st., 5. květen 2021 10:47

Kolik do toho dáš, tolik se ti vrátí aneb Spravedlivá řehole

Trénink mladých lyžařů Trénink mladých lyžařů Zdroj: Webové stránky Ski Fenix Jeseník
Je asi mínus 10. Mrznu na vrcholcích Jeseníků, kde má právě soustředění klub běžeckého lyžování Fenix Jeseník. Každý z běžců, navlečen do stejné kombinézy, bere lyže ze stojanu a strojově přesným pohybem si běžky připevní k botám. Fouká nepříjemný vítr a dohlednost je v mlhavém počasí sotva na délku paže.

„Jedeme na Švýcárnu, tam si dáme pár kopců a vyjedeme to zpátky,“ zní z úst kondičního trenéra, který plánuje trasu lehčího dopoledního tréninku. Nikdo z běžkařů neodporuje, jen zezadu se ozývá pár nepublikovatelných citoslovcí. Já si také nazouvám běžky, i přesto, že už na prvním pohled ničím do skupiny závodních lyžařů nezapadám. „Snaž se sklouznout a pomáhat si rukama,“ inkasuji první rady hned ze startu. Až neuvěřitelně technicky a fyzicky náročných mi připadalo pár temp na běžkách. V prvním prudším stoupání ztrácím zbytek týmu, snažím se je dojet z kopce, ale udržet stabilitu na tenkých prkýnkách při jízdě ze zledovatělého kopce je pro mě téměř nemožné. Proto raději usedám na pařez a pozoruji pomalu protrhávající se mlhu. V tom mě dojíždí druhá skupina dětí okolo 12 let s trenérem Fellnerem. „Ujeli ti?“ směje se kouč a vybízí mě, ať se přidám k nim. Každým tempem zjišťuji, že běžecké lyžování není sport, kde se zašijete, když v mládí nevíte, co dělat, protože, jak mi bylo vysvětleno, jej prý buď milujete nebo nenávidíte. Já jsem byl rozhodně u té druhé možnosti.

Asi v polovině cesty zastavujeme před prudším kopcem. „Konečně přestávka,“ směřuji s povzdychem poznámku do davu. „Kéž by!“ zazní žalostně od jednoho z malých lyžařů. Následně se bez jakéhokoliv pokynu začne družstvo řadit do dvojic. „A jdeme sprinty! Ode mě k tomu smrčku jako vždycky,“ volá nekompromisně trenér, který stojí asi pod 200 metrů dlouhým kopcem, na jehož konci vlaje ve větru menší smrček. Jedna dvojice po druhé začíná sprintovat do kopce asi v pětivteřinových intervalech. „Dobrý, vydechnout,“ hlásí trenér po čtyřech opakováních.

Zatímco svěřenci odpočívají, dávám se s trenérem do řeči. „Lyžování je strašně spravedlivé,“ zahajuje svoji debatu. „Podívej se na fotbal. Abys něčeho dosáhl potřebuješ talent. Třeba Messi je nejlepší hlavně kvůli talentu. Podívej se na zápasy nebo na tréninky. On se nepředře, odběhají to za něj ostatní a on slízne smetánku, protože dá dva góly. Lyžování je jiný. Můžeš mít talent, ale jedeš sám na sebe. Když se rozhodneš, že nebudeš makat, můžeš být ten největší talent, ale na té trati to za tebe nikdo neodjede. Tady z těch 12 dětí to do profesionálního sportu může dotáhnout tak jedno, a to musí mít ještě štěstí. Většinou se jim nechce makat, v pubertě s tím seknou. Na druhou stranu je lyžování spravedlivé, podobně podnikání, kolik do toho dáš, tolik se ti vrátí, prostě to nevo…,“ přeruším trenéra s tím, že vím přesně, jak to myslí.

Následuje, naštěstí pro mě, sjezd ve stopě. Běžci odevzdávají náčiní do lyžárny a já děkuji trenérovi za příjemně strávená muka na vrcholcích hor. Cestou domů si vzpomenu na slova kouče a začínám o tom přemýšlet. Kde je vlastně ta hranice mezi úspěchem a upadnutím v zapomnění? Mají na to vliv sportovci samotní nebo prostředí, ve kterém žijí a lidé, kteří je ovlivňují? Proč se někomu splní sen, kvůli kterému od dětství dřel a někomu, kdo makal úplně stejně se touha v to stát se profesionálním sportovcem rozplyne? Opravdu se to klíčové odehrává v hlavě? A jak se dá tomu sportovnímu „štěstíčku“ jít naproti?

Tento text uvozuje seriál zajímavých zpovědí sportovců, kteří stojí na opačných stranách barikády úspěchu a o své zajímavé životní cesty se rozhodli se s námi podělit.

Zobrazeno 254 krát
Naposledy upraveno: st., 5. květen 2021 16:13
Pro psaní komentářů se přihlaste