Tomáš Macák
„Jeho“ osmnáctka, se kterou se lvem na hrudi před takřka čtrnácti lety deptal soupeře na stadionech v Aveiru či Lisabonu, nyní zdobí dres Tatranu Všechovice. Za tento klub z Přerovska si nyní Marek Heinz dopřává spíše v zábavné formě toho, co ho přechozích dvacet let živilo.
Vlastně ani té vesnické kopané si moc neužije. Na trávník dnes čtyřicetiletého muže moc nepouští bolavá achilovka, která ho trápila už v během bohatého profesionálního fotbalového života. A že to skutečně pestrá kariéra byla.
Velký technik prošel týmy jako Hamburger SV, Baník Ostrava - se kterým jakožto nejlepší střelec ligy slavil titul, Borrussia Mönchengladbach, Galatasaray Istanbul a mohli bychom i nadále pokračovat.
Vše ale začalo – pokud tedy budeme brát v potaz dospěláckou kariéru – na malém městečku s názvem Lázně Bohdaneč, kam se jako osmnáctiletý stěhoval ze Sigmy, kde strávil mládežnická léta.
Že by ale na toto roční teenagerské období vzpomínal v dobrém, se říct nedá…
Co vám v hlavně prvně naskočí, když řeknu Bohdaneč?
Při tomto slově se mi vybaví, jakým způsobem jsme odcházeli s klukama ze Sigmy. Měli jsme po tréninku a proti nám šel tehdejší předseda Sigmy pan Kubíček. Mezi dveřmi se u mě zastavil a řekl: „Jo, a abych nezapomněl - jdeš do Bohdanče.“
Vzpomenete si, jak jste reagoval?
No, nevím. Kdyby mi to pověděl nějak normálně…ale byl jsem mladý kluk, tak jsem si řekl, že je to vlastně dobře. Sice už jsem pomalu nakukoval do „áčka“, ale nemohl jsem dělat nic.
Nebyl jste tedy nějak naštvaný?
Pro mě to byla další nová zkušenost. Když jsem přišel domů, tak jsem říkal mamce: „Jdu na hostování na rok do Bohdanče.“ Myslím si, že to nakonec byla dobrá volba. Bylo to celkem zajímavé angažmá.
Po dlouhých letech mládí v Olomouci, kde jste hrával za HFK a Sigmu, jste se stěhoval do neznáma. Bál jste se trochu této změny?
Já si to úplně neuvědomuju. Samozřejmě ale, když je člověk fixovaný na domov, má tu všechny známé a najednou má jít pryč…V té době jsem ještě neměl ani řidičák, ani auto, tak jsem pak vždycky do Olomouce jezdil vlakem, což naštěstí byla jen hodina cesty.
Kde jste vlastně tehdy bydlel? Přímo v Bohdanči, nebo v nedalekých Pardubicích?
Bydlel jsem v Pardubicích na hotelu.
A pak trolejbusem do Bohdanče?
Často jsem se pěkně prošel pěšky, nebo mě vzal spoluhráč, se kterým jsem bydlel. Občas ale došlo i na trolejbus, což byla chvilka. Navíc stavěl kousíček od stadionu. Já ani ale vlastně nevím, jak ten stadion dnes vypadá…
De facto pořád stejně jako když jste na něm hrával. Od roku 2000 deset let sice zarůstal křovím, ale dnes díky bandě nadšenců vypadá téměř jako za vašich časů…
Fakt? Tehdy, když jsem v Bohdanči působil, byl ten stadion relativně čerstvě přestavěný. Chodilo poměrně dost lidí, což bylo způsobené i tím, že jsme, podle mě, hráli dobrý fotbal. Mužstvo bylo sice starší, ale o to zkušenější.
Rodinný klub
Jak jste si vážil tohoto angažmá?
Nehrál jsem sice pořád, ale když už, tak jsem zkrátka nastupoval do druhé ligy, což byla skvělá příležitost. Když jsem předtím byl v Sigmě, tak jsem naskakoval za „béčko“, které hrálo Moravskoslezskou ligu, ještě na spartakiádním stadionu. Ta soutěž byla tehdy velice kvalitní, měli jsme dobré soupeře a celkově to bylo velmi vyrovnané. Když mladý fotbalista hraje proti takovýmto týmům, tak mu to dá hodně. Konfrontace s dospělým fotbalem dnes chybí. My mladí jsme byli rychlejší, ale ta ohromná zkušenost bývalých velmi dobrých hráčů, se kterou jsme se na hřišti střetávali, se jinak naučit nedala. Obecně si myslím, že fotbalová úroveň u nás šla hodně dolů. Já jsem měl možnost si jako mladý vyzkoušet zápasy proti opravdu těžkým týmům, právě i v dresu Bohdanče.
Když jste za toto východočeské městečko nastupoval, tak co vám na tom přišlo nejvíce specifické?
Přišlo mi, že to byl takový rodinný klub. Nicméně to strašně moc let zpátky, vzpomínky pomalu vyprchávají (úsměv). Že by mně ale něco přímo utkvělo v paměti, to ne. Spíš bych možná zmínil to, že když člověk tehdy šel z Bohdanče zpět do Sigmy tak, byť byl velmi mladý, rozdíl viděl hned. Už jen to zázemí. Starý stadion v Olomouci, a to ten dnešní a jeho zázemí je něco neskutečného, byl na mnohem lepší úrovni. Třeba v Bohdanči jsme museli trénovat jinde. Myslím, že jsme jezdili směrem někam za Pardubice. To je tak všechno, co mě tak zaujalo. Přišlo mi tam vše takové volné.
Taková pohoda?
Ano, spíš pohoda než nějaké veliké ambice a tlak.
Pohodě napovídá i okolní prostředí - všude okolo jsou rodinné domky a člověk by ani neřekl, že se blíží k – dříve prvoligovému – stadionu. Nepřipomínává vám to tímto trochu olomoucký klub HFK Olomouc, se kterým máte dlouholeté zkušenosti?
Určitě. V Holici (část Olomouce, ve které klub HFK Olomouc hraje, pozn. aut.) jsem vyrůstal a žil. Pamatuji si, když tam ještě byl starý stadion, se škvárou a okolo stromy. Hrozně rád jsem se chodil koukat na „béčko“, protože v něm působili přímo sousedi „Holičáci“. A vždy, když jsem tam pak sám hrával, tak jsem toto příjemné prostředí obdivoval.
Můžeme pokračovat v této odbočce. Jak na vás momentálně působí to, že „rodný“ klub, který kdysi zářil ve druhé lize, má nyní problémy s existencí ve třetí?
Když jsem tam ještě před dvěma roky hrával, tak na mě padla deka. Vše bylo takové negativní, úplně jiná atmosféra… Už když jsem vešel bránou do areálu, tak jsem měl po náladě. Navíc, Olda Machala (tehdejší trenér HFK, pozn. aut.) si přichystal trénink pro čtrnáct lidí, ze kterých přišlo sedm, tak to člověka přestane bavit úplně.
Obrovský kontrast s krásnými vzpomínkami na dětství…
Celé prostředí bylo opravdu krásné. Ještě teď, když tam jdu, tak jako bych cítil takovou tu příjemnou vláhu z přírodního okolí. Hrdličky tam zpívaly, kukačky kukaly… Prostě paráda. Na to mám skvělé vzpomínky. Samozřejmě když jsme tam chodili běhat se školou kolečka, to se mi moc nelíbilo (úsměv).
A jak se vám tedy zamlouvalo prostředí o pár let později v Bohdanči?
Byla, nebo tam vlastně pořád je, taková atypická hlavní tribuna. Zkosená střecha, taková plachetnice. Celkově to měli v takovém zvláštním tvaru, aspoň co si tak vybavuju. I vstup do areálu byl takový netradiční. Nicméně to působilo sympaticky a velmi útulně. Tribuny byly velmi blízko hřišti, žádný atletický ovál.
Slavili jste postup v této útulné kulise, nebo někde „venku“?
Když se postoupilo, tak ani netuším, proti komu jsme hráli. A jestli jsem slavil s ostatními, nebo jsem jen sedl do vlaku a jel domů, na to si prostě také nevzpomínám.
Když se vrátíme o několik měsíců zpět před postup do první ligy, tak vy jste říkal, že v klubu byla pohoda a žádné velké ambice. Nicméně před vaším příchodem se od roku 1993 každou sezónu šlo o soutěž výše. Vážně tam nebyl znát nějaký velký tlak aspoň na vyšvihnutí se mezi smetánku?
Vnímal jsem, že se předchozí sezóny postupovalo. Samozřejmě nějaké ambice tam byly, protože když je první liga na dosah, tak by bylo špatné, kdybyste nechtěl postoupit. To by tam člověk neměl co dělat, neboť by se zbytečně vyhazovaly peníze.
Podmínky tam tedy na druhou ligu byly nadstandardní?
Tak například u stadionu se tehdy neřešilo, jestli má osvětlení...
Spíš, co se týká přístupu vedení či realizačního týmu k hráčům?
Všichni chtěli postoupit a taky se nám to pak povedlo. V první lize pak ale vydrželi pouze rok, a to je možná odpověď na to, jestli tam bylo kvalitativně vše dostačující na nejvyšší soutěž, ať už se to týkalo třeba platů…tady vidíte, že asi ne.
Takže myslíte, že to byl spíše takový pokus?
Tak bych to asi nenazval. Jestliže postupujete od krajské soutěže a dostanete se pod samotný vrchol, tak chcete úplně nejvýše. Tehdy ještě byla atmostéra ve fotbale úplně jiná, než je dnes. Když jsme v roce 2013 postoupili do první ligy se Znojmem, tak jsme pak nemohli hrát doma. Proč se tedy druhá liga hraje? Někdo se stane mistrem a nemůže ve svém městě hrát to, co si titulem vybojoval. To je v Německu absolutně nepřípustné. Mám pocit, že například klub Karlsruher SC má stařičký stadion, ale když by měli postoupit do nejvyšší soutěže, tak tam mohou hrát. Museli by třeba udělat nějaké úpravy, ale nikdo by jim nezakázal hrát doma.
Před zápasem jsem se k Bohdanečským otočil zády, pak jsem jim dal gól
Zpět do Bohdanče. Tam se vám, mimo – tehdy naprosto běžně – chybějící osvětlení a vyhřívaný trávník, zdálo na první ligu vše připravené?
Zázemí tam bylo. Na první ligu tam byl pěkný stadion a ochozy se zaplnily. Když tam pak později přijela Sparta, tak lidé museli stát asi až na střechách. Ale jak už sem naznačil, ta kvalita tam asi chyběla. Jestliže nemáte finance na to, abyste tam přivedli kvalitní hráče, tak nemůžete myslet na úspěch.
Navíc už se pak museli obejít bez vás. Vy jste měl předem v plánu se vrátit do Sigmy a nepokračovat?
Nechtěl jsem tam zůstávat, a ani jsem se nerozloučil v dobrém.
Jak to?
Osobně mi přišlo, že někteří lidé z klubu jsou proti mně, protože věděli, že chci a budu se vracet zpět do Olomouce. Dávali mi to trochu sežrat. Na konci jsem zřejmě kvůli tomu, že jsem pro ně byl neperspektivní, nehrál.
Tedy, že jste byl někdo navíc…
Ale nějak jim to za zlé nemám, tak to prostě ve fotbale chodí. Když si vezmete někoho na hostování a víte, že tam s velkou pravděpodobností pokračovat nebude, tak proč by měl hrát fotbalista, který by zabíral místo jinému hráči, jenž bude v klubu působit i nadále. Je to logické a žádnou zášť zpětně necítím. Spíš šlo o to, že jsem nějaké platy nedostal a pak se začínali různě vymlouvat.
Myslíte, že jim už tehdy docházely peníze za to, co tam investovali za poslední roky?
To bych neřekl. Spíš to bylo opravdu dané tím, že jsem byl mladý a po sezóně jsem se vracel do Sigmy. Pak když jsme potkali v Olomouci, tak byli najednou hrozní kamarádi…
A vy jste Bohdanči pak dal na oplátku první ligový gól ve svém prvním zápase za Sigmu…
Už před zápasem jsem se otočil zády, nepodal jsem jim ruku, což se sice nedělá, ale v tu chvíli mi to přišlo přirozené. Nevidím důvod, proč se na někoho smát, když ze mě udělal pitomce. Tak jsem se odebral do šatny a připravil se na utkání, které jsme nakonec vyhráli 3:1, jestli si dobře pamatuji. A já vstřelil jednu z branek. Po zápase jsem i měl nějaký rozhovor, už ani nevím, co jsem v něm řekl, ale myslím si, že jsem byl slušný (úsměv).
Vzpomenete si na tuto první ligovou trefu kariéry?
Moc takovéto věci neřeším, ale mám pocit, že mi přišel míč z levé strany a já jsem ho placírkou dal zadní tyč do brány. Teď kdybych si to pustil, tak to bylo úplně jinak (smích). (Po zpětném zhlédnutí gólu to skutečně jinak bylo. Centr sice opravdu přišel z levé strany, ale pak uvízl ve skrumáži, ze které posléze vypadl a Marek Heinz ho nekompromisně nakopl „šajtlí“ o obránce do sítě, pozn. aut.)
Jak jste ten velký okamžik slavil si vybavíte?
Když jako malý stojíte na staré tribuně v rohu a fandíte, a o několik let později se ocitnete na trávníku, ve chvíli, kdy na ochozech jsou zase jiní kluci, kteří fandí vám, navíc dáte gól… Asi jsem trochu slavil (úsměv). V tu chvíli jste plný emocí, ale co přesně jsem dělal, to si nevybavím. Je to opravdu strašně let zpět.
Po návratu do Sigmy jsem si začal všeho více vážit
Po tomto gólů následovalo během vaší bohaté kariéry spoustu dalších tref, i v elitních evropských klubech. Vzpomenete si v kontrastu s tím vůbec někdy sám od sebe na ty skromné začátky v Bohdanči?
Ne, vůbec. Spíš jsem tam šel s tím, abych se vykopal, hrál pravidelně druhou ligu. A, jak jsem řekl na začátku, pro mladé kluky je velmi důležité, aby tuto příležitost dostali.
A v tomto ohledu to účel splnilo?
Asi ano, protože jsem byl vždy doma, pak jsem odešel do cizího prostředí, čímž získáte zkušenosti, díky kterým vnímáte spoustu věcí jinak. Rozhodně neříkám, že tam bylo všechno špatně, to si nechci stěžovat, ale asi vám to otevře trochu oči. Protože pak jsem se vrátil do Sigmy a začal jsem si všeho více vážit. Když tam hrajete předtím celý život, tak vám to přijde jako něco automatického. Takhle jsem měl možnost chytnout čerstvý dech.
Když se tedy zpětné ohlížíte za svojí kariérou, tak jakému období se vracíte nejraději?
Nejvíce vzpomínám na rok 2004 v dresu Baníku. Před sezónou jsem se vracel z Hamburku a říkal jsem si, že to bude hrozný. Volal jsem si se Standou Vlčkem nebo Radimem Kučerou a povídal jsem jim: „Pánové, já jsem úplně v p*deli, to bude fiasko.“ Pak jsem dal jeden náhodný gól bokem a chytl jsem se. Následně to bylo dobře nastartované, což ale bylo způsobené hlavně tím, že jsme měli výborný kádr. Všechno do sebe zaklaplo.
Skutečně. Baník vyhrál titul, vy jste se s 19ti góly stal králem střelců a mohl jste odcestovat na památné Euro do Portugalska…
Byla tam neskutečná parta. Samozřejmě, všichni pak byli zklamaní, že nás v semifinále vyřadilo „nějaké“ Řecko, které hrálo hrozný fotbal, ale dnes už nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem. Vzpomínky jsou krásné. Člověk si hned vybaví tu atmosféru. Třeba když jsme jeli autobusem na trénink a z domů vycházeli babičky s portugalskými vlajkami. Také si vzpomínám, že jsem tehdy začal poslouchat Daniela Landu, protože nám neustále hrál v autobuse. Nebo už jsem ten jižanský vzduch…Jsou to takové střípky, které zapadají do sebe a člověk si z těchto chvil pamatuje hodně. Byla to paráda.
Kromě Bohdanče, Sigmy, Baníku, Hamburku či Znojma je ve vašem rejstříku mnoho dalších klubů, za které jste hrál. Jak zpětně vnímáte to, že jste fotbalových adres vystřídal tolik?
Že jsem měl těch klubů tolik, je hrozné. Dvakrát jsem šel za lepším, protože si mě klub vybral a já sem musel jít. A to, že to nevyšlo bylo spíš o mojí povaze, bylo o tom, že jsem si zkazil já sám. Vzpomínám ale na všechny fáze mé kariéry hezky, jen to strašně rychle uplynulo. Pamatuji si, jak nám trenér Karel Brückner říkal: „Vy mladí blbci, važte si každého tréninku i zápasu, každé bolesti, kterou cítíte, protože váš fotbalový život uteče hrozně rychle.“ S Ujfim (Tomáš Ujfaluši, pozn. aut.) nebo Radkem Kováčem a dalšími smáli, co že to mele. Dneska to mám v hlavě - jak říkal, je to pryč. Bohužel teď už člověk jen přemýšlí, co mohl udělat líp.
Na druhou stranu vaše kariéra rozhodně pořád patří mezi ty více úspěšné…
Nikdy jsem nepočítal, že by to takto mohlo být. Ale když už jsem měl tu možnost, tak jsem měl udělat více. Když se bavím s lidmi okolo sebe, tak ti říkají, že jsem měl být někde jinde.
Tak ale začínal jste v Bohdanči, a nakonec jste byl i v hamburském klubu SV. To zní hezky, ne?
Ve sportu to jde rychle nahoru, ale utíká to ještě mnohem rychleji. Je spoustu takových příběhů, kdy někde najdou kluka na ulici a za dva roky hraje špičkovou evropskou soutěž. Tou jsou hezké americké příběhy, které občas dějí.
