Živnostník roku 2010 Moravskoslezského kraje Michal Fiedor – Ladění klavírů - Pianoservis

Cíl práce

Na podzim proběhlo v Ostravě krajské kolo soutěže Živnostník roku 2010, a to pro Moravskoslezský kraj. Jejím vítězem se stal devětapadesátiletý podnikatel z Ostravy, pan Michal Fiedor, který se živí jako ladič klavírů. Jeho vítězství bylo pro mnoho lidí velkým překvapením. Zcela jistě by málokdo čekal, že tuto ryze ekonomickou soutěž vyhraje pán s natolik poetickým povoláním, jako je ladič klavírů. Ukázalo se, že výhercem takovéto soutěže tedy nemusí být „zběhlý a ostřílený byznysmen“, ale i v dnešní rychlé, moderní a uspěchané době mají stále své místo tradiční až skoro staromódní povolání, mezi která ladění nástrojů jistě patří.

Cílem mé práce je představit pana Michala Fiedora, který si svou živnost postavil na dobrém hudebním sluchu a obrovské míře nadšení, se kterou vykonává své povolání. Že jej jeho práce baví, dokazuje i skutečnost, že pro ni dokázal nadchnout svého syna Lukáše. Ten se vydal na podobnou dráhu jako jeho otec, vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové a dnes v pětadvaceti letech společně s otcem vlastní společnost Pianoservis Fiedor. Ráda bych veřejnost s touto firmou seznámila a představila toto neobvyklé povolání. Reportáží chci přiblížit prostředí, ve kterém pracuje ladič klavírů, a zjistit co všechno je k této práci potřeba. Zajímalo by mě také, jak to s touto profesí u nás v dnešní době vypadá a ráda bych se dozvěděla se více o tom, jak se vůbec může člověk k takovéto zajímavé profesi dostat. Dále se chystám natočit anketu na ostravském Masarykově náměstí a zjistit, jaké je povědomí Ostravanů o této soutěži a zda mají tušení, kdo se stal jejím výhercem pro rok 2010 v jejich kraji. Poslední částí práce bude rozhovor s jedním z porotců tohoto krajského kola, který by měl zhodnotit průběh soutěže Živnostník roku 2010 Moravskoslezského kraje, porovnat konkurenci a sdělit svůj názor na tento neočekávaný výsledek.

Zdůvodnění volby tématu

Hlavním důvodem, proč jsem si jako téma svého samostatného projektu vybrala výherce ekonomické soutěže Živnostník roku 2010, byla skutečnost, že má tematická profilace se i díky mému druhému oboru – tedy aplikovaným ekonomickým studiím – zaměřila na žurnalistiku ekonomickou. Hledala jsem proto způsob, jak ji spojit s rozhlasovou profilací, jejímž úkolem by mělo být sbírání a „chytání“ zajímavých zvuků. Nejprve mi kombinace ekonomie, pod kterou si mnoho lidí představuje jen spoustu čísel, a rozhlasu, který by měl lidem zpříjemňovat práci i volný čas, připadala naprosto nerealizovatelná. Ale nakonec i díky radě mé konzultantky, paní Kvasničkové, mě napadlo zaměřit pozornost na tuto ekonomickou soutěž.

Při výběru tématu jsem se rozhodovala mezi dvěma vítězi krajských kol Živnostníka roku 2010. První možností byla výherkyně olomouckého krajského kola, paní Jarmila Podhorná, výrobce bylinných tinktur, která se nakonec na jaře v celostátním kole této soutěže umístila na druhém místě. To jsem bohužel na podzim při zadávání tématu nemohla tušit. Přesto nelituji, že jsem se nakonec rozhodla pro pana Fiedora, ladiče klavírů. Dříve jsem vůbec netušila, že u nás takové povolání existuje, a tak mě velmi lákalo, zjistit si o něm podrobnější informace.

Jedním z důvodů této volby také je fakt, že pocházím z hudebnické rodiny a rodiče se mi snažili již od malička předat lásku k hudbě. Klavír jako hudební nástroj pro mě sice asi navždy zůstane jen nástrojem obdivovaným, který nebudu umět ovládat. Ale struny mi přece jen nejsou cizí, mou zálibou je hra na kytaru. Ani klaviatura není pro mě úplně španělskou vesnicí, díky jednomu roku výuky na akordeon alespoň vím, kde hledat jednotlivé tóny.

Má reportáž je rozdělena na dva logické celky, a to ekonomickou linku, která se týká především firmy pana Fiedora a klavírní linku, kde je přiblížena hudební stránka celého podnikání.

Domnívám se, že soutěž Živnostník roku 2010 má v rámci ekonomické žurnalistiky své nepopiratelné místo, méně obvyklé bývá pojetí této problematiky formou rozhlasové reportáže. Dle mého názoru je běžné v rozhlasové praxi výherce těchto soutěží zmínit spíše kratší formou, a to ve zpravodajství. V případě profese pana Fiedora ale hodnotím reportážní formu jako velmi vhodný a zvukově zajímavý způsob pojetí.

Zdroje/ stav problematiky

Bohužel se mi nepodařilo zjistit, zda již někdy byl vytvořen projekt na podobné téma. Ani po důkladném hledání v základní přístupné rozhlasové a knižní/časopisecké databázi jsem bohužel neobjevila žádný příspěvek, který by se zabýval touto problematikou. Je však možné, že tento existuje v  soukromém archivu některého z českých médií. Našla jsem mnoho učebnic hry na klavír, učebnici ladění klavíru se mi však objevit nepodařilo, ačkoliv se domnívám, že by měla existovat. Základní vysvětlení ladění klavíru je však možné najít na webových stránkách téměř všech firem, které tyto služby svým zákazníkům nabízejí. Jeden z pěkných příkladů se nachází třeba na těchto webových stránkách: http://www.klavirnictvi.cz/ladeni.htm.

Samozřejmě bylo o soutěži Živnostník roku 2010 po vyhlášení výsledků krajského kola zveřejněno více článků v předních českých denících, tyto články však v tuto dobu již bohužel nejsou přístupné online. V případě Hospodářských novin se článek nachází v placené části webových stránek. Po kontaktování pana Petra Býmy, ekonomického redaktora Hospodářských novin a autora článku, se mi ho ale nakonec přece jen podařilo získat. Proto jej zde přikládám jako ukázku toho, jak vypadají články o tomto tématu.

Michal Fiedor
Moravskoslezský kraj
Jsou jako jeden organismus, otec a syn. Když Michal Fiedor přebíral titul Živnostník roku Moravskoslezského kraje, nemohl si pro ocenění nepřijít se svým synem Lukášem. Jsou ve svém podnikání pevně spjati. Zatímco otec Michal, od narození silně zrakově postižený, ladí zvuk pian a klávesových nástrojů, syn Lukáš se soustředí na mechanické opravy. „Mám sice jen 25 procent zraku, ale s konkurencí bojuji jako každý jiný, zdravý člověk,“ říká Michal Fiedor. „Pro povolání ladiče se člověk musí narodit. Chce to výborný hudební sluch, božskou trpělivost a řemeslný fortel spolu s nadšením.“ Devětapadesátiletý muž dává zvuk pianům už více než 40 let. Po absolvování odborné školy ladičské působil od začátku sedmdesátých let v podniku Služby města Ostravy jako ladič klavírů, ale hned v roce 1989 se osamostatnil a pod obchodní značkou Pianoservis Fiedor se vydal na dráhu živnostníka.

Roky pracoval sám, s výrazně rozšířenou nabídkou služeb přišel na trh až před pěti lety, a to v okamžiku, kdy začal spolupodnikat se synem Lukášem, vyučeným specialistou v oboru klavírní mechanik a stavitel klavírů. „Teď už spolu dokážeme snad i nemožné. A je nám dobře, protože si velmi rozumíme,“ uvádí otec Fiedor. Dnes sehraná dvojice zvládá, kromě běžných oprav a ladění, i chystat nástroje pro špičkové mezinárodní koncerty nebo třeba i pro domácí festival Colours of Ostrava, kde vystupovali světoví klavírní umělci jako Regina Spector.
Petr Býma – Hodslavice

Teoretické vymezení tématu

Michal Fiedor se věnuje ladění klavírů celý svůj život. K výběru jeho povolání se váže zajímavý příběh o tom, jak na základní škole náhodou slyšel ladit klavír a přemluvil svého učitele, aby jej pustil za neznámým ladičem, který v té době v základní škole ladil klavír. Malý Michal Fiedor tehdy ladiči tvrdil, že pozná, kdy jsou struny správně naladěné. Ten mu nevěřil, ale když si jej vyzkoušel, zjistil, že onen malý kluk má vážně dobrý sluch. Když přišel chlapec domů, řekl rodičům, že by chtěl ladit klavíry. Ukázalo se, že ladičská škola existuje v Praze a je vyhrazena pro lidi s vadami zraku. Michal Fiedor, který špatně vidí, nakonec úspěšně složil talentové zkoušky a tuto školu vystudoval. Poté pracoval až do roku 1989 v opravně klavírů Služeb města Ostravy jako ladič, intonér a klavírní mechanik. Po sametové revoluci si založil svou vlastní firmu Michal Fiedor – Ladění klavírů – Pianoservis, kde s ním již pátým rokem pracuje i jeho syn Lukáš, který vystudoval obor klavírník a klavírní mechanik pod záštitou firmy Petrof v Hradci Králové. O zákazníky prý firma nikdy neměla nouzi. „Když jsem začal v roce 89 podnikat, tak mi v podstatě všichni zákazníci zůstali, protože v opravně nezůstal nikdo, kdo byl schopen lidem naladit klavír. Takže je stejně museli posílat za mnou,“ usmívá se Michal Fiedor.

Realizace projektu

V této části záměru podrobněji rozeberu postup realizace projektu a jeho jednotlivých částí. Nejprve jsem se domnívala, že bude stačit, když navštívím pana Fiedora v jeho dílně a z tohoto setkání vznikne nejen reportáž, ale i rozhovor o jeho firmě. Poté se ukázalo, že je zapotřebí získat do projektu i názor nestranné třetí osoby a bylo nutné natočit rozhovor s jedním z porotců tohoto krajského kola soutěže. Dílčí částí mého projektu je anketa natočená na ostravském Masarykově náměstí. Doufala jsem, že při natáčení s panem Fiedorem jej přesvědčím, aby mi zahrál i nějakou klavírní skladbu, aby bylo možné vytvořit podkres reportáže. Ten mi však mé přání nesplnil, a proto jsem požádala o pomoc jednoho z mých kamarádů Richarda Weise.

1.    reportáž z dílny a prodejny u pana Michala Fiedora

Natáčení reportáže s panem Fiedorem jsem začala domlouvat již v průběhu měsíce ledna. První termín schůzky byl stanoven na 28. ledna. První proto, že tato schůzka ve skutečnosti neproběhla. Nebylo by na tom nic zvláštního, pan Fiedor onemocněl a díky chrapotu nemohl moc dobře mluvit, proto jsme schůzku o týden posunuli. Jenže problémy s hlasem přetrvávaly, a tak jsme natáčení odsunuli o další dva týdny. Neuskutečnila se proto ani druhá ani třetí dohodnutá schůzka. Problém byl v tom, že pan Fiedor byl ochoten se sejít pouze v pátek ve 14 hodin a nebylo možné jej přesvědčit k jinému termínu. Když jsem tedy tři týdny od plánované první schůzky dorazila do Ostravy, nejprve mě překvapilo, že prodejna, kterou pan Fiedor avizuje na svých webových stránkách na adrese Ahepjukova 15, není nikde označena a číslo 15 patří jednomu z řady panelových domů. Pan Fiedor navíc na domluvené natáčení zapomněl a měl bohužel neodkladné povinnosti. Začínala jsem být trošku nervózní, a proto mi pan Fiedor nabídl náhradní termín schůzky, hned v pondělí 21. února. To jsem již s jistotou dorazila na místo a reportáž i plánovaný rozhovor jsme natočili.

Michal Fiedor je postarší pán a jeho velmi výrazným rysem jsou velmi silné brýle. Z mikrofonu byl velmi nervózní a bylo nutné si s ním nejprve povídat bez natáčení rozhovoru. V průběhu povídání jsem poté mikrofon zapnula a pán si asi až po patnácti minutách všiml, že jej natáčím, ale rozhovor již probíhal bez větších problémů. Pan Fiedor má velmi zajímavý životní příběh a neznám příliš mnoho lidí, kteří by se pro své povolání rozhodli v tak brzkém věku a tak jistě jako on.  Plánovala jsem natočit asi hodinu hrubého materiálu rozhovoru i reportáže, a proto bylo pro mě velkým překvapením, když jsem nakonec odjížděla asi po dvou hodinách. Při povídání bylo vidět, že Michal Fiedor žije svým povoláním a velmi jej baví. Umí o své profesi poutavě vyprávět a o klavírech ví opravdu všechno. Za celou dobu jsme nenarazili na otázku, na kterou by neuměl odpovědět. Také musím přiznat, že mu nelze upřít jistou dávku škodolibosti. Měl totiž velkou radost, když jsem neměla otázku správně formulovanou a musel mi složitě vysvětlovat rozdíly v některých specifických výrazech. Musím ale také dodat, že mi dokázal vše důkladně objasnit a používal k tomu někdy zajímavých přirovnání. 

Byla jsem velmi překvapená prostředím, kde pan Fiedor pracuje. Po tom, co jsem důkladně prostudovala jeho webové stránky, jsem si představovala velkou prosklenou výlohu, jaká bývá obvyklá u obchodů s hudebními nástroji, a velkou prodejnu, kde budou alespoň dvě klavírní křídla a pět pianin. Proto jsem opravdu nečekala, že nebude mít prodejnu označenu a číslo popisné bude odpovídat panelovému domu na sídlišti. Ukázalo se, že pan Fiedor má pronajaté nebytové prostory v suterénu domu, kde sám bydlí. Tyto prostory jsou rozděleny do třech místností. V první z nich se nachází dílna, kde byla zrovna rozebraná klavírní mechanika a na stole ležely dlouhé řady malinkých dřevěných kladívek. Druhá z místností, která má být zřejmě na internetu avizovanou prodejnou, je pokoj, kde jsou skladovány klavíry, které jsou opravovány a rozebírány nebo pianina, které firma vykupuje a po kompletní rekonstrukci prodává. Ze třetí místnosti, původně kanceláře, vytvořil Michal Fiedor relaxační prostor, kde během volných odpolední provozuje masáže. Zarážející pro mě bylo zjištění, že Živnostník roku Moravskoslezského kraje tedy svou „živnost“ provozuje v podstatě „na koleně“.

Pan Fiedor na mě působil dojmem velmi spokojeného člověka, ale také velmi časově vytíženého. Ačkoliv ve své profesi pracuje celý svůj život, není na něj vidět únava nebo vyčerpání a když má možnost o ní někomu povědět, hovoří s nefalšovaným zápalem a nadšením. Bylo vidět, že jeho radost je o to větší, že se v jeho stopách vydal také jeho syn, a že mohou pracovat spolu. Protože syn se ve škole učil klavíry „pouze“ stavět, otec jej teď po večerech učí ladit a předává mu veškeré své celoživotní poznatky a finty.

Hrubý materiál, který jsem natočila částečně v dílně a také v prodejně, kterou pan Fiedor nazývá salonkem, je v projektu rozdělen do dvou tematických linek. První z nich je více reportážní a týká se hlavně klavírů a hudby. Druhá část je spíše rozhovor, který je zajímavý, a proto je v práci také použit. Zpracování tohoto materiálu mi trvalo velmi dlouho, ze schůzky jsem si odnesla asi hodinu a půl zvukových nahrávek a proto jejich stříhání a vybírání toho nejzajímavějšího zabralo spoustu času.

2.    anketa na Masarykově náměstí v Ostravě

Druhou částí mého samostatného projektu je anketa natáčená na ostravském Masarykově náměstí. Zde jsem ji natáčela proto, že centrum Ostravy je rozlehlé, a toto náměstí považuji za jeho srdce. Správně jsem se domnívala, že natočit zde anketu nebude příliš jednoduché. Ostravané jsou totiž zvyklí, že jsou na tomto místě velmi často prováděny různé průzkumy veřejného mínění nebo jsou zastavováni a vyrušováni různými podomními prodejci, kteří jim vnucují své zboží. Neměla jsem tedy nijak dobrou výchozí pozici pro natáčení ankety. Ale pro natáčení jsem si vybrala vhodný den, kdy bylo slunečné počasí a v době kolem poledne, kdy většina lidí pracujících v centru Ostravy prochází přes náměstí na oběd. Nejprve jsem nebyla příliš úspěšná, když jsem stála na okraji náměstí s mikrofonem v ruce, lidé se se mnou nechtěli příliš bavit. Nenechala jsem se ale odradit a brzy jsem přišla na to, jak anketu rychle natočit. Jakmile jsem totiž k někomu přišla s otázkou, zda by mi věnoval minutu svého času, většinou jsem byla rychle odmítnuta (domnívám se, že lidi opravdu odrazoval mikrofon). Ale když jsem se pokusila rychle vysvětlit, co vlastně potřebuji, většinou už to nebyl problém.

Ukázalo se, že Ostravané o soutěži Živnostník roku 2010 Moravskoslezského kraje příliš mnoho nevědí. Soutěž Živnostník roku znal pouze jeden z respondentů, ale ani ten netušil, kdo soutěž vyhrál. Jako výherce respondenti tipovali tesaře či prodejce. Když se však dozvěděli, že vítězem se stal ladič klavírů, byli příjemně překvapeni.
Výsledného hrubého materiálu z natáčení ankety vzniklo 13 minut, takže zpracování této části projektu bylo asi nejjednodušší částí práce a nezabralo příliš mnoho času.

3.    rozhovor s porotcem Petrem Býmou

Tuto část projektu jsem přidala jako poslední, z toho důvodu, že bylo zapotřebí ještě názoru třetí osoby. Domnívala jsem se, že získat názor někoho z poroty by neměl být nijak velký problém, ale ukázalo se, jak velmi jsem se spletla.

Na oficiálních webových stránkách soutěže jsem si tedy stáhla seznam porotců tohoto krajského kola. Kontaktovala jsem nejprve paní Janu Vonsovou, která pracuje na krajském úřadě v Ostravě. Myslela jsem si, že by mohla být vhodnou respondentkou mého rozhovoru a hlavně, že jako zaměstnankyně úřadu bude zvyklá podávat informace. Ta mi po prvním telefonátu rozhovor neurčitě potvrdila s příslibem, že se mi co nejdříve ozve. Bohužel se tak ale nestalo, a když jsem paní Vonsovou po týdnu kontaktovala, sdělila mi, že mi rozhovor z neznámých důvodů neposkytne. Slíbila mi však kontakt a jméno na někoho jiného. Asi za tři dny mi tedy poslala jméno paní Lenky Matýskové s telefonním číslem a odkazem na firmu CzechInvest. Následně jsem zjistila, že číslo, které mi dala, neexistuje. Nevzdala jsem se a na internetu jsem si našla aktuální telefonní číslo do avizované firmy, ale jméno Lenky Matýskové na internetových stránkách k nalezení nebylo. Když jsem se dovolala do společnosti CzechInvest, tak mi bylo sděleno, že paní Matýsková se vdala a nyní se jmenuje Ondřejová. Ta mi také slíbila rozhovor, ale asi po dalších dvou telefonických rozhovorech v průběhu dvou týdnů mě odmítla s odůvodněním, že jí náš rozhovor vedení firmy nedoporučilo a naznačilo jí, že by mohla přijít o práci. Chtěla jsem se obrátit znovu o pomoc na paní Vonsovou, která mi však již telefon nezvedla. Proto jsem znovu nahlédla do seznamu porotců a kontaktovala paní Zuzanu Kubátovou, zástupkyni Hospodářských novin. Ta mi s lítostí sdělila, že se bohužel na poslední chvíli na soutěž nemohla dostavit. Poté mi ale volala zpátky, že za sebe poslala jako náhradu jednoho z redaktorů, pana Petra Býmu. Ten byl velmi ochotný rozhovor natočit. Problémem bylo sídlo Hospodářských novin, které je v Praze, ale protože pan Býma pochází ze severní Moravy, po několika dalších velmi nepříjemných peripetiích s domluvením schůzky, které zde již nebudu rozvádět, se mi konečně podařilo rozhovor natočit.

S panem Petrem Býmou jsme se sešli jednu dubnovou neděli odpoledne ve Frenštátě pod Radhoštěm a rozhovor jsme natočili v tamní restauraci. Byl velmi ochotný, přijel v době svého volna a po naší schůzce již pospíchal na vlak zpět do Prahy. Na setkání se dostavil s velkou složkou různých dokumentů o soutěži. Nejprve se domníval, že bude při rozhovoru informace číst z papíru. S tím jsem ale nesouhlasila, takže si informace musel nejprve nastudovat a připomenout. Během rozhovoru byl velmi ochotný a milý, vyšel mi vstříc a rád si zavtipkoval. Při loučení mi celou složku věnoval s nabídkou, že kdybych potřebovala kontaktovat organizátory soutěže, kteří mi před schůzkou také nezvedali telefony, není to problém. Této nabídky jsem však poté již nevyužila, protože jsem měla natočené všechno, co jsem potřebovala.

Hrubý materiál z tohoto rozhovoru má asi 19 minut, proto nebylo jeho zpracování příliš obtížným úkolem.

4.    klavírní melodie

Jak jsem uvedla již výše, doufala jsem, že mi pan Fiedor bude ochoten zahrát na klavír i pár krátkých melodií, aby bylo možné reportáž zajímavě podbarvit a ozvláštnit. Ale protože to nebylo možné, požádala jsem o pomoc svého kamaráda Richarda Weise, studenta práv, ale hlavně klavíristu s absolutním sluchem. Melodie jsem nahrála na školní mikrofon Dynamic sekaku promicrophone 14 L LOZ, stejně jako všechny ostatní zvuky. Klavír, který jsme natáčeli, se nachází v budově Konviktu na katedře muzikologie. Z tohoto natáčení vzniklo asi 50 minut zvuku, ne všechny skladby bylo možné použít, proto jsem zpracovala asi pouze jednu třetinu tohoto materiálu.

Ideový plán

Svůj projekt jsem pojala jako rozhlasový příspěvek o vítězi soutěže Živnostník roku 2010 v Moravskoslezském kraji. Jak jsem uvedla již výše, hlavní částí projektu je reportáž z návštěvy v dílně a prodejně firmy, jejíž součástí je i rozhovor s panem Fiedorem, nejen o klavírech, ale i o jeho podnikání. Další částí je anketa s Ostravany a posledním příspěvkem rozhovor s porotcem soutěže, panem Petrem Býmou. Jednotlivé předěly jsou spojeny klavírním doprovodem s jednoduchými melodiemi a průvodním slovem.

Důraz je kladen na poutavost reportáže, která by kromě informací měla přinést i zajímavé zvuky z prostředí. Dále na jednoduchost zpracování, protože je nutné si uvědomit, že posluchač rozhlasu nemá možnost si reportáž posunout či znovu poslechnout, a na to je třeba brát ohled.

Postup práce

Ze všeho nejdříve jsem si připravila otázky k rozhovoru a promyslela si, jak bych chtěla, aby projekt vypadal a jak by měl vyznít. Poté jsem natočila nejprve reportáž a rozhovor v dílně pana Fiedora. Následně jsem se vydala do Ostravy natáčet anketu. Poté jsem se sešla s porotcem Petrem Býmou a udělala s ním rozhovor o soutěži. Protože mi projekt připadal málo zajímavý a potřeboval odlehčit, domluvila jsem se s kamarádem na nahrání doprovodných podkresových melodií. Původně jsem měla mít veškerý hrubý materiál natočený v dostatečném předstihu. Ale bohužel díky neustálému odkládání schůzek, které jsem příliš nemohla ovlivnit, jsem neměla na zpracování veškerého materiálu tolik času, kolik bych chtěla. Zpracování zvuku jsem prováděla v počítačovém programu Sony Sound Forge 9.0. 

Sebehodnocení

Přínos projektu vidím v originálnosti tématu, osobně jsem nikdy neslyšela o tom, že existuje povolání, jako je ladič klavírů. Nejen samotná natáčení, ale i příprava na ně, zjišťování a dohledávání informací mě velmi bavilo a dozvěděla jsem se spoustu nových poznatků. Jsem velmi ráda, že jsem se rozhodla zrovna pro toto téma. Měla jsem trošku problém se zkrácením a uspořádáním reportáže, ale po konzultaci s paní Kvasničkovou, vedoucí mého projektu, jsem získala jasnou představu o jeho konečné podobě.

Jako největší úskalí hodnotím problémy s kvalitou zvuku, která se vyskytla v průběhu zpracování. Zjistila jsem, že za tento problém může špatné prostředí, kde jsem reportáž natáčela – dílna se nacházela v suterénu a díky tomu je v nahrávce lehká ozvěna – která pak při stříhání vytvářela lehký šum. Dále pak problémy se schůzkami, které jsem bohužel příliš nemohla ovlivnit.

Stříhání tak rozsáhlého materiálu (především z reportáže) bylo velmi náročné, jak z časového hlediska, tak i obsahového. Dosáhla jsem totiž určitého bodu, kdy pro mě bylo nesnadné vystřihnout některé otázky a hlavně odpovědi, protože byly z mého pohledu velmi zajímavé. V kontextu výsledné práce, která byla díky tomu příliš dlouhá, ale bohužel působily kontraproduktivně.

Zpracování této problematiky pro mě bylo výbornou zkušeností a na každé natáčení jsem se velmi těšila. Snažila jsem se dobře připravit a zjistit si dopředu informace o člověku, s nímž se setkám (samozřejmě až na zpracovávání ankety), abych se ptala na věci, které jsou zajímavé pro běžného posluchače rozhlasu.  Myslím, že cíle, který jsem si na začátku stanovila, se mi podařilo dosáhnout.

Domnívám se, že tento projekt by bylo možné rozšířit o další vyjádření porotců, ale z rozsahových důvodů bych to nedoporučila. Pokud by se lehce pozměnilo téma, bylo by možné natočit ještě další reportáž a porovnat firmu pana Fiedora s jinou konkureční společností.

Literatura, zdroje

Jako základní zdroj informací pro reportáž jsem použila webové stránky pana Fiedora: http://www.klaviry-fiedor.cz/, kde jsem se dozvěděla základní informace o něm a jeho firmě. Podklady k soutěži Živnostník roku jsem získávala z oficiálních webových stránek soutěže: http://www.firmaroku.cz/, kde se nacházejí tiskové zprávy z průběhu soutěže a rovněž seznam porotců. Dále jsem vycházela z materiálů pro hodnotitele soutěže, které mi poskytl Petr Býma.
Více o ladění klavírů jsem se dozvěděla z: http://www.klavirnictvi.cz/ladeni.htm.

Konkurenční projekty, které by se zabývaly podobnou problematikou, se mi bohužel nepodařilo zjistit.