Pavel Juráš V úvodu přednášky profesor upozornil na problém nárůstu nacionalismu, rasismu a násilí v globálním společenství, který nese příznaky takzvané identitární paniky. Ta nastupuje proto, že liberální sekulární stát neumí zajistit principy solidarity a morální tradice. Ty jsou kvalitami, na kterých musí nutně stavět, zároveň je však může pouze dědit, nikoliv formovat. Tento paradox Bělohradský demonstroval na paralele k pokusům komunistického státu vytvořit podmínky svého fungování v padesátých letech.
Právě absence nezbytných předpokladů se údajně stala masovou zkušeností a zapříčinila zmíněnou krizi identity, která se v profesorově tezi projevuje rovnou ve čtyřech rovinách: první je post-bipolární chaos, tedy proměna vztahu mezi Imperium a Potestas, mezi pouhou mocí a mocí imperiální. Další byl odvrat od multikulturalismu. Ten je podle Bělohradského skutečně třeba opustit v zájmu integrace, nikoliv nutně asimilace. Třetím, velmi podstatným aspektem identitární paniky je takzvaná Tyranie sebeoptimalizace, prekerizace práce na pracovním trhu, kterou sociolog Jan Keller studuje pod pojmem „sociální nesouměřitelnost“. Tento rys moderní společnosti profesor popsal již v eseji „Prebendáři a výprosníci“, která mimojiné vyšla i v jeho zatím poslední knize Společnost Nevolnosti. Jako poslední, latentní zdroj krize identity je chápána masová zkušenost planetarizace a fakt, že ona zkušenost nikdy nedostala žádnou politickou reprezentaci.
Tyto čtyři „prahy neudržitelnosti“ ve své promluvě před plným sálem Václav Bělohradský osvětlil s vtipem a obrovským přehledem sobě vlastním. Přednášku, která i s následnou diskusí trvala necelé dvě hodiny, zakončil v duchu dějinného optimismu výrokem, že panika byla v historii vždy předzvěstí řešení. Vše nakonec uzavřel, narozdíl od negativistických rádoby intelektuálů, i pokusem o nástin možného východiska, byť negativisticky vymezeného.
foto: novinky.cz
