po., 27. duben 2015 10:37

Klára Goldstein - Básnířka

Samostatný projekt Kulturní specializace/TV žurnalistika. Realizace projektu k dispozici zde: https://youtu.be/aTzyratm-1I

 

1. Cíl práce

Mohlo by se zdát, že poezie, která je vedle prózy a dramatu základním druhem literatury, v současnosti z naší společnosti vymizela. Psaní básní pokládá část lidí za úsměvné a nejčastěji bývá spojováno s pubertálními roky a prvními láskami. Básnictví je pro tuto skupinu lidí mrtvým a dávno zapomenutým uměním. Realita se ale od tohoto, dalo by se říci omezeného, pohledu značně liší. Poezie je v Česku, a samozřejmě také v Olomouci, pořád ještě živá a vzkvétá. Narůstá počet básníků a básnířek a stále více čtenářů, hladovějících po uměleckém zážitku se pravidelně schází na autorských čteních v knihovnách, hospodách a literárních kavárnách, přičemž minimálně dvě začaly v horizontu posledních dvou let fungovat i v Olomouci.

Práce na danou situaci reaguje a klade si za cíl vytvořit krátký audiovizuální příspěvek o mladé básnířce Kláře Goldstein a na jejím případu demonstrovat, že básníci stále žijí a tvoří a někteří z nich dokonce v Olomouci. Výsledný produkt divákovi na příkladu respondentky poodhaluje tvůrčí proces vzniku poezie, přibližuje její tvorbu a konfrontuje ji s básnickým zázemím v Olomouci.

Výsledný příspěvek nabývá charakteru televizního dokumentu, jehož existuje nepřeberné množství typů či podkategorií. Pokud se na tyto podkategorie podíváme blíže, stojí výsledný dokument na pomezí dvou – portrétu a dokumentu o umění. Portrét je definován jako „dokument mapující životní trajektorii významných osobností z různých oblastí společenského života, současnosti i historie. Typicky kombinuje prvky výkladu, interview či dramatizace.“ (Korda 2013: 52). O dokumentech o umění potom Korda (2013: 51-52) hovoří jako o součásti procesu budování kodexu zásadních uměleckých děl a autorů. Takovéto dokumenty se zaměřují na různá období, autory i styly a stále častěji využívají slavné osobnosti jako prezentéry představující dramatický „příběh umění“.

V některých ohledech se ovšem výsledný dokument od výše zmíněných odlišuje a nabývá vlastních specifik. Prvním specifikem je naprostá absence výkladu, tedy absence autorského komentáře, voice-overu. Ten je plně nahrazený pseudomonologickým interview s respondentkou, tedy takovým interview, kdy jsou kladené otázky vystřiženy a divák registruje pouze odpovědi aktérky, které slouží zároveň jako komentář.

Dalším ze specifik je uzavřená forma sdělení. Dokument přesně pojmenovává významy a nedává divákovi prostor pro konstrukci významů a vlastní interpretaci. Mezi další cíle práce a zároveň aspekty poté patří snaha o vytvoření dokumentu s co možná nejvyšší možnou míru autenticity. Nicméně bez stylizovaných záběrů při rozhovoru či scénách, které rozhovor překrývají, se nebylo možné v tomto typu televizního dokumentu obejít.

Divák se tedy vyjma již zmiňovaného rozhovoru dočká záběrů ze dvou různých autorských čtení, ukázek jednotlivých básní a v prostřizích při rozhovoru nahlédne na básnířčina oblíbená olomoucká zákoutí a podívá se i k ní domů.

 

2. Zdůvodnění volby tématu

Volba tématu reflektuje zvolenou profesní i tematickou profilaci, konkrétně televizní žurnalistiku a kulturní žurnalistiku. Pod pojem kultury spadá široká škála témat a motivů, které mohly být do audiovizuální podoby zpracovány. Vzhledem k mé osobní inklinaci k literatuře ve všech jejích formách a obměnách zvítězila právě ona.

Já sám se prakticky celý život literatuře a prozaické literární tvorbě věnuji. V posledních letech jsem se zúčastnil několika literárních soutěží a v řadě z nich jsem uspěl. Publikoval jsem povídky v tištěných i elektronických sbornících, na webových stránkách i v časopisech. S literární tvorbou přichází i autorská čtení, kterých jsem v pozici předčítajícího autora již pár absolvoval.

Při výběru tématu této práce mi bylo už od počátku jasné, že se zaměřím na začínajícího autora, který píše, publikuje a předčítá, podobně jako já. Působím na poli prózy, a ačkoliv jsem si prošel obdobím, kdy neuběhl den, abych nenapsal báseň, za básníka se nepovažuji. V současnosti poezii nepíšu. Olomouc je nicméně plná začínajících básníků, proto jsem se rozhodl jednoho z nich oslovit. Sám se v poezii příliš neorientuji, proto i mě samotného zajímalo, jak probíhá celý tvůrčí proces, jaké mají básnící inspirační zdroje a jak je to s publikováním.

Mojí první volbou byla Klára Goldstein, studentka české filologie v posledním ročníku magisterského studia. S Klářinou tvorbou jsem dobře obeznámen, četli jsme společně i na autorském čtení v kavárně Střední formát. Záznam z toho čtení je v práci obsažen. Kláru jsem požádal o spolupráci, přičemž souhlasila.

Zvolené téma považuji za vysoce zajímavé z několika důvodů. Jak už bylo zmíněno výše, mezi nečtenáři bývá poezie vnímána jako zastaralé a přežité umění, které se v současné kultuře nevyskytuje, a když už, je prezentováno básníky v pokročilém věku. Pro tyto čtenáře bude jistě zajímavé a poučené zjištění, že poezii v jednadvacátém století píše žena a dokonce velice mladá. Práce je částečně cílená na olomoucké diváky, kteří si díky ní mohou rozšířit obzory o tom, jací umělci se v jejich městě pohybují.

Atraktivitu práce vnímám také ve zvoleném pojetí tématu. Práce není klasickou televizní reportáží, kterou můžeme z její podstaty, kdy podléhá přesným kritériím, považovat za strohou. Práce se snaží umělecké téma pojmout kreativnější a hravější formou, kterou televizní dokument zajisté je. Pokud bych se rozhodl vytvořit reportáž, musel bych si zvolit jednu událost, do které bych reportáž situoval, například jedno z autorských čtení. Televizní dokument mi umožňuje divákovi ukázat větší škálu záběrů z různých míst, tedy z autorských čtení, básnířčina soukromí i Olomouce samotné. Díky dokumentu se můžu věnovat i širšímu okruhu témat a zpovídat respondentku z většího množství informací.

 

3. Zdroje/Stav problematiky

Tato práce reaguje na situaci, kdy bývá o olomouckých autorech slyšet na celorepublikové úrovni. V nedávné době publikoval Michal Sýkora, pedagog na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci dva detektivní romány, jmenovitě Případ pro exorcistu a Modré stíny. První z nich byl zfilmován po podoby třídílné televizní minisérie a odvysílán na ČT1. Stejný osud čeká i Modré stíny, v jejich případě se bude jednat o díly čtyři. Z dané situace lze usuzovat, že olomoučtí autoři mají značný potenciál a byla by škoda neinformovat i o některých dalších.

Na Univerzitě Palackého dokonce vznikla databáze olomouckých spisovatelů, dostupná z adresy spisovatele.upol.cz.

Portrétů o umělcích či dokumentů o umění vzniklo v uplynulých dvaceti letech na českých televizních stanicích nepřeberné množství při různých příležitostech, nedá se tedy říci, že by práce reagovala na některý konkrétní z nich. Práce se spíše snaží přiblížit takovýmto televizním dokumentům celkově. Pokud bychom ale chtěli být konkrétní, mohla by práce směřovat k pořadům jako Třistatřicettři či U zavěšené knihy, které bývají k vidění na ČT art. Daná problematika již byla různými způsoby zpracována nesčetněkrát a v nepřeberném množství variací, konkrétné mladé básnířce z olomouckých ulic se ještě žádný z dokumentaristů nevěnoval.

Veškeré zdroje, uvedené v seznamu zdrojů na konci tohoto záměru, vychází z absolvování kurzů Úvod do studia televize a Úvod do studia televize 2 na Katedře divadelních a filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Tyto kurzy jsem absolvoval v rámci oboru Filmová věda, který studuji souběžně se Žurnalistikou jako dvouoborové studium. Druhý z kurzů se dokonce věnuje přímo nonfikční televizní tvorbě a televiznímu dokumentu jako takovému. Rozebírá jeho součásti a pojmenovává jeho specifika. Mé povědomí o televizním dokumentu, zužitkované při tvorbě televizního dokumentu, jehož je tento text záměrem, jsem získal právě díky absolvování tohoto kurzu.

Při zpracování dokumentu jsem taktéž zužitkoval literaturu, která nám byla během studia poskytnuta a která je základem, který by měl každý, kdo se o televizní dokument zajímá, znát. Korda (2013) zpracovává veškeré náležitosti, které jsou televiznímu dokumentu vlastní. Vychází přitom z Nicholse (2010) a Cornera (2006). Ačkoliv jsem z práce těchto dvou vycházel také, primárním zdrojem je Kordova publikace, jelikož často Nicholse s Cornerem srovnává a uvádí některé informace na pravou míru.

Korda (2013) rozebírá jednotlivé konstrukční prvky, které se uplatňují při vytváření televizního dokumentu, například observaci či interview a rozebírá také funkci hudby. Tyto informace byly více než nápomocné při přípravě vlastního natáčení. Dále třídí jednotlivé žánry faktuální televize a rozebírá subžánry televizní dokumenty. Díky těmto znalostem jsem mohl vlastní práci koncipovat a mířit určitým směrem. Ndalianis (2005) se věnuje serialitě a epizodnosti televizních forem. Na ni navazuje Mittell (2006), který se zabývá redefinicí epizodické formy vyprávění pod vlivem seriálové narace.

Co se praktické stránky realizace dokumentu týče, nejvíce nápomocná mi byla publikace Svět v hledáčku kameramana Petra Špetly, která je v současné době k dispozici jako ebook, do budoucna je ovšem v plánu kniha tištěná. Špetla ve své knize předkládá informace ve formě pro úplné začátečníky, takže není problém je pochopit a aplikovat. Velice nápomocná mi kniha byla při střihu. Špetla úkony popisuje za použití velkého množství ilustrací a je tedy snadné je zpracovat. Velikým plusem je fakt, že publikace je aktuální, podobné knihy jsou z minulých let a jsou již značně zastaralé.

 

4. Ideový plán

Struktura výsledné realizace byla pečlivě naplánována již před samotnou realizací. Během realizace, tedy natáčení a stříhání surového materiálu, byl na dodržení tohoto ideového plánu pokládán veliký důraz. Následující část záměru samostatného projektu popisuje ideový plán krok po kroku.

Nejdříve ze všeho bylo zapotřebí vyhledat vhodného respondenta. Muselo se jednat o člověka mladého, ideálně stále studujícího, který žije, nebo alespoň tráví velkou část roku v Olomouci. Dalším požadavkem na respondenta bylo psaní poezie, její následná publikace a absolvování veřejných autorských čtení. Kritériem, které ovšem nebylo klíčové, byla vizuální zajímavost respondenta.

Po oslovení respondenta a jeho souhlasu s natáčením bylo nutné vypracování okruhu témat, důležitých pro rozhovor, které se musely zaslat dotyčnému s předstihem. Pakliže respondent dopředu tuší, na co se jej tazatel bude ptát, není tolik nervózní a může si již dopředu připravit odpovědi, které budou rozsáhlejší, a další témata, o kterých by chtěl mluvit. Okruhy témat byly následující – představení sebe sama; forma poezie psaná respondentem; okruh témat, která se v poezii respondenta vyskytují; vliv Olomouce na tvorbu; publikační činnost; účast v literárních soutěžích; autorská čtení; redakční činnost v literárních magazínech a tiskovinách; básnická komunita v Olomouci. Ne všechny z těchto témat byly v důsledku úspory času, místa a logických souvislostí pro výsledný dokument zpracovány.

Dalším bodem bylo získání termínů respondentových autorských čtení, ze kterých by mohly být pořízeny záběry. Vzhledem k tomu, že autorská čtení probíhají v horizontu několika měsíců, bylo nutné předchozí části ideového plánu zpracovat s minimálně půlročním předstihem od samotného natáčení. Autorská čtení probíhají v knihovnách, kavárnách a dalších stísněných prostorech s nedostatkem světla a prostoru pro manipulaci s kamerou a stativem. Proto bylo zapotřebí počítat i s těmito skutečnostmi. Bylo nutné přijít na čtení dříve, prozkoumat prostor a vyhlédnout si vhodná místa pro postavení stativu, natažení kabelu s mikrofonem apod.

Dále bylo nutné domluvit termín pro rozhovor s respondentem a vybrat lokaci, ve které se bude natáčet. Při výběru lokace bylo důležité zohlednit prostory, ve kterých probíhají výše zmíněná autorská čtení. Výsledný produkt by působil poněkud zvláštně, kdyby prostory nekorespondovaly a rozhovor se natáčel například někde v přírodě. Tato skutečnost se ovšem ve výsledku promítla na zhoršených světelných podmínkách a tím pádem i horší kvalitě videa.

Po natočení rozhovoru bylo nasnadě požádat respondenta o povolení přijít natáčet také k němu domů. Po jeho souhlasu bylo také zapotřebí zjistit respondentova oblíbená místa v Olomouci a další místa odvodit od odpovědí zodpovězených v rozhovoru. Tato místa, včetně respondentových běžných činností v jeho domově, bylo nutné natočit jako potenciální záběry, které se budou prolínat s rozhovorem a autorskými čteními a zakryjí tak střih, obraz rozčlení a upoutají divákovu pozornost tak, aby se nenudil.

Po natočení všech potřebných záběrů přichází na řadu střih. Již od počátku bylo jisté, že výsledný produkt nebudu stříhat ve střižně na Katedře žurnalistiky FF UP v Olomouci, a to hned z několika důvodů. Prvním důvodem byla nepřítomnost střižny jako takové v průběhu velké části akademického roku. Druhým důvodem je potom Avid, program určený ke stříhání videa. Ten je pro moji osobu velice těžkopádný, komplikovaný a neintuitivní. Třetím a posledním důvod je důvod kapacitní. Množství studentů z druhého i třetího (potažmo čtvrtého) ročníku, kteří by rádi onen jeden jediný počítač s nainstalovaným Avidem využili, je neúměrně vysoké. Tyto okolnosti mě donutily již od počátku uvažovat nad střihem dokumentu mimo univerzitní prostory v jiném programu.

 

5. Postup práce

Jak již bylo řečeno výše, po celou dobu natáčení a následné postprodukce byl kladen veliký důraz na dodržení ideového plánu. Z časového hlediska byl projekt od počátečních úkonů realizován prakticky po celý akademický rok 2014/2015.

V průběhu září 2014 jsem zkontaktoval Kláru Goldstein, mladou básnířku, která přesně vyhovovala všem mým kritériím. Klára je mladá studentka na Filozofické fakultě, která žije v Olomouci, ačkoliv na každý víkend jezdí domů, stejně jako většina studentů. Klára píše poezii a také ji publikuje. Vyšla jí sbírka Úpatí vichřice a také publikovala básně v časopisu Host. V pravidelných intervalech několika měsíců se účastní autorských čtení, a to nejen v Olomouci. A splňuje i poslední kritérium – je vizuálně zajímavá, zejména svým účesem.

Kláru jsem neoslovil coby cizího člověka, ale jako známou, v průběhu studia jsme společně absolvovali kurz anglického jazyka. Navíc nás čekalo první společné autorské čtení, což byl možná jeden z důvodů, proč s natáčením souhlasila. Připravil jsem pro Kláru okruh výše zmíněných témat s tím, že některá další se vyjeví v průběhu rozhovoru.

První natáčení proběhlo 9. prosince 2014 v kavárně Střední formát v Olomouci. Klára zde měla společně s dalšími autory, včetně mě, autorské čtení. Vzhledem k tomu, že jsem coby předčítající autor musel být v průběhu celého večera přítomen v přední části společně s ostatními autory, kameru umístěnou na stativu mezi diváky obsluhoval spolužák. Zvuk byl zaznamenáván na mikrofon umístěný na stolku před respondentkou. Ideální by byl mikrofon umístěný v klopě, nicméně takový jsem neměl k dispozici, a i kdyby ano, nebylo by možné jej použít, protože by rušil atmosféru čtení a zbytečně poutal pohledy posluchačů. Stejně tak by mikrofon rušil, kdyby jej básnířka držela v ruce. V tomto případě by ovšem nerušil jen čtenáře, ale i ji.

Druhé čtení se odehrálo 11. března 2015 v literární kavárně Druhý domov, taktéž v Olomouci. Zde to bylo s natáčením komplikovanější. Špatně řešený prostor a velká posluchačská účast mi nedovolily použít pro natáčení kameru umístěnou na stativu přímo před básnířkou. Musel jsem tedy natáčet ručně, což může za chvějící se obraz. Mikrofon nebylo možné vzhledem k délce kabelu a množství lidí použít.

Natáčení rozhovoru proběhlo na konci března v podobné lokaci, jako autorská čtení. Konkrétně se jednalo o olomouckou čajovnu Kratochvíle. Nejprve bylo nutné dovolit se o natáčení příslušné obsluhy, s čímž nebyl problém. Kamera stála po celou dobu na stativu, obraz se tedy nechvěje. Problém byl ovšem s ostrostí obrazu. Respondentka seděla zády ke kontrastnímu pozadí a kamera tedy ostřila na předměty za ní.

Interview bylo vedeno pseudomonologickou formou. Rozhovor probíhal normálně, nicméně ve výsledku byly ze záznamu odstraněny mé otázky a ponechány jen odpovědi. V rozhovoru je užito familiérního řečového registru neboli stylu použitého jazyka. Takovýto řečový registr je běžný při konverzaci mezi přáteli a známými. Je patrný ve chvílích, kdy mi Klára během rozhovoru tyká. Výklad, můj hlasový doprovod, v dokumentu zcela chybí, jelikož rozhovor je plně schopný jej nahradit. Zvuk byl natáčen na mikrofon položený na stolku. Opět by byl vhodnější „klopák“.

Natáčení Klářina bytu se uskutečnilo v samý den, jako natáčení rozhovoru. Zde byly natočeny knihy, básně vyvěšené na zdech a Klára při různých činnostech. Zato natáčení exteriérů, jako například záběrů z věže Sv. Mořice muselo být odsunuto na polovinu dubna. Věž je Klářino oblíbené místo, je ovšem dostupná jen za hezkého počasí, kterého se nám dříve nedostávalo.

Natáčení probíhalo na techniku zapůjčenou na Katedře žurnalistiky. Kamera Canon Legria HV40 je spotřební kamerou, která nahrává na HDV kazetu do rozlišení 1440x1080, nicméně po převedení do digitální podoby dostaneme standardní FullHD (1920x1080). Na kameře si cením její kompaktnosti. Během natáčení jsem mohl být relativně nenápadný a rozměry kamery také neznervózňovaly respondentku. Tím, že je kamera spotřební, je poměrně jednoduchá na používání a nebylo tedy zapotřebí dlouho studovat technickou stránku natáčení a mohl jsem se více zaměřit na režii. Při natáčení jsem spíše než hledáček používal LCD displej. Jako nevýhodu vidím na kameře fakt, že se příliš nedalo spolehnout na automatiku expozice, ostření a stabilizaci obrazu. Výhodou natáčení na kazety je jejich dlouhá životnost a možnost archivace. Pro mé účely v nahrávání na kazetu vidím spíše nevýhodu, zhledem k delšímu stahování videa do počítače se stříhacím programem. Každá sekunda videa se totiž rovná sekundě převodu. Ačkoliv při převodu jsem si alespoň mohl záznamy znovu prohlédnout.

Mikrofon Takstar TA-58A (DM-99) byl nekvalitní a pro takovéto natáčení nevhodný, vhodnější by byl „klopák“. Zvuk po zesílení šuměl. Nehledě na to, že první půjčený mikrofon byl nefunkční, takže jsem jej musel vyměnit za druhý, úplně totožný. Vzhledem k výše popsaným důvodům, kdy musel mikrofon ležet na stole, nebyl zvuk ve výsledku takový, jaký jsem očekával.

Zapůjčený stativ neměl olejovou hlavu, tudíž se při natáčení zadrhával. Raději jsem tedy natáčel s kamerou v ruce. Takovéto natáčení mi ušetřilo spoustu času, nemusel jsem stativ skládat, přemisťovat a překážel jsem posluchačům autorských čtení ve výhledu. Ruka se mi nicméně velice klepe i v klidném stavu a tak se i záběry chvějí. Nevnímám to ovšem jako nevýhodu, spíše naopak. Výsledek nepůsobí tak strojeně, působí více autenticky, jak to u televizních dokumentů bývá, a navíc je dynamický obraz v kontrastu s tím, jak básnířka mluví.

Stříhání probíhalo v programu Adobe Premiere Pro CC. Stříhal jsem na počítači kamarádky, která se profesionálně věnuje střihu a která mě základům práce s tímto programem naučila.  Program je podle mého subjektivního názoru navíc uživatelsky přívětivější, intuitivnější. Video se skládá na časovou osu, co okénko, to video. Další nespornou výhodou oproti Avidu je formát, ve kterém se pracuje. Kamera se připojila k počítači přes konektor firewire i1394 a video se importovalo do programu ve formátu MPEG. Takto mám k souborům přístup i kdykoliv jindy bez použití programu, což Avid neumožňuje, nebo mi to alespoň není známo.

Během stříhání jsem si napřed vytvořil osu rozhovoru z jednotlivých segmentů a potom na ni přidával další doplňující záběry, abych výsledek rozčlenil, skryl střih a aby se divák nenudil. V některých případech jsem musel normalizovat zvukovou stopu. Nakonec jsem vkládal hudební doprovod. V úvodní sekvenci je použitá píseň Bojovník kapely Dědovy blechy. Respondentka si ji sama vybrala, vnitřně cítí, že ji vystihuje. Já jsem souhlasil, protože ladí k celému vyznění dokumentu. S kytaristou kapely jsem měl dokonce natočený jeden rozhovor z autorského čtení. Ve výsledku ovšem nebyl použitý, celkové vyznění by naopak rušil. Druhá skladba je stažená se serveru jamendo.com a jedná se o skladbu, která byla vydána pod licencí creative commons atribution. Nakonec byly přidány titulky a na úplný závěr i brand, obchodní značka. Vzhledem k tomu, že publikuji pod pseudonymem Martin Maniaque, přál jsem si, aby i tento televizní dokument, coby moje tvorba, byl s mojí další tvorbou propojený.

Některé informace jsem se ve výsledku rozhodl sdělovat pouze obrazem, komentář už by byl nadbytečný. Jedná se zejména o fakt, že Klára se účastní autorských čtení. Tady byly kromě záběrů ze čtených použité i záběry na plakáty, poutající na tato čtení. Další informací, sdělovanou pouze obrazem, byla básnířčina obliba Pabla Nerudy, chilského básníka.  V dokumentu se objevují záběry na jeho básnické sbírky, jednotlivé básně použité jako dekorace na zdech a také na placku, umístěnou na klopě Klářina svrchníku.

Výsledek byl exportován do formátu .wmv podle pokynů. Mnohem vhodnější by ovšem byl rozšířenější .mp4, který jde přehrát i na většině mobilních zařízení. Výsledný produkt je odevzdán také ve formátu QuickTime, jelikož jsem jej chtěl odevzdat v co nejlepším možném rozlišení.

 

6. Sebehodnocení

Ideový plán byl stoprocentně dodržen. Výsledný produkt nabývá charakteru portrétu i dokumentu o umění. Nejvíce si cením autenticity, které se mi podařilo dosáhnout možná i nechtěně, zejména díky rozechvělé kameře. Celek působí uvolněně, jako výpověď kamaráda a vůbec ne strojeně. Dokument příjemně utíká, postrádá logické zádrhely, vše je plynulé. Zejména díky hudebnímu podkresu dokument působí uměleckým dojmem.

Snad jediným a velikým problémem je samotný rozhovor. Vzhledem k nevhodné situovanosti respondentky v prostoru kamera ostří na kontrastní pozadí za jejími zády a výsledek tak působí nekvalitně. Mnohem vhodnější by bylo umístit respondentku na světlo s knihami přímo za jejími zády. Kamera by tak ostřila přímo na ni a obraz by byl kvalitnější.

Technické problémy se nevyhnuly ani zvukové stránce. Jak již bylo řečeno výše, kvůli absenci mikrofonu do klopy nebyl zvuk takový, jaký bych si ho představoval. „Handka“ byla pro samotné natáčení nevhodná. Pakliže bych televizní dokument natáčel znovu, půjčil bych si techniku jinde. Jako ideální se mi jeví natáčet na digitální zrcadlovku. V jejím případě by odpadl zdlouhavý export do digitální podoby a stabilizace obrazu by pomohla vyvážit chvějící se obraz, který je nejvíce patrný v úvodní sekvenci.

Ačkoliv se tyto problémy zdají být zásadními a pro příště je nutné podobným očividným „nehodám“ předcházet, já je úplně negativně nevnímám. V rámci celého dokumentu, tedy tématu, použitých záběrů i hudby, dodávají tyto „nekvalitní“ záběry a místy i zvuková stopa celku intimnější, umělečtější a autentičtější nádech.

 

7. Seznam literatury

CORNER, John. Analysing Factual TV. In Tele-Visions. London: British Film Institute, 2006. ISBN 978-1844570867.

KORDA, Jakub. Úvod do studia televize 2. Faktuální televize a její žánry. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. ISBN 978-80-244-3611-1.

MITTEL, Jason. Narrative Complexity in Contemporary American Television. In The Velvet Light Trap. Austin: University of Texas Press, 2006.

NDALIANIS, Angela. Television and the Neo-Baroque. In The Contemporary Television Serial. Edinburgh: University of Edinburgh, Edinburgh, 2005. ISBN 0-7486-1901-1.

NICHOLS, Bill. Úvod do dokumentárního filmu. Praha: Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze společně s JSAF / Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava, 2010. ISBN 978-80-7331-181-0.


ŠPETLA, Petr. Svět v hledáčku. http://petrspetla.cz/kniha/

 

Zobrazeno 1776 krát
Naposledy upraveno: pá., 21. srpen 2015 19:29
Pro psaní komentářů se přihlaste