pá., 25. duben 2014 19:30

Ženy v politice

Tisk

Samostatný projekt: politická specializace/psaná žurnalistika

Slavné ženy, které měnily politický svět

Golda Meirová: Jediná žena, která řídila izraelskou vládu

Narodila se v Kyjevě roku 1898, ale od sedmi let žila přechodně ve Spojených státech. Od mládí se angažovala v sionistickém hnutí, které usilovalo o vybudování židovského státu. Během těchto aktivit se seznámila se svým budoucím mužem a po svatbě se usadili v Palestině. Ještě před druhou světovou válkou odjela zpátky do USA jako velvyslankyně Rady pracujících žen.

Později, po vzniku samostatného státu Izrael v roce 1948, se stala historicky první izraelskou velvyslankyní v Sovětském svazu. V rozmezí let 1949 až 1956 úřadovala na ministerstvu práce a v dalším období na ministerstvu zahraničních věcí, kde setrvala deset let. Na pět let se v poměrně pokročilém věku stala premiérkou Izraele. Tato železná lady Blízkého Východu, jak se ji přezdívalo, zemřela na následky leukémie v dubnu 1978.

Sirimavo Bandaranaiková: První žena v čele vlády na světě

Narodila se na Cejlonu roku 1916 a v čtyřiadvaceti letech se provdala za syna vlivného poradce královského guvernéra. Její manžel později předsedal cejlonské vládě. Bandaranaiková převzala funkci po jeho zavraždění radikálním buddhistickým mnichem. Premiérkou se stala poprvé roku 1960 a byla vůbec první ženou na pozici předsedkyně vlády na světě, ve funkci zůstala pět let. Během své druhé vlády v roce 1972 přejmenovala Cejlon na Srí Lanku. Poslední funkční období měla šest let před přelomem tisíciletí. Její dcera se později stala prezidentkou Srí Lanky.

Indira Gándhíová: Jediná ministerská předsedkyně v historii Indie

Někteří lidé se mylně domnívají, že Indira Gándhíová byla dcerou, případně manželkou slavného politika a duchovního vůdce Mahátma Gándhí. Mezi nimi však není žádná příbuzenská souvislost. Narodila se v listopadu 1917 do rodiny významného politika, který pocházel z vysoké indické kasty bráhmanů. Indira vystudovala dvě vysoké školy, jedna z nich byla Oxfordská univerzita. Přestože do politiky zasahovala od poměrně mladého věku díky otci, o první funkci se ucházela až v roce 1964 a stala se indickou ministryní informací. Po dvou letech získala dokonce pozici ministerské předsedkyně, je první a prozatím poslední ženou v tomto úřadě. Ve funkci byla s tříletou přestávkou až do své smrti v říjnu 1984, kdy na ni byl spáchán atentát.

Margaret Thatcherová: Železná lady

Tato žena do aktivní britské politiky zasahovala od padesátých let dvacátého století na úrovni komunální politiky. Od roku 1959 zastávala mandát v Dolní sněmovně za Konzervativní stranu. Post předsedkyně strany získala poté, co zkritizovala stranu po prohraných volbách v sedmdesátém čtvrtém. Na jedenáct let se stala ministerskou předsedkyní. V roce 1992 získala šlechtický titul baronky a poslední roky života byla členkou Sněmovny lordů.

Šířila konzervativní hodnoty, které spojovala s ekonomickým liberalismem. V rozporu s konzervativním smýšlením byla například podpora zrušení trestního postihu homosexuality. Na státní úrovni prosazovala snížení daní a omezování imigrace. Dále se chtěla zasadit o silnou zahraniční politiku Spojeného království. Na sklonku jejího života u ní došlo ke zhoršení duševních schopností a Margaret Thatcherová zemřela v dubnu loňského roku po mozkové mrtvici.

Madeleine Albrightová: Čechoameričanka první ministryní zahraničních věcí USA

Rodačka z Prahy, dcera československého diplomata Josefa Korbela, od svých dvou let vyrůstala v Londýně. Tam se její rodina židovského původu přestěhovala po okupaci Československa. Měla však katolickou výchovu, rodiče ji nechali i pokřtít. Po válce bydlela ještě nějakou dobu ve své rodné zemi, ale Korbelovi po komunistickém převratu v čtyřicátém osmém emigrovali do Colorada. Rodina nebyla bohatá a studium politologie si mohla dovolit jen díky stipendiu.

Její politická kariéra začala po získání doktorátu v roce 1976. V době vlády Jimmyho Cartera začala její vyšší politická kariéra. V devadesátých letech pracovala pro Billa Clintona ve volební kampani. Ten ji po svém zvolení jmenoval do Rady bezpečnosti OSN velvyslankyní USA. Od roku 1997 zastávala post ministryně zahraničí jako první žena v historii USA. Ve funkci byla jedno volební období. V současnosti přednáší na univerzitě a předsedá Komisi pro posílení práv chudých.

Hillary Clintonová: Bývalá první dáma a ministryně zahraničních věcí USA

Hillary Clintonová byla už od mládí aktivní v různých spolcích. Původně zastávala republikánské názory, její přesvědčení se ale vyvíjelo a stala se z ní demokratka. Se svým budoucím manželem Billem Clintonem se seznámila během studia práv. Po úspěšném zakončení univerzity pracovala mimo jiné na prošetřování aféry Watergate. Poměrně aktivní byla jako první dáma po boku svého manžela, prezidenta USA.

O svůj vlastní politický post se začala ucházet ještě v době, kdy byl Bill Clinton prezidentem. To do té doby ve Spojených státech nebylo zvykem. Se začátkem nového milénia usedla do Senátu státu New York a svou funkci po šesti letech obhájila. Na začátku roku 2007 oznámila svůj záměr kandidovat na prezidenta Spojených států, ve volbách ji porazil Barack Obama. V jeho administrativě přijala pozici ministryně zahraničí. Ve vládní funkci setrvala do začátku loňského roku, kdy ji ze zdravotních důvodů nahradil John Kerry.

Angela Merkelová: První žena v kancléřském úřadu

Původně studovala fyziku, ze které získala dokonce doktorát. Do převratu v osmdesátém devátém se pohybovala v akademickém prostředí a nijak aktivně se do politiky nezapojovala. Od devadesátých let vystupuje jako členka Křesťanskodemokratické unie (CDU). Už v prosinci 1990 byla zvolena do Německého spolkového sněmu a o rok později se stala spolkovou ministryní pro ženy a mládež.

V roce 1994 získala pozici ministryně ochrany prostředí, přírody a bezpečnosti atomových reaktorů. Po přelomu milénia převzala funkci předsedkyně CDU, do té doby byl předsedou Wolfgang Schäuble, současný spolkový ministr financí. Od listopadu 2005 je Merkelová spolkovou kancléřkou, ve svém úřadu se snaží řešit krizi Eurozóny, která vznikla kvůli zadlužení některých států. Kancléřkou se stala třikrát po sobě a tento mandát zastává dodnes.

Julija Tymošenková: Údajně nevýhodná smlouva s Ruskem ji poslala do vězení

Do politiky začala Tymošenková zasahovat v devadesátém šestém, kdy zasedla do ukrajinské Nejvyšší rady. Od roku 1998 do 2000 předsedala parlamentnímu rozpočtovému výboru. V letech 1991-2001 byla kromě místopředsedkyně vlády také ministryně paliv a energetiky, kde zúročila své studium na ekonomické fakultě a zkušenosti z vedení Jednotných energetických systémů Ukrajiny. Vedla tvrdou protikorupční politiku, čímž si znepřátelila řadu lidí.

Ke konci roku 2007 se stala podruhé premiérkou Ukrajiny, tentokrát na delší dobu než v předchozím případě, kdy její vláda trvala několik měsíců. Během tohoto ministerského předsednictví podepsala smlouvu mezi Ukrajinou a Ruskem o dodávkách zemního plynu. Tímto rozhodnutím Tymošenková údajně překročila svou pravomoc a byla odsouzena k sedmi letům vězení. Během letošního února ji revolucionáři osvobodili, nyní je ve špatném zdravotním stavu.

Milada Horáková: Symbol boje proti komunismu a oběť justiční vraždy

Narodila se roku 1901 do rodiny přívržence ideálů Masaryka. Během studia na gymnáziu se zúčastnila protiválečného pochodu, kvůli kterému musela odejít na jinou školu. Později vystudovala práva na Univerzitě Karlově. Angažovala se v Ženské národní radě a bojovala za zlepšení práv žen. Smýšlela socialisticky a byla členkou řady sociálních spolků. Během války došlo poprvé k jejímu odsouzení k trestu smrti, ten byl ale nakonec zmírněn na odnětí svobody.

Po válce obnovila Ženskou národní radu, nově pod jménem Rada československých žen, které předsedala. Rada v čele s Horákovou založila ženský časopis Vlasta. V roce 1964 zasedla v Národním shromáždění, kde se stala členkou zahraničního a ústavněprávního soudu. Po komunistickém převratu se dostávala stále do větších konfliktů s vládnoucí stranou. Vše eskalovalo v roce 1949, kdy ji Státní bezpečnost zatkla. Následoval takzvaný „monstrproces“, na jehož konci Miladu Horákovou popravili za údajné spiknutí a velezradu roku 1950. Do poslední chvíle hájila své ideály a režimu neustoupila.

Vlasta Parkanová: Stíhaná exministryně obrany

Tato spoluzakladatelka táborského Občanského fóra se do Sněmovny lidu dostala díky porevolučním kooptacím. Po zvolení do české části Sněmovny národů odešla do poslaneckého klubu Občanské demokratické aliance. Od roku 1992 pracovala na ministerstvu zahraničí. Později byla ministryní spravedlnosti ČR a po demisi Klausovy vlády roku 1997 ji do funkce znovu navrhl Josef Tošovský. Zasadila se například o zveřejnění Obchodního rejstříku na internetu.

Parkanová se svého času těšila velké popularitě mezi lidmi, jednu dobu ji lidé považovali za nejpopulárnějšího politika. Roku 2007 pod hlavičkou KDU-ČSL získala pozici ministryně obrany v druhé vládě Mirka Topolánka. O dva roky později vyměnila KDU-ČSL za stranu TOP 09. Parkanová je podezřelá z pochybení a nezákonného jednání při nákupu armádních letounů CASA. Stát měla poškodit o 658 milionů korun tím, že neověřila ceny letounů.

Miroslava Němcová: Bývalá předsedkyně Poslanecké sněmovny

Členkou ODS je od roku 1992, ale politicky aktivní začala být až o dva roky později na komunální úrovni ve Žďáru nad Sázavou. Mandát v Poslanecké sněmovně získala po volbách v roce 1998, do kterých vedla jihomoravskou kandidátku. Svůj poslanecký mandát obhájila i v dalších volbách, tentokrát jako lídr kandidátky Vysočiny, stejně tak i v roce 2006. Po nich se stala Němcová místopředsedkyní dolní komory a čtyři roky později dokonce její předsedkyní. Tato pozice je jeden z nejvyšších činitelů v České republice. Zvažovala ucházet se o pozici prezidentky, ale nakonec nekandidovala.

Zuzana Roithová: Poslankyně v Evropském parlamentu

Vystudovala medicínu na Univerzitě Karlově a jako lékařka i nějakou dobu pracovala. Do politiky poprvé zasáhla roku 1998 jako nestranická ministryně zdravotnictví ve vládě Josefa Tošovského. Ve stejném roce zasedla na šest let i do Senátu. Od roku 2004 zastupuje Českou republiku v Evropském parlamentu, kde působí ve Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů. Kandidovala za KDU-ČSL, sama vyznává římskokatolickou víru. Vloni kandidovala v prezidentské volbě, s necelými pěti procenty hlasů však neuspěla.

Hana Marvanová: Disidentka a spoluzakladatelka Občanského fóra

Tato vystudovaná právnička se před převratem realizovala jako disidentka, před sametovou revolucí musela dokonce do vězení. Po listopadu 1989 spoluzakládala Občanské fórum a díky kooptacím získala funkci poslankyně České národní rady. Po rozpadu Občanského fóra vstoupila do ODS, pod kterou svůj mandát obhájila. Voliči ji dali příležitost i na třetí volební období, tentokrát už v Poslanecké sněmovně, ve kterou se Česká národní rada transformovala. Po skandálech financování ODS odešla ze strany a přešla do nově vzniklé Unii svobody. V dalších volbách do Sněmovny už nekandidovala, až do těch v roce 2002 za bývalou Čtyřkoalici. Po odchodu z vysoké politiky začala pracovat jako advokátka, v současné době je první náměstkyní ministryně spravedlnosti Heleny Válkové.

Petra Buzková: První žena ve vedení ministerstva školství

Celou porevoluční éru je členkou ČSSD, kde ze začátku své politické kariéry předsedala klubu Sociálně demokratické ženy. Poslaneckou sněmovnu navštěvovala celkem jedenáct let, poprvé v roce 1993. V rozmezí let 1993 až 2002 tam vykonávala pozici místopředsedkyně. Často kritizovala Miloše Zemana, například opoziční smlouvu nepovažovala za šťastné řešení. Vrcholem její politického působení byl zisk křesla ministryně školství, kde úřadovala po dobu čtyř let od roku 2002, za vlád Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. Později byla pražskou zastupitelkou, usilovala i pozici primátorky Prahy, porazil ji Pavel Bém.

Jana Bobošíková: Bývalá europoslankyně a symbol neúspěšných kandidatur

Původní profesí novinářka, která figurovala v několika českých médiích. Proslavila se díky krizi v České televizi na přelomu tisíciletí. Později v roce 2004 získala mandát v Evropském parlamentu, po pěti letech funkci neobhájila. Nebyla to její první ani poslední neúspěšná kandidatura. V roce 2008 se pokoušela o post prezidentky, nominovala ji KSČM. O dva roky později se svou stranou (Suverenita) nedostala nad pětiprocentní hranici při volbách do Poslanecké sněmovny. Ve stejném roce neuspěla ani jako kandidátka na pražskou primátorku. Během let 2010 a 2011 zkoušela získat křeslo v Senátu, v obou případech marně. Vloni se ucházela o pozici prezidentky se ziskem něco přes sedm procent. V témže roce vedla jako lídr středočeské kandidátky hnutí Hlavu vzhůru, do Poslanecké sněmovny se nedostala ani tentokrát.

Českou politiku tvoří zhruba pětina žen

Kvóty: k čemu jsou a proč je (ne)zavést?

Lidé, kteří podporují zvyšování počtu političek, argumentují tím, že poměr mužů a žen je v politice nevyrovnaný v porovnání s tímto poměrem v populaci. Smíšené skupiny podle zastánců kvót mohou pracovat efektivněji a jsou více inovativní. Na politickém působení žen se odráží i specifické prosazované priority, které se od těch mužských liší.

Podíl žen na politickém poli dlouhodobě stoupá, ale tempo jeho růstu je pomalé. Při spoléhání na přirozený vývoj by se vyrovnaného zastoupení mezi oběma pohlavími dosáhlo až za téměř dvě stě let. Fórum 50 %, organizace prosazující kvóty, uvádí i další argument – více političek podle nich znamená snížení korupce, což údajně dokládají státy s vyšším podílem žen v politice.

Odpůrci kvót argumentují tím, že jejich zavedením dojde k narušení trhu práce. Situace je podle nich taková: pokud žena dosáhne dostatečných kvalit, pracovní místo obdrží. Z těchto řad také zaznívají názory, že kvóty sice mohou fungovat, ale v jiných státech s odlišným socio-kulturním vývojem.

Následující analýza představí podíl reprezentace žen v české politice.

	Zastoupení mužů	Zastoupení žen
Evropský parlament	81, 8 %	18,2 %
Vláda ČR	82,35 %	17,65 %
Poslanecká sněmovna ČR	80,5 %	19,5 %
Senát ČR	82,7 %	17,3 %
Krajská zastupitelstva	80,3 %	19,3 %
Zastupitelstva měst a obcí	74 %	26 %
Prezidentské volby	100 %	0 %

Evropský parlament: 18,2 %

Po volbách v roce 2009 usedlo na pět let do Evropského parlamentu dvacet dva zástupců České republiky, z nich jsou čtyři ženy: Andrea Češková (ODS), Zuzana Brzobohatá (ČSSD), Olga Sehnalová (ČSSD) a Zuzana Roithová (KDU-ČSL). Oproti předchozímu volebnímu období si české ženy pohoršily, do roku 2009 v Evropském parlamentu náš stát zastupovalo pět žen. Česká republika je nyní v procentuálním zastoupení žen v porovnání s ostatními zeměmi Evropské unie špatně, drží si předposlední příčku. Hůř jsou na tom pouze političky z Malty, protože do Evropského parlamentu nepostoupila ani jedna. Jsou však i státy, které daly ženám nadpoloviční většinu. Patří mezi ně Finsko a Švédsko, Estonsko si drží třetí místo s rovnoměrným zastoupením žen a mužů.

Vláda České republiky: 17,65 %

Zastoupení žen ve vládě se v průběhu existence České republiky značně měnilo, jeho rozsah se pohyboval od 0 % do 23,5 %. V současné vládě Bohuslava Sobotky jsou tři posty z celkových sedmnácti obsazeny ženami. Lepší pozici měly ženy pouze ve třech vládních obdobích. Petr Nečas měl ve vládě v letech 2010 – 2013 18,8 % žen, během druhé vlády Mirka Topolánka v období 2007 – 2009 usedlo 20,8 % žen a vůbec nejlépe pro političky vyznívá období úřednické vlády Jana Fishera v rozmezí let 2009 – 2010, kdy vláda byla složena z 23,5 % ženami. Jsou však dvě období vlád pouze v mužských rukách, a to v prvním působení Václava Klause v letech 1992 – 1996, a v době předsednictví Miloše Zemana v rozmezí let 1998 – 2002.

Poslanecká sněmovna PČR: 19,5 %

Poslaneckou sněmovnu v současném funkčním období reprezentuje necelá pětina žen, přestože na kandidátních listinách měly zvolené strany jejich zastoupení v roce 2013 více než čtvrtinové. Z celkového počtu dvou set mandátů ženy obsadily třicet devět křesel. Největší prostor političkám tradičně poskytuje KSČM s třetinovým zastoupením žen. Na druhém a třetím místě je TOP 09 s téměř 27 % a hnutí ANO 2011 s 21 %. Podobně jako v Evropském parlamentu si i v dolní komoře Parlamentu ČR ženy oproti minulému funkčnímu období pohoršily, do posledních voleb tam zasedaly v celkovém počtu čtyřiceti čtyř, tedy o pět více než nyní.

Senát PČR: 17,3 %

V roce 2008 zasedlo do Senátu celkem pět žen, čtyři zástupkyně ČSSD a jedna KSČM. O dva roky později klesl počet nově zvolených žen na pouhé čtyři, a to po jedné političce ze stran ČSSD, ODS a Severočeši.cz, a jedna zástupkyně nestraníků. V posledních volbách v roce 2012 zamířily do Senátu taktéž čtyři ženy, tři z toho pod hlavičkou ČSSD a jedna z ODS. Současné zastoupení žen v horní komoře Parlamentu ČR činí lehce nad 17 %.

Krajská zastupitelstva: 19,7 %

Více než čtvrtina žen uspěla ve volbách do krajského zastupitelstva v Moravskoslezském kraji. Podobné výsledky zaznamenaly i političky ze Středočeského kraje, kam voliči poslali přesnou čtvrtinu. Naopak na Vysočině a v Ústeckém kraji jich uspělo pouhých 13 %. Celorepublikový průměr v krajských zastupitelstvech je nyní necelých 20 %.

Komunální zastupitelstva: 26 %

Na české politické scéně pro ženy prozatím nejpříznivější závěry přináší jejich působení v komunálních zastupitelstvech. Na jednu ženu v nich připadají tři muži. Ze statutárních měst jsou na tom nejlépe zastupitelkyně z Chomutova, kde žen úřaduje 37 %. Na opačném konci jsou Pardubice s pouhými 10 %.

Prezidentské volby: 0 %

V historicky prvních prezidentských volbách v loňském roce kandidovaly tři ženy: Zuzana Roithová, Táňa Fischerová a Jana Bobošíková. Ani jedna z nich však nepostoupila do druhého kola, finální souboj byl zcela mužský.

Anketa: Co si myslíte o ženách v politice?

Marie Šumlanská, 69 let, důchodkyně

Ženy do politiky určitě patří. Politika není oblast vyhrazená jenom pro muže. Myslím si, že třeba v sociálních věcech se ženy vyznají líp. Diskriminované asi nejsou, ale nejsou průbojné jako muži a netouží tolik po té moci. Nevím, jestli by k něčemu bylo zavádět kvóty, aby právě toto opatření ženy nenutilo dělat něco, co nechtějí. Spíš by se měla podporovat v ženách nějaká přirozená emancipace, aby se zabývaly samy politikou. Pak by to bylo třeba přirozeně půl na půl.

František Křižka, 59 let, strojní dělník

Abych pravdu řekl, tak je mi jedno, kdo tam bude. Pokud politika a stát začne fungovat, tak ať je tam klidně sto procent žen. Určitě, ať je jich v politice víc, pak se na to líp dívá v televizi. Vypadá to totiž hezky. Podle mého názoru nejsou ženy diskriminované, spíš do politiky nechtějí tak moc jako muži.

Mariana Petric, 22 let, studentka práv

Myslím si, že ženy politiku obohacují o principy spolupráce a kooperace, protože jsou obecně větší diplomati a lépe hledají smírná řešení. Jsem přesvědčená, že muži často jednají s ohledem na své osobní mocenské zájmy a nechávají se u politických rozhodování svést potřebou dominance a kontroly. Naproti tomu ženy nebývají tak průbojné, a mnohdy jsou orientovanější na rodinu a jiné hodnoty, než postup v rámci kariérního společenského žebříčku. Což je škoda, protože mám za to, že kdyby společnost vedlo ve dvacátém století více žen a byly zastoupeny ve vrcholné politice, nemuselo nutně dojít ke světovým válkám.

Aby se ženy prosadily ve světě mužů, musí být ještě tvrdší, než muži sami, v důsledku čehož ženská energie v politice téměř naprosto absentuje. Osobně jsem proti kvótám, věřím v rovnost příležitostí, a nikoliv v nastolování umělé materiální rovnosti. Ženy jsou přirozeně diskriminovány už svojí povahou, a jsou-li "ženské", dle mého názoru ve světě politiky nemohou obstát. Nicméně pokud žena do politiky chce a naučí se hrát onu mužskou politickou hru, nemám dojem, že by jí přístup k politickým mandátům byl jakkoliv znemožňován.

Miroslav Babka, 32 let, obchodní manažer

Politiku nesleduji, takže nemám na tuto problematiku příliš obsáhlý názor. Myslím si ale, že ženy do politiky patří. Politický prostor je jim podle mě zcela otevřený a nejsou ničím diskriminované. Proto se domnívám, že kvóty by neměly být zavedeny, ale žen by v politice mělo být více, kvóty ale nepovažuji za vhodný nástroj tohoto cíle. Navíc muži jsou od přírody vůdcové, takže jich pravděpodobně bude vždy v politice více než žen.

Jan Babovák, 28 let, technicko-hospodářský pracovník

Já osobně nemám nic proti ženám v politice. Domnívám se, že v tomto státě nezáleží na pohlaví, co se zaměstnání týče. Takže věřím, že ženy mají stejnou šanci uplatnit se v politice jako muži. Ano, žen je v politice méně, ale je to spíš důsledek toho, že se ženy do politiky moc nehrnou. A domnívám se též, že ženy v politice nejsou v žádném případě výjimečné. Uplatnit se určitě mohou stejným způsobem jako muži.

Jaroslav Irovský, 29 let, spisovatel

Přiznávám se, že tématu politika se záměrně vyhýbám, neboť je to fenomén spojený s mnoha negativy. Ženy však do politiky patří. Spousta z nich je ve světě respektována a považována za osobnosti – například Madeleine Albrightová, Hillary Clintonová a Angela Merkelová. Tyto ženy se svými schopnostmi nesmazatelně zapsaly do politické historie.

V Česku je tato situace poněkud složitější. Domácí političky, které se pohybují v nejvyšších vládních sférách, jsou často takovými chtěnými či nechtěnými celebritami. Ať už kvůli svým výrokům, chování i různým podřadným praktikám. Myslím tím například Karolínu Peake a její „Kam vítr, tam plášť“, povolnou a sprostou Kristýnu Kočí, dále Janu Bobošíkovou neúspěšně kandidující do všemožných funkcí nebo trestně stíhanou Vlastu Parkanovou, která je podezřelá z nezákonného jednání v souvislosti s nákupem armádních letounů. Aktivity těchto dam tak vrhají na zbylé čestné političky špatné světlo. Na druhou stranu, páni politici na tom nejsou o nic lépe, právě naopak.

Martina Berdychová: Záchranou lip to začíná, poslaneckým postem končí

Když Martina Berdychová odjíždí svým osobním automobilem z roku 2002 z poslanecké kanceláře v Holovousích, vidí vzrostlé lípy, díky kterým je nyní v politice. Při odbočování na hlavní silnici zase může metaforicky spatřovat dvě linie její kariéry. Nalevo, směrem na Hradec Králové, svůj post krajské zastupitelkyně, a napravo, směrem na Prahu, svůj novopečený mandát poslankyně.

Politická kariéra Berdychové začala prostou občanskou iniciativou, v rámci které se snažila zachránit lípy u zvoničky na návsi před pokácením. V té době byla učitelkou v místní malotřídní škole. Lípy se jí podařilo zachránit a v práci pro vesnici se zhlédla.

Do prvních komunálních voleb kandidovala v roce 1998 jako nestraník za ODS, ale do zastupitelstva obce se nedostala, skončila totiž jako druhá náhradnice. Dva zastupitelé ale rezignovali a Berdychová se z místa náhradnice stala zastupitelkou. Po přelomu milénia byla zvolena do funkce starostky.

Do dalších voleb šla opět jako nestraník, tentokrát za Sdružení nezávislých kandidátů obcí Holovous 1. Své funkce obhájila. Stejně jako v roce 2006, kdy již spolupracovala se stranou SNK Evropští demokraté, stále ovšem jako nestraník. O čtyři roky později už byla členkou SNK-ED a opět získala funkci zastupitelky i starostky.

Obec pod jejím vedením získala mnoho dotací. Namátkou například na revitalizaci rybníku na návsi a přilehlých komunikací, výstavbu čističky odpadních vod a kanalizace, vybudování dětských hřišť, sportovního areálu, jehož součástí je i skatepark, a vytvoření naučné Holovousovy stezky.

Holovousy začaly bodovat v soutěži Vesnice roku. Vrcholem byl rok 2013, ve kterém se staly vítězem krajského kola. Za Královéhradecký kraj postoupily do celostátního kola, kde získaly stříbrnou příčku. Obecní rozpočet se tímto úspěchem obohatí o částku ve výši 1,9 milionu korun.

Do vyšší politiky Berdychová poprvé mířila jako nestranická kandidátka SNK-ED ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2006, ve kterých ale neuspěla. O dva roky později byla v krajských volbách zvolena zastupitelkou Královéhradeckého kraje.

Jako lídr hnutí Východočeši zaznamenala úspěch v dalším volebním období a svůj post na kraji obhájila. Toto hnutí podporoval Andrej Babiš půjčkou dva a půl milionu korun, které Východočeši nyní splácí. Na oplátku Východočeši podpořili hnutí ANO 2011 ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v loňském roce.

Sama byla zaskočena výsledkem voleb. „Nepředpokládala jsem, že se stanu poslankyní,“ uvedla Berdychová k zisku nového postu. Údajně předpokládala, že uspějí maximálně první dva kandidáti, se svým zvolením ze třetího místa kandidátky Královéhradeckého kraje nepočítala.

Právě z toho důvodu ještě nemá dopodrobna promyšlené, co by jako poslankyně chtěla prosazovat. Chtěla by ale jednodušší legislativu a menší daňové zatížení, protože jsou to věci, se kterými má jako starostka bohaté zkušenosti. V Poslanecké sněmovně ČR usedla do Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu a tělovýchovu a ve Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj je dokonce místopředsedkyní.

Martina Berdychová sama sebe považuje za člověka mírně pravicového smýšlení. Před čtyřmi lety volila lidovce a v prezidentských volbách už v prvním kole Karla Schwarzenberga.

Její aktivity zde ale nekončí, působí v mnoha sdruženích a spolků, zasedá v představenstvu Oblastní nemocnice Jičín, a.s. a v dozorčí radě Zdravotnického holdingu Královéhradeckého kraje. Co se týká soukromých počinů, má šedesátiprocentní podíl ve společnosti Fruitstrue s.r.o., která se soustředí na výrobu BIO moštů.

Po svém zvolení předala funkci předsedkyně Spolku pro obnovu venkova Královéhradeckého kraje Dušanovi Šustrovi, starostovi obce Nepolisy. Taktéž se vzdala předsednictví ve Výboru pro kulturu a památkovou péči Královéhradeckého kraje. Zvažuje i odchod z výše zmíněného zdravotnického holdingu, aby se mohla plně věnovat funkcím starostky, krajské zastupitelky a poslankyně.

Jaká je ale Martina Berdychová jako člověk? Lidé, kteří s ní pracovali, ji definují jako neústupnou ženu, která si jde za svým cílem. Za přednost považují její pracovitost, která hraničí až s workoholismem.

Spolupracovníci z řad zastupitelstva o ní mluví jako o inteligentní a vytrvalé ženě, která má v záloze vždy další plán. „Těžko se totiž smiřuje s porážkou,“ přemítá Jana Suchá, bývalá zastupitelka. „Někteří lidé ve vesnici proti ní hlasitě vystupují, ale stejně ji nakonec zvolí. Myslím si, že je to proto, že má hluboký vztah k obci, její historii a je velmi činorodá,“ zakončuje svou úvahu Suchá.

Její nynější asistentka Hana Rozsévačová si na ní cení především toho, že dává šanci mladým lidem, kteří by na trhu práce byli velmi těžko uplatnitelní. Ona sama s Bedychovou začala spolupracovat v sobě, kdy ještě studovala, a nebyla jediným mladým člověkem, který díky ní získal příležitost během školy nebo po jejím absolvování.

„Martina Berdychová je silná, odhodlaná, má spoustu kuráže a nebojí se jít téměř do ničeho,“ shrnuje Rozsévačová a dodává: „Myslím si, že takový člověk do politiky patří. Ví, jaké problémy trápí občany, a co je potřeba. A za to bojuje. Doufám, že ji vyšší politika nezmění, a zůstane stejná, jako je teď.“

Významnou událostí z poslední doby pro Holovousy byla dubnová návštěva prezidenta. Starostka Martina Berdychová přijala Miloše Zemana, který obec navštívil během svých cest po Královéhradeckém kraji. Na holovouské návsi zasadil lípu a zdržel se zhruba půlhodinu.

1. 1. Cíl práce

Tato práce má za cíl vypracování samostatného projektu, který bude vztažený k absolvované specializaci tak, abych prokázala rozsah svých kompetencí. Projekt bude obhajován při státní závěrečné zkoušce. Cílem tohoto konkrétního samostatného projektu je představit sérii článků, jejichž pomyslnou propojující nití bude téma ženy v politice. Politický prostor nebyl ženám vždy otevřený, dokonce ani volební právo neměly ženy odnepaměti. Teprve v roce 1869 vznikla Národní americká asociace za volební právo žen, která se snažila prosadit ústavní dodatek, díky kterému by se ženy mohly aktivně zapojovat do volebního procesu.

První ústava obsahující volební právo pro ženy ale vznikla až o dvacet let později. Na sklonku devatenáctého století však mnoho států ženám toto právo nepřiznávalo. Transformačním obdobím pak bylo dvacátého století. Jako první z evropských států ženské volební právo zavedly tyto severské země: Finsko, Norsko a Dánsko. Okleštěnou verzi možnosti jít k volbám získaly v roce 1918 například britské ženy, ty mohly do voleb zasahovat od věku třiceti let. V českých zemích se ženy tohoto práva domohly v roce 1920, jejich právo účastnit se voleb bylo ústavně zakotveno, protože jsou politicky, sociálně a kulturně rovny mužům.

V dnešní době je už ale zcela normální, že se žena realizuje ve všech úrovních a to i na politické scéně. Přesto je tato problematika stále diskutovaná, především kvůli nerovnému zastoupení obou pohlaví v politice. Nejhlasitější jsou hlasy na ženy v politice ze skupin zastánců jednoho z krajních názorů. První z nich je, že politika je ryze „mužská“ věc, do které by se ženy neměly zapojovat. Naopak druhá strana tábora (a nikoho jistě nepřekvapí, že mužů v ní moc není) říká, že ženy do politiky patří a jejich působení tam by se mělo regulovat kvótami minimálního zastoupení. Samozřejmě poslední skupinou je masa lidí, kteří se nestaví ani k jednomu z předchozích názorů. Ti se zpravidla domnívají, že pokud se žena do politiky dostane, tak tam patří, ale že není potřeba žádných předepsaných kvót.

Cílem tohoto projektu tedy bude čtenáři poskytnout několik článků o ženách v politice. Představen bude výběr některých slavných zahraničních i českých političek. Tyto důležité ženy pro historii budou představeny žánrově jako portréty. Dalším z cílů práce bude analyzovat zastoupení žen od vrcholné po komunální politiku. S tím souvisí i problematika kvót, která samotné analýze bude předcházet. Článek by neměl zastávat žádné konkrétní stanovisko, závěr patří čtenáři. Aby byl odkryt i úhel pohledu veřejnosti, na základě ankety v samostatném článku uvedu, jak se lidé k ženám v politice staví. Posledním cílem bude na jedné konkrétní političce ukázat postup, jakým se do vrcholné politiky dostala. Všechny texty spadají do dílčí oblasti publicistické.

1. 2. Zdůvodnění volby tématu

Jak už vyplynulo z cíle práce, věnovat se budu politické specializaci. V rámci svých povinně volitelných kurzů jsem absolvovala i ekonomickou specializaci, ale více mě oslovila žurnalistika politická, proto jsem vybrala téma právě z této oblasti. I moje bakalářská diplomová práce souvisela s politikou, zabývala se jí však z pohledu psychologického či psychiatrického. Tato práce mi ale nijak konkrétně při psaní samostatného závěrečného projektu nijak nepomohla.

Ze zpracování jsem měla na výběr psanou žurnalistiku, nebo layout a sazbu periodika v rámci zpracování DTP. Protože se chci věnovat psané žurnalistice, nebylo těžké se rozhodnout právě pro toto zpracování.

Při zvažování tématu jsem omezila svůj pohled na politiku v rámci skupin. V úvahu nejvíce připadaly takové skupiny, které jsou mi něčím blízké, a protože jsem se chtěla vyhnout nějakému ideologickému rozporu, vybrala jsem dvě potencionální témata: ženy v politice nebo mladí lidé v politice. Předpokládám, že mnou vybrané téma je aktuálnější a má větší potenciál při zpracování. A to především kvůli tématu kvót minimálního zastoupení, které se pravidelně vyskytuje jak v mediálních, tak i v politických diskursech.

Vybrala jsem si jej proto, abych mohla představit úlohu žen v politickém působení a názor lidí na jejich roli v politice. Navíc předpokládám, že z pozice člověka, který nevyznává ani jeden z krajních názorů (viz cíl práce), jsem schopna problematiku pojmout relativně objektivně. Osobně totiž zastávám přesvědčení, že příležitosti by měly být stejné pro obě pohlaví, a zároveň se nedomnívám, že jedny nutně „pozitivně diskriminovat“ zavedením kvót.

1. 3. Zdroje/stav problematiky

Objevila jsem zpracování tématu akademickým způsobem, především jako bakalářské a magisterské diplomové práce, které se pro publicistické zpracování nehodí. Tyto vysokoškolské závěrečné práce povětšinou zpracovávaly problematiku žen v politice statisticky z kvantitativního hlediska. Uvažovala jsem, že je využiju jako podklady ke zpracování statistik zastoupení žen. Posléze jsem ale objevila, že takové statistiky přehledněji zpracovává Fórum 50 %, diplomové práce se staly tedy jen doplňkovým zdrojem.

Úsměv na tváři mně vykouzlilo uchopení tématu žen v politice jednoho z předních českých bulvárních deníků, který političky podrobil „analýze“ jejich vnadů, včetně komentáře ohledně (ne)vhodnosti jejich výběru podprsenek. Ani tento způsob zpracování tématu se mi, zcela překvapivě, nezdál vhodný pro tento projekt.

Nepodařilo se mi najít žádný soubor publicistických článku se zastřešujícím tématem ženy v politice. Takový soubor buď neexistuje, nebo není k dohledání na internetu. K tomu by mohlo dojít, kdyby soubor vyšel pouze v nějakém tištěném médiu.

Pro psaní článků jsem využívala řadu internetových stránek, jako například osobnosti.cz, nasipolitici.cz, volby.cz atd. Dalšími zdroji byly oficiální stránky Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, Senátu Parlamentu České republiky, osobní weby političek a některé publicistické útvary. Podrobnější přehled bude uveden v podkapitole 1. 7. 2.

1. 4. Ideový plán

Hlavní ideou tohoto samostatného projektu je sepsání souboru článků na poměrně atraktivní téma, kterým ženy v politice podle mě jsou. Texty by měly oslovovat čtenáře napříč věkovými skupinami, nehledě na jejich pohlaví, sociální statut, ideologické přesvědčení nebo místo bydliště. Práce se totiž nesoustředí na lokální problematiku, ale celorepublikovou. Přesah za hranice České republiky je v jednom z článků, který bude pojednávat o slavných političkách, mezi které jsou zařazeny i ty zahraniční. Tento přesah mírně nabízí i text o kvótách, který některá fakta dává do kontextu s poměry v zahraničí.

Mou snahou bude následující texty koncipovat tak, aby byly čtivé pro muže i ženy, přestože se jedná o genderově zaměřenou problematiku. Tím, že tyto texty nezastávají konkrétní stanovisko ohledně postavení žen v politice, mohou být zdrojem informací pro všechny čtenáře s rozličnými názory, ať už na kvóty, nebo na političky celkově.

Při práci na tomto závěrečném samostatném projektu jsem brala v potaz i to, aby články byly schopné existovat i samostatně. Mají sice stejné zastřešující téma, ale domnívám se, že jejich celkový rozsah by těžko umožnil je publikovat současně. Proto jsem se je snažila vystavit tak, aby i přes společné hypertéma, je bylo možné číst i jednotlivě.

1. 5. Postup práce

Jako první před samotným psaním závěrečného samostatného projektu jsem si musela určit téma. Jak jsem již avizovala výše, vybrala jsem ženy v politice. Zamýšlela jsem se i nad variantou, že bych si toto téma specifikovala na ženy v české politice. Pak jsem ale dospěla k závěru, že porovnání se zahraničím by mohlo práci posunout o něco dále. Taktéž zařazení i slavných zahraničních političek je dle mého názoru komplexnější.

Pak jsem udělala rešerši zdrojů, na základě které jsem zjistila, že není vhodné na nějaký konkrétní text navazovat. Nenarazila jsem totiž na žádný text nebo soubor textů, na jehož základě bych mohla stavět tento samostatný projekt.

Při práci na hlavním článku o slavných političkách jsem se rozhodla nevyužívat jen internetové zdroje, ale také jsem se pátrala ve svém okolí, koho lidé považují za nejslavnější ženy v politice. Abych se neomezila jen na svou věkovou skupinu, vyptávala jsem se i starších generací. Na základě jejich odpovědí jsou do článku zařazeny i političky, které jsou již po smrti. Pro starší ročníky jsou však zásadními ikonami žen v politice, proto jsem se rozhodla je taktéž zařadit. Ve svém projektu jsem se tedy nakonec rozhodla zařadit ze zástupkyň zahraničních političek tyto ženy: Golda Meirová, Sirimavo Bandaranaiková, Indira Gándhíová, Margaret Thatcherová, Madeleine Albrightová, Hillary Clintonová, Angela Merkelová, a Julija Tymošenková. Z českého prostředí volba padla na tyto političky: Milada Horáková, Vlasta Parkanová, Miroslava Němcová, Zuzana Roithová, Hana Marvanová, Petra Buzková a Jana Bobošíková.

Goldu Meirovou jsem zařadila na základě doporučení starších ročníků, stejně tak i Sirimavo Bandaranaikovou a Indiru Gándhíhovou. Jsou to zástupkyně zahraničních političek z méně významných států. Golda Meirová je významná izraelská předsedkyně vlády, je jedinou ženou, která tuto pozici v historii Izraele zastávala. Sirimavo Bandaranajková je vůbec první ministerskou předsedkyní na světě. Podobně, co znamená Meirová pro Izrael, představuje Indira Gándhíová pro Indii, taktéž to byla jediná žena, která v historii státu řídila vládu.

U takových žen, jako jsou Margaret Thatcherová, Hillary Clintonová a Angela Merkelová, nebylo potřeba přemýšlet o jejich zařazení. Madeleine Albrightovou jsem vybrala nejen kvůli tomu, jak je významná, ale i díky jejím vazbám na Československo. A poslední z představovaných - Julija Tymošenková je už několik let osobností, která se pravidelně objevuje i v českých médiích.

Z české politické scény jsem jako první představovanou vybrala Miladu Horákovou, jakožto zástupkyni oddané bojovnice za své ideály. Mezi další významné české političky jsem zařadila Vlastu Parkanovou, Miroslavu Němcovou, Zuzanu Roithovou, Hanu Marvanovou, Petru Buzkovou a Janu Bobošíkovou. Všechny výše jmenované političky jsem řadila chronologicky podle data jejich narození.

Cílem není představit vyčerpávající biografické a faktografické informace o těchto ženách, ale spíše představit vybrané političky, jejich úspěchy a ideové přesvědčení. Pokud v jejich politické kariéře hrál roli fakt, že byly například první nebo dokonce jedinou ženou na určité pozici (jako například Indira Gándhíová), snažila jsem se ho tam uvést. Zdrojem se v tomto článku stal pouze internet, ale fakta získaná v primárním zdroji jsem ověřovala ještě na jiných stránkách, abych se tak pokusila vyhnout používání zkreslených nebo dokonce zcela špatných informací.

Tento text byl zpracován jako portréty jednotlivých političek s informativně-edukativním přesahem. Portrét je žánr, který spadá do dílčí publicistické oblasti. Pokud by se text omezil pouze na životopisné údaje, jednalo by se o biografii. Některé texty mohou být na pomezí těchto žánrů. Subjektivní složkou je však výběr informací, rozsah totiž neumožňuje o každé z těchto žen uvést objektivní a vyváženou skladbu vyčerpávajících informací. Text je vzhledem k počtu političek opravdu dlouhý, proto jsem ho členila pomocí mezititulků. Ty jsem s ohledem na povahu článku volila poměrně netypicky, nejsou slovesné, ale spíše heslovitého charakteru, aby co nejvíce vystihly podstatu kratších úseku.

Pro článek o zastoupení žen v české politice jsem čerpala z přehledu uvedeného na stránkách iniciativy Fórum 50 %, která se snaží prosadit lepší postavení žen v politice. Tento text je uveden problematikou kvót minimálního zastoupení žen v politice. Následná analýza by měla čtenáři poskytnout prostor pro vytvoření vlastního názoru na to, jestli je počet žen v různých úrovních české politiky dostatečný. Vyvození závěru je na čtenáři, analýza by neměla, při respektování formy a náležitostí tohoto žánru, podsouvat vlastní stanovisko. I tak nelze řadit analýzu mezi čistě zpravodajské texty, přestože kvůli svému obsahu faktografických údajů stojí na pomezí.

Jeho publicistickou složkou je však uchopení způsobu zpracování, řazení informací a jejich podání. V tomto konkrétním analytickém textu jde především o to, že statistiky vyplývají spíše ve prospěch argumentů zastánců kvót. Článek však neobsahuje persvazivní funkci, která by čtenáře měla dovést ke konkrétnímu vyplývajícímu závěru. Argumenty sice podporují statistiky, což ale nebylo v mém zájmu. Příjemce tohoto komunikátu se může sám rozhodnout, jestli nižší zastoupení žen v české politice by mělo vést k zavedení kvót, nebo jestli by toto rozhodnutí bylo zbytečné a neúčelné.

V první části textu jsou představeny opoziční názory tábora zastávajícího kvóty a jejich odpůrců. Následně je zařazen infobox, který shrnuje rozložení obou pohlaví v různých úrovních české politiky. Následně jsou tyto jednotlivé úrovně rozpracovány a doplněny o background. Pokud v minulých letech došlo k nějakým výrazným změnám, jsou popsány v porovnání se současnou situací. Pokud existuje v těchto úrovních politiky nějaká výjimka, ať už na jakoukoliv stranu, jsou uvedeny. Čtenáři je tedy nabídnuto zpracování doplněné o zajímavosti z různých stran, měst nebo období. Na konci článku záměrně chybí závěr, který by mohl způsobit, že čtenáře navede k určitému názoru. Pokud by analýza takové shrnutí poskytovala, už by se nejednalo o analýzu v pravém smyslu slova, žánr by tímto byl narušen.

Ve svém záměru tohoto samostatného projektu jsem avizovala, že součástí práce bude i názor veřejnosti. Nejprve jsem zvažovala zpracování souhrnného článku, který by pojal různá stanoviska. Posléze jsem usoudila, že takový text by byl nepřehledný a ztrácel by tím značně na své vypovídající hodnotě. Z takového textu by totiž jasně nevyplývalo, který názor je čí. Zpracování souhrnného článku by bylo pravděpodobně nad mé schopnosti, proto jsem se rozhodla o zařazení ankety. U každé z odpovědí je uvedeno jméno a příjmení respondenta, jeho věk a zaměstnání. Snažila jsem se oslovovat lidi obou pohlaví, různého věku a odlišného sociálního statutu.

Anketní otázku jsem původně zamýšlela ve formulaci „Patří podle Vás ženy do politiky a proč?“, usoudila jsem ale, že odpovědi by se ubíraly pouze dichotomickou cestou ano/ne. Výsledná otázka byla stanovena tedy poměrně otevřeně: „Co si myslíte o ženách v politice?“ Takovou formu otázky jsem zvolila záměrně, aby nepodsouvala žádné stanovisko a zároveň se k ní mohl respondent vyjádřit dle svého uvážení, tak aby ho neomezovala forma otázky určitým směrem, jako by tomu mohlo být u první zvažované otázky.

Posledním textem je konkrétní příběh jedné úspěšné političky Martiny Berdychové. Její kariéra začala obyčejnou občanskou iniciativou na malé vsi, když se snažila zachránit lípy na návsi, a nyní zasedá v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Tuto ženu jsem zvolila z důvodu, že ji osobně znám, a proto pro mě budou dobře dostupné informace jak od ní samotné, tak i od jejího okolí. Její příběh je poměrně poutavý a usilovné nasazení je taktéž zajímavé, přestože jako osoba je poměrně rozporuplná, jak dokládají spolupracovníci.

Domnívám se, že tento text stojí na pomezí žánrů medailonu a portrétu. Oba tyto žánry představují osobu, o které se píše, ale medailon je značně subjektivní. Autor takového textu čtenáři poskytuje svůj zaujatý pohled na představovaného člověka. Míra emocionálního působení závisí na druhu vztahu mezi autorem textu a tímto člověkem. Vzhledem k tomu, že k současné poslankyni Martině Berdychové mám vztah víceméně formální, emocionalita sdělení je minimalizována. Přesto je, především v porovnání s texty o nejslavnějších političkách, z článku znát hlubší a osobnější přístup ke zpracování. Základem tohoto komunikátu jsou fakta, která jsou však pojata o něco více obrazně, než strohá konstatování. Objektivizační složku tvoří vyjádření nynějších i bývalých spolupracovníků.

1. 6. „Sebehodnocení“

Největší obavy jsem měla z napsání nejdelšího článku. Po sepsání všech textů do závěrečného samostatného projektu jsem si uvědomila, že se necítím příliš jistá při psaní tak rozsáhlých textů. Nejdelší z článků se mi zdá být poměrně strohý, obávám se, že takový text by nebylo možné publikovat v jeho současné podobě. Jeho jazyk je v některých částech těžkopádný, snažila jsem se ale minimalizovat trpné rody a opakující se formulace. I tak by text potřeboval ještě více „provzdušnit“ a zaktivizovat.

Taktéž si uvědomuji fakt, že výběr političek byl poměrně subjektivní na základě vlastního uvážení, doplněný o několik tipů od jiných lidí, abych tuto subjektivitu alespoň částečně omezila. Tyto krátké portréty nakonec vytvořily rozsáhlý text, na základě něhož se čtenář dozví pouze základní informace o jednotlivých političkách.

Na druhou stranu, díky doporučením z mého okolí jsem do článku zařadila i méně známe političky pro mladší generaci. Z informativního hlediska tedy text podle mě vypovídající hodnotu má. Pro lepší orientaci jsou v článku mezititulky, které shrnují představovanou osobnost.

Druhý článek je o kvótách, který považuji za povedenější než první text. První tři odstavce sumarizují argumenty pro a proti zavedení kvót. Následná analýza se mi podle mého názoru povedla zpracovat přehledně. Opět jsem využila mezititulků, tentokrát jen informativního charakteru, aby bylo jasné, o čem následující odstavec je. V těchto mezititulcích je shrnuto i současné procentuální zastoupení žen v dané úrovni politiky. Závěr záměrně chybí, aby bylo na čtenáři, jaké stanovisko ke kvótám přijme.

Třetí článek je anketa, která představuje odpovědi na otázku „Co si myslíte o ženách v politice?“. Domnívám se, že se mi podařilo od respondentů vybrat zajímavé odpovědi. Bohužel jsem nenašla žádného urputného zastánce kvót, nebo někoho, kdo ženy v politickém prostoru vidí nerad. Aby byly odpovědi pestřejší, zřejmě bych musela oslovit mnohem více lidí. Na tuto otázku jsem však dostávala většinou významově totožné odpovědi s těmi, které jsem v anketě uvedla.

Poslední článek pojednává o jedné české političce, která se vypracovala z komunální úrovně až do vrcholné politiky. Její příběh považuji za zajímavý, článek má podle mého názoru spád a je poměrně čtivý.

Celkově si myslím, že na kvalitu projektu měl vliv především velké rozsahy textů. Ty sice umožňují téma pojmout poměrně do hloubky, ale často může vést k umělému natahování textů. Navíc mám ze své praxe v jednom celostátním deníku zkušenosti s opačným problémem – informací je moc a prostoru na ně málo. Texty v tištěných médiích bývají podle mého názoru kratší, než jsou zadané povinné rozsahy článků v samostatném projektu.

Jak jsem psala výše, tyto předepsané rozsahy mohou zapříčinit, že text se stává hůře čitelný a sklouzává k administrativnímu jazyku. Snažila jsem se tomu při psaní vyhnout, ale uvědomuji si, že ne zcela úspěšně. I tak pro mě bylo vypracování projektu zajímavou zkušeností a během psaní jsem narazila na řadu obohacujících informací.

1. 7. Literatura, zdroje

1. 7. 1. Literatura a zdroje k záměru samostatného projektu

BARTOŠEK, Jaroslav. Základy žurnalistiky. Vyd. 1. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2002, 108 s. ISBN 80-731-8059-6.

DAVID, Roman. Politologie: základy společenských věd. 1. vyd. Olomouc: FIN, 1995, 373 p. ISBN 80-718-2011-3.

JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika. Olomouc: Středisko distančního vzdělávání FFUP, 2000. 39 s. Studijní texty pro distanční studium (UP Olomouc).

JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. 120 s. Učebnice. ISBN 978-80-244-2218-3.

OSVALDOVÁ, Barbora - HALADA, Jan. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 1999. 256 s. ISBN 8085983761.

REIFOVÁ, Irena. Slovník mediální komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004. 327 s. ISBN 80-7178-926-7.

TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, 191 s. ISBN 80-736-7096-8.

1. 7. 2. Zdroje k realizaci samostatného projektu

http://www.feminismus.cz/cz/clanky/nekonecny-boj-za-rovnopravnost

http://zivotopis.osobnosti.cz/margaret-thatcher

http://www.financnici.cz/hillary-clinton

http://www.financnici.cz/angela-merkelova

http://padesatprocent.cz/cz/zeny-v-politice/vyznamne-svetove-politicky/vyznamne-politicky-angela-merkel

http://www.rozhlas.cz/brno/upozornujeme/_zprava/398533

http://www.cbdb.cz/autor-8075-madeleine-albright

http://www.rozhlas.cz/plus/portrety/_zprava/golda-meirova-nedelejte-si-starosti-izraeli-se-nic-nestane--1329402