Tobiáš Rončka 
Vůbec poprvé byla Danda, jak jí říkají kamarádi, na hokeji v šestnácti letech se třemi kamarádkami. V sezóně 2016/2017, kdy viděla svůj první zápas, byla jen párkrát. Od dalšího ročníku ale chodila pravidelně. V téhle sestavě chodily čtyři kamarádky pravidelně, jen výjimečně v případě nemoci některá chyběla. Svůj první zápas si nepamatuje. „Vítkovice ale často prohrávaly,“ říká vítkovická fanynka. Když se nehrálo doma, hokej nebyl v televizi a ani nikde nenašla žádný stream, sledovala s kamarádkami alespoň textový přenos zápasu.
Do kotle ji vzaly kamarádky
Pravidla a hru znala z domácího sledování s otcem, na stadionu a v kotli se hokej posunul kvůli lidem a akci na jinou úroveň. „Holky už do kotle chodily, tak mě tam rovnou vzaly.“ Už před první návštěvou věděla, že se na stadionu zpívá a křičí se chorály. Myslela si, že je to nahodilá a spontánní reakce haly na dění na hřišti, až později zjistila, že atmosféru tvoří kotel. Ten se stal její druhou rodinou. Po krátké době se se všemi znala, stála na stejném místě a nedůvěřivé pohledy padaly na ty, kteří se v kotli objevili poprvé. Chodila do něj kvůli jeho atmosféře, jednoho společného cíle s ostatními kotelníky, energii a adrenalinu. Samozřejmě si všímala i hry a s kamarádkami hned řešily, proč není nějaký určitý hráč na ledě a co za tím může být.
V sektoru C2, kde ve Vítkovicích sídlí kotel, se vždy cítila dobře. Nikdy se jí nestalo, že by ji a kamarádky ze sektoru někdo vyháněl, takže narážky typu „ženská patří k plotně“ nezažila. Bylo to kvůli tomu, že chodila s kamarádkami a ani ony tam nebyly jediné zástupkyně jemného pohlaví. Někdy jí přišlo ale vtipné, jak se opilí chlapi dokážou chovat.
Ze začátku šla s davem
Dříve než se naučila, jak to v kotli chodí, se vezla na vlně s ostatními. Dělala a křičela to, co ostatní. Když už pochopila, jak to chodí, opadla nesmělost, prvotní euforie a pocit „páni já jsem v kotli“, začala se na hokej a povzbuzování dívat jinak. „Vybudovala jsem si svůj názor. Pak jsem začala více chápat i hru a už to nebylo jen dopředu dozadu a gól.“ Stejně to bylo i s nadávkami. Ona, která sama sprostě téměř nemluví, najednou křičela to, co ostatní. Jenom proto, že to dělali ostatní. Bylo to pro ni zvláštní, ale s postupem času se to změnilo. Ne vždycky mohl za faul nebo spornou situaci soupeř. „Já už jsem potom nepískala, ale každý ať si dělá, co chce. Taky jsem to dělala, tak nebudu někomu říkat, ať to nedělá.“
Nejlepší je porazit Třinec
Drobná blondýnka se neomezila jen na domácí zápasy. Několikrát zamířila s ostatními fanoušky na výjezd k rivalovi do Třince. Tam se ne vždy cítila komfortně, hlavně kvůli lidem. Vítkovičtí byli v menšině a prostředí bylo nervózní, prostě jako při derby. Nejvtipnější okamžik pro ni byl, když ji a kamarádku někdo polil pivem. „Fakt bomba ale byla, když jsme prohráli a někdo z našeho kotle hodil pivem. Byla jsem od piva a musela jsem kamarádce půjčit tričko,“ říká k incidentu. I přes tuto zkušenost se na domácím a ani na venkovním zápase nikdy necítila v ohrožení.
„Když se jede ven, tak v tom autobuse je úplně jiná atmosféra, jsme jinak naladění. To je bod navíc pro výjezd oproti domácímu zápasu. Nevýhoda je, že cesta zabere hodně času. Doma nás je ale zase víc, je lepší pocit být v přesile a ukázat, kdo je tady doma. Vůbec nejlepší je ale porazit Třinec,“ dodává k nejlepšímu hokejovému pocitu.
Okolí to nepřišlo divné
Nikomu v jejím okolí nepřišlo zvláštní, že holka chodí do kotle. Neděje se tam nic hrozného. Pokud se někdo zeptal, co tam dělá, odpovídala že stojí, pokřikuje a fandí. Spolužáky na zdravotní škole neměla, přece se jednou s projevy „mužské nadřazenosti“ setkala. „Když jsem řekla, že mám ráda fotbal, tak mě jeden fotbalista začal zkoušet z těch fotbalových kravin. Když jsem mu to řekla, tak se teda omluvil.“
Hokej se stal součástí jejího života, chorály a pokřiky si s kamarádkami zpívala i ve škole. Měla potřebu se o hokeji pořád bavit a probírat ho. Jedna kamarádka jí zakázala o hokeji mluvit. „Bože, zase hokej,“ koulela očima a říkala její kamarádka, kterou hokej nezajímal. Danda se s ní o něm ale chtěla bavit.
„Jsem velký vlastenec“
Daniela fandí Vítkovicím. Pro ni je to jediný tým na klubové úrovni, kterému přeje. Mimo něj samozřejmě fandí reprezentaci. Co nechápe, je fenomén „květnových fanoušků“. Jde o lidi, kteří se celý rok k hokeji nemají, ale během května se vyrojí a jsou z nich hrozní experti a hokejoví nadšenci. Vadí jí hlavně to, že se s tím lidé chlubí na sociálních sítích, a že to komentují. „Když naši prohrají, tak to neznamená že hrají špatně, prostě to jen v ten daný okamžik nevyšlo. Takže když něčemu nerozumím, tak to nebudu komentovat ne?“ Také nechápe, jak někdo může fandit jinému národu, když hraje proti Čechům. „Vždycky fandím Česku. Mám ráda i tenis a můj nejoblíbenější tenista je Novak Djokovič. Kdyby se ale hrál Davis Cup a Češi by hráli proti Srbům, tak prostě fandím našim.“
Až to půjde, tak na hokej zase zajde
„Teď jsem dlouho neměla čas kvůli škole, ale až zase budou moci lidi na stadion, tak chci jít. Už asi nikdy nebudu chodit tak často kvůli směnám v nemocnici, ale chybí mi to,“ říká vítkovická fanynka k současné situaci. Zase se těší, až si bude moct zazpívat chorály, obléct si dres, omotat šálu kolem krku, dát si k tomu pivo, které k hokeji patří, a dělat to, co má tak ráda. Fandit Vítkovicím.
