Markéta Jasanská 
Na jeho životě je snad jen jedna věc, která se mu tak úplně nepovedla. Tou je sbírka Vody narkomanie a tichého šílenství s podtitulem „Protože zase bude líp…“, kterou v šestnácti letech vydal na vlastní náklady. Sama sbírka obsahuje dvacet básní psaných volným veršem. Martin Synek ji označuje za neúspěšnou a říká, že vznikala v období, kdy obdivoval beatníky a rebelství. Toto období se odrazilo i v tématu, kterému se ve sbírce věnuje.
Jak už název sbírky naznačuje, jejím hlavním tématem jsou drogy. Tomu odpovídá i ilustrace na obálce vyobrazující vpichování injekční stříkačky do žíly. Tematicky se Synek dotýká pocitu ztracenosti, ale i euforie spojené se závislostí. Tyto pocity jsou v básních vyobrazeny velmi povrchně a je otázkou, zda to bylo Synkovým záměrem, nebo spíše hlubší neznalostí tématu. Dalším častým motivem jsou dívky, které ovlivnily lyrický subjekt a svedly jej na scestí. Často k nim lyrický subjekt promlouvá, bilancuje jejich chování nebo vyjadřuje stesk. To můžeme vidět například v básních Poslední kapka nebo Uzavřený v marnosti. Láska i drogy v básních přecházejí právě do šílenství, na které odkazuje název. Přestože si myslím, že je koncept propojení lásky a drog nevšední, neškodilo by více se do motivů ponořit a dodat jim větší hloubku.
V čem ale autor velmi tápe, je forma básní. Básním chybí nejen prvek metra, ale i jakákoliv jazyková vynalézavost, ať už v rámci syntaxe nebo slovní zásoby. Verše jsou často bez nápadu nebo s metaforami, které zavání typickými klišé. Až na pár aluzí jsou texty básnicky velmi ploché. Příkladem takové nepovedené básně, která při čtení drhne, je Malá roztomilá princezna. O to větší škoda je, že taková báseň sbírku otevírá.
Není však pochyb, že Martin Synek talent má. Bohužel se, dle mého mínění, jeho styl psaní hodí více do prózy než poezie. Námětem sice vykročil směrem od mainstreamové pubertální poezie, formu ale neodhadl a celou sbírku tak odsoudil k neúspěchu.
