David Halbrštát
Záměr
1. Cíl práce
Cílem tohoto samostatného projektu je seznámit čtenáře s hokejbalem žen v souvislosti s jeho vývojem a nadcházejícím mistrovstvím světa v České republice. Podat základní informace o hokejbalu, ale především se zaměřit na jeho ženskou část. Hokejbal není známým sportem, takže je záměrem zviditelnit ho. V jednom textu se zaměříme i na problematiku hokejistek, které nastupují v hokejbalovém národním týmu. Vše bude laděno v kontextu toho, že se v červnu koná v Pardubicích mistrovství světa.
Sportovní tematiku jsem si zvolil v prvním ročníku v podobě kurzu Sociologie sportu a poté rozšířil o další znalosti v podobě kurzu Sportovní žurnalistika ve třetím ročníku. Jako student jednooborového studia jsem si volil mezi dvěma profesními specializacemi. Absolvoval jsem kurzy související s psanou žurnalistikou a dva kurzy online žurnalistiky. Tematika psaní na webové stránky mě sice velmi zajímá, protože jsem absolvoval i praxi v této oblasti, ale v jejich tvorbě nejsem natolik zručný, abych mohl vytvořit samostatný projekt online žurnalistiky. Zvolil jsme si tedy specializaci psané žurnalistiky, která je pro takto zpracovávané téma podle mého názoru vhodnější.
V rámci samostatného projektu předkládám čtyři texty, které by čtenářovi měli přiblížit téma hokejbalu žen a informovat ho o tom, jak se česká reprezentace připravuje na domácí mistrovství.
2. Zdůvodnění volby tématu
Jelikož sám několik let hraji hokejbal, tak mám přehled o dění v tomto sportu. Navíc jsem absolvoval praxi na webu hokejbal.cz a nadále s tímto portálem spolupracuji. Proto pro mě zvolení téma z prostředí hokejbalu bylo jasnou volbou. Studovat žurnalistiku jsem šel především proto, že se chci stát sportovním novinářem, proto jsem si vybral i výše zmíněnou sportovní specializaci v prvním ročníku. Většina článků, které jsem psal v průběhu studia souvisela s hokejbalem, takže jsem stejné téma zvolil i u samostatného projektu. Jen jsem musel vymyslet jeho zaměření.
Chci hokejbal více zviditelnit, protože se mu podle mě dostává málo prostoru v médiích a s tím souvisí i menší povědomí veřejnosti o tomto sportu. Je to samozřejmě subjektivní názor člověka, který je s tímto sportem spjatý. Volba tématu souvisela i s tím, že se v červnu uskuteční Mistrovství světa v hokejbale Pardubice 2017, které bude hostit Česká republika po osmi letech. Měl jsem tedy příležitost sledovat, jak se ženský národní tým připravuje na tento šampionát a částečně zpracovat toto téma v projektu. Pro všechny hokejbalové nadšence je to obrovská událost.
Podle mě je to zajímavé téma ke zpracovaní, protože nejde o tak známý sport, jako je lední hokej nebo fotbal, o kterých si každý den v médiích přečteme stovky článků. Nechtěl jsem však zpracovávat hokejbal jako takový, ale zaměřit se na jeho konkrétní část. Nakonec jsem zvolil ženský hokejbal, který se v posledních letech výrazně rozrůstá a zaslouží si trochu více pozornosti.
3. Zdroje a stav problematiky
Samostatný projekt, který by se týkal hokejbalu ještě nikdo nevypracoval, takže jsem se rozhodl zpracovat tuto tematiku já. O hokejbalu informuje webový portál hokejbal.cz, který spadá pod Českomoravský svaz hokejbalu a existuje ještě web Magazín hokejbal, který má i svou tištěnou verzi, která vychází jednou za tři měsíce. To jsou jediné zdroje, ve kterých se dočtete o dění v hokejbale. Známá média jako je Deník Sport, isport.cz, sport.cz nebo tn.cz se o hokejbale zmiňují jen ve výjimečných případech, například když národní tým vybojuje nějakou medaili, když někdo umře nebo když známý hokejista hraje hokejbal (jako příklad uvádím některé odkazy v sedmé části Záměru).
Informace, které jsem potřeboval pro svůj projekt jsem čerpal z webu hokebal.cz. Většinu jsem však sám věděl a pouze jsem si svoje vědomosti ověřoval. Určitým zdrojem informací pro mě byl rozhovor s předsedou Českomoravského svazu Martinek Komárkem, od kterého jsem se mimo jiné dozvěděl, jak velká je momentálně členská hokejbalová základna žen. Ale jak jsem zmínil výše, jelikož se o hokejbal zajímám, i co se týče činnosti svazu a práce jednotlivých lidí, mám přehled o dění v tomto sportu, a tak jsem zdroje nepotřeboval využívat. Jsem také členem redakce hokejbal.cz, takže se ke mně novinky dostanou ještě dříve než jsou publikované na tomto webu.
Hokejbal je malý sport a každý člověk, který se o něj zajímá, je rád za maličký posun vpřed, co se týče jeho známosti a popularity. Proto existuje pouze pár kritiků zavedených pořádků. Komentář, který jsem publikoval v rámci svého projektu, je jedním z mála článků, které takto kritizují nastupování hokejistek v hokejbalové reprezentaci.
4. Ideový plán
Věděl jsem, že chci zpracovávat téma, které se souvisí s hokejbalem. Musel jsem se rozmyslet, která oblast bude nejzajímavější. Nejdříve jsem měl v plánu zaměřit se na chod klubu, ale to mi nepřišlo příliš zajímavé. Nakonec mně přítelkyně pomohla s nápadem zpracovat ženský hokejbal. Sám už jsem si pak v hlavě představoval souvislosti s nadcházejícím mistrovstvím, velkým vývojem za posledních pět let i problematikou hokejistek v hokejbale.
Následně jsem tento utvořený koncept konzultoval s Mgr. et. Mgr. Karlem Páralem, kterému se nápad zdál zajímavý a společně jsme se domluvili na tom, jaké žánry budou vhodné pro jednotlivé texty. Pomohl mi vymyslet, jak by mohl vypadat úvodní článek, který by měl mít reportážní prvky a zároveň by měl obsahovat informace o ženském hokejbalu.
Po konzultaci jsem věděl, že budu muset oslovit předsedu Českomoravského svazu hokejbalu Martina Komárka a udělat s ním rozhovor, protože by se dalo říct, že je to „otec“ ženského hokejbalu v České republice. Dále, že musím oslovit nějakou hráčku a udělat s ní story. Chtěl jsem, aby to byl někdo, kdo hraje za mužské i ženské týmy a pere se i o nominaci na mistrovství světa v Pardubicích. Pro tento text jsem nakonec zvolil Kristýnu Mačátovou, protože ji znám osobně a splňuje předchozí podmínky.
Kromě zmíněných textů jsem chtěl zpracovat problematiku hokejistek, které hrají hokejbal. Na toto téma se zdál být nejlepší komentář.
5. Postup práce
Projekt byl vypracován v průběhu února a března. Jako nejdelší a hlavní text samostatného projektu (Hokejbalistky dřely na reprezentačním srazu. Dva tréninky a zápas v jeden den) jsem zvolil útvar, který mísí prvky reportáž, publicistického referátu a riportu. Podle Jílka je publicistický referát založen na informování o průběhu libovolné akce či události a riport jako je očité svědectví události, které obsahuje živý popis lidí a situace. (Jílek 2009, str. 75) V mém článku se střídají reportážní části a představování ženského hokejbalu. V únoru jsem zamířil na soustředění ženské reprezentace do Plzně, kde jsem strávil osm hodin. Když jsem sledoval, jak dívky trénují, dělal jsem si poznámky o tom, co bych do reportáže chtěl zařadit apod. Večer jsem následně zpracovával zážitky do celého textu, tak abych měl tu atmosféru ještě v sobě. Postupně jsem pak do textu zapracovával údaje o ženském hokejbalu a jeho vývoji. Měl jsem trochu dilema s tím, jestli nerozdělit text na dva menší články - reportáž a představení hokejbalu žen. Nakonec jsem se rozhodl udělat tento žánrově speciální text, ve kterém se objevuje řada informací, ale kombinací s reportáží to zároveň není pouze jejich výčet.
Dalším textem je rozhovor s předsedou Českomoravského svazu hokejbalu Martinem Komárkem (Komárek: U dívek je velmi pozitivní atmosféra, odlišná od mužského prostředí), který je předsedou pouze devět měsíců. Dříve měl na starost hlavně rozvoj hokejbalu žen, a proto jsem udělal rozhovor právě s ním. Domluvil jsem si s ním schůzku při jedné z inspekčních cest, které absolvuje jako předseda svazu. Dohodli jsme se, že se rozhovor uskuteční při soustředění mládežnické reprezentace do čtrnácti let v Pardubicích, kterou on sám vede a udělá si na mě v jeho průběhu čas. Otázky na pana Komárka jsem si připravil předem. Rozhovor jsem nahrával na diktafon a doma následně přepisoval do formy článku. Rozhovor by mohl být dvakrát tak dlouhý, ale některé jeho části jsem musel vyřadit, protože se netýkaly ženského hokejbalu.
Třetím textem byla klasická story s hokejbalistkou Kristýnou Mačátovou (Když hraju s kluky, je to mnohem rychlejší a tvrdší, tvrdí Mačátová). Pro tvorbu tohoto textu jsem si také musel sehnat materiál. Kristýnu potkávám dvakrát týdně na hřišti v Letohradě, takže nebyl problém s ní jednou po tréninku zůstat déle a zeptat se ji na průběh její kariéry. Ve druhé polovině jsem se snažil tento text směřovat k domácímu mistrovství světa, kterého by se Kristýna ráda zúčastnila.
Posledním textem je komentář (Proč hokejistky nastupují na hokejbalovém mistrovství? Je to demotivující vůči hokejbalistkám), který reaguje na účast hokejistek na hokejbalovém mistrovství světa. Na toto téma se vedou už delší dobu v hokejbalovém prostředí debaty a já jsem se rozhodl zpracovat ho také. Nejlepším útvarem je podle mě komentář. Článek vyjmenovává důvody, proč by hokejistky ne/měly hrát na mistrovství světa v hokejbale a jaké to má důsledky.
6. Sebehodnocení
Domnívám se, že se mi podařilo vytvořit samostatný projekt tak, jak jsem si před jeho realizací stanovil. Podle mě jsem zpracovával téma, které je netradiční a čtenář se z projektu může dozvědět spoustu nových i zajímavých informací. Pro rozhovor jsem nemohl sehnat nikoho povolanějšího než je Martin Komárek, který stojí za vznikem a vývojem hokejbalu žen v České republice.
Velkou výhodou pro mě byla dobrá orientace v hokejbalovém prostředí a známosti, které jsem využil i při sledování soustředění v Plzni. Se story jsem měl také jednoduší práci v tom, že dobře znám Kristýnu Mačátovou a nebylo pro mě komplikované si s ní domluvit schůzku.
Myslím, že všechny texty souvisí se zadaným tématem a čtenář se v každém z nich dobře zorientuje. Popsat přípravu národního týmu se mi podařilo. Díky rozhovoru víme, jak je na tom hokejbal žen a co stojí za jeho vývojem v posledním pěti letech. Z tohoto rozhovoru mám velkou radost i já osobně. Potěšilo mě, že mi respondent řekl, že ho překvapuje, kolik toho vím, a že se o hokejbal tolik zajímám. Navíc jsem se dozvěděl nové informace a popovídal si se zajímavým člověk, který hokejbalu věnuje svůj veškerý čas.
Jediné úskalí, které jsem musel řešit, bylo rozhodnout se zda udělat jeden dlouhý článek s reportážními prvky nebo ho rozdělit do dvou žánrově odlišný textů. Nakonec jsem zvolil první variantu a myslím si, že je to tak lepší. Je to čtivější než kdyby byl jeden článek tvořen pouze údaji o vývoji hokejbalu.
Tento projekt by se dal určitě rozpracovat dále a nebo zpracovat z jiného úhlu pohledu. Zajímavé by například mohlo být, věnovat se pouze problematice hokejistek v hokejbale. Napadlo mě, že bych mohl zpracovávat tohle téma, ale myslím, že bych k tomu nezískal potřebné informace, protože trenéři ani vedení svazu se příliš nehrne do vysvětlování a poskytování informací, které se týkají výše zmíněného.
7. Zdroje
JÍLEK, V. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. Olomouc, 2009. ISBN 978-80-244-2218-3.
http://hokejbal.cz
http://www.hokejbal.cz/zeny/clanky/reprezentantky-vyrazeji-na-hory-cekaji-je-bezky-ale-take-zpev_id-4351.html
http://isport.blesk.cz/clanek/vip-sport/298082/zahadna-smrt-mladeho-hokejbalisty-25-rozdavej-usmevy-aspon-tam-nahore-placou-kamaradi.html
http://isport.blesk.cz/clanek/hokej-reprezentace-ms-v-hokeji-2016/267246/pastrnak-poprve-v-narodaku-pred-bojem-o-ms-si-strihnul-hokejbal.html
http://isport.blesk.cz/clanek/hokej-nhl/244354/crosby-pri-hokejbalu-zazaril-v-brance-vychytal-vyhru-v-najezdech.html
Hokejbalistky dřely na reprezentačním srazu. Čekaly je dva tréninky a zápas v jeden den
Plzeň - Natěšený postávám před nejmodernější hokejbalou halou svého druhu v Plzni, která je mezi tamními obyvateli a zainteresovanými lidmi známá pod názvem Košutka. Čekám až budu moci vstoupit dovnitř a zhlédnout dění na hrací ploše. Dnes tu mají pro své svěřenkyně naplánované soustředění trenér Karel Manhart a jeho asistenti. Půjde o přípravu České hokejbalové reprezentace žen na domácí mistrovství světa.
Pořadatelé otevírají dveře pro veřejnost zároveň se začátkem úvodního tréninku. Už při prvním pohledu na hřiště je zřejmé, že nejde o mužský trénink. Všechny pohybující se osoby po plastovém povrchu mají k helmě přidělaný košík, který kluci obvykle zahazují do kouta šatny nebo svého pokoje hned, jak oslaví osmnácté narozeniny. U žen je toto pravidlo přísné a nedovoluje jim hrát bez ochrany obličeje. Ostatně stejné je to i u nejpříbuznějšího sportu - ledního hokeje, ze kterého hokejbal odvodil svá pravidla.
Po rozkoukání nemířím, jako všichni fandové, rodiče a kamarádi hráček, na tribunu, ale zůstávám opřený podél hrazení a přes poškrábané plexisklo, zřejmě od hokejek, které se během zápasů vymršťují při osobních soubojích, sleduji děvčata, jak plní do detailu propracovaná cvičení. Z této blízkosti rozeznávám i přes mřížky obličejů některé známé tváře, které jsem už v minulosti potkal nebo je viděl hrát v jejich mateřských klubech. V tuto chvíli mám před očima výběr těch nejlepší hráček, které v současnosti hrají hokejbal. Z třiceti účastnic kempu se na domácí mistrovství světa, které proběhne letos v červnu, probuje přibližně dvacet. Tomu odpovídá i jejich nasazení při tréninku, všechny makají a je jim upřímně jedno, že jsou zpocené a možná i zapáchají, což by některé jiné ženy asi nepřenesly přes srdce. A rozhodně se nešetří a nemyslí na to, že je čeká ještě jedna tréninková jednotka a následně řízený zápas mezi sebou.
Ženská reprezentace se připravovala i na běžkách v Orlických horách
Mistrovství světa v hokejbale bude letos potřetí v historii pořádat Česká republika. Před osmi lety se největší mezinárodní turnaj konal v Plzni a bylo to teprve druhé mistrovství pro ženy. Před tím se vždy na mezinárodní scéně střetávali pouze muži. Pro tento rok převzalo pomyslný štafetový kolík další hokejové město - Pardubice. Na posledním šampionátu v roce 2015 české ženy zaznamenaly dosavadní největší úspěch, když si ze švýcarského Zugu přivezly stříbrné medaile. Poslední dvě sezóny se svěřenkyně trenéra Manharta pečlivě připravují, aby se znovu mohly postavit favorizované Kanadě, Slovensku nebo rok od roku se zlepšujícím Spojeným státům.
Dnešní soustředění je už celkově sedmé v dvouletém cyklu a realizační tým dělá opravdu vše pro to, aby vytvořil družinu, která zaútočí na nejvyšší stupínek. Mimo soustředění, na kterých ženy držely v rukách hokejky, absolvovaly také o posledním lednovém víkendu jeden kondičně-stmelovací kemp v Orlických horách. V Čenkovicích, malebné vesničce s několika lyžařskými vleky, je čekalo nejen fyzicky náročné běžkování, ale i zábavný program v podobě vystupování pěveckých skupin po vzoru populární televizní soutěže Tvoje tvář má známý hlas. V noci ze soboty na neděli si pak trenéři připravili překvapení, vzbudili o půl jedné hráčky a naordinovali jim sprinty do kopce. Dívky se po soustředění nechaly slyšet, že šlo o jeden z největších šoků v jejich životě.
Velká dřina zadarmo a pro vlastní potěšení
Svůj „vyšlapaný důlek“ pomalu opouštím, jelikož se blíží konec první fáze dnešní přípravy a já chci být hráčkám trochu blíže, pozdravit je a zeptat se jich na pocity. Vstup k šatnám je sice obvykle zamčený, ale jelikož zde občas také hraji, tak vím, kudy se dostat do prostorů šaten. Všichni tři trenéři na mě trochu civí, ale než aby se zabývali tím, co dělám v teritoriu jejich družstva, přecházejí dále do své komůrky, kde vznikají všechny sestavy a taktiky. Postupně hřiště opouštějí první hráčky. Přes zpocené vlasy zplihlé přes oči až k ústům občas není ani poznat totožnost sportovkyň. První pro mě známá tvář mi není ani schopna odpovědět na pozdrav. Kateřina Držmíšková vedle mě chvíli stojí ohnutá a opírá se mi o rameno. Upřímně netuším, co se bude dít. Po pěti hlubokých nádechách z ní vypadne: „Čau, co tady děláš?“ Smysluplnost otázky odpovídala fyzickému vyčerpání Katky, která se spokojila s mou odpovědí: ,,Přišel jsem se podívat, jak se připravujete na mistrovství.“ Následně zamířila do kabiny a svalila se na lavičku.
Občas, když vidím takhle fyzicky vyčerpané hráče a hráčky hokejbalu, tak si říkám, proč ten amatérský sport dělají. Za hraní hokejbalu nedostává nikdo v České republice zaplaceno. Některé bohatší kluby, co hrají nejvyšší soutěž, mohou svým svěřencům zajistit materiální zajištění v podobě hokejek a placeného cestovného na zápasy, ale že by někdo dostával pět tisíc jako výplatu, natož pak několik miliónů, jako v ledním hokeji nebo ve fotbalu, toho se hokejbal asi nikdy nedočká. Inu peníze pro sport odpovídají zájmu veřejnosti a mediální pozornosti, které se hokejbalu příliš nedostává. Vzácnou výjimkou pak tvoří právě letošní mistrovství světa, ze kterého by se měly vysílat všechny zápasy české reprezentace živě v televizi. Ovšem jenom té mužské. Je to spravedlivé? Jestliže mluvíme o neznámosti sportu jako je hokejbal, pak musíme přiznat, že se o jeho ženskou část zajímá opravdu jen malá hrstka populace.
Hokejbal vznikal v 80. letech, kdy se po sídlištích proháněli kluci s hokejkami v ruce, kteří postupně přecházeli na nově vzniklá hřiště. Jeho historie je tedy krátká a povědomí o něm má pořád málo lidí, než by si jeho přední představitelé představovali. Navíc, který rodič dá své dítě na sport, kde je potřeba výstroj, která něco stojí, jeho dítě běhá po tvrdém asfaltu - v tom lepším případě po plastovém povrchu a není žádná možnost, že se tímto sportem někdy uživí a spíše naopak, celý život bude dávat peníze na vybavení, aby mohl dělat koníček, který má tak strašně rád.
Hurá, dorazilo jídlo a následně s plným břichem znovu hřiště
V prostoru vchodu do kabin mě poznává další hráčka. Zastavuje se u mě a přesně ví, co chci slyšet a chrlí na mě: ,,Ty nám dávají zabrat ...,takhle náročný trénink jsem dlouho nezažila ..., další trénink už nedám, fakt ne.“ Je to Petra Kvasničková. U účastnice posledního šampionátu bych takovou vyčerpanost nečekal, ale patrně je trenéři opravdu nešetřili. Ale Petra nemůže nic vypustit. Jestli chce po stříbru ze Švýcarska přidat zlato z Pardubic, tak bude muset zatnout zuby, protože na šanci zahrát si na mistrovství světa čeká více adeptek.
Druhý trénink naplánoval asistent trenéra Ondřej Almaši na třináctou hodinu. Jeho svěřenkyně mají šedesát minut na lehčí oběd, zbavení se únavy a znovu hurá na plac. Hráčky vycházejíc ze sprch a ze šaten nervózně až naštvaně vyčkávají na příjezd jednoho z obětavých kustodů, který doveze pětatřicet porcí jídla. Když se rozrazí dveře haly s první várkou, některé hráčky si dokonce běží (ano, ještě před dvaceti minutami nemohly chodit, ale jak jde o jídlo) pro krabičku s přidělenou porcí pro ně samotné. Následně si posedávají, kde je zrovna napadne. Pár hráček sedí u stolu, který na ligových utkáních slouží pro hosty bufetu, další si zalezly do šatny a nebo prostě sedí na chodbě a ládují se kuřecím s rýží. Podle mých poznatků je to nejčastější strava sportovců, protože jde o nejméně tučné maso (hned po rybách) a rychle stravitelnou přílohu.
Účastnice dnešního programu nemají čas jít si lehnout a odpočinout si, ale musí se znovu obléct do výstroje. Nandat si zpocené chrániče na nohy, helmu a rukavice, které jsou totožné s těmi, co se používají na lední hokej, a vyběhnout na druhý trénink. Ten je zaměřený více na souhru jednotlivých formací. Do vrcholu letošní sezóny v Pardubicích zbývají necelé čtyři měsíce a trenéři už mají alespoň přibližnou představu o složení útoků a obranných dvojic. Na soustředění ale nedorazily hráčky, které nastupují v hokejové ženské lize. Ve Švýcarsku hrálo celkem devět členek hokejového klubu HC Slavia Praha, který se zúčastňuje i turnajů v rámci Mistroství ČR v hokejbale žen. Na hokejbalovém poli panuje posledních pět let debata o tom, zda mají hokejistky jezdit na šampionáty a „zabírat“ tak místo ryzím hokejbalistkám.
V simulovaném zápase se holky mění z kamarádek na velké soupeřky
Tentokrát už jsem si sednul pohodlně na sedačku na tribuně. Po dvou cvičeních, které proběhly před mýma očima, jsem si všiml, že o deset sedaček vedle sedí trenér Manhart. Druhý trénink vedou asistenti a on vše sleduje z „vyšších“ míst. Zapisuje si cosi do svého bločku. Nejspíš poznatky z projevu jednotlivých hráček nebo si tam prostě jen kreslí čtverečky a kolečka, jako slavný trenér Hnátek z filmu Okresní přebor. Z pozice na tribuně máte opravdu lepší přehled o dění na hřišti, které máte před sebou jako na dlani, než z místa, na kterém jsem strávil dopolední trénink. V tuto chvíli jsem se nenápadně přiblížil za záda Manharta. A už vím. Lodivod české reprezentace rozděluje děvčata do dvou týmů, které proti sobě nastoupí po skončení druhé tréninkové jednotky. V deníčku vidím dva sloupce se jmény. To mi stačí. Nebudu vzbuzovat pocit, že ho sleduji a jdu si sednout zpátky na moji snad ještě vyhřátou sedačku. Jestli si reprezentantky stěžovaly dopoledne na únavu, tak by mě zajímalo, co říkají teď, když se dozvídají, že po desetiminutové pauze nastupují k zápasu. Rozhodl jsem se, že už se nebudu přemísťovat, zůstanu pohodlně sedět a budu střetnutí sledovat z této pozice.
Dívky, které doteď trénovaly spolu, nastupují v dalších minutách jako soupeřky. Na jednu stranu jsou to kamarádky, často spoluhráčky z klubů a znají se. Na druhou stranu tady jde o účast na mistrovství světa. A na domácím, v Pardubicích. Říkám si, že tady půjde asi veškeré kamarádství stranou a každá bude chtít předvést, co v ní je. Trefil jsem se. Ale že to bude až takové, jsem nečekal. Dění na hřišti vypadá asi jako když proti sobě nastoupí Slavie a Sparta v pražském derby. Souboje o mantinelů jsou často dost tvrdé, někdy až za hranicí faulu. Hráčky si nenechávají ani kousek prostoru. Zde se bojuje o dres s lvíčkem na hrudi! Největší radost z toho mají samozřejmě trenéři. Ti vidí, co bojovnice dokážou při rychlém zápasovém tempu, a jak umějí zvládat kritické situace. Tohle rozhodování jim však nezávidím. Sportovní trenéři musejí věřit své intuici, která jim pomáhá vybírat správné hráčky do svého kádru. My, fanoušci hokejbalu, doufáme, že instinkt Manharta bude správný a jeho výběr dojde v Pardubicích až do finále, kde bude mít šanci porvat se o nejcennější kov.
Výsledek zápasu 4:3 pro červenou skupinu není pro realizační tým vůbec důležitý. Oni potřebovali sledovat výkony, na jejichž základě zúží tým. Na další soustředění pojede už jen pětadvacet vyvolených, které už budou blízko účasti na mistrovství. Jestli byla příprava správně nastavena a vybrán fyzicky a psychicky silný celek, se ukáže až první červnový týden. Tak snad to děvčatům vyjde a udělají českému národu radost. A já opouštím stadion natěšený ještě více než dopoledne. Tentokrát už na mistrovství světa, které budu sledovat přímo v místě konání, stejně jako dnes soustředění reprezentace žen.
Komárek: U dívek je velmi pozitivní atmosféra, odlišná od mužského prostředí
Pardubice - Ženský hokejbal urazil za posledních pět let obdivuhodnou cestu. Za tu dobu se počet hráček ztrojnásobil a týmů je dnes pětkrát tolik. Pořádají se rozvojové kempy, vznikla juniorská reprezentace a v seniorském týmu už tři roky nastupují některé ryzí hokejbalistiky. Velký podíl na tomto rozvoji má současný předseda Českomoravského svazu hokejbalu Martin Komárek, který je ve funkci pouze devět měsíců. Dříve měl na starosti chod mládeže a právě ženské kategorie. Zasloužil se o pořádání turnajů a vznik Východočeského přeboru žen. ,,Je úžasné kolik dívek hraje nyní hokejbal ve srovnání s tím, kolik jich hrálo v minulosti. Jsem přesvědčen, že potenciál tohoto růstu je ještě větší,“ říká v rozhovoru Komárek.
Aktuální otázka na začátek, v jaké fázi se nachází nominace hráček na domácí mistrovství světa v Pardubicích?
Od trenérů z realizačního týmu reprezentace žen máme poměrně detailní informace. Tým má nyní třicet hráček, které je třeba nahlásit mezinárodní federaci na tzv. širší soupisce. Na navazující camp jede pětadvacet hráček a poté bude nominace zúžena do finální podoby.
Předpokládám, že představa o prvních dvou pětkách už je jasná nebo ne?
To je spíše otázka pro trenéry, ale myslím, že v této otázce řeší pouze nějaké drobnosti a ladí přiřazení hráček do formací.
Reprezentaci žen pomalu končí dvouletá příprava na červnový šampionát, kde bude obhajovat stříbrné medaile a podle zpráv z týmu je nálada skvělá. Pomáhá tomu větší počet soustředění než tomu bylo v minulých přípravách? Například stmelovací akce v Orlických horách?
Jednoznačně ano. Tým se tvořil v podstatě již před minulým mistrovstvím v Zugu. Do dospělých dorůstá velmi silná generace hráček z juniorky, která je líhní nových nadějí pro ženský A-tým. Na jádru týmu a soudržnosti je dlouhodobá příprava znát.
Vyspěl kádr, který tvoří trenér Manhart, znovu o trochu víc? A bude šance na titul o něco větší než před dvěma lety?
Nevím, jestli vyspěl je správné slovo. Tým Karla Manharta budou až na výjimky tvořit velmi mladé hráčky. V celku se ovšem najdou i jména s řadou zkušeností. Věřím, že tým minimálně vyrovná finálovou účast z minulého mistrovství.
Ještě před šesti lety tvořily téměř celý reprezentační tým žen hokejové hráčky, které po konci sezóny na ledě přesedlaly na hokejbal. Na poslední mistrovství světa už ovšem odcestovalo několik ryzích hokejbalistek, je to důsledek rozvoje ženského hokejbalu?
Důvodů a faktorů je více. Jednak je to růst základny dívek hokejbalu, jednak vznik soutěží a pravidelných turnajů pro ženy, start pravidelných campů a soustředění pro kategorii žen. Jde o větší množinu příčin, proč k tomuto procesu dochází.
Tlačí svaz na to, aby celek na mistrovství světa tvořily spíše hokejbalistky než hokejistky?
Vedeme o této otázce vždy diskuzi a jsem rád, že jsme schopni najít cestu, která je pro ženský hokejbal přínosná a vede k posunu ženské reprezentace.
Velký prostor pro zlepšení vidíme u dívek ve věku do patnácti let
Když mluvíme o rozvoji ženského hokejbalu, který za posledních pět let zaznamenal nesmírný posun, čekal jste Vy osobně, že bude takový?
Do určité míry ano, avšak z určitého pohledu jsem čekal posun výraznější. Myslím, že jsme se nyní trochu zastavili v otázce počtu celků. Celky již nevznikají v takovém flow a boomu jako dva, tři roky zpět. Již rok tuto situaci vyhodnocujeme a chceme hledat řešení, aby vzniklo více celků v nových lokalitách, resp. abychom se zaměřili na velmi perspektivní mládežnické kategorie děvčat.
Jak těžké bylo dostat hokejbal žen z bodu, kdy pár děvčat hrálo mužské soutěže, do podoby jaká je dnes?
To je velmi těžká otázka, které vede k velkému ohlédnutí se zpět. Asi to dalo hodně práce, ale je třeba říci, že zásluhu na tom nese velký počet osob pracujících v týmu, bez kterých by se uvedený posun nikdy nepodařil. Velký podíl nesou také kluby, které byly schopny vytvořit ženské celky a také Regionální svaz hokejbalu východ organizující soutěže 3+1. Je úžasné, kolik dívek hraje nyní hokejbal ve srovnání s tím, kolik jich hrálo v minulosti. Jsem přesvědčen, že potenciál tohoto růstu je ještě větší.
Náborové akce, rozvojová soustředění, je právě to správná cesta?
S kolegyněmi a kolegy věříme, že ano. V náborech máme mírné rezervy u dívek ve věku do patnácti let. Zde vidíme velký prostor pro zlepšení zejména ve spolupráci s většími kluby mládeže, které nábory tradičně již provozují a mohou být pilířem pro nábor většího množství dívek v nižším věku.
V létě se hokejbalistky mohou už po třetí zúčastnit hokejbalového kempu v Litomyšli. Jak velký zájem o soustředění panuje?
V roce 2017 je zájem obrovský, camp byl naplněn prakticky do měsíce. Již jsme řešili mírné navýšení kapacity akce. Na campu je v pozitivním slova smyslu velmi specifická a pozitivní atmosféra. Je úžasné vidět dívky rozdílných věků a dovedností, jak spolu dovedou vycházet na hřišti i mimo něj. Pro dívky připravujeme ještě jeden podobný projekt, který je nyní ve fázi přípravy, s hlubším přesahem do prostředí ženského hokejbalu.
Za posledních pět let přibylo čtyři sta nových hráček
Nedávno vznikla také Komise ženského hokejbalu. Co má na starost a jak jste jako předseda svazu a zároveň člen komise s její činností spokojen?
Komise vznikla už před třemi roky, ale její činnost nebyla taková, jak jsme si představovali. Po pozvolném rozjezdu nabrala práce komise na intenzitě. S ohledem na velmi mladé prostředí, kterému se komise věnuje, je třeba k jejímu hodnocení větší odstup, nejen s pohledu časového. To, že komise existuje, je jedním z potvrzení významu rozvoje ženského hokejbalu z posledního období.
Kolik je v současné době registrovaných hráček a týmů v České republice?
Počet celků se mírně mění. Osciluje okolo dvaceti. Aktivních registrací dívek je šest stovek. Základna aktivních hráček je okolo tři sta padesáti hráček včetně dívek hrajících soutěže s chlapci.
Jak velký nárůst nastal za posledních pět let?
Nárůst byl ze čtyř týmů na současný počet okolo dvaceti. U počtu aktivních registrací jde přibližně o čtyři sta nových hráček.
S takovou základnou jsme asi jediní na světě, ne?
Silná základna dívek je ještě v Kanadě, kde je hokejbal velmi populární. V ostatních zemích je základna hráček výrazně nižší.
S přibýváním hráček a vzniku ženských soutěží trochu souvisí i to, že ženy nesmí hrát nejvyšší mužské soutěže? Co vedlo k tomuto zákazu?
Tento krok byl řešen separátně a časově předbíhal start rozvoje v této oblasti. Dívky nyní mohou hrát regionální soutěže mužů do úrovně 2. Národní hokejbalové ligy. Některé tuto možnost využívají, jiné hrají krajské nebo oblastí soutěže.
Druhou sezónu se letos hraje Mistrovství ČR žen formou celosezónní soutěže s několika turnaji. Dočkáme se toho, že ženy budou hrát jako muži každý víkend jedno kolo své soutěže nebo je tento systém vyhovující?
V příštím roce se dočkáme nárůstu počtu turnajů v rámci MČR a změnu názvu soutěže. Utkáních tedy bude o něco více. Řada hráček hraje takto za chlapce nebo dorostenecké soutěže, v této fázi tedy řešíme také kolize s termíny. Uvidíme, jaký posun bude termínový kalendář soutěže mít.
A v čem vidíte největší rozdíl mezi ženským a mužským hokejbalem Vy osobně?
Jeden rozdíl je samozřejmě ve kvantitě hráček, velikost základny je logicky významně nižší. Druhý rozdíl vidím na campech a turnajích, které se hrají systémem tři hráčky plus jedna brankářka, kde je velmi pozitivní atmosféra a odlišná od prostředí mužského hokejbalu.
V čem je odlišná?
U dívek je kamarádštější atmosféra. Nejde jim tolik o výsledky, ale spíše o tu zábavu, kterou jim hokejbal poskytuje.
Hra s kluky je mnohem rychlejší a tvrdší, tvrdí Mačátová
Letohrad - Hokejbalu se věnuje šest let. Nejdříve hrála pouze s kluky a po vzniku ženské soutěže to střídá. Trénuje třikrát týdně a každý víkend má zápas. Řeč je o osmnáctileté odchovankyni letohradského hokejbalu Kristýně Mačátové. V tomto období se chystá na play off s dorostenci a připravuje se na mistrovství světa, které se uskuteční v červnu v Pardubicích, a na které věří, že se dostane.
Mačátová vyrostla ve sportovní rodině. Oba rodiče byli pohybově nadaní. Táta je bývalý fotbalista a máma měla vždy blízko ke gymnastice. A tak není divu, že Kristýna brzy začala chodit kopat na fotbalový trávník v Letohradě se stejně starými kluky. Ovšem stále více jí to lákalo na vedlejší asfaltové hřiště. Prohánět se s hokejkou v ruce stejně jako její o osm let starší bratr Pavel.
Když ji bylo dvanáct přesvědčila tátu, že chce skončit s fotbalem a věnovat se hokejbalu. „Pamatuju si, že z toho nebyl moc nadšený. On měl rád fotbal a brácha a já jsme ho hrát nechtěli. Navíc mu hokejbal připadal nevhodný pro holku. Pořád mi tvrdil, že je to tvrdší, a že fotbal je pro holku přijatelnější. To měl asi pravdu, ale já se rozhodla opačně a jsem za to ráda,“ přiznává Mačátová.
„Na první trénink na hokejbalový stadion jsem šla s Pavlem, aby mi pomohl s organizačními věcmi a představil mě trenérovi. Pak už jsem jako jediná holka v týmu rychle zapadla mezi kluky, které jsem znala ze školy,“ říká Mačátová. Za mladší žáky hrála dva roky a vyhrála s nimi mistrovství republiky.
V té době se zrodil i nápad vytvořit ženský hokejbalový tým, protože už se objevovalo v oddílu více dívek. „Od mého začátku přibyly další tři holky, které hrály za vyšší kategorii, a tak za námi přišel pan Janoušek (pozn. red. místopředseda klubu) s plánem vytvořit tým a přihlásit se do přeboru žen.“ Od roku 2013 už tedy Kristýna nastupuje každou sezónu ve dvou týmech. „Je to obrovský rozdíl. V soutěžích kluků je to mnohem rychlejší, tvrdší a pro mě o dost těžší se prosadit než když hraju proti holkám.“
Pevně věřím, že se objevím ve finální nominaci na mistrovství světa
Mačátová momentálně bojuje o nominaci na červnové mistrovství světa v Pardubicích. Je pro ní hodně důležité, aby se objevila na závěrečném seznamu hráček, které se šampionátu zúčastní. „Tohle je můj velký sen. Zahrát si za národní tým a před českým publikem. Navíc do Pardubic to mají rodiče a všichni moji kamarádi hodinu cesty, takže bych měla nejspíš velkou podporu.“ Ovšem Kristýna moc dobře ví, že nic není jisté a hráček, které mají stejný sen je více a některé budou muset sledovat mistrovství jen jako diváci. „Trenéři vyřadí ještě asi deset holek, ale já pevně věřím, že mezi nimi nebudu a budu moci bojovat za národní tým.“
O tom, že se do finálního výběru má dostat, přesvědčovala na reprezentačním soustředění v Plzni. Během jednoho dne ji čekaly dva tréninky a jeden zápas, ve kterém proti sobě nastoupily účastnice kempu. „Tohle pro mě byl nejnáročnější den v hokejbalové kariéře. Večer se mi doma klepaly nohy. Byla jsem úplně unavená. Nejdřív hodina a půl trénink a pak tři hodiny v kuse běhat na hřišti,“ svěřuje se s pocity Mačátová.
Jestli ji trenéři vyberou se dozví na začátku května. Do té doby ji čeká play off mladšího dorostu a také Mistrovství ČR žen, které ovšem odehraje za Českou Třebovou, protože Letohrad se na turnaj neprobojoval. „S kluky v dorostu si chceme dojít pro medaili a s Třebovou je cíl dostat se stejně jako před rokem do finále,“ neskrývá sebevědomí osmnáctiletá hráčka.
Proč hokejistky nastupují na hokejbalovém mistrovství? Je to demotivující vůči hokejbalistkám
Na mistrovství světa v roce 2011 nastupovaly za český národní tým pouze dvě hokejbalistky. Zbytek týmu tvořily hokejistky. Od té doby se ovšem počet hokejbalových hráček ztrojnásobil a reprezentační trenéři mají z čeho vybírat. Znovu to ale vypadá, že se v konečné nominace objeví minimálně osm hokejistek. A tak zase vyvstává otázka - jde hlavně o výsledek?
Před šesti lety nikdo nic nenamítal na účast hokejistek na hokejbalovém mistrovství, ale dnes je situace podstatně jiná. Před tím prostě trenéři neměli, kde jinde brát. V republice byly pouze dvě dospělé hokejbalistky a někdo na turnaji reprezentovat musel. Na letošní šampionát v Pardubicích mohl trenér Karel Manhart vybírat přibližně ze dvou stovek hráček. Příčinou takového rozdílu je růst základny dívek, vznik soutěží a turnajů a také konání rozvojových kempů. I přesto se v širší nominaci nachází deset hokejistek. A je velmi pravděpodobné, že minimálně osm z nich nakonec nastoupí v reprezentačním dresu. Zajímavostí pak je, že většina z nich hraje za hokejový klub Slavie Praha, který mimochodem také trénuje Manhart.
Je to spravedlivé? Jestli hráčka stíhá mimo hokej nastupovat ještě v hokejbalových soutěžích, ač odehraných zápasů nebude mít tolik, protože se často turnaje překrývají, není důvod, proč by nemohla být v nominaci. Jiné je to pokud hráčka přiletí ze zámoří nebo Ruska měsíc před mistrovstvím, odehraje jeden turnaj a pak mašíruje hrdě reprezentovat. Důvod je zřejmý. Profesionální hokejistka má pět tréninků týdně a je na tom fyzicky a většinou i herně o hodně lépe. Ale má si takhle přijít měsíc před šampionátem a vystrnadit ze sestavy hokejbalistku, která celý rok objíždí turnaje za své peníze a k tomu často studuje?!
Má tedy pro hokejbalistku cenu absolvovat rozvojové a reprezentační kempy, když pak přijede hokejistka a hraje místo ní? Tohle není nejlepší cesta, jak motivovat hráčky, aby se snažily a jezdily na srazy. Na druhou stranu musíme přiznat důvody, které trenéra k tomuto jednání vedou. Má za úkol udělat co největší úspěch. Získat medaili, ideálně zlatou a k tomu potřebuje co nejlepší tým. A ať je to, jak chce, vedení svazu chce výsledky, a proto trenér zařazuje hokejistky do svého výběru.
Myslím si, že by ale v tomto případě neměl být výsledek na prvním místě. Tým tvořený pouze hokejbalistkami by měl určitě sílu, aby bojoval o bronzovou medaili. Propadák by to tedy nebyl. Nikdo by nemusel mít černé svědomí a alespoň bychom přesně věděli, jak na tom český ženský hokejbal je bez pomoci hokejistek. Moc tedy nerozumím tomu, proč svaz věnuje tolik času, peněz a práce lidí k rozvoji ženských soutěží a náboru hokejbalistek, když ve finále na pomoc přispěchají hokejistky.
Velmi pozitivní je to, že se stále zvedá počet ryzích hokejbalistek v reprezentačním týmu. Oproti dvěma v roce 2011 v Bratislavě a pěti v roce 2013 v Kanadě, jich před dvěma lety do švýcarského Zugu cestovalo dvanáct. A tak se třeba dočkáme toho, že jednou budou nastupovat pouze hráčky, které hrají celý rok hokejbalové soutěže a nepřijedou si pinknout jen na mistrovství světa.
