Metropol-poslední klasické kino v Olomouci

1. CÍL

Téma předkládaného samostatného projektu nese název Metropol-poslední klasické kino v Olomouci. Metropol je posledním klasickým olomouckým kinem a již několik let (především od roku 2005, kdy bylo otevřeno multikino CineStar) bojuje o přežití.  V minulém roce však odstoupil dlouholetý ředitel Jan Joukal, který kino vedl od roku 1991, a přenechal tento nelehký úkol (dle jeho slov) mladším. Nové vedení přišlo s nápadem profilovat Metropol jako artové kino a rezignovat na boj s multiplexem, což se po několika měsících ukázalo jako finančně nereálné. V listopadu loňského roku tedy prošlo digitalizací a stalo se pro CineStar opět konkurencí. Díly digitalizaci se urychlilo promítání premiér asi o měsíc, návštěvnost se několikanásobně zvýšila. Výkonná ředitelka Zuzana Kelnarová i dramaturgyně Irena Chmelová si však uvědomují, že v dnešní době se pouze klasickým promítáním není kino schopno uživit. Nabízí proto i doplňkové služby jako například pronájem kinosálu. Ve zrekonstruovaném předsálí byla otevřena kavárna s celodenním provozem, kde se prý v budoucnu budou snažit rozjet snídaňová menu. Zakoupení jídlo i pití si divák může vzít s sebou do sálu, což opět naznačuje jisté přiblížení multikinu. Stručně řečeno se kino snaží udržet naživu i za cenu, že občas sklouzne do mainstreamové roviny. Cílem je tedy natočit reportáž o úspěších či neúspěších nové image tohoto kina, která je dílem právě nového vedení, shodou okolností složeného především ze současných i bývalých studentů Univerzity Palackého. Zmíněna budou i ostatní kina, která působila v Olomouci po roce 1989 v rámci organizace Olomoucká kina s.r.o., která byla donedávna i provozovatelem Metropolu. Ten však loni v listopadu v souvislosti s digitalizací přestoupil k organizaci DCI KINO Olomouc. Reportáž je tedy i jakýmsi ohlédnutím za uplynulým rokem a nahlédnutím do blízké budoucnosti, především ve vymezení problémů, s nimiž se kino snaží bojovat a jaké taktiky při tomto boji využívá. Ideálním formátem pro naplnění těchto cílů by byla zpravodajská reportáž, ta však vzhledem k požadované délce nepřipadá v úvahu. Klasická zpravodajská reportáž, ať už regionální či celostátní úrovně, mívá délku cca minutu a dvacet vteřin až minutu a čtyřicet vteřin. Zvolené téma rovněž přináší příliš široké spektrum informací, nebylo by tedy možné problematiku kompletně zpracovat během zmíněné minuty a půl. Zvolila jsem tedy reportáž zpravodajsko-publicistickou, která je tedy cílem a zároveň prostředkem k naplnění cílů dílčích. Primárním cílem je tedy kompletní zmapování problematiky a její přiblížení divákovi. Ze sekundárních cílů jmenujme cíl natočit zcela samostatně smysluplnou reportáž, jež by byla uplatnitelná v některém z následujících pořadů.

Reportáž by se nejlépe hodila do Zpráv Olomoucké televize ZZIP vysílaných na Městském informačním kanále (MIK). Zde by však bylo třeba ji zkrátit na maximálně tři minuty, aby měla přibližně stejnou délku, jak zprávy v sekci Kultura vysílané na tomto kanále. MIK sledují převážně obyvatelé Olomouce, reportáž by zde tedy našla uplatnění především díky zájmu diváků o to, co se děje v místě jejich bydliště a co se jich bezprostředně týká.

Svou práci bych nabídla i pořadu Týden v regionech na České televizi, který vysílá rozšířené reportáže z Moravskoslezského, Olomouckého a Zlínského kraje o délce kolem čtyř minut, tedy korespondující s rozsahem mé reportáže.

Další variantou je pořad televize NOVA Střepiny. Zde jsou však události podávány s důrazem na vyjádření vlastního názoru, objektivita ustupuje stranou a dává prostor infotainmentu. Pro tyto účely by tedy bylo třeba reportáž poněkud „zbulvarizovat“. Rovněž si nedělám iluze, že by například obyvatele Prahy zajímalo olomoucké kino, pokud by byl však Metropol posledním klasickým kinem v České republice, našla by i zde má práce své uplatnění.

2. ZDŮVODNĚNÍ VOLBY TÉMATU

Zvolené téma především koresponduje s absolvovanou tematickou specializací a to se specializací kulturní. Problematika klesající návštěvnosti klasických městských kin navíc představuje aktuální problém v oblasti kulturního dění v České republice i ve světě. Co se technického zpracování týče, měla jsem možnost vybrat si mezi profilací televizní a psanou. Rozhodla jsem se pro méně pohodlnou cestu, především co se náročnosti zpracování týče. Televizní reportáž vyžaduje mnohem více technické zdatnosti i času, pro tematiku kin je však vhodnější, dynamičtější. Psaný text by rovněž bylo vhodné doplnit alespoň o fotografie nového předsálí nebo o snímky budovy ze starších let. Audiovizuální forma však dle mého názoru vystihne problém výstižněji.

Ve výběru tématu figurovaly i osobní důvody. Nesouhlasím totiž s názorem „vždyť si ten film můžu doma stáhnout zadarmo“. Podle mne je atmosféra klasických kin i multiplexů jednoduše nenahraditelná, i když každá po svém. Samozřejmě není ve finančních silách jedince chodit na všechny filmy do kin, jednou za čas je to však příjemná změna. Také si myslím, že by bylo škoda, kdyby Olomouc o posledního zástupce z řad klasických kin nadobro přišla. Jelikož jsem v Olomouci vyrůstala, pojí se historie Metropolu s mými prvními návštěvami kina a tedy s osobními vzpomínkami.

Jedním z vedlejších důvodů volby tohoto tématu je i blízkost a dostupnost, tudíž i minimální problémy s dopravením techniky zapůjčené z audiovizuálního centra Univerzity Palackého na místa natáčení.

3. ZDROJE/STAV PROBLEMATIKY

Po výběru tématu logický následoval krok, ve kterém bylo třeba zmapovat dostupné informace a pro sestavení samotné „košilky“ je doplnit o poznatky získané mou osobou. Většinu informací mi poskytla současná ředitelka kina Metropol Zuzany Kelnarové. Bylo mi sděleno, že o Metropolu byly nedávno v souvislosti s listopadovou digitalizací natočeny dvě reportáže – první České televize, druhá Primy. Odvysílána prý byla jen první zmíněná, tedy reportáž Moniky Bezuchové vysílaná v Událostech na ČT 1 a na ČT 24 dne 18. listopadu 2011. Pojednávala o nutnosti digitalizace klasických kin, popsala proces natažení nového plátna a umístění nového promítacího stroje. Upozornila i na novinku v podobě 3D promítání a s tím spojenými brýlemi, které si diváci z hygienických důvodů nebudou půjčovat, ale kupovat za poplatek 30 korun si tak odnesou domů z kina i zajímavý suvenýr. Zmíněna byla i výhoda, kterou digitalizace přináší, a to dostupnost filmů již do týdne od premiéry a zvýšení konkurenceschopnosti oproti předchozímu období, kdy diváci čekali na uvedení filmu v Metropolu i více než měsíc.  Kompletní uchopení problematiky však v televizi dosud zpracováno nebylo.

V oblasti tištěných médií se opět setkáváme především s problémem digitalizace. Na zpravodajském serveru ČTK www.ceskenoviny.cz byl 22. ledna 2012 článek o nutnosti digitalizace tuzemských kin. Od roku 2013 nebudou již filmy distribuovány na klasických filmových kopiích, ale pouze v digitální formě, kinům, která nejsou vybavena digitální technologií, tedy hrozí zánik. Moderními digitálními technologiemi je podle ČTK vybavena jen necelá čtvrtina biografů. Digitalizováno je nyní v Česku všech 26 multikin a 106 klasických kin. Článek dále uvádí, že právě v Olomouci se digitalizace vyplatila a shrnuje náklady na 3,3 miliony korun, z čehož 2,2 miliony přispěl magistrát. Kino rovněž dostalo dotaci od Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie.  17. února 2011 informoval studentský týdeník Žurnál o otevření Metropolu v novém, představil také vedení z řad studentů Univerzity Palackého. 12. prosince 2010 uveřejnil Olomoucký deník rozhovor s Janem Joukalem na téma jeho odchodu z vedení Metropolu. Joukal zde uvádí, že se mu nová vize kina zamlouvá a že bude svým nástupcům v případě jejich zájmu nápomocen.  25. listopadu 2010 stejný zpravodajský portál informoval o plánované lednové proměně Metropolu v artové kino s kavárnou.

V rádiích jsem žádné informace, kromě informování o programu kina nezaznamenala. Po prozkoumání dostupných zdrojů tedy lze uvést, že kompletně nebyla tato problematika dosud zaznamenána a zpracována. Veškeré mediální výstupy se dosud zabývaly pouze digitalizací nebo znovuotevřením zrekonstruovaného kina s novým vedením v čele. Důraz není v žádném z mediálních sdělení kladen ani na zmíněnou profilaci v artové kino, od které Metropol upustil, jelikož byla atraktivní pouze pro vyhraněnou a úzkou skupinu diváků, tudíž nebyla z dlouhodobého hlediska finančně udržitelná. Proto tedy přešlo v listopadu kino Metropol na digitální projekce a snaží se opět Cinestaru konkurovat, což se mu alespoň prozatím daří. Vedení kina si však uvědomuje, že není schopno uživit se pouze klasickými projekcemi, nabízí tedy různé doplňkové služby jako např. pronájem kinosálu, o který je díky kapacitě převyšující pět set padesát míst velký zájem. Program kina je rozdělen do několika tematických cyklů, divák tedy ví, zda jde na artový film, zamilovanou komedii, dokument, film zvolený v rámci filmového jukeboxu, přímý přenos z Metropolitní opery nebo pařížského a moskevského baletu. Každá programová sekce má samozřejmě i svůj název, z nejznámějších jmenujme například Filmjukebox, 3D, 35MM, Artový blockbuster, Metrocool, Metroromantika, Dokument, Metroplay apod. Snahu tedy kinu rozhodně upřít nelze, problém však pravděpodobně vězí v nedostatečné propagaci. Tomu nasvědčuje i minimální počet mediálních výstupů za poslední rok. Rovněž jeden z respondentů, který se do Olomouce přistěhoval v září z Prahy (což jsem zjistila mimo kameru), uvedl, že kino Metropol vůbec nezná. Snahou o propagaci bylo snad jen promo vytvořené Markem Partyšem, kde je Metropol prezentován jako „vaše domácí kino“. Příspěvek je dostupný na Youtube i na webových stránkách Metropolu, mezi širokou veřejností se o něm ale neví. Bylo by tedy třeba propagační video více propagovat.

4. IDEOVÝ PLÁN

S navrhovaným tématem jsem nejprve navštívila vedoucího práce magistra Jiřího Vrbu. Předložila jsem mu dva návrhy. První, o Expozici času ve Šternberku jsme po domluvě zavrhli ze dvou důvodů. Zaprvé by bylo problematické natočit na dané téma reportáž delší než minutu a půl. Problém s umístěním výstavy času, jež je dominantou a chloubou šternberského obyvatelstva, se řeší již několik let. V současné době je problém konečně vyřešen, Expozice času se z hradu přestěhovala do samostatné budovy a zdá se, že místní o jejich raritu již nikdo nepřipraví. Nenabízí se zde ale žádná vedlejší informační linie, kterou by bylo možné v reportáži rozvést. Zadruhé je pro mne Šternberk, přestože se jedná o místo mého trvalého bydliště, hůře dostupný než Olomouc, kde se pohybuji téměř neustále.

Cílem tedy je natočení kvalitní reportáže jak po technické, tak po obsahové stránce. S realizací mi pomohl i ochotný přístup ředitelky kina i kavárny Zuzany Kelnarové, za kterou jsem se vydala ihned po prozkoumání dostupných internetových zdrojů. Ochotně odpovídala na mé dotazy, upřesnila mi některé personální změny, o kterých jsem neměla možnost se na internetu dozvědět, a domluvili jsme se na termínu natočení rozhovoru. Díky ní jsem se taktéž dozvěděla o tom, že Metropol od profilace artového kina upustil, tato informace totiž v médiích vůbec nezazněla. Pro oživení reportáže jsem se rozhodla oslovit několik občanů v centru Olomouce a zeptat se jich, zda preferují Metropol či CineStar a jaké je k volbě vedou důvody. Tento prvek byl zvolen z důvodu přiblížení tématu širšímu okruhu veřejnosti, protože právě jim je reportáž určena.

U televizní reportáže je zásadní uvědomit si, že divák nemá možnost reportáž zastavit, vrátit se k nejasnému nebo zajímavému místu. V dnešní době sice existuje možnost archivů pořadů na internetových stránkách, ovšem primárně musí reportér počítat s tím, že recipient tuto možnost nemá a klást důraz na srozumitelnost. Dalším kritériem je logická výstavba textu v reportáži, na kterou je třeba dbát již u přípravy. Ujasnila jsem si tedy, co vše je nezbytné uvést, co naopak můžeme vynechat. Rovněž je třeba dbát na základní pravidla při natáčení a stříhání reportáží, například že je žádoucí střídat synchronní a asynchronní prvky a neřadit dvě a více vyjádření těsně za sebe, ale proložit je asynchronem. Pokud je však nutné mít více synchronních výpovědí bezprostředně za sebou, jako např. v anketě, je nutné zabírat respondenty jednou zleva podruhé zprava. Vyjádření mluvčích, ředitelů apod. je nutné logicky zakomponovat do samotného textu reportáže, aby byla zachována koheze a koherentnost textu reportáže.

5. POSTUP PRÁCE

Prvním krokem tedy bylo vymyšlení tématu, jehož volba a důvody k této volbě vedoucí byly zmíněny výše. Druhým krokem jsem zvolila rešerši a získání informací z mediálních výstupů, které se věnovaly olomouckému kinu Metropol v průběhu posledních dvou let, respektive od události znovuotevření po rekonstrukci předsálí. Ve třetím kroku jsem prostřednictvím e-mailu kontaktovala ředitelku a provozní Metropolu. Jelikož se mi po delší dobu nedostalo odpovědi, vydala jsem se do kina osobně. Tam jsem zastihla slečnu Kelnarovou, která se velice omlouvala, za to, že neodpověděla a zdůvodnila to časovou vytížeností. Vzápětí mi sdělila několik cenných informací, například personální změny nedávné doby-v podstatě si vyměnili role s Irenou Chmelovou, která bývala ředitelkou a nyní děla dramaturga, Zuzana Kelnarová naopak povýšila z provozní na výkonnou ředitelku Metropolu i společnosti DCI KINO Olomouc s.r.o., která kino v současné době spravuje. Nová ředitelka tedy přislíbila spolupráci, jak na rozhovoru, tak ohledně poskytnutí dobových fotografií a dalších potřebných materiálů. Nebylo lehké najít společný termín a skloubit jej s právě probíhajícím festivalem Academia Film Olomouc (AFO). Ale povedlo se a zbývala část nejklíčovější- samotné natáčení.

Natáčení probíhalo v úterý 17. dubna od deváté hodiny ranní, kdy jsem měla domluvenou schůzku s výkonnou ředitelkou Zuzanou Kelnarovou a dramaturgem Irenou Chmelovou. Měla jsem pro ně připravené otázky, které jsem jim samozřejmě v souladu se žurnalistickou etikou zaslala předem. Obě členky vedení Metropolu jsou zvyklé komunikovat s novináři, samotný rozhovor tedy proběhl bez komplikací během necelé půlhodiny. Jedinou chybou bylo selhání techniky v tu nejnevhodnější chvíli, konkrétně v momentě klíčové výpovědi ředitelky. Naneštěstí jsem si tohoto asi třívteřinového výpadku zvuku všimla až po samotném natáčení. Bylo tedy nezbytné přepsat část scénáře reportáže, tedy nahradit zlomek synchronu pronášeného Zuzanou Kelnarovou mnou namluveným synchronem.

Součástí ideového plánu bylo i načasování reportáže. Jelikož záběry prázdného kina by nebyly pro danou práci dostačující, zvolila jsem natáčecí den v týdnu, kdy se konal Academia Film Olomouc (AFO). Na desátou tedy přicházeli děti ze základních a středních olomouckých škol na promítání filmu o francouzském biologovi Louisi Pasteurovi. Získala jsem tedy záběry prázdného i plnícího se sálu, které byly později využity do asynchronů. Dále byly natočeny interiéry budovy kina, především zrekonstruovaného předsálí a kavárny. Vzhledem k délce reportáže bylo třeba zachytit velké množství záběrů, abychom měli čím pokrýt asynchrony. Dalším bodem reportáže bylo oslovení náhodných kolemjdoucích a položení otázky, zda dávají přednost Metropolu nebo multikinu. V současné době je v Olomouci jediné multikinou a to CineStar, v rámci plánované galerie Šantovka však přibude další, proto byla otázka položena obecně a neptala se přímo na CineStar. Také měla zdůraznit, že tématem reportáže je spíše Metropol a problém konkurenceschopnosti klasických kin, ne důraz na soupeření Metropolu proti CineStaru. Zeptala jsem se deseti respondentů, poté jsem vybrala pět z nich s přihlédnutím k zachování objektivity, tedy aby nezaznělo pět výpovědí podporující to či ono kino, ale aby byly hlasy alespoň přibližně v rovnováze.

Zbývalo ještě natočit budovy zaniklých kin. První jsem se vydala ke kinu Central na Denisově ulici vedle Muzea moderního umění. Narazila jsem na budovu s oprýskanou omítkou a na prastarou vývěsku programu kina z let minulého století. Nad vchodem stále visel nápis KINO CENTRAL. Dalším objektem byla Kinokavárna Jas v pasáži Edelmmanova paláce. Zde jsem se zeptala několika starších občanů, kde přesně se tato kavárna nacházela. Dočkala jsem se několika výpovědí, mnohdy plných vzpomínek a nostalgie. Účel však byl splněn a vchod bývalé kinokavárny zaznamenán na kameře. Posledním stanovištěm bylo bývalé kino Lípa na Třídě Svornosti. I zde na mne čekal starý a neaktuální nápis KINO a nástěnky s již strženým programem.

S natočeným materiálem o délce téměř padesát minut jsem se vydala do střižny a nahrála všechny záběry do programu Sony Vegas, namluvila jsem asynchrony a podle jejich délky vybírala vhodné záběry. Nepříjemným překvapením byla rozdílná hlasitost jednotlivých částí. Jeden stand-up potichu, druhý nahlas, bylo tedy třeba zvuk v programu srovnat.

Po konzultaci první verze nahrávky s vedoucím práce jsem byla upozorněna na problémy a nedokonalosti, které je třeba odstranit. Bylo mi vytknuto přílišné množství tzv. nájezdů a nedostatek záběrů statických. Pro lepší srozumitelnost mi magistr Vrba navrhl jiné uspořádání výpovědních úseků. Záběry byly na základě připomínek nahrazeny, výpověď o ostatních zaniklých kinech jsem přeřadila na samotný závěr reportáže, což ze zprávy v podstatě utvořilo obrácenou pyramidu a bylo by ji tedy možno v případě potřeby zkrátit.

6. SEBEHODNOCENÍ

Vypracování samostatného projektu bylo pro mne přínosnou, v jistém smyslu však zcela novou zkušeností. S natáčením televizní reportáže jsem se během studia, konkrétně v rámci televizního praktika a workshopu již setkala. Mimo jiné jsem absolvovala praxi v olomouckém studiu České televize. Všechny mé předchozí zkušenosti však představovali především plnění funkce reportéra, najednou bylo zapotřebí zhostit se několikanásobné kameraman-redaktor-střihač-dramaturg-scénárista. Úkol to byl nelehký, při natáčení stand-upů dokonce nereálný, přizvala jsem si proto na pomoc spolužáka ze žurnalistiky, který mi pomohl s natáčením většiny záběrů. V praxi všech televizí, ať už České televize nebo redakční regionálních či studentských, točí reportáž minimálně dva lidé. Čím větší a významnější organizaci, tím více lidí se na tvorbě podílí. Jedinec však potřebuje alespoň při stand-upech pomoc

Velice kladně hodnotím výběr tématu, jelikož se opravdu jedná o zajímavou a aktuální problematiku, která se neřeší jen v Olomouckém kraji, ale představuje celorepublikový problém. Do kin chodí stále méně lidí, u klasických kin je úbytek nejmarkantnější. Jak již bylo zmíněno, od příštího roku nebudou už filmy distribuovány jinak než digitálně, několik dalších desítek klasických kin tedy jistojistě zanikne. Olomoucký Metropol svou počáteční profilací jako artové kino řešil situaci originálně, ovšem jak samotné vedení zjistilo, nelze se touto cestou uživit. Od této strategie tedy upustil a snažil se s multikinem držet krok. Bez digitalizace by tu kino již nejspíš nebylo. Olomoucký magistrát a však na digitalizaci přispěli částkou přes tři miliony a Metropolu se návštěvnost podstatně zvýšila. Na klasická představení chodí podle slov Ireny Chmelové kolem padesáti lidí, což sice není mnoho, nicméně je to dvojnásobek možná trojnásobek počtů dřívějších. Největším lákadlem stále zůstávají přímé přenosy z Metropolitní opery a pařížského a moskevského baletu. Vedení se snaží získat finanční prostředky rozmanitými způsoby, jednou z nich je například pronájem sálu pro různé účely. Jedna z klíčových myšlenek tedy je, že klasické kino se v dnešní době není schopno uživit jen promítáním, je třeba kreativní a schopné komunikační oddělení, dostatečná propagace a spousta nápadů, jak ušetřit, ideálně vydělat.

Rovněž pozitivní zkušenost představovala spolupráce s vedením Metropolu. Výkonná ředitelka Zuzana Kelnarová mi ochotně poskytla potřebné informace, rovněž natáčení proběhlo v příjemné atmosféře bez sebemenších problémů.

Jak již bylo zmíněno, vybrala jsem si natáčecí den korespondující s programem takovým způsobem, abych získala záběry diváků v kině, ne jen prázdných sedaček, konkrétně jsem tedy natáčení skloubila s představením promítaným v rámci AFA.

Bohužel se nezdařilo zachytit záběr rozhrnujícího se plátna, jelikož se v sále setmělo a kamera se nedokázala této změně přizpůsobit. Tento záběr, který měl reportáž symbolicky uzavírat, bohužel chybí. Pořízeno však bylo velké množství záběrů dalších, ať už interiéru, exteriéru nebo dalších budov zaniklých kin.

Celkově bych mé snažení zhodnotila opět kladně. Samozřejmě není reportáž na zcela profesionální úrovni, úrovní poloprofesionální bych si však můj počin nazvat troufla. Sebekriticky ale musím uznat, že například na mluveném projevu by bylo třeba ještě zapracovat. To je však záležitost několika měsíců, ne-li let tréninku, proto nebylo možné dovést artikulaci, kadenci a větnou melodii k dokonalosti během samotného natáčení. Uznávám tedy, že asynchrony jsou místy lehce monotónní. Na druhou stranu srozumitelné a zřetelné je dle mého názoru téměř každé slovo, objektivně to však musí zhodnotit jiní, jelikož sebehodnocení je a vždy bylo problematickou záležitostí.

Na první pohled nepodstatnou záležitostí, ve skutečnosti však jedním ze stavebních kamenů celého natáčení je počasí, které se naštěstí umoudřilo a práci mi nezkomplikovalo. Dva dny před natáčením hustě pršelo, v den mého natáčení se zázračně vyjasnilo. Jelikož je velká část záběrů (o stand-upech nemluvě) točena venku, jistě by déšť velmi nepříznivě ovlivnil podobu celého projektu.

Největší nesnáze nastaly při samotném střihu. Importovat natočený materiál z kazety do počítače nebyl problém, komplikace však nastaly při zjištění, že bylo vhodnější natočit více záběrů. Proto se některé záběry, především ze sálu kina mírně opakují. Nepříjemný byl i výpadek mikrofonu v momentě, kdy výkonná ředitelka Zuzana Kelnarová pronášela klíčovou větu, jež navazovala na předchozí část reportáže. Tento problém byl vyřešen mnou namluveným asynchronem, uvědomuji si však, že původní verze by logicky navazovala lépe.

První verze byla dle vedoucího práce lehce roztříštěná. Bylo mi vytknuto, že se toho snažím sdělit moc najednou a že to divák není schopen zachytit. Informace o ostatních zaniklých kinech tedy byla odsunuta na samotný závěr reportáže, s vědomím, že pokud bychom ji vypustili úplně, dávalo by sdělení smysl, jen by bylo cca o půl minuty kratší.  Což vzhledem k předepsanému rozsahu práce není v této situaci možné, hovoříme tedy o situaci jiné, například pokud by reportáž převzal třeba Městský informační kanál a požadoval rozsah tři a půl minuty.

Cíle natočit smysluplnou publicisticko-zpravodajskou reportáž a pomocí ní kompletně uchopit danou problematiku však byly alespoň dle mého názoru i přes všechna úskalí naplněny. Vyzdvihla bych především dynamičnost a zajímavost celé reportáže. Nebylo totiž snadné natočit souvislý čtyřminutový a ještě k tomu poutavý příspěvek. Hodnotit sám sebe je ale problematické, objektivní hodnocení náleží ostatním.

V budoucnu by se reportáž dala rozpracovat ve všech směrech, které jsem kvůli zachování kontinuity jen zmínila a dále nerozváděla. Zajímavý by byl například dokument o historii Metropolu i všech zaniklých kin, doplněný o rozhovory s pamětníky a dobové fotografické záznamy. Rovněž sledování dalšího vývoje plánovaných změn a jejich úspěšnost či neúspěšnost by pro olomoucké diváky a čtenáře představovala atraktivní téma. Výzvou by bylo navázat na příspěvek Marka Partyše a natočit nové, poněkud obsáhlejší propagační video. Jednoduše řečeno má kin Metropol obrovský potenciál, co se možných zpravodajských i publicistických výstupů týče.

7. ZDROJE

http://www.ceskenoviny.cz/kultura/zpravy/digitalizovana-je-ctvrtina-kin-ostatnim-hrozi-pristi-rok-zanik/744374

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/153540-kino-metropol-prochazi-digitalizaci-nabidne-i-3d-projekce/

http://www.sedmicka.cz/ostrava/clanek/osudy-ostravskych-kin-v-elektre-jsou-firmy-ve-svobode-vietnamska-trznice-hornik-uz-vubec-nestoji-229992

http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/hodolanske-divadlo-i-kino-lipa-stale-lezi-ladem-.html

http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/joukal-odchazim-ale-nova-vize-metropolu-se-mi-libi.html

http://www.zurnal.upol.cz/zprava/clanek/kino-metropol-se-od-unora-predstavuje-vnbspnovem-na-jeho-podobe-se-podileji-studentky-anbs/

PLACHÝ, Jan. Jak vzniká televizní zpravodajská reportáž. Olomouc: Katedra žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, 2008.