Aneta Macolová “Jsem rád, že se nám tuto výstavu podařilo realizovat ve Slezance. Už je to několikátá štace, kterou se nám toto často přehlížené místo podařilo znovuobjevit a zvelebit a v tom dobrém slova smyslu zestetizovat. Doufám, že opět přispějeme k tomu, aby se Slezanka dostala do veřejné debaty a aby se opět začalo mluvit o tom, co tady s tímto prostorem bude dál, “ zahájil výstavu Martin Klimeš.
Bludný kámen letos oslavil pětadvacet let svého působení. Výstava měla původně reflektovat témata, kterými se spolek od počátku své činnosti zabývá. Avšak po intenzivní zkušenosti s několikaměsíční nařízenou izolací a s pozastavením společenského a kulturního života pro ně bylo přirozeně nutné zareagovat na aktuální situaci a namísto konkrétního tématu stanovit rámec, ve kterém oslovení umělci mohli představit různé pohledy na nedávno prožitou zkušenost.
"Do příprav výstavy k příležitosti pětadvaceti let Bludného kamene nám vstoupila celá pandemická situace, která nás úplně vyvedla z rytmu a donutila nás přemýšlet o tom, jak se k celé té situaci vztáhnout a jak ji zrcadlit k naší činnosti,” vysvětlil Jakub Frank. Dle slov pořadatelů bylo kromě aktivity v online prostoru v průběhu pandemie po jejím ústupu situaci reflektovat v nadcházející výstavě. Kurátoři a členové spolku si uvědomovali a uvědomují dlouhodobý dopad pandemie nejen na Bludný kámen, ale i na umělce. Po společné debatě tedy došli k fenoménu pustého ostrova a osobnosti trosečníka, který se vypořádává s osamělostí na pustém ostrově. “Zde chyběl už jen krok k tomu, abychom si po řadě let znovu otevřeli Robinsona Crusoa, začetli se do něj a vlastně si zopakovali všechny ty osudy, kterými si procházel. V tu chvíli se nám podle toho začala skládat celá tato výstava, “ dodal Jakub Frank.
V kurátorském textu k výstavě se uvádí následující: “ Téma Souostroví vyšlo z nějaké izolace, z izolace do které se dostává člověk, kterého osud zažene někam na pustý ostrov a je nucen se vypořádávat, jak s vlastní samotou, tak s nehostinností toho ostrova. Vybrali jsme díla, která jsou vyprávěními záměrných trosečníků..“ Všechna díla, které jsou ve Slezance vystavena se k tomuto tématu nějak vážou. Vedle sebe tady tak leží mapy Jana Pfeiffera a větrné básně Karla Adamuse, v dalším odděleném prostoru se ve smyčce přehrává utopické vyprávění Marie Lukáčové. O kousek dokumentuje svou cestu za sluncem kresbou Milana Maura. Rituální prostěradla Adély Součkové visí hned vedle hromady tyčí, které tady zbyly z akce Distantní kontakt Vladimíra Havlíka, fotografie ze Stanice pro výzkum sněžné slepoty Pavla Sterce jsou pak spolu s oblečením umístěny na věšáky hned vedle fotografické série Žánry každodennosti Jiřího Skály. A konečně také práce Michala Kindernaye, Magdalény Manderlové, Mariana Pally či Davida Böhma a Jiřího Franty.
Co bylo pro vernisáž vyjímečné, byla delegovaná performance Vladimíra Havlíka, do které se zapojili i samotní návštěvníci. Těch bylo na opavské poměry poněkud dost.
“Výstava Souostroví je pro mě velmi příjemným a osvěžujícím kulturním zážitkem. A to svojí celkovou koncepcí a netradičním galerijním prostorem v podobě bývalého obchodního domu, kterému se tak díky organizátorům podařilo alespoň na chvíli vdechnout nový život. Ale také tématem výstavy - aktuálním zážitkem nařízené izolace, který rezonuje asi v každém z nás, “ shrnula dojmy z vernisáže návštěvnice Ivana Ondruchová.
