Linda Judasová 
Co jako divadelník shledáváte v rámci pandemie tím nejvíce palčivým?
Celkově jsou bohužel nejpalčivější peníze. Existuje spousta divadel, konkrétně i zde v Olomouci, která se profilují jiným způsobem a pro která mohla být celá situace opravdu likvidační. Jsou to soukromé firmy, které vydělávají především na prodeji vstupenek. Pokud by některé z nich zaniklo, byla by to nevratná ztráta. Bude trvat hrozně dlouho, než se vše navrátí do původní situace. Mnohdy to bohužel ani nejde. Na druhou stranu chápu i to, že je takových tíživých otázek mnoho. Ať už zdravotnictví nebo ekonomika, jsou to věci, které jsou víc vidět a z pochopitelných důvodů rezonují mnohem víc.
Jakým způsobem činohra Moravského divadla zvládla nahrazování programu z předchozí sezóny spolu s nasazováním premiérových kusů? A jak celkově pandemie do programové tvorby zasáhla?
Pandemie a opatření s ní spojená nám v podstatě zcela zničila jubilejní stou sezonu, z níž jsme uvedli pouze jeden jediný titul, kterým byl Gogolův Revizor. Vše ostatní se v podstatě odložilo o rok, takže v těchto dnech je za námi úspěšná premiéra Zániku samoty Berhof v režii Miroslava Krobota a začínáme zkoušet Rok na vsi v režii Janky Ryšánek Schmiedtové. Sáhli jsme také ke dvěma výraznějším dramaturgickým změnám. Vzhledem k tíživé situaci, která zasáhla celou naši společnost, jsme se rozhodli ten prvotní dramaturgický plán trochu odlehčit a neuvést původně plánovanou Brechtovu Matku Kuráž a její děti. Namísto toho u nás legendární slovenský režisér Marián Pecko nastudoval rodinný příběh plný naděje a lásky s názvem Pan Scrooge. Jako bonus jsme pak společně s dramaturgyní Michaelou Doleželovou nastudovali anglickou situační komedii Dokonalá svatba, jejíž premiéra proběhla pod otevřeným nebem. Musím říct, že všichni hostující režiséři a jejich inscenační týmy byly mimořádně vstřícní a veškeré přesuny se podařilo domluvit bez nejmenších problémů.
Máte tedy pocit, že publikum stojí spíše o veselejší tituly, než o tragédie?
Osobně si myslím, že všichni teď tak trochu stojíme spíš o naději než o smutek. Snažíme se divákům nabízet spíš odreagování a taky často únik od reality, která může být pro spoustu lidí stále velmi náročná.
Zaznamenává divadlo vlivem protiepidemických opatření menší zájem ze strany diváků?
Bude to možná překvapivé, ale ten divácký odliv je v našem případě minimální. V porovnání s předchozí „normální“ sezonou je to v řádu jednotek procent. Takže i v této těžké době pravidelně hráváme pro vyprodané hlediště, což by nikoho z nás před půl rokem ani nenapadlo a upřímně se z toho těšíme.
A jak je tomu nyní, kdy už je kultura dostupná pouze pro očkované diváky, nebo pro ty kteří Covid-19 v nedávné době prodělali?
Podíl očkovaných diváků a těch, kteří se při vstupu do hlediště prokazovali testem, byl u nás od začátku sezony v poměru 90/10. Diváků bez očkování bylo naprosté minimum a s postupující proočkovaností ještě ubývali. Vstup pouze pro očkované se tedy na naší návštěvnosti nijak zvlášť nepodepsal. Mnohem více prodejům ubližuje nejistota spojená s nepřehlednou situací v oblasti zaváděných opatření. Nikdo si v současné době nebude kupovat vstupenky na akci, která se koná za tři týdny, když nemá absolutně žádnou jistotu, že se akce uskuteční. To, co tedy skutečně ubližuje návštěvnosti, nejsou aktuálně platná pravidla, ale nepředvídatelnost a chaotičnost s jakou naše vláda reaguje.
Jak na vás působí, když se podíváte do hlediště, kde vidíte diváky s respirátory? Je vůbec možné se takto od celé pandemické situace oprostit a chvíli na ni při představení zapomenout?
Jak to na nás působí? Jsme nadšení, že můžeme hrát! Je neuvěřitelné, že tam vůbec někdo sedí, a že po tom tři čtvrtě roce absolutního zákazu konání kulturních akcí můžeme konečně zase stát na jevišti. Užíváme si každé představení a myslím si, že ani my, ani naši diváci během toho nemyslí na to, co je venku. Naopak je poznat jak moc se chtějí bavit a jak se do divadla po tom nuceném půstu těšili.
Aktuálně můžeme jen těžko odhadovat, co se bude dít z hlediska vládních nařízení v zimě. Pracuje divadlo např. s více alternativami?
V tuto chvíli máme naplánován program do konce kalendářního roku a chystáme měsíce leden, únor a březen, které by měly jít do prodeje během následujících dvou týdnů. Jsme samozřejmě připraveni reagovat na aktuální vývoj situace, ale nijak ji nepředjímáme. Alternativy jsou pouze dvě – budeme moci hrát a nebudeme moci hrát. Žel bohu ani jedna z nich nezávisí na nás a my ji nemáme jak ovlivnit.
Vím, že jste v době uzavření divadel pracoval např. na projektu ve spojení s Českým rozhlasem Olomouc, získávali jste v té době od diváků nějakou zpětnou vazbu, na kterou jste při své práci jinak zvyklí?
Je pravda, že zpětná vazba byla během té vynucené pauzy minimální neřkuli nulová. Samozřejmě se tu a tam objevil nějaký hřejivý mail vyjadřující podporu a stesk po živé kultuře, ale lidé tou dobou měli úplně jiné starosti, což je pochopitelné. Proto i my jsme se snažili je svými aktivitami spíše rozptýlit a pobavit. Byli to oni, kdo potřeboval podporu a účast druhých, ne my.
Jak důležitou roli hrály při uzavření divadla z hlediska zpětné vazby a nějaké obecné interakce s diváky sociální sítě?
Klíčovou, i když naprosto nedostačující. I Moravské divadlo přesunulo v té době veškerou svou aktivitu na sociální sítě a do on-line prostoru. Vysílali jsme celou řadu streamů, dělali pravidelné pořady i živě vysílanou talk show a mnoho dalšího. V podstatě denně tak vycházel na soc. sítích nový obsah, jehož příprava se na nějaký čas stala naší hlavní pracovní náplní. Celé to byla mimořádně zajímavá zkušenost a velmi zvláštní a nestandardní doba, která už se doufám nebude nikdy opakovat.
Máte pocit, že se přístup diváků ke kulturnímu životu a divadlu celkově v různých vlnách pandemie lišil?
Nemyslím si, že by celé tohle neštěstí, které stále prožíváme, mělo stran diváckého zájmu nějaký bouřlivý vývoj. Lidé reagují podle toho, co je jim dovoleno. Když divadla nehrála, všichni netrpělivě čekali na to, až budou znovu otevřena. V tuto chvíli se do divadel chodit může, a tak se do nich také chodí. Navzdory všem omezením a nařízením je tu stále obrovská skupina těch, kteří kulturu ke svému životu jednoduše potřebují a cestu k ní si vždy najdou a to i za cenu toho, že jsou nuceni slevit z jistého komfortu, který byl ještě před pár měsíci běžnou samozřejmostí.
Velké množství divadel nabízelo během svého uzavření divákům online streamované přenosy. Dokážou tyto záznamy alespoň do určité míry nahradit skutečný divadelní zážitek?
Absolutně ne! Chápu důvody, proč k tomuto řešení divadla přistupovala, ostatně ani my jsme nebyli výjimkou, ale buď jak buď, pořád se jedná pouze a jenom o náhražku, která nesahá tomu autentickému a opravdovému zážitku z živého představení ani po kotníky. Je to to samé, jako kdybyste chtěli jít na skvělou večeři do restaurace, ale namísto toho byste si doma pustili reality show o vaření. Já sám jsem se pokusil být divákem několika takovýchto představení, ale ani v jednom případě jsem u televize nevydržel déle jak hodinu. Zkrátka mě to nebavilo a neměl jsem pocit, že by mi to mohlo dopřát nějaký plnohodnotný kulturní zážitek. Divadlo patří na jeviště, a ne na obrazovku televize nebo počítače.
Myslíte si, že celá tato koronavirová situace dala divadlům a kultuře celkově i něco pozitivního?
Za sebe upřímně říkám, že já na tomhle všem nic pozitivního nevidím. Můžeme se snažit být optimisté a hledat v nehezkém něco pěkného, ale nalijme si čistého vína – není jediný důvod, proč bychom měli někdy v budoucnu vzpomínat na současnou situaci v dobrém, když nikomu z nás nic dobrého nepřinesla. Kultura si v různých dobách zažila různé chvíle a tato doba mezi ty šťastné rozhodně nepatří.
Roman Vencl
(1986*)
Rodák z Pardubic a absolvent brněnské Jamu. Moravské divadlo Olomouc je jeho prvním angažmá, kde působí od roku 2009. Za tuto dobu stihnul nastudovat více než 30 rolí. Kromě toho spolupracuje také s Městským divadlem Zlín, nebo s bratislavským Štúdiem Lasica+Satinský. Počínaje sezonou 2016/2017 působí také jako umělecký šéf činohry Moravského divadla Olomouc.
