Jana Karasová
1. Cíl práce
V mé práci se zaměřuji na problematiku vnitřně vysídlených osob po konfliktu v Jižní Osetii v roce 2008. Cílem mé práce je ukázat, v jakých podmínkách uprchlíci žijí, jakým ekonomickým výzvám čelí a jak se se svou situací vyrovnávají. V projektu se chci zaměřit především na mladou generaci uprchlíků, kteří z Jižní Osetie odešli ještě v dětském věku, ale nyní již studují na vysoké škole a více se podílí na chodu svých rodin a také celé komunity uprchlické vesničky. Práce by měla popsat jejich současnou životní a ekonomickou situaci, ale také naznačit její budoucí vývoj a vysvětlit širší kontext situace vnitřně vysídlených osob v Gruzii. Pro srovnání a nastínění možného budoucího vývoje v situaci těchto uprchlíků bych chtěla využít návštěvu u uprchlíků z Abcházie, kteří v žijí v nouzových podmínkách už přes dvacet let. S uprchlíky pracuje řada neziskových a komunitních organizací, na jejichž chodu se podílejí i zahraniční dobrovolníci. Tento externí pohled bych chtěla v práci využít pro vysvětlení celkové situace a některých fenoménů z života uprchlíků jako je například nezaměstnanost. Dalším prvkem, který by měl práci oživit je rozdílné kulturní a jazykové prostředí, které však bude zároveň i náročnou výzvou během nahrávání i pro zpracování nahraného materiálu. Mimo jiné si však chci na projektu vyzkoušet práci s cizojazyčným materiálem, k čemuž mi dané prostředí poskytne dostatek příležitostí. Další výzvou bude vyhledat zajímavé a bohaté zvukové prostředí, které je předem jen velice těžko předvídatelné. Stejně důležité bude najít zajímavé lidské příběhy, na kterých by bylo možné život v uprchlické vesničce ilustrovat.
2. Zdůvodnění volby tématu
Téma vnitřně vysídlených osob po konfliktech v Gruzii jsem zvolila z několika důvodů. Prvním je souběžné studium bakalářského oboru Mezinárodní rozvojová studia a dobrá znalost tématiky konfliktu i podmínek, ve kterých žijí chudobou zranitelné komunity, mezi které vnitřně vysídlené osoby patří. Vzhledem k mému druhému oboru bych si jako tématickou specializaci mého studia na žurnalistice ráda vybrala zahraniční zpravodajství. To však nebylo možné, a proto jsem si zvolila specializaci ekonomickou, neboť rozvojová ekonomie je nedílnou součástí rozvojových studií. A Gruzie, která čelí poměrně vysoké nezaměstnanosti, poskytuje vhodné prostředí pro mapování ekonomických obtíží na úrovni jednotlivců, domácností i celých komunit.
Dalším důvodem pro výběr tématu je mediální i diplomatická odezva, kterou konflikt v roce 2008 vyvolal. Téma tak dovoluje navázat na již sdělované informace, přestože je třeba mít na paměti, že si posluchači nebudou pravděpodobně uvědomovat podrobné informace a souvislosti. Nicméně i přesto se jedná o zahraniční téma, ke kterému mají Češi poměrně blízko. Nejen proto, že Gruzie je oblíbenou destinací českých cestovatelů, kteří do této země míří především za vrcholky Velkého a Malého Kavkazu. Ale také díky projektům zahraniční rozvojové pomoci, působením českých neziskových organizací i firem. Kromě toho v České republice žije gruzínská národnostní menšina a neznámé není ani tradiční gruzínské jídlo. Atraktivitu tématu zvyšuje i jeho potenciál v silných lidských příbězích a exotičnosti místa.
3. Zdroj a stav problematiky
Téma v českých médiích
Jak už bylo zmíněno téma konfliktu a války v Jižní Osetii bylo českými médii poměrně hojně pokryto. Několik příspěvků se také objevilo k tématu samostatných vnitřně vysídlených uprchlíků. V srpnu 2013 uběhlo pět let od konfliktu v Jižní Osetii. Nejobsáhleji se tomuto tématu věnoval časopis Respekt:
Gruzie pět let poté
Gruzie se pomalu vzpamatovala z prohrané války s Ruskem, avšak místní politici se dodnes nemohou shodnout na tom, kam by měla země směřovat.
Přesně před pěti lety byly zraky celého světa soustředěny na zahajovací ceremoniál letních olympijských her v čínském Pekingu, kterého se mezi jinými zúčastnil i tehdejší ruský premiér Vladimir Putin. Jeho nepřítomnosti v Moskvě chtěl využít gruzínský prezident Michail Saakašvili k tomu, aby nastolil kontrolu nad separatistickou Jižní Osetií podporovanou právě Ruskem. Avšak místo snadného vítězství čekala Saakašviliho největší prohra jeho politické kariéry. Na příkaz prezidenta Medveděva přispěchaly ruské jednotky Osetincům na pomoc a již po pěti dnech bojů byl Saakašvili nucen uznat ruský protektorát nejen nad Jižní Osetií, ale i nad druhým secesionistickým regionem – Abcházií.
Tamta Sicharulidze, která se zabývá gruzínským regionalismem na Tbiliské státní univerzitě, trávila v době propuknutí války dovolenou s rodinou v horách severně od hlavního města. „Potom, co Rusové začali postupovat na území samotné Gruzie, jsem prožívala dny plné strachu. Cítila jsem se ztracená a neměla jsem vůbec představu, co bude dál,“ vzpomíná na srpnový konflikt Tamta. „Válka k nám naštěstí nedošla, zahlédli jsme jenom několik vojenských vrtulníků a slyšeli jsme bombardování Tbilisi,“ dodává.
Mladá arménská právnička Anuš Hajrapetujan byla ve chvíli propuknutí války mezi Ruskem a Gruzií na cestě do gruzínského černomořského letoviska Batumi. „Když jsme přijeli do Gori, byly tam už ruské jednotky a nenechaly nás projet dál na západ. Naštěstí nám dovolily se vrátit. Už jsem od té doby do Gruzie nikdy nejela,“ popisuje svůj zážitek Anuš. V gruzínském Gori, kde se vedly jedny z nejtěžších bojů, byly všechny připomínky války takřka úplně zahlazeny. Nad místní pevností hrdě plápolá červenobílá gruzínská vlajka, před sídlem primátora se nadále tyčí socha místního rodáka J. V. Stalina a policisté si užívají novou futuristicky prosklenou budovu, kterou jim po válce nadělila centrální vláda.
Zamrzlý konflikt
Saakašvili hrál v případě Jižní Osetie vabank, avšak přesto zjevně počítal s vehementnější podporou Západu, který mu sliboval členství v euroatlantických strukturách. V září 2009 však vyšetřovací komise EU označila Gruzii a tedy hlavně jejího prezidenta za viníka války. Celá Saakašviliho koncepce spolupráce se západními státy byla v troskách a o zlepšení vztahů s Ruskem tehdy nemohla být ani řeč.
Politické neúspěchy spočítali voliči gruzínskému prezidentovi v říjnu minulého roku, kdy jeho Sjednocená národní strana prohrála parlamentní volby a novým premiérem se stal Saakašviliho věčný rival a nejbohatší Gruzín Bidzina Ivanišvili. Mezi oběma muži – prezidentem Saakašvilim a premiérem Ivanišvilim – začala studená válka. „Nevím, proč Ivanišvili tak moc nenávidí Saakašviliho. Saakašvili není rozhodně svatoušek, jenže nenávist zatemnila Ivanišvilimu rozum a on vydává jedno nepromyšlené rozhodnutí za druhým,“ píše o situaci v Gruzii na svém blogu ruský novinář Grigorij Loliš. Ruský bloger především kritizuje Ivanišviliho zahraniční politiku. Za Saakašviliho podle něj měla Gruzie velmi špatné vztahy s Ruskem, ale výborné vztahy se Západem. Kvůli Ivanišviliho nekoncepčnímu jednání má však dnes země stále stejně rozpačité vztahy s Ruskem, ale začínají se také zhoršovat vztahy s Evropou a Američany.
Nicméně je nutné podotknout, že vztahy mezi běžnými Gruzíny a Rusy nikdy nepřátelské nebyly, alespoň to vám dnes tvrdí skoro každý Gruzín, kterého se na Rusko zeptáte. Po válce v roce 2008 začali místní důsledně oddělovat osobní život a politiku. Za všechno špatné, co se přihodilo, podle nich mohou politici, jak gruzínští, tak ruští. O tom, že se vztahy mezi běžnými Gruzíny a Rusy již normalizovaly, svědčí například nový rusko-gruzínský film Ikona. „Nikdy jsem nepociťoval nějaké ochlazení vzájemných vztahů. Všechno, co proběhlo, bylo jen na úrovni politiky,“ myslí si o vztazích se severními sousedy skladatel hudby k zmíněnému filmu Enri Lolašvili. „Já se pohybuji především v okruhu svých přátel, spolupracovníků a umělců. V oblasti nesobeckých lidských vztahů, ve kterých nikdy nebylo žádné nepřátelství,“ dodává známý skladatel.
Nauru, Tuvalu a Vanuatu
Jižní Osetie a Abcházie jsou dnes sice podle mezinárodního práva stále považovány za součást Gruzie, avšak reálně nemají s Tbilisi už skoro nic společného. Rusové využívají toho, že v obou zemích nežijí takřka žádní Gruzíni, ale místní etnika s dlouhou historií autonomie a samostatného vývoje. Navíc Moskva do obou regionů štědře investuje a to i ve spojitosti s tím, že se v únoru příštího roku 30 kilometrů severně od abcházkých hranic v Soči uskuteční zimní olympijské hry. Seznam států, které uznaly jednostranně vyhlášenou nezávislost Jižní Osetie a Abcházie je ale dodnes žalostně krátký – Rusko, Nikaragua, Venezuela, Nauru a Tuvalu. Malý ostrovní stát Vanuatu dokonce letos v červnu své uznání nezávislosti obou regionů oficiálně stáhl.
Tamta Sicharulidze se domnívá, že hlavní problém ve vztahu separatistických regionů a samotné Gruzie spočívá v tom, že Jihoosetinci a Abcházci nikdy nebyli v Tbilisi považováni za plnohodnotné partnery. A když jejich přání nechtěli vyslyšet v Tbilisi, oni se prostě obrátili k Moskvě. „Podle mého názoru tento konflikt nemůže být vyřešen v horizontu 20 až 25 let. Nejprve musí přijít nová generace, která se bude snažit najít nová řešení a nebude zatížená přístupem svých rodičů,“ myslí si Tamta. Gruzie se díky rozhádanosti svých politiků ocitla mezi východem a západem, s tím, že ani k jednomu dnes nepatří. Snad se v budoucnu ukáže, že byl Tamtin odhad příliš pesimistický. Gruzie by si zasloužila, aby si místní politické elity vzaly příklad z vlastních občanů a ukončily své malicherné spory.
Zdroj: http://respekt.ihned.cz/externi-hlasy/c1-60373640-gruzie-pet-let-pote
Na podzim 2013 Česká televize a některá tištěná periodika připomněla dvacáté výročí jednostranného vyhlášení nezávislosti Abcházie a v této souvislosti byla zmíněna i problematika uprchlíků. Dalším tématem, kterému se česká media v souvislosti s Gruzií a uprchlíky věnovala, bylo oplocování teritoria Jižní Osetie. Ač se jedná o zajímavé téma, nebude v mých možnostech toto téma nějak reflektovat v projektu, vzhledem k tomu, že přístup do Jižní Osetie je zamezen. Na druhou stranu je vhodné se s tématem předem seznámit, abych byla obeznámená v případě, že na tuto problematiku při nahrávání materiálů narazím.
Rusko oplocuje Jižní Osetii, Gruzie žádá o pomoc EU i NATO
Už dlouhé měsíce Rusko na Kavkaze potichu buduje ploty a další bariéry oddělující odštěpeneckou Jižní Osetii od Gruzie. Nezávislost sporné oblasti přitom uznala jen hrstka států. Stavební práce, na kterých se podílejí ruští vojáci, ještě zintenzivnily před pár týdny. Gruzie protestuje a žádá o pomoc Evropskou unii i NATO. Severoatlantická aliance, která s Gruzií jako s jednou z možných kandidátských zemí na členství udržuje roky zvláštní vztahy, situaci sleduje s velkým znepokojením. "Je to v rozporu s mezinárodními závazky Ruska a nepřispívá k mírovému řešení konfliktu. Má to negativní dopad na situaci v zemi a ovlivňuje životy těch občanů Gruzie, kteří žijí na obou stranách administrativní hranice. Vyzývám k odstranění těchto bariér," prohlásil k situaci generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen. Pozice NATO je podle jeho slov zcela jasná. Aliance podporuje územní celistvost a suverenitu Gruzie v rámci jejích mezinárodně uznaných hranic, tedy i včetně separatistických oblastí jižní Osetie a Abcházie. "Vyzýváme Rusko, aby zvrátilo své uznání JižníOsetie a Abcházie jako nezávislých států," dodal v prohlášení Rasmussen. Gruzie "přišla" o oblasti Jižní Osetie a Abcházie po gruzínsko-ruské válce v létě 2008. Jednostranné vyhlášení nezávislosti těchto dvou oblastí, které jsou právně stále součástí Gruzie, však uznává pouze Rusko, Nikaragua, Venezuela a tichomořské státečky Nauru a Tuvalu. Jihoosetské úřady s pomocí ruských vojenských sil, rozmístěných v oblasti, budují ploty na administrativní hranici už nejméně tři roky. Tempo výstavby na území, patřící stále Gruzii, se ale podle lokálních médií prudce zvýšilo teprve letos a hlavně v posledních dvou měsících. Gruzie si stěžovala i u Evropské unie s tím, že jde o zjevné porušení mezinárodního práva. Přesvědčil se o tom i tým zahraničního výboru EU. Ve zprávě úředníci konstatovali, že výstavba bariér má negativní dopad na životy místních obyvatel a zopakovali, že Unie podporuje územní celistvost Gruzie v rámci mezinárodně uznaných hranic. Ruské síly přesto pokračují ve výstavbě, konkrétně například v obcích Ditsi nebo Dvani v regionu Kareli. Místní podle gruzínských médií ploty přirovnávají k "nové berlínské zdi". Množí se údajně vcelku paradoxní případy, kdy byl například zadržen za neoprávněné překročení hranice syn, který své matce z Gruzie do Jižní Osetie pravidelně nosil léky. Rusko-gruzínské vztahy opět zamrzají Po pěti letech od války se vztahy, alespoň ty obchodní, mezi Moskvou a Tbilisi začaly mírně zlepšovat. Především poté, co se loni do premiérského křesla dostal miliardář Bidzina Ivanišvili. Ten své jmění vydělal právě v Rusku v éře tamější divoké privatizace a byl narozdíl od velmi prozápadního gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho považován za "příznivce Kremlu". Nyní se ale zdá, že mírné "oteplení opět střídá krutá zima". Rusko na obvinění v souvislosti s výstavbou plotů na administrativní hranici reagovalo zatím jen obviněním druhé strany. Gruzie nezodpovědně eskaluje napětí v hraničních regionech, citovala agentura RIA náměstka ruského ministra zahraničí Grigorije Karasina. Analytici obecně soudí, že priority Evropské unie i USA se vzhledem k aktuální situaci třeba v Sýrii, Korejském poloostrově nebo Íránu asi nadobro přesunuly jinam. Kreml tak prý může "nerušeně upevňovat svůj ekonomický, diplomatický a politický vliv v oblasti Kavkazu a testovat, jak daleko je malá Gruzie ochotná v obraně svého území zajít". Očekávat lze prý přitom velmi ostré přestřelky, podobné té z minulého týdne při jednání Valného shromáždění OSN v New Yorku. Ruská delegace tam demonstrativně opustila sál poté, co gruzínský prezident Michail Saakašvili ve svém projevu ostře kritizoval politiku Kremlu vůči Gruzii i bývalých zemích sovětského vlivu. Nešetřil ani ruského prezidenta Vladimira Putina, kterého označil za "diktátorského panovníka a agenta KGB, který vůči Gruzii uplatňuje politiku násilí a anexe".
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/rusko-stavi-ploty-v-jizni-osetii-d4x-/zpr_nato.aspx?c=A131002_142814_zpr_nato_inc
Další událostí, která vyvolala mediální zájem, byla volba nového gruzínského prezidenta na konci října 2013, i v této souvislosti média zmiňovala problematiku vnitřně vysídlených uprchlíků. Příkladem je rozhlasová reportáž Martina Dorazína na Českém rozhlase z 28. října 2013, která je zároveň nejrelevantnějším a nejaktuálnějším příspěvkem k tématu životní situace uprchlíků v Gruzii.
Uprchlíci z Jižní Osetie čekají, že jim nový prezident zajistí návrat domů
Gruzínské prezidentské volby se nekonaly na celém území země. Provincie Abcházie a Jižní Osetie se totiž od Gruzie, za přímé i nepřímé pomoci Ruska, odtrhly. Uprchlíci z těchto částí země očekávají, že jim nový prezident pomůže s návratem domů.
Obyčejní lidé většinou příliš nechápou, co bylo příčinou konfliktu mezi Jižní Osetií a Gruzií. Obyvatelé často žili pospolu, vzájemně se navštěvovali a společně se účastnili svateb i pohřbů.
Uprchlické městečko nedaleko Tbilisi se skládá ze dvou tisíc v podstatě stejných domků, uvnitř najdeme dva pokoje a kuchyň. Obyvatelé se ale nevzdávají šance na to, že se opět vrátí domů.
„To, co nám dal Bůh, to nám nikdo nikdy nemůže násilím vzít. Osetie byla od počátku věků naší zemí a my se tam vrátíme, nebude to zítra, pozítří ani letos, ale vrátíme se,“ říká jeden z uprchlíků, který ve městě žije už od roku 2008.
Uprchlíci z Osetie zde mají k dispozici základní infrastrukturu, obchody, kavárny, kiosky, místní úřad, školu a polikliniku. V okolí ale není žádná práce, takže musí denně dojíždět do Tbilisi a dalších větších měst v oblasti.
„Měl jsem v Osetii dva velké domy, půl hektaru půdy a dílnu na nábytek. Zaměstnával jsem pět lidí a byli jsme jedinou stolárnou v okrese. Když začala válka, nechal jsem všechno, jak bylo. Nedávno jsem se tam byl podívat, nezbylo nic, všechno rozkradli,“ vzpomíná Michail, další z obyvatel městečka.
„Státní podpora, v přepočtu asi čtyři sta korun na měsíc, nestačí ani na chleba, a tak se každý uprchlík musí nějak zařídit sám,“ dodává.
Někteří lidé si otevřeli malé dílny, kde opravují auta, jiní mají kavárny a restaurace. Každý, kdo měl doma v Osetii vinohrad, se snaží, jako vzpomínku, pár keřů vinné révy vysadit i v provizorních podmínkách uprchlické vesnice.
Zdroj: http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/1273570
Reportáž se zabývá stejným tématem jako to, které jsem si zvolila pro svůj samostatný projekt. Abych se neopakovala a protože, můj samostatný projekt bude čtyřikrát delší než tato reportáž, zvolila jsem si širší zaměření tématu a také rozdílnou cílovou skupinu respondentů. Je pochopitelné, že některé informace a závěry obsažené v mém projektu budou totožné s informacemi a závěry této reportáže.
4. Teoretický rámec tématu
IDPs (internally displaced persons) – vnitřně vysídlené osoby jsou podle UNHCR lidé, kteří při hledání azylu nepřekročili mezinárodní hranici, ale své původní bydliště opustili ze stejných důvodů jako uprchlíci. Patří mezi nejzranitelnější skupiny obyvatelstva. Pro zjednodušení používám v realizaci projektu slovo uprchlík jako synonymum k IDPs.
Podle statistik UNHCR bylo v Gruzii v polovině roku 2013 celkově 282 130 vnitřně vysídlených osob. Většina těchto lidé pochází z konfliktu v Abcházii v letech 1992 a 1993. Po konfliktu v Jižní Osetii v roce 2008 zůstalo necelých 40 000 vnitřně vysídlených. IDPs jsou rozmístěni v několika desítkách uprchlických vesniček a komunit ve všech regionech Gruzie.
5. Ideový plán
Obecně si žánr reportáže klade za cíl poutavě posluchačům přiblížit dané téma skrze osobní a přímé svědectví reportéra. Specifikum rozhlasové reportáže je její vnímání pouze jedním smyslem – sluchem. Reportér tedy musí skrze zvuky, své popisy a řeč účastníků reportáže barvitě vylíčit situaci tak, aby si ji posluchač mohl sám představit. Navíc rozhlasová reportáž je kontinuální a posluchač se v ní (při standardním vysílání v rádiu) nemůže vracet zpět, proto je nutné, aby reportér udělal reportáž jasnou, srozumitelnou a přiměřeně jednoduchou pro vnímání posluchače. Základními charakteristikami dobré rozhlasové reportáže je vedle jejího tématu také autentičnost, dějovost a celková kompozice. Reportáž by měla být sestavena logicky tak, aby byla pro posluchače srozumitelná, a zároveň zajímavě tak, aby na začátku upoutala posluchačovu pozornost, postupně gradovala a byla uzavřena zajímavým koncem, který může přinášet emoční náboj. Zahraniční rozhlasová reportáž má několik specifik, tím hlavním je cizí jazyk, ve kterém se účastníci reportáže vyjadřují, je proto třeba tyto výpovědi překládat nebo komentovat. Dále je potřeba mít na paměti specifické reálie cizí země, které musí být posluchači nejen co nejlépe popsány, ale často také vysvětleny. Český rozhlas, který má svou síť zahraničních zpravodajů, pravidelně začleňuje zahraniční reportáže do svého vysílání. Inspirací mi při tvorbě projektu byly zahraniční reportáže právě zpravodajů Českého rozhlasu a to především ty z pořadu Zápisník zahraničních zpravodajů.
Cílem mé práce je reflektovat tři témata v životě vnitřně vysídlených uprchlíků, a to: jejich životní podmínky, ekonomickou situaci a jejich schopnosti a strategie k vyrovnání se s touto situací. Stěžejní část mého projektu bude tvořit reportáž z uprchlické vesničky, která bude doplněná anketou mezi uprchlíky a rozhovorem. Vzhledem k tomu, že je těžké předpovídat, jaké budu mít v Gruzii příležitosti k nahrávání, vybrala jsem několik ideových plánů, které by bylo možné zrealizovat. Pro názornost a atraktivitu zobrazení dané problematiky, jsem zvolila tři kontrasty, na kterých by bylo možné projekt postavit:
1. Kontrast já a můj vrstevník – vnitřně vysídlený uprchlík z Jižní Osetie;
2. Kontrast mladý a starý vnitřně vysídlený uprchlík z Jižní Osetie;
3. Kontrast vnitřně vysídlený uprchlík z Jižní Osetie (5 let života jako uprchlík) a vnitřně vysídlený uprchlík z Abcházie (20 let života jako uprchlík).
Ideový plán jsem po návratu z Gruzie na základě nahraných materiálů několikrát upravila takovým způsobem, aby příběh, který projekt vypráví, byl co nejzajímavější a poutavý, ale přitom srozumitelný a dobře vysvětlující realitu, ve které uprchlíci žijí. Vzhledem k tomu, že se mi v Gruzii nepodařilo nahrát dostatek materiálu se staršími lidmi, musela jsem opustit zvažovanou variantu kontrastu mladých a starých vnitřně vysídlených. Také jsem na místě nenašla příliš mnoho kontrastů mezi mnou a uprchlíky stejného věku. Tyto rozdíly samozřejmě existují v materiálních podmínkách, ve kterých uprchlíci žijí, nicméně jejich studijní příležitosti, denní režim, názory a některé postoje jsou podobné těm, které mají stejně staří lidé v České republice.
Z těchto důvodů jsem reportáž pojala jako vhled do životů všech věkových kategorií vnitřně vysídlených uprchlíků, tak jak je vnímají mladí lidé v jedné uprchlické vesničce. V druhé části realizace pak užívám srovnání vývoje situace vnitřně vysídlených uprchlíků z Jižní Osetie po konfliktu v roce 2008 a vnitřně vysídlený uprchlíků z Abcházie z let 1992 a 1993.
V projektu jsem se nechtěla zaměřit pouze na negativní stranu celého problému a na obtíže, kterým musí uprchlíci čelit, ale také ukázat jejich pozitivní naladění a naději v dobrou budoucnost, které si zvláště mladí uprchlíci nesou v sobě. Takto jsem totiž celou situaci během mé návštěvy uprchlických táborů vnímala. V projektu ji pak zastupuje především část reportáže z návštěvy komunitního centra a z oběda.
6. Postup práce
S přípravou projektu jsem začala v říjnu 2013. Pro celý projekt byla nezbytná návštěva Gruzie, která proběhla na přelomu listopadu a prosince 2013. Zde jsem nahrála většinu materiálu, který jsem následně zpracovala. Vzhledem k množství materiálu a jeho širokému záběru bylo třeba před začátkem samostatného stříhání materiálu vypracovat konkrétnější ideový plán včetně určení hlavního sdělení. Během střihu jsem však tento ideový plán několikrát změnila, tak abych došla k co nejzajímavějšímu a nejpřínosnějšímu příspěvku. K původnímu nahranému materiálu jsem pak ještě dohrála své komentáře a překlady jednotlivých aktérů.
Původním nahráváním jsem strávila celkově šest dnů, nejprve jsem navštívila vytipovanou uprchlickou vesničku Koda a setkala se zde s Iliou Bortsvadze, osmnáctiletým vnitřně vysídleným uprchlíkem, který mne po Kodě provázel a který je také hlavní postavou reportáže. Vesničkou jsem si prošla, abych zjistila, jaké možnosti pro natáčení poskytuje a nahrála jsem rozhovor s Iliou, který mi poskytl základní vhled do problematiky uprchlíků a života v uprchlickém táboře. Do Kody jsem se poté vrátila nahrávat na dva dny. Dále jsem využila vernisáže výstavy polského dobrovolníka, který pracoval v gruzínské organizaci Droni, ta se zaměřuje na práci s mladými lidmi z uprchlických komunit. Na vernisáži byli přítomni uprchlíci z různých uprchlických komunit a táborů. Další část materiálů jsem získala při návštěvě uprchlického tábora ve městě Borjomi, ve kterém jsou už dvacet let umístěni uprchlíci z Abcházie. V Borjomi také působí slovenská dobrovolnice Katarína Karčolová, která mne po uprchlické komunitě provázela.
Nahrávala jsem na zapůjčený diktafon Olympus DN–650 a na diktafon Olympus WS-450s a mikrofony Sony F-V240, které jsou k zapůjčení na katedře žurnalistiky. Veškerý materiál jsem poté zpracovala v počítačovém programu Sony Sound Forge 10.0.
a) Orientační návštěva uprchlické vesničky v Kodě
Během první návštěvy Kody jsem nahrála rozhovor s Iliou Bortsvadze. Rozhovor probíhal v angličtině a Ilia byl ochotný mluvit i o svých vzpomínkách na konflikt. Během rozhovoru jsme si také povídali o ekonomické situaci uprchlíků, pracovních příležitostech ve vesničce a o zařízeních, které ve vesničce financuje vláda a zahraniční organizace. Díky rozhovoru jsem porozuměla fungování uprchlických táborů a rolím jednotlivých aktérů, protože problematika uprchlíků se nedotýká jen jich samotných, ale intervenují do ní i mezinárodní organizace jako například UNHCR, NATO, EU, místní vláda a neziskové organizace. Během první návštěvy jsem si prošla celou vesničku a nahrála několik ruchů a popis toho, jak uprchlický tábor vypadá. Dovnitř budov jsem se však nedostala, což nebyl velký problém, protože ty jsem navštívila při své druhé návštěvě o několik dnů později.
b) Vernisáž neziskové organizace Droni pro děti a dospívající uprchlíky
Abych se dostala také k jiným komunitám uprchlíků, zúčastnila jsem se v Tbilisi vernisáže neziskové organizace Droni pracující s dětmi a mladými z uprchlických vesniček. Zde jsem nahrála několik krátkých rozhovorů s dospívajícími. Jen část z nich mluvila anglicky, proto bylo nezbytné mít překladatele, kterého se mi ale podařilo poměrně snadno zajistit a byl velmi nápomocný. Mladým jsem kladla stejné otázky a to: 1. Jaké jsou tvé vzpomínky na Jižní Osetii? 2. Co si pamatuješ ze srpna 2008? 3. Jakým největším problémům musí podle tebe uprchlíci čelit? 4. Co bys chtěl dělat v budoucnosti?. Kromě toho jsem také nahrála delší rozhovor s polskou dobrovolnicí. Ten jsem však nakonec v pásmu nepoužila, protože se z části překrýval s rozhovorem, který jsem vedla později se Slovenkou Katarínou Karčolovou, u které mi odpadla nutnost překladu.
c) Návštěva uprchlického tábora v Borjomi
Těsně po příjezdu do Gruzie jsem získala kontakt na slovenskou dobrovolnici Katarínu Karčolovou, která pracovala v městě Borjomi s vnitřně vysídlenými z Abcházie, kteří zde žijí již téměř dvacet let. Domluvila jsem se s ní, že ji na dva dny navštívím a pokusím se nahrát některé materiály i zde. Z Borjomi jsem si nakonec odvezla dva velmi zajímavé rozhovory. První s Katarínou samotnou o jejím pohledu na situaci uprchlíků a jejích zkušenostech. Tento rozhovor jsem poté zpracovala a zařadila do celého pásma, protože velmi názorně a pochopitelně vysvětloval celou problematiku. Druhý rozhovor jsem vedla v ruštině s čtyřiačtyřicetiletou ženou Gurandou původem z Abcházie. Rozhovor byl velmi zajímavý, nicméně nehodil se do kompozice pásma. I přesto bych se k němu chtěla ještě vrátit a využít velmi osobního a otevřeného svědectví, které mi Guranda poskytla.
d) Hlavní návštěva uprchlické vesničky v Kodě
Druhá návštěva Kody, která proběhla s odstupem několika dnů, během kterých jsem měla možnost si znovu nastínit a upravit ideový plán reportáže, byla mnohem intenzivnější než první. Ve vesničce jsem byla celý den, po který jsem všude doprovázela Illiu, a odjížděla jsem až druhý den v poledne. Měla jsem tak možnost získat velké množství materiálu a setkat se i s dalšími obyvateli vesničky. Všichni byli velice vstřícní, ochotní a milí. Bohužel jsem v době druhé návštěvy byla nachlazená a zejména večer už pro mne bylo velmi náročné vést rozhovory a udržet pozornost pro zajímavé zvuky.
Během této návštěvy mne Ilia provedl hlavními zařízeními vesničky (mateřská školka, hlavní ulice, komunitní centrum), navštívili jsme také školu ve vedlejší vesnici. Její návštěvu jsem však nakonec do reportáže nezařadila, protože se mi nepodařilo nahrát žádné rozhovory se žáky ani učiteli a návštěva by tedy neměla svou výpovědní hodnotu. Nejzajímavější zvukový materiál nabídla návštěva mateřské školky a oběd v Iliové rodině.
Dále jsem nahrála další rozhovory s mladými lidmi o jejich vzpomínkách na konflikt v roce 2008 podle stejné struktury otázek jakou jsem zvolila při dotazování během vernisáže, a také jsem natočila několik kratších rozhovorů s dalšími uprchlíky z vesničky. Z této návštěvy jsem si přivezla bohatý materiál, který jsem nakonec musela vytřídit a značná část z něj zůstala dosud nevyužita. To vše by nebylo možné bez obrovské vstřícnosti Iliči i dalších uprchlíků z vesničky.
7. Sebehodnocení
Jedním z cílů mého projektu bylo vyzkoušet si práci s cizojazyčným materiálem a v odlišném kulturním prostředí. Tento cíl se mi rozhodně povedlo naplnit. A i přes obtíže, jež práce přinášela, ale kterých jsem si už od začátku byla vědoma, jsem ráda, že jsem si zvolila toto zajímavé téma i ne zcela jednoduchý způsob zpracování. Projekt byl pro mne výzvou, a přestože jsem si vědoma řady nedostatků, které výsledná realizace má, myslím si, že se mi s tématikou i zpracováním projektu podařilo docela obstojně vypořádat, a odnést si z projektu cennou zkušenost. Práce na projektu byla zajímavá a poutavá, a doufám, že se toto odráží i v jeho výsledném zpracování.
Jako velmi podařené vnímám rozhovory se samotnými uprchlíky. Myslím si, že se mi je podařilo vést citlivě k jejich situaci a zároveň tak, aby posluchači odhalily opravdové osudy a pocity lidí, kteří jsou vyhnáni ze svých domovů. Při nahrávání materiálu jsem se vypořádala s jazykovými bariérami, k čemuž mi pomohla dobrá znalost angličtiny a komunikační znalost ruštiny, bez které by se mi nepodařilo dostat tak blízko ke starší obyvatelům uprchlických táborů.
Jako největší nedostatek předložené reportáže vidím mé komentáře a postřehy. A to jak na úrovni obsahové, tak pak na úrovni zpracování. Po obsahové stránce bych se měla zaměřit na lepší popisy, více mluvit o tom, jak na mne daná situace působí, a být více vnímavější k určení věcí, které pro posluchače nemusí být rozpoznatelné. Určitě by projektu přidalo na kvalitě, kdyby všechny komentáře byly nahrány v původním prostředí přímo během nahrávání celé reportáže. Také je třeba, abych zlepšila intonaci a celkový hlasový projev, který kvalitu projektu snižuje. V technickém zpracování jako nedostatek vnímám nedokonalé a místy nevyvážené mixy komentářů a prostředí. Předpokládám, že tento nedostatek je důsledkem nezkušenosti, neboť kromě krátkých cvičení z rozhlasového praktika a semináře jsem zvukově nezpracovala mnoho žurnalistických komunikátů.
Kompozici výsledného pásma hodnotím jako podařenou, srozumitelnou a poutavou. Myslím si, že právě celkovou kompozici a sdělení projektu se mi během práce podařilo postupně vylepšit. A to také díky konzultaci s dalšími lidmi a především díky odbornému pohledu a radě paní Kvasničkové. Pokud by se mi podařilo nahrát kvalitní komentáře již během natáčení v terénu, mohla být i kompozice ještě vylepšena.
Na vybrané téma bylo jistě možné se podívat mnoha způsoby, myslím si, že vybraný pohled dospívající generace na jejich budoucnost i minulost je poměrně originální a poutavý pro stejně staré posluchače v Česku, kteří mnohdy nemají o problematice vnitřně vysídlených osob potuchy. Nahraný materiál nabízí ještě mnoho dalších možností využití, a to jak pro rozhlasové zpracování, tak také pro psanou žurnalistiku. Největší potenciál pak má rozhovor s čtyřiačtyřicetiletou paní z uprchlického tábora v Borjomi, která velmi zajímavě a otevřeně mluvila o svých zkušenostech a názorech.
Projekt podle mne splnil stanovené cíle a názorně ukázal, v jakých podmínkách žijí vnitřně vysídlení uprchlíci v Gruzii a jaká je jejich ekonomická situace i perspektiva jejího vývoje. Na projektu jsem si ověřila své schopnosti a také mi pomohl identifikovat mé dosavadní limity, na kterých bych měla zapracovat. Vědoma si svých schopností i limitů, považuji projekt za poměrně zdařilý a jsem ráda, že jsem našla odvahu se do tohoto ne zcela obvyklého tématu pustit.
8. Literatura a zdroje
BOYD, Andrew. 1995. Zpravodajství v rozhlase a televizi. Praha: Centrum nezávislé žurnalistiky.
Český rozhlas. 1997 – 2014. Zápisník zahraničních zpravodajů. ČESKÝ ROZHLAS. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zzz
Dorazín, Martin a Anna Maňourová. 2013. Uprchlíci z Jižní Osetie čekají, že jim nový prezident zajistí návrat domů. In: Český rozhlas. [online]. 1997 – 2014. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/1273570
Natoaktual.cz , inc. 2013. Rusko oplocuje Jižní Osetii, Gruzie žádá o pomoc EU i NATO.
In: Mafra. [online] 1994 – 2014. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/rusko-stavi-ploty-v-jizni-osetii-d4x-/zpr_nato.aspx?c=A131002_142814_zpr_nato_inc
Lídl, Václav. 2013. Gruzie pět let poté. In: Respekt.iHNed.cz [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://respekt.ihned.cz/externi-hlasy/c1-60373640-gruzie-pet-let-pote
Punčochář, Jan – Hraše, Jiří 2006. „Teorie a praxe rozhlasové reportáže“ Pp. 26-34 in Svět rozhlasu 2006, R. 7, č. 16.
UNHCR. 2001 – 2004. Internally Displaced People. UNHCR. [online]. [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/pages/49c3646c146.html
UNHCR. 2001 – 2004. UNHCR – Georgia. UNHCR. [online]. [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/cgi-bin/texis/vtx/page?page=49e48d2e6
Tuček, Ondřej (ed.). 1997. Reportáţ v tisku a v rozhlase: sborník příspěvků ze semináře Katedry žurnalistiky IKSŽ FSV UK a Sdružení pro rozhlasovou tvorbu. Praha: Sdružení pro rozhlasovou tvorbu.
K literatuře a zdrojům, které pojednávají o dané problematice, jsem se podrobněji zmínila již v kapitole „Zdroje a stav problematiky“. Žádný podobný samostatný projekt podle dostupných informací nebyl zpracován.
Praktické znalosti vychází z mého studia a především z návštěvy Gruzie. Teoretické znalosti jsem čerpala také z přednášek a zkušeností z rozhlasového workshopu, praktika a programové skladby.
