Kristýna Jarošová Ale v hlavní myšlence s autorem souhlasím – nezodpovědnost majitelů psů nezná mezí. Jen bych tuto nezodpovědnost nevztahovala pouze na majitele velkých psů, protože z praxe vím, kolik problémů způsobují menší a malí psi, jen se o tom nikde nepíše.
Jejich páníčkové si myslí, že nepotřebují nejen výcvik, ale ani výchovu a už vůbec ne vodítko. Ve většině případů jde o absolutně neovladatelné jedince, kteří nabyli dojmu, že jsou mistři světa a svou jedinečnost si chtějí dokazovat tím, že útočí na větší psy.
Právě se mi vybavují vzpomínky řvoucích čivav, jorkšírů a jiných polštářových plemen vzpínajících se na vodítku, když kolem procházím se svou fenou, a hrdí majitelé je ještě podporují rádoby vtipnými řečmi. V horších vzpomínkách pak tito psi nejsou na vodítku ale asi 20 cm od hlavy mé rotvajlerky (majitel hystericky ječí ke mně a je tak 50m za psem), která je povětšinou ignoruje nebo se jen naježí. Tito psi patří bezpodmínečně na vodítko, hlavně v zónách, které nejsou vyhrazeny pro volný pohyb psů. Nejsou všichni větší psi tolerantní, nikdy nemůžete zaručit, že se mezi velkého psa a malou hysterku nedostane zvědavé dítě, že tento ratlík nebude chtít kvůli bitce přeběhnout celou ulici (i tohle jsem už zažila), a tím nezpůsobí autonehodu.
Pak je samozřejmě skupina psů primárně nekonfliktních, avšak jejich páníčkové k nezodpovědnosti sklouzávají snad nejvíc. Třeba dva z našich sousedů nechávají běžně své feny běhat volně po celé ulici. Což je sice k pejskům hezké, že mají velký díl volnosti, ale je to strašné vůči ostatním. Co má dělat takový člověk, jehož pes se pere. Má ho sice na vodítku a s náhubkem, ale bezkonfliktní pes o jeho rvavosti neví. Majitel může dělat, co chce a tento bezprizorní pes dostane minimálně pěknou šlupku náhubkem, která může být i smrtelná. A média udělají netvora ze zodpovědné skupiny (pes se může prát, protože ho, když byl štěně, napadl jiný pes).
Já osobně mám spoustu zkušeností s psími rvačkami. Když byla moje fena menší, napadla ji německá ovčanda a od té doby feny moc nemusí. Se psy si hraje, ale feny pouze toleruje nebo ignoruje. Ale pokud nás fena napadne, má smůlu.
A to se nám stalo už několikrát. Majitel agresorky byl v nedohlednu a jediný člověk, který to řešil, jsem byla já, byť v okolí bylo spoustu čumilů. Nikdo se mě pak ani nezeptal, jestli se něco nestalo a nepotřebuju třeba pomoct.
Naprosto souhlasím s tím, že pejskaři jsou hrozně nezodpovědní. Ale k jejich obhajobě značně přispívá to, že tzv. psí zákony tvoří lidé od stolu, kteří nikdy psa neměli, a jejich výtvory jsou proto značně nepraktické. Nicméně by tyto zákony či vyhlášky měli dodržovat všichni, když vodítko, tak i čivava, když platit v autobuse, tak i jorkšír a ne ho pašovat pod bundou. Dnes jsem třeba viděla majitelku toho plemene, jak pejska bez jakéhokoli problému vzala do autobusové nádražní haly i přes cedulku psům vstup zakázán.
Já tohle všechno řeším tak, že těmto lidem něco řeknu, ať se aspoň zastydí. A komunikace je to jediné, co můžu jako kynolog doporučit nekynologům/nepejskařům jako obranu. Jestliže se psů bojíte, už dopředu to majitelům hlaste. Mnoho z nich si to zkrátka neuvědomuje.
Pokud potkáte člověka se psem na volno, zastavte se a řekněte, že se toho psa bojíte, ať ho majitel připne. Stejně tak, pokud vám vadí, volné pobíhání uprostřed sídliště, ozvěte se.
A pokud pes přecejen přiběhne a vy nevíte, jestli chce kousnout, nebo si hrát, otočte se k němu bokem (pes neví, kam se zakousnout – tohle praktikovala moje známá během několika let, kdy pracovala jako pošťačka), zkřižte ruce na hrudi, nedívejte se mu do očí (pohled do očí provokuje) a můžete mu říct sedni, to většinou psa totálně vykolejí, ale jestliže se moc bojíte, je lepší nemluvit. Pak vyčkejte do příchodu majitele, nebo než pes sám odejde.
Já se snažím nevzbuzovat v lidech strach, chápu, že ne všichni psy milují, že ne každý je rád, když vidí rotvajlera, proto neprovokuju. Hlavně v době, kdy útoků bylo trošku víc a média to vždy podala tak, aby z nich byla senzace a hon proti zvířatům. Běžně se nám (mně a mé feně Barunce) stávalo, že lidé přecházeli na opačný chodník, a to šla na vodítku, s košíkem a jako pes cvičený i u nohy.
Ještě bych ráda navázala na článek Jana Lejska, a to na předpolední odstavec, kdy psal o tom, že velcí psi nepatří do města. Toto je jediná část článku, se kterou ze zásady nesouhlasím. Nevím sice, jak to přesně myslel – jestli jen aby nebydleli ve městě, nebo aby se tady vůbec nepohybovali.
Pes, stejně jako člověk, prochází socializací, kdy si musí zvyknout, pokud to jde, na všechny možné podněty, se kterými během života může přijít do styku. Takže třeba na koně, děti,les, cizí lidi, ostatní psy, auta, tramvaje, cestu autobusem, ale i velká města. Všechno by mělo být součástí socializace. Problém je, že i sebelíp v mládí socializovaný pes, žijící pak několik let pouze na vesnici o 200 obyvatelích, se ve městě bude zase bát a může jednat zkratovitě. Socializace se musí udržovat, protože nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit (třeba se rozbije auto a vy musíte jet i se psem za příbuznými do Prahy vlakem). Takže pes do města minimálně jako návštěvník patří. A jako obyvatel si myslím, že je úplně jedno, jestli na majitele čeká na gauči v domečku, v bytě nebo v boudě, když se s ním majitel vydovádí patřičnou dobu na vycházce.
