Chorá mysl jako stín lidské civilizace

1. Cíl práce

Cílem mého samostatného projektu je především přiblížit čtenářům jednu z nejvíce fascinujících oblastí lidské psychologie – lidskou psychopatii. Zároveň bych ráda vytvořila přehled nejznámějších osob z dějin lidstva, jež tomuto duševnímu stavu podlehly a zapříčinily tak události, které se do historie zapsaly jako tragické. Duševně nemocní lidé, kteří bezostyšně přešli hranici lidské morálky a svými činy ji posunuli ještě dál, se objevují v průběhu let v téměř pravidelných intervalech. Kromě klasických poruch osobnosti, které jsou od pradávna běžnou záležitostí ve všech vrstvách společnosti, jsou známí také jedinci, kteří pro vlastní uspokojení dokázali zabíjet. Jmenovitě sem patří například Vlad III. Dracula, jež v letech 1431 – 1476 proslul svojí krutostí, které se dopouštěl na svých politických nepřátelích i obyčejných zločincích, Alžběta Báthory, uherská hraběnka známá jako Čachtická paní, Marie Delphine LaLaurie, která se v 18. století nechvalně proslavila činy na vlastních otrocích a sluzích.1 Dále jsou to nejznámější masoví a sérioví vrazi 19. - 20. století, například Jack Rozparovač, Charles Manson, Albert Fish, československý sériový vrah Ladislav Hojer, masová vražedkyně Olga Hepnarová nebo vrah Stanislav Večeřa.

Realizaci samostatného projektu bude tvořit ucelený soubor textů, který se stane zároveň komplexním přehledem zkoumané problematiky. V návaznosti na preferovanou tématickou specializaci, kterou je specializace vědecká, bude mít finální text za úkol nastínit obyčejnému čtenářovi obraz nejrůznějších psychických výchylek naprosto nekorespondujících se zdravým rozumem a vylučujících integraci do běžného života a zároveň jejich nejznámějších představitelů. 

S ohledem na fakt, že mé kompetence k napsání erudovaného vědeckého textu tohoto charakteru nejsou dostačující, publikované soubory textů budou mít charakteristiku populárně – naučných článků s edukativním záměrem. Při plánování rozvržení publicistických žánrů zamýšlených textů jsem se nechala inspirovat populárně - naučnými časopisy vydávanými v České republice, jakými jsou například Epocha, Enigma, Svět na dlani, 21. století nebo Pevnost.

2. Zdůvodnění volby tématu

Pro samostatný projekt jsem si zvolila téma s ohledem na absolvování kurzu Základy přírodních věd a popularizace věd a následného navazujícího kurzu Žurnalistická specializace – vědecká. Zvolené téma se jeví být příhodným pro vybranou specializaci, protože (jak už bylo výše zmíněno) na vytvoření uceleného textu vědeckého charakteru, který by se zabýval některou z problematik, jejíž odpovědi na otázky vyžadují vysokoškolské vzdělání nikoliv pouze obecný přehled, nejsem dostatečně kvalifikovaná. Neznamená to samozřejmě, že by novináři měli psát pouze o tématech, která jim jsou předem známá a nesnažit se tak objevovat nové informace. Naopak, profesionální novinář by měl mít schopnost orientace v různých oblastech, což úzce souvisí se schopností rychlé rešerše a určitou mírou abstraktního myšlení. Ne každý však může odborným stylem poukazovat na teorii Schrödingerovy kočky bez relevantních znalostí. Proto byl zvolen jednodušší způsob jak seznámit laické čtenáře s tématem, které se lehce prolíná s medicínskou oblastí.

Z nabízených profesních profilací jsem si vybrala psanou žurnalistiku. V průběhu studia jsem absolvovala celkem měsíc praxe v redakci Rychnovského deníku, proto mám se psanými články mnohem více zkušeností než například s rozhlasovými reportážemi. Navíc jsem k písemným projevům a psaným formám různých sdělení výrazně inklinovala už během dětských let a toto nadšení mě neopustilo ani v průběhu studia na střední škole. Smysl své práce nacházím především v publicistickém stylu, protože zde autor vytváří něco, v čem se odráží obraz jeho samotného a čtenáři tak nejsou odkázáni pouze na stručné zprávy informativního charakteru.

Lidská psychika je nevyzpytatelná záležitost. Mnozí lidé přijímají sled událostí jako automatický mechanismus, který se prostě děje. Jestliže se něco vychýlí z běžné denní rutiny jedince, součásti lidské společnosti, je to ve většině případech špatné a nemorální. Málokdo se však pozastaví nad tím, proč se to vlastně muselo stát. Toto téma mě fascinuje svojí záhadností, ale zároveň také, z pohledu zdravého lidského rozumu, absurditou svých činů. Mnoho sériových či masových vrahů oplývalo velmi vysokým inteligenčním kvocientem. Mnoho vrahů žilo před svým prvním činem dokonalým a spořádaným životem. Nahlédneme-li do světa literatury, zjistíme, že také někteří klasičtí autoři měli problémy s vlastní osobností a ačkoliv se tyto fantazie v jejich činech nikdy nepromítly, promítly se v jejích publikovaných dílech. Nemusí se jednat nutně o činy – v tomto případě se jedná spíše o příčiny těchto činů. Z tohoto důvodu shledávám toto téma za zajímavé a potenciálním publikem žádané, tudíž pro svůj imaginární populárně – naučný vědecký časopis rovněž adekvátní.

3. Zdroje/stav problematiky

Za celosvětově nejznámější případy považuji ty, jejichž popularitu umocnila literatura nebo média a příběh s nimi spjatý se stal určitým způsobem mýtusem nebo předlohou pro mnoho dalších pověr, pověstí a povídek. Jako nejslavnější příklady zde můžeme uvést právě zmiňovanou Elisabeth Báthory, která bájemi o koupelích v panenské krvi vytvořila symbol věčného mládí a života či Vlada III. Draculy, který posloužil jako inspirace k vytvoření klasického literárního díla Dracula od irského autora Brama Stokera, poprvé vydaného v roce 1897. V 18. století se nejvíce proslavil neznámý vrah, mediálně označen jako Jack Rozparovač, o jehož identitě se vedou spekulace až do současnosti, mladá Američanka Lizzie Borden, která se dokonce stala městskou legendou (urban legend) mezi americkou mládeží nebo sériový vrah přezdívaný Zodiac, proslulý svými zašifrovanými zprávami, které provokativně posílal vyšetřujícím detektivům.

V českých zemích lze za nejznámější oběť násilného činu považovat dívku Anežku Hrůzovou, která byla zavražděna v roce 1899 cestou domů z práce. Za jejího vraha byl označen židovský mladík Leopold Hilsner. Ačkoli se primárně jednalo o vražedný útok, případ se dostal do povědomí společnosti především jako hilsneriáda, symbol začínajícího antisemitismu v českých zemích. Za odmítnutí konceptu rituální vraždy, jakou byla kauza Anežka Hrůzová často nazývána, se postavil Tomáš G. Masaryk, který si tímto činem vysloužil mnoho slov opovržení ze strany veřejnosti. Přestože byl Hilsner nakonec obvinění zproštěn a nezapadá tak do námi vytvořeného teoretického rámce, je důležité tento incident zmínit v návaznosti na charakteristiku nejznámějších případů (které jsou zde chápány rovněž jako „současný stav problematiky“) uvedenou v prvním odstavci této kapitoly. Dalším mediálně proslulým případem v ČSR je kauza Olga Hepnarová, která v roce 1973 najela nákladním autem na tramvajovou zastávku v Praze s úmyslem usmrtit co nejvíce lidí a zapsala se tak do československých dějin jako poslední žena odsouzena  k trestu smrti.

Tato témata jsou s oblibou zpracovávána v literatuře, kinematografii a zároveň se stala předmětem speciálních vydání některých časopisů. Existuje nespočet knih a filmů, které se zabývají takto nechvalně proslulými osobnostmi, namátkově zmiňme například snímky Báthory (2008), Zodiac (2007), Legend of Lizzie Borden (1975), From Hell (2001). Knižním zpracováním těchto událostí je například Oprátka za osm mrtvých (2003), Albert Fish: The Werewolf of Wysteria (2008) nebo Jack the Ripper: The definitive story (2005) a mnoho dalších.

Často je téma sériových a masových vrahů hlavním předmětem speciálních vydání populárně – naučných časopisů. Například časopis Epocha vydal v roce 2010 číslo s názvem 66 největších sériových vrahů v dějinách lidstva a v roce 2014 speciál 77 nejděsivějších českých vrahů.

Jak už bylo zmíněno, některé incidenty zevšedněly a staly se tak určitou součástí tzv. urban legends neboli městských mýtů. Například příběh Lizzie Borden se stal mimo jiné námětem pro vznik dětského klasického říkadla, ve kterém se doslova praví: „Lizzie Borden took an ax and gave her mother forty whacks. When she saw what she had done, she gave her father forty-one.“

4. Ideový plán

Projekt se bude skládat z pěti článků, které na sebe budou tématicky navazovat. Toto téma není příliš vhodné pro střídání různých publistických žánrů. Důvod je prostý. Kdybychom pojednávali například o „pozitivní diskriminaci na českých školách“, bylo by to téma, se kterým se může obyčejný člověk každodenně setkat v praxi. V návaznosti na něho by bylo možné vytvořit například anketu („Jaké je obecné mínění o pozitivní diskriminaci?“), reportáž („Jeden den z pohledu romského žáka“), fejeton („Jsem cizinec, proto nikdy nečekám frontu u doktora“), glosu (Jak moc jsou pravdivé složenkové hoaxy?) nebo story („Pracuji, platím daně, ale stejně mě osočují“) a mnoho dalších. Naše téma však bude z větší části pouze teoretické, protože není žádaným (ba naopak, je přímo nežádaným) prvkem běžných lidských životů. Pokud se však přece jen objeví, stává se okamžitě tabu, o kterém se z morálních důvodů téměř nikdy nehovoří.

Proto jsem se rozhodla následovně: Realizace projektu se bude skládat z hlavního článku (s dílčími částmi), dvou středně dlouhých vedlejších článků, úvahy a rozhovoru.

Hlavní článek bude tvořit kostru celé praktické části projektu. Představí čtenářům nejznámější psychopaty (sériové, masové, rituální, záchvatové vrahy), jejich stručný život, mentalitu, skutky, tresty, oběti. Mimo nejznámější postavy a incidenty dějin zmíní také méně známé případy, kdy jedinec neovládl svoji mysl a spáchal tak těžko uvěřitelné činy. Kniha Nekrutější psychopati v dějinách rozděluje vrahy do pěti kategorií. Jsou to vrazi z dějin, vrazi z viktoriánského období, vrazi z nového století, sexuální vrazi, sérioví vrazi a mnohonásobní (masoví) vrazi. Pro čtenáře bude vybrána jedna osoba z každé této kategorie.

Druhý článek bude představovat přehled závažných duševních chorob, které mohou vést 

k sociopatickému chování a násilným činům. Článek bude zahrnovat zpovědi jednotlivých lidí trpících různými poruchami osobnosti. Pro nedostatek reálných respondentů budou tyto promluvy citovány z různých webových stránek či sociálních sítí.

Třetím článkem se pokusím poukázat na významné osobnosti historie lidstva, které také trpěly nějakou formou duševní nemoci. Poruchy postihující centrální nervovou soustavu nemusí být vždy viníkem nelidských činů, ačkoli jsou bezpochyby z velké části jejich spouštěčem. Mnoho slavných spisovatelů, umělců, hudebníků, ale i politiků trpělo specifickou psychickou výchylkou, která se pak odrážela v jimi publikovaných dílech. Je možné, že právě tento fakt ovlivnil jejich práci natolik, že se paradoxně později stala nezpochybnitelnou součástí světové kultury.

Předposledním žánrem z cyklu článků bude úvaha. V souvislosti s předchozím článkem, ve kterém se čtenáři dozví o některých světových osobnostech a jejich psychických poruchách, se zamyslím nad jedním z nejvíce kontroverzních literárních děl vůbec – nad knihou francouzského šlechtiče Donatiena Alphonse Francoise de Sade – 120 dnů Sodomy.

Soubor článků bude uzavírat (a zároveň žánrově zpestřovat) rozhovor s MUDr. Helenou Soukupovou, která pracuje na psychiatrické klinice ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové.

5. Postup práce + zdůvodnění způsobu vypracování

Informační podklady pro první tři články budou hledány pomocí rešerše. Články budou sestaveny za pomoci odborné literatury, dále internetových a časopiseckých zdrojů. První článek bude obsahovat obecný úvod, kde jako autor přiblížím čtenářům problematiku tématu. Dále se zaměřím na pět vybraných osob z dějin (podle výše zmíněných kategorií), které spáchaly opakovaně trestný čin vraždy a to za velmi brutálních okolností a byla jim v mládí či později diagnostikována psychická nemoc či porucha. Záměrně vyberu méně známé vrahy a násilníky, protože příběhy Jacka Rozparovače, Zodiaca či Charlese Mansona se staly během let chronicky známými. Tyto osoby budou představeny v jednotlivých „medailonech“, které dohromady vytvoří první z pěti článků.

Hlavní článek bude rozdělen na dílčí části z toho důvodu, protože (podle mého osobního názoru) by ucelený text, pojednávající o stávajícím tématu, mohl na čtenáře působit jako monotónní výčet jednotlivých vrahů a ač je skutečnost, že tito lidé spáchali takto závažný a společensky nepřípustný čin, sama o sobě zajímavá, mnohé by pohled na jednolitý nečleněný obsah mohl od dalšího čtení naprosto odradit. Cílem samostatného projektu je to, aby tyto články oslovily potenciální publikum, proto je tedy nutné ho nějakým způsobem zaujmout.

Druhým článkem bude přehled nejznámějších a nejzávažnějších duševních nemocí včetně jejich charakteristik. Jednotlivé příklady budou doplňovat stručné story pacientů, kteří těmito nemocemi trpěli či trpí. Původně zamýšlená promluva by v realizaci mohla samostatně působit poněkud nesmyslně, proto je nutné ji alespoň mírně uvést do kontextu. Toho bude docíleno díky osobním zkušenostem a životním příběhům současných nebo bývalých pacientů psychiatrických oddělení. Jak už bylo výše řečeno, tyto osoby jsou velmi obtížně vyhledatelné. Někteří z nich se léčí v léčebnách a někteří z nich o své poruše neví anebo ji úspěšně před společností tají. Promluvy a příběhy budou proto převzaty z internetových či tištěných zdrojů.

Třetím článkem bude ucelený text, který by měl čtenáře zběžně seznámit s psychicky nemocnými osobnostmi světové kultury. Bude se jednat především o spisovatele, hudební skladatele, vědce či jiné významné jedince. Musíme vzít v potaz, že ačkoli téma celého projektu směřuje směrem k extrémním jedincům, kteří své poruše podlehli, totiž vrahům, bylo by velmi neprofesionální z této oblasti vyčlenit všechny ostatní – psychopatie v širším slova smyslu může zahrnovat i například narcistickou, hysterickou, paranoidní, schizofrenní nebo obsedantní osobnost.

Jako předmět úvahy bylo vybráno literární dílo s názvem 120 dnů Sodomy. Můžeme s jistou mírou nadsázky říci, že se tato kniha stala v určitých oblastech až klasickým dílem, které do detailů rozebírá téměř všechny doposud zaznamenané sexuální deviace jedince. Mnozí lidé označují jeho obsah za „skandální“, „nepřípustný“ a „obscénní“, proto by se dalo o jeho zařazení do studentského projektu výrazně spekulovat. Podle mého názoru je však tato kniha papírovým představitelem roviny smýšlení svého autora. Mimo jiné také vytváří obraz mentality jejich fiktivních postav, který rozhodně není pouhou vymyšlenou iluzí choré mysli Markýze de Sadé, ač se ve společnosti tváří, že vlastně vůbec neexistuje. Z lékařsko – filozofického pohledu jsem tedy uznala za vhodné jej do realizace zařadit.

Posledním žánrem celého projektu bude rozhovor, který má za úkol oživit poněkud jednotvárné zpracování všech předchozích textů a také nabídnout odborný pohled na problematiku, popřípadě zodpovědět některé otázky čtenářů, které by, díky nulové zpětné vazbě, nemohly být jinak položeny.

6. Sebehodnocení (zpětně)

Cílem samostatného projektu bylo vypracování komplexu  publicistických článků, k čemuž došlo.Texty zpracovávají tématiku psychopatie, duševních poruch a prezentují jejich hlavní představitele v průběhu historie.

Nejvíce náročným žánrem pro zpracování se mi zdála být úvaha o knize 120 dnů Sodomy. Narozdíl od prvních tří článků, u kterých bylo nejdůležitější především vyhledat informace 

a sestavit je tak, aby čtenáře zaujaly, zamyšlení se nad obsahem knihy nebylo zrovna nejjednoduší. Aby tomu mohlo být tak učiněno, bylo nutné nejprve celou knihu přečíst a získat tak nějaké subjektivní stanovisko při jejím hodnocení. Ačkoli psal autor knihu takřka na koleni a poslední kapitoly tvoří pouhé náčrty a útržky zamýšleného obsahu, má kniha stále 384 stran, proto její přečtení nebylo okamžitou záležitostí. Kniha také pouze popisuje osudy hlavních hrdinů, nenabízí tak čtenáři hlubší myšlenky či poselství, jen naturální deskripci. Bylo nutné zamyslet se nad tím, jak to Markýz de Sadé vlastně myslel a vyvodit z toho nějaký (neověřitelný) závěr.

Naopak nejlépe uchopitelným žánrem zde bylo interview. Doktorku Helenu Soukupovou jsem kontaktovala přes e-mail, ve kterém jsem ji požádala o elektronické vyplnění přiložených otázek. Cesta do Fakultní nemocnice v Hradci Králové a vyhrazení prostoru kvůli rozhovoru face to face by byla pro mě i respondentku časově náročná a navíc, kvalitu rozhovoru by tento fakt nezměnil. Proto jsem sestavila deset otázek, které se týkají popisované oblasti. Otázky jsou proto kladeny náhodně, kvůli opožděné zpětné vazbě na sebe nemohou logicky navazovat. Rozhovor se strukturou blíží k tzv. unstructured interview. Jeho cílem není seznámit čtenáře s profesí psychiatra, objasnit průběh dne na psychiatrické léčebně nebo popsat jednu určitou psychickou poruchu, nýbrž obecně zmapovat celou tuto problematiku, klást konkrétní příklady a tázat se na respondentův osobní názor na ně.

Zpracování ostatních článků bylo pracné pouze co se vyhledávání informací týče. Podkladem mi byla speciální vydání o sériových a masových vrazích v časopise Epocha, publikace Nejkrutější psychopati v dějinách od Johna Marlowe a Moudrost psychopatů od Kevina Duttona a Psychologie sériových vrahů od Andreje Drbohlava nebo i některé dokumentární pořady, například dokumentární film Ryba smrdí od hlavy2 o takzvané korporátní psychopatii, který pojednává o stínech lidské mysli, které nemusí být na první pohled poznatelné a jejich nositelé jsou například představitelé nejvyšších společenských elit, například ředitelé nebo manažeři.

7. Zdroje

1. DUTTON, Kevin. Moudrost psychopatů: praktická lekce od svatých, špionů a sériových vrahů. Vyd. 1. Brno: Emitos, 2013, 271 s. ISBN 978-80-87171-36-3.

2. MARLOWE, John. Nejkrutější psychopati v dějinách. Vyd. 1. Frýdek-Místek: Alpress, 2009, 303 s. ISBN 978-80-7362-650-1.

3. DRBOHLAV, Andrej. Psychologie sériových vrahů: 200 skutečných případů brutálních činů sériových vrahů současnosti. Vyd. 1. Praha: Grada, 2013, 466 s. Psyché (Grada). ISBN 978-802-4743-714.

4. Jak rozeznat psychopata. http://elyna.wz.cz [online]. 2011 [cit. 2015-04-25]. Dostupné z: http://elyna.wz.cz/jak_rozeznat_psychopata.htm

5. Jak psychopati vidí svůj svět. http://www.jedendomov.cz [online]. 2011 [cit. 2015-04-25]. Dostupné z: http://www.jedendomov.cz/odborne-clanky/186-jak-psychopati-vidi-svuj-svet

6. Epocha speciál. 66 největších sériových vrahů v dějinách lidstva. 2010

7. Dokumentární film: Misha Votruba a Václav Dejčmar. Ryba smrdí od hlavy. 2011. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10439752092-ryba-smrdi-od-hlavy/

ČLÁNKY:

Čisté zlo v rouše Evině aneb nejtemnější mysli dějinách lidstva

Dokument s názvem Ryba smrdí od hlavy (I´m fishead, 2011) od českých režisérů Mishy Votruby 

a Václava Dejčmara pojednává o psychopatii lidí, na kterých není v běžném životě jejich duševní porucha absolutně znatelná. V jeho úvodu se tvrdí, že společnost často a mylně spojuje pojem psychopatie s hrůznými činy běsnících vrahů, které známe pouze z filmů a literatury. Snaží se poukázat na skutečnost, že takovéto vnímání pojmu je zavádějící a mylné. Psychopati tvoří určité procento lidské civilizace, ač jsou na první pohled spořádanými občany a jejich integrace do společnosti je naprosto bezproblémová. Tito lidé obyčejně nevykazují žádné příznaky duševní lability. Jsou inteligentní, taktičtí a velmi egocentričtí. Je vědecky prokázáno, že zdravému člověku funguje určitá část mozku, která rozlišuje takzvané osobní a neosobní dilema. Neosobní dilema pociťuje člověk v případě, kdy by se měl rozhodnout jestli by obětoval jeden lidský život kvůli pěti dalším. Příkladem by byla možnost zmáčknout tlačítko a odchýlit tak trasu vlaku, který se řítí na svázanou skupinu pěti lidí, ale pod podmínkou, že se vlak přesune na jinou kolej, kde leží jeden svázaný člověk. Funguje zde složka rozumová, racionální. Duševně zdravý člověk, stejně jako psychopat, většinou neváhá a rozhodne se tlačítko zmáčknout. Další složkou je však takzvané osobní dilema, které nastává v případě, kdy by měl člověk možnost zachránit pět lidských životů na úkor jednoho, ale pouze v případě, že by onoho jedince strčil na koleje před jedoucí vlak a tím ho tak zastavil. V tomto případě se aktivuje část mozku, která má na starosti empatii, tzn. vcítění se do druhých lidí. Normální člověk, stejně jako psychopat, většinou neváhá a udělá to samé, ovšem s podstatným rozdílem. Ve fázi přechodu mezi učiněním prvního a druhého kroku by se u zdravého člověka v jisté části mozku, která se nazývá amygdala – spolu s dalšími oblastmi, aktivovaly neurony, které spustí emoce. V psychopatově mozku se toto však nestane. Přechod mezi racionálním a emočním uvažováním by byl nepozorovatelný, protože emoční část mozku jeho není aktivní. To je zásadní rozdíl mezi tím, proč by shodil člověka do kolejí normální člověk a proč psychicky narušený člověk. 

Kromě „skrytých“ psychopatů, kteří běžně chodí mezi námi (je to až jeden člověk ze sta) a vykazují se perfektním umem manipulace s lidmi nebo sexuální promiskuitou, existují také jedinci, kteří svým temným stránkám zcela podlehli a kvůli svým interním pocitům dokázali dokonce bezmyšlenkovitě vraždit. Už hluboko v minulosti se objevily osoby, které takto pudově jednaly a získaly si tak pověst ďáblů převtělených do lidské podoby. Pojďme si představit pět nejzrůdnějších zabijáků v skrz historická období.

1. Temná půle Elisabeth Báthory

Mezi lidmi je známá jako Čachtická paní. Vzdělaná, vznešená a atraktivní hraběnka pocházející z jednoho z nejbohatších rodů v uherské historii. Jeji rodina nikdy nestrádala a tak mohla mít malá Elisabeth všechno, na co si kdy ukázala. Jejím otcem byl Gyorgy Báthory, velmi bohatý šlechtic, jehož majetek převyšoval majetek samotného uherského krále Matyáše. Matka Anna pocházela taktéž ze vznešeného rodu a aby se nashromážděné bohatsví zachovalo, počala s Gyorgym dítě i přes skutečnost, že oba jejich rody vykazovaly stejné kořeny. Toto incestní chování nebylo ve své době ničím neobvyklým, šlechtické rodiny si takto pojišťovali jmění i zachování rodu. To byl první náznak toho, že by počatá Elisabeth nemusela být úplně psychicky v pořádku.

Inteligentní Elisabeth byla v jedenácti letech zasnoubená s Ferenczem Nadásdym, synem z dalšího uherského aristokratického rodu. Po přijetí Elisabethina jména se stal Ferenczem Báthorym a také velitelem uherského vojska, se kterým vedl války proti Turkům. Báthory byl známý svými krutými praktikami na válečných otrocích a neméně tak jeho manželka. Po Ferenczově smrti mohla svým neřestem poskytnout volný průběh, poněvadž existují určité spekulace, že ačkoliv byl Ferenczo Báthory nemilosrdný sadista, Elisabeth ještě určitým způsobem brzdil.

Čachtická paní dostala své přízvisko díky své neovladatelné chuti týrat a zabíjet poddané. Nejčastěji si vybírala mladé dívky z vesnice nebo náhodné žadatelky o práci pro hradní paní. Báthory se na dívkách měla dopouštět extrémních činů jako například zarážení jehel pod nehty, pálení genitálií rozžhaveným železem, polévání studenou vodou v mínusových teplotách, dokud oběť nezahynula. Někteří dokonce tvrdí, že se neštítila ani vykusovat živým služkám kusy tkání z těla. Ty šťastnější prostě nechávala zemřít hladem.

Mrtvá těla nechávala hraběnka pohazovat ledabyle všude kolem svého panství. Údajný počet usmrcených dívek se nikdy nedoložil, spekuluje se však až o 650 lidech. Zemřela po necelých čtyřech letech domácího vězení, protože (možná i z politických důvodů) nebylo vyšetřování nikdy ukončeno s právoplatným rozsudkem. Stala se tak nedílnou součástí báthoryovské legendy, která se v povědomí lidí drží až do současnosti. První písemná zmínka pověsti o hraběnčiných koupelích v panenské krvi se objevila v historickém díle Tragica Historica z roku 1729. Ačkoli je tento mýtus s největší pravděpodobností smyšlený, po další tři století se používal jako příměr pro neukojitelnou ženskou marnivost.

2. Krvavá pověst rodiny Benderových

Historie rodiny Benderových se stala na území Spojených států legendou. Jsou často označováni jako „první sérioví vrazi v USA“. Tato rodina dorazila v roce 1870 do jihovýchodního Kansasu. John Bender, přezdívaný jako „obr“ byl zasmušilý a nemluvný muž a hlava rodiny, jeho syn John junior projevoval mnohem více společenské povahy. Usadili se na území Osage Township a zprvu se věnovali především práci na svém obydlí a přilehlé stodole. Později si John senior přivedl ženu, která už měla vlastní dítě, Kate.

Skromné podnikáni začali provozovat přímo ve svém domě, který byl plachtou rozdělen na dvě poloviny. V zadní půlce Benderovi žili a přední část sloužila jako výčep, obchod a provizorní „hostinec“ pro unavené kolemjdoucí, kteří zde mohli za nízký poplatek přespat. Hostinec u Benderů se brzy stal velmi oblíbeným, poněvadž stál příhodném místě a lákal tak tuláky, kteří se rozhodli migrovat z východu na západ za vidinou lepšího osudu.

Když se ve městě začali ztrácet lidé, nikdo tomu nevěnoval moc pozornosti. V té době bylo zcela normální, že si člověk sbalil všechny své věci, utekl z domova a už se nikdy neukázal. Až ve chvíli, kdy se stal pohřešovaným jistý lékař William H. York, začali detektivové pátrat po příčině mizení obyvatel města. Na Benderově statku bylo nalezeno nespočet zavražděných obětí nebo části jejich těl, včetně těla ročního novorozence. Protože celá rodina záhadně zmizela a nikdo je už nikdy nespatřil, začalo o Benderových kolovat mnoho legend a mýtů. Mezi jedny z nich například paří, že dcera Kate a syn John junior byli kromě sourozenců zároveň také milenci a měli spolu mnoho dětí, které všechny společně zavraždili. Do dneška se tvrdí, jak lze předpokládat u klasických příběhů, že se na pozemcích, kdysi obývaných rodinou Benderových, do dneška objevují duchové jejich obětí.

3. Pojídač dětí aneb zrůdný Albert Fish

Gray Man, Werewolf of Wysteria, Brooklyn Vampire nebo The Boogeyman – i takto byl známý psychicky vyšinutý Američan jménem Albert Fish. Své jméno, jež děsí celý svět, nechvalně proslavil díky své psychické nemoci, kvůli které neotálel zabíjet nevinné děti. Fish kromě pedofilie trpěl také kanibalismem a spoustou dalších sexuálních deviací. Své oběti mučil a pak je zabil, jen aby mohl pojídat jejich maso. Vybíral si speciálně děti, za své činy se nikdy nestyděl a mluvil o nich naprosto otevřeně.

Nejznámějším případem vyšinutého Fishe byla kauza desetileté Grace Buddové. Tuto dívku společně s jejím bratrem vylákal z domova pod záminkou, že poskytne staršímu z obou dětí brigádu na venkově. Matka Grace byla tímto nápadem nadšená a ihned souhlasila. Fish se do rodiny vetřel svým šarmem a gentlemanským chováním. Poté nabídl rodičům dětí, že oba jejich potomky vezme na narozeninovou oslavu pro děti, pořádanou jeho sestrou. Protože se Buddyovým tento postarší charismatický muž zamlouval, souhlasili.

Kauza Grace Buddová byla pro senilního Fishe osudová. Svému psychiatrovi později svěřil Gray Man i některé hrůzné skutečnosti, které se v policejních záznamech nikdy neobjevily. Svůj čin předem plánoval a dokonce si objednal nástroje, pomocí kterých vraždu vykonal. Ve svém dopise Gracyině matce dopodrobna popsal, co s její dcerou udělal. Tělo nebohé dívky se nikdy nenašlo celé, protože ho velkou část Fish pozřel. Za své činy byl tento psychopat odsouzen ke smrti na elektrickém křesle. Před smrtí poskytl Fish svému obhájci listy papírů s posledními slovy, avšak jejich obsah nebyl nikdy zveřejněn. Jeho obhájce to zdůvodnil se slovy: „Tenhle text nikdy nikomu neukážu. Jsou to nejhnusnější obscénnosti, které jsem kdy v životě četl“.

4. Čikatilův příběh jako předloha pro Ghoula

Píše se rok 1932 a Ukrajinu sužuje hladomor. Nebylo nezvyklé, že se tu a tam ztratilo dítě, o němž se mezi lidmi říkalo, že bylo uneseno a snědeno. Malý Andrej Čikatilo vyrůstal v těchto mizerných podmínkách a nestabilní zázemí v rodině této situaci nepřidávalo. Otec, chronický alkoholik, svoji manželku a syna bil a v roce 1940 zmizel bojovat na frontu a už se nikdy nevrátil. Neurotická matka si zlost vylévala na Andrejovi, tudíž mu násilné chování spojené s kázní a bolestí uvízlo v hlavě už v raném dětství.

S mrtvolami se Čikatilo setkával běžně. Ukrajinské oběti často zůstávály ležet volně pohozené v přírodě. Ve škole nebyl zrovna nejoblíbenějším žákem, ostatní děti se ho obvykle stranily nebo se mu naopak neustále vysmívaly a ponižovaly ho. Sebevědomí mu nedodalo ani zjištění, že není schopen vykonat pohlavní styk s dívkou. Pocit zahanbení a zášti spustil Čikatilovy fantazie o touze rozervat ženy na kusy.

Mezi Čikatilovy první oběti patřily především mladí lidé na útěku nebo prostitutky, které do svého příbytku lákal pod záminkou příslibu cigaret a alkoholu. Své oběti trýznil a mučil a sexuálního uspokojení se mu dostalo poté, co některou část jejich těla pozřel. Celkový počet obětí sériového vraha činil před vykonáním trestu smrti 52. Čikatilovým příběhem se nechal inspirovat režisér Petr Jákl ve svém hororovém snímku Ghoul.

5. Masová vražda ve jménu spravedlnosti – Olga Hepnarová

Nákladní auto, které v roce 1973 najelo na tramvajový ostrůvek v Praze a usmrtilo tak celkem osm lidí, řídila žena, která se později v československých dějinách zapsala jako poslední žena odsouzená k trestu smrti. Dcera bankovního úředníka a zubařky, Olga Hepnarová, tak učinila s úmyslem zabít co největší počet lidí.

Psychické problémy se u Hepnarové objevily už v době dospívání. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu strávila rok v psychiatrické léčebně. Nebyla si jistá svoji sexualitou a od sedmnácti let udržovala sexuální vztahy s partnery obou pohlaví. Propukající schizofrenie u mladé dívky zapříčinila i její snahu o podpálení vlastního domu, ve kterém spali její rodiče.

„Jsem sexuální mrzák“, říkala o sobě Hepnarová. Její egocentrická povaha v kombinaci s závažnou duševní chorobou nechtěla připustit skutečnost, že by měla zemřít v anonymitě. Trpěla paranoidními představami, že jí společnost nedoceňuje a ubližuje. Věřila, že jsou na ní lidé schválně zlí a všichni mají jediný cíl – ponížit ji a co nejvíce ji ublížit. Proto začala postupně vymýšlet způsob, jak se nevděčným lidem ze svého okolí co nejhůře pomstít.

Zamýšlený způsob, totiž sehnat výbušninu a odpálit ji v místnosti plné lidí, selhal hned v prvopočátku – netušila, jakým způsobem by ji měla získat. Druhým nápadem bylo sehnat si zbraň a zastřelit co nejvíce lidí, ovšem i toto mělo svoje nevýhody – nechtěla dopustit, aby ji bezprostředně po zahájení střelby někdo zneškodnil a nestihla by tak zabít moc lidí. Proto se rozhodla vypůjčit si nákladní automobil a najet do skupiny občanů, kteří čekali na tramvaj.

Desátého července roku 1973, přesně o půl druhé odpoledne, si Hepnarová vyhlédla skupinu zhruba třiceti lidí postávajících na tramvajové zastávce Strossmayerovo náměstí v Praze. Vražedkyně měla svůj čin důkladně promyšlený a naplánovaný, podle její pozdější výpovědi dokonce počkala na příležitost, až bude na zastávce stát co nejvíce cestujících. Představu vraždy však nevykonala podle svých představ – na následky zranění zemřelo „pouze“ 8 lidí z 30. Hepnarová se za čin nikdy nestyděla a dokonce se k němu hrdě hlásila. Byla oběšena v pankrácké věznici dne 12. března 1975 a smrt byla vykonána oběšením.

Paraziti lidských duší aneb psychické nemoci, které můžou potkat kohokoli z nás

Mezi základní nemoci a poruchy, které mohou postihnout lidskou mysl patří psychopatie, neurózy a psychózy. Každá tato kategorie má své dílčí členění na choroby, které se obecně vyznačují podobnými vlastnostmi. Člověk se s nimi může narodit, ale taktéž jimi může s nadsázkou „onemocnět“. Patří sem například poruchy chování, vnímání, myšlení, emocí, ale také poruchy, které se projeví na fyzickém zdraví postiženého člověka. 

Nejběžnějším typem poruch, které mohou postihnout i zdravého a sociálně integrovaného jedince, jsou neurózy. Patří sem panické poruchy, při kterých zažívá jedinec pocity zoufalé úzkosti, obsedantně – kompulzivní porucha, která člověka nutí neustále vnímat rušivé elementy (obsese) a následně je odstraňovat (kompulzivita) nebo fóbie. Speciálně fóbie je věc, kterou zná a zažívá každý druhý člověk mezi námi. Všichni jsme se určitě někdy v životě setkali s nevysvětlitelným strachem z pavouků, výšek, tmy nebo malého prostoru. Jako malí jsme si nikdy neuvědomovali, že by se mohlo jednat o něco, v čem hraje roli naše psychika, prostě jsme se jenom „báli“. V pokročilejším věku už si mnozí jedinci uvědomují, že je jejich strach nepřiměřený a iracionální, přesto ho nemohou silou vůle potlačit. Existují různé typy fóbií a obecně vzato, člověk může mít panický strach v podstatě z čehokoliv. Mezi nejznámější z nich patří arachnofobie (strach z pavouků), klaustrofobie (strach z uzavřených a stísněných prostor) nebo agrofobie (strach z otevřených prostranství).

„Nenávidím hmyz. Když jsem byla mladší, jezdívali jsme s bráchou každé léto na soustředění od tenisového klubu. Starší kluci měli hroznou srandu z toho, že mohli na poli nasbírat živé kobylky a ty nám pak s kamarády házet za trička. Holky většinou ječely, ale většina z nich to dělala jen proto, aby byly v očích kluků zajímavější. Já jsem nikdy ani nepípla. Za prvý jsem na sebe nechtěla upoutat pozornost a za druhý, neuvěřitelný strach, který mě ze sekundy na sekundu ochromil, mi to ani nedovoloval. Když se ke mně jednou jeden z kluků tajně připlížil a hodil mi do vlasů obrovskou kobylku, začlala jsem hystericky brečet a pak jsem se počůrala. Kluci dostali od vedoucích strašně vynadáno, tak už to nikdy potom neudělali. Já však od té doby pořád cítím to malé křehké tělo čehosi, co nemá ani živočišnou tkáň a tenkýma nožičkama se mi zamotává do vlasů. Občas se budím děsem z noční můry, že na mě útočí hejno brouků, mravenců nebo dokonce i motýlů. Představa, že bych měla vzít něco takového do ruky mi příjde nesnesitelná, okamžitě se mi chce brečet a nejradši bych vylítla z kůže. Neumím s tím žít, lesům a polím se vyhýbám na sto honů“.

Psychopatie není nemoc, nýbrž trvalá duševní odchylka. Psychopaté nedokáží bezproblémově fungovat ve společnosti, protože jejich povaha vykazuje určitou nestabilitu. Může se jednat o paranoidní, schizoidní, disociální, histrónskou poruchu nebo také emoční labilitu. Všechny tyto poruchy se vyznačují emočním chladem a neschopností empatie. Psychopaté jsou také často marniví, egocentričtí či přehnaně teatrální. Patří sem také poruchy sexuální preference, například exhibionismus nebo pedofilie. Albert Fish, sériový vrah dětí, byl rovněž dědečkem a jeho vztah s vnučkou je vykreslen v dopise, který jí poslal.

„Moje zbožňovaná Mary, můj miláčku!

Dostal jsem tvůj nádherný dopis. Býval bych ti odpověděl už dávno, ale mezi rentgeny, lékaři a mým advokátem jsem velmi zaneprázdněný. A pak, víš, že mi je už  65 a moje oči už nejsou to co kdysi. Tak můj zbožňovaný miláček bude mít osmadvacátého 18. Rád bych byl u toho,protože ty víš  dobře, co bych ti dal. (…) Tady v New Yorku jsou pořád. Na gymnáziích a v YMCA jsou velké bazény. Když se tam nějaký chlapec nebo mladý muž chce vykoupat, musí se svléknout a plavat nahý (…) Nezapomeň si obout ty boty s kaučukovou podrážkou. Teď bych se , můj miláčku, velmi rozzlobil, kdybys mi co nejdřív neposlala další z tvých nádherných dopisů.“

Psychózy jsou řazeny mezi nejvážnější duševní onemocnění. Jedinec, trpící psychózou není schopen jednat v souladu s vnějším světem. Svým bludům bezmezně věří a dokáže jim přizpůsobit celý svůj život. Jsou způsobovány abnormálními biochemickými pochody v mozku a velkou roli zde hraje především genetika. Tyto nemoci se mohou dědit z generace na generaci. Projevy těchto nemocí mohou být halucinace, bludy, poruchy emociality, kdy se takto nemocný člověk začne například přehnaně smát v neadekvátní situaci. Edgar Allan Poe ve své povídce Berenika popsal stavy, jež zažíval hlavní hrdina, jako katakonické. Hlavní hrdina se často probouzel z křečovité strnulosti, kdy jenom seděl a zíral do prázdna nebo naopak ze stavů nevědomí, aniž by si dokázal vzpomenout, co poslední hodiny dělal. V jednom ze těchto stavů nevědomky vytrhal své milé všechny zuby. Psychózy však mohou vést stejně k agresivním stavům, při kterých je nemocný velmi nebezpečný pro své okolí.

„Když se mamka po rozvodu s otcem seznámila s farářem z nedaleké vesnice a navázala s ním přátelské vztahy, byli jsme všichni rádi. Ze začátku to vypadalo všechno skvěle, mamka celá zářila a my jsme viděli, jak konečně zase našla smysl svého života. Po určité době se ale začala chovat divně. Začala nám tvrdit, že farář chodí u ní po chodbách v paneláku a píše jí na zeď vzkazy o Bohu, Ďáblovi, Satanovi a tak dále. Prý jí dává znamení, že tam je, ale nechce být spatřen. Později přišla s myšlenkou, že je farář ubytovaný přímo nad jejím bytem a spolu s domácí proti ní (mamce) kují pikle. Chce jí zmást, proto občas mluví dvojhlasně a předstírá, že tam má návštěvu. Nic nemá podložené, přesto je stoprocentně přesvědčená, že je to on a dělá jí naschvály. Pár měsíců na to jí diagnostikovali paranoidní schizofrenii.“

Jekyll a Hyde ve významných osobnostech

Mozek každého člověka může být přirovnán ke slavnému dílu Roberta Louise Stevensona Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda. Psychika si nevybírá a proto můžeme některé psychické poruchy sledovat i na osobnostech, které se svojí tvorbou významně ovlivnily lidskou kulturu. Především literatura je obor, ve kterém se osobnost daného autora odráží a pozoruje nejlépe, ačkoliv se tyto věci samozřejmě netýkají jenom spisovatelů a básníků.

Americký spisovatel Edgar Allan Poe je typickým příkladem „geniálního šílence“. Byl to člověk, který měl svůj vlastní dech beroucí svět plný barev a krásy, ale i těch nejtemnějších výplodů, jaké může vytvořit jen labilní mysl. Byl ztělesněním toho opaku, než za kterým se moderní společnost odjakživa honila a stále dokola honí, ve svém začarovaném bermudském trojúhelníku, ze kterého není cesty zpět.

Schizofrenie byla také diagnostikována například u Jacka Kerouacka nebo držitele Nobelovy ceny za matematiku, Johna Nashe, o kterém byl natočen film Čistá duše (2001). Abraham Lincoln, Ernest Hemingway nebo Michelangelo zase po celý život trpěli nevysvětlitelnými depresivními stavy. Malíř Vincent van Gogh během svých manických stavů zběsile maloval a v depresivní fázi spáchal sebevraždu. Psychické problémy měl i Beethoven, Albert Einstein nebo Lev Nikolajevič Tolstoj.

120 dnů Sodomy: Čirá zvrácenost choré mysli nebo jedinečný rozbor naturální lidské sexuality?

Na kontroverzní dílo francouzského šlechtice Markýze de Sadého, poprvé vydaného roku 1905, existují dva druhy názorů, přičemž každý z nich stojí na opačných stranách lidského přesvědčení o tom, zda je takový druh literatury v současné době vůbec akceptovatelný. Subjektivní pohled na etiku rozděluje čtenáře na dvě skupiny lidí – ti první jej považují za to nejnižší poklesnutí duševního rozpoložení jedince, které může existovat a tvrdí, že „nechutnější kniha snad ani neexistuje“. Samozřejmě, že zastánci tohoto názoru mají svatosvatou pravdu. Osobně jsem se ještě nesetkala s dílem, které by realitu popisovalo tak surově naturalisticky a bez obalu dokázalo zobrazit i ty nejtemnější zákoutí psychopatovy mysli proměněné ve skutečnost. Špína, bolest, bída a zvrácenost, to jsou pojmy které 120 dnů Sodomy bezostyšně kombinuje s něčím, co je lidské rase přirozené už od prvopočátku a je základním stavebním kamenem evolučního vývoje – se sexem. Naskytuje se otázka, proč je tedy toto dílo i přes absolutní nemorální hodnotou svého obsahu stále tak přehodnocováno? 

Tím se dostáváme ke druhé skupině lidí a jejich percepci de Sadého románu. Opomineme-li obsah jako takový a zaměříme-li se spíše na celek, uvědomíme si, v čem tkví genialita zamýšleného sdělení. Do tehdejší doby ještě nikdo nevytvořil takto ucelenou studii psychiky člověka zaměřenou na jeho sexualitu. De Sadému se povedlo vypracovat rozsáhlý rozbor lidské psychopatie, dopodrobna popsat skutečnosti, které jsou dokonce i v současné době stále tabuizovaným tématem. Dílo má však i filozofickou linii, kterou znázorňují vlastnosti jako je opovržení, nezájem, krutost, pokrytectví nebo nestoudnost, kterými disponuje většina z hlavních představitelů nebo i staré nevěstky v rolích vypravěček příběhů a které by se dalo považovat za dobře mířenou satiru proti francouzské společnosti na přelomu 17. a 18. století.

Příběh čtyř šlechticů a jejich obětí, který se odehrává na švýcarském zámku Silling a den za dnem se mění ve větší peklo, které zahrnuje brutální mučení, ponižování lidské důstojnosti, nelidské praktiky páchané za účelem ukojení vlastních potřeb a příběh o tom, jak tenká je hranice mezi etickými normami a čirým šílenstvím je důkazem toho, že chorá mysl meze neklade a smutnou ukázkou zvráceností, které se odjakživa děly a stále dějí za zdmi některých obydlí po celém světě. Zda byl však Markýz de Sadé pouze slaboduchým maniakem nebo naopak geniálním nadčasovým spisovatelem a psychiatrem, to už se nejspíš nikdy nedozvíme.

Hana Soukupová: „Člověk musí pomáhat nejen pacientům, ale také sám sobě“

1. Základním rozdělením psychických poruch je rozdělení na 1) psychopatie 2) neurózy a 3) psychózy. Jsou podle tyto poruchy osobnosti geneticky podmíněnou záležitostí nebo se může stát, že jimi jedinec „onemocní“ například v průběhu sekundární socializace?

   Nejedná se pouze o poruchy osobnosti. To, co zmiňujete jsou psychické poruchy, jejichž etilogie může být opravdu různá. Genetika zde hraje velkou roli, ovšem není to jediný stavební kámen této problematiky. Kromě genetiky má velký vliv také vývoj, prostředí, ale určitě i sekundární socializace. Ta se odráží především v případech některých poruch, jak píšete, například u neuróz.

    

2. Dají se psychické poruchy/nemoci rozdělit na „společnosti nebezpečné“ a „méně nebezpečné“?

   Myslím, že toto rozdělení je velice nevhodné, takovým způsobem to rozhodně není možné dělit.

    

3. Jaké nemoci/poruchy jsou nejčastějšími předzvěstmi/spouštěči morálně nepřípustných činů nejtěžších kalibrů, jakými jsou například kanibalismus, vražda? Dá se to vůbec takto specifikovat?

   Máte pravdu, že se toto takto specifikovat nedá. Vezměte si, jaké procento kriminálních činů způsobí psychiatričtí pacienti a jaké procento ostatní „zdraví“ lidé. Zjistila byste, že zde není závratný rozdíl, počet trestných činů způsobených psychopaty se rovná normálnímu vzorku obyvatelstva.

4. Je pochopitelné, že co člověk, to jiná diagnóza, jiné příčiny nemoci. Pokud bychom však měli určitým způsobem paušalizovat činy nejznámějších sériových vrahů, jakými byli například Albert Fish, Lizzie Bordenová, Andrej Čikatilo, ale i historických postav například Elisabeth Báthoryové nebo Vlada III. Draculy, můžeme tvrdit, že si svých činů (opakovaně) nebyli vědomi (popř. že si nebyli vědomi toho, že to co dělají, je špatné) nebo si tito lidé plně uvědomují každý svůj krok, přesto je to nutkání v nich silnější než zdravý rozum?

   Na tuto otázku nedokáži přesně odpovědět, neznám všechny příběhy tak plně do podrobností, abych to dokázala.

    

5. Zabrousíme na téma holocaustu. Je samo o sobě fascinující, kolik lidí uvěřilo v ideologii nacismu a sílu vůdce. Jak si ale vysvětlíte fakt, že mnoho z nich, ač byli před válkou řádnými občany s běžnými lidskými problémy, dokázalo například v rámci zaměstnání jako příslušník SS udělat něco, co by se jinak zdravému lidskému rozumu naprosto příčilo? Mám na mysli především nelidský způsob týrání vězňů, experimentální praktiky J. Mengeleho, mučení, lynčování. Souvisí toto s psychikou člověka nebo je to spíše otázka sociologie (teorie davu atd.)?

   Toto rozhodně nelze paušalizovat. Psychiatrie jako obor není o tom něco/někoho paušalizovat a házet do škatulek, což by mělo být přirozené pro všechny obory medicíny. Musíme brát v potaz, že co člověk, to jeden životní příběh. Každý člověk je jiný a každá nemoc je jiná. Může to být jedna a ta samá nemoc, která působí na jednotlivé lidí naprosto odlišně, má jiný průběh. Nehledě na ostatní vnější faktory, kterými jsou například motivace činů těchto lidí nebo intelekt.

    

6. Českou společnost rozvířilo nemálo případů, kdy byly oběťmi vrahů nezletilé dívky a vraždy měly především sexuální podtext. V roce 2011 to byl případ Anny Janatkové, aktuálním případem je znásilnění a vražda dívky z Klášterce. Obvinění muži zřejmě trpěli určitým typem sexuální deviace. Z jakého důvodu je podle Vašeho názoru porucha sexuální preference společností vnímána jako méně závažná (například v porovnání s dissociální poruchou osobnosti, kterou pravděpodobně trpěl Anders Breivik) ač může být v závěru stejně nebo dokonce víc nebezpečná?

   Je rozdíl mezi sexuální preferencí a sexuální deviací. Co se týče sexuálních deviací, nemyslím si, že by sexiální deviace společnost nějak podceňovala.

    

7. Určitě jste viděla film Mlčení jehňátek s Anthony Hopkinsem v hlavní roli. Setkala jste se někdy osobně, kromě „běžných“ případů, s nějakou extrémní osobností, jejiž mentalitou, stylem vyjadřování, uvažováním, IQ a přesto zároveň labilitou, zvráceností či deviací jste byla s nadsázkou až fascinovaná? Jsou podle vás takovéto osoby do určité míry nějakým způsobem charismatické?

   Věřím, že tyto příběhy mohou někoho až fascinovat. Lidé jsou od přírody zvědaví a kladou si otázky, na které prostě neexistuje odpověď. Osobně jsem se s nikým takovým ještě nesetkala.

    

8. Předpokládáme, že má pacient jakési „nutkání dělat něco, co není normální“.Jak probíhá léčba pacienta trpícího nějakým typem psychické poruchy? Samozřejmě bereme v potaz podávání medikamentů a léčebné terapie. Ovšem lidské tělo není stroj, aby se najednou nějak „spravilo“ a dál fungovalo bezchybně. V kultovním snímu Mechanický pomeranč, byl hlavní hrdina, původně se sklony k násilí, promiskuitě a agresivitě, léčen na základě behavioristického experimentu podobně jako Pavlovovi psi. Používají se i v současnosti některé takové praktiky?

   Zjednodušeně ano, psychoterapeutické metody byly a jsou velice důležitou součástí řešení mnohých psychiatrických onemocnění.

    

9. Vaše práce vyžaduje mimo jiné také vysokou míru vlastní psychické odolnosti. Nemáte někdy strach, že Vám zaměstnání naruší vlastní osobní život nebo se cítíte vůči negativním vlivům, které na Vás působí ze všech stran, imunní?

   Imunní se rozhodně necítím. Je mnoho vlivů, které na mě působí negativně a špatně. Na druhou stranu, svoji práci mám ráda a to je pro mě tou největší ochranou a prevencí před vyčerpáním a syndromem vyhoření. Ani tato ochrana však není stoprocentní, proto musí být člověk ve střehu a pomáhat nejen pacientům, ale i sám sobě.

    

Linh Giang Pham Thai