Tobiáš Rončka 
Jak jste se stal předsedou hokejového fanklubu?
Já jsem si tím prošel úplně od začátku. Do kotle jsem začal chodit jako řadový fanoušek od malička. Snažil jsem se fandit víc než ostatní a cpal jsem se k těm hlavním dopředu. Časem jsem dostal vlajku, tak jsem mával vlajkou, pak jsem dostal buben, tak jsem bubnoval dvě nebo tři sezóny, a nakonec jsem se dostal mezi partu, která maluje chorea. Namaloval jsem pár choreí. Ti lidi pak začali být starší, začali mít rodiny a začalo to padat na mě. Tak jsem se do toho namočil.
Co všechno máte jako předseda za povinnosti?
Mám na starost celý chod kotle, jak finanční, tak celkový. Jde o chorea, vlajky, výjezdy. U výjezdů je hodně práce. Tam se musí objednávat autobusy, musí se řešit lístky, s policií se komunikuje, a to jak s ostravskou, tak s tou v tom městě, kam jedeme. Dále se dělají nálepky nebo trička. Starám se vlastně o všechno, co se týká kotle. Během zápasu i mimo něj. Jsem taky speaker.
Kdo je to speaker?
Speaker je ten, kdo nařizuje to, co se bude dít v kotli. Je to ten, co řve do megafonu. Rozhoduje o tom, co se bude řvát, co se nebude řvát a co se bude a nebude dělat.
Jak se člověk stane speakerem?
Je to hodně individuální. Nemůže to dělat člověk se slabou povahou. Musí to být člově co si na to fakt věří, který se při derby postaví před těch tři sta lidí a nenechá se shodit při nějaké první emotivní situaci. Nikdy ho totiž neposlouchá sto procent lidí. Pak musí umět sledovat hru, i když je k ní celou dobu zády a podle hry určit, jaký pokřik se hodí zařvat. Dále musí znát trochu psychiku lidí. Umět poznat, kdy je dobré je motivovat a kdy je třeba dobré je sprostě seřvat, kdy je na ně dobré vybouchnout, kdy to bude k užitku a kdy ne. Celé je to taková hra. Nemůže to dělat člověk, co do kotle chodí rok, protože tu autoritu nemá. Já jsem to měl lehčí, protože chodím 14 let. Pár lidí kolem zkoušelo speakrovat, ale dojeli na to, že je lidi neposlouchali.
Můžete po dvouhodinovém řvaní mluvit?
Záleží jak kdy. Byly i chvíle, kdy mi třeba vypadl hlas a tři dny jsem nemohl mluvit. (smích)
Co je tedy náplní fanklubu?
Stará se o atmosféru na stadionu. Je to sdružení lidí, které se každý rok mění. Každý rok si platí členství a permici. Mění se teda počet i složení lidí. Před každou sezónou se volí nové vedení na členské schůzi. Tak se daná sezóna odjede a další se začíná znovu.
Komunikuje se s klubem, případně s hráči?
U nás je ta komunikace horší než u jiných klubů, je to takové na hraně. Hráčům se dá napsat, ať podrží nějaký nápis, nebo co by chtěli za děkovačku. S tím klubem to je ale takové, že máme ve vedení lidi, kteří se bojí experimentovat a dělat něco nového. Spíše se bojí udělat něco přes hranu, chtějí klid na stadionu.
Dá se činnost ve fanklubu skloubit s prací?
Určitě, žádný problém tam není.
Jak vypadá příprava na zápas? Je rozdíl mezi přípravou na domácí a venkovní zápas?
Na domácím zápase jsou určení dva nebo tři lidi. Ti přichází dřív. Pověsí vlajky, nachystají buben, megafon, baterky do megafonu a čeká se na zápas. Na venkovní je to prakticky to samé, akorát ti lidi to musí nachystat do autobusu.
Co pro vás kotel znamená?
Po těch letech, co jsem tam strávil, je to pro mě jako rodina. Všechny tam znám, strávil jsem s nimi x hodin na výjezdu. Třeba poslední sezónu, kdy jsme mohli jezdit, jsem byl na osmnácti výjezdech z dvaceti šesti. Výjezdy třeba do Litvínova, to je tam a zpátky tisíc kilometrů a s těmi lidmi to jsou hodiny ve vlaku, autobuse nebo autě. Znamená pro mě moc. Neumím si představit, že bych sezónu strávil někde na tribuně a jenom se díval. Jsou v tom ty emoce. Mám pocit, že pro ten klub dělám aspoň něco. Ti na tribuně jen sedí.
Může mít kotel a fanklub vliv na rozhodování vedení klubu?
Jak kde. Jsou kluby, kde jo. Třeba v Brně. Tam když kotel řekne že ne, tak Libor Zábranský (majitel Komety Brno pozn. autora) na to musí brát ohledy. Ví, že bez nich ten klub není takový, jaký by měl být. Zase jsou ale kluby, jako jsou Vary, Boleslav a možná že i my, kde nemá ten klub to břemeno fanoušků na sobě takové, jako na jiných stadionech. U nás to takovou roli nehraje, ale v jiných klubech si myslím, že to hraje velkou roli.
Co je pro vás více? Atmosféra nebo hra samotná? Říkal jste přece, že jste celý zápas zády ke hře.
Ta atmosféra je víc. Když prohrajeme 5:0, ale kotel bude šedesát minut naplno řvát, tak je mi ta hra úplně jedno.
V extralize jsou asi pro všechny fanoušky Vítkovic nejvíce zápasy s Třincem. Máte to stejně, nebo vám v žaludku leží i jiné týmy?
S tím Třincem je to prostě derby. Je to kousek. Pro většinu lidí je to první výjezd, protože je to 45 kilometrů. Pamatují si, že tam byli poprvé venku. Je to emoční a je tam ta nenávist mezi námi. Je to už třicet nebo čtyřicet let, co se mezi sebou lidi nemusí. Řekl bych, že i se Zlínem, Pardubicemi nebo Kometou to jsou ještě takové emotivní zápasy. Třinec je ale prostě jméno, ještě teď, když hraje dobře, tak na něj přijde plná hala.
Dochází kromě slovních přestřelek i k nějaké jiné konfrontaci?
Určitě jo. Je toho čím dál tím víc. Když jsem začal chodit do kotle, tak to tak v módě nebylo. V době kdy jsem začal chodit se pořádaly srazy fanklubáků. Tam se sjížděli fanoušci, popíjeli, trávili spolu víkendy a měnili si dresy. Mohlo se stát, že tam vítkovický fanoušek byl v dresu Pardubic. Ale v dnešní době mi připadá, že takový ten fotbalový trend se přenáší i do hokeje. Řekl bych, že tady u nás, na Moravě a ve Slezsku jsme na tom jinak. V Čechách je to takové jako kdysi. V Budějkách, Varech a Litvínově jsou ti lidi takoví, nechci říct pohodoví, ale nedělají problémy. Tady je to prostě v tom stylu toho fanatismu než těch obyčejných fanoušků.
Byl jste někdy toho fotbalového trendu, jak sám říkáte, svědkem, nebo i součástí?
Jasně! Tomu se ani nedá vyhnout, když jste v takové pozici jako já. Zodpovídám za ten kotel, když jedeme na výjezd. Zodpovídám za ty lidi v tom hostujícím sektoru, takže tomu se vyhnout nedá. Ti domácí chodí s nabídkami, ty se dají samozřejmě odmítnout. Ne vždycky je to ale nabídka. Třeba v Olomouci dělají ochranku fotbaloví hooligans. Ti nemají problém ty domácí fans k nám pustit. Takže v Olomouci se každý zápas něco strhne.
Když jste toho tedy součástí, měl jste někdy problém s policií?
No, já jsem toho byl součástí xkrát, ale problém s policií jsem měl v Olomouci. Policisté mě díky té komunikaci znají. Někdo odpálil v našem kotli pyro. Policie nevěděla, kdo to byl, tak vzali speakera do klepet a bylo hotovo.
Chápu. Vrátil bych se k tomu kotli. Jsou tam nějaká pravidla? Může do něj každý?
Do kotle může každý. Nejsou přímo určená pravidla, ale mělo by se poslouchat speakera a ty lidi okolo něj. Když ho neposlouchají, tak se musí udělat pořádek. Párkrát se stalo, že byl člověk z toho kotle vyhozen. Když přijde opilý člověk a začne řvát fotbalové chorály Baníku, tak to se vydržet nedá. Pravidla tedy jsou, ale že by byla někde napsaná, to ne.
Jaká je vaše nejlepší a nejhorší vzpomínka, která se vám vybaví v souvislosti s fungováním ve fanklubu?
Nejlepší vzpomínka je asi choreo METHAN CITY. To se dělalo týden v kuse, bylo to obří, hodněkrát jsme to lepili, dělalo se to dny i noci. Chodili jsme domů v pět ráno. Stojí to tisíce peněz, ale když se roztáhne a ta hala začne tleskat, to jsou ty nejlepší vzpomínky. Nejhorší vzpomínku nemám, protože se zápasy snažím užít. Občas se sice naseru, ale přijdu domů, hodím to za hlavu a těším se na další zápas.
Zajímají mě ta chorea, ty obrovské transparenty musí dát hodně práce. Vymyslet i vytvořit. Kdo je tvoří a z čeho se platí?
Jsme skupina, která ta chorea dělá. Je to o nápadu. Někdo dostane nápad, tak to probereme. Máme kluky, kteří umí kreslit, další jsou přes počítače, ti to umí navrhnout. Pak se koupí obří papír nebo plachta, barvy, spreje a maluje se to v hale na chodbách. Chorea platí fanklub hlavně z členských příspěvků, z výdělků z oblečení a nálepek.
Jak dlouho trvá choreo vytvořit?
Záleží jaké, když se dělá obří na sektory B, tak klidně i týden. Když se dělá na kotel, na sektor C2, tak tam bych řekl dva, maximálně tři dny. Záleží taky na složitosti. Nápisy se dělají jeden den.
Není škoda, že se choreo po zápase zničí a nepoužije se znovu?
Je to škoda, ale je to papír, na kterém je něco nakreslené. Když to je nad lidmi, tak jim nejde říct, aby to dali pomalu dolů, ať se to složí. Navíc je to pomuchlané a roztrhané. Kdybychom to vytáhli další zápas znovu, tak to atmosféře spíš uškodí.
Je možné si choreo přivézt na jiný stadion, nebo je s tím někde i problém?
Záleží na tom, kam jedeme, jak se k tomu staví vedení a security. Na některých stadionech, třeba i u nás, se bojí, že by pod tím fanoušci zapálil pyrotechniku. Dovoluje se třeba choreo jen 5x5 metrů, maximálně. Když k nám přijede Třinec, tak na šest set lidí vypadá choreo 5x5 metrů trapně.
Na kterém stadionu s tím byl problém?
Měli jsme problém ve Zlíně, Třinec měl zase problém u nás dostat choreo na stadion. V Brně byl myslím jednou problém. Je to ale jak kdy, nevím podle čeho se to bere, ale je to tak.
Jak vypadá činnost fanklubu teď, když už od října nesmí fanoušci na stadion?
Vypadá to hodně špatně. Když se nesmí na stadion, tak lidi přesunuli hokej na nějakou zadní kolej. Nemají potřebu se o něj zajímat. Chod kotle nevypadá nijak, permice propadly, triko, které bylo k permici jsme přesunuli na další sezónu. Chtěl jsem ta trika hlavně na fandění a lidi by si je zničili a další sezónu je neměli.
Co vám nejvíce chybí jako fanouškovi v současné době?
Chybí mi ti lidi kolem mě, chybí mi ta parta, to hecování. V kotli během toho zápasu zapomenu na všechny problémy okolo. Může mě štvát práce, může mě štvát rodina, ale když vezmu megafon do ruky a začnu řvát na ty lidi, snažím se je nabudit, tak na tři hodiny vypnu. Prostě vypnu, zrelaxuju, a to mi za ten rok nejvíce chybí. U televize mám totiž ještě vetší nervy než na stadionu.
Co uděláte jako první, až budete moct na stadion?
Záleží, jestli to bude domácí, nebo venkovní zápas. Jestli domácí, tak se budu snažit zase lidi nahecovat, aby do toho kotle přišli. Budu psát statusy, udělám pro lidi video. Hlavně si to tam užiju. Mám ale strach, že lidi jsou psychicky tak v hajzlu, že se budou bát jít na hokej. I kdyby pustili třeba pět tisíc lidí na stadion, tak přijde dva a půl.
A kdyby to bylo venku?
Záleželo by kde, ale kdyby to bylo někde blízko, tak bych chtěl udělat megavýjezd. Zkusit naplnit třeba pět autobusů a zajet tam. Nevím ale, kolika lidem to chybí tak jako mně.
