Bohuslav Khýr Můžeme zastávat názor, že stejně tak jako filosofii nelze spolehlivě postihnout jazykovým aparátem, tak umění nelze popsat teoreticky. Tímto způsobem bychom však brzy dospěli k relativitě veškerého poznání a úsudků zpracovaných v současném systému vnímání, neboť jazyk a teorie jsou základními pilíři našeho vědění. Proto přijměme základní kritéria hodnocení umění, alespoň v jejich nejobecnější podobě.
Aby bylo něco označeno jako umělecké dílo musí vyvolávat u příjemce estetický dojem. Po formální stránce je ještě tento estetický dojem konfrontován s určenými pravidly, abychom mohli oficiálně a závazně, alespoň některá díla označit za umění. Ponechme stranou vykonstruovanost tohoto hodnocení a zaměřme se na jeho úpravu a rozšíření.
Umění je často považováno za čistě smyslové, tedy nezávislé na rozumu. Nicméně je zde problematika interpretace a dobového kontextu, což jsou zčásti či zcela rozumové složky. Individuálnost vnímání umění, odproštěná od výše zmíněných pravidel, poskytuje prostor pro rozdílné hodnocení významu těchto dvou aspektů, a mnohdy k jejich úplné absenci při rozhodování. Chybnost tohoto faktu bych rád dokladoval na díle Karla Kryla.
Pokud vezmeme jeho tvorbu jako celek, pak se povětšinou shodneme, že se jedná o umění. Avšak pokud podrobíme kritice jednotlivé části zjistíme, že ač se jedná o hudbu, při vší úctě nemůžeme za umění považovat ani Krylův zpěv ani jeho hru na kytaru. Je to právě interpretace jeho textů, jejich zasazení do kontextu doby v níž tvořil a její přesah do současnosti, co dodává jeho dílům punc umění. Ovšem, pokud nám jde pouze o čisté umění, pak pro nás interpretace a kontext mohou být na první pohled čímsi cizorodým, co degraduje umění na hranici exaktnosti vědy. Avšak nemůžeme pominout skutečnost, že i Krylovo dílo v nás zanechává estetický dojem, a je-li přítomen on, je pak jen formální záležitostí, zda dílo uměním prohlásíme či nikoliv.
Mohlo by se zdát, že pokud budeme tvořit nová pravidla pro vše co zanechává nějaký estetický dojem, pak tyto pravidla postrádají smysl, neboť pak musí být uměním nevyhnutelně vše. Ale musíme si uvědomit dvě věci. Nejprve, že interpretace (kontext ne vždy) je nutností a je přítomna ve všech uměleckých dílech. Její důležitost je u různých děl rozdílná. Bez interpretace se vše stává abstraktním, neboť pokud si nejsme schopni interpretovat obraz domu jako obraz domu, pak se pro nás tato skutečnost stává nejasnou. Stejně to platí i opačně, pokud interpretujeme šedočervenou šmouhu jako čejovou konvici a ne jako nespecifikovatelný jev. Toto jsou samozřejmě velmi jednoduché příklady, chceme-li složitější stačí zmínit Monu Lisu a problémy s výkladem tohoto obrazu. Další nezbytností je podmíněnost estetického dojmu, který není přítomen nahodile či autoritou umělce, ale je podmíněn určitým faktorem, který jej vyvolává.
Když se vrátíme ke Karlu Krylovi – v jeho dílech je kladen především důraz na myšlenku, která reaguje na společnost a události tehdejší doby. Interpretace a kontext jsou zde nositeli (oním výše zmíněným faktorem) estetického dojmu, zároveň také nutným kritériem pro formální označení těchto děl jako umění, neboť se jedná o díla v nichž je hlavním aspektem hodnocení slovo/jazyk, tudíž jsou konkrétní a je potřeba je správně pochopit/interpretovat. Z tohoto vyplývá, že interpretace je v oblasti chápání a hodnocení umění zcela nepostradatelná. Dobový kontext nám pak pomáhá pochopit dílo v celé jeho komplexnosti, což by mělo být, u tvorby vyjadřující konkrétní skutečnosti, našim cílem.
