{youtubejw}8ndQDv10aKo{/youtubejw}
1. Cíl práce
Jako téma samostatného projektu na Katedře žurnalistiky, v profesní profilaci televizní žurnalistika a kulturní tematické profilaci, jsem si zvolila festival dokumentů v Jihlavě. Pro práci jsem zvolila název Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava s podtitulem Město a místo pro dokument?. Mým cílem je vytvořit videopořad, který festival nejen představí, ale bude se také tázat po zařazení samotného dokumentu do prostoru a jeho spojitosti s městem. Chci divákovi nabídnout jednak pohled dovnitř festivalového dění, jednak prostor k obecnější úvaze nad smyslem a přesahem podobných kulturních akcí a jejich možnostech v současném multikulturním prostředí. Z toho vychází i záměr, aby bylo video zajímavé a přínosné jak pro člověka, který o festivalu uslyší poprvé v životě, tak pro toho, kdo jej zná a navštěvuje delší dobu.
2. Téma
Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě (dále MFDF) znám více jak sedm let. Ve své práci jsem se pokusila nejen prezentovat filmový festival z mého rodného města, ale vznést i další otázku po jeho významu a smyslu. Téma z oblasti kultury jsem volila také s ohledem na druhý studijní obor filmovou vědu a můj celkový zájem o kinematografii. Ráda jsem využila příležitosti vytvořit video o mně dobře známém festivalu, který ve mně vzbudil zájem o dokumentární filmy a díky němuž jsem získala širší představu o oblasti autorského dokumentu a jeho výrazných českých zástupcích. Jako studentka Gymnázia jsem na festivalu pomáhala s organizací, v roce 2009 jsem zde absolvovala workshop Média a dokument, kde jsme se učili, jak psát o dokumentu. Samostatný projekt jsem tedy brala jako impuls k využití jiného média k reflexi jihlavského festivalu.
a. Dokumentární film
Na základě rozhovorů s jedním z hostů festivalu a anketních výpovědí účastníků také navrhnu možné názory na dokument obecně. S tímto žánrem se nejčastěji setkáváme v televizi. Kanál veřejnoprávní televize ČT2 se dokonce profiluje jako stanice uvádějící dokumenty a dokumentární pořady pro náročnější diváky. Význam a popularita jihlavského festivalu rok od roku vzrůstá, což dokládá např. zvyšující se návštěvnost, přesahování za hranice České republiky či rozrůstající se význam profesionální části festivalu. Mezi veřejností je nejznámější úspěch české dokumentaristky Heleny Třeštíkové, která v roce 2008 získala jako první Češka cenu Evropské filmové akademie za svůj dokument René. Film vznikl časosběrnou metodou, tzn. sledováním protagonistů a jejich natáčením po dlouhé období několika let, čímž se daří vedle zachycení průběhu života daného jedince zaznamenat i důležité společenské či politické události a probíhající změny na pozadí. Mezi další tvůrce užívající tuto metodu patří např. Tereza Kopáčová či tragicky zesnulý Pavel Koutecký, jehož dokument Občan Havel za něj dokončil dokumentarista Miroslav Janek. K dalším současným českým tvůrcům dokumentů patří jména Martin Mareček, Lukáš Přibyl, Jan Gogola ml., Lucie Králová či Linda Jablonská, ze starší generace Karel Vachek, kterému byla právě na letošním MFDF udělena Cena za přínos světové kinematografii. Většina dokumentaristů pořádá premiéry svých filmů na MFDF (v letošním roce byl poprvé k vidění kupříkladu Nesvatbov Eriky Hníkové, Vše pro dobro světa a Nošovic Víta Klusáka), častokrát přijímají roli členů české části poroty. Budiž to dalším dokladem o jihlavském festivalu jako středisku českého dokumentu.
Pražská Katedra dokumentaristiky byla od počátku Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění součástí Katedry režie. Oddělila se v roce 1961, v současnosti nese název Katedra dokumentární tvorby. Význam dokumentu byl podpořen i ze strany Českého lva, ceny udělované každoročně českým filmům, od roku 2008 poprvé i filmům dokumentárním (zpětně za období 1993 – 2007 jej získal Český sen, za rok 2009 jej získal Lukáš Přibyl za Zapomenuté transporty do Polska, za rok 2010 Helena Třeštíková za film Katka).
Vzrůstající popularitu dokumentů dokládá počet přehlídek a festivalů pořádaných v České republice. Tematicky zaměřený je Jeden svět, představující dokumenty s tematikou lidských práv, také Ekofilm pro filmy o životním prostředí a řada dalších menších festivalů. I některé festivaly věnované hraným filmům doplňují svůj program o dokumenty. Z pohledu filmových odborníků je důležitý Academia Film Olomouc zaměřený na populárně-vědecký dokument. V této chvíli je podstatné zmínit rozdělení dokumentů, jihlavský festival se zaměřuje na dokument autorský. Jeho měřítkem není tolik pravdivé zobrazení skutečnosti jako výpověď o ní skrze subjektivní umělecké zpracování. Co pojem autorský dokumentární film znamená, vysvětluje Guy Gauthier:
“Jako reakce proti dominující tendenci se začalo prosazovat umělecké zařazení dokumentárního filmu, který by tak patřil mezi uměleckou tvorbu jako kterýkoliv hraný film. [...] Dokumentární film má nějakého autora, tedy nese osobní znaky, tudíž je subjektivní. Toto zpochybnění objektivity, která byla často vyzdvihována ve jménu jakési mlčky předpokládané objektivity audiovizuálního záznamu, vrací autorovi jeho místo a podílí se na procesu legitimizace této podceňované oblasti.” 1
b. Specifika jihlavského festivalu
MFDF Jihlava, největší festival autorského dokumentárního filmu ve střední a východní Evropě, v roce 2010 završil čtrnáctiletou historii. Ve čtyřech soutěžních a několika nesoutěžních festivalových sekcích uvádí každoročně přes dvě stovky filmů. Sekce Opus bonum shrnuje to nejlepší, co vzniklo za rok ve světovém dokumentu, Mezi moři je určena pro střední a východní Evropu a Česká radost pro domácí tvorbu. Před třemi lety byla poprvé zařazena sekce s názvem Fascinace, pro experimentální filmy na hranici s dokumentem. Ceny se udělují vedle těchto kategorií také ve volbě diváků. Cenu Respektu, kterou týdeník uděluje pro nejlepší televizní a video reportáž uplynulého roku, získala reportáž Zabíjení po česku z produkce České televize, jejímž autorem je David Vondráček.
V nesoutěžních sekcích se na čtrnáctém ročníku představila tato témata: pohled na ekonomickou krizi v sekci Ekonomystika, Doc-fi zkoumala hranice mezi hraným a dokumentárním filmem a na plátno v kině se dostaly i ukázky z raritních zahraničních reality show. Průhledné bytosti představily několik dokumentárních osobností z Maďarska, Bolivie či českého dokumentaristu Pavla Hobla. Sekce Do historie uvedla české filmy z padesátých let a otázku tzv. třetího odboje a hrdinství či nehrdinství bratří Mašínů.
Se zvětšováním festivalu roste i jeho profesionalita a provázanost s dalšími médii. V České televizi byl ve večerních hodinách v každý festivalový den odvysílán krátký publicistický pořad Z Jihlavy do hlavy.
Význam v oblasti českého dokumentu jsem nastínila v předchozích řádcích, dokladem reflexe světového dění je na letošním ročníku více než dvacet snímků uvedených ve světové premiéře. V české premiéře byl uveden například film Socialismus Jeana-Luca Godarda nebo Inside Job, který byl posléze oceněn Oscarem.
Specifikem festivalu je Industry sekce, část určená filmovým profesionálům. Pořádá ji Institut dokumentárního filmu, který již deset let pracuje s dokumenty ve fázi jejich vzniku a prodeje, pomáhá tvůrcům najít finanční zajištění. Profesionální sekce je realizována skrze trh dokumentárních filmů ze střední a východní Evropy s názvem East Silver a trh námětů, které jsou prezentovány producentům a dramaturgům západoevropských televizí, East European Forum.
Každý rok má festival jedno zastřešující motto, tím letošním byl Doc dream, dokumentární sen. Režisérkou letošní festivalové znělky na téma dokumentárního snu je Viera Čakányová. Souhrn všech promítnutých filmů obsahuje katalog, kritický komentář k nim nabízí festivalový deník Doc.revue. Za pozornost stojí také publikační činnost, vydavatelské zaštítění literárních počinů na poli dokumentárního filmu. Studentům žurnalistiky, případně filmové vědy, je určen workshop Média a dokument, který skrze přednášky odborníků z praxe různých typů tištěných médií a jejich následném vedení tvorby přináší možnost naučit se kriticky psát o dokumentu. Atmosféru podporují diskuze s tvůrci přítomnými projekci jejich filmů, doprovodný program od hudebních koncertů a autorských čtení po divadelní představení ve stanu nebo netradičně v autobusu přistavěném na náměstí.
Vůbec jihlavskou raritou, kterou ve videu zmíním, je dva roky starý projekt nazvaný Váš domácí festival. Několik dobrovolně přihlášených jihlavských rodin nabídne své domácnosti k filmové projekci. Obývací pokoje mají ovšem omezenou kapacitu a tak je trochu speciální i možnost se na „domácí festival“ dostat. Zájemce napíše, co nejdříve v danou ranní hodinu, SMS zprávu a stihne-li se dostat do stanoveného počtu, obdrží obratem zprávu s adresou bytu, kde se koná pokojová projekce za účasti režiséra.
Pokusím se vrátit i v čase a představit originální letní pozvánku na festival, Živé kino. Jeho poetika je založena na neobvyklých projekcích dokumentárních filmů v prostorech, které jsou nějakým způsobem spojeny s obsahem filmů. Koná se vždy na konci srpna a funguje jako doprovodná akce či upoutávka na festival. Erika Hníková tak osobně uvedla dokument o posedlosti ženskou krásou Ženy pro měny v kavárně obchodního domu, Petr Kerekeš u plaveckého bazénu film 66 sezón o střetávání lidí na plovárně v Košicích, Martin Ryšavý besedoval o filmu Kdo mě naučí půl znaku v bývalé vietnamské tržnici, Vít Klusák a Filip Remunda předvedli svůj mystifikační dokument Český sen u obchodního domu. Před třemi lety bylo Živé kino převedeno z Jihlavy i do pražských ulic. V letošním roce byl uveden např. dokument Oko nad Prahou přímo na Letenské pláni, kde měla knihovna podle návrhu Jan Kaplického stát. „Filmy vytažené z kin do městských ulic a parků, navíc na místa, na která jsou bezprostředně či asociativně navázané, přinášejí úplně jiný zážitek. Film o Národní knihovně v místě, kde měla stát, možná vyloučí část argumentů už prostě tím, že je diváci budou moci srovnat s místem, o němž je řeč. Svět filmu se zde neuzavírá s okraji filmového plátna, naopak je jeho přirozenou součástí,“ vysvětluje koncept projektu Marek Hovorka, ředitel MFDF Jihlava.2
Ředitelem a jedním ze zakladatelů festivalu je Marek Hovorka, který vystudoval Katedru dokumentární tvorby FAMU: "Ta idea byla naprosto banální, chtěl jsem se přihlásit na katedru dokumentární tvorby, a abych viděl reprezentativní výběr dokumentárních filmů nejen za posledních třicet let, ale hlouběji třeba do šedesátých, třicátých let, tak jsme se s přáteli rozhodli uspořádat festival. Cílem bylo ale to, abychom my ty filmy viděli, abychom si je promítli pro sebe. To, že přijely stovky dalších lidí, mnoho autorů a režisérů, živě diskutovali od rána do večera, to nás překvapilo, s tím jsme nepočítali. A když to tak dobře dopadlo, rozhodli jsme se posunout, doplnit ho o zahraniční filmy, strukturovat ho.”3
Grafikem a autorem vizuálního stylu festivalu je Juraj Horváth. Jeho grafika si hraje s názvem města, které rozdělil na dvě slova Ji hlava. Hlavní výzvou festivalu je „Myslet filmem“. Znakem festivalu je trychtýř, v této hře přetransformovaný v metaforu nástroje, skrze který si „naléváme“ poznatky nabyté z filmů do hlavy. Trychtýř symbolicky přibližuje dálky a zkoumá detaily. Můžeme jím naslouchat či hledět, umožňuje nám neobvyklé formy vnímání světa.4
c. Místa pro dokument
První dokumenty z éry němého filmu byly promítány na plátna v kinech. V současnosti ale většina dokumentárních filmů vzniká z finančních důvodů v koprodukci s televizní stanicí či přímo v její produkci a je uváděna pouze na televizní obrazovce. Málokterým se podaří získat premiéru a dlouhodobější uvádění v kinodistribuci. Pokud ano, je to častokrát na festivalu či přehlídce zaměřené na dokumentární filmy.
Z televize na plátna kin, a z kinosálu zpět do obývacího pokoje, na letošním ročníku se dokonce objevil i ryze televizní formát reality show v kině. Zcela mimo televizní obrazovky i tmavé sály stojí venkovní projekce, která je zároveň nejblíže samotnému filmu. Konkrétně u dokumentu je vnímání umocněno prostorem, který je v kontaktu s obsahem filmu. Vznikají zde otázky: ovlivňuje nás prostor, kde se na film díváme? A jestliže konkrétně dokumenty ponejvíce vznikají proto, aby vzbudily diskuzi o tématu, kam je zařadit?
Na minimum se prostor redukuje při sledování dokumentů přes internet. K tomuto účelu šíření poznání skrze dokument funguje web docalliancefilms.com, zřizovaný MFDF. Jak píší Andrea Slováková a Petr Kubica v předmluvě k českému vydání knihy Úvod do dokumentárního filmu:
„Nástup nových médií přináší další změny v natáčení a především distribuci dokumentárních filmů. Díky digitálním technologiím je stále snazší vytvářet obrazy světa a dokumenty už nejsou závislé jenom na promítání v kinech či na televizním vysílání, ale prostřednictvím internetu jsou přístupné nejširšímu okruhu diváků.“5
3. Stav problematiky
Česká televize je hlavním mediálním partnerem festivalu, na kanále ČT24 o něm informovala formou rozhovorů, reportáží. Slavnostní zakončení bylo letos poprvé v České televizi uvedeno v přímém přenosu.
Jak jsem zmínila v předchozí části, z dění festivalu vznikají „festivalové minuty“ vysílané každodenně po dobu festivalu Českou televizí. Televizní deník Z Jihlavy do hlavy svébytným způsobem prezentuje festivalové dění, kombinuje performance vystoupení, promluvy hostů, ukázky z filmů a festivalovou znělku. Režíroval je Bohdan Bláhovec, v současné době student navazujícího magisterského studia na Katedře dokumentární tvorby pražské FAMU.
Co se týče dalších televizních pořadů, čtrnáctému ročníku se věnoval publicistický pořad Film 2010, uváděný na ČT24 a v repríze na ČT2. V díle vysílaném 24.října nabídl rozhovory s dramaturgyní Andreou Slovákovou a s režisérem Janem Šiklem, ve druhém 30.října pak s ředitelem festivalu Markem Hovorkou. K tématu se moderátorka pořadu Jolka Krásná vrátila v díle následujícím, 6. listopadu, příspěvkem o dokumentu Eriky Hníkové Nesvatbov. Všechny tyto příspěvky mají za cíl informovat o festivalu a personifikovat jej skrze důležité postavy organizátorů či režisérů, které si moderátorka zve do studia. Případně jsou hosté zpovídání v reportážním příspěvku obsahujícím i několik ilustračních záběru z dění festivalu, především z centra pro profesionály.
Z tištěných médií je festivalu pravidelně věnována pozornost jak ze strany odborných filmově zaměřených periodik jako Cinepur nebo Film a doba, tak ze strany českých deníků a periodik regionálních, z těch např. Jihlavské listy.
4. Ideový plán
Mým záměrem je reportážní příspěvek určený pro televizní pořad či magazín zaměřený všeobecně na kulturu, případně konkrétně na oblast filmu a audiovizuálních děl. Předpokládá částečně poučeného diváka, který se zajímá o kulturní dění a má zájem svůj přehled doplnit vedle informační linie také o obecnější otázku a zamyšlení nad ní. Také proto jsem se snažila více než vlastní komentáře využít různých výpovědí oslovených respondentů. Navíc video svou formou částečně reflektuje to, o čem pojednává: autorské dokumentární filmy. Například zasazením oslovených do prostoru za nimi s cílem zdůraznit perspektivu, nebo vložením sestřihu s hudebním doprovodem bez komentáře.
Inspiraci jsem našla v pořadech České televize jako je Kultura.cz nebo zaniklý lifestylový magazín Paskvil. Protože jsem, v duchu těchto pořadů, teoreticky předpokládala umístění videa jako jednoho z příspěvků podobného magazínu, které uvádí a ukončuje moderátor, nebude ve videu zařazen klasický stand-up, úvodní a závěrečné představení reportéra.
Vzhledem k již zmíněným cílům a záměrům by se příspěvek nehodil do zpravodajského pořadu, ani do konkurenčních komerčních stanic.
5. Postup práce
Natáčela jsem na konci října roku 2010, po dobu konání festivalu, tedy ve dnech 26. až 31. října. Zaznamenala jsem na kameru nejdůležitější události festivalu: slavnostní zahájení, několik divadelních představení, dále interiéry filmových sálů, pohled na diskutující návštěvníky před projekcí, fronty na sluchátka před projekcemi, které jsou simultánně tlumočené. Soustředila jsem se na exteriéry města ve spojitosti s výraznou festivalovou výzdobou. Místa znám, nemusela jsem tedy dopředu prostory procházet a připravovat se na případné komplikace. Natáčela jsem vlastní kamerou Sony HDR-HC1E, zapůjčený jsem měla stativ a mikrofon. Některé záběry jsem přesto natáčela ručně, v situacích, které pro stísněnost nebo množství diváků nedovolovaly použití stativu.
Ve finále vznikly tři hodiny natočeného materiálu a z něj jsem postupně vybírala kvalitní panoramata, celky a detaily. První na řadu přišly rozhovory a výběr zajímavých, podnětných a podstatných výpovědí, na jejichž základě jsem posléze sestavila finální verzi scénáře. Komentáře jsem namluvila na diktafon značky Edirol R-09 od firmy Roland.
Na jedné z projekcí „domácího festivalu“ mi poskytl interwiev režisér Vít Janeček, v bytě jihlavské rodiny právě představoval svůj nejnovější dokument Skvělá příležitost, film o těžkostech života mongolských emigrantů v České republice. Janeček přednáší na Katedře dokumentární tvorby FAMU, mimo to je také filmovým teoretikem, využila jsem ho tedy jako kompetentní osobu k vyjádření názoru, kde má dokument své místo, zda na televizní obrazovce, ve venkovním prostoru spojeném s tématem (Janečkův film Houba byl promítán v rámci projektu Živé kino jako jeden z prvních), nebo na plátnech kin běžné distribuce, nebo nakonec jenom v rámci tematicky či žánrově zaměřeného festivalu.
Shromáždila jsem výpovědi organizátorů, hostů a účastníků zastupujících různé oblasti, ve snaze postihnout jejich vztah k problematice filmu, médií nebo městu Jihlava. Protože zakladatelé festivalu byli v roce 1997 ještě studenty Gymnázia Jihlava, a škola s festivalem nadále spolupracuje, minimálně prostřednictvím studentů jako brigádní pomocné síly, oslovila jsem současnou studentku Gymnázia. Dále pak studenta mediálního oboru z brněnské Masarykovy univerzity, studentku filmového oboru Univerzity Palackého, která se navíc podílí na organizaci Academia Film Olomouc, čímž jsem k sobě chtěla vztáhnout dva největší české dokumentární festivaly. Závěrečným doplněním pestrosti respondentů a zástupcem hostů festivalu je student práv na Karlově Univerzitě v Praze a zároveň herec z divadelního spolku, který svoji hru představil v rámci doprovodného festivalového programu. Nemohla jsem opomenout hlavní postavu MFDF, jejího ředitele, který se objeví alespoň formou proslovu z úvodního zahajovacího ceremoniálu.
Vzhledem k cílovému publiku a mému záměru jsem použila následující výrazové prostředky. Vlastní komentáře jsem se pokusila omezit a nechat tak větší prostor k úvaze diváka, čemuž slouží i hudební podkres a volba záběrů. Proto jsem také do práce vložila oddělující, odpočinkovou část v druhé polovině videa. V rychlém sledu sestříhané záběry dominanty výzdoby města, dřevěných budek s nalepenými plakáty promítaných filmů, jsou podkreslené hudebním doprovodem skupiny Datarock. Z dřevěných palet ztlučené domky jsou vizuálně působivé i samy o sobě v kontrastu s architekturou města.
„Panorama má seznámit diváka s jistým motivem, který postupně přechází v motiv druhý a logicky na sebe navazuje záběry.“6 V tomto duchu jsem použila panorama doprovázené komentářem Víta Janečka o rozdílu klasických kin a multiplexů, přičemž druhé nazývá „chrámy konzumu“. Panorama přechází ze záběru na roh domu přes část parku na záběr kina Dukla, jehož budova byla postavena v roce 1915 podle návrhů architekta C.M. Kattnera, architektonicky připomíná střechy budhistických chrámů. Podobně v závěru videa zvuková stopa informuje o divadelní hře o Gustavu Mahlerovi, také o parku věnovaném tomuto skladateli. Obraz informaci podporuje panoramatem z parku, které končí statickým záběrem na skladatelovu sochu, následuje střih na detail sochy: podpis Gustav Mahler.
Video je strukturované do několika částí: v úvodu krátce představuji festival a jeho klíčová místa: kino Dukla, renesanční prostory Oblastní galerie Vysočiny, ve kterých se nacházelo festivalové centrum s akreditacemi, centrem pro novináře a hosty a také Industry sekce. Záběry všudypřítomných modrobílých plakátů s nápisem Doc dream předjímají budoucí zájem o vizuální podobu festivalu a propojenost výzdoby s urbanistickým řešením.
Jednotlivé části jsem následně věnovala příkladům originality festivalu, jeho spjatosti s prostorem. Váš domácí festival jako projekce v intimním uzavřeném prostoru. Zde jsem se pokusila, vedle informační složky představující málo známý projekt, přiblížit atmosféru bytové projekce s přívětivými hostiteli, kteří neváhají vpustit do domu pro ně neznámé lidi, atmosféru diskuze, kdy autor snímku otevřeně hovoří s malou skupinou návštěvníků.
Zpovědi oslovených jsem oddělila záběrem na novinovou anketu v regionálním tisku, čímž jsem chtěla dosáhnout reflexe mediální pozornosti věnované festivalu a také důkazu nakolik kulturní akce ovlivňuje život v celém městě. Mimoto se mi prostřednictvím tohoto záběru podařilo dostat do videa doklad zjednodušujícího pohledu na dokument, většina veřejnosti si pod pojmem dokument vybaví přírodopisný film, komentované záběry zvířat.
V návaznosti na poslední anketní výpověď jsem připojila informaci o projektu Živé kino, projekcím v otevřeném prostoru, které od klasického letního kina odlišují netradiční místa pojící se tematicky s filmem.
Předposlední část upozorňuje na vizuální háv, jaké město v průběhu festivalu dostává, čehož si divák může povšimnout již v předcházejících záběrech. Na otázku, jak se město mění a jak mění festival nás, mi opět odpověděla osoba kompetentní, studentka filmové vědy obeznámená i s olomouckými festivaly a jejich atmosférou.
V rámci dodržení pestrosti jsem natočený materiál doplnila obrázky, konkrétně plakáty výtvarníka festivalu Juraje Horvátha. Použila jsem plakáty festivalu z minulých let, čímž byl do videa vnesen rekapitulující prvek. Podobně jako předcházející sestřih výzdoby města s tematickou oddělovací funkcí jsou fotky plakátů podkresleny hudbou.
Nemohla jsem opomenout doprovodný program, přestože přímo s dokumentárním filmem většinou nesouvisí, v tomto případě mi připadalo podstatné doplnit je do kontextu seznamování s atmosférou festivalu. Malým exkurzem do festivalového života je ukázka z divadelní hry divadelní skupiny Vosto5. Mimoto i vztah doprovodných akcí k prostoru, kde probíhají, není nepodobný vztahu dokumentu k projekčnímu sálu. Divadelní představení jsou pořádána v bývalém vojenském stanu, kde diváci sedí přímo před herci, nebo dokonce v interiéru vysloužilého autobusu stojícího na „zastávce autobufu“. Ne zcela obvyklý je také import divadelní improvizační show na pódium slavnostního ceremoniálu, kterou moderují dva členové divadla Vosto5: Ondřej Cihlář a Jiří Havelka. Jak zmiňuji ve videu, jedno z divadelních představení je k městu Jihlava vztaženo ještě příměji, hra Mahlér v Jihlavě představuje fiktivní situaci, kdy se ve městě svého předka chystá koncertovat mladý Gustav Mahler.
Znělku festivalu, jejíž záběry jsem pořídila v průběhu zahajovacího ceremoniálu, jsem využila v závěru jako pozadí pro závěrečné titulky a poděkování.
Titulky informující o jménu a pozici zpovídaného jsem pro grafické oživení a zároveň pro větší přehlednost umístila libovolně podle vhodnosti pozadí prostoru, nikoliv přísně do pravého či levého dolního rohu, jak to mu bývá v obvyklých televizních reportážích.
6. Hodnocení
Vzhledem k množství natočeného materiálu pro mne místy nebylo snadné rozhodnout se pro ten který záběr a smířit se s nevyhnutelností mnoho z nich vyřadit. Také vzhledem k tomu, že festival znám delší dobu, nebyla jsem si jistá, zda jej prezentuji v podobě srozumitelné i pro oči nepopsané zkušeností. Kvalitu obrazu bylo těžké udržet v případě natáčení Vašeho domácího festivalu nebo v interiérech kinosálů, vzhledem k nedostatečnému osvětlení a v případě bytových projekcí navíc z důvodu stísněnosti prostor, a se snahou brát ohled na diváky.
Práce se ukázala, především časově, náročnější než jsem očekávala. Musela jsem totiž zastat práci scénáristy, moderátora, kameramana a střihače. Náročnost se projevila v možnosti ovládat více zařízení najednou, například při rozhovoru na mikrofon, kdy jsou zpovídanému kladeny otázky a zároveň je natáčen na kameru, není technicky možné, aby „štáb“ nahradil jediný člověk, proto jsem měla domluvenou pomoc spolupracovníka, který stál za kamerou a kontroloval, zda je zvuk skutečně nahráván. To bylo v případě rozhovoru s Vítem Janečkem, v případě rozhovoru s Markétou Vítkovou jsem tuto možnost neměla, proto trochu improvizovaně drží mikrofon sama. Přesto si myslím, že pro diváka je tento detail takřka nepostřehnutelný či působí jako záměrný.
Věřím, že se mi tyto obtíže podařilo překonat a že můj příspěvek přesvědčí diváka o tom, že dokument není jen nudný televizní formát, že skýtá mnoho interaktivních možností kulturního zážitku a že setkat se s nimi může např. v Jihlavě.
Kdybych měla možnost, doplnila bych a rozšířila video o kontext ostatních dokumentárních festivalů v České republice, doplnila je o záběry z Živého kina a reflektovala podrobněji problém umístění filmové projekce do prostoru různých typů kin, s ohledem na současné šíření multikin a zanikání kin městských. Na komplexnosti by video získalo rozšířením o další rozměr prostoru, internetového sdílení filmů (jak zmiňuji v části „téma“), kdy se opět mění divácká percepce. Sám příspěvek již svou délkou necelých osmi minut překračuje standardní televizní reportážní příspěvek, a abych nedosáhl zcela povrchního zrychleného pohledu, musela by se rozšířením jeho délka minimálně ztroj až zčtyřnásobit.
7. Zdroje
FORET, M., LAPČÍK, M., ORSÁG, P.: Mediální praxe. Základy žurnalistických profesí. 1. vyd. Olomouc 2008. 87 s.
GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění, 2004. 507 s. ISBN 80-7331-023-6.
KROUPA, Mikuláš. Kdo je to Středoevropan? Zeptal se režisérů jihlavský festival dokumentárního filmů (5.11.2003). Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/kultura/kdo-je-to-stredoevropan-zeptal-se-reziseru-jihlavsky-festival-dokumentarniho-filmu (cit.7.4.2011)
KUČERA, Jan. Střihová skladba ve filmu a v televizi. 2.vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, filmová a TV fakulta, katedra střihu, 2002. 230 s. ISBN 80-7331-896-2.
NICHOLS, Bill. Úvod do dokumentárního filmu. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2010. 316 s. ISBN 978-80-7331-181-0.
Živé kino potřetí v Praze (11. 8. 2010). Dostupné z: http://www.dokument-festival.cz/portal_index.php?lang=cz&page=detail&news_id=3329
(cit. 7. 4. 2011)
Tisková zpráva MFDF Jihlava ze dne 31. října 2010. (Dostupné z http://www.dokument-festival.cz/news_list.phtml?sect_id=325)
Internetový archiv online vysílání České televize dostupný na www: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10267771726-z-jihlavy-do-hlavy/310294340060006/
http://www.ct24.cz/vysilani/2010/10/30/210411034000467-20:00-14-mezinarodni-festival-dokumentarnich-filmu-jihlava-2010/
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095526463-film-ct24/210452801420043-film-2010/
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095526463-film-ct24/210452801420044-film-2010/
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095526463-film-ct24/210452801420045-film-2010/
[1] GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění, 2004. s. 265. ISBN 80-7331-023-6
[2] Živé kino potřetí v Praze (11.8.2010). Dostupné z: http://www.dokument-festival.cz/portal_index.php?lang=cz&page=detail&news_id=3329 (cit. 7.4. 2011)
[3] KROUPA, Mikuláš. Kdo je to Středoevropan? Zeptal se režisérů jihlavský festival dokumentárního filmů (5.11.2003). Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/kultura/kdo-je-to-stredoevropan-zeptal-se-reziseru-jihlavsky-festival-dokumentarniho-filmu (cit.7.4.2011)
[4] Tamtéž.
[5] NICHOLS, Bill. Úvod do dokumentárního filmu. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze a JSAF, 2010. s. 8. ISBN 978-80-7331-181-0
[6] ZAPLETAL, Petr. Jak natáčet a stříhat (nejen) zpravodajské televizní příspěvky. In FORET, M., LAPČÍK, M., ORSÁG, P.: Mediální praxe. Základy žurnalistických profesí. 1. vyd. Olomouc 2008. s. 60.