Fotbaloví fanoušci: chuligáni nebo věrní fanoušci svého klubu?

Cíl práce:

Samostatným projektem si procvičujeme dovednosti získané v předmětech profesní žurnalistické profilace. Vzhledem k mému absolvování rozhlasových i psaných  praktik a workshopů i vědecké a sportovní specializace, jsem si mohl vybrat mezi několika variantami. Zvolil jsem si rozhlas a sport.
Cílem této práce je tedy vyzkoušet si práci rozhlasového reportéra v praxi a natočit reportáž se sportovní tematikou, ve které se pokusím posluchačům přiblížit svět sportovních fanoušků – přesněji řečeno těch fotbalových – prostřednictvím skalních příznivců, neboli ultras druholigového klubu FK Baník Most.
V příspěvku posluchače zavedu na mostecký stadion, kde strávím soutěžní utkání společně s domácími fanoušky v jejich sektoru a poté se s nimi přesunu do restauračního zařízení, kde s některými z nich zhodnotím jejich aktivity. K činnosti mosteckých ultras se v rozhovorech vyjádří také tisková mluvčí policie a výkonný ředitel klubu. Pomocí ankety zjistím, co si o těchto skalních příznivcích, jejichž všeobecný mediální obraz není v Česku příliš dobrý, myslí ostatní návštěvníci stadionu.
Rád bych touto prací poukázal na to, že ne všichni fotbaloví ultras jsou takoví, jak je prezentují tuzemská média, tedy jako nebezpečné chuligány. Reportáž vnímám jako příležitost vysvětlit veřejnosti, co všechno obnáší být skalním sportovním fanouškem. Zároveň tuto reportáž vnímám jako jeden z mála pozitivních příspěvků o fotbalových příznivcích.


Zdůvodnění volby tématu:

Již v semináři sportovní žurnalistiky jsem přemýšlel na vhodnou volbou tématu, které bych mohl v samostatném projektu zpracovat. Od začátku jsem měl jasnou představu v jednom: využít toho, že jsem již více než pět let šéfredaktorem oficiálních webových stránek FK Baník Most a více méně neoficiální tiskový mluvčí klubu. Dokonalá znalost prostředí a kontakty na funkcionáře mě tedy přivedly na myšlenku natočit reportáž právě o Baníku Most.
Nabízela se celá řada zajímavých témat, které by bylo možné natočit. Rozhodoval jsem se především mezi třemi. Věnovat se výchově malých sportovců, jejichž rodiče předčasně sní o profesionální kariéře jejich dítěte? Natočit krátký „dokument“ o vzestupu a pádu severočeského klubu, který před několika lety vyhlašoval ambice na účast v evropských pohárech a nyní se nachází na pokraji pádu do třetí, amatérské ligy?
Nakonec u mne vyhrála třetí varianta: prostřednictvím skalních příznivců mosteckého klubu jsem se pokusil blížeji představit svět sportovních ultras, kteří se na stadionech starají o atmosféru, vyrábí velké choreografie, za všech okolností podporují svůj klub a jezdí za ním několikasetkilometrové vzdálenosti na venkovní utkání. Na druhou stranu také zapalují zakázanou pyrotechniku, dostávají se do střetů s příznivci soupeře, pořadatelskou službou na stadionech i policií, chovají se jako výtržníci, vandalové A tato druhá strana mince v mediálním pohledu na fotbalové fanoušky znatelně převládá.
Právě to mě vedlo k výběru tohoto tématu, neboť v Baníku Most se podařilo najít s příznivci ultras společnou řeč a vzájemnou spolupráci si nemohou vynachválit obě strany, fanoušci i vedení klubu.
Svou reportáží chci nezasvěceným posluchačům ukázat, že ne všichni skalní fotbaloví fanoušci jsou nebezpeční výtržnici, jak je často, velice zjednodušeně a paušálně, prezentují současná média, ale že naopak někteří za svou činnost zaslouží spíše uznání.

Další a podstatnou roli při mém výběru tématu samozřejmě sehrál můj velmi kladný vztah k fanouškovství i fotbalu samotnému. Od útlého věku až do osmnácti jsem fotbal sám závodně provozoval právě v FK Baník Most. Po vážném zranění kolene jsem v klubu začal působit jako šéfredaktor oficiálního webu a od té doby jsem v úzkém kontaktu s místními fanoušky. Díky tomu vím, že obecný mediální obraz ultras příznivců je samotné velmi mrzí a dělají všechno proto, aby se prezentovali co nejpozitivněji. Sportovní žurnalisté ovšem vydávají o fanoušcích prakticky jen negativní zprávy a i to je důvod, proč jsem natočil tuto reportáž.


Stav problematiky:

Na úvod by bylo vhodné uvést, co slovo ultras vůbec znamená a čím jsou tito fanoušci charakterističtí. Slovo ultras je latinského původu a vychází ze slova „ultra“, které lze do češtiny přeložit jako nad, přes, neobyčejně, krajně a naznačuje velké nadšení těchto příznivců v podporování svého mužstva.  
Ultras fanoušci se značí svým fanatickým zapálením pro fandění, hlasitou podporou ve velkých skupinách, užíváním světlic a tvorbou choreografií, kterou přispívají k dobré atmosféře se na stadionech. Mezi jejich zásady patří, že nikdy během utkání nesedí a povzbuzují svůj tým kdekoliv a za jakéhokoliv výsledku. Některé kluby členům ultras poskytují slevy na vstupném či skladovací prostory pro vlajky a transparenty. Většina skupin ultras je zásadně apolitická, ale není to pravidlem.  V posledním desetiletí se tato subkultura vyznačuje bojem proti komercializaci sportu a fotbalu zvláště. [1] (26. 4. 2012)
Původ hnutí ultras je sporný. Země nejvíce spojená se vznikem těchto skupin je Itálie, začátky ultras jsou datovány od 50. let dvacátého století a toto slovo začínají italští příznivci užívat na začátku 70. let. V následující dekádě se ale se stále rostoucím vlivem ultras objevují také násilí a nepokoje na stadionech. Na scénu pomalu přichází sportovní chuligánství. Tito radikální stoupenci, kteří fungují na principu pouličního gangu, si dávají za cíl především bojovat s chuligány soupeře či s bezpečnostními složkami, podpora jejich klubu je u nich až na druhém místě. Často jsou za hooligans označování i členové ultras skupin, kteří často nemají s násilím na i mimo stadiony nic společného. Propojenost ultras a hooligans skupin jednotlivých klubů je pokaždé jiná, někde se vzájemně prolíná, zatímco jinde mohou vůči sobě oba tábory vystupovat nevraživě. Ke zmatení těchto pojmů v českém prostředí přispívá i skutečnost, že některé skupiny chuligánů mají slovo ultras ve svém názvu. [2] (26. 4. 2012)

Česká média o sportovních ultras skupinách veskrze reflektují jen v negativním duchu. Pozitivní činy fanoušků bývají ve většině případů novináři přehlíženy, naopak dojde-li jednou za čas k nějakému excesu fanoušků, informace se objevuje ve všech významnějších médiích.  Tady vidím chybu na straně žurnalistů, kteří nejsou schopni ocenit činnost „kotelníků“, poukázat na jejich přínos na sportovních utkáních a vychovávat tímto směrem další budoucí fanoušky. Místo toho se objevují pouze negativní zprávy o řádění fanoušků, které v lidech vyvolávají zbytečný strach. Pro ilustraci přikládám několik odkazů, kde se referuje o negativním chování skalních příznivců:
http://fotbal.idnes.cz/ostravsti-chuligani-zmlatili-poradatele-hraci-jim-dekovali-za-podporu-1mr-/fotbalova-videa.aspx?c=A120219_161744_fotbal_pes (27. 4. 2012)
http://www.youtube.com/watch?v=PhyMDo6mbFg (25. 4. 2012)
http://brno.idnes.cz/radeni-fanousku-komety-079-/brno-zpravy.aspx?c=A120417_1764765_brno-zpravy_dmk (27. 4. 2012)
V daleko menším měřítku najdeme o sportovních fanoušcích pozitivní zprávy. V tomto směru se velice dobře angažuje Český rozhlas, který celoročně monitoruje aktivity fotbalových ultras a nejlepším táborům uděluje cenu: 
http://www.rozhlas.cz/zpravy/fotbal/_zprava/900357 (27. 4. 2012)
Výjimečně se fotbalovým fanouškům v pozitivním slova smyslu věnuje i Česká televize, která například 9. března věnovala svůj specializovaný pořad dvěma zástupcům tuzemských ultras skupin:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10114956110-fotbal/212471290090004-studio-fotbal-extra/ (26. 4. 2012)
Zajímavý postup v kauze řádění ostravských fanoušků v Mladé Boleslavi zaujala MF DNES. Ta na svém webu přinášela pouze zprávy ve smyslu, že na vině jsou příznivci Ostravy (což v každém případě jsou, to nezpochybňuji). Po velké vlně argumentů v diskuzích pod články, že situace na fotbalových stadionech nebývá černobílá, přišla redakce s tímto kontroverzním rozhovorem:
http://fotbal.idnes.cz/svedek-nedelni-rvacky-v-boleslavi-poradatele-fanousky-casto-provokuji-132-/fotbal.aspx?c=A120221_181803_fotbal_pes (26. 4. 2012)

Hlavním zdrojem pro mě byly především moje dlouholeté zkušenosti a kontakty s fotbalovými fanoušky. Reportáž jsem přesto natáčel tak, jako kdybych o fungování a aktivitách ultras neměl žádné informace. Učinil jsem tak proto, aby výsledná práce byla srozumitelná a poučná i pro posluchače, kteří se ve sportovní oblasti – a ve světě fanoušků dvojnásob – neorientují.

Ideový plán:

Mým cílem je vytvoření, jak již bylo zmíněno výše, sportovní reportáže o fotbalových fanoušcích, takzvaných ultras. Práce přinese vlastní reportáž, kdy strávím soutěžní utkání a poté i oslavu vítězství v nedalekém restauračním zařízení společně s příznivci druholigového českého klubu FK Baník Most. Dalšími částmi rozhlasové nahrávky jsou rozhovory s policejní mluvčí a ředitelem mosteckého klubu a anketa s diváky na stadionu. Materiál je natáčen na více místech, v odlišně hlučných prostředích a nepravidelně po dobu tří týdnů.
Před začátkem nahrávání jsem si chtěl utřídit poznatky o rozhlasové reportáži, k čemuž jsem využil encyklopedii žurnalistiky [3] a skripta dr. Jílka.[4] Připomenul jsem si, že v reportáži musí jít hlavně o autentické svědectví reportéra a líčení události, kterým posluchače vtahujeme do děje. Pro oživení děje a jeho lepší vystihnutí se využívá rozhovorů s dalšími účastníky. Zásadní jsou pak pro mou práci zvuky charakterizující dané prostředí. O ty díky hlučnému prostředí nemám nouzi a mám jich dostatek k tomu, abych je mohl využít i jako „podjezd“ u mých výpovědí.
Při nahrávání práce mám na mysli, že v reportáži je připuštěna její vysoká míra subjektivity a subjektivizovaný odraz reality. Výrazně se zde projevuje autorův postřeh a osobní vztah k námětu. Autor je zde součástí děje a příjemci zprostředkovává své zážitky a dojmy. Reportáž má značný informační potenciál. Z hlediska užitých slohových postupů jsou vedle informačního postupu jejím základem subjektivizovaný statický i dějový popis, je možno využít i vypravování a úvahy. Charakteristickým rysem reportáže rovněž je,  že zde nejsou zaznamenávána všechna fakta, ale pouze ta, která autora zaujala a která považuje za podstatná. Kromě funkce informační a estetické lze identifikovat také funkci zábavní ve smyslu odreagování či rekreace. (Jílek 2000, s. 141)
Druhou polovinu mé práce zaplní z větší části dva rozhovory. Při nich se soustředím na to, abych při svých dotazech nevybočil od tématu a držel linii reportáže. Závěrečná anketa poslouží jako standardizovaný způsob zjišťování údajů a informací. V mém případě jde o názory ostatních návštěvníků stadionu na činnost skupiny ultras.
Výsledkem by měla být rozhlasová reportáž, která by se také mohla považovat za reportážní rozhovor, jenž je nejfrekventovanější formou reportáže. Práce se bude skládat z pěti částí: z vlastní reportáže, ze dvou rozhovorů, ankety a mých komentářů.
Postup práce:

Ještě před pořizováním jednotlivých nahrávek jsem si musel vymyslet dějovou linii, kterou chci v příspěvku sledovat. Můj další původní záměr byl napsat si scénář, ovšem to nakonec nebylo možné, neboť na reportáž nemůže být redaktor nikdy zcela připraven, vždy ho něco překvapení, vždy je pro něj něco nové, a o tom vlastně taková reportáž je.
Mým cílem tak bylo nasbírat během nahrávání na stadionu co nejvíce materiálu a pokusit se do toho vstupovat svými bystrými postřehy a reakcemi. To se týkalo především pozápasové debaty s fanoušky v restauraci. Na rozhovory s tiskovou mluvčí policie a ředitelem Baníku Most jsem se už mohl připravit daleko lépe. V bodech jsem si tedy sepsal otázky, na které se chci zeptat, abych na nic zásadního nezapomněl a nenechal se třeba konverzací odvést od tématu. Anketa s diváky na mosteckém stadionu proběhla bez větších problémů, pominu-li, že bylo třeba oslovit skutečně velké množství lidí, než se mi podařilo čtyři z nich přimět k odpovědím.

Materiál k výsledné nahrávce jsem dohromady sbíral více než měsíc, což nepovažuji za ideální řešení, ovšem vzhledem k mému vytížení jsem neměl příliš na výběr. První část nahrávky, reportáž z utkání  a rozhovor s ředitelem klubu Stanislavem Salačem, jsem pořídil 10. března 2012. Právě má pracovní vytíženost během domácích utkáních Baníku mi znemožnila ve stejný den natočit i anketu s ostatními diváky na stadionu. Tu jsem pořídil o dva týdny později, 24. března, v dalším domácím utkání mosteckých fotbalistů. Poslední chybějící část mé práce, rozhovor s mluvčí státní policie Ludmilou Světlákovou, se mi podařilo po třítýdenních emailové komunikaci nahrát 13. dubna.
Během měsíců března a dubna jsem tak postupně sbíral materiál, který má v hrubé podobě téměř sto minut. K natáčení jsem využíval zařízení vypůjčené z katedry žurnalistiky, tedy diktafon značky Olympus WS-110 s mikrofonem Sekaku ProMicrophone. S těmito přístroji jsem již pravidelně pracoval v hodinách rozhlasového praktika, takže s jejich ovládání jsem neměl žádný problém. Oceňuji na nich rychlé a snadné stahování dat do počítače. Po sundání dolního krytu se dají hned použít jako USB.
Zvukový materiál jsem stříhal v programu Sound Forge 9.0 pro vytváření a editování audio souborů, který mám ve svém počítači. Díky tomu, že jsem nebyl závislý na školních počítačích, mohl jsem s časem operovat podle svých potřeb a střihat materiál i mimo Olomouc. S tímto identickým programem jsem se také setkal během hodin rozhlasového praktika, takže i zde pro mě byla obsluha zcela bezproblémová. Tento program samozřejmě nabízí velkou škálu možností, jak nahraný zvuk upravovat či vylepšovat a v hodinách jsme se naučili využívat jen část z toho. Pro mé potřeby reportáže to však bylo dostatečné.

Jak jsem nastínil, první a také nejpodstatnější část mé práce byla vlastní reportáž přímo ze stadionu, kde jsem s domácími ultras strávil v kotli celý zápas. Již týden před tímto utkáním jsem kontaktoval Denise Kejkrta, jednoho z lídrů fanklubu, který je i mým dobrým kamarádem, a domluvili jsme mou účast v kotli. Před začátkem každého utkání ale mají všichni fanoušci velice napilno s přípravami, a tak nebylo snadné přimět je promluvit něco souvislejšího do mikrofonu. Od momentu, kdy duel začal, jsem řešil jedno velké dilema. Jak v takové divoké atmosféře, která mě strhávala s davem, zůstat reportérem a nestát se fanouškem. Nakonec se mi to nepodařilo. Zaměřil jsem se tak alespoň na chytání všech zajímavých zvuků, jak se od rozhlasových reportérů vyžaduje. Na fotbale naštěstí o ně není žádná nouze. Ke komunikaci s fanoušky jsem využil alespoň přestávku mezi poločasy. Nicméně nejvíce dialogů jsem nahrál až po samotném zápase, kdy jsem se asi s patnácti členy ultras přesunul do nedalekého restauračního zařízení U Charlieho. Tam jsem si ke stolu přizval tři z nich a během dvaceti minut natočil vše potřebné, třeba i to, co se mi na stadionu nepodařilo zachytit.
Ruch, výkřiky fanoušků a hlasitou muziku v lampionech na stadionu vystřídaly u následujících dvou rozhovorů ztichlé kanceláře. Po předchozích nahrávkách plných zvuků a šumů pro reportéra příjemná změna.
S výkonným ředitel mosteckého klubu Stanislavem Salačem jsem natočil zhruba šestiminutový rozhovor. Otázky jsem si promyslel předem, abych měl v hlavě jasný scénář a na místě neztrácel čas zbytečným přemýšlením. Díky naší dlouholeté známosti a spolupráci nebyl v naší komunikaci sebemenší problém a okamžitě jsem dostal stručné odpovědi na to, na co jsem se ptal. Rozhovor jsem nakonec zkrátil asi na minutu čtyřicet pět vteřin. Nejvíce práce mi při střihání tohoto interwiev dalo odstraňování dlouhých pomlk a hezitačních zvuků. Stejně snadno proběhl také můj druhý, dlouho a složitě domlouvaný rozhovor s Ludmilou Světlákovou, mluvčí mostecké státní policie. Otázky jsem měl opět v bodech připravené a celý náš rozhovor v hrubé podobě trval asi pět a půl minuty. Na rozdíl od předchozího interwiev jsem nemusel řeč paní Světlákové příliš opravovat a „začišťovat“, neboť ta má jako tisková mluvčí významné instituce ukázkový a plynulý projev. Co se týče těchto dvou rozhovorů, největší dilema jsem řešil při post-produkčních pracích. Můj původní záměr byl totiž v příspěvku oba tyto materiály prezentovat jako tradiční rozhovory a ponechat mé otázky, jak jsem je na místě pokládal. Ovšem poté, co jsem učinil nutné úpravy v reportážní části, ze které jsem udělal spíše montáž, rozhodl jsem se ve stejném duchu upravit i oba rozhovory a namontoval k nim svůj komentář.
Na anketu, kterou jsem na mosteckém stadionu pořídil dva týdny po natočení reportáže, jsem se příliš připravovat nemusel. V hlavě jsem si pouze urovnal, na co se chci ptát a poté vyrazil shánět respondenty. Během půl hodiny jsem v areálu stadionu oslovil minimálně pětadvacet diváků, odpovědi mi jich však poskytlo jen pět. Z nich jsem nakonec čtyři vybral do své práce. Anketu jsem sestříhal obvyklým způsobem, a sice tak, že na každý položený dotaz mi odpovídá více respondentů za sebou. Nahrávka díky tomu získala na dynamičnosti a udržela díky tomu po celou dobu své tempo.
Po získání všech potřebných materiálů jsem se uchýlil k střihání a upravování nahraných stop. Vystříhával jsem zvukové prodlevy, zbytečné komentování, přeřeky, opakované výpovědi, častá výplňková slova, váhání své i respondentů. Začal jsem vybírat zajímavé pasáže a pomalu sestavovat kostru reportáže. Zároveň jsem si začal vytvářet text svých komentářů, které jsem pak hodlal do nahrávky dodatečně doplnit. Po připravení textu k jednotlivým komentářům již zbývalo jen tyto komentáře nahrát a vhodně je „namixovat“ s už připravenými pasážemi zvuků. Post-produkčními prácemi, než se mi podařilo sestavit ucelenou reportáž, jsem strávil odhadem dvacet hodin. Ve finální podobě jsem vyrobil přípěvek o délce zhruba 9 minut a 49 vteřin.


Sebehodnocení:

Tento státnicový projekt byl pro mě první takto velkou prací tohoto druhu. Během jednoho školního roku, kdy jsem absolvoval rozhlasové praktikum a workshop, jsem vytvořil několik anket, rozhovorů a reportáží a vždy jsem za ně získal od vedoucí seminářů Radky Kvasničkové pochvalu. Avšak vždy se jednalo o nahrávku mající maximální tři a půl minuty. Nyní jsem byl poprvé postaven před úkol vytvořit delší, ucelenou reportáž na zajímavé sportovní téma. 
Při natáčení jsem nenarazil na žádný zásadní problém. Možná nejtěžší pro mě bylo domluvení si schůzky s tiskovou mluvčí policie.  Přestože jsem požadoval jen zodpovězení rutinních otázek, které jsem navíc zaslal emailem předem, trvalo více než dva týdny, než mluvčí svolila k rozhovoru.  Dva dny před smluvenou schůzkou ale nastal další menší zádrhel.  Tisková mluvčí  po mě chtěla potvrzení ze školy, že podobnou práci v rámci studia žurnalistiky skutečně natáčím. Naštěstí jsem se ten den ještě nacházel v Olomouci a mohl si tak potvrzení opatřit. 
Natáčení této reportáže bylo náročné, z důvodu mého pracovního i studijního vytížení a rovněž z důvodu, že jsem všechny materiály pořizoval v rodném Mostě, tedy na opačném konci republiky než studuji. Nicméně za možnost vyzkoušet si natočení takto delšího příspěvku jsem velmi rád a vítám to. Práce mě bavila a věřím, že mě v mé začínající žurnalistické praxi posunula zase o kus dál.
Jsem si vědom toho, že reportáž má své chyby a nedostatky. Své největší mezery cítím v jazykové kultuře projevu. Měl bych se naučit lépe pracovat s melodií a tempem řeči. Zaměřit bych se měl také na práci při střihání materiálů, získat větší cit a naučit se na sebe lépe napojovat jednotlivé výpovědi.
Spokojený jsem naopak s tempem nahrávky. Díky množství zvuků je reportážní část práce velice dynamická a zajímavá i pro nezaujatého posluchače. Následující klidnější pasáž v závěru opět vystřídá rychle plynoucí a energická anketa.
Myslím, že se mi celkově podařilo vytvořit zajímavou sportovní reportáž na téma, kterému se česká média jen zřídkakdy věnují.


Použitá literatura:

1)    JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika. Olomouc: Středisko distančního vzdělávání FFUP, 2000
2)    MARŠÍK, Josef. Úvod do teorie rozhlasového programu. Praha: Karolinum, 1995.
3)    OSVALDOVÁ, Barbara. Encyklopedie praktické žurnalistiky a marketingové komunikace. Praha: Libri, 2007.


Internetové zdroje:

1)    http://fkbanikmost.cz/
2)    http://ultras1909.wbs.cz/
3)    http://en.wikipedia.org/wiki/Ultras
4)    http://en.wikipedia.org/wiki/Hooligans
5)    http://www.ceskatelevize.cz/


Poznámky:
1 – http://en.wikipedia.org/wiki/Hooligans
2 – http://en.wikipedia.org/wiki/Ultras
3 - OSVALDOVÁ, Barbara. Encyklopedie praktické žurnalistiky a marketingové komunikace. Praha: Libri, 2007.
4 – JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika. Olomouc: Středisko distančního vzdělávání FFUP, 2000.