Tobiáš Rončka 
Moje první vzpomínky z hokejovém stadionu jsou z doby, kdy jsem byl malý špunt. Mohlo mi být pět a můj otec hrál AHL. Ne American Hockey League, ale Amatérskou hokejovou ligu u nás na Hlučínsku. Jako prcek jsem miloval otvírat dveře na střídačce, být s ostatníma chlapama v kabině, zažívat tu specifickou atmosféru a cítit smrad zpocených riban a štulpnů. Na ligu mě vzal poprvé taťka v roce 2006 jako sedmiletého. Vítkovice hrály s Kladnem a vyhrály 5:1. Táta ale nikdy nechodil pravidelně, i proto to byl na skoro 9 let můj poslední hokej na stadionu.
Zlom
Pak se ve mně něco zlomilo. V sezóně 2014/2015 jsem hokeji propadl. Dostal jsem svůj první dres, koupil jsem si šály a začala tříletá jízda. Kolotoč extraligy, cest na zápasy, zapálených diskuzí s kdekým o tom, že Vítkovice jsou přece nejlepší (bohužel nebyly a nejsou) a dávek adrenalinu, které mi dělaly dobře. V kotli je to paráda. Když jsem tam přišel poprvé, byl jsem nesvůj. Neznal jsem, jak to tam chodí, co se křičí a zpívá. Za pár zápasů jsem to uměl a chytlo mě to. Nedokázal jsem si představit, že bych nebyl na domácím stadionu, v sektoru C2 za brankou, neměl jsem pivo u nohou (ano, pil jsem pivo i v době, kdy mi nebylo osmnáct) a neřval z plných plic.
Cesta na hokej je jako pouť
Před cestou jsem měl takový rituál. Doma jsem si nachystal dres a složil ho. Vedle něj jsem pokládal šálu, později šály dvě. Oblékl jsem si „hokejové“ kalhoty a obul „hokejové“ boty. Nebyly určené ke hraní hokeje. Byly to obyčejné džíny od Vietnamců a pohorky. Pokud nebylo horko, tak jsem na všechny zápasy vyrážel s tímto vybavením. Oblékl jsem si bundu, kolem pasu zavázal dres, kolem krku dal šálu, druhou kolem ruky, zhluboka jsem se nadechl a vydechl, nasadil sluchátka s nějakou nakopávací muzikou a už jsem si to šinul na autobus. Tam jsem potkal svoje kumpány a začaly debaty nad sestavami a nad zápasem. Z autobusu přestup na tramvaj a výstup u haly.
Nejprve jsme kupovali lístky před zápasem, později jako frajeři ukazovali permice fanklubu. Na zápas jsme vždycky přijeli tak 30 minut předem. To mělo dva důvody: pivo a záchod. Ani jeden přibližovat nemusím. Piva jsme si každý koupili dvě. Jedno bylo na doplnění tekutin po záchodu a druhé na třetinu. Stejný postup, záchod a dvě piva, jsme aplikovali do konce zápasu. Nálada po zápase záležela na předvedené hře a výkonu kotle. Když se prohrálo, ale kotel šlapal, bylo to jedno. Když se prohrálo a náš výkon stál za nic, nejelo se zvesela.
Výjezd jako křížová výprava
Výjezd je v očích hostujících fanoušků specifický. Jiné prostředí, spousta lidí co vás nenávidí, mnohdy buzerující policie a security. Je to nápor na srdce, hlavu a játra, ale je to bomba. Za tu dobu, co jsem chodil na hokej, jsem absolvoval asi sedm výjezdů. Pravda, není to moc, ale každý byl parádní. Nejvíce byly asi zápasy v Třinci. Vyhrocené to bylo jak na ledě, tak na tribunách. Pamatuju si, jak po mně chtěl securiťák, ať si zuju boty. Odmítl jsem, ale co si budem, už už vytahoval teleskop, aby mě s ním bacil. Zesměšňovat se ale nenechám.
Pivo a alkohol
Pivo ke sportu patří, jako ke smažáku tatarka. Kdo se na fanoušky dívá jako na zvířata, tak to nikdy nepochopil. V Česku se pije alkohol všude a je dostupný. Tudíž se pije i na hokeji. Ano, fanoušci se s ním posilňují, ale protože můžou. Ano, po alkoholu lidi dělají hlouposti, jsou neukáznění, zbavení zábran a někdy agresivní. Ne, nejsou takoví všichni. Ne každý má potřebu se po alkoholu jít s někým bít. Nebudu říkat, že jsem neměl chuť dát někdy někomu do držky, nebo že jsem nějakému „znepřátelenému“ hráči nevynadal tak, že by mě vyfackovala a domů nepustila moje vlastní máma. Ano, někdy to tak bylo. K takovému chování samozřejmě pomáhá síla davu a alkohol. Ale i společnost.
Existuje něco jako sebenaplňující proroctví. „Jestliže lidé definují situace jako reálné, jsou tyto situace reálné ve svých důsledcích.“ Ve zkratce to znamená, že když někdo očekává nějaké chování, tak se právě tím očekáváním ono očekávané naplní. Když si tedy někdo bude myslet, že když chodíte na hokej nebo na fotbal, fandíte a skanduje, jste automaticky hovado, pak se hovadem stanete. V tomto případě, kdy jsou očekávaní negativní, jde o golemův efekt. To tak určitě není, nikdy jsem nic nezničil, nikdy jsem nikoho nenapadl. Proto si myslím, že když fanoušky na stadionech zavřeme do nějakého malého prostoru, oplotíme je, nebo kolem nich postavíme policajty, můžeme si za jejich chování tak nějak sami. Řešení problému nemám, na anglický model bez plotů nejsme připraveni, ale možná by to chtělo mezi ostatní lidi nešířit jen negativní pohled na věc.
Po bouři klid
Tři roky jsem byl na vrcholu. Tři roky jsem hokejem žil, sledoval každé sklouznutí, slavil každé vítězství a každá prohra pro mě znamenala konec světa. Tři roky emocí a parádního dobrodružství. Pak se přiblížila zkouška dospělosti, maturita. V té sezóně jsem byl na všech osmadvaceti domácích zápasech a na čtyřech výjezdech. Desítky hodin na stadionu. Miloval jsem to.
Po maturitě to ale nějak skončilo. Budu znít jako stařec, ale přestal být čas chodit na stadion. Přítelkyně, vysoká škola v Olomouci a jakási nechuť. Už se mi nechtělo do kotle. Už jsem to jaksi nepotřeboval. Hokej mám rád pořád, ale nejsem si jistý, jestli ještě potřebuju do kotle. Ty tři bouřlivé roky mě paradoxně uklidnily. O hokeji teď píšu a snažím se být nestranný. Myslím si, že se mi to docela daří. Umím ocenit každou krásnou akci a je mi jedno, jestli je to hráč z Třince, Sparty nebo mých Vítkovic. Píšu, jak to je, ale modrobílé srdce neschováš. Něco skončíš a něco začneš. Prostě život.
