Tvořím, tedy jsem

1)    CÍL
Jedná se o dokument, který představuje jedince (umělce) v daném okamžiku života. V tento moment hovoří o vnitřním vztahu ke své tvorbě a nastiňuje pozadí, které předchází jeho výsledným pracím a které je s nimi úzce provázáno. Tyto informace rozšiřují pouhý vizuální kontakt s jeho dílem o data, která není možné v nich samotných vyjádřit. Cílem projektu je právě seznámit širokého příjemce (především) s dílem mladého umělce a s ním samotným. Nehledě na míru zájmu adresáta o danou problematiku, orientaci v ní či předchozí zkušenosti s dokumentovanou osobou. Ta je totiž prezentována neutrální a nenáročnou formou, která nevyžaduje přílišnou pozornost při vnímání děje a následné interpretace obsahu. Vzhledem k tematickému zaměření dokumentu je kladen požadavek na zajímavé a přitažlivé zpracování. Prostor je totiž otevřen poměrně volnější formě, než-li je tomu u obsahově vážnějších či serioznějších prací. To je tedy kombinace předpokladů, jenž byla přede mne jako autora na samotném začátku postavena. Veškeré úkony a postupy směřovaly k jednomu cíli, a sice tematicky vymezeně prezentovat osobu ve spojení s jeho vykonávanou činností, a to na úrovni, ale populární formou a vkusným, ale atraktivním způsobem.       


2)    TÉMA  
Před zahájením prací na Samostatném projektu (stejně jako ve všech podobných případech), je nezbytně nutné stanovit, co od něj jako autor očekávám. Chci-li svou prací její příjemce informovat, edukovat, chci-li filosofovat či jen rozesmát.                 Při rozvažování nad výběrem tématu sehrály zásadní roli dvě věci. V posledku však splývají v jedno, obojí jsou stranami téže mince- smysl sdělení, to proč se do projektu pouštím, význam celého procesu. Toto považuji za primární. Tedy přínos, jednak druhým, ale neméně i mně samému. Totiž vynakládat úsilí a zaměřit se na oblast, o kterou ostatní s největší pravděpodobností nebudou jevit sebemenší zájem, a já zcela jistě ne, je zkrátka vágní. To by se jistě odrazilo i na výsledném produktu. Naopak pracuje-li autor se zápalem a s hlubokým zájmem o věc, nevytvoří jen záznam své činnosti, ale zplodí vlastní dítko, jenž je mu blízké. To je tedy pohled autora, subjektivní polovina celku. Ta objektivní patří recipientům, těm, se kterými se bude autor o výsledek svého počínání dělit. Je otázkou, na kterou z těchto dvou stran by měla převážit autorova pozornost. Zda-li bude vytvářet svůj projekt více pro sebe či pro ostatní. Myslím, že nelze určit, který z těch dvou má na svou převahu nárok. Zřejmě žádný z nich. Je fakt, že takováto práce není produkována takzvaně do šuplíku, pro osobní, interní potřebu. I tento aspekt však dle mého musí být v práci takového typu zastoupen. Opakuji, vytvářím-li něco, o čem nejsem přesvědčen a co pro mne nemá hodnotu, jaký smysl tato práce pak má? Přinést něco dobrého a užitečného ostatním? V pořádku, ale i já jsem koneckonců jedním z nich. Přinese-li výsledný dokument jakékoliv pozitivum mně, pak je to úspěch, znamená to přínos člověku, i kdyby jednomu, a to není málo. Sám autor totiž musí stát na počátku celého procesu vnímání a přijímání daného díla. Pakliže není on sám se svou prací spokojen, není-li ochoten plně a se vší rozhodností se za ni postavit, pak je jeho snaha zcela zbytečná. Přesvědčovat druhé a přitom i sebe není možné. Na tomto místě jsem svůj úkol splnil. Ztotožňuji se se svým projektem, s jeho tématem i výslednou podobou.                                         Je třeba konstatovat, že hledání tématu, jenž by bylo hodnotné pro obě strany komunikačního procesu, je nelehký úkol. Co se týká jedněch, nemá váhu pro druhé. To, co jednoho nadchne, s druhým nepohne. Kulturní profilace zaujímá mnoho výhodných pozic. Jednou z nich jsou témata a lidské činnosti, které kultura zahrnuje. Samozřejmě zde nesmíme uvažovat o kultuře jako o absolutně všem, co se člověka týká. Mám na mysli kulturu jako soubor hodnot, vytvářených lidmi pro lidi, pro jejich duševní uspokojení. Tedy i hodnot vnitřních, emočních, právě prostřednictvím matérie. Témata kultury mají jedno společné, a sice že o nich může být pojednáváno mnoha různými způsoby. Variabilita v přístupu, to mám na mysli. Nejsem nucen o dané problematice referovat jen striktně informativním způsobem (což v jiných odvětvích vážná témata vyžadují), ale mohu s ní druhé seznamovat zábavnou formou. Nejsem ovlivňován (utlačován) navyklými postupy informování a očekáváním ostatních. Zkrátka, nemám svázané ruce. Jistěže existují témata, jenž je nutné pojímat seriozně, o kultuře jako takové to obecně však neplatí. Zde je právě onen prostor pro vlastní iniciativu, jistý rozlet, odpoutání od rutiny dne a denních zpráv. Proto tuto oblast života miluji a proto jsem se rozhodl právě pro kulturní žurnalistiku. Protože v kultuře není nic dokázáno, a tak lze dokázat vše. Právě proto tvořím a ze stejného důvodu jsem se rozhodl i pro tento námět. Prostor pro mé specifické pojímání daného tématu, pro můj pohled a světonázor, je u takového projektu pro mne podstatný.        
Je třeba zmínit to, zda-li je mé téma důležité a do jaké míry. Budeme-li se takto ptát, je nutné myslet v intencích daného oboru, tedy kultury. Skrze toto zařazení pak na projekt můžeme nahlížet. Jinou optikou by to bylo též možné, ovšem ne adekvátní a objektivní. A jako takový, jako příspěvek kultuře, je jej potřeba brát. Jistě, je mnoho témat, která jsou pro život podstatnější, která přinášejí důležitější informace, které lidem fakticky pomáhají se například rozhodovat, chránit a podobně. Důležité je, že tato práce takové ambice nemá. Nemůže mít. Její téma je zkrátka specifické, protože umění je specifické. A tak jako umění nelze s určitostí definovat, není to možné ani u stanovení cíle, kterého by měl projekt u sledujících osob vyvolat a co by jim měl ve výsledku přinést. Je to zkrátka kultura, potažmo umění, a to působí zvláštním, vnitřním způsobem. Dle mého jsou pocity, jenž vyvolává natolik ojedinělé, silné a inspirující, že bezpochyby stojí za námahu se neustále alespoň pokoušet takové dojmy a emoce vyvolávat. Reflexí sebe reflektovat druhé. Je zřejmé, že tyto věci nejsou „určeny“ pro každého. Každý jedinec je skutečně jedinečný a jeho osobnost je nastavená jiný způsobem. A tak ne všichni jsou schopni výtvarné umění (ale i hudbu, tanec a jiné způsoby sebe prezentace, zkrátka umění paušálně) vnímat takovým způsobem, jaký by si práce toho druhého zasloužila, nejsou schopni věnovat mu patřičnou pozornost, nechat jej na sebe působit a následně si z těchto věcí brát něco pro sebe. Je možné, že dotyčný umění vnímat ani nechce. Vědomě se takovým věcem brání a nezajímají jej, je zkrátka takový typ. I to je legitimní postoj, na který lze mnohé namítnout, každý na něj má však právo a je nutné mu jej neupírat. Avšak to, že nebudeme za svou tvorbu přijímat gratulace, to že nebudeme za naše otázky, které implantujeme do každé vizuální výpovědi dostávat odpovědi, neznamená, že nestojí za další snažení. Lidé, ke kterým je umění vysíláno, netvoří neprůchodnou zeď, od které by se všechna poselství vracela bez efektu nazpět k autorovi (i když by se tak mohlo mnohdy zdát), ale tvoří pole, na které je rozsévána myšlenka, pocit, který se tu a tam uchytí v půdě vědomí, kde může vzklíčit a zakládat klima pro něco nového, další myšlenku, další pocit. Tato možnost láká a zlákala i mne. Proto tvorba, proto dokument o mé tvorbě.                                                    S důležitostí tématu se pojí i jeho atraktivita. Ta byla právě popsána v obecné rovině, co ale konkrétně mnou natočený a zpracovaný materiál? Jelikož doposud nebyl publikován, je nemožné zmiňovat a hodnotit reakce diváků, analyzovat, nakolik byla skrze vidění publika  volba tématu vhodná. Názor autora se nutně nemusí krýt s pohledem ostatních, je totiž prakticky nemožné vycházet ze stejné pozice jako divák, sledovat tedy konečný výtvor nezaujatým, neutrálním okem. Proto právě až zpětná vazba, tedy reakce těch co se s videem seznámili, ukáže, nakolik bylo téma správně zvoleno. Přes svůj značně ovlivněný postoj se o něj mohu podělit. Myslím, že téma nedostatkem atraktivity nestrádá. Je zřejmé, že míra zájmu bude rozdílná u člověka, který mne osobně zná, pouze mé jméno, či se mnou (jako s autorem a hlavní postavou) nemá žádnou zkušenost. Přístup diváka, jeho vidění věci, by byl spíše psychologickým rozborem. Navíc nejsem jedním z nich, nacházím se na druhé straně komunikačního procesu, proto by další rozbor postrádal validitu. Mohu pouze nekonkrétně předpokládat, jaký bude mít volba tématu dopadu, a sice dle mnou předem stanovených požadavků na téma, které bych s radostí zprostředkoval druhým.                    Není nikdo, kdo by nebyl zatížen každodenními starostmi, spojených s jeho existencí a s obavami o ní. Proto bylo mým cílem přinést trochu radosti a potěšení. Nezatěžovat druhé problémy světa, ale alespoň po krátkou dobu na ně dát zapomenout. Právě v tom je přeci funkce umění. Vnášet do života pod tíživým nebem rozptýlení2 sobě a druhým. Nepřináším-li chléb, chci přinášet hry, ne obtíže a tragédie. Těch je už tak příliš, raději jsem se tedy vydal cestou ne stejnou, ani jinou (neutrální), ale právě opačnou. Informace neutrální, která jen prošumí, bez zájmu, bez ducha, bez interakce s emocí na druhé straně, jakoby ani nebyla. Raději jsem tedy alespoň vyvolal naději, že tomu bude jinak. Nemohu soudit, s jakým efektem. Lidsky řečeno- vím, že mou osobu bude vždy takové téma zajímat, že pro mě atraktivní bude. Problém je v tom, že jsem na tyto hodnoty zaměřen a jevím o ně dlouhodobý zájem. Přiznávám, že stejný ohlas neočekávám od „běžného“ publika s průměrným zájmem o výtvarné umění. Naděje, kterou jsem s tímto projektem vzkřísil, spočívá však v tom, že se tím, kdo bude sdílet jakousi harmonii skrze vizuální umění jako já, stane kdokoliv z nich. A ta možnost není mizivá.                             Je možné natočit reportáž, která změní věci, teď hned. Jde ale o změny jevů projevujících se pozičně až na samotném konci řetězce, tom nejvíce viditelném, ale zároveň tedy nejpovrchnějším. Jejich trvalá hodnota je minimální. To nebylo mým cílem. Umění ________________________________________2Rozptýlení v nejlepším možném slova smyslu. Nejedná se o snahu zapomenout, odsunovat existenciální problémy, ale naopak se jim a svému bytí jako takovému skrze ně přibližovat. Prostřednictvím uměleckých předmětů a aktů jsme schopni nacházet a chápat sebe samotné.
působí opačným způsobem. Jeho vliv není patrný, neobměňuje věci, ale lidi a tedy společnost. Ne v konkrétním momentu, ale pomalu, postupně, ale s o to větší hloubkou a platností. Má obrovskou sílu. O to hodnotnější, že se nemanifestuje, ale po malých krůčcích pracuje pro člověka, který na sebe nechá krásu působit. Právě proto umění nedosahuje takového ocenění, jakého si zasluhuje. Je-li mu přiznána jeho role, pak až zpětně, s odstupem. To chvilkové působení, omámení, vzplanutí zase pohasne. Už navždy se ale střádá hluboko uvnitř každého, kdo jej kdy viděl a dělá z něj lepší, senzitivnější osobnost.   
Bylo zde zmíněno, že umění je způsob sebe prezentace. To však neznamená, že by ten, kdo do něj aktivně zasahuje, tedy i já, vytvářel věci narcistně, pro své zviditelnění či jistou formu slávy. S určitými modifikacemi jde vždy o výkon oslovení sebe sama, a posléze i druhých. Naprosto stejně jsem přistupoval i k tomuto projektu. Fakt, že jsem vytvořil záznam o sobě samotném, může vyvolat dojem, že jsem do sebe zahleděný jedinec, s potřebou prostituovat svou osobu kdekoliv je to možné. Není tomu tak. Je totiž pravdou, že měřítkem svého světa jsem já. Jako každý z nás. Pokud chci něco sdělit, něco vizualizovat, pak tak učiním skrze svoji osobu, se kterou jsem „seznámen“ nejlépe. Jen tak může být daná výpověď realistická. Nejde tedy o publikování mé osoby, ale o pokus přiblížit věci těma nejbližšíma, nezprostředkovanýma a tedy ryze mýma očima. Na tom nevidím nic negativního. Jistě je ale na místě připomenout, že snad každý umělecky činný člověk je do jisté míry expresivní, a tak dává o svém světonázoru vědět skrze své práce. Já o něm dávám vědět tedy i tímto krátkým dokumentem.                                         
S rozhodnutím, jaký smysl by dokument měl mít, přichází nutnost vyřešení otázky, jaké by mělo být jeho praktické uplatnění. Je tedy potřeba zařadit jej do kontextu mediálního prostředí, konkrétně toho, který je nám nejbližší, tedy toho našeho, českého. Komu je tedy tento produkt určen? Všem audiovizuálním médiím, které jsou ochotny věnovat ve svém vysílání prostor kultuře. To je nejobecnější určení. Tedy trochu konkrétněji. Je možné klasifikovat dva okruhy, ve kterých by mohl tento dokument být vysílán. Jsou to televizní kanály a stanice regionálního typu a dosahu a stanice dosahu celoplošného. To, kde by mohlo mít odvysílání větší úspěch, je obtížné posoudit. Lepší předpoklady jsou snad u regionální stanice. Domněnka vychází z faktu, že dokumentovaná osobnost reprezentuje tentýž region, proto by zde tento kontakt, jisté sepjetí a jiné návaznosti, mohly sehrát svoji roli. Vztaženo k tomuto snímku, mohl by tak například obsadit místo ve vysílání kabelové televize Slovácko. Ta má pro podobné projekty prostor a jistě by dokument mohl působit jako příjemné zpestření a svěží vítr, do jejího nijak zvláště zajímavého programového vysílání. Druhým okruhem uplatnění snímku by mohly být zmiňované stanice s celorepublikovým dosahem. Myslím, že by takovéto vysílání neslavilo úspěch na komerčních stanicích typu Nova či Prima. Programová skladba jejich vysílání je totiž tendenčně složena ze zcela jiného formátu pořadů, než jaký se nabízí zde. Je totiž zřejmé, že téma našeho dokumentu nemá dostatečně komerční parametry. Není zkrátka masové do té míry, aby jej sledovalo několik milionů diváků. To je fakt, se kterým není možné hnout a který je pro jedny nevýhodou, pro druhé naopak. Okruh zájemců je ve společnosti podstatně menší, jejich pozornost věnovaná danému vysílání a následný dopad na ně je však o to větší. Jedinou možností, jak takový portrét vysílat celoplošně je televize veřejnoprávní, tedy Česká. A to její kulturněji více zaměřená větev ČT2. Ta dbá o dokumenty a pořady s uměleckou tématikou zřetelněji, obzvláště v poslední době (což je přirozeně krok správným směrem). Zde je možnost uplatnění mého snímku široká. Pořady s kulturní tématikou mají na „dvojce“ své místo (i když stále ještě ne dostatečné). Jsou to především dva pořady, Kultura. cz a Art mix, které připravuje Centrum publicistiky a dokumentu České televize. Kultura. cz mapuje, jak už název napovídá, českou kulturní scénu a to spíše klasickým, střídmým okem. To Art mix zachází dál, protože si jako téměř hodinový měsíčník jen a pouze o výtvarném a vizuálním umění, může dovolit být hravější, nápaditější, zkrátka takový, jaký je samotný svět umění. Díky své stopáži nezapomíná na rubriky jako Portrét, Rozhovor či Talent měsíce. A právě ty by byly pro mou práci snad tou nejlepší cílovou stanicí. Dalšími pořady dvojky, ve kterých by se mohl projekt Tvořím, tedy jsem objevit, jsou Kultura s dvojkou, Kulturama či Kultura v regionech.         Svým formátem se od příspěvků v těchto pořadech v lecčem liší. Je to především celkový způsob pojetí vyjádření určité výpovědi. Jsme zvyklí vídat strohé, suše informující portréty a reportáže o lidech, kteří takový nejsou. Budu-li připravovat dokument o úředníku či politikovi, přidám se ke stejnému způsobu práce. Jestliže ale vytvářím portrét výtvarníka, měla by i forma takového vyjádření nést stopy umění. To znamená pokusit se o emoci, prožitek, expresi a nápaditost, zkrátka vymanit se z řady méně hravých témat. Snad je to způsobené tím, že autoři takovýchto příspěvků nejsou natolik senzitivní, aby se dokázali vcítit do daného autora, o němž přinášejí výpověď. Zde se navracím zpět k již řečenému, a sice že přiblížit člověka druhým dokáže nejlépe jedině on sám. Věřím, že pokud by se jednalo o jakési „autobiografické“ snímky, byla by jejich podoba jiná, citlivější, opravdovější, nesoucí originální rukopis. Proto jsem se rozhodl vypovídat o sobě samotném, v úmyslu nezastírat, nekopírovat, ale popisovat věci, o nichž mám právo tak činit.                     Je dobré rozlišovat téma projektu a jeho výslednou podobu. Dle toho je pak možné porovnávat jej s podobnými produkty na české mediální scéně. Téma je tedy naprosto v kontextu dané tematické mediální oblasti. To, jak s ním bylo naloženo, je záležitostí mnoha faktorů, které jej pozitivně či negativně ovlivnily. Myslím, že je můj projekt ve vztahu k podobným pracím upřímnější, není totiž kompromisem mezi představou autora a hlavním účinkujícím. Co se týká formy, pak na mne výsledek mého snažení působí dynamičtějším, osobitějším a barvitějším dojmem. Samozřejmě, že jsou nutně znát menší zkušenosti při práci na podobných projektech, nižší kvalita použité techniky a její omezené množství, absence spolupracovníků. To vše se na výsledné podobě projevuje. Jestliže jsou podstatné ale i jiné aspekty, jako je myšlenka, nápaditost, vkus, pak by si mohla má práce najít své příznivce.    


3)    NÁVAZNOST
Půda, z níž tento projekt vzešel, ležela dosud ladem. S podobným typem práce jsem dosud neměl žádné zkušenosti. Práce s kamerou takzvaně naslepo a další techniky byly ale zkrátka nutné, a to proto, abych mohl zrealizovat scénář, jenž mi vykrystalizoval v hlavě. Ten byl bezesporu ovlivněn nespočet faktory, především ale mou osobností, která chtěla výzvu přijmout a pojat ji po svém. Ony faktory a jevy, které ve mně pracovaly ve prospěch příprav projektu, byly různorodé. Prostředí, kterým jsem obklopen, hudba kterou se obklopuji, vizuální stimuly, jenž na mě působí, ale především, a opakuji, to jaký jsem a jaké je mé cítění. Svou roli, i když ne vědomě, sehrály bezpochyby podobné snímky a pořady, v nichž jsem je mohl pozorovat a o nichž už byla výše zmínka. Jistě si člověk ukládá dojmy z nich do paměti a později se od nich odráží- inspiruje se jimi v kladném či záporném smyslu. Odmítám však, že by na mě jakýkoliv pořad či vysílání působily takovou měrou, že by ve mne vyvolaly tendenci o jakýkoliv druh plagiátorství. Zde se obloukem navracím zpět k oné problematické analýze návazností mého projektu vzhledem k jiným snímkům. Jak již bylo napsáno, podobné natáčení jsem jako autor neabsolvoval. Stejně tak je tomu i v poměru k mé roli, jakožto účinkujícího. Nikdy předtím nebyl o mé osobě natočen podobný portrét a nikdy nebyly představeny podobným způsobem ani mnou vytvořené malby a grafiky. Proto lze za jediné předchůdce považovat představování osobností a jejich děl ve zmíněných pořadech ČT2. V těch jsem však nebyl jakkoliv zainteresován, proto se pohybuje i takové uvažování ve značně teoretické rovině.


5)    POSTUP PRÁCE
Přestože jsem si audiovizuální variantu projektu vybral z vlastní vůle3 a s odhodláním, věděl jsem, že splnit tento úkol a dokončit jej v přijatelné formě nebude zcela jistě jednoduché. Myslím totiž, že se jedná o nejkomplexnější proces, závislý na největším počtu úkonů (především technických), které je nutné úspěšně absolvovat, a bez nichž by projekt nemohl uspět. Je třeba přijít s námětem, smysluplným a zajímavým pro diváka. Dále zajistit vše potřebné technické vybavení, se kterým musím být především dobře seznámen, abych byl schopen zvládnout jeho následnou obsluhu, a to není vůbec snadné. U jiných variant projektu je nutné vždy zvládnout práci s jedním přístrojem, jednou technikou. U rozhlasového projektu je to záznam zvuku a jeho zpracování, fotožurnalistika spočívá v zachycení statického obrazu, DTP varianta vyžaduje v podstatě práci se softwarem. To vše se snoubí v TV žurnalistice, která vyžaduje ještě víc než jejich kombinaci. Je to tedy záznam zvuku a záznam dynamického obrazu a dále jejich softwarové zpracování a zkompletování, přičemž vše musí být zvládnuto, rozpoznat lze ve výsledku sebemenší chybu. TV varianta je tolik obtížná právě proto, že jich lze po té dlouhé cestě vyprodukovat mnoho a velmi snadno.     Byla to výzva a já se ji rozhodl přijmout.                                 Abstraktní podoba projektu se zrodila v minimálních bolestech. Tedy představa, jak by měl celý dokument vypadat a působit na recipienta, konkrétněji to byla představa přibližného scénáře, prostředí celé akce, způsob práce s kamerou, hudbou jako podkresem a tak dále. Byla to představa kombinace tří elementů- zachycení procesu tvorby, informujících ________________________________________3Jelikož jsem absolvoval praktikum a workshop rozhlasové tvorby, bylo možné zvolit i variantu rozhlasové žurnalistiky.
záběrů typu „stand up“ a představení výběru z dosavadních prací.             Lokalita odlehlého prostředí za městem, polní cesta a lány v pozadí, to byl prvotní nápad, kam umístit svůj projekt, čehož jsem se přidržel a své rozhodnutí nezměnil. Důvodem byla především esteticky příznivější podoba daného prostředí v porovnání s městským. Taková krajina je mi výrazně bližší. Mohl jsem se v ní z tohoto důvodu cítit uvolněněji, také proto, že jsem nebyl pod tlakem okolí, které jinak při práci nepůsobí příliš uklidňujícím způsobem.4 Městská lokalita by navíc jistě přinášela mnoho obraz-rušivých prvků. To však vyvolalo opačný efekt, kdy měly výsledné scény příliš statickou podobu. Z toho důvodu jsem byl nucen více pracovat se střihem scén, ale o tom až později. To, že bude nutno obraz oživit a přinést do něj dynamizující prvek, mi však bylo jasné již před samotným natáčením. Proto jsem se rozhodl celou scénu snímat ne jednou, ale dvěma videokamerami. Jednak samozřejmě videokamerou statickou, pro kterou jsem zvolil nijak neupravený obraz, přičemž tato snímala celé dění z povzdálí, jako celek. Jako protipól pak působí videokamera druhá, se kterou za mých pokynů pracovala má sestra (za což jí tímto děkuji). Jejím úkolem bylo tedy snímat obraz právě opačným způsobem, tedy dynamicky, živě (rozhodně ne akčně) a z mnohem menší vzdálenosti. Materiál pořízený touto videokamerou měl být navíc černobílý, aby byl kontrast k záběrům ze stativu zcela zřejmý, čehož jsem se taktéž přidržel (změn obecně jsem se dopustil v naprosto minimální míře, mohu prohlásit, že jsem zrealizoval svůj původní plán, prvotní ideu). Obraz byl snímán (z obou úhlů) směrem po slunci, proto je dobře prokreslený, prosvětlený a čitelný, stejně však jako má tvář, která se musela naopak s vydatným sluncem potýkat, což se projevilo na jejím výrazu, který může mnohdy působit nepříliš radostným dojmem. Všechny záběry jsou objektivního typu, subjektivní technika snímání zde nebyla použita. Zvuk byl pořízen pouze jedním mikrofonem, připojeným na ruční videokameru, statická tak snímala zvuk pouze díky svému internímu snímači. Všechny záběry v terénu byly pořízeny v jeden natáčecí den, a to přibližně dvou hodinách. Žádné zvuky či mluva nebyly dotáčeny, vše vzniklo na místě. Veškerá použitá řeč je synchronní, asynchron se v mém videu nevyskytuje.                          Mezitím jsem započal práce na obrazu, který byl v projektu představen, tedy nejen jeho finální podoba, ale také proces jeho zrození. Tyto záběry bych nemohl z dokumentu ________________________________________4Přesto se mé představy o klidném místě, kde nebude nikdo narušovat natáčení rozplynuly skrze desítky pěších a cyklistů, kvůli nimž jsem byl nucen své povídání stále přerušovat a scény opakovat, což nebylo vzhledem k pohybujícímu se slunci ideální. 
vynechat, vypustil bych tím totiž svou prvotní touhu zaznamenat, jak takové dílko vzniká, mne samotného tyto záběry lákaly. Jejich pořízení však rozhodně nebylo ničím jednoduchým, šlo o technicky složitý postup. Natáčení ovlivnilo mnoho faktorů. Ten, jenž dramaticky poznamenal podobu celého dokumentu, nejen pasáží věnujících se konkrétně malbě, bylo prostorové omezení. Tvořím totiž v příliš malé místnosti, a ta má nevhodnou podobu k tomu, aby bylo možné volně v ní natáčet. Tedy natáčet mé obrazy v tomto prostoru, mně samotného při práci, pořídit zde se mnou rozhovor. Tato forma, tedy pořízení všech záběrů v jednom, umělci přirozeném (pracovním) prostředí, jako to bývá u dokumentů podobného typu časté, zde zkrátka nebyla možná. Na druhou stranu tento fakt vnáší do výsledné podoby jistou novost, netradiční pojetí.
Jedním z nich byla skutečnost, že bylo nutné malovat pouze v noci. Jednak ze zvyku, především ale z důvodu neustále se měnícího světla, jenž dopadá zvenčí na plátno. Vždy se jedná o několikahodinové sezení, za které by světlo významně měnilo svoji podobu, což by nebylo vhodné. Bylo tedy nutné nastavit osvícení pracovní plochy, které jindy není zrovna ideální, tentokrát jsem však musel ustoupit a svítidla nastavit do polohy, skrze kterou jsem na plátno problematicky nahlížel, nedalo se však volit jinak. Dalším omezením byl můj posed, který je jinak ničím nesvázaný a dynamický. Pro potřeby natáčení jsem však musel zaujmout netradiční polohu, tedy ne před obrazem, ale vlastně vedle něj, navíc s nepřirozeným držením paže a úchopu štětce. To vše, aby kamera na stativu, umístěná za mým pravým ramenem, nesnímala mne, ale vytvářený motiv.                             Při práci mne též limitovala délka pásky, na kterou byly záběry pořizovány. Z celého procesu vzniku obrazu je tak zaznamenána přibližně jen jeho čtvrtina. Ani tu jsem však nevyužil kompletně, protože by divák nebyl schopen udržet po takovou dobu pozornost. Nemalý problém znamenala též nemožnost fixace malířského stojanu a tedy i plátna. Při běžné malbě, obrazně řečeno, malíř cestuje za svým stojanem, zde to nebylo možné, stojan se nesměl hnout, přesto že jej prakticky nešlo zaaretovat. Musel jsem tedy věnovat maximum pozornosti, abych se neočekávaně nepohyboval jak já, tak především mé plátno.     Specifikem olejových barev, kterými je obraz vytvořen, je jejich dlouhá doba schnutí. Nebylo technicky možné vytvořit portrét technikou „alla prima“, tedy najednou, proto jsem maloval a natáčel po dva po sobě následující víkendy. Nastavit stativ, videokameru, světla, stojan s plátnem a nakonec i sebe do předešlé polohy vyžadovalo mnoho námahy a zkoušení. Nakonec, i přes všechny problémy a nepohodlí, vznikla olejomalba, portrét Friedricha Nietzscheho 40x40 centimetrů, se kterou se mohu ztotožnit a za kterou se nemusím stydět.                                             Po pořízení všech záběrů, tedy jak v exteriéru, tak interiéru, jsem mohl přistoupit k jejich finálnímu zpracování, tedy sestříhání samotného krátkého dokumentu, a to v programu Avid media composer (verze 5.0). Kdo by si myslel, že je tato práce jen sladkou odměnou za předešlou snahu a pouhým „hraním si s počítačem“, hrubě by se mýlil. Je to činnost nesmírně náročná, a to především časově. Alespoň však nastíním, co vše v mém případě obnášela.                                         Veškeré pořízené záběry byly natočeny na čtyřech kazetách (dvě kazety práce na obraze, jedna ze statické videokamery, poslední z videokamery ruční). Tyto čtyři nahrávky byly tedy zkopírovány do softwaru Avid. Dále bylo nutné vložit všechny mé práce, které jsem pro tento účel vyselektoval. Tomu však následovala úprava každé vybrané fotografie daného obrazu či grafiky. Jen tato zdánlivá maličkost si vyžádala přibližně šest hodin stráveného času. Každá jedna z nich byla vložena před černé pozadí. Dále byly ořezány rohy, aby fotografie nepůsobily příliš ostře a nepřirozeně, to vše v programu Malování. Konkrétní fotografie dále putovala do programu XnView, kde byla ořezána a následně vycentrována podle formátu tak, aby byly zachovány poměry stran a obrázek působil ve výsledku esteticky. Nakonec, bylo-li to nutné, stačilo srovnat míru jasu, kontrastu a gama vyvážení. V ideálním případě by bylo vhodnější, kdyby k takovýmto korekturám nemuselo vůbec docházet, to z důvodu zachování maximálně objektivní a realistické podoby. Bohužel však byly nevyhnutelné. Snímky byly totiž pořízeny v rozmezí tří let, vždy z nepatrně jiného úhlu, za jiného osvětlení, v jiné velikosti, mnohdy též různým fotoaparátem. Navíc mnoho z nich již nevlastním já, ale nový majitel obrazu, jeho kupce, nebylo možné je tedy vyfotografovat znovu, lépe. Proto bylo nutné je takto sjednotit. Ve výsledném dokumentu je celkem devětadvacet fotografií, z toho sedm z nich tvoří snímky právě vytvořeného Nietzscheho portrétu. Poslední složkou, jenž v mém projektu nesměla chybět, je hudba. Bez ní si výsledný efekt nedokážu představit. Slouží zde jako podkres, jako doprovod obrazu, jako aktivátor emoce, dynamizátor a pomocník při rozpoznání nálady konkrétní pasáže. Postupně jsem v programu Sony Sound Forge (verze 9.0), nástroji pro správu zvuku, sestříhal a jinak upravil celkem šest ucelených zvukových stop, které jsem následně vkládal do programu Avid. Nezbytné bylo též vytvořit úvodní a závěrečné titulky, ty se skládají z osmi obrazů.                   
Nyní k samotné formě střihu a způsobu zpracování scén a hudby. Nejprve tedy obrazová složka. Úvodní titulky zahajuje má signatura, která je charakteristická pro každou moji výtvarnou práci, iniciály MM. Pro ty, kteří se s mou prací již seznámili, je tento znak jasným poznávacím znamením. Pro všechny diváky však slouží jako jakési zpestření většinou nezáživných titulků. I proto jsou stručné a trvají jen patnáct vteřin. Vím, že tato složka diváka příliš nepřitahuje, jde spíše o splnění informační povinnosti. Titulky jsou tak, vyjma zmiňované signatury, co nejvýstižnější, úderné a zabírají co nejkratší čas.         Scénář snímku byl rozvrhnut systémem „malba/povídání/malba/povídání“, přičemž se tohoto klíče nebylo možné držet až do konce, příjemce by totiž tento zvyk očekával až s přílišnou jistotou. Je dobré servírovat podívanou, kde se divák cítí jistě a klidně, nikoliv však po celou stopáž předvídatelný, s vojenskou přesností vyprávěný příběh. Snažil jsem se po celou dobu držet přibližně uprostřed těchto pólů. A tak jsem zmiňovaný systém stále více a více nabourával odlišnou délkou scény, její intenzitou, množstvím prostřihů, různým počtem zveřejněných obrazů a podobně. To vše proto, aby dokument diváka nenudil, aby se nezdál být příliš zdlouhavý a monotónní. Úvodní scéna, tedy malba, je jasně čitelným sdělením, o čem že tento snímek vlastně je. Je o tvorbě, o výtvarné tvorbě a divák by měl být s touto skutečností hned zkraje seznámen, nepřemýšlet dlouze nad tématem, jenž je mu servírováno. S tímto představením tématu (které dokresluje ukázka malby a třech grafik hned v první minutě z celkové stopáže), se odkrývá i melodie písně, jenž provází diváka až do samotného konce. Jedná se o skladbu Sex on fire skupiny Kings of leon, přičemž jsem pracoval se dvěma verzemi této písně, oficiální (albumová) a instrumentální. Po dlouhém rozvažování jsem zvolil právě ji, díky její síle. Síle přitáhnout pozornost, probudit vnímání člověka, a ve svých vrcholných pasážích jej až, svým způsobem, pohltit. Je to kvalitní hudba, ne jen počítačově vytvořená směs samplů. Je svižná a střídá několik poloh, především klidnou a dynamickou, což jsem nutně potřeboval. Mým cílem bylo dokument po celé jeho délce stupňovat, nepoložit hned zkraje všechny karty na stůl, ale nechat si je v zásobě jako moment překvapení a získání. Tomu odpovídá svižnost, jenž má stoupavou tendenci. Právě toto je nejvíce poznat na použití hudby. Po celou dobu zde pracuji s instrumentální verzí, verze oficiální, bohatší, je představena až u závěru snímku, pro jeho „růst“ skrze přítomný hlas zpěváka, jenž umocňuje gradaci dokumentu. Jeho úvod tedy doprovází i úvod písně, její nejklidnější pasáž. Ta je přerušena první scénou, v níž se představuje osoba, o které celý snímek pojednává. Ihned přibližuje divákovi, proč se výtvarničení věnuje, jaké impulzy jej k této činnosti vedou, čímž v podstatě implicitně vysvětluje i to, proč vytváří tento krátký film. To vše za dvojitého vystřídání pohledu obou kamer. Přes krátkou „prolínačku“ jsou v rychlosti představeny další malby, stále jen jako nastartování nálady. Té napomáhá výraznější hudební podkres, než tomu bylo na začátku, i větší rychlost snímání při zobrazení pokračující malby. Ne nadlouho, je totiž potřeba dokončit předcházející výpověd, a sice čemu že autor cítí potřebu se věnovat, nyní skrze jaké „nástroje“ (řemeslo, osobní přínos- smysl výpovědi). Obraz je svižně střídán mezi oběma polohami (statická, černobílý detail), z důvodu hrozící „dlouhé chvíle“ recipienta. I proto je na závěr scény použit ozvláštňující prvek, a sice kolorování jinak černobílého obrazu. Tato forma odpovídá zároveň obsahu výpovědi, je abstraktní. Následujících dvacet vteřin je věnováno pro změnu malbě, aby jej vystřídala série obrazů se zhutněným hudebním doprovodem, vrcholícím v refrénu (stále bez pěveckého doprovodu). Scéna trvá dosud netradičně dlouho, i to je za účelem „rozbití“ stereotypu. Jedná se o nejdelší pasáž, věnovanou výboru z díla. Je to místo pro určité rozeběhnutí celého snímku, jeho rozbalení. Není totiž dlouho přerušen záběry na autora a jeho povídáním, které vždy vyvolávají jistý útlum. Na začátku druhé poloviny čtvrté minuty však tato sekvence opět přichází. Tentokrát je to výpověď konkrétnějšího charakteru, kdy jsou představovány podmínky tvorby, vybrané informace z pozadí jejího vzniku a to, co autora při jeho práci zajímá, na čem staví, jaké motivy a způsoby práce volí. Protože je scéna opět delší (téměř padesát vteřin), bylo nutné ji aktivizovat. Použita byla opět častá výměna snímajících videokamer a pro jeden krátký prostřih i (podruhé a naposled) kolorování obrazu, tentokrát v detailu a barevně výraznějším a temnějším způsobem. Předěl mezi touto a poslední scénou z exteriéru tvoří pouze velmi krátká pasáž skladby, která doprovází představení jediného obrazu. Opět se jedná o změnu tempa, schématu, které by mohlo být únavné. Navíc je prostor věnován malbě, která se setkala s dosud největší odezvou (v pozitivním slova smyslu). Po dalším prolnutí následuje tedy poslední výpověď, která se (částečně z tradice) věnuje pohledu do budoucnosti a plánům v dané oblasti. V čase 4:50 končí poslední „živá“ scéna a následuje jen uvolněná podívaná na počáteční práce na tvorbě abstraktního pozadí, obklopující Nietzscheho realistický portrét (bustu) a představení další tvorby. To vše při použití hudby, hrající již na sto procent, bez jakýchkoli úprav, bez omezení a v původní, vokální verzi. Celý dokument vrcholí spolu s písní při představení konečné podoby obrazu, jehož „výrobní proces“ se táhl jako nit celým snímkem. To je vrcholem celé stopáže, obraz je dynamický, ale přitahuje pozornost především svým obsahem, nikoliv formou. Odpovídá rytmu skladby a střih kopíruje její tempo. Samotný závěr obstarává Nietzscheho citát, jenž symbolicky spojuje celý film. Je to syntéza sdělení, kterému byl celý dokument věnován (že umění a tvorba mají svou nezastupitelnou roli ve světě skrze jednotlivce) a dále způsob, v němž vyvrcholil, tedy v prezentaci konkrétního díla, jehož zárodky byly přinášeny dříve (řečeno co nejjasněji- Nietzscheho portrét, Nietzscheho citát).                         V dokumentu je užito několik vizuálních efektů, které program Avid umožňuje. Je to v především funkce „Timewarp“, díky níž bylo možné obraz zrychlit (a to po většinu času až na šest set procent). Bez tohoto efektu by byly záběry zachycující malbu nepoužitelné, nikdo by totiž nebyl ochoten sledovat je v reálném čase. Je použit citlivým způsobem, a to tak, že mnohdy začíná scéna při bežné rychlosti a až po chvíli se začne stupňovat její tempo. Dalším použitým efektem je „image“, konkrétně tyto jeho formy: color effect, mask a resize. Prvně zmiňovaný je viditelný vždy při použití záběru ruční kamery, vykreslující obraz v černobílém provedení. Tento efekt umožnil zesvětlení obrazu (bright 20) a jeho znekvalitnění, rozostření, zmatnění, kterého jsem chtěl cíleně dosáhnout (post 15). Speciální vlastnosti obrazu „Mask“ a „Resize“, jsou použity také u záběrů pořízených v plenéru, tentokrát však u těch z kamery vzdálenější, stabilní (záběry v barvě). „Mask“ je dodatečné vytvoření obrazu černým ořezáním, a to většinou do formátu 16:9, ale také například jak je vidět ke konci projektu, jsou možné i ořezání většího rozsahu (například scéna začínající 4:25). „Resize“ je pak změna velikosti, v tomto případě v podstatě zoom (použití u scén začínajících 0:03, 3:40, 3:54). Posledním používaným efektem bylo prolínání. Tedy „Blend“, a to dvojího typu: „Dissolve“ (ve většině případů) a „Fade to color“. Všechny tyto efekty napomáhají autorovi vytvářet rozmanité a poutavé video, které dokáže diváka zaujmout.  Co se týče časové náročnosti, pak lze říci, že byl střih tohoto dokumentu velmi náročný. Pro svůj námět, nijak informativně vyčerpávající. Pro svůj cíl, jenž je ovlivněn zcela jinou funkcí, ryze kulturní (obohacující, estetizující), musí tento dokument vypovídat právě svojí formou, celkový obraz, který utváří a který působí na příjemce. Nemůže chrlit exaktní informace, ale je schopen svou náladou a rytmem diváka ovlivnit. Proto si výsledných šest minut, dvacet šest vteřin (čistý čas bez titulků šest minut), vyžádalo práci s programem Avid více než dvacet hodin čistého času. Délka dokumentu je dle mého soudu ideální. Bohatě splňuje kritérium délky pěti minut, zároveň však není natolik dlouhý, aby nudil a působil příliš „roztáhaně“, zdlouhavě.

6)    SEBEHODNOCENÍ
Co nejstručněji řečeno, bylo cílem projektu představit konkrétní osobnost ve spojitosti s jím vykonávanou činností. Výsledkem je kompaktní snímek, který spojuje trojí stránku jedné a též činnosti- tvorby. Tedy její teoretickou úroveň (povídání), praktickou (ukázka procesu vzniku malby) a do třetice odhalení schopností, kterými dokumentovaná osoba disponuje, tedy materiální vyjádření teoretické části, předložení dosud vytvořených prací. Krom detailů, kterých které je nutno co nejvíce eliminovat, jsem svoji ideu zcela naplnil. Abstraktní představa dospěla do konkrétní podoby, se kterou jsem spokojen.         Přesto, že finální podoba snímku je dle mého soudu zdárná, mohu si z práce na něm odnést mnoho ponaučení, jichž se do budoucna přidržet. Jsou to okolnosti, které autor poznává ve chvíli, kdy už je pozdě na jejich nápravu. Tím více je dobré uložit je do paměti. Vše spočívá v dobré přípravě. Na místě natáčení a ve chvíli, kdy je čas spustit kameru, je na plánování a rozmýšlení se už pozdě. Proto se budu příště více soustředit na konkrétní technické aspekty natáčení. Je to promýšlení podoby záběru, vzhledem k postavení kamer, světlu, barevnému vyvážení a celkově příjemnému působení na diváka. Co se u mne stalo větším problémem, a čemu jsem věnoval méně pozornosti, byl zvuk. Ten nebyl promyšlený, použit byl nevhodný mikrofon (místo klopového vokální kondenzátorový). To způsobilo nesnáze při následné správě zvuku a jeho finálním střihu. Přesto, že je výsledný zvuk v nejlepší možné kvalitě, je poznat, že není perfektní, je totiž znát zvýšený šum. Tomu je potřeba se příště vyvarovat. Dále je nutné pro příště důkladně promyslet přítomnost všech činitelů, kteří by mohli jinak použitelný materiál znehodnotit. Pes, který je v dokumentu poměrně výrazně patrný, neměl podle původního plánu v dokumentu co dělat. Vzali jsme jej se sestrou s námi strávit příjemné odpoledne, následky čehož se projevily až ve chvíly natáčení, kdy bylo již pozdě na to, odvést jej pryč. Fixován na člověka tak chtěl být neustále se mnou, což celý proces výroby dokumentu znesnadnilo. Mnoho scén, jinak povedených, muselo být odstraněno právě díky jeho nevyzpytatelnému chování. Pes měl vliv i na zvuk, to když je ho v některých záběrech až příliš slyšet. Na druhou stranu však, dle mého, ozvláštňuje scénu a působí sympatickým dojmem, pomáhá rozbíjet možnou nudu z pohledu diváka. Pozor je třeba dávat si i na stíny, předměty které nemají být viděny, přesto jsou nablízku, jako například láhev s pitím, oblečení, ochranné obaly od stativu, kamer a podobně.         Musím však zopakovat, že jsem se svou prací spokojen. Video je to dynamické, není nic neříkající, působí vizuálně i audiálně příjemným, nevtíravým dojmem. Snímek obohacuje dobře zvolená hudba, která má sílu působit především ve svých údernějších pasážích, ve spojení s prezentací jednotlivých obrazů. I ve svých klidnějších polohách však navozuje dobrou atmosféru.                                        V této práci je možné pokračovat dál, ve smyslu představování dalších (pro své rozmanité schopnosti) zajímavých osobností, buďto tedy jen a pouze z oblasti výtvarného umění, ale i kultury obecně (tedy v oblasti hudby, divadla, tance). Existuje i možnost navázat na téma konkrétním způsobem, tedy opět točit o stejném člověku. V tomto případě by však bylo nutné vrátit se zpět především po uplynutí určité doby či po zvratu událostí. Dokument končí svou teoretickou část plány do budoucna, zde je tedy možnost navázat příště, a sice jak byly tyto touhy naplněny, jak probíhá umělecký ale i lidský vývoj sledovaného jedince.           


7)    ZDROJE
Poměr k ostatním stylově příbuzným projektům a pozice mezi nimi, byla již popsána (strana sedm), stejně jako jejich působení a vliv na můj projekt (viz „NÁVAZNOST“). Čerpat informace a data o daném tématu zde nebylo možné, jedná-li se o mne samotného. Proto nelze uvést literaturu či jiné zdroje. To neplatí o technické straně věci. Zde jsem se připravovat a inspirovat mohl.

SCHELLMANN, Bernhard. MÉDIA-ZÁKLADNÍ POJMY-NÁVRHY-VÝROBA, vyd. 1., Praha, Europa-Sobotáles cz. 2002, 484 s., ISBN 80-86706-06-0