovským, který byl ochotný povyprávět o svém soukromém životě v období komunistického Československa, kdy byl zatčen, odsouzen a poté pobýval ve věznicích a v různých pracovních táborech.

2. ZDŮVODNĚNÍ VOLBY TÉMATU

Poněvadž jsem si v průběhu svého studia zvolila politickou profilaci a absolvovala jsem i několik předmětů k tomu zaměřených, tak projekt s politickým tématem byl nejspíš očekávanou a logickou volbou. Důležitějším a náročnějším úkolem proto bylo spíše vymyslet konkrétní téma, kterému bych se mohla v této práci věnovat.

Navrhování a schvalování zákonů jsou časté činnosti, o kterých se v souvislosti s Parlamentem České republiky hovoří. Ne vždy jsou ovšem zákony schvalovány Poslaneckou sněmovnou a Senátem bez průtahů. Mnohdy se totiž stává, že navrhnutí i přijetí zákona předchází dlouhé debaty, při kterých se strany ani jednotliví politici neumí dohodnout a někdy na řadu dokonce přijdou i ostrá slova, nevýhodné výroky nebo celkově nepatřičné způsoby chování.

A obdobně tomu bylo i v případě zákona o protikomunistickém odboji z roku 2011. Přitom o jeho podstatě, tedy o morálním ocenění těch, kteří bojovali proti komunistickému režimu, se hovořilo již několik let. Pokud se zaměřím konkrétně na návrhy zákona, tak s prvním přišel občanský demokrat Jiří Liška v roce 2008. Myšlenky o uznání bojovníků proti komunismu lze však vysledovat i před tímto rokem.

Jenže přes to všechno stejně nastaly s tvorbou a projednáváním konkrétního návrhu problémy, neboť politici se stále nemohli dohodnout na vhodných formulacích, celkovém obsahu a rovněž aby se zákonem souhlasil požadovaný počet poslanců a senátorů byla potíž, což pak mělo za následek schválení až v roce 2011. A to za bouřlivých diskuzí. Navíc přijetí nebylo ani za jednoznačného přesvědčení všech, neboť například prezident Václav Klaus zákon sice podepsal, ale jak sám uvedl, zcela přesvědčen o něm nebyl.[2]

Celá tato situace ve mně vzbudila zvědavost, která mě přinutila k tomu, abych se začala o danou problematiku více zajímat a především se zaměřila na to, co se v minulosti vlastně stalo. Poněvadž tím bych si mohla udělat lepší představu, zda je zákon nutný, a třeba bych i lépe pochopila, proč někteří politici měli s jeho schválením problémy, proč se zvedla vlna protestů nejen ze strany komunistů, ale i od jiných politiků, a také proč na druhou stranu jiní o tolik usilovali o přijetí.

Zákon o 3. odboji je trochu specifický v tom, že se vrací k minulosti. Díky němu se znova začalo více hovořit o některých dávných událostech, konkrétně tedy o komunistickém Československu. Ovšem jaké informace máme o dané době? Vztáhnu-li to konkrétně na sebe, tak většinu mých poznatků o bývalém Československu jsem získala během svého studia z výkladů učitelů a také při čtení knih nebo sledování dokumentů. Představit si ale skutečného účastníka odboje proti komunismu a činnost, kterou mohl reálně provádět, to by byl pro mě možná trochu problém. Jednak jsem nezažila dobu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, ke které se zákon vztahuje, a za další je nutno uvést, že mnou získané informace se ve většině případů týkají jen důležitých dat, průběhu všeobecně známých události, nebo mají charakter spíše faktický. Nejsou tedy rozhodně o tom, jak to opravdu fungovalo například v pracovních táborech nebo ve věznicích u nás. A myslím, že takových lidí, jako jsem já, existuje více, protože teď uvádím přeci jen události z dob před více než dvaceti dvěma lety.

Na druhou stranu žijí samozřejmě i takoví občané, kteří mají vlastní zkušenost s komunistickým režimem. Někteří z nich dokonce přímo jako odbojáři. A protože ti mohou asi nejlépe nastínit, co se událo v tom období a proč tím pádem byly vůbec tak dlouhé debaty o ocenění účastníků odboje, popřípadě i o jejich finančním odškodnění, tak jsem se rozhodla vyzpovídat jednoho takového člověka, abych nejen já, ale se mnou i další lidé měli možnost si udělat lepší obraz o tom, co skutečně znamená bojovat proti komunistickému režimu, jak probíhaly v té době soudy a jak obecně s lidmi bylo následně zacházeno.

Mým záměrem přitom není přesvědčit někoho o tom, že je zákon zcela v pořádku a je potřeba s ním bez výhrad souhlasit. Rozhovor s Františkem Lindovským bude spíše ukázkou toho, koho lze za účastníka odboje a odporu považovat, a díky jeho vyprávění bych také ráda umožnila získat představu, jak to fungovalo v období komunismu třeba ve věznici Mírov nebo ve známých pracovních táborech, protože takové informace jsou jen těžko k dohledání. Ostatní texty pak slouží k získání informací o zákoně o protikomunistickém odboji.

3. ZDROJE/STAV PROBLEMATIKY

Média informovala, jak například zákon procházel Poslaneckou sněmovnou i Senátem, jaké problémy při tom nastaly a co si o jeho smyslu i obsahu myslí politici a historici. Rovněž byly uváděny názory různých osob, kterých se tento zákon týkal. Mým cílem ale nebylo navázat na tyto mediální obsahy, ani jsem je nechtěla nijak napodobit. Snažila jsem se spíše zpracovat danou problematiku svým způsobem, jenž by veřejnost mohl zaujmout a také přispěl k lepšímu pochopení zákona. Tato celá moje práce tedy nenavazuje na jiné, již zveřejněné projekty.

Materiály médií jsem však částečně využívala, neboť jsem skrze ně celou událost sledovala. Zaměřila jsem se přitom hlavně na internetové zpravodajské servery, poněvadž díky nim jsem mohla mít co nejaktuálnější informace (například krátce po hlasování jsem věděla, zdali je zákon přijat či nikoliv a nemusela jsem tedy čekat až do druhého dne, kdy vyšly noviny). Konkrétně jsem četla příspěvky s tématikou zákona o protikomunistickém odboji na serveru iDNES.cz, Aktuálně.cz a také na ceskatelevize.cz. Zmíněné portály se poté staly rovněž základem při rešerši.

Články v novinách jsem nicméně k vybranému tématu také četla, i když některé publikované informace mi byly známy už z internetového zpravodajství. Z této oblasti médií, tedy z tištěných, jsem se zabývala především Mladou frontou Dnes, která otiskla několik textů na téma třetího odboje. Poté jsem ještě sledovala i televizní zpravodajství, a to v podání České televize, která přinesla mnohdy zajímavé názory od různých lidí, které jiná média nepublikovala.

V této části o zdrojích a stavu problematiky bych se chtěla ještě závěrem krátce zmínit o jednom z dílčích prvků realizace, a to o rozhovoru s panem Lindovským, poněvadž zde je situace trochu jiná, co se týče stavu podobných projektů. Zjistila jsem, že existuje internetový server, na kterém je zveřejněno několik rozhovorů s politickými vězni, a že na různých jiných internetových stránkách lze také nalézt třeba po jednom rozhovoru s takovým člověkem. Protože jsou však životní příběhy politických vězňů odlišné a nedají se proto použít například stejné otázky, tak jsem i u rozhovoru v tomto projektu pracovala podle svého uvážení a nepoužívala jsem k tomu jako předlohu jiné, dříve vypracované texty. Pro úplnost však dodávám, že lze nalézt (především na internetu) svědectví i jiných politických vězňů, které se ale na druhou stranu nezabývají i zákonem o protikomunistickém odboji, neboť jsou to jen rozhovory, kde lidé popisují, co v dané době zažili. Proto nelze říct, že by existovalo něco podobného, jako je tento můj projekt, obzvláště když ho budeme brát jako celek, tedy se všemi články a jeho celkovým cílem a smyslem.

4. IDEOVÝ PLÁN

Jak jsem již nastínila při definování hlavního cíle i při následné podrobnější charakteristice celého projektu, tak záměrem mé práce je vytvoření textů, které by reflektovaly situaci ohledně zákona o protikomunistickém odboji na půdě Parlamentu, poskytly by informace o tom, čeho se daný zákon vlastně týká, a především by umožnily prostřednictvím životního příběhu odsouzeného Františka Lindovského získat poznatky o tehdejší době z trochu jiného pohledu, než třeba mnozí znají. Z toho důvodu ve svém projektu použiji různé žánry z oblasti zpravodajské i publicistické, abych mohla co nejlépe naplnit stanovené cíle.

Souhrnnou zprávou se budu snažit nabídnout případným čtenářům základní informace o zákoně č. 262/2011 Sb. Zabývat se budu především průběhem schvalování, kdy musel návrh projít Poslaneckou sněmovnou, Senátem a taktéž ho musel podepsat prezident České republiky. (Samozřejmě nelze opomíjet, že mimo to musel být zákon ještě zveřejněn ve Sbírce zákonů, což je k platnosti zákonů obecně potřeba). Taktéž zmíním některé informace o obsahu uvedené normy a rovněž o možnostech, jak získat osvědčení účastníka odboje a odporu.

Následná analýza, která se podrobněji zaměřuje na to, co zákon přináší účastníkům i různým státním institucím, by měla podat rozšiřující informace k tématu, a to především v oblasti realizace zákona. Budu-li konkrétnější, tak její náplní bude především přiblížení toho, kdo může vydávat osvědčení, s kým se na tom spolupracuje, co je potřeba za dokumenty, jaké podmínky stanovuje zákon, a také se zmíním, jaké problémy mohou případně nastat.

Publicistický rozhovor se bude věnovat životu Lindovského, a to především jeho činnosti po válce, za kterou byl zatčen a odsouzen. Pozornost však bude zaměřena také na soudní proces, pobyt ve věznicích a opomenut nezůstane ani život v pracovních táborech. Rovněž se v rozhovoru budu zabývat návratem Lindovského domů a také jeho názorem na zákon o protikomunistickém odboji, který se ho dotýká.

Čtvrtý text (poznámka) bude reakcí na projednávání zákona v Senátu a Sněmovně. Jak už bylo dříve předesláno, rozpravy nad návrhy neprobíhaly zrovna v poklidném duchu. Levice i pravice sváděly v jednacím sále neustále souboj, při kterém padaly různé výroky a byly taktéž používány rozmanité způsoby k vyjádření názoru, na což se tedy rovněž zaměřím v tomto svém projektu.

5. POSTUP PRÁCE

Ze čtyř textů, které jsem uvedla výše, jsem za hlavní pro tuto práci zvolila publicistický rozhovor, pro nějž je typické, že „žurnalista ve svých otázkách navazuje na předchozí výpověď interviewovaného“. (Jílek 2009: 95) Rozhovor byl veden s Františkem Lindovským a probíhal takovým způsobem, že jsem si předem připravila několik bodů, na které jsem se chtěla Lindovského zeptat, avšak většinu otázek jsem pak vytvářela až při samotném rozhovoru, poněvadž až tehdy jsem zjistila, kde například všude Lindovský pobýval a co se mu tam přihodilo, na což jsem svými otázkami reagovala. Rozhovor jsem si po celou dobu nahrávala na mobilní telefon, poté jsem ho přepsala do počítače, kde jsem ho musela ještě poupravit a hlavně zkrátit, poněvadž byl původně velmi dlouhý. Také bylo samozřejmě potřeba vymyslet perex a název, kde mi byly základem hlavně výpovědi Lindovského.

Souhrnná zpráva je druhým nejdůležitějším textem této práce a vznikala poměrně delší dobu, neboť vyžadovala náročnější rešerši, která se však uplatnila pro celý projekt, tedy i pro ostatní texty, a proto bylo jistě vhodné tomu věnovat více času a důkladnou přípravu. V prvé řadě jsem si tedy vyhledávala informace o průběhu schvalování zákona a především o předchozích návrzích senátorů a poslanců, abych měla lepší znalost celého tématu. Jak procházel zákon Parlamentem v roce 2011, o tom jsem totiž ponětí měla, neboť jsem tuto událost sledovala v daném období skrze média i oficiální prostředky Poslanecké sněmovny a Senátu (tím jsou myšleny přenosy z jednání a jejich přepisy, oficiální tiskové zprávy apod.). Ovšem o předchozích letech už byly mé poznatky menší, a proto jsem musela nejprve zkoumat situaci a její vývoj i v letech minulých. Až poté jsem mohla začít souhrnnou zprávu vytvářet. Využívala jsem k tomu jednotlivé návrhy zákona, schválenou normu, dále i zápisy ze schůzí obou komor Parlamentu a také jsem samozřejmě neopomíjela tiskové zprávy, což jsou všechno materiály volně dostupné na internetových stránkách Sněmovny, Senátu i Pražského hradu. Na doplnění jsem pak používala i některé články českých médií, ze kterých jsem také převzala několik výroků.

Souhrnnou zprávu jsem jako žánr zvolila záměrně, neboť jak uvádí ve svém díle Viktor Jílek: „souhrnný typ zprávy je používán u událostí, které se vyvíjely v určitém časovém úseku (průběh konferencí, jednání vlády, parlamentu, zasedání institucí, soudních jednání aj.).“ (Jílek 2009: 74) A vzhledem k tomu, čeho jsem chtěla zprávou dosáhnout a co jsem od počátku plánovala jako její obsah (nastíněno výše), tak se mi zdál tento útvar jako nejoptimálnější. Ještě je přitom vhodné říci, že souhrnná zpráva je typická mimo jiné i tím, že její kompozice bývá retrospektivní a kromě předmětu sdělení mohou být (většinou v závěru) uvedeny také rozšiřující informace a souvislosti. (Jílek 2009: 74) Tato charakteristika se totiž promítla i v mém článku.

Dalším textem v této práci je analýza, o které se dá obecně říci, že je na pomezí mezi publicistikou a zpravodajstvím. Kromě informačního postupu využívá také postup výkladový a jejím cílem není vyjádřit názory autora, ale měla by spíše čtenáři poskytnout dostatek podkladů na to, aby si mohl utvořit závěry on sám. (Jílek 2009: 89) Pro analýzu je přitom důležité si předem shromáždit dostatek informací, což jsem samozřejmě udělala i já. Údaje jsem čerpala nejen z těch samých zdrojů, co u souhrnné zprávy, ale taktéž i z různých vědeckých časopisů a především z materiálů ministerstva obrany, které k zákonu o protikomunistickém odboji mělo přímo tiskovou konferenci, kde se právě k mému tématu analýzy pracovníci dosti zmiňovali, neboť uváděli, jak bude probíhat ověřování účastníků, jak dlouho to asi bude trvat a v čí kompetenci určité úkoly jsou.

Poznámka pak byla tvořena jako poslední text a jedná se zároveň o nejkratší ze všech čtyř článků z tohoto projektu. Zde jsem vycházela ze dříve získaných poznatků a také z materiálů Sněmovny a Senátu. V dnešní době je totiž možné na internetu nalézt nejen všechny pozměňovací návrhy, ale také přepisy rozprav (stenoprotokoly), což jsem právě hojně využívala, neboť jsem si díky tomu mohla v klidu a uceleně znova projít, jak debaty vypadaly. Poznámka je přitom dle Viktora Jílka „krátkým postřehem, zamyšlením. Prostřednictvím stručné, promyšlené argumentace, dominantně nevěcné, je podán vyhraněný názor na předmět zájmu.“ (Jílek 2009: 93)

6. „SEBEHODNOCENÍ“

Cíl, který jsem si na počátku této práce stanovila, jsem z hlediska obsahu podle mého názoru splnila. Čtenářům jsou v textech nabízeny základní informace týkající se zákona o protikomunistickém odboji, prostor byl dán i některým zajímavostem a vyskytujícím se problémům, a to všechno přitom v souvislosti s tématy, které jsem si na počátku práce určila. Proto si myslím, že v tomto směru jsem svůj záměr naplnila.

Hodnotit ze svého pohledu splnění požadavků na jednotlivé textové vzorce je již obtížnější. Snažila jsem se samozřejmě své texty vytvořit tak, aby vyhovovaly různým definicím, které jsem jednak vyčetla v odborných publikacích, a také jsem je měla zažité z některých předmětů, jež jsem absolvovala za dobu svého studia na fakultě. Rovněž jsem aplikovala své poznatky, které jsem získala během praxe v médiích. Do jaké míry se mi podařilo vyhovět kritériím na jednotlivé žánry, to je už ale spíše asi na posouzení odborníků.

Mám-li se zaměřit ještě na hodnocení jednotlivých textů, tak u souhrnné zprávy bych za problém označila užívání citací z jiných médií. Avšak získat bezprostřední reakci politiků na danou problematiku bylo téměř nemožné, obzvláště když jsem si téma zvolila a práci realizovala až několik týdnů poté, co zákon začal platit. Proto jsem využívala výroky z médií a k tomu jsem se snažila používat také oficiální tiskové zprávy a přepisy jednání Sněmovny i Senátu, což platí nejen pro souhrnnou zprávu, ale i pro analýzu.

Co se týče rozhovoru, tak výraznější potíže při jeho tvorbě nebyly. Dotazovaný velmi dobře odpovídal a pamatoval si často i hodně podrobností, jako byla například konkrétní jména osob a také data, kdy se události staly, což mě až překvapilo, vzhledem k tomu, že je Lindovskému 82 let a události se tedy odehrály před více než padesáti lety. V odpovědích navíc mnohdy sám pokračoval tak, jak se situace vyvíjela, takže se rozhovor vedl opravdu dobře. Malá otázka nakonec ale vyvstala ohledně toho, zda upravovat do spisovnější podoby všechny výrazy, které Lindovský používal. Rozhodla jsem se však, že pokud jsou slova alespoň trochu srozumitelná, ponechám je v původním tvaru, abych zachovala jeho způsob vyjadřování, který je také podle mého zajímavý a byla by škoda jej úplně upravovat. V případě, že by byl rozhovor užitý v nějakém celostátním médiu, tak by ovšem úprava byla asi potřebná.

V rámci hodnocení článků bych ještě dodala, že uvedený rozhovor považuji asi za nejzajímavější text z celého projektu, protože se jedná o ojedinělé téma a s podobnými texty lidé asi běžně do styku nepřicházejí. Otázkou však je, kde by se texty daly použít. Pokud budeme brát projekt jako celek, tedy všechna sdělení dohromady, tak by se možná daly publikovat i v novinách, pokud by například byla speciální příloha (stačila by i strana) k zákonu o protikomunistickém odboji. Texty totiž nabízí základní i rozšiřující informace. Také by se články daly publikovat na různých studentských zpravodajských serverech, protože internetová média nemají problém s nedostatkem místa a texty by mohly studenty jistě obohatit. Jako vhodnější se mi ale jeví jejich zveřejnění v různých časopisech, které jsou věnovány politickým vězňům, obětem komunismu a podobně. Těch se totiž zákon nejvíce týká. A některé situace z rozhovoru sice mohou znát, ale na druhou stranu jim to zase může dát pohled na to, co i jiní lidé zažívali, což by je také mohlo zajímat, třeba pro porovnání s jejich vlastními zkušenostmi.

S tímto se částečně pojí i možnosti, jak by se projekt mohl v budoucnu dále rozšířit. Vzhledem k tomu, že se jistě bude situace o vydávání žádostí vyvíjet, tak je možné vytvořit další příspěvky ohledně toho, kdy první žadatelé dostali osvědčení, jaké problémy eventuálně nastaly při prověřování odbojářů a jaké jsou názory na zákon nějakou dobu od jeho platnosti. Co by však bylo jistě také zajímavé, to je větší počet svědectví odbojářů. Jako jeden z celkových nedostatků mého projektu totiž shledávám to, že nabízím pouze jeden rozhovor. Proto bych při možném dalším rozpracování tohoto tématu jistě doporučila se zaměřit na rozhovory s bojovníky proti komunistickému režimu. Tím by byla jednak dána možnost případným čtenářům k tomu, aby získali ještě více informací o odbojové činnosti, a zároveň by se tím zachovaly pro další generace zážitky a poznatky z dané doby, což je také podle mého jistě dobré.

7. LITERATURA A ZDROJE V ZÁMĚRU:

Jílek, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. ISBN: 978-80-244-2218-3.

Návrh zákona o třetím – protikomunistickém – odboji. Paměť a dějiny. 2008, č. 1, s. 191-197. ISSN 1802-8241. Dostupné také z: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/0801-191-197.pdf (1.3.2012)

Zákon č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu. In: Sbírka zákonů České republiky. 2011. ISSN 1211-1244. Dostupné také z: http://www.veterani.army.cz/dok/leg/262-2011.pdf (6.3.2012)

Prezident podepsal zákon o protikomunistickém odboji. Pražský hrad: Tiskové zprávy [online]. 2011. Dostupné z:  http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/7030.shtml (19.1.2012)

Sněmovní tisk 204 - N.z. o protikomunistickém odboji. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna [online]. 2011. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&t=204 (9.3.2012)

8. ZDROJE CITACÍ V TEXTECH:

http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/7030.shtml (21.2.2012)

http://zpravy.idnes.cz/zakon-o-protikomunistickem-odboji-senat-stahl-pravice-ho-predlozi-znovu-1q9-/domaci.aspx?c=A101209_105745_domaci_kop (21.2.2012)

http://zpravy.idnes.cz/necasova-vlada-schvalila-program-chce-uznat-protikomunisticky-odboj-12g-/domaci.aspx?c=A100804_160432_domaci_kop (21.2.2012)

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/126711-kavalirova-budeme-mit-republiku-plnou-hrdinu-tretiho-odboje/ (21.2.2012)

http://www.mocr.army.cz/assets/multimedia-a-knihovna/casopisy/a-report/a_report_12_2011.pdf (1.3.2012)

[1] Často je používáno také kratší označení „zákon o protikomunistickém odboji“  nebo „zákon o třetím odboji“. Ve všech případech se přitom jedná o tentýž zákon č. 262/2011 Sb.

[2] Prezident podepsal zákon o protikomunistickém odboji. Pražský hrad: Tiskové zprávy [online]. 2011. Dostupné z:  http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/7030.shtml (19.1.2012)