Barbora Szumowski 
Jednoho únorového dne roku 2015 se řidič kamionu s poštovními zásilkami pan Miloš chystal na noční službu jako obvykle. Jezdil hlavně v noci. Před touhle nešťastnou službou se ale nestihl vyspat, přes den řešil s tehdejší přítelkyní vztahové problémy, a tak odcházel z domu značně rozladěný.
„Co bych to byl za chlapa, kdyby se to nestalo kvůli ženský, žejo,“ směje se dnes už s odstupem. „Tenkrát jsem ale z domu odešel dost unavený a v kabině kamionu jsem zapomněl zatáhnout ruční brzdu. Jakmile mi na depu připojili přívěs, kamion se rozjel,“ vypráví Miloš sled událostí onoho dne. „Nenapadlo mě nic lepšího než se rozběhnout s myšlenkou, že skočím do kabiny a brzdu zatáhnu. Dnes už vím, že to byla blbost. Ale po bitvě každý generál…“ dodává a krčí rameny.
Mladíkovi se sice podařilo kabinu dohnat, jenže vběhl před rozjeté vozidlo. Nedaleko stál kamion další, a tak ho dvě masky kamionů doslova slisovaly mezi sebe. Pak už prý byla jen tma. Pamatuje si jen prasknutí, kdy se mu zlomila klíční kost. Na chvíli se probral na sněhu na zemi, vzpomíná si, že s ním kolegové lomcovali a snažili se ho probudit. „Křičeli na mě ‚Miloši, Miloši vstávej, slyšíš?‘ a já je v hlavě slyšel, ale nemohl jsem o sobě dát vědět. Jako bych byl uvězněný ve vlastním těle.“ Pak už následoval letecký transport do Fakultní nemocnice Bohunice v Brně.
Polámaná žebra, poškozené plíce, játra i slezina
S mnohačetnými vnitřními zraněními se mladý řidič dostal do nemocnice naštěstí včas. „Na sále mě na malou chvíli vzbudili. Ptali se, jestli vím, kde jsem a jak se jmenuju,“ popisuje Miloš. „Sestřička mi začala trpělivě vysvětlovat, že jsem v Bohunicích a budou mě operovat. V tu chvíli jsem se vyděsil, co dělám v Bohnicích, že tak špatně na tom snad nejsem,“ vypráví vtipnou příhodu s úsměvem na tváři.
Po pár dnech v umělém spánku přišel tvrdý střet s realitou. Miloš měl poškozené plíce i játra. Polámaná žebra a klíční kost. Navíc mu při operaci museli odebrat slezinu. Dost krve ztratil a dostal tak několik transfuzních přípravků krve i plazmy. S lékaři zpočátku musel komunikovat pomocí destičky s písmenky. „Ukazoval jsem na písmenka a říkal si co potřebuji. Lékaři mi trpělivě vysvětlovali, že musím spolupracovat, hlavně při odsávání sekretu a sraženin z plic, to byla asi nejhorší část,“ vzpomíná na pobyt v nemocnici mladý muž. Nikdy ho ale nenapadlo, že by léčbu vzdal, s čímž mu dle jeho slov hodně pomáhal milý a trpělivý personál.
Zpátky za volant
Po asi měsíčním pobytu v brněnské fakultní nemocnici začal Miloš pomalu rehabilitovat a postupně se také vrátil ke své původní profesi. Musím se ptát, zda takový zážitek není celoživotní trauma, natož pak návrat k profesi, která mu vážný stav způsobila.
Miloš ale moji teorii traumatu na celý život vyvrací: „Zpočátku jsem s tím trochu problém sice měl, když mi někde nečekaně vlítlo auto, projel mi mráz celým tělem. Ale teď už na to nemyslím, překonal jsem to.“
Vzápětí také dodává, jak vděčný je nejen za uzdravenou hlavu, ale hlavně tělo. Kromě odebrané sleziny nemá mladý dárce krve žádné následky. „S darováním jsem ale po nehodě dost dlouho vyčkával – musel jsem se hlavně plně uzdravit a ten impuls, že bych měl svůj dluh splatit, taky přišel až po nějakém čase,“ vysvětluje.
I přes tak rozsáhlá prodělaná zranění je Miloš od letošního roku dárcem krve a doufá, že bude moci darovat co nejdéle. V Brně tehdy při operaci dostal asi litr krve, dnes po třech plných odběrech už má tedy „splaceno“. Doufá, že jeho krev pomůže, kde bude potřeba.
