Mezi stěnou a zdí

Cíl práce Cílem mého samostatného projektu bylo vytvoření konzistentního rozhlasového útvaru. V mém případě padla volba na reportáž, tematicky zaměřenou na seznámení se s depresí, jejím průběhem a vlivem na depresí postiženého člověka. Reportáž se zakládá na svědectví reportéra, rozhovoru s nemocným, rozhovorech s dalšími účastníky participujícími v dané problematice a na částech, ve kterých se reportér snaží zprostředkovat posluchačům prostředí a atmosféru. Skrze zvukové prostředky se snaží vrhnout posluchače do středu dění a vytvářet tak iluzi toho, že se sám posluchač spoluúčastní dané události nebo rozhovoru. Seznámení posluchačů s depresí jsem se rozhodl realizovat skrze příběh a vyprávění Terezy, která depresemi trpí a díky svému věku může reportáž s ní zajímat i věkově mladší publiku. Celý její životní příběh je velice zajímavý a díky své emotivnosti také vhodný k rozhlasovému ztvárnění. Práce je výstupem z rozhlasové specializace, kterou jsem si v průběhu studia zvolil a navštěvoval předměty s vybranou specializací spojené. Tematicky se práce zaměřuje na vědecko-zdravotnickou problematiku. Má specializace byla vědecká, ale výuka vědecké specializace na naší katedře směřovala spíše k matematicko-fyzikální problematice ve vědě, nežli vědě obecně nebo například psychologii, která by k této práci seděla nejvíce. Musel jsem tedy svůj projekt pojmout mezioborově a po konzultacích několika striktně vědeckých návrhů jsem se rozhodl pro toto mezioborové téma, které lépe sedí pro reportážní rozhlasové zpracování a které se dominantně zaměřuje na zdravotnické téma, než téma vědecké tak, jak nám bylo předkládáno na hodinách vědecké specializace. Zdůvodnění volby tématu Téma jsem zvolil na základě velice vypjatého rozhovoru, který jsem s Terezou vedl. Uvědomil jsem si, že o depresi spoustu lidí neví nebo alespoň netuší, o jak vážnou nemoc se jedná a nepřikládají jí žádný vliv. Přitom právě deprese je nemoc, při které mohou okolní lidé nemocnému pomoci. Musejí ale nejdříve vědět, že se jedná o vážnou nemoc a ne pouze o jednorázové „smutné“ období. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodl přiblížit tuto problematiku a seznámit tak posluchače s nemocí, kterou klidně může trpět někdo z jejich blízkých a který může potřebovat jejich pomoc, ale oni o tom nevědí. Podle Světové zdravotnické organizace WHO, se v roce 2017 nacházelo v České republice více než 500 000 lidí, trpících depresemi, to je poměrně vysoké číslo a je tedy důležité se problematice věnovat a pokusit se o osvětu skrze veškeré dostupné prostředky. Já jsem zvolil reportáž se silným osobním příběhem, která staví na emocích a snaze alespoň trochu zprostředkovat to, jak se postižený v depresivním stavu cítí. V závěru reportáže pak přichází motivační závěr, který má posluchačům dodat sílu a sdělit jim, že když se deprese začne řešit včas, dá se s ní bojovat. Zdroje, stav problematiky Problematika depresí byla v rozhlase akcentována již mnohokrát, moje ztvárnění je unikátní ve výběru zpovídané, která má opravdu silný životní příběh, který poukazuje na to, jak prostředí, rodina a další okolnosti mohou ovlivňovat psychické stavy člověka. Jelikož je Tereza studentka vysoké školy, má ve svých dvaadvaceti letech blízko k vrstevníkům, kteří mohou depresemi trpět, ale třeba si ještě neuvědomují vážnost onemocnění nebo ke spolužákům a kamarádům, kteří mají ve svém okolí někoho s depresí, ale neumí mu pomoci. Skrze Terezu, její věk a přístup bych tak chtěl motivovat i mladší posluchače, aby s nemocí bojovali, snažili se ji nepodceňovat a vyhledali raději lékařskou pomoc. Zdrojů o problematice deprese bych mohl najít mnoho, ale nevycházel jsem z nich nijak dominantně, jelikož jsem chtěl stavět na osobním příběhu zpovídané a jejích subjektivních pocitech a zkušenostech, které kvůli depresím prožila. Proto jsem veškerou charakteristiku deprese, nechal na promluvě psychologa a ve zbytku reportáže se věnoval jen subjektivním výpovědím Terezy. Chtěl jsem, aby byla celá reportáž popularizační a pochopil ji každý, kdo by se mohl s depresí setkat. Netáži se jí na žádné složité medicinské otázky, ale pouze na věci, které vycházejí ze zvědavosti laické veřejnosti, která toho o depresi mnoho neví. Zdroji pro mě tak z podstaty reportáže byly pouze vjemy, které jsem mohl vnímat a předat tak posluchačům, tedy samotné promluvy zpovídaných, prostředí ve kterém jsme byli a zkušenosti z předešlého rozhovoru, který jsme spolu natočili a má osobní zvědavost, která se týkala otázek ohledně deprese. Myslím si, že reportáž je zajímavá i díky tomu, že neukazuje jen pouhý stav deprese, který se v rozhovorech akcentuje až příliš často, ale že nabízí i možnost pohlédnout na problematiku deprese jinýma očima, tedy jako na nemoc, která se dá léčit a nemocný může svůj stav neustále zlepšovat. V závěru rozhovoru tak posluchač slyší to, jakým způsobem se na Terezu dívají její přátelé a jak velký krok během tří měsíců udělala. Jsem tedy rád, že moje reportáž nekončí negativně, což by určitě také splňovalo jistou emotivní funkci, ale pozitivní konec na mě působí lépe, jelikož pouze nepopisuje špatný stav a neseznamuje s nemocí, ale poukazuje také na možná řešení a ve výsledku tak motivuje ke změně. Zdrojem pro řešení technických problémů mi bylo YouTube, kde jsem hledal tutoriály pro náročnější střihové operace v Adobe Audition. A článek o depresích, uveřejněný na portálu novinky.cz. Samotný výběr účastníků reportáže závisel převážně na Tereze, která se semnou původně sešla o samotě, natočili jsme první část rozhovoru do reportáže a poté se viděli ještě dvakrát, ale až po třech měsících. Druhé setkání proběhlo opět ve dvou v jejím novém bytě. Poslední setkání se odehrávalo v restauraci, kde byli i její kamarádi, kteří byli ochotní se vyjádřit na mikrofon. Psycholog, který mluví v úvodu je můj známý, který pracuje v psychologické poradně VUT v Brně a byl ochotný přiblížit depresi z odborného hlediska. Terezu, jako hlavní aktérku celé reportáže jsem poprvé poznal ve škole a několikrát jsme se viděli i mimo ni. Po konverzaci, kterou jsme spolu vedli na sociální síti a kde mi popisovala svoje hluboké depresivní stavy, jsem se rozhodl požádat ji o rozhovor do reportáže. Zajímala mě nejen deprese samotná, ale také Terezin příběh, který jsem se ve finále snažil krátce přiblížit i v samotné reportáži, protože má podle mě hodně společného s tím, proč Tereza depresemi trpí. Ideový plán Hlavní ideu jsem již zmínil v předchozích kapitolkách. Zmínil jsem důvod výběru tématu a cíl, který bych chtěl skrze výslednou práci naplnit, zároveň jsem přiblížil, proč je osvěta v oblasti depresivního onemocnění tak důležitá. Jde mi tedy o to, abych posluchačům co možná nejlépe přiblížil, jak je pro nemocného člověka složité prožívat depresivní stavy a jak takové stavy mohou být léčeny. Optimistický konec rozhovoru by pak měl aktivizovat některé nemocné, aby případný problém s depresí začali řešit včas. Původně jsem chtěl s Terezou navštívit a vyzpovídat také její babičku, ale kvůli zdravotním problémům, kterými Tereza trpěla, jsme se nakonec sešli opět pouze ve dvou a natočili rozhovor se zhruba tří měsíčním odstupem od prvního rozhovoru. Ve finále mi tento způsob připadá lepší, jelikož dokázal vystihnout změnu stavu, kterou si Tereza prošla. Kdybychom točili vše před třemi měsíci v době její největší krize, výpověď babičky by pouze potvrzovala její slova, která odkazovala k hluboké depresi. Skrze dva nezávislé rozhovory jsem tak docílil toho, že jsem mohl přiblížit i vývoj a účinky léčby, které jsou velice pozitivní a mohou tak motivovat posluchače s podobnými problémy k obdobné duševní změně. Původně jsem měl z natáčení trochu obavy, jelikož jsem nevěděl, jestli mi Tereza bude schopná odpovídat i na velice osobní a vážné otázky. Moje obavy se rozplynuly, když Tereza velice otevřeně a plynule odpovídala na veškeré moje otázky, jakkoliv byly osobní nebo náročné na její odpověď. Celkově bych ve svém projektu chtěl zlepšit své technické schopnosti, spojené se zvukem, zlepšit svůj projev a skrze osobitý příběh vyvolat v posluchačích emoce. Cílem je pak ve finále dovést posluchače k zamyšlení a možné změně svého pohledu na deprese nebo lidi, kteří jimi trpí. Zároveň jsem chtěl natočit kvalitní záznam určitého stavu mysli zpovídané, které může později sloužit jako retrospektiva toho, v jakém se nacházela stavu a v jakém stavu se bude nacházet po dokončení léčby. Postup práce Rozhovor začíná hudebním podkresem a mojí promluvou, která pomalu seznamuje posluchače s tématem, kterému se budu ve zbytku reportáže věnovat. Jako úvodní promluvu jsem vybral část z naší elektronické konverzace, která předcházela našemu rozhovoru a kde mi Tereza popisovala své problémy. Následuje zvýraznění hudby, které připravuje posluchačovu pozornost na samotné první slovo Terezy, které je pro nás nejdůležitější a tvoří dominantní část ve stopáži celé reportáže. Rozhovor je celkově členěn do čtyřech hlavních částí. První část s zaměřuje na rozhovor s Terezou v době její největší krize, zároveň v něm subjektivně popisuje své stavy a seznamuje posluchače s tím, jaké to je, žít s depresí. Další hlavní částí, alespoň v rámci času, který je této promluvě věnován, je názor psychologa, který posluchače seznamuje s hlavními příznaky deprese a její základní charakteristikou. Nechtěl jsem, aby se Tereza snažila vysvětlovat obecné charakteristiky deprese sama, jelikož problém je značně subjektivní a potřeboval jsem zařadit do reportáže také názor odborníka. Ten tak poměrně rychle a srozumitelně seznamuje posluchače s tím, co to vlastně v základu deprese je a následující Tereziny výpovědi pak jen detailněji popisují a vysvětlují, co se s člověkem děje v její subjektivní rovině. Další dominantní část se zaměřuje na rozhovor po třech měsících, kdy se Tereza dostala z nejhorších depresí, přestěhovala se z Olomouce do Hradce Králové, našla si novou práci a odložila školu. Tato změna mi přišla natolik zásadní pro její život, že jsem musel tento obrat v jejím životě natočit také a začlenit ho do reportáže. Tato pasáž může sloužit jako motivace pro posluchače, kteří mohou jasně vidět, že člověk se může z deprese dostat a vést spokojenější život, o kterém by se mu v době největší depresivní krize ani nesnilo. Poslední částí jsou pak rozhovory s jednotlivými kamarády Terezy, kteří mi popisovali to, jaká Tereza byla v době největší deprese a jaká je naopak dnes po její velké životní změně. Díky těmto informacím jsem pak mohl sestříhat optimisticky vyznívající konec, který je v opozici vůči depresivnímu začátku rozhovoru a společně tak tvoří důležitý kontrast, který symbolizuje změnu a životní obrat, který Tereza za dobu své dosavadní léčby prožila. Průběh natáčení byl poměrně komplikovaný, jelikož se Tereza odstěhovala z Olomouce a její psychický stav někdy nedovoloval natáčení. Poprvé jsem ji navštívil v Olomouci, kde jsme na diktafon nahráli první část rozhovoru. Jelikož na bytě žilo dalších 7 lidí, bylo náročné uměle snížit ruchy, které byly v původní nahrávce slyšet. Druhé natáčení v Hradci Králové probíhalo již bez větších komplikací. Natáčení kamarádů, kteří se vyjadřovali o jejím stavu, se odehrávalo v exteriérech a bohužel u posledního zpovídaného je slyšet ruch větru, protože jsem nepoužíval „mrtvou kočku“, kterou bohužel nevlastním. Většina rozhovoru je natáčena na diktafon OLYMPUS WS-560M, který mi stačil na základní rozhovorové pasáže. Je jednoduchý na ovládání, má velkou paměť a tak se reportér nemusí strachovat o to, že by náhodou došlo místo na kartě. Problémem pro mě byla jen slabá výdrž baterií, které jsem musel několikrát narychlo shánět a měnit. Zvuk psychologa je natáčen na mobilní zařízení, jelikož jsme se potkali poměrně neplánovaně a vlastní diktafon jsem neměl u sebe. Mé vlastní slovo bylo někdy náročné natáčet, jelikož je pořízeno hned v několika prostředích. Natáčel jsem u sebe doma, v bytě v Olomouci, u Terezy a každé místo má své specifické ruchy, někde chrčí počítač, jinde z ulice ruší zvuk vrtačky či projíždějící auta, s takovými rušivými elementy jsem se musel vypořádat a snažit se je zredukovat v postprodukci. Hlavně kvůli redukci rušivých zvuků jsem byl nucen sáhnout i po jiných programech než je základní Sound Forge, který jsme používali na rozhlasovém workshopu během studia. Jelikož některé zvuky a šumy byly součástí celé nahrávky, musel jsem využít i další, složitější program, který mi tuto funkci poskytoval, tak jsem se dostal k Adobe Audition, který jsem si nakonec oblíbil více než samotný Sound Forge. Stále ale oceňuji jednoduchost a přehlednost Sound Forge. Oba dva programy jsem nakonec používal zároveň a jeden mi sloužil primárně pro úpravu jednotlivých nahrávek, druhý zase jako mixovací nástroj. Po natočení všech rozhovorových částí jsem dotáčel vlastní slovo, které je slyšet na začátku a v některých dalších pasážích reportáže. Dále jsem se věnoval střihu zbytečného materiálu a řazení jednotlivých promluv do větších logických celků, které jsem ve výsledku spojil do jedné dlouhé stopy. Tuto stopu jsem pak doplnil o hudební předěly, které podkreslují celou reportáž a jsou dalším prvkem, který v reportáži umocňuje emoce. Emoce tedy nevyvolává jen samotný obsah, tedy Terezin příběh, ale také forma, která může určité aspekty rozhovoru s Terezou vyzdvihnout, zdůraznit nebo je nechat v divácích déle rezonovat a dát jim čas na přemýšlení. Aby byla zřejmá veškerá má motivace, pokusím se celou stopáž rozsegmentovat, abychom si mohli přesněji demonstrovat mé jednotlivé záměry a motivace k použití prvků, které byly ve výsledné reportáži použity. 0:00 - 1:00 Mé úvodní slovo, čtu text naší internetové komunikace, která odráží její stavy v době největší krize. Do pozadí je zvolena hudba, která působí velice dynamicky, ale zároveň vážně a slouží jako dobrý odrazový můstek pro Terezin nástup do reportáže. Na úvod vysvětluji svou hlavní motivaci pro výběr deprese jako tématu. Tereza začíná mluvit o své minulosti a prvních projevech depresivních stavů. 1:00 – 2:00 Pokračuje vyprávění a poté následuje můj komentář, který představuje psychologa, který začne vzápětí mluvit. Jeho nástup podtrhává vážná skladba Silentium Senza moto, která podtrhuje vážnost slov o depresi, které budou následovat. Promluva psychologa nás také seznamuje se základy deprese, jejími příčinami a důsledky, které již pak není nutno vysvětlovat. 2:00 – 5:00 Pokračuje promluva psychologa a mé slovo ohledně počtu nemocných v České republice. Tereza odpovídá na mé otázky a vypráví o svém životě a změnách, které jí deprese způsobila. V této části se nachází hudební předěl, odděluje dvě pomyslné části, tedy část o medikamentech a část subjektivního popisu psychických stavů. 5:00 – 6:00 Následuje promluva bývalého spolubydlícího, který popisuje to, jak Terezu vnímal v době její největší krize, kdy bydlela v Olomouci na bytě se sedmi dalšími lidmi. Na závěr jeho promluvy přichází další hudební předěl, který opět rozděluje dva tematicky rozdílné celky. 6:00 - 7:00 Dostáváme se k jedinému člověku, který Tereze z rodiny zbyl, jedná se o její babičku, z tohoto důvodu, je v podkresu volena ambientní hudba, která má vybudit posluchačovi emoce a zesílit emoce z celé reportáže. Hudba zde působí klidně, ale zároveň je nestálá, stejně tak, jako na mě působil jejich vztah, právě proto jsem volil tuto hudbu. Na konci promluvy o babičce následuje další hudební předěl, který odděluje starší rozhovor od toho novějšího. 7:00 – 9:50 Posouváme se o tři měsíce, Tereza už bere nějakou dobu antidepresiva, přestěhovala se do jiného města, našla si novou práci a její život se celkově zlepšil. Přijel jsem za ní a ptal se na otázky, které by nám tuto změnu lépe přiblížily. Začínám vlastní promluvou, kdy posluchače informuji o posunu v čase. Následuje hudba, která působí nadějně, ale stále klidně a podkresluje můj popis jejího nového bydliště. To by mělo akcentovat změnu, která je opravdu razantní, oproti jejímu bývalému bydlišti. Pokračujeme odpověďmi na mé otázky. Reportážně popisuji její pokoj a navazuji zde na další otázku. Reportáž končí v poklidném duchu při rozhovoru o knížkách a na úplný závěr přidávám promluvy jejich blízkých přátel, kteří popisují to, jak ji v současnosti vnímají. Reportáž končí klidnou a optimistickou hudbou v pozadí, která v tichu končí i celou reportáž. Sebereflexe S rozhovorem jsem celkově spokojen, jelikož si myslím, že hlavní cíl reportáže byl splněn a projekt dokáže zprostředkovat atmosféru a příběh člověka, který trpí depresemi. Nedostatky vidím hlavně v technické části a to v rámci techniky, kterou bohužel nemám tak kvalitní, jak bych si představoval. Některá prostředí nejsou snímána s takovou kvalitou, jakou bych požadoval, to souvisí například s absencí klopových mikrofonů, které bych při delším nahrávání používal raději než klasický diktafon, který je nutno neustále držet a kontrolovat nebo absencí tzv. mrtvé kočky, která dokáže minimalizovat rušivý hluk větru a vnějších vlivů. Tyto technické faktory bych chtěl do budoucna vylepšit a naučit se používat složitější a komplexnější techniku. Díky projektu jsem se naučil se střihacím audio programem Sound Forge Pro 10, který jsem nikdy dříve nepoužíval. Dále jsem si rozšířil znalosti v ovládání programu Adobe Audition CC 2015, ve kterém jsem výsledný projekt a zvukové stopy mixoval. Jelikož jsem měl v průběhu natáčení problémy se šumem v pozadí, byl jsem nucen řešit i tento problém a naučil jsem se díky jeho řešení využívat rozličné nástroje pro redukci šumů a rušivých zvuků, ať už v předchozích dvou programech nebo v programu Audacity, kde jsem se šumy pracoval nejvíce. Díky radám a výtkám mé konzultantky pro tento samostatný projekt, jsem si uvědomil, že je stále co zlepšovat a že rozhlasová práce nabízí velkou škálu technik a postupů, které není jednoduché zvládnout, a vyžadují několik let praxe, aby sloužily účelně a nepůsobily lacině. Největší problém pro mě byla nutnost odpoutat se od vlastního názoru a vidění toho, jak by měla výsledná práce vypadat, jelikož zvláště v rámci hudby, jsem postupoval spíše kinematograficky a používal jsem až moc hudby, která v krátké reportáži může působit rušivě. Dále musím vytrénovat schopnost kompozičně řadit jednotlivé části rozhovorů, jelikož ne vždy je v rozhlase všechno jasné jako na plátně kina. Přeci jenom zvuk působí pouze na naše uši a tak je konstrukce fabule „textu“ náročnější než u vytváření fabule u audiovizuálního díla. S tím souvisí problém, který jsem měl při nepředstavování některých aktérů rozhovoru. Ve finální verzi, je tato chyba opravena, ale původně jsem některé mluvčí nepředstavoval, protože jsem se spoléhal na posluchače, který si fabuli příběhu sestaví sám a domyslí si, kdo pravděpodobně mluví. Původně jsem si neuvědomoval vyprávěcí limity, které má zvuk v porovnání s audiovizuální tvorbou. Díky sebereflexi a radám, které mi poskytla vedoucí a konzultantka mého projektu, můžu v budoucnu posunout svou rozhlasovou práci na vyšší úroveň a vyvarovat se některým problémům, které se ve zvukových formátech a rozhlasových útvarech objevují. Uvědomil jsem si také nutnost být neustále připraven. Připravenost by v žurnalistické praxi měla být samozřejmostí, protože není nic horšího, než když se vám v průběhu rozjetého natáčení vybije baterka v diktafonu a vám nezbývá nic jiného, než rozhovor přerušit. Občas tak může vypršet kouzlo okamžiku, kdy se zpovídaný konečně rozmluví a celá práce může přijít vniveč. Jsem tedy rád, že jsem díky samostatnému projektu takovou lekci dostal a mohu se z ní poučit pro své další fungování v rámci žurnalistiky a audiovize. Se samotným obsahem práce jsem spokojený, ale stále je co zlepšovat, jelikož je stále co se učit a to hlavně v oblasti mixování hudby a vytrénování si citu pro výběr té správné hudby. Sebereflexe je směřována spíše na technické aspekty, na kterých je také stále co zlepšovat a co se učit, jelikož pokročilé programy na zvukovou postprodukci nabízí ohromné množství nástrojů, které mohou zvuk obohacovat a upravovat. Přese všechny zmíněné problémy si myslím, že výsledná reportáž je mou první kvalitní rozhlasovou prací a motivovala mě k dalšímu zájmu o rozhlasovou žurnalistiku. Zdroje: https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/430280-pocet-lidi-zijicich-s-depresi-za-posledni-desetileti-stoupl-o-petinu.html (26.4.2018)