čt., 9. prosinec 2021 07:20

Dokud se zpívá, ještě se neumřelo…

Byl březen roku 2020 a svět se z ničeho nic, téměř bez jakéhokoliv varování, zdrcnul do výdejních okýnek, skrze která jsme trochu nevěřícně pozorovali, co obnáší život v době pandemie. Staré pořádky byly najednou fuč. Každé školou povinné dítě si do té doby myslelo, že není větší jistoty, než že ráno uslyší ten otravný zvuk budíku, který signalizuje, že škola volá. Hola, hola, jak jsme se mýlili.

O důsledcích, které celá tato patálie způsobila bychom mohli vést učené polemiky hodiny a hodiny. Co naplat, situace je vážná a několik dalších (snad jen měsíců) vážnou zůstane. Pokud nejsme odborníky, můžeme jen spekulovat, které odvětví je pandemií zasaženo nejvíce a kdo se bude z následků oklepávat nejdéle. Pravdou ovšem také zůstává, že veselá mysl je půl zdraví, a byť možná v plejádě veškerenstva problémů stojí ty z oblasti kultury až v závěsu, je důležité pamatovat i na ně.

Byli to právě umělci, kteří jako jedni z prvních pocítili hořkou pachuť vládních nařízení. Z ničeho se nic se uzavřela divadla a společenské či kulturní akce byly nejdřív odsunuty o měsíc a potom už na neurčito. Úsměv na tváři nejspíš ztuhl nejednomu muzikantovi, režisérovi, či herci. Hledejme ale pozitiva, skrze pestrobarevné látkové roušky, o kterých začali z nudy mnozí z nich zpívat, to stejně nebylo vidět. Přeplněné diáře pro jaro 2020 vhodné leda tak na podpal v krbu a výplata v nedohlednu, to byla realita většiny umělců. Množství z nich zareagovalo okamžitě a už po pár týdnech mávali z titulních stran obrázkových časopisů, při markování nákupu v supermarketech. Pravděpodobně se nikdy nedozvíme, kdo z nich bral podobnou práci vážně a komu posloužila jen jako dojemný mediální kompot.

Našlo se ale i pár podnikavců, kteří se rozhodli, že když nemůže národ za kulturou, musí kultura za národem. V době internetového připojení a sociálních sítí to přece není žádný problém. A tak začaly vznikat platformy, které přinášely umělecké počiny naservírované na stříbrném podnose až do obýváků. Dávno pryč byly doby, kdy si muži do divadel povinně uvazovali kravatu a leštili maturitní polobotky, najednou jsme mohli sledovat živé streamy představení a zůstat přitom v pyžamu. Nezaháleli ani muzikanti, kteří začali ve velkém pořádat instagramové koncerty, na kterých se také dala najít lecjaká pozitiva. Všichni jsme totiž stáli v pomyslné první řadě, fronta na toalety byla ve většině případů nejspíš minimální a za příliš odvážné taneční kreace se také nikdy stydět nemusel.

Ať už nám ale v žilách protéká jakákoliv míra neutuchajícího optimismu, všichni dobře víme, že živá kultura s sebou nese jeden základní aspekt, který nedokáže tak úplně suplovat ani full HD rozlišení. Jsou to emoce, kterým nejvíc sluší, když se můžou streamovat jen na krátkou vzdálenost z jeviště do hlediště. Tak snad si budeme moct už brzy zase ničím nerušeně stěžovat na toho člověka, který přišel do divadla či kina pozdě a muselo se kvůli němu zvědnout půl uličky. Nádech, výdech. 

Zobrazeno 1871 krát
Naposledy upraveno: čt., 9. prosinec 2021 11:24
Pro psaní komentářů se přihlaste