čt., 25. duben 2013 12:37

Knihkupectví motivuje ke čtení novou hrou Knihoběžník

  Samostatný projekt kulturní/psaná žurnalistika

1 Cíl práce
Cílem této práce bude představení projektu Knihoběžník, a to tak, aby čtenář získal komplexní náhled na fungování projektu, jeho výhody a možnosti. Druhým, neméně podstatným cílem, ke kterému budu při zpracování směřovat, bude čtivost článků. Půjde tedy o snahu podat téma způsobem, který bude pro čtenáře co nejpřitažlivější a nejzajímavější. S tím bude souviset především vhodná volba dílčích podtémat a jim odpovídající volba žánrů.

 

Konečným výsledkem by měl být ucelený soubor pěti článků, které budou problematiku projektu mapovat. Práce by měla nabídnout pohled na projekt ze všech stran, které jsou Knihoběžníkem zasaženy, tedy pohled organizátorů, dále lidí, kteří jsou v projektu zapojení a aktivně jej využívají, spisovatelů, kteří do projektu některé své knihy vložili a také začínajících autorů, pro které je projekt šancí na zviditelnění tvorby. Nabídnout všechny tyto pohledy bude hlavním cílem mého projektu.

Protože mnou vybrané téma je hodně úzké a já se chci zabývat výhradně tímto projektem a nebrat v článcích ohled na další podobné projekty, bude zpracování hodně detailní. Zpracovány budou všechny aspekty projektu.

V ideálním případě a také mým přáním by bylo, aby Knihoběžník oslovil čtenáře stejně jako mě a po přečtení mých článků měli chuť se do projektu sami aktivně zapojit.

2 Úvod do problematiky
Tento samostatný projekt se věnuje projektu, pomocí něhož se rozhodlo internetové knihkupectví Martinus motivovat lidi ke čtení, a to zábavnou formou. Název projektu je Knihoběžník. Ve zkratce jde o to, že knihkupectví ve spolupráci s několika nakladatelstvími vytvořilo soubor několika stovek knih a ty potom schovalo na nejrůznější místa, venkovní i vnitřní. Lidé, kteří se do projektu registrují, si potom polohu těchto knih najdou na internetové mapě a vydají se je hledat. Po přečtení knihy ji opět schovají na místo, které si sami vyberou. A tak se může celý proces donekonečna opakovat. Způsobem, který připomíná dětskou hru, tak v sobě projekt zároveň spojuje čtení a zábavu.

Problematikou vztahu čtenář-kniha se ve svých výzkumech věnoval Jiří Trávníček. Na tomto místě jeho práci zmiňuji z toho důvodu, že se věnoval také motivaci, se kterou přistupuje člověk ke čtení knih. Trávníček ve svých výzkumech využívá kvantitativní i kvalitativní metodiku. Hlavní závěry potom stojí na výsledcích kvantitativního šetření. Výzkum odpovídá na otázky typu kolik je v populaci čtenářů, kolik knih ročně přečte průměrný Čech, kolik knih si ročně koupí, jaké jsou nejoblíbenější knihy, ale uvádí také důvody, proč člověk čte, kde čte, co čte atd. Trávníček by chtěl kvantitativní výzkum provádět každé tři roky, aby bylo možné sledovat trendy tak, jak se budou vyvíjet v čase.(Trávníček 2008: s. 11)

První výzkum byl proveden v roce 2007 a byl to první výzkum svého druhu na území České republiky, proto se nemohl opřít už o určitá existující data. Dokázal vyvrátit některé zažité předsudky a pověry. Například nejrozšířenější fámu, že čtení knih v současné době upadá. Výzkum prokázal pravý opak. „Procento těch, kteří se deklarují jako čtenáři, je v rámci západní (proamerické civilizace) u naší populace velmi silně nadprůměrné.“ (Trávníček 2008: s. 165) Podle průzkumu je v České republice 83% čtenářů, což je pro srovnání výrazně více než např. v Polsku (58%), USA (57%) nebo Německu (73%). (Trávníček 2008: s 134) Výsledky výzkumu také prokázaly, že mladá generace čte stejně jako dvě generace předchozí, že kupování knih nijak výrazně nepokleslo nebo že počet knih v českých domácích knihovnách je značně nadprůměrný. (Trávníček 2008: s. 166-167)

Druhý a zatím poslední výzkum byl proveden v roce 2010 a ukázal, že „za tři roky naše čtenářská kultura nijak významně neoslabila ve čtení ani v návštěvě veřejných knihoven, výrazně však oslabila v nakupování knih.“ (Trávníček 2011: s. 52) Procento čtenářů kleslo z 83% na 79%, ale i tak patří Česká republika k zemím s nejsilnější čtenářskou kulturou. Pro zajímavost u nakupování knih došlo k poklesu ze 71% lidí, kteří za rok nakoupili alespoň jednu knihu, na 46%. (Trávníček 2011: s. 50-52)

Výzkumy tedy ukazují, že čtenářská základna je v České republice poměrně početná. Otázkou zůstává, proč nejen v Česku vznikají projekty, které mají čtení podporovat. Odpověď se nabízí téměř okamžitě. Mezi lidi, kteří sami sebe charakterizují jako čtenáře, výzkum započítával také jedince, kteří přečtou třeba jen jednu knihu ročně. A tyto projekty mají za cíl právě zvýšit počet knih, které čtenáři přečtou. Většinou mají takovou podobu, aby lidi přiměly bavit se při čtení knih, nebo aby jim přinesly nějaké výhody. Tedy spojit čtení ještě s nějakou jinou činností.

Druhým důvodem, proč vznikají projekty motivující ke čtení, je, aby četly hlavně děti a rozvíjely tak mentální, emocionální a další schopnosti. Jsou to tedy projekty zaměřené na dětskou četbu. Nejčastějšími faktory, které ovlivňují děti při četbě, jsou rodina, škola nebo knihovna. A právě ve spojení s nimi mnohé projekty vznikají. Snaží se také zabránit tomu, aby tradiční místo knihy v životě dítěte zaujala nová média jako televize, počítač nebo internet.
Myšlenka projektu, který podporuje čtení, tak není v České republice nijak unikátní. K projektům, které podporují dětskou četbu, patří například projekt Celé Česko čte dětem. Ten vznikl v roce 2006 a realizuje celostátní kampaň, která se zaměřuje na podporu čtenářské gramotnosti dětí a mládeže a také na propagaci hodnotné literatury. Jeho součástí je snaha budovat pevné vazby v rodině prostřednictvím společného čtení. Jeho princip spočívá v prosazování toho, aby se dětem pravidelně nahlas četlo. Propaguje se heslem „Čtěme dětem 20 minut denně. Každý den!“ a snaží se tak v dítěti vyvinout vztah ke čtení.

Pro žáky základních a středních škol je určen charitativní projekt Čtení pomáhá. Vznikl v roce 2011 a za rok se do něj přihlásilo 90 747 dětí. Podstatou projektu je, že čtenář si na internetových stránkách vybere jednu z nabízených knih a po jejím přečtení vyplní test vztahující se k přečtené knize. Po jeho úspěšném vyplnění získá padesát korun, které věnuje na některý z vybraných charitativních projektů. Cílem je spojit potěšení ze čtení s radostí z pomoci druhým.

Projekt Rosteme s knihou si už od roku 2005 klade za cíl zvyšování čtenářské gramotnosti. Jeho náplní je tvorba mediálních pořadů zaměřených na literaturu pro děti a mládež, soutěží, spolupracuje se školkami, školami, kluby mladých čtenářů, knihovnami a různými prostředky (např. ukazováním kladného vztahu k literatuře u známých osobností) se snaží podnítit především děti k četbě.

Od roku 2000 funguje na území České republiky populární projekt Noc s Andersenem. Akce spočívá v tom, že děti zůstávají přes noc v knihovně a tam jsou jim předčítány různé knížky a pořádají se soutěže a hry. Děti tak mají netradičním způsobem získat vztah nejen ke knize, ale také ke knihovně. Projekt se setkal s takovou odezvou, že v současné době už neprobíhá noční čtení pouze v knihovnách, ale také ve školách nebo v domovech mládeže.

Projektem, který čtenářům přináší i znatelné výhody, je například Týden knihoven. Ten tradičně připadá na začátek října a knihovny během něj propagují své služby, lákají nové čtenáře a celkově se snaží podporovat čtenářství v zemi. Některé knihovny umožňují svým čtenářům bezplatně vracet knihy, na kterých už byla sankce za pozdní vrácení nebo umožňují novým čtenářům bezplatnou registraci. Týden knihoven bývá spojen také s tzv. Velkým říjnovým společným čtením, které spočívá v tom, že se v kuse alespoň tři hodiny nahlas čtete.

Toto je výčet jen několika nejznámějších a nejrozšířenějších projektů. Existuje jich celá řada, ale pro nastínění stavu problematiky na našem území postačí tento stručný popis. Knihy a s nimi spojené aktivity získaly v průběhu let také své vlastní významné dny. Na 23. duben například připadá Světový den knihy a autorských práv, 31. srpnu patří Den nepřečtených knih a na počest narození Hanse Christiana Andersena se zase 2. dubna slaví Mezinárodní den dětské knihy.

Je tedy jasné, že problematika čtenářství a podněcování k němu není lidem lhostejná a mnohými prostředky se o podporu této činnosti snaží. Knihoběžník je další z těchto možností a svým unikátním charakterem má předpoklady pro to, stát se na našem území velmi populárním a prospěšným.


3 Volba tématu
Při volbě tématu jsem byla nucena zohledňovat svou profesní specializaci, kterou byla specializace kulturní. Můj původní záměr byl zpracovat tematiku kultury na malém městě, protože jsem osm let navštěvovala gymnázium v Lipníku nad Bečvou. Téma bylo ale poměrně široké a nevěděla jsem, kterým směrem konkrétně tuto problematiku směrovat.

K tématu Knihoběžník, které jsem si nakonec vybrala, jsem se dostala úplnou náhodou, když knihkupectví Martinus pořádalo tzv. Knižní výzvu, což byla soutěž o čtyřicet knih. Každý účastník musel postupně odpovědět na čtyřicet otázek a jedna z těchto otázek se vztahovala právě ke Knihoběžníku. Knihkupectví tak chtělo do té doby poměrně neznámý projekt zviditelnit. Projekt mě na první pohled zaujal a začala jsem o něm shromažďovat více informací. Po tom, co jsem se dozvěděla, jak funguje, jaké možnosti mají lidé, kteří se ho zúčastní a také že na něm participují i známý spisovatelé, jsem se rozhodla zpracovat jej jako svůj samostatný projekt.

Téma jsem vybrala z toho důvodů, že je zajímavé a odlehčené. Nejedná se o obtížnou tematiku, kterou by bylo nutno složitě rozebírat, analyzovat atd. Vycházela jsem z toho, že lidé rádi čtou o tématech, které je příliš nezahlcují informacemi a od kulturní tematiky si slibují právě téma, u kterého nebudou muset tolik přemýšlet. Projekt Knihoběžník splňuje také kritérium žurnalistické zajímavosti, protože se jedná o projekt v České republice jedinečný a spojující v sobě prvky, které lidi u četby očekávají, ale často se jim jich nedostává, a to čtení a hru, respektive zábavu. Usoudila jsem také, že téma je relevantní pro velký počet lidí, protože i výzkum ukazuje, že zhruba 80% lidé se deklaruje jako čtenář, a proto by toto téma mohlo zajímat právě takový počet lidí. Téma by ale mohlo zaujmout každého, protože četba člověka nic nestojí a i ten, koho čtení nebaví, by se mohl nápadem tohoto projektu ke čtení dostat.

Co se týče zařazení tématu do kulturní oblasti, je toto rozhodnutí myslím správné. Knižní průmysl a četba jsou nedílnou součástí kulturních rubrik českých periodik. Ať už se jedná o recenze knih, knižní novinky, pozvánky na knižní veletrhy nebo právě projekty, které se snaží motivovat ke čtení. Každý takový projekt je vždy v centru mediálního zájmu, ať už z hlediska jeho zajímavosti nebo snahy organizátorů o jeho propagaci. 

4 Stav problematiky
Co se týče mediálního pokrytí projektu Knihoběžník, existují články, které tento projekt stručně představují. Většinou ale jde jen o povrchní popis principů, na kterých projekt funguje. Jelikož je téma opravdu úzké, tak skutečně stačí takový článek, který projekt představí a pokusí se k němu nalákat. Na takovou snahu, jakou jsem vyvinula já, tedy aby byla pokryta hlediska všech participujících osob, jsem u žádného jiného autora nenarazila.

První článek, na který jsem při shromažďování informací narazila já, byl uveřejněn na internetových stránkách studentpoint.cz. Článek nesl název „Knihoběžník: zábava i příležitost pro začínající autory“ , ale jak jsem se pozdější rešerší dozvěděla, obsahoval pouze informace, které jsou volně přístupné na internetových stránkách www.knihobeznik.cz, takže žádná výrazná snaha ze strany autora, aby pronikl do hloubky projektu, zde nebyla.
Články, které jsou však také složeny pouze z obecně známých informací, lze najít i na webech věnujících se knihám, elektronickým čtečkám nebo některých blozích. Zmiňovat konkrétní stránky a články však podle mého názoru nemá smysl, protože vždy obsahují totožné informace.

Příspěvek týkající se Knihoběžníku bylo možné vyslechnout také v rádiu. Český rozhlas Radio Wave natočil o Knihoběžníku zprávu, která obsahovala také vyjádření koordinátorky projektu Michaely Losekoot, což ve všech psaných článcích scházelo.

Častým zdrojem, odkud se mohou lidé o Knihoběžníku dozvědět, jsou internetové diskuze na různých stránkách. Pro autora, který o projektu zamýšlí napsat článek, jsou informace uvedené v těchto diskuzích většinou bezcenné, nejvýše tady může objevit nějakou zajímavou zkušenost spojenou s aktivní účastí v projektu. Důležitým zdrojem informací ale může být pro lidi, kteří o projektu nikdy neslyšeli, a tak je zmínka o projektu může zaujmout. Jako příklad mohu uvést diskuzi na blogu, kde autorka jen velmi stručně zmínila, o co jde a vyvolala velmi kladnou odezvu. Reakce znějí např. „wow.. to je hodně hdoně dobré!! :)) jdu to zchecknout.. :D“, „Jako určitě je to zajímavé a já to hodlám aspon jednou vyzkoušet :D a možná v rámci úklidu dám taky něco do oběhu :)“, „Páni o tom som ešte nikdy nepočula. A niekoľko je ich aj v mojom meste...Celok som to ešte nepochopila. Musím si to poriadne prečítať. Ale koho toto napadlo, bol génius! :)“. ;

Odlišná je situace na Slovensku, kde projekt funguje už od roku 2010 a dostalo se mu daleko většího zájmu ze strany médií než v České republice. Možná i to je důvod, proč se Knihoběžník těšil na Slovensku za stejnou dobu existence jako nyní v Čechách mnohem větší přízni čtenářů a i nyní se tam vyvíjí daleko dynamičtěji než u nás.

Na mediálne.sk vyšel článek s názvem „Martinus chce, aby si čitatelia vymieňali knihy“, ve kterém jsou uvedeny i podrobnější informace, například co se týče historie projektu, jeho návazností na zahraniční projekty a možné inovace, které by mohl projekt do budoucnosti přinést (článek byl totiž napsán bezprostředně po spuštění projektu).

Článek „Nový trend. Prečítaj knihu a nechaj ju v električke alebo v parku“ ve slovenských Hospodářských novinách přidal vyjádření známých autorů, kteří by chtěli své knihy do projektu věnovat.

Posledním slovenským médiem, které v souvislosti s Knihoběžníkem zmíním (ale zdaleka ne posledním, které o projektu psalo), je časopis Nový čas pre ženy, ve kterém vyšel článek „Pošlite svoju knižku do sveta“. Okruh médií, které o projektu referovaly, je tedy opravdu široký.

Na rozdíl od českých médií přinesly na Slovensku informace o projektu seriózní nebo hodně čtené tituly a projekt se tak mohl dostat do povědomí velkého množství lidí.

Co se týče obecně problematiky podporování čtení pomocí nejrůznějších projektů, považuji za dostačující krátký výčet projektů, který je uveden v kapitole Úvod do problematiky. Je jim samozřejmě věnována pozornost jak ze strany médií, tak se problematikou čtenářství zabývají i někteří odborníci (např. již zmiňovaný Trávníček), ale pro potřeby tohoto projektu považuji za dostačující pouze zasazení Knihoběžníku do kontextu již existujících projektů.

5 Ideový plán
Je obtížně zasadit téma do souvislostí s nějakými dalšími realizacemi podobných témat. Především je zde problém, že projekty, které se snaží podporovat čtenářství, se nikdo takto do hloubky nezabývá, spokojí se většinou s hrubým popisem projektu. Nemá tedy cenu srovnávat nebo navazovat na takové články, které poskytují pouze základní informace. Můj projekt bude tyto informace také v jednom z článků obsahovat a v podstatě se od článků jiných autorů nebude příliš lišit. Odpovědi na otázky kdy, kde, kdo, co (jak, proč) totiž neposkytují velkou možnost volby zpracování.

Mým cílem, jak už bylo řešeno výše, bude poskytnout čtenáři náhled na projekt z více stran, než jen ze strany organizátorů projektu (jak tomu je v případě výše zmíněných článků). Série pěti článků by nakonec měla obsahovat články, které budou vedeny: 
1. ze strany organizátorů projektu, tedy představení projektu
2. ze strany spisovatele, který do projektu věnoval své knihy, tedy jeho vztah k projektu
3. ze strany začínajícího autora, tedy výhody, které mu může projekt poskytnout
4. ze strany člověka, který je do projektu zapojený, tedy jak to ve skutečnosti vypadá
5. s cílem nastínit vztah lidí k četbě

6 Postup práce
Ačkoli jsem v rámci projektu zpracovávala jedno téma, soustředila jsem se na to, aby sice bylo tématem zastřešujícím, ale zároveň aby bylo možné jednotlivé články číst jako autonomní celky. To znamená, aby mohly být v médiích uvedeny odděleně, a přesto neztrácely smysl. Bylo tedy nutné umístit do každého článku podobný úvod představující projekt Knihoběžník.

Žánry jednotlivých článků jsem volila tak, aby jich v rámci projektu bylo zastoupeno co největší množství. Zpracování série článků jen formou zpráv nebo rozhovorů mi nepřišlo čtenářsky tolik atraktivní, jako uplatnění většího počtu žánrů.

V následující části textu uvedu, s jakým záměrem bylo přistupováno k volbě jednotlivých podtémat a jejich žánrovému zařazení:
1) rozšířená zpráva (respektive mozaiková) – bude jí věnován popis projektu Knihoběžník a jeho jednotlivých aspektů – popis projektu, historie, pohled zapojených autorů, zapojených čtenářů atd. – rozšířená zpráva je nejvhodnějším způsobem, jak čtenáře zpravit objektivně o exitujícím projektu – o základních i rozšiřujících údajích a také pozadí
2) publicistické interview – bude věnováno jednomu z autorů, kteří do projektu zapojili své knihy – měl by tak být vytvořen náhled na projekt ze strany zapojeného spisovatele – rozhovor bude směřován tak, aby poskytl náhled autora na projekt, ale částečně také na jeho vlastní tvorbu
3) story – bude věnována začínajícímu autorovi, který projekt využil ke zviditelnění své tvorby – story bude zaměřena tak, aby postihla nesnáze, kterými musí začínající autor projít a jak v tomto ohledu Knihoběžník může pomoci
4) reportáž – bude věnována mému vlastnímu zapojení do tématu - za cíl bude mít zprostředkovat čtenáři zážitky, které jsou spojené s aktivitou v projektu
5) anketa – nebude mít za cíl vyjádření lidí k projektu, protože nejde o tak rozšířenou záležitost, kterou by znalo velké množství lidí, ale půjde o to zjistit, jaký vztah mají lidé k četbě obecně
Časový harmonogram práce:
- Leden – rozhovor se spisovatelkou
- Únor – shromažďování informací o projektu, kontaktování některého s organizátorů, tvorba rozšířené zprávy
- Březen – reportáž
- Duben – rozhovor se začínajícím autorem a následná tvorba story, anketa + konečné dopracování projektu
Průběh práce:
Ad 1) Titulek: Formou hry motivuje unikátní projekt k tomu, aby lidé více četli
Rozšířená zpráva byla zamýšlena jako hlavní, nejrozsáhlejší článek. Základní informace jsem získávala především z internetových stránek projektu. Pro rozšiřující informace bylo nutné kontaktovat organizátory. Obrátila jsem se tedy na internetové knihkupectví Martinus a od nich mi byl poskytnut kontakt na jednu z hlavní koordinátorek projektu Michaelu Losekoot. Ta byla zpočátku velmi ochotná mi na otázky odpovědět, ale když jsem jí je emailem poslala, musela jsem dlouho čekat na odpověď. Zodpovězené otázky jsem dostala až po čtrnácti dnech, během kterých jsem se musela alespoň čtyřikrát připomenout. Co jsem ale ocenila, bylo, že společně s odpověďmi na mé otázky, mi Losekoot poslala také prezentaci, kde byl poměrně podrobně shrnut záměr projektu, jeho historie atd. Poskytla mi zároveň také odkaz na tzv. Knihoběžník TV, odkud jsem čerpala informace týkající se zapojení známých spisovatelů. Ti zde v krátkých spotech hovořili o tom, proč se do projektu zapojili, jaký k němu mají vztah apod. Protože jsem chtěla článek zakončit pohledem ze strany zapojeného člověka, vyhledala jsem si pomocí sociální sítě ženu, která je v projektu hodně aktivní a ta byla ochotná svěřit mi své zážitky a dojmy.

Protože měl mít článek velký rozsah, rozhodla jsem se zprávu rozdělit pomocí mezititulků na menší části. Každá z nich pak pojednávala o jiném aspektu projektu. Čtenář tak může přečíst článek buď jako celek a získat na projekt komplexní náhled nebo si vybrat jen některé části, které ho zaujmou. Chtěla jsem tak dosáhnout především větší přehlednosti. Výsledný článek měl nakonec podobu jakési komplexní zprávy, která by se, vzhledem k žánrové klasifikaci trochu nepřesně, dala nazvat jako mozaiková zpráva. Nejde sice o situaci, kdy se v rámci jednoho časového úseku v rámci jednoho tématu odehrává více událostí (Jílek 2009: s. 74), ale v rámci jednoho tématu je na něj nahlíženo z různých stran, což se předložené charakteristice blíží.

Ad 2) Titulek: „Každá možnost, jak motivovat lidi ke čtení, je dobrá,“ říká Petra Soukupová
Publicistické interview bylo zamýšleno jako článek středního rozsahu. Zařazení článku jako žánr publicistické a ne zpravodajské interview, bylo z toho důvodu, že jsou zde užity také otázky otevřené a kontrolní a je navazováno na předchozí výpověď dotazovaného.(Jílek 2009: s. 95-96) Téma jsem zvolila z toho důvodu, že je vždy zajímavé, když se do projektu, který nějakým způsobem pomáhá, zapojí někdo slavný. S tímto článkem jsme začala nejdříve, protože jsem měla obavu z toho, že budu ze strany mnohých autorů odmítnuta. Nejprve bylo nutné zjistit, kteří autoři do projektu své knihy zapojili. První autorkou, kterou jsem oslovila, byla Petra Soukupová a hned ona byla ochotná se mnou rozhovor udělat. Nejvhodnější z její strany byla komunikace přes email, na kterou jsem přistoupila. Rozhovor probíhal tím stylem, že jsem autorce zaslala soubor otázek, na které mi ona odpověděla a já jsem jí v reakci na odpovědi zaslala další otázky. Takto jsme si vyměnily čtyři emaily. Nevýhodou takového způsobu vedení rozhovoru je, že respondent odpovídá často velmi krátce a vy nemáte možnost se ho okamžitě doptat nebo přimět k rozvedení odpovědi. Při zpracování pak bylo nutné některé odpovědi sloučit v jednu, aby v konečné verzi článků nebylo zbytečně mnoho otázek.

Ad 3) Titulek: Nejtěžší je dostat svou tvorbu mezi lidi, Knihoběžník je jedna z možností
Story byla zamýšlena jako článek krátkého rozsahu. Tento žánr mi vzhledem k tématu, kterým byl začínající spisovatel, přišel vhodný, protože pomocí něj lze ukázat na příkladu lidského příběhu, čím vším si musí začínající autor projít. Záměrem story totiž může být doložit na příběhu jednotlivce společenský jev (Jílek 2009: s. 102), o což mi ve článku šlo. Shodou okolností jsem objevila jednoho takového autora i ve svém okolí. Během rozhovoru jsme probrali vše od jeho autorských začátků až po současnost, ale při zpracování článků jsem se zaměřila na ty aspekty, které ukazují, jak těžké je se v dnešní době prosadit.

Ad 4) Titulek: Den, kdy jsem se málem stala knihoběžnicí
Reportáž byla z hlediska získávání zdrojů nebo informací nejsnadnější. Spoléhala jsem se totiž jen na sebe samu. Chtěla jsem tak čtenáři přiblížit, jaké to je, když jste v projektu skutečně zapojení a možná svým zážitkem i tak trochu nalákat k zapojení do projektu. Pro tento žánr jsem zvolil článek krátkého rozsahu. Při řazení do žánru reportáže jsem vycházela z charakteristik, které reportáž pojímají jako subjektivizovaný odraz reality, autor je součástí děje a zprostředkovává své dojmy a zážitky, přítomen je statický i dějový popis a informační postup, vyloučeny nejsou náznaky vypravování.(Jílek 2009: s. 101) A podle těchto charakteristik jsem při tvorbě postupovala.

Ad 5) Anketu jsem zvolila v návaznosti na zjištění výzkumů čtenářství. Chtěla jsem tak zjistit, jestli lidé v dnešní době skutečně čtou a jestli je tedy opodstatněné vymýšlet projekty, které mají čtenářství podpořit. U výběru respondentů jsem se soustředila na to, aby byla zastoupena obě pohlaví, různorodé věkové zastoupení a pracovní náplň. Základní otázkou bylo: „Jak často čtete knihy?“, podle odpovědi jsem se potom doptávala, proč lidé čtou nebo nečtou, co čtou nejraději, případně jestli čtou něco jiného než knihy a jestli by si vzpomněli na poslední knihu, kterou přečetli. Toto jsem zkompletovala a vytvořila odpovědi.

7 Sebehodnocení
Co se týče cíle nabídnout čtenáři pohled na projekt z různých perspektiv, dle mého názoru se tento cíl splnit podařilo. Rozšířená zpráva nabídla jednak pohled na projekt ze strany organizátorů, ale taky ze strany zapojeného člověka. Rozhovor poskytl pohled ze strany spisovatele, který do projektu vložil své knihy. Story bylo pohledem na to, jak může Knihoběžník pomoci začínajícímu autorovi. Anketa se sice přímo k projektu nevztahovala, ale její výsledky mohou doložit opodstatněnost projektu.

Čtivost, kterou jsem si dala za druhý z cílů, nemohu objektivně posoudit. Snažila jsem se ale nezahlcovat nudnými fakty a zaměřovat se na zajímavosti. Směřovala k tomu i rozmanitá volba žánrů.

Největším úskalí při zpracování projektu byla internetová komunikace, na kterou mě odkazovala většina zdrojů. Problém to byl především při rozhovoru se spisovatelkou. Do budoucna tedy budu vědět, že je vždy lepší dožadovat se buď přímo osobního setkání, nebo alespoň telefonického kontaktu. Ušetří to čas a zároveň se člověk může okamžitě doptat nebo vidět reakce druhé strany. Jinak ovšem práce na projektu proběhla bez větších problémů a do obsahů článků jsem dostala všechny informace, které jsem tam chtěla mít.

Co se týče hodnocení vlastních článků, myslím, že se mi podařilo napsat je takovou formou, která je oddychová a zajímavá. Výjimku tvoří snad jen úvodní pasáže rozšířené zprávy, které pojednávají o historii a rozvoji projektu a které jsou hodně informačně nasycené. Z mého pohledu tam ale tyto informace být musely, aby vynikla dynamika projektu. Úvod článku kompenzuje jeho zbylá část, kde jsou popsány zajímavé aspekty projektu.

Nejsem si jistá tím, jak by se dal projekt do budoucna rozpracovat, byly už totiž popsány všechny jeho stránky. Dalo by se navázat podobným zpracováním dalších projektů. Přínos mé práce vidím především v tom, že se lidé mohou dozvědět o nové a zajímavé možnosti, jak spojit čtení a zábavu, nebo jak přimět ke čtení děti. Články by našly umístění v jakémkoli periodiku, a to nejen v kulturní rubrice, některé části rozšířené zprávy by byly vhodná také do časopisů pro děti, případně do časopisů zabývajících se knihami, recenzemi apod. 

8 Literatura
1. JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009, 120 s. Učebnice. ISBN 978-802-4422-183.
2. TRÁVNÍČEK, Jiří. Čteme?: obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize (2007). Vyd. 1. Brno: Host, 2008, 207 s. ISBN 978-807-0505-540.
3. TRÁVNÍČEK, Jiří. Čtenáři a internauti: obyvatelé České republiky a jejich vztah ke čtení (2010). Vyd. 1. Brno: Host, 2011, 191 s. ISBN 978-807-0505-991.

Elektronické zdroje
1. Celé Česko čte dětem [online]. 2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.celeceskoctedetem.cz/
2. Čtení pomáhá [online]. © 2011 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.ctenipomaha.cz/
3. Knihoběžník. In: Tessidream.blog [online]. 1. března 2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://tessidream.blog.cz/1303/knihobeznik
4. Knihoběžník: zábava i příležitost pro začínající autory. Student point.cz: Literatura [online]. 13. červenec 2012 [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://www.studentpoint.cz/263-aktuality/7623-knihobeznik-zabava-i-prilezitost-pro-zacinajici-autory/#.UXd9frUqb4s
5. Martinus chce, aby si čitatelia vymieňali knihy. Medialne.sk [online]. 25.08.2010 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://medialne.etrend.sk/internet-spravy/martinus-chce-aby-si-citatelia-vymienali-knihy.html
6. Noc a Andersenem [online]. 2010 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.nocsandersenem.cz/
7. Nový trend. Prečítaj knihu a nechaj ju v električke alebo v parku. HN online.sk [online]. 27. 8. 2010 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://hnonline.sk/c1-46072400-novy-trend-precitaj-knihu-a-nechaj-ju-v-elektricke-alebo-v-parku
8. Rosteme s knihou [online]. © 2007 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.rostemesknihou.cz/
9. Týden knihoven láká lidi ke čtení a půjčování knih. České noviny.cz: zpravodajský server čtk [online]. 01.10.2012 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/tyden-knihoven-laka-lidi-ke-cteni-a-pujcovani-knih/846918



Přečti si mě a pošli dál. Tak by se dala popsat hlavní myšlenka projektu Knihoběžník. Tisíce knih rozmístěných na nejrůznějších místech nejen v České republice čekají na to, až si je čtenáři najdou a přečtou. Zábavnou formou tak chtějí autoři motivovat lidi k tomu, aby více četli.

Princip projektu je podobný jako u hry geocaching. Člověk, který má o některou knihu zájem, si její polohu nejdříve zjistí na internetové mapě a následně se ji na toto místo vydá najít. Nemusí se bát, že by si knihu z Knihoběžníku spletl s nějakou, která do projektu nepatří. Každá zapojená kniha je totiž označena nálepkou s logem projektu. Čtenář se ale nestává jejím vlastníkem, po přečtení má za úkol schovat ji na jiné místo. Mezitím si ji může vzít, na jaké místo chce, nejlépe co nejdál a na co nejnetradičnější místo, aby kniha měla co nejpestřejší životní příběh. Tím hra nekončí, čtenáři mohou totiž do projektu vložit své vlastní knihy a podělit se tak o ně s ostatními.

Za Knihoběžníkem stojí tým pracovníků internetového knihkupectví Martinus. „Hra je určená všem milovníkům knih. Motivací pro to, abychom takový projekt vymysleli, byl fakt, že spojuje prvky, které máme rádi. Knihy, čtení a příběhy spojuje zároveň s dobrodružstvím, zábavou a hravostí, a to je přesně to, o co nám v projektu šlo. Abychom přivedli lidi ke čtení zábavnou a nenásilnou formou,“ vysvětluje Michaela Losekoot, jedna z hlavních koordinátorek projektu. „Mou hlavní úlohou je přesvědčit různá nakladatelství, aby knihy do projektu bezplatně vložily a nabídnout jim tak možnost, jak čtení podporovat společně s námi,“ dodává Losekoot.

První kniha byla schovaná na tramvajové zastávce
Kořeny projektu sahají na Slovensko, kde Knihoběžník funguje už od srpna roku 2010. Historicky první knihou uvolněnou do projektu Knihoběžník se stal román George Orwella 1984, kterou organizátoři položili na tramvajovou zastávku v Bratislavě. „Začínali jsme s více než šesti sty knihami, které projektu věnovala čtyři různá slovenská nakladatelství. Během Tour de Slovakia, jak říkáme akci, kdy jsme za tři dny ujeli kolem 1500 kilometrů, jsme zvládli schovat prvních 300 knih. A projekt mohl odstartovat,“ vzpomíná Losekoot. Druhá polovina následovala hned vzápětí. A pak už popularita Knihoběžníku rychle stoupala.

Již po dvou měsících, tedy v říjnu roku 2010, měli čtenáři možnost vložit do projektu své vlastní knihy a v témže měsíci do Knihoběžníku zapojila své knihy i první spisovatelka, slovenská prozaička Tamara Heribanová. Do konce roku 2010 už bylo registrováno celkem 1300 knih, z toho 580 jich bylo vloženo samotnými čtenáři. Bezmála stejný byl také počet registrovaných uživatelů, kterých bylo celkem 1285, z toho i 13 spisovatelů nejen české a slovenské národnosti. Dohromady procestovaly všechny knihy za necelého půl roku 151 038 kilometrů, což je pro představu asi taková dálka, jako obletět čtyřikrát zeměkouli. Knihy navíc v rukou svých čtenářů zvládly navštívit všechny kontinenty.

Rozvoj Knihoběžníku neustal ani v roce 2011. Počet registrovaných knih stoupnul na 3 tisíce a přibližně 1700 z tohoto počtu pocházelo od zapojených čtenářů. Přidali se také další spisovatelé a počet kilometrů, které knihy na svých cestách urazily, se více než zdvojnásobil na celkový počet 385 tisíc kilometrů.

Leden 2012 – start Knihoběžníku v České republice

Od počátku roku 2012 funguje Knihoběžník také v České republice. Důvodem, proč se organizátoři rozhodli projekt rozšířit i na území České republiky, byl především velký zájem českých fanoušků a čtenářů, kteří o projektu věděli ze Slovenska. „Dostávali jsme množství ohlasů od fanoušků na sociálních sítích, kteří nám říkali, že je projekt nadchl a jestli neexistuje také nějaká česká varianta. To pro nás byla úžasná zpětná vazba a taky motivace s projektem pokračovat. V Česku navíc žádný podobný projekt v takovém rozsahu neexistuje,“ vysvětluje koordinátorka Losekoot.

„Nejdůležitější pro to, aby se mohl projekt v Česku rozjet, bylo získat podporu ze strany dostatečného množství místních vydavatelství,“ popisuje začátky Knihoběžníku v Česku Losekoot. „Výhodou bylo, že jsme již mohli ukázat výsledky, které měl Knihoběžník na Slovensku. Mohli jsme tak nabízet spolupráci na již zaběhnutém a oblíbeném projektu. Lákali jsme především na to, že je to cesta, jak se dostat blíž ke čtenáři a především je to způsob medializace a následné PR pro vydavatelství. V neposlední řadě jsme spoléhali na to, že vydavatelství nebudou lhostejná k tomu, podpořit dobrou myšlenku,“ pokračuje.

Do projektu nakonec věnovalo knihy celkem sedm českých vydavetelství a na území Česka bylo rozmístěno přibližně 500 různých titulů.

Rozvoj Knihoběžníku neprobíhal v České republice s takovou intenzitou jako na Slovensku. Možnou příčinou je i menší propagace projektu v Česku než na Slovensku, kde se mu dostalo značné podpory ze strany médií, které o něm referovaly v desítkách článků. Vliv na zpopularizování projektu měli i samotní čtenáři, čili knihoběžníci. Čtyři čtenářské štafety vtiskly výrazu knihoběžník doslovný význam, když s knihou v ruce absolvovaly bratislavský maraton.

Po roce a čtyřech měsících, kdy Knihoběžník na území České republiky funguje, je do něj zapojeno zatím jen 1025 čtenářů, ale každým dnem přibývají noví. Také počet vložených knih je ve srovnání se Slovenskem podstatně nižší. Pro české čtenáře je k mání přibližně 1100 knižních titulů.

To, že je Knihoběžník rozdělen na českou a slovenskou variantu, nebrání tomu, aby čtenáři z Česka hledali knihy na Slovensku a obráceně. V obou státech je v současné době umístěno něco přes 6 tisíc knih, z nichž převážnou většinu tvoří beletrie.  Počet zapojených čtenářů se pohybuje okolo 5 tisíc. Dohromady už knihoběžníci z Česka a Slovenska procestovali s knihami 550 714 km.

Chuť motivovat ke čtení mají i slavní spisovatelé

Myšlenka projektu snažícího se zábavně přivést lidi k četbě zaujala i více než dvě desítky známých spisovatelů. Ti se rozhodli některé nebo dokonce všechny své knihy do projektu věnovat. Ze slovenských autorů poskytli knihy i s věnováním například Rado Ondřejíček , Hana Lasicová nebo Peter Holka. Z českých mimo jiné Ivona Březinová, Petra Braunová nebo Martin Šafránek. Výjimkou nezůstali ani někteří zahraniční autoři. Své bestsellery Knihoběžníku darovali Waris Dirie, John Virapen nebo rakouský autor Michael Stavarič.

První autorkou, která vložila do projektu své knihy a mohla tak hrdě zvolat: „Jsem knihoběžník“, byla Slovenka Tamara Heribanová. Ta schovala na pěti různých místech v Bratislavě pět výtisků své knihy Predavačky bublín. Za úkryty vybrala strom v parku, loděnici u Dunaje, plot poblíž hřiště v rodné Petržalce, vršek dětské prolézačky a jednu z oblíbených kaváren. „Do věnování jsem se rozhodla nakreslit kaktus, protože hlavní hrdinka kaktusy miluje. Myslí si, že jsou lepší než lidé a že i když píchají, tak se to dá od nich alespoň očekávat, ale to že někdy píchají lidé a jsou podlí a zlí, to většinou neočekáváme,“ vysvětlila Heribanová.

Uznávaný český spisovatel a autor manifestu Dva tisíce slov Ludvík Vaculík do Knihoběžníku zapojil svou knihu Loučení k panně. Při psaní poděkování ho inspiroval název projektu, tedy Knihoběžník. Na přední stranu totiž napsal: „Knihoběžníku, kam běžíš? Postoj chvíli.“

Spisovatel, ale zároveň i herec a režisér Arnošt Goldflam pro Knihoběžník také vybral jedno ze svých děl. Knihu Standa a dům hrůzy ověnčil věnováním, že tato kniha patří knihoběžníkovi. „Kdo by to chtěl ukrást, ať si to raději koupí,“ dodal s úsměvem. Sám by se vydal hledat knihu Jiřího Hájíčka, Pavla Řezníčka, ale nepohrdl by ani dobrou knihou básní. Měl jasno i v tom, kam by svou knihu schoval. „Já jsem měl v dětství zakázáno moc číst, takže jsem si knihu schovával za záchodovou mísu. Některá mi tam i zplesnivěla, protože jsem ji nestihnul vynést ven. Takže bych ji teď určitě schoval na nějaké sušší místo. Třeba do nějaké suché dutiny stromu,“ vysvětlil Goldflam.

Jeden z nejpopulárnějších českých autorů beletrie Michal Viewegh dal knihoběžníkům možnost přečíst si hned pět jeho románů. „Asi nevymyslím teď nějaké poselství, takže napíšu jen Milému knihoběžníkovi, smajlík, věnuje atd. Může to tak být?“ ujišťoval se při podepisování knih Viewegh. „Už jsem dlouho netapetoval,“ zavtipkoval autor, když se mu nedařilo dobře nalepit nálepku Knihoběžníku. On sám by si rád přečetl knížku svého knihoběžníkového kolegy Arnošta Goldflama. „Své knihy bych schoval v kavárně, vinárně nebo třeba vinném sklípku, aby se dalo spojit příjemné s užitečným,“ navrhnul. „Doufám, že lidé jdou knihu najít cíleně a nebudou nepříjemně překvapeni, když objeví tu moji. Ale pokud to skutečně je tak, že tu knihu chtějí, ta myšlenka, že někdo jde hledat zrovna mou knihu, se mi líbí,“ zakončil Viewegh.

Knihy, které píšou svůj příběh

Jedním z přání organizátorů projektu bylo, aby každá zapojená kniha prožila svůj vlastní příběh. Ten by měli vytvořit samotní čtenáři, kteří knihu vezmou na různá místa a podniknou s ní různé věci. Vše, co s knihou prožili, pak zaznamenají na internetový profil knihy a vytvoří tak část příběhu, který mohou dále doplňovat další čtenáři. Kniha bude mít nakonec dva příběhy. Jeden, který jí vepsal spisovatel a druhý, který bude napsaný knihoběžníky.

Nejvíce „zcestovalá“ kniha má na svém kontě bezmála 43 tisíc kilometrů. Je jí kniha Agathy Christie And then there were none. Ta svůj příběh začala na poště v Žilině. Odtud odcestovala až do daleké Austrálie, aby si prohlédla Melbourne. Nějakou dobu pobyla v Praze a Bratislavě, aby se nakonec znovu vydala do exotických krajů. Se svými čtenáři navštívila Rio de Janeiro a podívala se až k argentinským hranicím. Tady prozatím její příběh končí, ale je jen otázkou času, kdy ji současný majitel poskytne k dalšímu čtení.

Partitura pro srdce od Zdeňka Hanky je zase knihou, kterou si přečetlo nejvíce čtenářů. Celkem jich bylo dvaadvacet. Ani ona není v cestování žádným začátečníkem. Urazila už 23 tisíc kilometrů. Z rodné Bratislavy se dostala až do Grand Canyonu a v Londýně se dokonce podívala do největšího knihkupectví v Evropě.

Každá knížka má svůj příběh, každá různě dlouhý a různě pestrý. Některé z knih navštívily Dolomity, Benátky, Alpy, Chorvatsko, Stonehenge, Holandsko nebo třeba Hollywood a Miami.

Začínající autoři mají možnost zviditelnit svou tvorbu

Prvotně nezamýšleným, ale přesto podstatným, přínosem projektu Knihoběžník je, že může pomoci proniknout začínajícím autorům k širší veřejnosti. Jeho princip totiž umožňuje zapojit jakoukoli knihu, tedy i prvotiny zatím neznámých autorů.

Tak se kniha může dostat mezi poměrně velké množství lidí. Díky tomu, že čtenáři následně utvářejí příběh knihy, mohou tyto sloužit jako zpětná vazba nebo hodnocení. Autoři tím mohou podrobit svá díla první ostré kritice.

Jak to vypadá, když se to s Knihoběžníkem umí

Jednou z těch, kteří Knihoběžníku propadli a opravdu si ho zamilovali je i jedenačtyřicetiletá Renča z Trebišova na Slovensku. O Knihoběžníku se dozvěděla náhodou při návštěvě internetových stránek knihkupectví Martinus. Neváhala a registrovala se už v červenci roku 2011. A od té doby sbírá jeden odznak za druhým – za přečtené knihy, přidané knihy, napsaný příběh, přidané fotografie s knihou na cestách nebo také odznak Dobrý detektiv za nahlášení ztracených knih. Za každý z těchto úkonů dostává body, kterých už má úctyhodných 663.

„K projektu jsem se připojila proto, že ráda čtu a myšlenka schovávat a hledat knihy se mi zalíbila. Taky jsem chtěla poznat nové lidi, což se mi skutečně podařilo a se spoustou knihoběžníků teď kamarádím,“ popisuje Renča. „Moje první nalezená kniha se jmenovala Anekdoty ze života biskupa, kterou jsem našla v místní knihovně,“ vzpomíná na první zkušenost s Knihoběžníkem. „Jsou ale místa daleko neobvyklejší, kde můžete knížku najít. Já sama jsem třeba jednu knihu uvolnila až na vrcholu Kl’aku v Malé Fatře.“

Doposud přidala 45 vlastních knih. „Šlo většinou o knihy, které jsem si koupila už dávno a chtěla se o ně podělit. Schovávám je na různých místech, třeba v hotelech, kavárnách nebo v přírodě. Během zimy si ale většinou knihy s ostatními posíláme poštou,“ vysvětluje.

A jak sama řekla, bez Knihoběžníku už si nedokáže svůj život představit. „Vždycky, když někam cestuju, nejdřív se podívám, jestli není někde poblíž nějaká volná kniha,“ říká Renča. Do dnešního dne už dokázala najít okolo třiceti knih.

Spojit čtení a hru se podařilo organizátorům projektu Knihoběžník. Jeho princip spočívá v tom, že čtenáři hledají knihy schované na nejrůznějších místech a po jejich přečtení je zase schovávají jinam. Některé z knih, které jsou k lidem k dispozici, věnovala projektu také zhruba desítka známých českých spisovatelů.

Všechny tři své knihy do projektu věnovala také Petra Soukupová. Jedenatřicetiletá spisovatelka získala za debut K moři Cenu Jiřího Ortena, dvakrát byly její knihy nominovány na Cenu Josefa Škvoreckého a v roce 2010 obdržela za knihu Zmizet ocenění Kniha roku v rámci prestižních cen Magnesia Litera. Podílela se na tvorbě scénářů k seriálu Comeback a v současnosti pracuje v týmu scénáristů k seriálu Ulice.

V rozhovoru hovoří o projektu Knihoběžník, o svém vztahu ke čtení a také o svých autorských začátcích.

Do projektu Knihoběžník jste v minulém roce věnovala všechny tři své knihy, tedy K moři, Zmizet a Marta v roce vetřelce. Šlo o vaši vlastní iniciativu nebo jste byla oslovena organizátory projektu?
Nešlo o mou vlastní iniciativu, byla jsem oslovena organizátory. Do té doby jsem nevěděla, že nějaký takový projekt vůbec existuje.

Váhala jste dlouho, jestli máte své knihy do Knihoběžníku dát?
Vlastně jsem neváhala vůbec, není proč. Knihoběžník je hezký projekt a já jsem shodou okolností měla nějaké své knihy doma, takže nebyl důvod, proč bych to neudělala.

Kam jste nakonec knihy schovala a podle čeho jste místa vybírala?
Já jsem knihy sama neschovávala, pouze jsem na ně nalepila nálepky a napsala do nich věnování. Pak už jsem je předala právě někomu z Knihoběžníku a oni ty knihy schovali sami. Kdybych ale měla přece jen knížky někam schovat, nejspíš bych je schovala v nějaké své oblíbené kavárně, to je, myslím si, pro knížku úplně ideální místo.

Sledujete osudy svých knih? Víte například, že kniha K moři se podle vašeho přání skutečně podívala k moři nebo že kniha Zmizet procestovala celé Německo?
Nesleduju, ale vlastně mě to zaujalo, když jste to zmínila, takže se nejspíš teď podívám. Jsem ráda, že se lidem moje knížky líbí natolik, že jsou ochotni vzít si je s sebou i na cesty.

Jak se vám líbí myšlenka projektu? Myslíte, že je to dobrý způsob, jak lidi motivovat ke čtení knih?
Líbí se mi velmi. Určitě je to dobrý způsob, jak lidi přivést k četbě. Každá možnost, jak motivovat lidi ke čtení, je dobrá.

Co motivovalo ke čtení vás, když jste byla ještě dítě?
Já jsem četla proto, že mě to bavilo. Můj otec hodně četl a nejspíš k tomu vedl i mě, ale to jsem byla malá a nepamatuju si na to. A když už jsem byla větší, motivovat jsem nepotřebovala, čtení bylo moje nejmilejší činnost, moje největší záliba.

Máte dnes čas číst knihy nebo ke knihám přistupujete jen ze strany spisovatele?
Času už je samozřejmě méně, než bývalo v dětství, ale na čtení si vždycky chvilku najdu. Odhaduju to teď tak, že přečtu asi jednu knihu týdně, možná jednu za čtrnáct dní.

Jste sama aktivní knihoběžnicí? Vydala jste se najít nějakou knihu?
Ne, to opravdu nejsem. Na to už jsem příliš líná. Pokud nějakou knihu chci, tak si ji prostě koupím.

Jakou knihu jste si tedy koupila naposledy?
No, tak to si zrovna teď nevybavím. Ale mám ráda současnou angloamerickou prózu, třeba Iana McEwana, Juliana Barnese nebo Michaela Chabona. Taky čtu severské detektivky, některé jsou sice jen módní vlna, ale některé jsou opravdu kvalitní.

Knihoběžník může být i příležitostí pro začínající autory, kteří tak mohou dostat svá díla k širší veřejnosti. Jak vzpomínáte na své začátky vy? Jak jste se k psaní dostala a jak těžké bylo vydat první knihu?
Psala jsem už od základní školy, i když tenkrát jenom pro sebe. Až pak, když jsem začala studovat na FAMU, jsem si pomalu zvykala na to, že ostatní mé texty čtou. V té době už jsem taky dávno věděla, že chci napsat knihu, jen jsem potřebovala sebrat dost vůle na to, abych to opravdu udělala. Když jsem nakonec tu knížku napsala, její vydání bylo v mém případě extrémně lehké. Kniha se rychle dostala do nakladatelství Host, kde ji chtěli. Sice to potom trvalo ještě více než rok, než opravdu vyšla, ale už jsem měla jistotu, že se to opravdu stane.

Takže jste už odmalička chtěla být spisovatelkou? Je to vaše vysněné povolání?
Ano, to je! Být spisovatelkou jsem chtěla od páté třídy základky, řekla bych.

Říkáte, že jste si musela zvyknout na to, že ostatní čtou vaše texty. Setkala jste se někdy s vyloženě negativní kritikou, po které jste si řekla, jestli má vůbec cenu psát? Nebo vás naopak kritika vyburcuje k lepším výkonům?
Naštěstí jsem se nikdy s takovou kritikou nesetkala. Ne, že bych nikdy kritiku ke své tvorbě neslyšela, ale nebylo to v dobách, kdy by mě to mohlo nějak zasáhnout a ovlivnit budoucí kariéru. Ty doby už jsou pryč a lidi, na kterých mi záleží, si myslí, že psát umím, a to je pro mě nejdůležitější. Ovšem kritika by mě k lepším výkonům určitě nikdy nevyburcovala.

Kdyby projekt existoval už v dobách, kdy jste začínala psát, využila byste možnosti vložit sem své prvotiny, abyste dostala od čtenářů zpětnou reakci?
Ne, myslím, že bych té možnosti nevyužila. Asi bych znovu zvolila konzervativní cestu.

Odkud jste tedy dostávala zpětnou reakci vy, když jste začínala?
Byl to jeden kamarád na střední škole, můj první čtenář. Pro mě je to dodnes velmi důležitý člověk. On první mi tehdy řekl, že bych asi psát mohla, že je to dobré. A já mu tenkrát věřila. Později, když už jsem opravdu psala, to byl vždy můj přítel a pár mých kamarádů, a to už se několik let nemění.

O čem byly vaše první práce?
Moje první práce byly povídky o dětech. První, kterou si pamatuju, byla o holčičce, která si za vysvědčení přeje zrzavou kočku. Pak jsem pod vlivem hororů, které jsem četla, začala psát takové temné povídky, kde většinou vrahové byly děti. V současnosti čerpám inspiraci z krásy běžnosti, z pozorování lidí a přírody.

Kdy se mohou knihoběžníci těšit na vaši další knihu?
To bohužel zatím nedokážu říct. Nic napsaného nemám, a jelikož se mi má brzy narodit dítě, nevím, kdy se ke psaní znovu dostanu. Ráda bych napsala knihu pro děti, ale připadá mi to strašně těžké. Takže můžu říct tak kéž by.

Co byste Knihoběžníku popřála do budoucnosti?
Hlavně hodně čtenářů.

Vydat se najít schovanou knihu a po přečtení ji zase schovat na jiné místo, to je podstata projektu Knihoběžník, který se snaží motivovat lidi ke čtení. Nabízí také možnost začínajícím autorům, jak dostat svou tvorbu k širší veřejnosti. Tím, že princip projektu umožňuje zapojení jakékoli knihy, mohou dosud neznámý autoři zapojit i své knihy, které by možná jinak nikdo nekoupil. Jedním z těch, kteří projekt využívají ke zviditelnění svých knih, je i dvacetiletý Antonín Holík ze Slavkova.

Psaní mu učarovala již jako malému klukovi. „Už ve školce jsem si hrál na to, že píšu knížky. Udělal jsem si malou listovací knížku z papíru a nakreslil tam čáry, jakože je tam něco napsané,“ vzpomíná Holík. Psát příběhy začal na základní škole. „Nevzpomenu si na svou úplně první povídku, ale nejspíš to byla nějaká pohádka. Pamatuju si, že jsem sbíral postavičky z čokoládových vajíček a o nich potom psal příběhy,“ říká.

V současné době píše převážně povídky. Od jeho prvních prací jsou však výrazně odlišné. „Tematicky jsou to hlavně sci-fi, fantasy nebo horory a většinou jsou to hodně depresivní příběhy. Veselé povídky mám možná jednu dvě,“ popisuje autor. Inspirací je mu často hudba. Například při poslechu soundtracku k nějakému filmu vytváří na tuto hudbu vlastní příběhy. Ovlivňuje ho také tvorba některých autorů. Ve stylu Howarda Lovecrafta, amerického tvůrce hororů, napsal svou zatím poslední povídku Dům na kopci. „Je to o muži, který se nastěhuje do starého domu na kopci a zjišťuje, že s ním není něco v pořádku. Slyší skřípání dveří a podobně, ale nechci prozrazovat, jak to dopadne,“ láká k přečtení povídky Holík.

Jeho velkým snem je posunout se od psaní povídek k napsání románu.  Podle svých slov se ale nejprve potřebuje „vypsat“ na povídkách. „S každou povídkou jsem lepší a lepší a chci, aby ta kniha byla skutečně dobrá,“ vysvětluje. Představu, o čem by měl román být, už ale má. Děj by se měl nést v duchu dvou na sebe navazujících povídek, které napsal už dříve.

Pro začínající autory je vydat první knihu těžké. „Ono knížku vám jen tak nikdo nevydá. Nejdřív si musíte získat jméno, dostat se do povědomí. Znamená to třeba vyhrávat literární soutěže. Já jsem už jednu literární soutěž vyhrál, ale byla to jen taková školní záležitost, takže žádné kontakty jsem tam ještě nezískal. Takže teď plánuju zúčastnit se nějakých dalších a snad se mi podaří lidem ukázat, že umím psát dobře,“ doufá Holík.

Největším problém začínajících autorů je zviditelnit svou tvorbu a dostat od čtenářů hodnocení. „Já povídky zveřejňuju už od roku 2008 na webu Tonckův svět, píšu taky na různé literární servery, ale komentářů bohužel dostávám málo,“ stěžuje si mladík. „Nedávno se mi ozvala jedna slečna, že by chtěla mou poslední povídku namluvit a dát na internet. Samozřejmě jsem s tím souhlasil, je to další možnost, jak se zviditelnit,“ říká.

Na své vlastní náklady už si nechal dvě knížky obsahující jeho povídky zhotovit. Některé z výtisků prodal známým, jiné dal do tombol a zbývající umístil právě do Knihoběžníku. „O projektu mi řekla kamarádka a navrhla mi, ať tam svoje knížky dám, že nemám co ztratit, jenom získat. Takže jsem je registroval, schoval a teď čekám, až se někdo vydá je najít,“ zakončuje Holík a doufá, že se knížky dostanou do rukou co největšího počtu lidí.

Projekt, který se zábavnou formou snaží motivovat lidi ke čtení, to je Knihoběžník. Jeho princip spočívá v tom, že lidé hledají schované knihy a po jejich přečtení jim zase vybírají novou skrýš.
Když jsem se o Knihoběžníku poprvé dozvěděla, nemyslela jsem na to, že to je způsob, jak motivovat lidi ke čtení. V hlavě se mi držela jen jedna myšlenka. „Musíš vyrazit a nějakou knížku si taky najít!“ bylo to první, co mě napadlo. A když se mi se slzou v oku vybavily vzpomínky na dětská léta a hru na poklad, měla jsem jasno.
Než se vydám knihu najít, musím se do projektu registrovat. Po vyplnění několika nezbytných informací mi systém gratuluje a hlásí, že jsem se stala novou knihoběžnicí. „Pravou knihoběžnicí se stanu, až najdu svou první knihu,“ pomyslím si odhodlaně a jdu se podívat na mapu, jestli jsou knížky schované i někde poblíž. Mám štěstí. Přímo v Olomouci by mělo být třináct knížek. Nejsem skromná a vyberu si hned dvě místa. Pro jednu knihu se vypravím do útrob olomoucké univerzity, pro druhou do nedaleké kavárny.
S úmyslem spojit příjemné s dobrodružstvím se rozhodnu jako první prohledat kavárnu. Už při příchodu se rozhlížím a hledám pódium, za kterým by měla být kniha schovaná. Objednám si kávu a nenápadně zkoumám terén. Po důkladném pozorování vyhodnotím, že jediné, co připomíná pódium je vyvýšené místo, na kterém je jeden ze stolků. Kniha by měla být na židli přímo za pódiem. Nějaká židle tam skutečně je. Moje napětí stoupá. S bušícím srdcem a nadějí, že se stanu plnohodnotnou knihoběžnicí mířím k židli. Ale sedadlo je prázdné. Moje zklamání je srovnatelné se smutkem holčičky, která pod stromeček nedostala poníka. „Nepropadej zoufalství,“ povzbuzuji se v duchu a vydám se na druhé vytipované místo.
„Katedra romanistiky – na chodbě mezi francouzskými knihami,“ hlásal popisek u druhé knihy. Zklamání z prvního neúspěchu mi z hlavy dostane snad stovka schodů, které musím zdolat, abych se na katedru vůbec dostala. S rukou v boku, ve kterém mě píchá, pátrám po francouzských knihách. A po chvíli už mám to, co hledám. Knihovna se čtyřmi policemi plnými knih a mezi nimi by měla být i ta moje, nefrancouzská. V první polici není, ani ve druhé, u třetí už začínám propadat skepsi. Čtvrtá police nabízí skutečné poklady, ne ale ten, po kterém pátrám já. Když odložím poslední učebnici francouzské gramatiky, dolehne na mě tíha pravdy. „Dnes se ze mě knihoběžnice nestane,“ přiznám si a vracím se domů.
Po příchodu si chci prohlédnout, kde jsou schované jiné knihy. A všimnu si něčeho, co mi předtím uniklo. U většiny knížek je napsané, že už nejsou na svém místě. Tedy že už je tam někdo hledal, ale nenašel. Zamrzí mě, že si někteří lidé knížky nechají, a to bez ohledu na to, že jim nepatří. A nezarazí je ani fakt, že je na nich do očí bijící nálepka Knihoběžníku.
Moje oči zabloudí ke knihovničce plné knížek, které už dávno nečtu. V hlavě se mi začíná rodit nápad. Proč bych nemohla do Knihoběžníku sama přispět a podpořit tak projekt v našem městě? Kurzorem najdu požadovanou ikonu. „Ano, opravdu chci přidat své vlastní knihy,“ odpovím na otázku systému a potvrdím, že si přeju zaslat knihoběžnické nálepky. Teď už mě může trápit jen jediná otázka. Schovám knížky v obchodním centru nebo na tramvajové zastávce?

Marie Růžičková, 69 let, pracující seniorka, Lipník nad Bečvou
Ke knížkám se moc často nedostanu, mám pořád hodně práce a přečtu možná tak dvě za rok. Místo knížek čtu raději časopisy o životě ve společnosti nebo zprávy na internetu. Když už sáhnu po knížce, většinou je to nějaká lehčí četba, kterou si můžu číst na dovolené. Nejraději mám romány a detektivky. Raději čtu tenké knížky, protože ty tlusté čtu dlouho a už po třiceti stranách nevím, co bylo na začátku.
Antonín Kvapil, 28 let, odborný prodejce, Daskabát
Průměrně přečtu tak patnáct až dvacet knížek ročně, většinou jednu až dvě měsíčně. Čtu hlavně kvůli vzdělání, rozvoji osobnosti a také pro zábavu, zaleží na typu knížky, kterou čtu. Na to, po jaké knížce sáhnu, má vliv to, jestli chci zrovna odpočívat nebo ne. Z odborných knížek mám rád populárně naučnou ekonomii, třeba Stephena Coveye, Donalda Trumpa nebo Jacka Welsche a z beletrie hlavně Dana Browna. Zanedlouho se nám narodí dítě, takže určitě plánuju číst i jemu.
Lenka Schmidtová, 48 let, učitelka na základní škole, Lipník nad Bečvou
Na knížky vůbec nemám čas. Čtu je možná tak jednou ročně, a to jen když jedeme na dovolenou. Zrovna teď mám ještě od poslední dovolené rozečtenou knížku povídek od Michala Viewegha. Bývaly doby, kdy jsem četla třeba i tři knížky naráz, ale dnes si spíš koupím nějaký časopis a i ten málokdy celý přečtu. Jelikož jsem teď začala nově učit přírodopis, musím načítat odborné texty o rostlinách a o zvířatech, nedá se ale říct, že by mě to bavilo.
Helena Hilscherová, 22 let, studentka, Týn nad Bečvou
V současnosti přečtu maximálně pět knížek do roka, tedy těch, co mě baví, protože mi hodně času zabírá škola a brigáda. Co se týče školy, tam musím číst pořád něco. V poslední době jsem musela číst hodně knížek kvůli diplomové práci. Ale na poslední knížku, kterou jsem si přečetla ze své vlastní vůle, si pamatuju přesně. Bylo to Hořké tajemství od Barbary Woodové, které jsem četla asi před čtrnácti dny. Pravidelně čtu Katolický týdeník, někdy nahlédnu také do Přerovska nebo do deníku Metro.
Radoslav Hanel, 19 let, žák gymnázia, Veselíčko
V poslední době čtu pořád, za necelý měsíc totiž maturuju, tak potřebuju dohnat, co jsem doteď nestihl. Zrovna teď čtu Bylo nás pět. Taky čtu odborné knihy k přijímačkám na vysokou školu, hlavně týkající se psychologie. Ale obecně když nemusím, tak moc nečtu. Přečtu možná jednu nebo dvě knížky měsíčně. Většinou nemám čas, chuť nebo nemám po ruce žádnou knížku. Navíc se v literatuře moc neorientuji a nikdo mi v téhle otázce neradí. Více čtu třeba časopisy zabývající se historií a snažím se udržovat si všeobecný přehled čtením zpráv na internetu.
David Horák, 22 let, student, Brno
Knížky čtu hodně. V posledních čtrnácti dnech i několik hodin denně, kvůli škole. Většinou ale nepřečtu knížku celou, ale vystačím si jen s určitými kapitolami. Nečtu totiž vůbec beletrii, ale jen odborné knížky týkající se mého studijního oboru. To, co studuji, mě baví, takže je to pro mě i odpočinková literatura. Proč číst fikci, když realita je více zajímavá a fascinující? Poslední knížkou, kterou jsem četl, byla nejspíš Leiferova kniha o singapurské zahraniční politice.


Zobrazeno 2340 krát
Naposledy upraveno: út., 2. prosinec 2014 21:44
Pro psaní komentářů se přihlaste