René Planka: povoláním busker

1) Cíl práce

Cílem samostatného projektu s názvem „René Planka: Povoláním busker“ je pomocí rozhlasového útvaru zprostředkovat pohled na netradiční profesi pouličního hudebníka. Busking (nebo také pouliční umění) je v posledních letech poměrně medializované téma, při jeho mediální prezentaci ale panuje řada stereotypů. Cílem práce je tedy ukázat, co pouliční hraní znamená pro samotného hudebníka a to prostřednictvím reportáže, sledující jeden buskerův den.

2) Zdůvodnění volby tématu

Při mém studiu oboru žurnalistika jsem se technicky specializoval na žurnalistiku rozhlasovou, v rámci profesní profilace potom na žurnalistiku kulturní. Při výběru tématu svého samostatného projektu jsem se tedy snažil o propojení těchto specializací. Z důvodu studia dvouoboru muzikologie-žurnalistika a zájmu o hudební sféru jsem zároveň hledal nosné téma, které by mělo zároveň vztah k hudbě.

Atraktivita tématu pouličního umění byla největší v době zhruba před rokem. Tehdy se totiž projednávala kontroverzní pražská „anti-buskingová“ vyhláška, která omezovala pouliční umění v centru hlavního města. Busking se nakonec přesto ukázal být ideálním tématem a to hned z několika důvodů. Především se jedná o téma, které je z pohledu rozhlasové žurnalistiky poměrně vděčné. Umožňuje totiž práci s hudbou a prostředím města.

Zároveň se jedná také o téma, kterému se již několik let aktivně věnuji. Několikrát jsem jako pouliční hudebník vystupoval na festivalech pouličního umění, ale zahrál jsem si také jako klasický busker. Zároveň se již čtyři roky jako organizátor podílím také na festivalu Budějovický Buskersfest, jednom z největších festivalů pouličního umění v České Republice. Buskingem se plánuji zabývat zároveň také ve své rozpracované bakalářské práci o tuzemském písničkářství po roce 1989, tedy po období, označovaném hudebními publicisty a často také hudebníky samotnými jako konec folku.

Nabízelo se hned několik možností, jak téma buskingu v samostatném projektu uchopit. Nakonec jsem se rozhodl zaměřit se na Olomouc a vybrat zde výraznou osobnost, na které bych samostatný projekt postavil. Tou se stal hudebník a básník René Planka, který v centru Olomouce vystupuje pravidelně několikrát do týdne a je tak nejviditelnějším (a také nejslyšitelnějším) olomouckým pouličním hudebníkem.

Za dobu svého studia v Olomouci jsem s Reném již několikrát spolupracoval a také tyto zkušenosti mne ujistily, že se jedná o vhodného respondenta pro můj samostatný projekt. Například roce 2015 uspořádal René Planka dokonce crowdfundingovou kampaň na portálu Hit Hit, jejímž cílem bylo buskingové turné po České republice a následné natočení dokumentárního filmu o buskingu u nás. Projekt nakonec skončil neúspěšně, hudebník má za sebou přesto pouliční vystoupení ve většině velkých tuzemských měst. Absolvoval zároveň také „turné“ po ulicích Německa nebo Velké Británie.

Od tradičních pouličních hudebníků se René liší objemem a šíří svého repertoáru. Ten totiž kromě tvorby tuzemských písničkářů jako jsou Karel Kryl, Jaromír Nohavica nebo Karel Plíhal (od nichž navíc nehraje pouze zlidovělé hity, ale takřka kompletní repertoár) obsahuje také hudbu stylu delta blues a dalších bluesových subžánrů. To není pro pouliční hudebníky typické, zaujmout přehráváním bluesových standardů obyvatele města je totiž ve své podstatě utopie. K mému potěšení se přes léto buskerův repertoár rozšíří také o gypsy jazz, čerpající ze stylu kytarové hry Django Reinhardta. Cizí skladby René doplňuje ještě svými autorskými písněmi, které se odkazují k výše naznačeným interpretům a stylům.

Vzhledem k tomu, že busking je Plankovým hlavním zaměstnáním už šest let, stihl na ulici zažít množství situací. Často ne zrovna příjemných. Přesto dodnes pravidelně vyráží hrát do ulic Olomouce. Nejspíše je vhodné dodat, že René Planka se kromě buskingu věnuje také focení, počítačové grafice a hlavně poezii. Vlastním nákladem vydal už dvě sbírky básní a neustále pracuje na dalších. Také tyto skutečnosti svědčí o tom, že busking pro něj není cesta k výdělku, ale spíše další z mnoha možností uměleckého sebevyjádření.

3) Stav bádání

Pojem busking je zastřešujícím výrazem nejen pro pouliční hudebníky, ale také pro básníky, artisty a jiné performery, kteří předvádí své umění v prostředí ulic a náměstí. Obzvláště centra velkých zahraničních měst jsou plná zajímavých muzikantů a dalších umělců.

U nás je busking pro většinu lidí pořád těžko zařaditelný a uchopitelný a to i přesto, že při pátrání po jeho kořenech najdeme přímou návaznost například až na kramářské zpěváky a nejedná se tedy o žádný nový fenomén. Řada tuzemských i světových hudebních osobností dokonce hraním na ulici začínala svou kariéru. Namátkou Bob Dylan a v našem prostředí Jaroslav Hutka, Vladimír Veit nebo Vlasta Třešňák, kteří prosluli svým vystupováním na Karlově mostě (kde je dnes mimochodem busking zakázaný vyhláškou). Doslova na ulici začínaly také aktuální hvězdy současné světové pop music jako Justin Bieber a Ed Sheeran.

Atraktivitu buskingu pro samotné muzikanty mohou zvyšovat také populární série hudebních videosessions, které se často v terénu natáčí. Za všechny jmenujme ty nejpopulárnější: Mahogany Session a nebo Balcony TV, která má také svou tuzemskou mutaci. Záznamy jednotlivých vystoupení jsou k nalezení na webu youtube.com.

Skutečnost, že busking není pouze záležitost „žebráků,“ potvrzuje také písničkář Jan Žamboch, držitel dvou žánrových ocenění Anděl. Ten je neúnavným propagátorem pouličního hraní, na ulici často vystupuje a pořádá pouliční happeningy. Například také v Olomouci, kde v létě 2016 zorganizoval moravskou odpověď na festival Praha žije hudbou. Dá se říci, že s buskingem má zkušenost většina tuzemských písničkářů.

Městské vyhlášky, omezující pouliční umění zejména v Praze a Brně, podnítily v uplynulých letech vznik řady iniciativ, protestních akcí a festivalů a to nejen ve zmiňovaných městech, ale například také v Českých Budějovicích nebo Plzni. Především jejich přičiněním se zvýšila také všeobecná informovanost o tématu. Zejména Český rozhlas totiž tento fenomén v posledních třech letech mapoval rozhovory nebo také hodinovým rozhlasovým dokumentem Aleny Blažejovské s názvem Busking, tedy pouliční hudba z roku 2013.

Dokument sledoval vybrané osobnosti tuzemské buskingové scény, které iniciovaly zmiňované protestní akce a iniciativy za změnu vyhlášek, zakazujících pouliční umění. Sleduje vývoj těchto kauz v čase.

O rok předtím stejná autorka natočila pro Český rozhlas také čtyřdílný rozhovor s písničkářkou, spoluzakladatelkou projektu Buskerville a buskingovou aktivistkou Iamme Candelwick. V roce 2014 potom natočil Bořek Volný v Českém rozhlasu Olomouc také rozhovor s mým respondentem Reném Plankou.

V roce 2015 pracovala někdejší studentka oboru žurnalistika na Univerzitě Palackého v Olomouci Květa Oakland na samostatném projektu na podobné téma. Z důvodů technických problémů, zbůsobených chováním nahrávacího zařízení v rušném prostředí centra města a rovněž z důvodu nespolehlivosti svého respondenta ale svou práci nedokončila a další rok téma svého samostatného projektu změnila.

V posledních letech se zejména v zahraničí častěji objevuje také literatura, týkající se buskingu. Jedná se ale z větší části o laciné knižní průvodce a návody, které začínajícím hudebníkům radí, jak si pouličním uměním vydělat co nejvíce peněz. Kromě toho ale vychází také zajímavější a pro zájemce o tuto problematiku také cennější filmové dokumenty, věnující se tomuto tématu a sledující určité světové buskingové scény. Za všechny zde uvádím alespoň americký snímek Find Your Way: A Busker's Documentary z roku 2014.

4) Ideový plán

Rozsáhlejší články a rozhovory, které u nás o buskingu vycházejí, jsou většinou edukativního charakteru, snaží se čtenáře seznámit s tématem a věnují se spíše pozitivním rysům pouličního umění. To podle nich má oživovat ulice měst a umělcům samotným přinášet svobodu, kterou by v klubech nezažili. V mém samostatném projektu ale představuji také odvrácenou stranu buskingu. Tou může pro hudebníka být například absolutní apatie ze strany kolemjdoucích. Nebo naopak zájem těch, se kterými člověk do styku přijít nechce.

V souvislosti se stavem bádání jsem zmiňoval rozhovory s Iamme Candelwick a také s Reném Plankou. V obou případech se ale jednalo o tradiční rozhlasové rozhovory. Můj samostatný projekt chce nahlédnout blíže do problematiky buskingu prostřednictvím přímé reportáže z pouličního vystoupení hudebníka.

Stejně důležitá pro mne bude reakce okolí. Jak se vůbec lidé k pouličnímu hudebníkovi staví? Považují ho za žebráka a nebo za umělce?

5) Postup práce

Samostatný projekt měl celkem tři odlišné verze, k jejichž přetáčení docházelo na základě připomínek vedoucí mého projektu. Veškerý použitý materiál byl natočen na kapesní rekordér ZOOM H1. Ten sice disponuje pouze základními funkcemi, pro natáčení mé práce byl ale naprosto dostačující. Při předchozí práci s rekordérem jsem si sám vyzkoušel, že s jeho mocí lze natočit kvalitní záznam z přednášky i akustického koncertu. ZOOM H1 nahrává na dvojici X/Y mikrofonů, která se stará o stereo zvuk. Nahrávky je možné generovat v mnoha formátech, já osobně jsem při práci na svém samostatném projektu používal MP3 320, tedy nejkvalitnější verzi tohoto oblébeného komprimovaného formátu.

Protože v průběhu natáčení jsem často měnil prostředí a také subjekt svého natáčení (natáčení buskingového vystoupení Reného Planky, natáčení zvuku prostředí města a nebo rozhovory s jednotlivými respondenty), využíval jsem další důležité funkci, kterou rekordér disponuje. Tou byla možnost nastavení automatického přizpůsobení úrovně vstupu zvuku hlasitosti okolí. Snažil jsem se tak předejít moc tichým a nebo naopak přehlušeným a tím pádem nepoužitelným záznamům.

Na práci s hrubým materiálem byla použita linuxová distribuce freewareového programu Audacity. Jeho největší výhodou oproti programu Sound Forge, se kterým jsem pracoval při předmětech, souvisejících s mou rozhlasovou specializací, je přehlednější práce s jednotlivými zvukovými stopami a jejich vzájemným překrýváním a prostupováním. To pro mne bylo rozhodující zejména při kompletování jednotlivých zvuků a následném střihu. Pracoval jsem totiž s desítkami různých zvuků najednou a snažil jsem se o jejich smysluplnou kompletaci.

Ve zmiňovaném programu Audacity jsem jinak pracoval pouze se základními funkcemi. Stejně jako ve škole se tedy jednalo hlavně o funkce typu fade in, fade out, které umožňují plynulý nástup jednotlivých zvuků. Pracoval jsem samozřejmě také s ekvalizérem, pomocí kterého jsem vyrovnával nejednotnosti v hlasitosti jednotlivých záznamů. Z hlediska různých efektů jsem se snažil co nejméně experimentovat.

Už před prací na samostatném projektu jsem s mým respondentem vedl několik rozhovorů. Věděl jsem tedy, jaké jsou jeho vyjdadřovací schopnosti, jestli je vhodný pro rozhlasový příspěvek, co od něj čekat a také jaké části jeho života jsou pro mne nejzajímavější. Výhoda naší vzájemné známosti se poté ukázala zejména v okamžiku, kdy jsem byl nucen celý samostatný projekt znovu přetáčet a náš společný rozhovor, na kterém samostatný projekt stojí, jsme tedy museli opakovat.

První verze samostatného projektu vznikala ve druhé polovině února 2017. Před samotným natáčením jsem si připravil scénář, obsahující plánované otázky nebo témata, ale také plány ohledně práce se zvuky, hudbou a celkovým dějem reportáže. Nijak striktně jsem se jím ale neřídil. Ze zkušenosti s psanými i rozhlasovými rozhovory vím, že mnohem důležitější je pro mne reagování na aktuální situaci.

Natáčel jsem částečně v terénu, přesněji tedy na olomouckém náměstí Republiky a v jeho okolí. Zde jsem nahrál jak hudebníkovo buskingové vystoupení, tak i zvuk prostředí, který sloužil jako zvukové pozadí. Samotný rozhovor s Reném Plankou poté vznikal u hudebníka doma. Tato kombinace se ale nakonec neukázala jako nejšťastnější řešení. Zejména z důvodu kapajícího kohoutku v místnosti, kde rozhovor probíhal. Tato chyba se naplno projevila až při práci se záznamem. V té chvíli už totiž bylo nemožné navodit atmosféru ulice, zmiňovaný zvuk působil rušivě a pro posluchače také nepochopitelně.

Problémy byly ale i se samotným rozhovorem. Ten jsem totiž soustředil na možná až zbytečně obecné otázky a „filosofování“ o buskingu. To neodpovídalo požadavkům vedoucí mé práce na dynamický rozhlasový útvar s důrazem na osobní příběh mého respondenta. Dalším důvodem pro kompletní přetočení stávající verze mého samostatného projektu byla také absence dalších respondentů, například prostřednictvím ankety. Přestože jsem se o ní totiž při natáčení snažil, výsledky nebyly pro potřeby projektu použitelné.

Druhá verze byla natáčena 10. dubna 2017. Na základě konzultace s vedoucí mého samostatného projektu jsem se rozhodl pojmout svou reportáž dějověji. Na rozdíl od minulého nahrávání jsem tentokrát respondentovi nastínil, jak by měl výsledný projekt vypadat a některé dopředu jsme probrali, kterým okruhům se budeme v reportáži věnovat.

Tentokrát jsem tedy natáčel také hudebníkovu přípravu na vystoupení, odchod z bytu, cestu na vystoupení a vystoupení samotné. Součástí mého hrubého zvuku byly také krátké reakce zhruba deseti kolemjdoucích na pouliční umění a konkrétně na produkci Reného Planky. Dohromady jsem při střihu samostatného projektu disponoval zhruba čtyřmi hodinami záznamu.

Zhruba hodinu ale zabíral také záznam pořadu Let‘s Talk na rádiu UP AIR. Jeho natáčení probíhalo také 10. dubna 2017 a já jsem si ho zaznamenával na svůj rekordér přímo ve studiu. Tématem pořadu byl busking a mezi jeho hosty patřil kromě jiných olomouckých pouličních hudebníků právě také René Planka. Nakonec jsem se ale rozhodl se záznamem ve svém projektu nepracovat. Nepřišel jsem totiž na způsob, jak záznam pořadu pro mé účely smysluplně využít. Zajímavého materiálu jsem navíc měl poměrně hodně i bez tohoto záznamu.

Můj rozhovor s Reném Plankou tentokrát, na rozdíl od minulé verze, probíhal v terénu, přesněji cestou na olomoucké Náměstí republiky, kde René vystupoval. S ohledem na zmiňované nedostatky původní verze samostatného projektu jsem se ptal na osobnější otázky. Plánoval jsem totiž nastínit ve zkratce životní dráhu Reného Planky a poté se soustředit na samotný busking.

Nahrávání v prostředí města bohužel negativně ovlivnil silný vítr, který i přes pokusy o ochránění mikrofonů zvuku část natočených zvuků znehodnotil. Podobně destrukčně zapůsobil také hluk těžké techniky na opravované ulici 1. Máje, podél které jsme na náměstí Republiky mířili. Některé části rozhovoru byly tedy bohužel pro potřeby samostatného projektu nepoužitelné.

Zároveň jsem se, pokud možno, vyhýbal doslovnému opakování všech témat, která jsem s Reném probíral při minulém natáčení. Nedošlo tak na řadu zajímavých postřehů a příběhů, které by přitom mohly být nosné i v této nové verzi. Šlo mi ale o to, abych svého respondenta takovým opakováním zbytečně „neotrávil.“ Na druhou stranu se mi zároveň podařilo zaznamenat také několik zajímavých okamžiků, se kterými jsem při přípravě samostatného projektu nemohl počítat, které jsem ale do jeho výsledné podoby zařadil.

Jednalo se například o detaily a maličkosti, jako bylo Reného rozezpívání před odchodem ze svého bytu, ze kterého jsem nakonec udělal úvod celé výsledné nahrávky. Podařilo se mi natočit také nečekaný konflikt s prodejkyní časopisu Nový prostor, která si dělala nárok na místo, na kterém přitom busker několikrát do týdne vystupuje. Také díky tomu jsem mohl ve svém příspěvku ukázat situace, ve kterých se busker jako prvek ulice objevuje takřka denně.

Při práci se zvukem jsem se snažil, aby výsledná nahrávka působila chronologicky, jako ucelený děj. Pro zvýšení posluchačské atraktivity jsem jednotlivé výpovědi a tematické bloky odděloval nahranou hudbou. Pro tyto účely jsem využíval vlastní nahrávky z pouličního vystoupení Reného Planky. Jednalo se zejména o hudebníkovu vlastní instrumentální bluesovou předehru ke skladbě Žalm za Marylin Monroe od Karla Kryla (podobnost s originální Krylovou verzí je ale v tomto případě nulová), která volně prostupuje celou nahrávkou. Další použité hudební úryvky pochází z živého provedení skladeb Dívka havířka, Divný kníže, Kostelní věž a Pieta. Všechny jsou původně také od písničkáře Karla Kryla, jehož nedožitým sedmasedmdesátým narozeninám René nahrávané vystoupení věnoval.

Výpověď Reného Planky doplňují také další respondenti z řad kolemjdoucích. Nejužitečnější se ukázal být krátký rozhovor se studentkou Janou Procházkovou. Ta na ulici několikrát vystupovala se svou skupinou a byla tedy schopná dobře vystihnout také negativní stránky buskingu. Její výpověď jsem doplnil ještě o obecnější odpovědi dalších procházejících, kteří představovali svůj vztah k pouličnímu umění a k hudbě Reného Planky.

Tuto verzi jsem nakonec na návrh vedoucí svého projektu ještě jednou předělával. Tentokrát už se ale nejednalo o kompletní přetočení celého materiálu. Znovu jsem dotáčel pouze své vstupy, které jsem musel přizpůsobit například novému pořadí jednotlivých zvuků. Do nové verze jsem zapojil jiné pasáže z hrubého materiálu ve snaze o co největší kontinuitu a dějovost.

Zapracoval jsem také na hudebních předělech a z odpovědí anketních respondentů jsem tentokrát vybral pouze ty nejzajímavější, s tím že největší prostor jsem dal zmiňované Janě Procházkové. Celkově se ale v tomto případě jednalo o malé zásahy do celkové nahrávky, spíše na úrovni jednotlivých detailů. Více jsem se snažil pracovat například také se zvuky prostředí, vyrovnávání nejednotných hlasitostí jednotlivých příspěvků, nebo kombinací hlasů a zvuků.

6) Sebezhodnocení

Při práci na Samostatném projektu pro mne byly rozhodující zkušenosti z vlastního rozhlasového pořadu Šrájovo ČeSlo, fungujícího při univerzitním rádiu UP AIR. Některé jeho díly jsem totiž také natáčel v terénu a nebo formou rozhovorů. Pravidelně tedy pracuji s digitálním rekordérem i s počítačovým programem pro střih zvuku. Tato skutečnost mi usnadnila hlavně práci s natočeným zvukem. Spokojený jsem nakonec právě s celkovým zvukem svého samostatného projektu.

Ne vše šlo ale hladce. Došlo například na problém, se kterým jsem se potýkal již při plnění úkolů do Rozhlasového workshopu. Musel jsem se totiž naučit upozadit svou vlastní roli ve výsledné nahrávce, což mi, uznávám, činilo jisté potíže. Mé vstupy byly v první verzi příliš dlouhé, měl jsem potřebu některé skutečnosti dlouze vysvětlovat a ubíral jsem tak prostor samotným respondentům. To byl vlastně také jeden z hlavních důvodů, proč jsem celý samostatný projekt přetáčel znovu.

Další z problémových bodů byla skutečnost, že velkou část materiálu jsem natočil najednou. Při sestavování konečné verze samostatného projektu jsem se tedy často potýkal s tím, že jsem nemohl najít pasáže, o nichž jsem přitom věděl, že jsem je natáčel. To byl jeden z aspektů, který mi práci na projektu ztížil.

Technického rázu byl také další z problémů, na který jsem při své práci narazil. Celý projekt jsem měl rozdělen do několika různých stop (mé vstupy, hlas respondenta, nahrávka z vystoupení, prostředí, ostatní respondenti), pravidelně se mi tak v důsledku umazání části některé ze stop stávalo, že se mi všechny zbytek rozpracovaného projektu „rozhodil.“ Musel jsem tedy všechny zvukové stopy znovu a znovu přesunovat tak, aby na sebe navazovaly a výsledek zněl co nejpřirozeněji.

Odevzdávanou verzi projektu bych hodnotil poměrně kladně a to hlavně ve srovnání s verzemi předešlými. Obzvláště rozdíly mezi první a současnou verzí jsou enormní a mám pocit, že jsem se prací na samostatném projektu naučil řadu věcí (byť v odvětví rozhlasové žurnalistiky, kterému se do budoucna zatím příliš věnovat neplánuji).

Samozřejmě vždy se dá udělat něco lépe. Při každém poslechu své práce mám chuť některou část vystřihnout, u jiné zvýšit hlasitost, jinde položit lepší otázku. Po hodinách, strávených prací na projektu, se na výslednou nahrávku nedokážu podívat nezúčastněným pohledem. Přesto si ale myslím, že se mi podařilo vytvořit, v rámci možností, posluchačsky atraktivní, zajímavý rozhlasový příspěvek, který není jen suchým naplněním školního zadání.

Původní cíle mé práce se mi, myslím, naplnit podařilo. Prostřednictvím jednoho „pracovního dne“ jsem představil specifické povolání pouličního hudebníka a to včetně jeho pozitivních i negativních stránek. Detailnější ponor do problematiky buskingu, bohužel, nebyl na tak malé ploše možný.

Tématu se tedy hodlám věnovat i do budoucna. Jedná se totiž zároveň o zajímavou subkulturu, jejíž komunita je velmi členitá a různorodá a přestože můžeme být v posledních letech svědky zvýšeného zájmu o městské subkultury, buskingu doposud není věnována odpovídající pozornost.

Je zde tedy prostor nejen pro rozhlasové dokumentaristy, ale například také pro filmaře. Osobně doufám, že jednou dojde i k natočení zmiňovanému dokumentu, jehož tvorbu plánoval můj respondent René Planka. Pohled na problematiku buskingu v tuzemském prostředí od insidera zde totiž chybí.

7) Literatura + Zdroje

KRAUS, Jiří. Člověk mluvící: řečníci bez tribuny čtením i poslechem. Voznice: Leda, 2011. ISBN 978-80-7335-258-5.

Rozhlasové příspěvky:

VOLNÝ, Bořek. Větrník - Host ve studiu: René Planka. In: Český rozhlas [online]. 2014 [cit. 2017-04-22]. Dostupné z: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3225716

BLAŽEJOVSKÁ, Alena. Busking, tedy pouliční hudba. In: Český rozhlas [online]. 2013 [cit. 2017-04-22]. Dostupné z: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2848424