Mauzoleum

Úvod
Reportáž o Mauzoleu jihoslovanských vojínů vznikla jako závěrečný projekt mého studia na Katedře žurnalistiky Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Doufám, že jak téma, tak zpracování diváka zaujme.

Pietní místo, které chátrá v jednom z nejrušnějších parků města Olomouce se pro mě stalo tématem vděčným z několika důvodů. Myšlenka, kvůli které bylo mauzoleum postaveno, tedy uctění památky padlých vojáků, jako kdyby byla zapomenuta ihned po převezení jejich ostatků do podzemní krypty. Idea, se kterou se k projektu výstavby přistoupilo, se postupem času stala nepodstatnou pro město Olomouc i tehdejší Království Jugoslávie. Údržba vzpomínkového místa, které je zároveň i hrobem, je doteď přítěží.
Téma chátrání kulturních památek, pomníků a vojenských hřbitovů je v České republice stále aktuální. Proto považuji za důležité, aby bylo vzpomínáno v médiích. Jedná se totiž o jedinou možnost, jak na institucemi opomínané objekty upozornit. Etická stránka problematiky Mauzolea jihoslovanských vojínů, kterou je úcta k mrtvým, válečným hrdinům, chcete-li, je dalším důležitým aspektem této reportáže.
Téma
Jako téma samostatného projektu jsem se rozhodla zpracovat historii a současný stav Mauzolea jihoslovanských vojínů, které bylo postaveno v roce 1926 v Bezručových sadech v Olomouci. Jedná se o pietní místo, které bylo vybudováno pro uložení ostatků 1188 jihoslovanských vojáků, kteří během první světové války zahynuli v nemocnicích na Moravě a ve Slezsku. Snaha Československo-jugoslávské ligy, která výstavbu mauzolea iniciovala, uctít památku těchto padlých byla již několik let po výstavbě narušena absolutním nezájmem ze strany království Jugoslávie i města Olomouce. Ve třicátých letech a v období protektorátu se na mauzoleum jakoby postupně zapomínalo. Po komunistickém převratu v roce 1948 byl(o) záměrně ponechán(o) svému osudu. Až v devadesátých letech dvacátého století se objevily první snahy o nápravu. Ty však pokaždé skončily bezvýsledně.
I přesto, že kolem stavby proudí denně stovky lidí, zůstává díky dlouholetému nezájmu v žalostném stavu. Bez známek údržby a pod nájezdy vandalů postupně chátrá.
Mauzoleum jugoslávských vojínů je nejen opomíjeným památníkem obětí první světové války, ale i architektonicky zajímavou budovou. „Mauzoleum jugoslávských vojínů stojí v olomouckých Bezručových sadech od roku 1926 a navrhl jej tehdy architekt Hubert Aust, mimo jiné i autor mohutné stavby Husova sboru na Legionářské ulici a také žák slavného prvoligového architekta Josipa Plečnika.“ 
Chátrání historických budov a památek je tématem stále aktuálním. Nejčastějšími důvody je nedostatek financí vlastníka objektu nebo nevyjasněné vlastnictví, které opět vede k tomu, že se o památku nikdo nestará. Mauzoleum jugoslávských vojáků je specifickým případem kombinace obou důvodů. Město Olomouc má dle zaznamenaných výpovědí na opravě objektu zájem, není však jeho vlastníkem. „Město Olomouc by mohlo zajistit prostředky na obnovu mauzolea, v katastru nemovitostí je však jako vlastník zapsáno Velvyslanectví Jugoslávie, tedy dnes již neexistující subjekt [...]“ informovala Silvie Malinovská ze zahraničního oddělení olomoucké radnice.  „Aby mohlo město Olomouc památník opravit, muselo by se všech šest nástupnických zemí dohodnout na bezplatném darování mauzolea právě do rukou města.“
Zdůvodnění volby tématu
Specializací, kterou jsem si zvolila, je televizní a politická žurnalistika. Pro televizní reportáž jsem měla v úmyslu zvolit takové téma, které by bylo z technického hlediska dobře zpracovatelné, zároveň se ale nejednalo jen o sérii rozhovorů (například s politiky). Mou snahou bylo využít více zdrojů pro vizuální rozmanitost konečného výstupu. Zároveň jsem měla v úmyslu zpracovat reportáž, která by se regionálně vázala k Olomouci. Tím bych si usnadnila technickou stránku natáčení. Zapůjčit si kameru, stativ a mikrofon jsem totiž měla možnost pouze na Katedře žurnalistky (případně v Audiovizuálním centru) Univerzity Palackého v Olomouci. Vzhledem k možnosti využití školní střižny, bez které bych svoji závěrečnou práci nemohla dokončit, bylo natáčení v Olomouci (a nejbližším okolí) nasnadě.
Politická specializace mi umožnila zpracovat téma, které zajímalo především mě osobně.
Chátrání historických budov a památek považuji za neúctu k předkům, kulturnímu a historickému vědomí národa. Proto mě v podstatě celé studium na Univerzitě Palackého v Olomouci zajímalo, proč v jednom z nejfrekventovanějších olomouckých parků chátrá anonymní budova s antickými sloupy a dvojjazyčným nápisem nad vstupní branou. První namátkové rešerše v novinách a nalezená televizní reportáž mě utvrdily v tom, že zvolené téma chci zpracovat i já. Jak již bylo řečeno výše, chátrání památek je věcí stále aktuální a je právě na novinářích, aby na tyto problémy upozornili.
Spolu s touto problematikou se nad zvoleným tématem tiše vznáší i nevyřčená otázka etiky a úcty k mrtvým. Téměř 1200 padlých vojáků si jistě nezaslouží, aby na jejich místě odpočinku po nocích polehávali lidé bez domova a ničili ho vandalové. Vždyť na obecních hřbitovech je podobné chování též nepřípustné.
V době vlastního zpracování projektu vyšel v novinách rozhovor  s učitelem Jaroslavem Hudským, který ve svém volném čase dobrovolně stará o Vojenský hřbitov na Černovíře, proto jsem se ve své reportáži rozhodla alespoň okrajově zmínit i toto pietní místo. Z tematické i historické stránky vhodně konvenuje s hlavním tématem.
Zároveň v tuto dobu probíhala rekonstrukce silniční sítě a úprava dřevin v Bezručových sadech. I v této souvislosti se nabízí otázka, proč má být mauzoleum i nadále jedinou zanedbanou součástí tohoto parku.
Posledním důvodem pro natočení reportáže o Mauzoleu jihoslovanských vojínů byl můj celoživotní zájem o dokumentární film. Poprvé se mi naskytla možnost použít některé filmové postupy tohoto žánru během vlastního natáčení.
Předchozí zpracování problematiky
Téma chátrání Mauzolea jihoslovanských vojínů bylo během posledních deseti let v médiích zpracováno několikrát. Celkem třikrát bylo zpracováno pro Olomoucký deník.
Autor článku z roku 2008, který vyšel v Olomouckém deníku, se Mauzoleu jihoslovanských vojínů věnuje v souvislosti s návštěvou srbské delegace v Olomouci, která si objekt přijela prohlédnout. „V květnu letošního roku se byli Srbové na mauzoleum podívat, ale zatím není jisté, že stavbu opraví. Tato stavba je přitom zapsána na seznamu nejohroženějších nemovitých památek Národního památkového ústavu“ . Dva roky před Srby (tj. v roce 2006) se o mauzoleum zajímali představitelé Slovinska, ti však od záměru jeho rekonstrukce upustili. Zásadním problémem památníku je jeho době nejasný vlastník. Ačkoliv náklady na stavbu mauzolea ve své době uhradila Československo-jihoslovanská liga, bylo mauzoleum později darováno Jugoslávii. Ta je jako vlastník objektu zapsána i v katastru nemovitostí. Rozpadem Jugoslávie se vlastnictví mauzolea zkomplikovalo. Vzniklo celkem šest nástupnických států , které se zároveň staly i vlastníky objektu. Město Olomouc, ani stát Česká republika tedy nemá možnost jakkoliv zasáhnout do cizího vlastnictví, i přesto, že technicky vzato stojí na jeho území. Jedná se totiž o exteritorium cizího státu.
Dalším zpracováním tématu je reportáž Zuzany Glacové pro Českou televizi, která byla vysílána 11. 10. 2009 . Rok po návštěvě srbské delegace se situace nijak nehnula z místa. Národní památkový úřad sice několikrát žádal město Olomouc o vyřešení situace, to se však k památce nehlásí. Stejný nezájem projevuje i Ministerstvo kultury České republiky. „Podle Jana Kubeše (zástupce Národního památkového úřadu) je ale hlavní problém v tom, že i když se památka opraví, bude to naprosto nevýdělečný objekt. A proto se k němu nikdo nechce znát.“ 
Cíl práce
V novinových článcích i televizní reportáži se autoři zabývají především otázkou vlastnictví mauzolea a finanční stránkou případné rekonstrukce. Stejně jako autor zpravodajských textů pro Olomoucký deník, Jiří Mareček, se redaktorka České televize Zuzana Glacová nevěnuje historii mauzolea, ani do své reportáže nezahrnula názor laické veřejnosti. Oba autoři ve svých výstupech citují zástupce Magistrátu města Olomouce a zástupce Památkového ústavu, v případě televizní reportáže je citován i mluvčí Ministerstva kultury.
K této práci jsem přistoupila s vědomím, že plánované rozhovory se zástupci města Olomouce a Národního památkového ústavu budou podobné těm již zveřejněným (zvláště pak v případě, že se okolnosti kolem mauzolea dramaticky nezměnily). Kvůli objektivitě reportáže jsem je nemohla vynechat a zároveň jsem doufala, že se snad dozvím nové informace o stavu památky.
Za cíl práce jsem si ale určila především zasvětit diváka do důvodu výstavby objektu. Dále jsem chtěla poukázat na neméně důležitou souvislost s Vojenským hřbitovem na Černovíře.
V žádném předchozím mediálním výstupu nebyl zmíněn architekt objektu pan Hubert Aust, který se v Olomouci mimo jiné podílel i na projektu přestavby budovy Husova sboru. Proto jsem chtěla na tuto osobu poukázat a natočit i ostatní olomoucké stavby, na jejichž výstavbě či renovaci se podílel. Díky těmto souvislostem by byla vyzdvihnuta i historická souvislost stavby v kontextu jiných budov, které v Olomouci denně vídáme.
K těmto sekvencím jsem se rozhodla přidat další, ve které bych divákům nastínila několik architektonických specifik mauzolea.
Spokojenost veřejnosti se současným stavem mauzolea jsem se rozhodla zjistit dotazováním lidí procházejících Bezručovými sady. Díky tomu jsem do svého projektu mohla zařadit další žánr, který v reportáži Zuzany Glacové ani v novinách v souvislosti s tímto tématem zatím nebyl použit.
Vzhledem k tomu, že budova na první pohled nepřipomíná pietní místo či hrobku, mě také zajímalo, jestli respondenti vůbec vědí, k čemu tato stavba slouží.
Dále jsem oslovila jistého pana doktora z Katedry teorie práva a právních dějin Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, aby mi pomohl vyjasnit právní situaci vlastnictví mauzolea. Doufala jsem, že nový a odborný právnický vhled do této problematiky by mohl přinést uspokojující a snad i jednodušší řešení, než je souhlas všech nástupnických států s odevzdáním objektu do rukou města.

Postup práce
Přípravné práce
Ještě před samotným zadáním Samostatného projektu jsem si v novinových článcích a na internetu vyhledala základní informace o Mauzoleu jihoslovanských vojínů. Teprve potom jsem s klidem mohla začít pracovat na tématu, u kterého byly dostupné zdroje, a zároveň nebylo ještě zpracováno natolik, aby už nic nového natočit nešlo.
Následovalo vyhledávání informací v knižních fondech.  Zde jsem zjistila překvapivou věc a to, že tématu mauzolea nebylo kromě knihy Tajemná Olomouc , kde je mu věnována kapitola, nebylo napsáno více než pár řádků textu. Co se fotografií v knihách týče, našla jsem tuto budovu zvěčněnou na dvou fotografiích, které by se pro moji reportáž hodily. Použita byla nakonec jen jedna v úvodní sekvenci.
Protože jsem v reportáži měla v úmyslu dodat záběrům z Vojenského hřbitova na dramatičnosti a ilustrovat rozhovory se zástupci městských a státních institucí, vyhledala jsem vhodný obrazový materiál, který se týkal první světové války a historie města Olomouce. Tím se stala kniha Obrazové dějiny první světové války a Album starých pohlednic.
Dalším bodem bylo obhlédnout exteriéry, ve kterých jsem měla v plánu natáčet a domluvit si rozhovory na Národním památkovém ústavu, Magistrátu města Olomouce a Právnické fakultě.
Samotný scénář jsem dopředu nepsala, pouze jsem si určila hlavní body a cíle své práce (viz výše). Tento postup je typický pro natáčení dokumentárních filmů i publicistických reportáží, u kterých není jasné, jak se nakonec dané téma (problém) vyvine. Ač by to na první chvíli mohlo vypadat nerozvážně, musím dodat, že se mi tento postup osvědčil. V kombinaci s připravenými scénami (jako bylo natáčení na hřbitově či Národním památkovém úřadu)  sleduje divák záběry z okolí mauzolea, spontánní anketu kolemjdoucích a krátký „stand-up“ ze studia, ve kterém moderátorka oznamuje, že jí vedení Majetkoprávního odboru Magistrátu města Olomouce odmítlo poskytnout rozhovor. Vznikl tak autentický a věrohodný materiál.
Dopředu jsem si vypracovala komentáře k úvodním dvěma „stand-up“ sekvencím. Další komentáře jsem nahrávala a střihala do reportáže až po natočení hrubého materiálu.
Natáčení
Vlastní natáčení bylo náročné hlavně časově díky přesunům z doslova „jednoho konce Olomouce na druhý“. Za první dva dny jsem stihla natočit většinu materiálu. Třetí den jsem se rozhodla přetočit úvodní „stand-up“ a anketu, která se na poprvé nepovedla podle mých představ. Poslední den natáčení jsem také dotočila několik komentářů k natočeným sekvencím na hřbitově a u mauzolea, ve kterých nebyl dělán komentář ihned na mikrofon. Také jsem si pořídila obrázky z vybraných knih, které naopak vyplnily dlouhé sekvence rozhovoru v Národním památkovém ústavu.
Střižna posloužila k natočení „stand-up“ komentáře o nevůli zástupkyně Majetkoprávního odboru dát nám interview. Vzhled záběr jsem si „půjčila“ od reportérů publicistických pořadů, kteří obdobně vyplňují hluchá místa ve svých reportážích.
Při natáčení jsem střídavě používala stativ. Osvědčil se především u „stand-up“ sekvencí, které jsou poměrně dlouhé. Dále jsem ho využila při natočení delších panoramatických záběrů mauzolea a to proto, aby se obraz netřásl a záběr byl pokud možno plynulý. Na stativu byla natočena i druhá, konečná verze ankety. Po prvním pokusu, který se nezdařil, a který divák neuvidí, vypadá ten druhý natočený ze stativu opravdu lépe.
Naopak bez stativu jsem natáčela fotografie z knih, záběry z Vojenského hřbitova (první sekvence před bránou končí tak, že ji redaktorka otevře a vstoupí na hřbitov, proto bylo nutné, aby kameraman držel aparát v ruce).
V sekvencích, ve kterých pokládám otázku respondentům na ulici nebo mluvčímu NPÚ, jsem se rozhodla netočit moderátorku, ale předtočit si pouze zvukovou stopu a tu doplnit jinými – ilustračními – záběry. To mi dalo větší prostor pro střih natočeného záznamu. Díky tomu se mi podařilo co nejvíce eliminovat postavu moderátora a zbytečné „stand-up“ záběry moderátora a ponechat jen jeho hlas jako průvodce reportáže.
Střih
Největším úskalím projektu byl střih. Ten zabral nejvíce času. Nejdříve bylo nutné nahrát vybrané natočené sekvence do programu Avid Xpress Pro.(sem se snad hodí aspoň větička o tom, proč právě tento program) Poté jsem je začala střihat v logické souvislosti za sebou. Následovalo překrývání některých „nudných“ vizuálních sekvencí fotografiemi z knih. Ty bylo třeba pomocí funkce „picture in picture“ upravit.
Nakonec přišla na řadu audio-stopa, kterou bylo nutné doplnit o zvláště natočené komentáře. Zvukové části záznamu bylo třeba upravit tak, abych předešla nevítaným šumům a ruchům. Dále jsem musela sjednotit hlasitost všech zvukových stop.
V neposlední řadě jsem doplnila titulek se jménem památkáře z Národního památkového ústavu. Další titulky nebyly třeba.
Po závěrečném „stand-up“ vstupu přechází poslední záběr plynule do tmy.
Sebehodnocení
Největším úskalím při natáčení reportáže byla neochota ze strany Magistrátu města Olomouce. Konkrétně vedoucí Majetkoprávního odboru s námi odmítla natočit rozhovor z toho důvodu, že Mauzoleum jihoslovanských vojínů není majetkem města, ale jiného státu. Odkázala nás na tiskového mluvčího města. Toho jsem se rozhodla kontaktovat, protože bych se od něj s největší pravděpodobností nedozvěděla žádné nové informace (stejně jako jsem nic nového nezjistila na Národním památkovém úřadu).
Také se nepodařilo uskutečnit rozhovor s právním expertem, který měl dle mého očekávání vnést nový pohled na právní situaci kolem vlastnictví mauzolea.
V budoucnu by jistě bylo vhodné kontaktovat velvyslanectví či zástupce všech nástupnických států bývalé Jugoslávie  a žádat po nich vyjádření ke stavu pohřebiště jejich vojáků, které je v katastru nemovitostí zapsáno jako vlastnictví Velvyslanectví Jugoslávie.
Přínos své reportáže vidím v rozšíření informací o důvodu a pozadí výstavby Mauzolea jihoslovanských vojínů. Dále považuji za důležité, že tato stavba byla dána do historické souvislosti s Vojenským hřbitovem v Olomouci-Černovíře. Těší mě, že jsem zmínila i zapomenutého olomouckého architekta Huberta Austa. Oživením jinak neveselé reportáže je jistě anketa s lidmi, které jsme dotazovali v blízkosti pietního místa.
Pokud bych měla hodnotit zpracování svého samostatného projektu, pak bych začala komentářem přípravných prací, které předcházely natáčení. Myslím, že se mi podařilo v dostatečném předstihu domluvit veškeré technické zařízení a zázemí i potřebné rozhovory. Samotné natáčení zabralo díky změnám počasí a závěrečným dotáčkám asi tři dny. Největším úskalím se stal střih materiálu. Po téměř dvou letech, kdy jsem neměla příležitost se střihovým programem pracovat, mi trvalo více času se v něm opět zorientovat.
Závažným technickým problémem, který se objevil po posledním dni natáčení, byla vada videokamery, která začala hlásit technický problém. Prachem zanesené „hlavy“ kamery mi znemožnily okamžité přenesení natočeného materiálu do počítače. Proto jsem musela kontaktovat vedoucího práce, který mi zanesenou kameru vyměnil za funkční.
Závěr
Doufám, že moje reportáž naplnila divácká očekávání a přinesla nový vhled do situace kolem Mauzolea jihoslovanských vojínů. Čas, který jsem přípravou této práce strávila byl pro mne přínosný a doufám, že stejně tak bude přínosná i reportáž, kterou jste měli příležitost shlédnout.
Dalším novinářům a badatelům, kteří by problematiku mauzolea chtěli rozvinout, bych doporučila oslovit velvyslanectví všech nástupnických států bývalé Jugoslávie a právní experty. Snad se jim podaří najít vhodné řešení, díky kterému by se z chátrajícího anonymního objektu opět stalo pietní místo, jaké si zde pohřbení vojáci zaslouží.
Literatura

VINKL ÁT,Pavel; TICHÁK, Milan. Album starý pohlednic-Olomoucko. Liberec : 555, 2001. 155 s.

WIEST, Andy; PAZDERA, David. Obrazové dějiny první světové války. Praha : Euromedia Group - Knižní klub, 2008. 264 s.

SCHINDLER, Antonín. Tajemná Olomouc : aneb Olomouc jak ji neznáte III.. Olomouc : Votobia, 2003. 125 s.

Předchozí zpracování tématu

MAREČEK, Jiří. Olomoucky.denik.cz [online]. 13.5.2008, aktualizováno 14.5.2008 [cit. 2011-04-28]. Srbové slibují: zničené mauzoleum ve Výpadu opravíme. Dostupné z WWW: .

GLACOVÁ, Zuzana. Ct24.cz [online]. 11.10.2009 [cit. 2011-04-28]. V Olomouci chátrá mauzoleum, původní vlastník nemá zájem. Dostupné z WWW: .

HORKÁ, Simona. Olomoucky.denik.cz [online]. 29.12.2008, aktualizováno 30.12.2008 [cit. 2011-04-28]. Mauzoleum ve Výpadu: návštěva Srbů s opravou nepohnula. Dostupné z WWW: .

Další novinové články k tématu

CHALUPA, Tomáš . Sedmička [online]. 14.4.2011 [cit. 2011-04-28]. Černovír: hroby vojáků zpustly. Dostupné z WWW: .