Cílem je formou rozhlasové reportáže přiblížit život sportovního fanouška Honzy P. Jedná se o velmi netradičního příznivce opavského hokejového klubu, jehož podpoře Honza P. obětovává takřka veškerý volný čas a finanční prostředky. Ve zhruba desetiminutovém rozhlasovém útvaru je popsán Honzův život, pod který se jasně podepsala jeho velká vášeň. Prostor je věnován jednak jeho minulosti ve spojitosti s hokejem, tzn. jakým způsobem a jak dlouho si hledal cestu na tribuny starého opavského zimního stadionu. Dále je vysvětleno, jakým aktivitám v souvislosti s podporou svého klubu se ještě věnuje. Pro dosažení maximální objektivity a ještě komplexnějšího pohledu zde svůj prostor dostanou i další tři fanoušci Slezanu, kteří nám Honzu představí ze své perspektivy.

Další rovinou je vlastní Honzův pohled na věc a jeho názory. Vedle faktického popisu Honzovy současnosti a minulosti na hokejových tribunách se tedy, často formou rozhovoru, dostaneme do jakéhosi psychologického rozboru Honzových každodenních hodnot a priorit. Ten by měl vést k pochopení jeho celkového životního postoje.

Konečnou motivací tohoto projektu je tedy ukázat veřejnosti život hokejového fanouška, který svému klubu věnuje prakticky vše a zároveň vysvětlit, jaké vnitřní pohnutky jej k tomu vedou.

2. Zdůvodnění volby tématu

Nejdůležitějším faktorem, který jsem při výběru tématu zohledňoval, byla jistá atypičnost. Mým záměrem od začátku bylo vytvořit reportáž, která by svým charakterem do jisté míry vybočovala z řad běžných reportáží se sportovní tématikou. Vzhledem ke značné oblibě a pestrosti tohoto tématu to rozhodně nebylo jednoduché.

Nejprve jsem se snažil ubírat směrem málo známých sportů, které bych tímto způsobem diváků přiblížil. Po několika provizorních pokusech jsem však došel k závěru, že reportáže ze sportů, jenž nikdo nezná, by v desetiminutovém rozhlasovém podání nemohly oslovit širší spektrum publika.

Jakožto velký fanoušek jistého fotbalového klubu a zároveň obecně příznivec dobré a vypjaté atmosféry kolem sportovních utkání, jsem se nakonec rozhodl vydat touto cestou. Jakožto Slezanovi bydlícímu nedaleko Opavy, se mi automaticky nabízela možnost, oslovit přátele, kteří fandí fotbalové Opavě nebo Baníku Ostrava. Mezi nimi bych jistě našel lidi, kteří fandění věnují mnoho času a peněz, mají bohaté zkušenosti a dokázali by říci nejeden zajímavý příběh. Cítil jsem však, že výsledné dílo, které by vzniklo, by mohlo být zajímavé, mohlo by v závislosti na kvalitě výpovědí oslovit i větší množství lidí, ale přece jen by nepřineslo taková zjištění, po kterých by se člověk nezasvěcený do tématu opravdu divil a přemýšlel by nad nimi. Při výběru vhodného respondenta jsem si tedy vzpomněl na mého dlouholetého kamaráda Honzu P. Jeho přístup k podpoře milovaného klubu je na takové úrovni, kterou jsem u nikoho jiného nikdy nezažil a myslím, že těžko najdu někoho, kdo by se jí vůbec jen přiblížil.

To, že Honza navštěvuje všechna domácí utkání HC Slezanu Opava ve II. lize asi nikoho nepřekvapí. To, že za svým klubem jezdí po celé republice na všechna venkovní utkání už je daleko zajímavější. Další fakta, že navštěvuje i většinu tréninků svého mužstva, s megafonem řídí fandění opavského kotle, vymýšlí návrhy na fanouškovská trička a šály, významně se podílí na tvorbě choreografií a osobně se zná s celým hráčským kádrem a většinou realizačního týmu, je už daleko méně běžné. Takováto vášeň je tím více neobvyklá, že Slezan Opava hraje 2. hokejovou ligu, což je až třetí nejvyšší česká soutěž. Bez nadsázky lze říci, ž v takto nízké lize nemá nadšení a jednoho fanouška žádné obdoby.

Poslední rozpaky nad vhodností daného tématu mě opustily po pár minutách prvního setkání s Honzou. Postupně jsem začal chápat, že zde v žádném případě nejde o způsobem trávení volného času. Začalo mi docházet, že v Honzově případě se jedná o styl života, nejenom o trávení volných chvil a odreagování se, nýbrž hlavní smysl jeho existence, to, čemu podřizuje všechno ostatní.

Začal jsem si uvědomovat obrovské štěstí, které jsem v osobně Honzy, jakožto objektu mé práce, nalezl. Už jsem výše předeslal, že se sám cítím být velkým fanouškem. Na prvním místě byl u mě vždy fotbal, ale svůj čas věnuji i podpoře mého oblíbeného hokejového klubu. Na fotbalových a hokejových tribunách jsem zažil zajímavé momenty, na svém kontě mám několik výjezdů do cizích (někdy nepřátelských) měst. Spoustě věcí, které diváci sledující sport (natož lidé, kteří jej nesledují) v televizi nechápou, já rozumím. Chápu, proč kluci vstávají ve čtyři hodiny ráno, aby jeli na výjezd přes celou republiku. Chápu, proč si fanoušci berou v práci volno, omlouvají se z rodinných akcí a hádají se s manželkami jen proto, aby byli v pátek v pět hodin na stadionu v Jablonci, kde před dvěma tisíci platícími diváky sehraje jejich mužstvo naprosto nepodstatné utkání o to, kdo bude v tabulce dále držet devátou příčku. Jakožto fanoušek vím, co s vámi udělá fandění, dobrá atmosféra, láska k vašemu klubu a touha vidět kamarády, kteří jsou na tom úplně stejně. Dokážu pochopit to, co devadesát procent lidí nikdy nepochopí. Přesto, jsem však v Honzovi našel člověka, kterému už nerozumím ani já. Přes všechno, co jsem zde napsal a jaký přístup mám a vždycky jsem měl, nechápu některé momenty Honzova života a způsob, jakým podporuje svůj klub, a jsem daleko od stavu, abych je chápal.

Po tomto zjištění mi začalo být jasné, že pakliže Honza své názory a zážitky dobře a poutavě popíše, a mně se podaří je nějak kvalitně zpracovat, má tato práce obrovský potenciál.

3. Zdroje

Vzhledem k povaze rozhlasového útvaru mi jako zdroj vystačili pouze respondenti. Aby práce vůbec mohla vzniknout, bylo důležité získat Honzovo svolení, čehož jsem se vzhledem k charakteru reportáže trochu obával. Jak již bylo předesláno, nejedná se totiž o pouhý výčet Honzových aktivit a popis jeho činností v souvislosti s fanděním. Důležitou rovinou práce byla i vlastní Honzova reflexe, při čemž se počítalo s hloubkovými rozhovory a podrobným popisem Honzy po psychologické stránce.

Bylo mi jasné, že po svém respondentovi chci něco, na co by dost možná většina lidí nepřistoupila (já sám bych pravděpodobně takovouto veřejnou „zpověď“ odmítl). K mému velkému překvapení byl však Honza od začátku velmi ochotný a s projektem bez většího zamýšlení okamžitě souhlasil. S Honzou jsme byli léta spolužáky na základní škole Edvarda Beneše v Opavě-Kateřinkách a již od té doby se datuje naše přátelství, které trvá dodnes. Od začátku nás spojovala obliba počítačových, ale především láska ke sportu. Já sám si Honzu ze základky pamatuji především jako velkého fanoušku fotbalového klubu SFC Opava. Vím, že v době, kdy jsme byli ve třetí třídě (kde nám oběma bylo deset let), chodíval o víkendu na fotbal, kde fandil společně s dalším kamarádem a spolužákem Ondrou R. Dodnes si pamatuji, jak s Ondrou o přestávkách zpívali fotbalové chorály a do rytmu přitom prázdnými PET lahvemi bouchali do stolu.

Když po nějakém čase Honza začal chodit na hokej, myslel jsem si, že se jedná o nějakou přechodnou fázi, a že jeho prioritou navždy zůstane fotbal. Postupem času jsem však stejně jako ostatní blízcí kamarádi začal vnímat, že je jeho vztah k hokeji a Slezanu jiný, než k fotbalové Opavě. Dokonce se mohu pochlubit, že si přesně vybavuji moment, kdy jsme se s kamarády shodli, že Honza již překročil určitou mez, kterou jsme si všichni byli ochotni připustit. Bylo to ve chvíli, kdy jsme zjistili, že Honza pravidelně navštěvuje i tréninky hokejového A mužstva. V ten moment se Honza definitivně odlišil od všech kamarádů fanatiků (v dobrém slova smyslu!), kteří už v tak nízkém věku chodívali fandit. Od této chvíle získal Honza pověst podivína (snad mi to odpustí) a kluka, jenž si žije ve svém vlastním světě. Náš blízký kamarádský vztah trval nadále, po ukončení základní školy se ale naše cesty rozešly a nějaký čas jsme byli v kontaktu jen sporadicky. To se však brzy změnilo.

Prostředí hokejového Slezanu je mi také velmi blízké od roku 2013, kdy jsem byl na opavském Mendelově gymnáziu v maturitním ročníku a začal si přivydělávat psaním online reportáží právě ze zápasů Slezanu. Po nějakém čase jsem začal pracovat i pro webové stránky klubu, na stadionu jsem trávil čím dál více času, což pro mé přátelství s Honzou znamenalo jakési období renesance. Práce pro klub mi začala přinášet hlubší znalost všeho, co se okolo Slezanu děje. V prvé řadě, jsem se seznámil s celým opavským kotlem, tedy fanoušky, jejichž ruce a hlasivky tvoří sportovní atmosféru. Domnívám se, že vedle vzájemného dlouholetého kamarádství, byl právě toto důvod, proč Honza projekt velmi rychle odsouhlasil. Věřím, že jakožto člověk, který pro jeho milovaný Slezan pracoval, mnohdy sám v kotli klub podporoval a dobře se zná s lidmi, kteří na tribunách zimního stadionu něco znamenají, zapříčinil, že mě Honza pustil hluboko do svého soukromí a svěřil se mi s věcmi, které by pravděpodobně neznámému novináři nesdělil.

Kromě hlavního respondenta bylo potřeba získat ještě více lidí, aby byl v práci zaznamenán názor na Honzu i od někoho jiného než ode mě. Jako nejlepší volba mi rozhodně přišli další kamarádi a fanoušci. Ty jsem zvolil z důvodu zvýraznění kontrastu mezi ním a dalšími kluky, kteří pro svůj klub také dělají hodně, jeho úrovně však nedosahují. Vycházel jsem také z předpokladu, že většina lidí, kteří si tuto reportáž jednou pustí, bude reprezentovat onu „druhou stranu“, tedy ty, kteří sportovní zápasy často nenavštěvují, a většina z nich nikdy na tribunách nefandila. Takovíto lidé si utvoří svůj názor sami a netřeba jim tedy servírovat jim ekvivalentní pohledy přímo v reportáži. Drahocenný prostor jsem tedy vyplnil názory dalších fanoušků. Vzhledem k tomu, že prakticky všechny Opavany, kteří na hokeji fandí znám osobně, nebyl pro mě problém se s nimi domluvit. Jediného ústupku, kterého se na mě (ostatně stejně jako Honza) domohli, bylo, že v práci nebudou uvedena jejich příjmení.

Ve výběru jsem dbal na to, aby byli zastoupeni lidé, kteří mají k podpoře svého klubu trochu odlišný přístup. Filip v kotli platí za jednoho z radikálnějších fanoušků. Jeho motivace je specifická a není ryze sportovní. Jeho hlavní náplní je adrenalin, touha po vyhrocených okamžicích a spíše než k hráčům na ledě cítí obrovskou loajalitu a soudržnost ke svému městu, jehož motivy má potetované celé tělo a k lidem, kteří se na to dívají stejně, jako on.

Vojtu bych označil jako pěšáka. V hierarchii kotle nezastává žádné významné místo, nemá pěsti ani schopnost manipulovat davem na to, aby se stal důležitou tváří opavských tribun. A popravdě k tomu nemá ani motivaci. Ze všech respondentů právě jeho nejvíce zajímá sportovní stránka- má přehled o všech týmech 2. ligy, o všech důležitějších hráčích, vždy řeší, kdo bude hrát s kým ve formaci, atd. Podle mého názoru je právě Vojta v celém našem „příběhu“ pro nezasvěcené publiku postava nejvíce pochopitelná. Příznivec klubu, pro kterého je hokej vášeň, jde na stadion, kde fandí a po závěrečném hvizdu jde zase domů. Řekl bych takový prototyp fanouška.

Tomáš má ze všech tří vedlejších respondentů zase nejblíže k tzv. „ultras mentalitě“. Více než hra samotná jej zajímá, jak se v zápase prezentoval kotel. Úroveň „supportu“ neboli fandění je pro něj důležitější, než úroveň hokeje, prohru nepociťuje, když dá druhý tým více branek než Opava. Prohra pro něj nastane, když je kotel soupeře hlasitější, než opavský kotel. Jeho obrovskou vášní je tvorba choreografií, triček, šal a nálepek s fanouškovskou tematikou. Jakožto člověk s dokončeným vysokoškolským vzděláním je zároveň inteligentní a má i dobré komunikační schopnosti, což je pasuje na jednu z hlavních postav opavského kotle.

Zdroje jsem tedy nalezl v hlavním a třech vedlejších respondentech. U žádného z nich nebyl sebemenší problém v domluvě, spíše bylo pro mě složitější rozhodnutí, které fanoušky vybrat. V konečné podobně projektu mě však prostor donutil jejich výpovědi radikálně sestříhat, jejich výsledná úloha v mé práci je tedy skutečně pouze vedlejší.

Přece jen byly však v práci užity ještě dva zdroje a to v situaci poměrně komické. Během jednoho z rozhovorů jsem se Honzu (vcelku úspěšně) pokusil překvapit informací, ke které jsem se dostal vlastním pátráním. Podle údajů, které mi dříve dal, jsem si zjistil, že během svého života již se svým klubem najezdil kolem 14 000 kilometrů. Vypočítat přesné číslo je samozřejmě nemožné. Honza si nikam nezaznamenává přesný počet výjezdů, k dispozici tak mám pouze počet sezon, o kterých sám tvrdí, že jezdil pravidelně. Pravidelně u něj znamená, že vždy, když dostal volno v práci, což je pochopitelně údaj za všechna ta léta již nedohledatelný. Vymyslel jsem si tedy alternativní způsob, jak se k touženému číslu alespoň přiblížit. Podíval jsem se na města, se kterými hrála loni v lize Opava (letošní ročník se použít nedal, protože byl specifický, poprvé za mnoho sezon v něm nehráli týmy ani Hodonína ani Břeclavi, které jsou na výjezdy nejvzdálenějšími destinacemi) a podle online map si spočítal jejich vzdálenost od Opavy. Od výsledného čísla jsem odečetl zpáteční cestu do čtyř měst, do kterých se Honza kvůli práci nemohl podívat. Výsledné číslo jsem poté jednoduše vynásobil počtem sezon, kdy Honza jezdil pravidelně. Toto číslo samozřejmě není přesné, pro orientaci však myslím může sloužit dobře, což ostatně potvrdil i Honza.

4. Ideový plán

Jakéhosi ideového plánu jsem se jistě dotkl již několikrát v předchozích kapitolách. Popsal jsem, jak moc a z jakého důvodu je mi prostředí Slezanu Opava blízké. Vysvětlil jsem, proč jsem se rozhodl vybrat si právě Honzu, v čem se liší od ostatních fanoušků i to, jak se jeho vztah k sportu vyvíjel.

Stejně tak jsem již zmínil, že jsem měl od prvních chvil jisté obavy z toho, jakým způsobem bude Honza reagovat na otázky, které nejenže se snaží úplně odkrýt jeho soukromí, nýbrž jej i nutí ke kritickému zhodnocení svého dosavadního života a znovu a znovu po něm žádají potvrzení, že ona cesta kterou se vydal, je skutečně ta správná. Tyto obavy se naštěstí nakonec ukázaly jako neopodstatněné. Honza hned zkraje jakoby vyloučil fakt, že jsem novinář, který se snaží vytvořit projekt do školy, aby se dostal ke státnicím. Nebral v potaz, že jeho hlas a údaje o jeho soukromí uslyší cizí lidé a naprosto spontánně odpovídal i na ty nejosobnější dotazy.

V průběhu nahrávání jsem si uvědomil, že se do něj Honza zabral takovým způsobem, že sám o svém životě a svých prioritách skutečně hluboce přemýšlí. Jsem si jist, že nejednou se v myšlenkách kriticky vracel k různým momentům v minulosti a bilancoval, zdali se zachoval správně, či ne. Zkrátka a dobře, projekt pro něj neznamenal to, že se sešel s novinářem a snažil se mu zodpovědět jeho dotazy. Projekt pro něj znamenal hluboké zamyšlení se nad tím, jestli je všechno co dělá vlastně správné, nebo by měl něco změnit.

Podle nahromaděných podkladů- vyprávění Honzy a ostatních fanoušků se potvrdila počáteční teze o jeho doslovném fanatismu (nutno podotknout, že mezi fanoušky je toto označení vnímáno pozitivně). Honza uvedl, že se mu kvůli jeho vášni rozpadl vztah a za daných okolností v podstatě ztrácí šanci na soukromý život. Z uvedených informací vyplývá, že do aktivního podporování Slezanu vkládá nemalé finanční částky a kromě fanouškovství nemá žádné jiné aktivity. Zajímavé jsou názory dalších hokejových fanoušků- lidí, kteří vesměs navštěvují všechna domácí utkání a jezdí i na většinu výjezdů. Všichni tázání v reportáži uvedli, že Honzův přístup je již za hranicí, v jejich větách se mísí obdiv ale především nechápání. Nejzajímavějším poznatkem je však podle autora fakt, že si Honza tento stav plně uvědomuje a jen s ním spokojen.

5. Postup práce

První část projektu se odehrává u Honzy doma. Tuto návštěvu jsem si sám vymohl, dobře jsem totiž věděl, že Honza má ve svém pokoji plno zajímavých předmětů a suvenýrů s hokejovou tématikou a byl jsem si naprosto jist, že už jen způsob, kterým o nich bude vyprávět, divákům mnohé napoví. Tuto část bylo nakonec nutné nejvíce zkrátit. Honza se přesně podle mého předpokladu rozpovídal o historii mnoha šál, dresů a puků, jeho vyprávění bylo poutavé pro lidi podobně zapálené jako on, pro nezasvěcené publikum však bylo třeba vybrat skutečně jen to nejdůležitější.

Následovala návštěva tréninku Slezanu, která byla spojená s prvním větším rozhovorem. Za zvuku puku narážejícího do mantinelů a bruslení hráče se Honza rozpovídal o svých začátcích, o tom, jak se pro něj hokej stával důležitějším a důležitějším. V odpovědi na mou otázku zároveň poprvé uznal, že někdy tomu asi věnuje více, než kdokoliv jiný a že je „tak trochu blázen“. Pro diváka, jenž se v takových záležitostech vůbec neorientuje, mohla být zajímavá část, kdy se rozpovídal o vytváření choreografií na důležité zápasy.

Po rozhovoru na stadionu jsme se opět vydali k Honzovi domů. Zde jsem jej hned zezačátku překvapil údajem o najetých kilometrech. Tímto se nám otevřela velice důležitá část celé práce. Počítal jsem s tím, že se po zveřejnění onoho číslo automaticky otevře prostor pro větší bilancování. Původně jsem počítal s tím, že v této chvíli budu muset být nepříjemný a pokládat až nevhodné dotazy, abych Honzu přiměl k hlubšímu zamyšlení se. Nakonec však Honza sám otevřel témata, o kterých jsem si myslel, že se k nim budu pracně dostávat (např. rozchod z přítelkyní). Svou otevřeností a výbornou vyjadřovací schopností mi tak můj respondent maximálně možně usnadnil pracovní postup, ostatně i z nahrávky je patrné, že jeho souvislé vyprávění stačilo obvykle pár slovy přesunout na nový směr a pak už jen poslouchat a divit se.

Zdaleka nejsložitějším, ale podle mého názoru i nutným úkolem, bylo natočit nějaký materiál i na hokejovém utkání. Přece jen, reportáž o fanouškovi bez zvuků konkrétního zápasu bych přirovnal k rozhlasovému dokumentu o hudební skupině, ve kterém by nezazněla ani jedna její píseň. Vybrali jsme si tradičně velmi vyhrocené utkání mezi Opavou a Vsetínem. Jakkoliv mi tato volba nejprve přišla jako logicky nejvhodnější, musel jsem později připustit, že by nejspíše bylo přínosnější navštívit méně emotivní zápas. Nejprve jsem se snažil nahrávat zvuk přímo v kotli, po přehrání materiálu jsem ale zjistil, že je bohužel nepoužitelný. Hluk byl enormní, a po vystříhání všech rušivých elementů by zbylo jen nic neříkající torzo nahrávky.

Naštěstí jsem pro případ neúspěchu těchto nahrávek ještě přemluvil Honzu, aby na chvíli odložil megafon, kterým řídí fandění kotle, a poodešel se mnou na roh stadionu, kde byly podmínky pro nahrávání příznivější. Velice si cením, že mi skutečně vyhověl, i když moc dobře vím, jak to pro něj muselo být nepříjemné. Ve výsledku tedy mám rozhovor za zvuků zápasu a fandění, ve kterém Honza popisuje, jak to funguje v kotli a zároveň sděluje (pro mnohé jistě šokující) informaci, že většinu zápasu tráví zády k hrací ploše, když s megafonem burcuje kotel. Nakonec tedy nahrávky ze zápasu neskončily takovým fiaskem, jak jsem se původně obával. Nicméně musím říci, že po velikém očekávání, které jsem z vyhlášeného duelu se Vsetínem měl, mě tato část zklamala a sám ji považuji za asi největší neúspěch v celém projektu.

Po zápase jsem se sešel s třemi fanoušky, jejichž profily jsem již detailněji popsal. Nikomu zřejmě nezničím iluze, když přiznám, že k nahrávání došlo během zapíjení žalu z prohraného derby, což se zvláště na jednom respondentovi vcelku podepsalo. Nicméně i přes tuto překážku jsem byl s výsledkem této části nadmíru spokojený, fanoušci říkali přesně to, v co jsem doufal. Ještě více potvrdili mou počáteční tezi o tom, jak moc se Honza liší i od těch lidí, kteří sami tribunám a fandění zasvětili mnohé. Jedinou skvrnou na výpovědích Filipa, Vojty a Tomáše je fakt, že jsem jich musel cca 80 procent střihem odstranit, přestože byly dle mého názory velmi hodnotné. V reportáži na ně jednoduše zbývalo málo prostoru, vzhledem k tomu, jak kvalitním respondentem Honza byl a k tomu, že reportáž byla samozřejmě hlavně o něm, bylo nutné zkrátit právě rozhovor s těmito fanoušky.

Po těchto výpovědích už přišel poslední rozhovor s Honzou. V této patrně nejdůležitější části celého projektu se vyptávám na alternativy k hokeji, nabízím mu hypotetické možnosti, že by svůj čas mohl trávit i jinak. Chvíli to možná vypadá, že se Honza dostává do stavu, kdy během uvažování o sobě samém řekne, že je něco špatně. Celý příběh ale skončí „happy endem“, když s jeho slov vyplyne, že mu tento způsob života vyhovuje a přes všechny negativa, kterých si je dobře vědom, je šťastný.

6. Sebehodnocení

Nejprve bych chtěl předeslat, že se k sebehodnocení vždy uchyluji jen velmi nerad a pouze ze systematického donucení. Myslím si, že nedává příliš smysl, aby autor hodnotil své vlastní dílo, k tomu by měli posloužit nezaujatí diváci.

Nicméně z mého pohledu se dá říci, že celý projekt považuji za povedený. Zde bych chtěl maximálně zdůraznit, že od začátku závisel veškerý úspěch a neúspěch na objektu reportáže. A já jsem měl nezpochybnitelné štěstí, že jsem v Honzovi našel vynikajícího respondenta, který, jak už jsem ostatně výše zmínil, celou práci vnímal jako zamyšlení se nad sebou samým za účelem dojití k nějakému cíli. Přemýšlel strukturovaně, a informace, které mi poskytoval, byly doslova prošpikovány zajímavostmi, které podle mě ocení nejeden posluchač.

Co se mého výkonu týče, největší úspěch je podle mě vhodná volba tématu. Jsem přesvědčen, že tato reportáž může být poutavá pro širokou škálu lidí. Po technické stránce jsem myslím odvedl průměrnou práci. V některých momentech nejsem zcela spokojen s kvalitou zvuku, na druhou stranu např. nahráváním chorálů fanoušků na stadionu do podkresu rozhovoru jsem si nastavil vcelku vysoký cíle.

Co se týče výstavby reportáže, musím zmínit, že mi velice pomohly konzultace s paní inženýrkou Kvasničkou, bez jejichž zásahů by byl celý útvar vystavěn jinak a méně efektivně.

S odstupem času bych více přemýšlel právě nad výstavbou reportáže a snažil se zlepšit kvalitu některých nahrávek, jinak bych ale nejspíše postupoval ve všem stejně.

7. Literatura, zdroje

Ohledně zdrojů jsem se již vyjádřil v jedné z předchozích kapitol, tak tedy: Celý projekt je vystavěn na výpovědi klíčového respondenta, mých vlastních zážitcích a zkušenostech, výpovědích tří vedlejších respondentů a údajů z oficiálního webu hokejového klubu HC Slezan Opava.

www.hcslezan.cz