Pavla Březinová Podobných příběhů jako je ten tršický se nejen na území České republiky odehrála spousta. Všechny byly doprovázeny strachem, zoufalstvím, čekáním. Tímto projektem chci upozornit na hrůzy druhé světové války. Na dobu, o kterou je třeba se stále zajímat a mladé lidi s ní seznamovat. Na dobu, o které je třeba stále informovat a upozorňovat na příčiny, které k ní vedly.
Za cíl si též kladu prokázání schopnosti samostatného zpracování dokumentární reportáže od fáze samotného natočení materiálu přes montáž/střih až k fázi konečné – výsledné reportáži.
2, zdůvodnění volby tématu
Podle Hladkého je prvním impulsem a východiskem tvorby „autorský záměr, který otevírá nejen počátek tvůrčího procesu, ale prokazatelně se uplatňuje v celém jeho průběhu“.1 Autor dále píše, že abychom mohli vymezit autorský záměr, musíme stanovit „základní směr a cíl, ke kterému bude daný tvůrčí proces směřovat“.2 V rámci autorského záměru bychom měli být schopni odpovědět si na otázky CO? a PROČ? a zároveň naznačit řešení problému – to znamená odpověď na otázku JAK?.3 Podle Hladkého dokáže jasný a vyhraněný autorský záměr osvětlit i další etapy tvůrčího procesu a aktivně korigovat jejich průběh“.4
Hladký se dále zabývá pojmem „téma“. Píše, že konkrétní téma je logickým rozvedením autorského záměru. Téma můžeme definovat jako první výsledek práce s autorským záměrem, které „předjímá jeho další tvůrčí konkretizaci“5. V této etapě už musí tvůrce uplatnit schopnost analytického a syntetického vidění skutečnosti.
Podle Hladkého stanovíme prostřednictvím tématu látku, kterou posléze pomocí výrazových prostředků ztvárníme.6
V rámci autorského záměru jsem si musela odpovědět na základní otázky, které byly uvedeny výše. CO tedy točit? – Příběh židovské rodiny Wolfových. PROČ točit? Téma památky na Židy jsem si zvolila jak z důvodu blízkosti – to, že se příběh odehrál přímo v místě, ve kterém jsem vyrůstala, mě už od raných let dosti ovlivňoval, tak z důvodu důležitosti, závažnosti tématu – problematika holocaustu je stále aktuální a je nutné se k ní neustále navracet. JAK točit? Formou dokumentární reportáže. (Mým prvotním záměrem bylo zachytit příběh formou dokumentu. V průběhu jsem ale zjistila, že k návaznosti jednotlivých částí potřebuji komentáře. Proto výsledkem není ani dokument, ani reportáž, ale žánr, který leží někde na pomezí.)
Celý projekt se týká doby holocaustu, proto uvádím jeho definici, dále definici antisemitismu a stručný vývoj nacistické ideologie.
„Holocaust - pronásledování a genocida Židů, Romů a dalších skupin, jež nacisté považovali za méněcenné - patří k nejhrůznějším zkušenostem celých lidských dějin. A to nejen počtem zavražděných, ale též metodou vyhlazování, které bylo organizováno státem za využití rozsáhlého byrokratického aparátu a moderních technických prostředků. Milióny mužů, žen a dětí byly bezcitně zavražděny ve jménu ideologie, jež hlásala nadřazenost tzv. "germánské rasy".“7
Pojem antisemitismus definuje Všeobecná encyklopedie jako zločinnou ideologii hlásající nenávist k Židům.8 Podle Encyklopedie má antisemitismus „většinou iracionální charakter nenávisti průměrných a deklasovaných vůči komunitě, která se odlišuje od ostatních společností a na niž se (často pragmaticky) svaluje zodpovědnost za problémy, jimiž společnost trpí“.9
Nacistická ideologie byla založena na představě o rasové nadřazenosti árijské rasy nad ostatními národy. Za Árijce je označována etnická skupina, původem z Ruska a střední Asie, která před 2000 lety př. n. l. zahájila širokou expanzi. Pronikla až do Evropy, kde si podmanila řadu národů. Jejím charakteristickým rysem byla světlá barva kůže, vlasů a očí.
V Německu v té době začaly vzkvétat teorie o čistotě rasy. Německá rasa byla oprávněna vládnout ostatním národům, zatímco Židé byli považováni za podřadný národ, který není schopný vlastní tvůrčí aktivity a parazituje na ostatních národech.
Nacisté využili myšlenky Charlese Darwina. Ten tvrdil, že v přírodě přežijí jen ty organismy, které se nejlépe přizpůsobí. Tuto teorii pak Nacisté převedli na národy.
1HLADKÝ, J. a kol. Žurnalistika v televizi, s. 95.
2Tamtéž.
3Tamtéž, s. 96.
4Tamtéž.
5Tamtéž.
6Tamtéž, s. 96-97.
7Holocaust.cz [online]. září 2001 [cit. 2010-04-25]. Holocaust.cz. Dostupné z WWW: .
8Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Díl 1, A-B, s. 172.
9Tamtéž.
3) zdroje/stav problematiky
Projekt „Památka na Židy v Tršicích“ tematicky navazuje na televizní zpracování příběhu rodiny Wolfových Českou televizí. Ta v roce 1991 natočila dokument pojmenovaný Deník Otty Wolfa.
Název dokumentu České televize je převzat od stejnojmenné knihy, deníku, který si Otto Wolf psal během doby, kdy se s rodinou ukrývali. Tato kniha je jediným hmotným zdrojem, ze kterého můžeme čerpat informace o Wolfových. Originál je dnes uložen ve washingtonském muzeu spolu s fotografiemi celé rodiny.
Díky mnoha přesným detailům uvedeným v Deníku mohli být občané Tršic, kteří rodině pomáhali a kteří se podíleli na jejich ukrývání, snadno identifikováni. Deník Otty Wolfa „podává svědectví o osudu židovské rodiny, která se v letech druhé světové války útěkem do ilegality vyhnula deportaci do koncentračního tábora a zachránila se tak před nanejvýš pravděpodobnou záhubou. Podává i svědectví o pomoci, již poskytovalo české obyvatelstvo ohroženým“.10
Otto Wolf si vedl Deník po dobu tří let. Začal jej psát jako patnáctiletý v létě 1942, když se se svými rodiči a starší sestrou Felicitas, označovanou v deníku jako Lici, uchýlil do úkrytu v okolí obce Tršic u Olomouce. Rodina své úkryty střídala, byly jimi les, bouda na poli na okraji Tršic, zahrada poblíž vesnice, úkryt přímo v obci a nakonec i blízká osada Zákřov.
Jak v televizním, tak i v mém projektu je největší pozornost věnována právě lesnímu úkrytu. Tam Wolfovi přežívali letní měsíce po celé tři roky. Potravu jim obstarával místní mladík Slávek, který byl zároveň Licciným nápadníkem. Jídlo jim schovával na předem domluveném místě, kam pro něj Otto s Lici každý večer chodili. Nelze mluvit o žádných „hostinách“ – Wolfovi měli k obědu často jen chléb a ovoce. Jak ale Otto píše v Deníku, na hlad si zvykli a ovoce si cenili – bylo pro ně zdrojem vitamínů. Strach z vyzrazení provázel celou vesnici. Vesničané se báli, že Tršice by mohly dopadnout stejně jako Lidice.
Wolfovi díky pomoci místních válku přežili. Otto byl ale chycen Vlasovci a spolu s dalšími zaživa upálen v malé boudě na místě zvaném Kyjanice poblíž Velkého Újezda. Psal se rok 1945. Lici se vdala a s manželem se usadili v Americe, konkrétně v Miami.
Publikaci „Deník Otty Wolfa“ zpracoval historik Ludvík Václavek. Ten se osudem rodiny Wolfových zabýval a můžeme o něm mluvit jako o dalším kompetentním zdroji informací.
10WOLF, O. Deník Otty Wolfa, s. 7.
4) ideový plán
Mým cílem je vytvoření dokumentární reportáže, která nabídne pohled na život rodiny Wolfových se zaměřením na Ottu Wolfa, s reflexí do současnosti.
Podstatná část jejich příběhu se odehrávala v obci Tršice a jejím okolí. Tato lokalita sama o sobě je hlavní součástí mého Samostatného projektu, tedy především jeho praktické části. To znamená, že veškeré natáčení, až na několik výjimek, bude probíhat právě v této oblasti. Proto považuji za nutné se s daným místem nejprve seznámit. Nezbytná je prohlídka míst, které se budou v práci vyskytovat.
Dalším předpokladem zpracování praktické části jsou rozhovory s lidmi. Kromě již zmíněného Wolfova deníku pro mě bude zásadním pramenem informací osobní setkání s vybranými osobnostmi. Má původní představa byla vybrat jednoho zástupce obce, který by se mohl k danému tématu fundovaně vyjádřit, a jednoho pamětníka, který se na příběhu rodiny Wolfových jistým způsobem podílel. Jak je patrné z praktické části této práce, tyto mé představy se mi nakonec podařilo zrealizovat.
Jako podstatnou považuji také vizuální část mého Samostatného projektu, samozřejmě v rámci mých dosavadních technických znalostí a schopností. To zahrnuje především vizuální, chcete-li barevnou, jednotnost. K tomuto by měly přispívat především dva faktory. První faktor spočívá v neustálém vyvažování bílé barvy v kameře. Tímto procesem dosáhnu barevné jednoty snímaných obrazů. Druhý faktor, který ovlivňuje vizuální podobu mé dokumentární reportáže, spočívá v přizpůsobování se počasí. Protože natáčení bude rozloženo do několika dnů, pokusím se termíny přizpůsobovat daným povětrnostním podmínkám.
5) postup práce + zdůvodnění způsobu zpracování, volby jednotlivých řešení apod.
Než začnu objasňovat pracovní postup, považuji za nutné vysvětlit několik základních pojmů, které se k tvorbě dokumentární reportáže váží.
Začnu pojmem nejzákladnějším, záběrem. Záběr je základní jednotkou filmové konstrukce. Podle Monaca jej můžeme z fyzického hlediska definovat jako „jediný kus filmu bez přerušení kontinuity akce“.11
Druhy záběrů
Podle velikosti rozlišujeme tyto druhy záběrů: velký celek, celek, polocelek, americký plán, polodetail, detail, velký detail, makrodetail a mikrodetail. V rámci svého projektu jsem nejvíce pracovala s polodetailem a detailem, při ilustrativních záběrech krajiny s velkým celkem.
Velký celek
Monaco uvádí, že velký celek je „záběr, ve kterém dominuje prostředí, jeho rozsáhlost či struktura. Lidský faktor je potlačen nebo úplně vyloučen“.12 Velký celek je nedramatickým záběrem, který nás informuje o prostředí.
Polodetail
Záběr, jehož spodní hranice rámuje člověka v pase, se nazývá polodetail. Jedná se v podstatě o „portrét“. Zapletal píše, že prostředí je u tohoto typu záběru silně potlačeno a „pohled je soustředěn na jednoho člověka nebo na malou skupinu lidí. Používá se tehdy, když potřebujeme soustředit pozornost diváka na ruce či obličej člověka a zároveň tak zdůraznit jeho osobní vztah k práci, k jinému člověku či dění, které je v jeho nejbližším okolí.“13 Tento druh záběru bývá při natáčení užíván nejčastěji.
Detail
Zapletal popisuje detail jako záběr, ve kterém je silně potlačeno prostředí. Základním měřítkem pro detail může být hlava, ruka a podobně.14
Montáž/střih
V hotovém filmu znamená střih neustálou proměnu jednoho filmového obrazu v druhý.15 V každém dokumentárním či hraném záznamu se vyskytuje větší či menší počet záběrů, které jsou na sebe určitým způsobem vázány. Máme-li natočený kompletní materiál, lze vždy následným střihem zásadním způsobem ovlivnit konečný výsledek a tedy i diváka.
Střih má být proveden tak, aby jej divák téměř vůbec neregistroval. Jsou ale i případy, kdy je střih třeba zdůraznit za účelem, aby v divákovi něco vyvolal.
Při montáži je třeba přemýšlet o délce záběrů. Podle Zapletala není možné dopředu délku záběru nějakým způsobem určit.16 „Rozhodujícím činitelem délky každého záběru je jeho obsah“.17
Průběh natáčení
První fáze tvorby projektu spočívala ve shromáždění dostatečného množství materiálu, se kterým se pracovalo ve druhé fázi – fázi realizační. Nafilmovaný materiál obsahoval jak statické záběry, tak záběry pohyblivé, dále pak rozhovory – interview s aktéry reportáže a hlasové nahrávky vybraných výpovědí z Deníku.
Mým prvním počinem bylo natočení rozhovoru s RNDr. Karlem Březinou, pamětníkem. Doktor Březina vypověděl vše, co si o Wolfových pamatoval z dětství. Informací bylo skutečně hodně a o celé situaci jsem si udělala jasnou představu. Doktor Březina mluvil souvisle a obsáhle, téměř nebylo třeba pokládat otázky. Díky tomuto prvnímu rozhovoru jsem získala veškeré informace o rodině Wolfových, o situaci, které museli čelit. Celý rozhovor byl natáčen s pomocí stativu a byly užity dva typy záběrů – polodetail a detail. Snímání bylo převážně statické, jen místy byl užit nájezd na obličej za účelem zachycení detailu tváře.
Druhý krok spočíval v natočení místa na poli vedle domu Herinkových, kde dříve stála dřevěná bouda, kterou Wolfovi taktéž využili coby úkrytu - v zimních měsících.
Nejdůležitějším místem, které bylo třeba na kameru zachytit, byl samotný lesní úkryt. Cestou jsem získala i několik záběrů lesní krajiny. Místo, kde se úkryt nacházel, bylo částečně zarostlé ostružiním. Bylo třeba jej „pročistit“, aby vůbec bylo možné do terénu umístit stativ. Zde jsem tedy natočila další rozhovor s pamětníkem, kdy za jeho zády bylo možné vidět ruiny úkrytu Wolfových. Následovalo natočení úkrytu samotného – tedy přesněji řečeno toho, co se z něj dochovalo.
Mé další kroky vedly za starostkou obce Tršice, se kterou jsem též plánovala natočit interview. Připravila jsem si otázky týkající se blížící se návštěvy amerických studentů středních škol, kteří v rámci projektu nazvaného „Holocaust tour“ už potřetí Tršice navštíví. K natáčení jsem hledala vhodné místo - erb, mapu Tršic, zkrátka cokoliv, co by bylo v pozadí snímaného interview a dotýkalo se Tršic. Rozhovor jsem nakonec natočila v kanceláři starostky, kdy v pozadí bylo možné vidět znak obce Tršice. Pokládané otázky zněly asi takto: Můžete mi říct, jak se Tršice k projektu Holocaust tour dostaly?
Na kdy je plánovaná návštěva studentů?
Co všechno je v rámci pobytu v Tršicích čeká? Kam všude se podívají?
Jaký bude jejich následující program? Kam budou ve své cestě pokračovat?
Důležitou otázkou, na kterou jsem potřebovala získat odpověď, byla věc týkající se vybudování památníku v místním parku.
Už při loňské návštěvě Američanů byla tato výstavba nadnesena, problém byl ale v nedostatku financí. Starostka mi k výstavbě památníku řekla, že k realizaci skutečně dojde, ukázala mi i návrhy, jak bude památník vypadat, jaké symboly a texty na něm budou vytesány. Rozhovořila se i o financích, výstavba bude dotována z části Židovskou obcí, obcí Tršice a finančním přispěním Američanů. Po ukončení rozhovoru jsem si nafotila i nafilmovala letecký snímek Tršic, historickou mapu, erb a zámek, který je dominantou Tršic. Poté jsem se přesunula k parku, ve kterém má být vystavěn památník a natočila si několik záběrů z různých úhlů.
Dne 13. dubna kolem desáté hodiny ranní do Tršic dorazil zájezd amerických studentů a mě čekal náročný den strávený natáčením celého jejich programu. Jako první se konala beseda v obřadní síni zámku za přítomnosti RNDr. Karla Březiny a paní Calábkové, jejíž rodiče rodinu Wolfovu rovněž ukrývali. Besedu jsem nesnímala celou, udělala jsem si jen pár záběrů na sedící studenty a na hovořící pamětníky. Obsah besedy jsem zaznamenat nepotřebovala, všechny informace, o kterých byla řeč, jsem slyšela už při osobním setkání s doktorem Březinou.
Po besedě na zámku se studenti přesunuli na oběd a poté měla následovat prohlídka lesního úkrytu. Kvůli špatnému a deštivému počasí jsme se do lesa nevydali. Z toho jsem byla poměrně zklamaná, protože záběry z lesa jsem hodlala použít ve výsledné dokumentární reportáži. Nakonec se kvůli počasí nekonala ani návštěva památníku na místě zvaném Kyjanice poblíž Velkého Újezda. Podívali jsme se jen na místo zvané zákřovský Žalov, kde stojí památník se jmény a fotografiemi umučených a upálených mužů včetně Otty Wolfa. Studenti poté odjeli do Krakova.
Udělala jsem si několik fotografií z materiálů, které mi byly Američany poskytnuty. Vyfotila jsem si pasáž textu z Deníku Otty Wolfa, kterou jsem hodlala použít jako ilustrační materiál k namlouvanému čtenému textu pasáže, dále pak samotnou titulní stranu Deníku.
Vytvořila jsem titulní stranu s názvem projektu, která mi posloužila jako úvodní záběr.
Zbývalo mi už jen natočit závěrečný stand-up. K tomuto jsem zvolila místo nejvhodnější – památník na Kyjanici, kde bylo všech devatenáct mužů chycených na Zákřově zaživa upáleno.
Na závěr jsem si dotočila celek na památník a detail na desku se jmény a fotografiemi všech obětí.
Celkově jsem natočila 120 minut hrubého materiálu. Poté jsem se pustila do samotného střihu. K tomu mi posloužil program Avid Liquid. Veškerý materiál jsem si importovala do počítače a vybrala si úseky, se kterými jsem hodlala dále pracovat. Sepsala jsem si scénář, jak by měla výsledná dokumentární reportáž vypadat a texty komentářů, které jsem namluvené hodlala vkládat mezi vybrané sekvence. Komentáře jsem poté pomocí mikrofonu připojenému k počítači namluvila. Toto jsem musela provést několikrát, každý bylo nutné nahrát zhruba pětkrát a poté vybrat ten nejlepší.
Práce, která následovala, byla už vesměs stereotypní. Vybírala jsem vhodné pasáže z natočeného materiálu, vkládala je do časové osy, vybírala jsem vhodné ilustrační záběry k jednotlivým úsekům promluv a překrývala jsem jimi úseky, u kterých jsem si přála tyto záběry mít. Důležité bylo, aby ilustrační materiál korespondoval s mluveným slovem a aby jej vhodně doplňoval.
11MONACO, J. Jak číst film, s. 126.
12ZAPLETAL, P. Jak natáčet a stříhat (nejen) zpravodajské televizní příspěvky. In Mediální praxe, s. 59.
13Tamtéž.
14Tamtéž.
15THOMPSONOVÁ, K., BORDWELL, D. Dějiny filmu, s. 765.
16ZAPLETAL, P. Jak natáčet a stříhat (nejen) zpravodajské televizní příspěvky. In Mediální praxe, s. 73.
17Tamtéž.
6) sebehodnocení
O práci, do které jsem se pustila, jsem si nemyslela, že bude tak náročná. Musela jsem zvládnout naráz několik profesí - reportéra, redaktora, kameramana, střihače, scénáristu. Troufám si tvrdit, že jsem si vybrala nejnáročnější kombinaci – kulturní a televizní žurnalistiku, a že jsem se práce zhostila poměrně dobře. S výsledkem jsem spokojená.
Problémy, které v průběhu práce nastaly, se týkaly zejména nasnímaného materiálu. Při natáčení jsem občas musela pracovat bez stativu (například u zákřovského památníku) a záběry, které takto vznikly, nebyly dost kvalitní. Nedostatky vidím také u natočených rozhovorů, které nemají stejnou podobu. Důvodem je absence kameramana, který by rozhovory snímal. Při natáčení rozhovorů jsem nemohla být současně na dvou místech – za kamerou a s dotazovaným.
Při následné úpravě materiálu mi chvíli trvalo, než jsem si obnovila znalosti z Workshopu TV tvorby a zpočátku šla práce velmi pomalu. S programem jsem se ale brzy opět naučila pracovat a dokumentární reportáž jsem byla schopná ve výsledku nastříhat za poměrně krátkou dobu.
Jedinečnost projektu spočívá v novém zachycení tři čtvrtě století starého příběhu. Projekt České televize sice poskytl do problematiky větší vhled (z důvodu délky trvání dokumentu), ale má výsledná práce ukazuje příběh rodiny v jiném světle. Zachycuje minulost a současnost zároveň a dokazuje, že zájem o druhou světovou válku stále přetrvává.
V budoucnu by bylo možné natočit dokument většího rozsahu se stejným tématem, který by více bádal v oblasti zájmu o druhou světovou válku a ve výsledku by divákům nabídl více míst České republiky, která mají podobný příběh jako ten tršický, a která se těší obdobnému zájmu ze strany veřejnosti.
7) literatura, zdroje + „konkurenční“ projekty
HLADKÝ, M. Žurnalistika v televizi. 1. vydání. Praha: Novinář, 1986. ISBN (váz.).
Holocaust.cz. Dostupný na WWW: http://www.holocaust.cz.
MONACO, J. Jak číst film. 1.vydání. Praha: Albatros, 2004. ISBN 80-00-01410-6.
THOMPSONOVÁ, K., BORDWELL, D. Dějiny filmu. 1. vydání. Praha: AMU: NLN, 2007. ISBN 978-80-7331-091-2.
Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 1, A-B. 1. vydání. Praha: Diderot, 1999. ISBN 80-902555-3-1.
WOLF, O. Deník Otty Wolfa. Praha: Sefer, 1997. ISBN 80-85924-15-3.
ZAPLETAL, P. Jak natáčet a stříhat (nejen) zpravodajské televizní příspěvky. In Foret M. a kol. (eds.) Mediální praxe. Olomouc: Katedra žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého, 2008, s. 55-75.
Internetový archiv online vysílání České televize dostupný na WWW: http://www.ceskatelevize.cz/program/1004533717-10.02.2010-03:20-2-denik-otty-wolfa.html?searchstring=den%EDk+otty&obdobif=archiv&backaddr=search.
vlastní materiál: http://vimeo.com/11578428
