1. CÍL
Barbora Závadová je nejlepší plavkyní uplynulého roku 2011 České republiky. Vrcholově se věnuje plavání od svých nejmladších let. I přesto, že byla odborníky vybrána jako nejúspěšnější plavkyně loňského roku, do povědomí široké sportovní veřejnosti se ve svých devatenácti letech moc nedostala. Dle mého názoru je to způsobeno hned několika faktory. Ten hlavní je prostý. Plavání jako sport, i přesto, že je jedním z nejstarších a nejsledovanějších na Olympijských hrách už od jejich začátku, není sportem u nás, v České republice, příliš populárním. Nemá dostatečnou reklamu a „neteče“ do něj tolik peněz, kolik by si zasloužil a kolik peněz se točí ve sportech jiných, například ve fotbale nebo hokeji. Pak je logické, že české plavání nevychovává hvězdy formátu Jaromíra Jágra nebo Petra Čecha. Dalším faktorem, který má vliv na to, že Bára není tolik známá, jak by si zasloužila, je to, že pochází z Ostravy. Média o ní příliš nevědí, protože v hlavním městě a okolo něj, kde se, jak víme, soustřeďuje největší mediální pozornost, se příliš nevyskytuje.
I to jsou důvody proč jsem se rozhodla Barboru Závadovou představit. Tím největším důvodem je ale to, že se v osmnácti letech kvalifikovala na Olympijské hry v Londýně. Nejtvrdší kvalifikační limit A překonala loni na Mistrovství světa v plavání v čínském Shanghaji o neuvěřitelných pět sekund. V českých bazénech je to věc nevídaná. Na stejném mistrovství světa se pak umístila 7. v té netvrdší světové konkurenci, která existuje. Mnoho velkých a úspěšných jmen nechala tehdy za sebou. V současnosti proto směřuje její příprava k největšímu sportovnímu svátku. Připravuje se jak doma, tak v zahraničí. V bazénu tráví veškerý svůj čas. A její cíl je jasný – prorazit mezi nejúspěšnější sportovce světa. Točit o Báře mi proto přišlo jako přirozený krok vzhledem k mé profilaci (TV, sportovní) a také proto, že ji osobně znám už několik let.
Výše jsem uvedla, kdo a proč je hlavní hrdinkou mého projektu. Původním záměrem mého projektu bylo natočit s Bárou reportáž o tom, jak vypadá její obvyklý den. Chtěla jsem ho posléze nabídnout do pořadu Olympijský magazín, který vysílá ČT4. V každém dílu tohoto magazínu je rubrika s názvem „Můj den“, do kterého by se má reportáž hodila.
V průběhu natáčení jsem se ale rozhodla tento záměr změnit. Natočila jsem tedy její medailon. Vzhledem k délce je proto do pořadu Olympijský magazín nepoužitelný.
ČT4 ale před olympijskými hrami nabízí představení českých sportovců pomocí jiných, různých formátů. Proto se dá tento „minidokument“ použít jako samostatný pořad na sportovním kanále České televize. Stejně jako před Olympijskými hrami, nabízí stanice divákům stejné medailony a dokumenty i v průběhu olympijských her.
2. ZDŮVODNĚNÍ TÉMATU
Jak už jsem uvedla výše, volba tématu byla jednoznačná. Vzhledem k mé profilaci, sportovní žurnalistika a televizní žurnalistika, a taktéž s přihlédnutím k tomu, že plavání je v České republice téměř neznámý sport. Chtěla jsem proto tímto dokumentem plavání jako sport zmedializovat a přiblížit ho široké veřejnosti. Aby lidé v zemi viděli, že známí a úspěšní sportovci nemusí být nutně jen fotbalisté, hokejisté nebo atleti, ale že Česká republika má i jiné, mladé a úspěšné reprezentanty. Pro téma mého samostatného projektu jsem se rozhodla i z osobních důvodů. V plaveckém prostředí jsem se aktivně pohybovala více než deset let. Toto prostředí znám, cítím se v něm dobře a vím, co jsem mohla od natáčení čekat. Důvodem, proč jsem si vybrala téma, bylo i to, že Báru znám několik let osobně a také bydlí v Ostravě, kde bydlím. Rozhodování mi proto netrvalo dlouho.
Co se technického zpracování týká, mohla jsem si vybrat také psanou žurnalistiku. Protože mám ale zkušenosti s televizním zpravodajstvím a připadá mi, že kamerou a zvukem jsem schopná diváka mnohem více vtáhnout do děje, volba byla jasná.
3. ZDROJE/STAV PROBLEMATIKY
Protože sportovní tématika, v mém případě plavecká, je zpracovávána především v době, kdy probíhají vrcholné soutěže (mistrovství Evropy, mistrovství světa, světové a evropské poháry) a navíc je ve většině zpracovávána pouze formou stručných výsledků, nebylo dost dobře možné informace čerpat. Jak jsem již uvedla, Barboru Závadovou osobně znám, proto pro mě nebylo těžké jakékoliv informace získat jak od ní, tak od jejích rodičů, trenérů, přátel. Stejně tak jsem k čerpání informací využila jejích osobních webových stránek a stránek Českého svazu plaveckých sportů. Její výkonnost sledují dlouhodobě i v televizním vysílání. Jak Česká televize, tak Eurosport pravidelně přenáší přímé přenosy nebo záznamy z velkých soutěží. Barbora je také „oblíbeným objektem“ Českého rozhlasu. Jak po mistrovství světa tak po světových olympijských hrách mládeže a mistrovství Evropy poskytovala Českému rozhlasu rozhovory. Informace jsem proto čerpala i odtud.
S plavkyní jsem se ale před natáčením několikrát spojila, abych se informovala jak o ní, tak o její výkonnosti, rodině atp. a abych věděla, kam samostatný projekt směřovat.
4. IDEOVÝ PLÁN
Prvním krokem bylo schválení tématu vedoucího mého projektu, Mgr. Jiřím Vrbou. Mé téma bylo od začátku jasné, s panem magistrem Vrbou jsme pak probrali případnou podobu příspěvku. Hovořili jsme o třech verzích: buď o medailonu, který nakonec vyhrál, o natočení reportáže, kterou jsem popsala výše a měla podobu „ obyčejný den Barbory Závadové“, případně o příspěvku, ve kterém bych byla přítomná u jejího tréninku a pak bych ji doprovodila na Mistrovství Evropy v polském Štětíně, které probíhalo v prosinci.
Natáčet jsem chtěla začít už na začátku prosince, kde by přicházel v úvahu příspěvek, ve kterém bych plavkyni mohla doprovodit na mistrovství Evropy, kvůli časovému pressu to ale nebylo možné. I to je jeden z důvodů, proč jsem nakonec natočila medailon.
Cílem tedy bylo natočení kvalitního, jak po technické tak po obsahové stránce, medailon. Jako respondenty jsem v příspěvku chtěla mít minimálně tři lidi, u kterých jsem věděla, že jejich výpovědi budou smysluplné, po obsahové stránce perfektní a hlavně emotivní. Největší prostor jsem chtěla poskytnout samotné Bárboře Závadové, pak její mamince, trenérovi a některému z jejích kolegů, jak z ostravského plaveckého klubu, tak z reprezentace ČR.
Od začátku jsem věděla, že budu bojovat s určenou stopáží, která by neměla přesáhnout deset minut. Na dokumentární medailon je to, myslím, ta nejnižší hranice. Tím pádem jsem si musela určit, co chci, aby v příspěvku zaznělo hlavně, a které informace nejsou pro diváka až tak důležité, abych je mohla vypustit.
5. POSTUP PRÁCE
Ještě před tím, než jsem začala natáčet, musela jsem si precizně naplánovat a rozmyslet, jak chci, aby příspěvek vypadal obrázkově. Natočit plavkyni, jak trénuje, rozhodně do desetiminutového medailonu nestačilo. Proto jsem chtěla v záběrech použít tzv. kameru GoPro, která mi umožnila udělat zajímavé záběry pod vodou.
Nakonec jen samotné natáčení trvalo tři dny. První natáčecí den jsem byla s kamerou GoPro na tréninku, kde jsem upevnila kameru popruhem buď na plavkyni, nebo na okraj bazénu, na teleskopickou tyč, s kterou jsem točila záběry plavkyně pod vodou jak z bodu, tak ze spodu bazénu. Druhý den jsem trénink natáčela už klasickou kamerou. Bohužel pro záběr, kamera byla plně automatická, proto jsou některé záběry přepálené. Prostředí bazénu je pro kameru nešťastné. Sama ale vím, že manuální kamera by byla nad mé síly, proto jsem se musela s některými nedokonalostmi smířit. Následně jsem natočila obrázky exteriéru, Barboru v autě, u ní doma, kde jsme natočili i rozhovor. Následně jsem jela udělat rozhovor za její maminkou. Třetí den jsem se opět vrátila na bazén, kde jsem dodělala zbylé rozhovory, záběry z tribuny na bazén a takové záběry, které mi ještě chyběly (detaily na plavkyni, jak se rozcvičuje, vchází na bazén, baví se s přáteli...)
Po dokončení natáčení jsem měla zhruba dvě hodiny hrubého materiálu. K mému štěstí jsem měla k dispozici profesionální techniku a konzultanta, který mi byl ochotný radit se střihem medailonu. Celý střih dokumentu trval se vším všudy, přibližně tři týdny, s tím, že jsem se zpracování medailonu, co se technické stránky týče, věnovala zhruba dvě až tři hodiny denně.
Mým cílem bylo vytvořit dynamický, obsahově zajímavý a záživný dokument, který i přes dvou téměř desetiminutovou délku má udržet diváky v pozornosti. Využila jsem tedy střihu na hudbu, rychlých breaků, velmi dynamického úvodu ale také velmi emotivních pasáží. Těch se mi podařilo dosáhnout výpovědí Barbořiny maminky, které jsem podkreslila emotivní hudbou a částmi průběhů závodů právě z kvalifikačního závodu Báry, z čínského Shanghaie, jak z Eurosportu, tak z ČT4 sport, které jsou veřejně přístupné na serveru youtube.com. Originální komentáře přidali dokumentu na autenticitě.
Ihned po natočení materiálu jsem si vypsala všechny rozhovory a ještě, než jsem začala stříhat samotnou kostru příspěvku, napsala jsem asynchrony, přiřadila jsem synchrony, abych kostru nemusela přestřihávat a mohla už jen stříhat obrázky. V první fázi měl dokument přes dvanáct minut, musela jsem ho proto krátit. Po střihu jsem měla možnost namluvit komentáře ve speciálním zvukovém studiu. Nahrání komentářů bylo proto, ne jako u zpravodajské reportáže, prvním krokem, ale neobvykle až tím závěrečným.
Celý příspěvek má po všech úpravách 9:03 minuty.
6. SEBEHODNOCENÍ
Přestože jsem, díky redakční praxi, kterou jsme měli v prvním a druhém ročníku studia žurnalistiky, externí redaktorkou zpravodajství v televizním médiu, takto velký projekt jsem dělala poprvé. Musím přiznat, že mě tato práce bavila a byla příjemným odreagováním a změnou proti zpravodajství. Ve zpravodajství totiž plním pouze roli redaktora – dramaturga. Zde jsem se musela „poprat“ jak s rolí kameramana, tak střihače. Musím poděkovat za trpělivost všem, kteří mi radili i pomáhali s tím, aby byla reportáž po technické stránce dobrá. I přesto, že mám za sebou tzv. Vj´s kurz, tedy kurz na kameramana/redaktora v jedné osobě, v některých situacích nebylo možné jak točit, tak vykonávat práci redaktora, režiséra a dramaturga. Stejně tak bylo se střihem. Za sebou mám několik kurzů, kde jsem se učila stříhat reportáž, několik jsem jich i stříhala sama. Tento příspěvek byl ale v mnoha věcech složitý. Proto jsem vedle sebe měla konzultanta, který mi radil jak udělat některé triky, nájezdy fotek, „zrychlovačky“ atd...
Sama za sebe hodnotím medailon Barbory Závadové, který nese název „Zaplav si s radostí“ (z obsahu lze lehce pochopit proč) velmi kladně. Na projektu jsem pracovala dlouho, několikrát jsem ho předělávala a myslím, že hlavně díky profesionální technice, kterou jsem měla k dispozici, je na velmi dobré úrovni. Mám ale pár výhrad ke střihu, nad kterými jsem se zamyslela až po několikátém zhlédnutí. Například některé záběry mohly být prodloužené, některé naopak visí v obraze moc dlouho. Z práce mám ale sama za sebe dobrý pocit. Poučila jsem se z některých chyb, nad kterými jsem jako kameraman nepřemýšlela, uvědomila jsem si je až při střihu (hlavní hrdinka je například ve velké většině záběrů natočená jen z jedné strany, málo detailů...) Jak už jsem uvedla, některé záběry jsou, vinou automatické kamery, přepálené nebo trochu rozostřené.
Sebehodnocení je věc velmi spekulativní, proto bych hodnocení ráda přenechala na druhých, kteří můj projekt zhlédnou. Ve výsledku jsem ale sama za sebe s výsledkem spokojená. Poučila jsem se některých chyb, které při natáčení nastaly a ráda bych ještě podobný dokument někdy vytvořila.
7. ZDROJE
Vzhledem k tomu, co jsem popsala výše, většinu informací jsem čerpala buď ze své vlastní známosti s Barborou Závadovou, nebo její rodinou. I přesto ale uvádím některé zdroje, kde je možné o ní získat nějaké informace.
www.barborazavadova.cz
http://www.rozhlas.cz/zpravy/ostatnidiscipliny/_zprava/uz-jsem-se-videla-s-medaili-rika-po-zavodu-na-400-metru-polohove-barbora-zavadova--988447
V medailonu byly použity záběry:
http://www.youtube.com/watch?v=Z4e9ySbDsHc
http://www.youtube.com/watch?v=oTZyVECuRzA&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=32knR1gpR5g