Ghetto, které boří mýty

1) Cíl práce

Česká Třebová je malé město v Pardubickém kraji známé zejména jako jedna z vlakových zastávek na hlavní trati mezi Prahou a Ostravou. A právě železnice, která toto město „proslavila,“ ho i dělí na dva světy. Na jedné strana většina města s obchody, náměstími a parky a na druhé straně jediné sídliště se jménem Borek, jedna z šesti set šesti sociálně vyloučených lokalit v České republice (údaj k roku 2014), jinak řečeno ghett. Proč? Žijí zde totiž Romové a stejně jako ve zbytku republiky jsou u obyvatel města vnímáni jako nepřizpůsobivá menšina neschopná integrace do většinové společnosti.

V této práci chci ukázat, proč Romové v České Třebové žijí v jednom vyloučeném sídlišti na periférii a jaké životní podmínky na Borku jsou. Mým záměrem není napsat obhajobu romské menšiny. Ráda bych pouze ukázala širší veřejnosti, jak se v takovém ghettu vlastně žije, například jak náročné je dostat se odsud do centra města nebo si zajít prostě nakoupit. Cílem je ukázat, že stejně jako ve všude ani tady neexistuje jen černá a bílá.

2) Zdůvodnění volby tématu

K tématu mě přivedlo víceméně několik náhod. Za prvé krátký článek na internetových stránkách Českotřebovského zpravodaje, který upozorňoval na výzkum z roku 2003. Ze zmiňovaných dat vyplývalo, že obyvatelé města považují za nejméně bezpečnou lokalitu v České Třebové Semanínskou ulici, na které leží právě sídliště Borek. Shodou okolností jsem právě v té době na začátku tohoto sídliště, který je obecně považován za bezpečnější, jelikož zde žijí většinou „bílí“, žila. V nebezpečí jsem si ale rozhodně nepřipadala. To mě donutilo zamyslet se, jak vlastně celý tento problém vznikl.

Vzpomněla jsem si na několik svých známých, kteří v této lokalitě bydleli jako malí, ale odstěhovali se kvůli Romům, kteří sem přišli. Na otázku proč, mi pak odpovědělo několik otevřených dopisů ze zpravodajů z roku 1999, které jsem náhodou prohledávala kvůli jinému projektu před několika lety. V nich si tehdejší obyvatelé sídliště stěžovali na to, že radní vytvořili v této části města sociální bydlení a tím sem nepřímo přesunuli většinu romské menšiny.

V současné době se média tomuto tématu nevěnují, situace na sídlišti pro ně není atraktivní. Obyvatelé této části města si oficiálně nestěžují ani se zde nepáchají vážnější trestné činy, které by stáli za pozornost. O Semanínské ulici informoval v několika článcích v minulém roce Českotřebovský zpravodaj, zejména o zničené silnice okolo tohoto sídliště a chystané rekonstrukci dětského hřiště, která ovšem „vyšuměla“ do prázdna. Problémem této lokality je tedy podle mého názoru dlouhotrvající nezájem zastupitelstva, které se nesnaží sídliště připojit ke zbytku města. Nicméně začleňování takovýchto lokalit a integrace Romů do společnosti je cílem vlády ČR, a tudíž by si tento cíl mělo klást i město.

Jsem si vědoma toho, že téma je na pomezí mezi politickou a sociální profilací, ale jsem přesvědčena, že má stejně blízko k oběma. Problematiku menšin je totiž potřeba řešit nejen skrze neziskové organizace ale také přes radnice jednotlivých měst, které mohou výrazně zlepšit nebo zhoršit situaci v ghettech. V neposlední řadě ghetto v České Třebové zčásti vzniklo na základě rozhodnutí, které udělali zastupitelé na přelomu tisíciletí. Mimo to se na celostátní úrovni romské integraci aktivně věnuje i Vláda ČR (tuto problematiku řeší Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo kultury a Kancelář Rady vlády ČR pro záležitosti romské menšiny zřízená Úřadem vlády ČR).

3) Zdroje/stav problematiky

Jak už zmiňovala v předešlém bodu, problematika sídliště Borek momentálně není médii téměř vůbec zpracovávána. Práce tedy bude navazovat převážně na otevřené dopisy a články z Českotřebovského zpravodaje z let 1999-2001, kdy začala tzv. ghetto vznikat, a také a několik článků z tohoto periodika z posledních let. Dalšími zdroji budou informace od Městské policie v České Třebové, informace z místní pobočky neziskové organizace Naděje a údaje z Městského úřadu Česká Třebová. Od policie bych ráda získala data o přestupcích a trestných činech na území města Česká Třebová (kde a kdy se trestný čin nebo přečin stal a o jaký čin šlo). Další informace bych ráda získala od Milana Mikoleckého, který už čtyřicet pět let vydává Českotřebovský zpravodaj, od lidí, kteří dříve žili na sídlišti Borek a také od jeho současných obyvatel.

4) Ideový plán

Ráda bych v rámci tohoto tématu zpracovala čtyři nebo pět textů. Zaprvé analýzu, která by ukazovala, jak tato vyloučená lokalita vznikla. Ráda bych k tomuto textu použila informace z článků v Českotřebovském zpravodaji, z rozhovorů s tehdejšími obyvateli sídliště a také s Jiřím Páskem, tehdejším starostou města.

Druhým textem by měla být reportáž ze sídliště Borek. Ráda bych čtenářům přiblížila, v jakých podmínkách zde lidé žijí. Také bych se v ní ráda zaměřila například na to, jakým způsobem funguje veřejná doprava. Okolí Semanínské ulice je totiž zároveň i hlavní průmyslovou zónou města, proto sem každý den dojíždí mnoho lidí za prací. Nachází se zde firma IMS – Drašnar zabývající se zpracováváním plastů, čokoládovna, sklad České pošty, pobočka ČEZu, dílny patřící CZ LOKO, firma zpracovávající dřevo JafHolz a další. Dále bych ráda popsala, v jakém stavu jsou panelové domy a jejich okolí (například dětské hřiště), jediná samoobsluha a malá hospoda na konci sídliště.

Dále bych chtěla zpracovat dva rozhovory. První s oblastním ředitelem pobočky neziskové organizace Naděje Milanem Nádvorníkem, která působí přímo na sídlišti. Rozhovor by měl přiblížit, jaká je situace na sídlišti, jaké finanční prostředky získává organizace od města a kraje, jakým činnostem se organizace věnuje a co plánují do budoucna. Druhý rozhovor bych potom chtěla udělat se současným starostou města Jaroslavem Zedníkem nebo s místostarostkou Jaromírou Žáčkovou, která je také předsedkyní Komise pro integraci národnostních menšin v České Třebové.

Posledním textem by měl být komentářem, ve kterém bych se ráda vyjádřila k tomu, jak se město stará o toto odlehlé sídliště, nebo by se tento text týkal bezpečnosti na sídlišti. Přesné téma bych zvolila až na základě informací získaných při zpracovávání projektu.

5) Postup práce

Práci na projektu jsem zahájila konzultací se svým vedoucím. Vysvětlila jsem mu, proč bych se ráda věnovala této problematice a jak bych téma mohla zpracovat. Při dalších konzultacích jsme se rozhodli, že původně plánovanou analýzu a reportáž spojíme v jeden velký „časopisecký“ článek, ve kterém se pokusím vysvětlit, jaká je situace na sídlišti Borek. Komplex textů tedy nakonec zahrnuje žánrově nezačlenitelný text, který byl vystavěn na základě reportáže, dva rozhovory, story a komentář. Předpokládám, že čtenář bude nejdříve číst žánrově nezačlenitelný text, tedy hlavní článek projektu, poté rozhovor s Milanem Nádvorníkem a Jaromírou Žáčkovou, dále story s jednou z obyvatelek sídliště Barborou Turtákovou a nakonec komentář.

Samostatný projekt byl realizován v horizontu dvou měsíců, od března do dubna roku 2018. Nejdříve jsem se rozhodla zpracovat rozhovory s místostarostkou Jaromírou Žáčkovou a oblastním ředitelem Naděje Milanem Nádvoníkem.

Rozhovory

Nejdříve jsem oslovila Městský úřad v České Třebové s žádostí o rozhovor buď se starostou města Jaroslavem Zedníkem, nebo s místostarostkou města Jaromírou Žáčkovou. O týden později mi volali z radnice, že by se se mnou mohla sejít Jaromíra Žáčková, která je mimo jiné i vedoucí Komise pro integraci národnostních menšin. S místostarostkou jsem se sešla v budově sociálního odboru, u rozhovoru byla přítomna i vedoucí odboru Eva Gibišová, která v některých případech místostarostku doplňovala. V rozhovoru jsem se snažila zjistit, jak město hodlá řešit problémy na sídlišti spojené hlavně s dopravou, nakupováním potravin a školou.

Ve stejnou dobu, tedy na začátku března, jsem oslovila i oblastního ředitele Naděje Milana Nádvorníka, se kterým jsme se domluvili, že se sejdeme přímo v tzv. „kachláku“ na sídlišti Borek, kde sídlí českotřebovská pobočka Naděje. Rozhovor tedy proběhl v jedné z kanceláří Naděje. Při rozhovoru jsem se ptala zejména na fungování Naděje v České Třebové, například na pracovníky nebo nízkopodlažní dům pro děti, ale také na historii místní pobočky.

Při pokládání dotazů jsem v obou případech vycházela z předem připravených otázek a poznámek. Oba rozhovory jsem zároveň nahrála na svůj mobilní telefon, a poté jsem je přepsala do textové podoby. Některé odpovědi jsem z rozhovorů vyřadila, jelikož nepřinášeli žádné nové informace.

Viktor Jílek rozlišuje dva základní typy rozhovorů – zpravodajské a publicistické. Pro svou práci jsem zvolila interview publicistické (v užším slova smyslu), které žurnalistovi dovoluje reagovat na výpovědi dotazovaného. „Pro publicistické interview jsou užívány všechny typy otázek, tedy nejen alternativní, dichotomické a doplňující, ale rovněž otázky otevřené a kontrolní. (…) Dalším specifikem je náhrada otázky větou oznamovací v rámci dialogické repliky, případně užití nedokončené výpovědi, na které dotazovaný v intencích dialogu navazuje.“[1] Oba rozhovory v mém samostatném projektu se zároveň dají definovat jako rozhovory zjišťující názory.

Story

Cílem tohoto článku bylo převyprávět zajímavý osobní příběh někoho z obyvatel sídliště. Nakonec se mi podařilo najít Barboru Turtákovou, která žije v sociálních bytech v Borku a zároveň studuje druhým rokem obor Kadeřnice na Střední odborné škole v Lanškrouně. Cenné pro mě byly zejména její zkušenosti s autobusovou dopravou nebo a také s místní samoobsluhou.

Bohužel mi Barbora kvůli nemoci několikrát setkání odložila, tudíž jsem se s ní sešla až na konci dubna, těsně před odevzdáním Samostatného projektu. I přes to jsem ale některé její výpovědi zapojila i do hlavního článku s názvem „Ghetto, které boří mýty“.

Podle Viktora Jílka tento žánr „má blízko k povídce, je založen na slohovém postupu vyprávěcím, není však rozsáhlý jako povídka. Oproti povídce je významným distinktivním rysem to, že story vychází ze skutečnosti a pojednává o skutečných osobách, o jejich činech, situacích, ve kterých se ocitly, událostech, které prožily, atd. Sdělným záměrem může být představit zajímavou osobu, doložit na příběhu jednotlivce společenský jev, problém, dopad určité události na konkrétního člověka.“[2]

Žánrově nezačlenitelný text ("otvírák")

Původně měly být součástí mé práce analýza a reportáž, po dohodě s vedoucím práce jsem se ale rozhodla tyto dva texty spojit a vytvořit tak žánrově nezačlenitelný text. Inspirací pro tento článek mi byla reportáž v únorovém čísle časopisu Reportér s názvem V království Miloše Zemana, ve které Marek Šálek popisoval, jak vypadá město Orlová, kde získal současný prezident v letošních volbách téměř čtyři pětiny hlasů.

Nejdříve jsem tedy vytvořila reportáž, která ukazuje tradiční akci Ukliď svoje sídliště, které se každý rok zúčastní okolo padesáti obyvatel sídliště. Skupina poté celé dopoledne uklízí prostory mezi panelovými domy a přilehlé okolí. Poté jsem do ní doplnila informace získané z rozhovorů s Milanem Nádvorníkem, Jaromírou Žáčkovou, Barborou Turtákovou, s bývalým starostou města Jiřím Páskem a také s vydavatelem Českotřebovského zpravodaje Milanem Mikoleckým.

Na této akce jsem pořídila i několik zejména reportážních fotografií, které jsou také součástí samostatného projektu. Zbylé fotografie, na kterých je místní diskotéka, obchod, dům s pavlačí nebo podchod, mají čtenáři ukázat, jak místo vypadá.

Viktor Jílek definuje tento žánr jako „subjektivizované žánrově nezačlenitelné texty kombinující subjektivní úseky (například vyprávěcí) s úseky objektivizovanými citacemi.“[3] V případě mé práce tento text kombinuje reportáž s informativními úseky a citacemi z ostatních textů. Reportáž potom Viktor Jílek vysvětluje, že „základem (reportáže) je silně subjektivazovaný odraz reality. (…) Autor je součástí děje, je mu osobně přítomen a příjemci zprostředkovává své zážitky a dojmy. Reportáž má značný informační potenciál, mj. i proto bývá řazena do skupiny textů tzv. informačně popisných.“[4]

Komentář

Po sesbírání všech informací a sepsání výše jmenovaných článků jsem se rozhodla, že je potřeba shrnout důležitá fakta, která jsem se při práci dozvěděla a vyjádřit se k nim. Z toho důvodu jsem napsala komentář, který vyjadřuje můj názor k celé situaci a také částečně popisuje jeden z cílů této práce, kterým bylo ukázat, že i ghetto má svou světlou stránku.

Podle Viktora Jílka je v komentáři „užíván úvahový slohový postup, ovšem nejde o plnou úvahu. Charakteristickým rysem komentářů je aktualizované, neobvyklé, často vtipné vyjadřování. Uplatňována jsou obrazová pojmenování, prostředky nespisovných rovin jazyka…“[5]

6) Sebehodnocení

Podle mého názoru tvoří projekt kompaktní soubor článků s uceleným tématem, které se vzájemně doplňují. Nejsložitější pro mě bylo zpracovat žánrově nezačlenitelný text, tedy hlavní článek projektu. Poté co jsem sepsala reportáž, jsem v ní musela najít místa, do kterých bych mohla vložit informativní části o historii sídliště, asistentkách prevence kriminality, místní samoobsluze a škole. Zároveň jsem se snažila vytvořit plynulý přechod mezi jednotlivými pasážemi.

Naopak nejjednodušší pro mě byl komentář, zejména proto že ve chvíli, kdy jsem ho psala, jsem už měla posbírané veškeré informace. Druhým důvodem bylo, že v tomto článku prezentuji svůj názor na situaci v českotřebovské sociálně vyloučené lokalitě. Zároveň jsem tímto textem mohla čtenáři ukázat, co bylo cílem práce.

Jak už jsem uvedla výše v projektu, o tomto odlehlém sídlišti se v regionálních médiích neobjevuje příliš informací. Většinou se v nich Borek objeví jen ve zpravodajských textech, které například informují o tom, že město zaměstnalo dvě asistentky prevence kriminality nebo pokud se radnice odhodlá na tomto místě postavit například dětské hřiště. Nedávno ale v souvislosti s Borkem vyšel i článek v Českotřebovském zpravodaji, která se zabývá vznikem sídliště. Proto si myslím, že tento samostatný projekt je ojedinělým popisem fungování tohoto sídliště.

Soubor článků by bylo možné ještě doplnit například o rozhovor s vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví Evou Gibišovu, která má s obyvatele Borku bohaté zkušenosti, o anketu s obyvateli města, případně o další story. Původně jsem také do práce chtěla zařadit i komentář, který by na základě informací získaných od státní policie popisoval, ve které části České Třebové je reálně nejvíce přečinů a trestných činů. Tyto informace ale nejsou běžně dostupné a bohužel se mi je nepodařilo sehnat. Pro účely samostatného projektu jsou ale podle mě stávající texty dostatečné.

7) Literatura a zdroje

Mikolecký, Milan. Českotřebovský zpravodaj. Česká Třebová: 1998-2018.

Vaněček, Jan (ed.). Výroční zpráva Naděje za rok 2016. Praha: 2017.

Hradecká, Martina. Deset let Naděje. Praha: 2000.

Hradecká, Martina. Dvacet let Naděje. Praha: 2010.

Baláž, Petr. Jsou ve městě méně bezpečné oblasti? [online]. Česká Třebová: 2013 [cit. 2018-04-22]. Dostupné z http://www.zpravodaj.probit.cz/2017/10_17web/setreni_bezpecnost_ve_meste_2003.htm.Česká Třebová: O pobočce. Česká Třebová. [cit. 2018-04-22]. Dostupné z https://www.nadeje.cz/ceska_trebova/o_pobocce12.

Mikolecký, Milan. Co se v České Třebové od roku 1989 změnilo, vybudovalo, obnovilo, opravilo i zničilo... Česká Třebová, 2018 [cit. 2018-04-18]. Dostupné z http://www.zpravodaj.probit.cz/2018/2_18web/90_leta1.htm.

Zpráva o stavu romské menšiny v České republice v roce 2016. Dostupná z https://www.vlada.cz/assets/ppov/zalezitosti-romske-komunity/dokumenty/Zprava-o-stavu-romske-mensiny-za-rok-2016_1.pdf.

JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009.

JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika. Olomouc: Středisko distančního vzdělávání FF UP, 2000.

[1] Jílek 2009, s. 95-96.

[2] Jílek, 2009, s. 102.

[3] Jílek, 2000, s. 143.

[4] Jílek, 2009, s. 101.

[5] Jílek, 2009, s. 92.