Janhuba Štěpán
1. Cíl práce
Cílem předkládané práce bylo vytvořit zpravodajsko-publicistickou televizní reportáž pojednávající o činnosti oddělení 21B na olomoucké Dětské klinice a také o sdružení Šance, které svými aktivitami toto oddělení podporuje již řadu let. Na zmíněném oddělení se nejčastěji léčí děti s hemato-onkologickými onemocněními, tedy poruchami krvetvorby - typickým příkladem je například leukémie. Právě toto pracoviště patří mezi špičky ve svém oboru v rámci České republiky, stejně tak jako Šance patří mezi nejvýznamnější a nejaktivnější sdružení u nás.
Během studia jsem si jako praktické zaměření vybral televizní žurnalistiku v kombinaci se zdravotně-sociální profilací. Cílem toho projektu tedy bylo informovat veřejnost prostřednictvím reportáže o činnosti oddělení 21B a sdružení Šance a to i pro laika přijatelnou formou, tedy bez velkého množství odborných lékařských termínů a vědeckých formulací. Zároveň bylo mojí motivací také zviditelnit dobročinné aktivity pořádané sdružením Šance a podnítit tak veřejnou diskuzi a v ideálním případě také zájem o podporu ze strany veřejnosti a případných budoucích sponzorů.
Plánovaným výstupem byl krátký, srozumitelně zpracovaný video-příspěvek se zaměřením na zdravotnickou a sociální oblast v rámci Olomouce, pokud možno s širším společenským dosahem.
2. Volba tématu
Zmíněné téma jsem si zvolil především jako pokus o podnícení zájmu ze strany veřejnosti o tuto problematiku, tedy pomoc vážně nemocným dětem prostřednictvím poskytnutí elementárních informací z daného prostředí. Televizní reportáž má oproti ostatním žurnalistickým formám tu výhodu, že na příjemce vizuálně působí mnohem intenzivněji a může tak mít větší humanitární dosah.
Další motivací byla moje osobní zkušenost s činností jak oddělení 21B, tak i se sdružením Šance. Tým lékařů z Dětské kliniky před několika lety totiž úspěšně vyléčil mého mladšího bratra, který prodělal těžké nádorové onemocnění. Součástí po léčební péče jsou pak různé aktivity, které dětem i jejich rodinám pomáhají s návratem do života. Účastnil jsem se tedy řady rekondičních pobytů, dobročinných akcí i víkendových výletů - nejdříve v pozici dítěte, později také jako instruktor. Podílel jsem se na organizaci a přípravě jednotlivých akcí a osobně zažil mnoho malých dětí několik málo měsíců po skončení náročné léčby, jejichž neutuchající chuť do života ve mně zanechala hlubokou motivaci k podpoře aktivit, kterými se zabývá sdružení Šance.
3. Zdroje a stav problematiky
Jelikož byla reportáž zaměřená na obecný popis tématu a nejednalo se o odbornou analýzu, kterou je potřeba podložit exaktními daty, největším zdrojem informací byly rozhovory s vybranými respondenty, na kterých je z velké části reportáž postavená. Svým formátem spadá příspěvek do kategorie zpravodajsko-publicistických. Prostřednictvím rozhovorů byly získány například základní informace o chorobách léčených na oddělení 21B a jejich příznacích, Herta Mihálová zase divákovi přinesla základní informace o fungování sdružení Šance. Dalším zdrojem informací byl také web www.sancecz.org, ze kterého jsem čerpal zejména při tvorbě komentáře. Část záběrů jsem pak využil z archivu sdružení Šance.
Sám jsem při práci v Olomouckém deníku obdobné téma zpracoval v podobě psané reportáže přímo z místa ozdravného pobytu ve Starém Městě pod Sněžníkem a později pak také ze zimního rekondičního pobytu v Hynčicích pod Sušinou. Oba texty vyšly v Deníku na krajských stranách, tedy v celém Olomouckém kraji.
Dostupné jsou i další příspěvky, většinou vydané také regionálními periodiky - konkrétně se jedná o 5plus2 pro Zlínský region, kde vyšel text zabývající se dobročinnou akcí Vánoční hvězda, kterou sdružení pořádá již řadu let a výdělek je určen na humanizaci oddělení 21B. Stejné téma zpracovala také regionální redakce Českého rozhlasu a dostupná je také reportáž zlínské regionální televize. Mezi dalšími příspěvky jsou článek publikovaný regionální redakcí radia Impuls a fotogalerie na webu olomoucky.denik.cz - v obou případech jsou příspěvky zaměřené na pořádané dobročinné koncerty.
Problematika byla tedy doposud předmětem zejména moravských regionálních médií a to jak v psané, tak rozhlasové i televizní podobě.
Moje reportáž by svým formátem a zaměřením mohla být vhodná pro publikování v rámci pořadů typu 168 hodin na České televizi nebo Střepiny na TV Nova. Ačkoliv se pořad 168 hodin prezentuje jako reflexe událostí uplynulého týdne, často jsou zde zařazována obecná témata, bez přímé časové návaznosti. Uplatnitelná by mohla být také v rámci zpravodajského bloku Události v regionech. Při případném příštím, podrobnějším zaměření na zdravotnickou tematiku by se dala reportáž zařadit do pořadu typu Tep 24.
4. Postup práce
Téma reportáže jsem pečlivě konzultoval s Mgr. Jiřím Vrbou, se kterým jsem byl v častém kontaktu také díky společné práci na zavedení Studentské televize v rámci Univerzity Palackého. S několika dalšími kolegy jsme během praktika televizní tvorby v rámci studijního programu na Katedře žurnalistiky zjistili společné nadšení pro věc a s vedoucím Audiovizuálního centra Ing. Martinem Műllerem jsme tak stáli za znovuobnovením pravidelného publikování reportáží pod hlavičkou Studentské televize Univerzity Palackého. Právě tyto aktivity mi velmi pomohly při zpracování závěrečného projektu a to především díky pokročilým praktickým kompetencím získaným mimo-studijní prací pro Audiovizuální centrum.
Samotné realizaci předcházely konzultace, rozbor zpracování tematiky a také hrubý plán realizace. V těchto fázích přípravy natáčení nejvíce záleží na pečlivém promyšlení způsobu uchopení problematiky - je důležité ujasnit si, co se bude točit a především v čem může být téma přínosné. Po zvolení tématu a odsouhlasení odborným konzultantem jsem připravil hrubý plán natáčení, včetně předběžného seznamu respondentů, jejichž výpovědi měly být užity a také seznam míst, na kterých se natáčení bude realizovat.
Pro rozhovory jsem vybral Jiřího Houdu, který jako lékař pracuje na Dětské klinice a je také ve výboru sdružení Šance. Dále Annu Medkovou, studentku medicíny a bývalou pacientku a také manžele Mihálovi. Vladimír Mihál je zakladatel a čestný předseda sdružení a zároveň přednosta Dětské kliniky, Herta Mihálová je pak ředitelkou Šance. Všichni oslovení po krátkém telefonátu souhlasili. Domluvili jsme se tedy na konkrétní natáčecí den, předběžně také pohovořili o obsahové náplni plánované reportáže a také společného rozhovoru.
Po úspěšném výběru a vzájemné dohodě jsem tedy přistoupil ke stanovení přesnějšího harmonogramu a sepsání tzv. košilky, což je bodový scénář, dle kterého jsem pak postupoval. Natáčení jsem rozdělil do dvou natáčecích dnů.
První natáčecí den jsem se domluvil na setkání s Jiřím Houdou a Annou Medkovou a to v olomouckých Smetanových sadech. Prostředí parku jsem zvolil jednak kvůli respondentům samotným, jelikož jsem se domníval, že by na ně okolní zeleň mohla působit kladně, dovolila jim dostat se do větší pohody a uvolnit se. Dalším důvodem bylo také vizuální působení přírody v záběrech, tedy v pozadí, což bylo jakýmsi autorským záměrem v konceptu reportáže, za účelem jemného odlehčení často dost vážných témat, o kterých byla řeč. Všechny záběry pořízené během tohoto dne byly s kamerou na stativu, s maximální snahou o stabilizaci obrazu, audio stopa byla zaznamenaná výhradně přes mikrofon, doba natáčení byla zhruba dvě hodiny. Na natáčení těchto rozhovorů se podílel také kolega Jiří Masojídek, kterému za to patří velký dík. Kooperace s další osobou při natáčení obdobných materiálů je dle mého názoru více než vhodná, pakliže je projekt realizován s cílem dosáhnout co nekvalitnějšího výsledku. Později během stejného dne jsem se s technikou přesunul na akci pro děti pořádanou sdružením a pořídil několik ilustračních záběrů dětí během různých zábavních aktivit.
Druhý natáčecí den byl naplánovaný přímo na olomoucké Dětské klinice, zejména na oddělení 21B, ale i v galerii s vystavenými produkty vyrobenými malými pacienty a také v kanceláři Vladimíra Mihála. Díky laskavému přístupu paní Mihálové i pana Mihála mi bylo umožněno pořídit i záběry malých pacientů na chodbách oddělení a zaznamenat interiér. Již při natáčení jsem se snažil volit variabilní kombinaci polocelků, celků a malých i velkých detailů tak, abych měl pak při střihu a selekci materiálu usnadněnou práci. Rozhovor s profesorem Mihálem jsem se snažil vést tak, abych se vyvaroval přehnané odbornosti jeho odpovědí - abych i laikovi z jeho úst mohl nabídnout srozumitelnou výpověď pojednávající o stěžejních aktivitách lékařů a také krátkou charakteristiku léčených chorob. Natáčení některých materiálů na dětské klinice jsem realizoval s ochotnou pomocí kolegy Radima Kallera. Část záběrů je pořízená s pomocí stativu, část bez něj, tedy z ruky a to hlavně kvůli větší dynamice reportáže.
Část příspěvku jsem také pokryl záběry, které byly pořízeny přímo na ozdravných pobytech. Tyto záběry jsem získal od sdružení Šance, konkrétně od paní Mihálové a je u nich také prostřednictvím titulku uveden tento zdroj.
Po kompletním pořízení všech záběrů následovalo natažení hrubého materiálu do počítače prostřednictvím kabelu fire-wire. V této fázi jsem se naučil obvykle vše natočené znovu zběžně prohlédnout, zkontrolovat kvalitu záběrů i zvuku a dělat si předběžné poznámky využitelné při následné tvorbě scénáře.
Po náboru materiálu a kontrole jsem začal pracovat na finálním podrobném scénáři, který se skládal se z asynchronu, tedy mnou vytvořeného komentáře a synchronu v podobě časových údajů sebraných z hrubého materiálu, dle kterých se následně vystřihují vybrané sekvence z rozhovorů a skládají se při střihu za sebe. Tímto byl tedy vytvořený teoretický podklad pro souvislou audio-stopu určující také délku a rámec celého příspěvku. Následně jsem na tuto časovou osu začal vybírat pořízené záběry reflektující dějovou a obsahovou linii, vycházející z připraveného zvukového podkladu. Jak již bylo zmíněno, při výběru jsem se snažil o variabilní kombinaci různých druhů kompozice tak, aby reportáž byla dynamická.
Na základě vytvořeného scénáře jsem pak začal komponovat materiály v programu Adobe Premiere. Komentář jsem nahrál pomocí studiového mikrofonu a vkládal jsem mezi něj synchronní vstupy. Výsledný střih je asi nejpracnějším a časově nejnáročnějším úkolem při práci s videem. Autor musí komplexně zpracovat vše, na čem doposud pracoval a dát reálný tvar teoreticky připravenému rámci celého příspěvku. Kromě komponování je třeba také optimalizovat zvukovou hladinu na jednu stejnou úroveň, vytvořit a umístit titulky, a pokud je potřeba, vyrovnat také světelnost u některých záběrů. Závěrečnou fází byla pak celková kontrola produkce s konzultantem mého projektu, který mě upozornil na některé potřebné úpravy.
5. Použitá technika
Veškeré záběry byly pořízeny polo-profesionální kamerou SONY HVR-Z1, která umožňuje využití mnoha funkcí v manuálním natáčecím módu a nabízí kvalitu obrazu splňující standardy televizního vysílání. Další výhodou je pak XLR vstup na mikrofon s phantom napájením a libovolným nastavením úrovní snímání zvuku. Ten byl nahráván prostřednictvím ruchového mikrofonu na kameře, častěji byl však použit mikrofon SONY ECM-672, připojený právě přes XLR vstup do kamery. Pro natáčení jsem používal také stativ od firmy Sachtler, který i přes svou vyšší hmotnost nabízí komfortní stabilizaci obrazu a dobře poslouží jak při natáčení statických záběrů, tak i při pořizování pohyblivých “švenků”.
6. Sebehodnocení a závěr
Mým cílem bylo připravit video-příspěvek o délce pěti minut, který bude splňovat nároky stanovené zadáním závěrečného samostatného projektu a bude se tematicky i prakticky vázat na profilací zvolenou během studia.
Se základy práce s videem jsem byl seznámen během studia při praktiku a workshopu TV tvorby. Nejsem si však jist, zda-li bych byl po absolvování pouze těchto dvou kurzů schopný samostatně připravit příspěvek dostatečně kvalitní a hodný publikování v televizi. Oproti psané žurnalistice či rozhlasu je zde třeba pracovat s mnohem více vstupy, ovládat široké spektrum techniky i pracovat se složitým softwarem, což jsem vždy vnímal jako velkou výzvu a prostředek seberealizace. Základy získané při kurzech na Katedře žurnalistiky jsem se snažil rozvíjet při práci ve Studentské televizi pod vedením Mgr. Vrby a Ing. Műllera, kterým vděčím za kvalitní řemeslnou průpravu a mnoho cenných rad, ze kterých budu moci vycházet při případném budoucím profesním uplatnění v tomto oboru. Kladný vztah k práci s videem se také odrazil v několika reportážích či rozhovorech, které jsme během studia točili s Jiřím Masojídkem, i k propagačnímu využití pro některá olomoucká kulturní zařízení.
Při práci na závěrečném projektu jsem tedy vycházel ze zkušeností získaných při výše zmíněných aktivitách. I přes předchozí praxi jsem se dostal do situace, ve které jsem nikdy před tím nebyl - bylo to natáčení s dětmi, navíc v nemocničním prostředí, které bylo tou dobou jejich druhým domovem. Bohužel se mi nepodařilo zrealizovat můj původní záměr, kterým bylo zařadit mezi rozhovory i krátkou výpověď léčeného dítěte. I přes to vnímám alespoň obrazové materiály jako důležité a pro některé diváky možná i emotivní.
Jednou z věcí, na které bych rád do budoucna zapracoval, je můj hlasový projev. Pro televizní reportáž je tato složka stejně důležitá jako vizuální zpracování a významně se tak podílí na udržení divákovi pozornosti. V práci s hlasem jsem bohužel samouk, ale jednou z mých priorit do budoucna v tomto oboru je zúčastnit se odborně vedeného workshopu za účelem osvojení základních teoretických a praktických dovedností, které by mi mohly pomoci při příštích reportážích projev vylepšit.
Při střihu reportáže jsem také narazil na částečný nedostatek záběrů - pro realizaci pětiminutového videa je dle této zkušenosti lepší nabrat mnohem více materiálu, se kterým se později pracuje.
Při případném budoucím realizování obdobně zaměřené reportáže bych se pravděpodobně zaměřil na natáčení se dvěma až třemi bývalými pacienty, kteří si prošli léčbou a na vlastní kůži zažili také následnou pomoc s návratem do běžného života. V rámci rozhovorů bych zmapoval jejich zážitky a životní příběh a vytvořil jakýsi krátký dokumentární příspěvek, použitelný v rámci relací se zdravotnicko-sociálním zaměřením, zejména na veřejnoprávní televizi - kromě již výše zmíněných by se mohlo jednat také tematicky zaměřený blok reportáží na ČT 24.
7. Použitá literatura a zdroje
1) http://zlinsky-kraj.5plus2.cz/prodejem-vanocnich-ruzi-pomohou-detem-dhz-/zlin.aspx?c=A131202_124628_ppd-zlin_53123
2) http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/na-beneficnim-koncertu-v-dubu-zaznely-i-dudy-podivejte-se-20120526.htmlhttp://www.flar.cz/Informace/Sony_HVR-Z1.pdf
3) http://www.rozhlas.cz/zpravy/regiony/_zprava/v-olomouci-lze-koupit-charitativni-vanocni-hvezdu-vytezek-ziskaji-nemocne-deti--1284733
4) https://www.youtube.com/watch?v=oy-es-8No8E
5) Monitoring zpráv NEWTON – Štěpán Janhuba:
Padám únavou, ale děti skotačí dál – publikováno v Olomouckém deníku 9. 7. 2011
Hory dětem usnadnily návrat po nemoci – publikováno v Olomouckém deníku 30. 1. 2012
6) www.sancecz.org
