Anna Halamová 
Hongkong už od poloviny 19. století patřil Británii ve formě kolonie. V roce 1898 Čína a Británie podepsali smlouvu, že na 99 let bude Hongkong britskou kolonií a v roce 1997 připadne pod Čínskou lidovou republiku.
K utahování smyčky Číny nad Hongkongem dochází už od roku 1997, kdy smlouvy připojily Hongkong zpět k Čínské lidové republice. Ten si ale zachoval svou autonomii. Systém totiž nastavily pomocí hesla „jedna země, dva systémy“, který platí jak pro Hongkong, tak pro Taiwan a Macao. Ve zkratce to znamená, že Čína si zachová svůj formálně socialistický režim a Hongkong bude mít svou vlastní vládu, soudy, a především bude mít právo na svobodu slova.
Smlouvy, ve kterých Británie předala svou kolonii Hongkong Číně, mají nastavené padesátileté trvání. V roce 2047 se má podle nich Hongkong stát oficiální součástí Číny. To znamená, že už nebude moct mít svou vlastní vládu ani justici. Ztratí veškerou svou autonomii.
S tím souvisí i svoboda vyjadřování ve formě demonstrací, které se v posledních letech policie snaží potlačovat a nebojí se používat i brutální techniky jako třeba slzný plyn. Po předání Hongkongu Číně se objevily první protesty už v roce 2003. Lidem konstantně vadí vliv, který má Peking na fungování Hongkongu. Ten je nezanedbatelný a postupem času se zvyšuje.
Oslavy ve znamení protestů
Protest občané uspořádali v roce 2003 symbolicky 1. července. Na ten den připadá den oslav, kdy si lidé připomínají předání Hongkongu Číně. V té době u lidí rostla nespokojenost s hongkongskou vládou, a navíc se kvůli návrhu zákona, známým pod zkráceným názvem Článek 23, báli ztráty svobody slova a zavedení omezení.
První červenec toho roku se stal prvním masovým protestem, jehož se zúčastnili stovky tisíc občanů. Návrh na Článek 23 se lidem podařilo zastavit. Po demonstracích se nedočkal podpory hongkongské vlády.
Deštníky proti slznému plynu
Ačkoliv lidé pořádali demonstrace proti vládě i v mezidobí, a to pravidelně 1. července, výrazná byla až deštníková revoluce z roku 2014. Jednalo se o protest organizovaný především studenty, který reagoval na návrh, že Čína vybere seznam kandidátů do voleb, ze kterých si pak voliči budou moct vybrat. Čína tím chtěla omezit jedno ze základních práv Hongkongu – právo na svobodné volby. Deštníková revoluce získala pojmenování na základě toho, že se protestující chránili deštníky před policií, která k rozehnání používala slzný plyn.
Největší protesty ale Hongkong zaplavily právě před rokem. Vyvolal je extradiční zákon, což je zákon o vydávání lidí k soudu do Číny. Vše začalo událostí, kdy jeden pár z Hongkongu vycestoval na dovolenou do Taiwanu. Muž už se vrátil zpět bez přítelkyně, kterou tam zavraždil. Problém byl v tom, že jelikož ji zavraždil na jiném území, Hongkong ho nemohl soudit ani vydat zpět do Taiwanu, jelikož území mezi sebou nemají právě zákon o vydávání.
Čína ucítila příležitost a navrhla právě extradiční zákon, který způsobil masivní protesty v Hongkongu. Obyvatelé totiž měli strach, že by Hongkong musel trestance vydávat do Číny, kde by je čekal nespravedlivý proces a pokřivování jejich svobod a práv. Kolotoč protestů nezastavilo ani zamítnutí extradičního zákona, obyvatelé Hongkongu se dožadují spravedlnosti, brání si demokracii a usilují o vyřešení policejního násilí.
Nedá se předvídat, zda si Hong Kong autonomii udrží do roku 2047. Jak lze ale od roku 1997 vidět, čínská smyčka se utahuje.
