1. CÍL PRÁCE

 

Cílem tohoto projektu je prostřednictvím série fotografií prezentovat osoby vyrovnávající se s poúrazovými stavy a onemocněními pohybového ústrojí či nervového aparátu. Důraz je kladen především na přiblížení jejich postupného a nelehkého návratu k běžnému životu, jenž může v určitých případech trvat i desítky let. Jednotlivé snímky by přitom měly zachytit nejen vytipované pacienty, ale také popsat odbornou a vysoce profesionální péči fyzioterapeutů Rehabilitačního ústavu Hrabyně, který byl k realizaci záměru vybrán. 

Krom výše uvedeného bych také ráda skrze obrazový materiál představila nezlomné odhodlání a houževnatost pacientů, s níž vstupují do každého nového dne. Mentální síla těchto lidí je skutečně obdivuhodná a významně na mne v průběhu setkání zapůsobila. Domnívám se, že právě takovéto životní příběhy by měly být široké veřejnosti předkládány častěji, aby přiměly zdravé jedince zamyslet se nad svými vyznávanými hodnotami. Plně pohyblivé tělo a soběstačný život není bohužel pro každého samozřejmostí.

 

2. Téma práce  

2.1 ZDŮVODNĚNÍ VOLBY TÉMATU

Téma mého samostatného projektu je výsledkem sloučení technologické a tematické specializace, kterou jsem si v průběhu studia žurnalistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci zvolila. Konkrétně se tedy jedná o fotografické a zdravotně-sociální zaměření, v průběhu celé práce jsem tak dokládala své získané kompetence v daném oboru.

Fotografování jako takové mne vždy přitahovalo, věnovala jsem se mu však pouze na amatérské úrovni. Právě proto jsem velmi ocenila možnost absolvování praktika a workshopu žurnalistiky, které mi značně rozšířily obzory a nabídly možnost zlepšení kvality pořízených snímků i jejich následné postprodukce. Ani volba zdravotně-sociální specializace nebyla v mém případě náhodná, jelikož je mi tato oblast poměrně blízká z důvodů profesního zaměření mé rodiny. Ta z velké části našla své uplatnění právě ve zdravotnictví. Zároveň jde o oblast, jenž si dle mého názoru zasluhuje v mediálním světě nemalý prostor a důležitost.

Rozhodnutí využít ke zhotovení projektu zázemí rehabilitačního ústavu v Hrabyni je podloženo hned několika pádnými argumenty. Zcela jistě nelze opomenout vysokou kvalitu nabízených služeb, moderní zařízení a přístroje, stejně jako pozitivní recenze nejen laické veřejnosti, ale i odborníků. Co je pro mne neméně důležité je skutečnost, že se zároveň jedná o bývalé pracoviště rodinného příslušníka, celá příprava a umožnění fotografování v objektu tak bylo o to snazší a probíhalo velmi hladce, v duchu přátelské atmosféry.

V Hrabyni, coby nevelké obci ležící v okrese Opava, jsem zejména v průběhu svého dětství trávila poměrně velké množství času, přičemž už tehdy jsem si všímala značného počtu osob upoutaných na invalidní vozík, pohybujících se v blízkosti ústavu. Výjimkou nebyly ani samotné návštěvy rehabilitačního pracoviště a postupné přivykání pohledu na pohybově omezené osoby. Právě tehdy jsem měla coby dítě tendenci pohlížet na takto postižené s určitou mírou nejistoty a ostychu, posléze jsem případně pociťovala především lítost a silnou ohleduplnost. Jak jsem se však během mé fotoreportáže poučila, drtivá většina pacientů nestojí o soucit a zármutek svého okolí, vyžaduje naopak optimistický přístup a víru v uzdravení, všeobecnou podporu, a především standardní jednaní bez zbytečných odkazů k jejich omezení.

Rovněž jsem velmi ráda využila příležitosti lépe poznat chod rehabilitačního zařízení, a především pozorovat zajímavou a náročnou práci fyzioterapeutů, na něž jsem se v rámci celého ústavu a nabízené péče zaměřila, především pro atraktivitu a dynamičnost jejich práce.

Jsem toho názoru, že můj projekt prezentuje poměrně zajímavé téma, a to zejména proto, že nabízí pohled na nelehké osudy osob, které se nedbaje vážnosti situace či pokročilého věku směle staví životním výzvám s neutuchající energií. Celá práce tak může působit inspirativně, atraktivní je pak i pohled na jednotlivé cvičení a procedury, s nimiž se zdravý jedinec běžně nesetká.

 

2.2 TÉMA V MÉDIÍCH

Zdravotnictví obecně je v médiích poměrně hojně se vyskytujícím tématem, kterému je věnováno dostatečné množství prostoru a důležitosti. Převážně se však jedná o informace pojednávající o nových nařízeních, vyhláškách a případných změnách Ministerstva zdravotnictví, zmiňována je také kvalita zdravotní péče a postavení lékařů. Oproti tomu péče o pohybově omezené osoby není natolik běžným předmětem zájmu zpravodajství, stejně tak se nepříliš často hovoří o postavení takto postižených jedinců a jejich postupnému začleňování se zpět do společnosti.

Co se konkrétně týče Rehabilitačního ústavu Hrabyně a jeho prezentace v médiích lze vypozorovat, že se vesměs jedná o zprávy týkající se spíše kulturních a sportovních událostí, které ústav organizuje, a to pouze na regionální úrovni. Výjimečně se objeví také informace o novém vybavení a přístrojích. Dle hrabyňského archivu se o rehabilitačním zařízení nejen píše ve článcích (Mladá fronta Dnes, Moravskoslezský Deník, časopis Ordinace), vysílány jsou i televizní (Česká televize, POLAR) a rozhlasové (Český rozhlas Ostrava) reportáže. Jak však bylo uvedeno výše, jednotlivým tématům je věnován omezený prostor a zejména důležitost. Frekvence takovýchto zpráv a vstupů je přibližně jednou až dvakrát ročně.

Fyzioterapie jako mediální téma získává v posledních letech většího ohlasu, kdy mezi širokou veřejností narůstá její popularita.

 

3. Zdroje a stav problematiky 

Jak o rehabilitační péči, tak o fyzioterapii existuje celá řada titulů, ty jsou však v drtivé většině odborného charakteru, a pro laickou veřejnost tak nevhodné.

Hlavním zdrojem informací se pro mě každopádně stala samotná návštěva rehabilitačního ústavu, seznámení se s jeho chodem a zejména pak rozhovory s fyzioterapeuty a pacienty. Získala jsem tak možnost nahlédnout na problematiku ze dvou úhlů pohledu.

V seznamu dostupných samostatných projektů katedry žurnalistiky jsem nenarazila na práci, která by se věnovala stejné problematice, tedy pohledu na pacienty s omezenou možností pohybu a rehabilitační fyzioterapeutické péči. V rámci fotografických projektů ve spojení se zdravotně-sociální specializací však stojí za zmínění projekt od B. Mrkvové: Canisterapie – terapeuti na čtyřech tlapkách a Š. Tomáškové: Hiporehabilitace – čtyřnozí obři jako léčebná metoda. Zmíněné práce nabízejí neotřelý pohled na alternativní léčebné metody, zajišťující pozitivní psychosociální a fyziorehabilitační účinek.

Za relevantní považuji blíže představit Rehabilitační ústav Hrabyně a jeho krátkou historii, stejně jako podstatu fyzioterapie, jejíž využití v praxi jsem zachytila na pořízených snímcích.

 

3.1 REHABILITAČNÍ ÚSTAV V HRABYNI 

Rehabilitační ústav v Hrabyni představuje zařízení nabízející komplexní péči pacientům po úrazech, cévních mozkových příhodách nebo s onemocněním pohybového ústrojí či nervového aparátu. Kapacita je v současné chvíli 207 lůžek.

Ústav jako takový se skládá ze dvou plně bezbariérových areálů, přičemž samotná Hrabyně se specializuje zejména na dospělé klienty s neurologickými obtížemi a následky nehod. Druhým areálem je detašované pracoviště v Chuchelné, kde je péče zaměřena mimo jiné na pacienty po amputacích, přijímány jsou i děti.

Rehabilitační centrum je vybaveno moderním zařízením a přístroji. Terapii zajišťuje sehraný tým lékařů, ergoterapeutů a fyzioterapeutů s asistencí psychologa a logopeda. Krom základu, který představuje individuální fyzioterapie, nabízí rehabilitační péče také vodoléčbu, suchou masážní vanu, termoterapii, elektroléčbu či posilovnu a mechanoterapii.

Ústav v Hrabyni byl dostavěn a uveden do provozu v dubnu roku 1975, a to z důvodu nedostatečné kapacity zařízení v Chuchelné, které působilo už v 50. letech. Původní budovy vojenské správy tak prošly úspěšnou přestavbou v komplex poskytující rehabilitační péči. V současné době funguje Rehabilitační ústav Hrabyně coby samostatná příspěvková organizace přímo řízená Ministerstvem zdravotnictví České republiky.

 

3.2 FYZIOTERAPIE

Během svých jednotlivých fotografických návštěv ústavu jsem přicházela s fyzioterapeutickými cvičeními běžně do styku a bylo zajímavé je pozorovat. Pacienti, jimž jsem se věnovala, byli s účinky více než spokojeni.

Fyzioterapie je obor zdravotnické činnosti zaměřený na diagnostiku a terapii funkčních poruch pohybového systému. Prostřednictvím pohybu a dalších fyzioterapeutických postupů cíleně ovlivňuje funkce ostatních systémů včetně funkcí psychických.

Fyzioterapie se uplatňuje ve všech subsystémech péče o zdraví – v oblasti podpory a výchovy ke zdraví, v prevenci (primární, sekundární i terciální), v léčebné péči, v rehabilitaci. Fyzioterapie svými specifickými prostředky zasahuje tam, kde pohyb a ostatní fyzické i psychické funkce jsou ohroženy procesem stárnutí, zraněním, nemocí nebo vrozenou vadou. Cílem fyzioterapie je zachování a obnovení optimální funkce pohybového systému.

4. Ideový plán

Při realizaci fotoreportáže jsem si stanovila tři primární cíle, které jak se domnívám, se mi podařilo naplnit.

Jednak svým projektem usiluji o poskytnutí pohledu na nelehké postavení a obtíže sedmi vytipovaných jedinců, kteří jsou významně pohybově omezeni a mnohdy upoutáni na invalidní vozík, a to ať již v důsledku onemocnění, či úrazu. Chtěla bych tak přiblížit jejich každodenní boj a odhodlání, s nímž se svá těla snaží opět rozhýbat a vrátit se k alespoň v rámci možností k běžnému životu.

S výše uvedeným souvisí i další z mých záměrů, tedy pokus o přenesení jejich životní energie, mentální síly a odhodlání na širokou veřejnost. Ta by tak mohla projít určitou mírou sebereflexe a přehodnocení skutečně podstatných hodnot a svých priorit stejně tak, jak jsem během návštěvy Rehabilitačního ústavu Hrabyně učinila i já sama. K tomuto účelu zařazuji k jednotlivým snímkům také inspirativní a autentické citace pacientů.

Poslední z věcí, o něž usiluji, je prezentace práce fyzioterapeuta a vůbec pohled jako takový na průběh standardního individuálního cvičení jedinců. Domnívám se, že jde o poměrně zajímavou zkušenost, s níž většina lidí nepřijde do styku. Fyzioterapie je zároveň tématem, které se v poslední době těší narůstající popularitě, ráda bych se proto podílela na jejím dalším zviditelnění.

 

5. Postup práce 

5.1 REALIZACE V TERÉNU 

Před samotným zahájením realizace projektu bylo zapotřebí vyjednat s Rehabilitačním ústavem Hrabyně podmínky, za nichž bude celá akce zorganizována. Své potřeby jsem musela podložit čestným prohlášením potvrzeným Univerzitou Palackého. Vedení ústavu mi ve věci vyšlo maximálně vstříc.

Samotné focení projektu jsem si naplánovala do rozmezí tří dnů v první polovině měsíce února s tím, že kdyby se práce projevila coby časově náročnější, nebude problémem celý průběh o několik dní prodloužit. To však nakonec nebylo nutné, a to nejen díky ochotě a vstřícnosti pacientů, ale také personálu, s nímž jsem spolupracovala.

Pro pořízení snímků jsem využila fotoaparát Nikon D3200 s objektivem Nikon AF-S DX Zoom-Nikkor 18-55mm f/3.5-5.6G ED II, který jsem si vypůjčila na katedře žurnalistiky, jelikož digitální fotoaparát, který sama vlastním, je již zastaralý a s výslednou kvalitou snímků a celého projektu bych tak nemusela být plně spokojena. Zmíněný objektiv navíc plně vyhovoval mým fotografickým potřebám při pořizování snímků v interiéru a část z nich také v pohybu. Trojnásobný zoom pak propůjčil fotoaparátu skvělou všestrannost. Všechny snímky jsem fotila na režim programové automatiky, měla jsem tak kontrolu nad podstatnými parametry (užití blesku, nastavení hodnoty ISO atp.).

Nežli jsem se pustila do samotného focení, bylo vždy zapotřebí seznámit se se sedmi pacienty, kteří byli vytipování pro mé potřeby personálem. Považovala jsem za nezbytné navázat s nimi osobní kontakt a zasvětit je do celé věci, představit jim tedy můj samostatný projekt, jehož součástí se stali, a prezentovat svůj ideový plán. Samozřejmostí byl také následné vyplnění souhlasu se zpracováním osobních údajů fotografovaných.

S každým pacientem jsem strávila v průměru 45 minut, přičemž součástí byl také krátký rozhovor s nimi, který směřoval především k povaze jejich onemocnění či stavu po úrazech a osobnímu pohledu na život jako takový. Krátké povídání jsem si s osobním dovolením pacientů nahrávala na diktafon v mobilním telefonu a celý záznam pak následně zpracovala a přepsala. Vybrané citace jsem se rozhodla užít i v mém projektu při popisu jednotlivých snímků coby ozvláštnění celé práce. Následovalo pořízení portrétního snímku a následný přesun na jednotlivá individuální cvičení, kdy pacienti dle potřeb pod dohledem fyzioterapeutů posilovali a rozhýbávali své končetiny. Jednotlivá cvičení trvala zhruba 20 minut čistého času, měla jsem tak dost prostoru na pořízení snímků, přičemž jsem se snažila nikterak nenarušovat průběh terapií a pokud možno nedávat příliš najevo svou přítomnost. Můžu tak prohlásit, že fotografie zachycující práci terapeutů jsou zcela autentické a představují reálnou podobu cvičení, vyhýbala jsem se pózování a strojené kompozici.

Celé focení bylo poměrně náročné především z organizačních a časových důvodů, kdy jsem se musela v průběhu jedné hodiny věnovat například třem pacientům a rychle měnit jednotlivé lokace. Zároveň šlo o poměrně psychicky náročný proces, kdy jsem vyslechla příběhy osob s nelehkým osudem, mnohdy po děsivě znějících úrazech a příhodách, které se ne vždy lehce poslouchaly. Stejně emotivní pro mne mnohdy bylo i samotné pozorování pacientů v průběhu cvičení, kdy se snažili přiblížit vykonání úkonů, jež zdravý jedinec provádí na denní bázi, rutinně a bez námahy. Nezbývalo, než obdivovat jejich odhodlání a mentální sílu.

Stejně tak bylo důležité mít na paměti, že na fotografiích nesmí být zachyceni klienti ústavu, kteří nepodepsali souhlas se zpracováním osobních údajů. Z tohoto důvodu jsem nefotografovala během hromadných cvičení, zapotřebí se bylo vyhýbat i snímkům pořízených na chodbách, kde – byť jen v pozadí – postávali pacienti.

 

5.2 REALIZACE V POSTPRODUKCI 

 

Celkem vzniklo 53 pořízených snímků, z nichž jsem vybrala 14 fotografií a ty dále upravila. K tomuto účelu jsem využila grafický software Adobe Lightroom CC, na nějž jsem již zvyklá a který běžně dostačuje mým potřebám.

Po delší úvaze jsem se rozhodla převést snímky do černobílé podoby. Hlavním důvodem byla skutečnost, že polovina vybraných snímků představuje portrétní fotografie a z velkého množství zachycených barev jsem získávala pocit, že zaniká výraz tváře a hloubka pohledu očí. Nechtěla jsem tedy, aby byla zbytečně odváděna pozornost od podstaty věci. Krom výše uvedeného jsem rovněž toužila po barevně ucelené kolekci snímků, přičemž sjednocení do černobílé podoby mi umožnilo dosáhnout mého cíle.

U jednotlivých fotografií bylo mimo jiné zapotřebí ořezu, doostření, úpravy expozice, kontrastu i dynamiky barev. Využila jsem také speciálních filtrů, které lze v rámci softwaru Adobe Lightroom CC stáhnout coby rozšíření. Nejčastěji jsem se musela potýkat s problémem přesvětlení. Postprodukce fotografií byla dozajista několikahodinovou prací vyžadující značnou míru preciznosti. Časově náročný byl i samotný výběr fotografií.

5.3 JEDNOTLIVÉ FOTOGRAFIE

 

 

1. + 2. fotografie – Jan, 38 let

Focení s Janem probíhalo po celou dobu v uvolněné a přátelské atmosféře. Na první pohled šlo rozpoznat, že se jedná o mladého člověka plného síly a energie. Ochotně se zapojil do mého projektu, přičemž při úvodním povídání projevil zájem o mé studium a neváhal se zeptat na otázky ze světa žurnalistiky, který jej bezesporu zajímal. Krom toho mi stihl vylíčit také svůj názor na stav českého zdravotnictví. Ač po vážném úrazu, Jan již zvládal chůzi s hůlkami a těšil se, až se bude moci opět více hýbat.

Během cvičení se svou fyzioterapeutkou vtipkoval a účinně rozhýbával zatuhlé končetiny. Některé ze cviků pro něj byly viditelně bolestivé, přesto je precizně odváděl.

„Léčím se po zlomenině pánve a klíční kosti po pracovním úraze, převrátil se na mě vysokozdvižný vozík, a to před dvěma měsíci. Rekonvalescence probíhá rychle, měl jsem vnější fixátor na pánvi, zlomenina je už zahojená. Z podpažek jsem hned dostal hůlky. Víc problémů mám se zlomeninou klíční kosti, kde se mi různě postahovaly všelijaké svaly a šlachy, což mi způsobuje bolest krku a zad. Bohužel, za šest týdnů ležení v horizontální pozici jsem přišel prakticky o veškeré svalstvo, přitom pohyb byl pro mě vždy důležitý a šlo tak o náročné období. Proto jsem byl rád, když jsem mohl znovu sedět a hned poté jsem toužil chodit, motivace byla velká. Jakmile opět nabydu nějaké svaly, bude to dobré. Prognózy jsou optimistické, ačkoliv mé zranění bylo zpočátku život ohrožující, jelikož jsem se musel potýkat i s vnitřním krvácením.“

 

3. + 4. fotografie – Zdeňka, 81 let

Setkání se Zdeňkou pro mne bylo pravděpodobně nejemotivnější a nejzajímavější v rámci schůzek s jednotlivými pacienty. Její příběh, který mi odvyprávěla, na mne zanechal skutečný dojem a pocítila jsem k její osobě značný obdiv. Jak poodhalila, zlomený krček byl už druhou obtíží v krátkém časovém úseku, jenž ji upoutal na lůžko, potažmo na invalidní vozík. Ve svém úctyhodném věku se však nevzdává a přijímá další životní výzvu. Opět věří, že bude schopná chůze, stejně jako po první komplikaci. Krom toho mohu označit její vystupování za velmi milé a srdečné, stihly jsme si pohovořit i o Olomouci, v níž trvale bydlí. Nezbývá tedy než doufat, že se brzy setkáme v olomouckých ulicích.

Cvičení Zdeňky probíhalo v trakčních klecích, které na mě působily poněkud děsivě a chladně. Jde o kovové konstrukce, kde jsou dle potřeb pacientů zavěšeny prostřednictvím úchytů posilované části těla. Zdeňka tak účinně propínala pravou nohu v koleni. Tato terapie je proto označováno coby „terapie závěsná“.

„Zotavuji se po úrazu kyčle, kdy jsem spadla. V Hrabyni jsem od ledna. Mám naplánované nejrůznější terapie, elektroléčbu jsem například už ukončila, ale stále podstupuji individuální cvičení s terapeutem a motodlahu s klecí. Účinek je znatelný. Koleno je díky ortéze pevnější, mnohem lépe se mi s ní jde. Dříve jsem navíc měla problémy s plicní embolií, kolem ledviny se mi utvořil útvar se třemi litry krve, tak jsem byla operovaná a rok a půl jsem ležela v Berouně. Byla jsem houževnatá, snažila jsem se a tělo rozcvičila. Následně jsem mohla chodit s francouzskými holemi, i když ani mé kamarádky tomu tehdy nevěřily. Během oslavy narozenin mého švagra mi však pravá hole podjela na zmrzlé chodbě. Jen jeden schůdek mi zbýval ke dveřím. Dosedla jsem na levou stranu a zlomil se krček, naštěstí mi nemuseli měnit jamku, takže operace byla o něco kratší. Musela jsem mentálně překonat už první obtíže, kdy jsem si říkala, že je třeba chodit, manžel i oba synové mě podporovali, jenže co se pak do tři čtvrtě roku nestalo... Pořád se ale držím a snažím vše překonat.“

 

5. + 6. fotografie – Jan, 67 let

S Janem jsem se během svého focení v rehabilitačním zařízení setkala hned několikrát a strávila s ním nejvíce času. I když upoután na invalidní vozík, stále šla cítit vnitřní síla a touha po pohybu. Své pokroky ostatně demonstroval během našeho hovoru tím, že se dokázal z invalidního vozíku postavit a také roztřesenou rukou podepsat souhlas se zpracováním osobních údajů.

Co se týče Janovy terapie, přítomna jsem byla hned u tří typů jednotlivých cvičení. Do své kompozice jsem vybrala fotografii, kdy za pomoci a instrukcí fyzioterapeutky provádí rozpažení rukou vkleče. Dříve prý u takovýchto cviků úpěl bolestí, dnes zbyl i prostor na humor. Dále jsem Jana také zastihla na bradlech, s jejichž pomocí byl schopen opatrné chůze a také při užívání velkého chodítka, s nímž byl schopen zdolávat dlouhé chodby hrabyňského ústavu.

„Bojuji se zánětem centra nervů, odborně Guillain-Barré syndrom (GBS). Byl jsem plně ochrnutý, spadl jsem během jediného dne, zničehonic. Napřed mě během předchozího dne trošku brněly nohy. Stal se ze mě ležák, byl jsem v plínkách, ze začátku mě museli i krmit, jelikož jsem měl špatné polykání. Celou dobu jsem věřil, že budu zase chodit. Zatím se dokážu postavit a pohybovat se s velkým chodítkem. V Hrabyni jsem už od prosince, prošel jsem ale léčením ve Zlíně, na Čeladné i v Bílovci. V Hrabyni je výborný hlavně personál, jsem tady spokojený, terapeutky jsou vynikající. Už můžu chodit i na bazén, navštěvuji keramiku (obnovení a zlepšení jemné motoriky, pozn. autora), zajdu si i do posilovny, což bych neměl, ale líbí se mi to, dávám si malé zátěže (smích). Na život se dívám trošku jinak, člověk přejde, co prožil, vše je nyní jinak dané.“

 

7. + 8. fotografie – Pavel, 46 let

Pavel měl v zařízení pověst extroverta a velmi sdílného člověka, což se ostatně potvrdilo i během našeho rozhovoru a poznávání se. Krom otevřené povahy nelze přehlédnout ani nakažlivý optimismus a vnímání světa s nadhledem. Pavel si prošel stádiem ochrnutí, přesto na život nezanevřel. Při pořízení portrétního snímku ochotně zaujal lichotivé pózy a bavil tak všechny přítomné. Hrabyni navštívil již podruhé.

Cvičení Pavla bylo zaměřeno na posílení rukou, přičemž imitovalo pohyb jízdního kola. Na displeji se zobrazovala věrohodná animace ubíhající trasy, rychlost i počet „ujetých“ kilometrů. Terapie se evidentně těšila značné oblibě.

„V Hrabyni jsem nyní na opakovačce, po operaci vyhřezlé plotýnky. Byl jsem ochrnutý od pasu dolů, jelikož plotýnka tlačila na míšní nervy, když vyskočila dozadu, a to během spánku. Ráno jsem se postavil a spadl na zem, neudržely mě nohy. Lékaři nejprve nevěděli, co mi je, příčinu zjistili až na elektromagnetické rezonanci. V Ostravě-Porubě jsem se pak dva měsíce učil chodit, úplně od začátku. Po mentální stránce jsem na tom dobře, tu si udržuju. Nelibuju si v sebelítosti, nehroutím se psychicky a jdu do všeho naplno. Trvalo to sice dlouho, ale rozchodil jsem se.“

 

9. + 10. fotografie – Eva, 57 let

Už od prvních minut působila Eva více než sympaticky a ochotně vyhověla mým potřebám a představám. Její příběh o tom, kterak ji srazil nákladní automobil, působil značně hrůzostrašně. Namísto sebelítosti se dostavily úvahy o tom, jak je vůbec možné, že k dopravní nehodě došlo, když bezpečnostní zásady byly dodrženy. Co mne také zaskočilo byla skutečnost, že se Eva stále zotavovalo po zranění, ke kterému došlo již před 20 lety.

Eva podstupovala klasické posilování v tělocvičně, kde cvičilo více pacientů pod dohledem jedné fyzioterapeutky. Musela jsem tak být obezřetná, abych nevyfotila ostatní klienty ústavu. Eva užila pro zpevnění svalů na rukou pružné gumy, které k sobě přitahovala.

„Jsem po nehodě, srazil mě nákladní automobil, když jsem jela na kole. Řidič do mě zezadu najel. Měla jsem krvácení do mozku, osm dní jsem byla v kómatu. Od nuly jsem se pak všechno znovu učila. Rekonvalescence je náročná zejména po psychické stránce, tělo se dokáže znovu učit, ale myšlenka, že jsem všechny úkony dříve uměla a teď to neumím, ta je hrozná. Sklony k sebelítosti nemám, jen jsem přemýšlela, jak do mě vůbec mohl najet automobil, když jsem používala dostatek reflexních prvků a měla zapnuté osvětlení. Má rodina mě potřebovala, proto jsem se ze zranění musela dostat. Úraz se mi stal už v roce 1999, ale doteď to není úplně ideální a údajně ani nebude. Když si ale vzpomenu na začátky, kdy jsem si neuměla ani vyčistit zuby, nebo se učesat, tak je to už relativní pohoda, jsem soběstačná. V Hrabyni jsem třetím týdnem, právě zde mě nedlouho po nehodě postupně rozhýbávali.“

 

11. + 12. fotografie – Rudolf, 61 let

Rudolf byl vůbec prvním pacientem, s nímž jsem se během své návštěvy rehabilitačního ústavu setkala. Jsem ráda, že jím byl právě Rudolf, jelikož jeho vystupování bylo velmi příjemné a zájem o celou věc a fotografování patrný. Ve volných chvílích tak zkoumal můj fotoaparát a ochotně jsem slíbila zaslat pořízené snímky na jeho emailovou adresu. Úraz, který Rudolf zažil zněl velmi vážně, nicméně opět se projevila nezlomná touha lidského ducha přežít a vrátit se do života. Šlo o velmi inspirativní setkání.

Cvičení s fyzioterapeutkou sestávalo z klasických cviků, mířících na posílení oslabených partií. Na fotografii jsem zachytila balancování na nerovné podložce.

„Zažil jsem pracovní úraz v Německu. Prodělal jsem zlomeninu stehenní kosti, pánve, pravé ruky a ramene, porušeny byly i cévy. Při skládání nákladu na mě spadlo tři a půl tuny. Incident se odehrál už před 14 lety, nicméně přežil jsem a nyní stále léčím. Beru to tak jak to je, s nadhledem, na život se nedívám jinak, nelituji se. Snažím se trénovat, ať mi posílí končetiny, zpátky do práce se už asi nevrátím. Péče v Hrabyni je vynikající.“

 

13. + 14. fotografie – Jana, 70 let

Celé setkání a hovor s Janou probíhal v kratším časovém úseku než u ostatních zachycených pacientů. Bylo to z toho důvodu, že se Jana při fotografování necítila zcela komfortně, bylo tedy nemístné působit jí zbytečné příkoří. S postupnou rekonvalescencí po operaci kolene byla Jana spokojená a těšila se, až se opět bude bez bolestí pohybovat.

Při terapii byla spodní část trupu Jany zavěšena, přičemž fyzioterapeut se postaral o cviky, které postupně rozhýbávaly postižené koleno.

„Prodělala jsem výměnu kloubu pravého kolene. V Hrabyni se léčím tři týdny, procedury jsou velmi účinné. Bolesti kolene jsou po operaci určitě menší, cítím se lépe. Nohu nyní rozhýbávám, chodit budu určitě.“

6. Sebehodnocení

Jsem toho názoru, že práce coby celek působí poměrně zdařilým dojmem, a to především proto, že se mi podařilo vytvořit ucelenou kolekci snímků nabízející neotřelý a detailní náhled do života pohybově omezených osob a také na samotný průběh jejich rekonvalescence.

S kvalitou fotografií i zachyceným obsahem jsem spokojena, i když jsem si vědoma, že má technika má k profesionální úrovni stále daleko a dozajista je co zlepšovat, kupříkladu ostrost jednotlivých snímků či promyšlenější rozvržení kompozice.

Považuji však za nutné podotknout, že se rozhodně nemůže jednat o objektivní pohled na danou problematiku, jelikož fotografie jsou vybrány a utříděny na základě mých vlastních subjektivních pocitů a vnímání. Ačkoliv jsem se minimálně zpočátku snažila o dokumentární fotografii, nemohla jsem jednoduše vypustit vliv pohnutých životních osudů pacientů a jejich nakažlivou touhu a lásku k životu na mou osobu. Celková prezentace projektu tak vyjadřuje především obdiv k takto postiženým jedincům.

Samotné fotografování a návštěva objektu mi přinesly cenné, nejen profesní zkušenosti, které v budoucnu dozajista využiji.

 

7. Zdroje

Oficiální stránky Rehabilitačního ústavu HRABYNĚ a CHUCHELNÁ: www.ruhrabyne.cz

UNIE FYZIOTERAPEUTŮ ČESKÉ REPUBLIKY. Koncepce oboru fyzioterapie. [online]. ©. 2012 UNIFY-CR.cz profesní organizace fyzioterapeutů. [cit. 2012-02-10].

Konkurenční projekty:

Mrkvová, B.: Canisterapie – terapeuti na čtyřech tlapkách