Dominika Kubištová Příkladem může být pohádka o taxíku. Bylo, nebylo, českotřebovští Romové dostali sociální dávky. Nelenili a okamžitě je jeli utratit za jídlo. Jako správná hrabata si kvůli tomu osedlali žlutého oře jménem Taxík. Tahle bajka, která má zlobivým dětem ukázat, že ačkoli my se Romům snažíme pomoct, oni peníze z našich daní utrácejí za taxi, má ale i druhou stranu. Pěšky se k českotřebovské nákupní zóně dostanete asi za hodinu, autobusem za čtyřicet minut a není pravda, že by všichni obyvatelé Borku měli auto. Člověk se nemůže divit, že párkrát za měsíc zaplatí za taxi, aby si ulehčili život.
Borku se ale rozhodně podařilo zbořit několik velkých mýtů, které zejména o Romech kolují po celé naší republice. Pracovníci Naděje i místostarostka města potvrdili, že lidé v této části města z valné většiny pracují a chtějí pracovat. Okolní firmy jsou pro ně v tomto ohledu dokonalým partnerem, ať už jsou to technické služby města Eko Bi nebo třeba firma Solida. A právě příklad sedmnáctileté Barbory, jedné z nájemnic sociálních bytů, která musí vstávat v pět ráno do školy a přijíždí domů v sedm večer, ukazuje, že i člověk ze sociálně vyloučené lokality může mít ambice vystudovat víc než základní školu. Nemohu ale nepřipomenout, že zásluhy v tomhle ohledu patří zejména místní pobočce Naděje, která v Borku vychovává jak děti tak dospělé.
Na sídlišti se samozřejmě objevují krádeže. Zároveň byste tady našli i kluky, kteří kouří marihuanu nebo dívky, které mají děti ve věku, kdy jsou samy ještě dětmi, ale v každé pohádce musí být nějaká záporná postava. Jen bych ráda poukázala na to, že ne každá zkazka je pravdivá, že ne každá skutečnost musí být tak jasná, jak se na první pohled zdá, a hlavně na to, že i v ghettu můžete najít kouzelné příběhy jako z dětských knížek, třeba o tom jak děti vyrazily do boje proti odpadkům.
Bohužel sídlišti, kde bydlí nejméně tisíc obyvatel, k napsání dalších kapitol téhle netradiční pohádky ale stále ještě chybí dětské hřiště, malá samoobsluha a veřejná doprava zejména o víkendech a svátcích. Spravovat sociálně vyloučenou lokalitu ale nepatří mezi příliš populární kroky zvláště v období před komunálními volbami a podle vyjádření místostarostky města soudím, že s těmito problémy buď město nemůže, nebo nechce nic dělat. Koneckonců je jednodušší skrýt svou nejhorší část a jen občas se jít podívat, jak vlastně vypadá, stejně jako Dorian Gray Oscara Wildea. Stejně jako on i hodnostáři z města si jen jednou za čas přijdou prohlédnout nejhorší část svého města a jinak se ji snaží držet v ústraní. V dalších měsících ale k těmto problémům může přibýt ještě omezení dvaceti čtyř hodinové směny terénních pracovníků, jelikož Naděje nemůže pro tuto práci sehnat lidi. V tuhle chvíli by se z ghetta, které boří mýty, možná zase stalo jenom ghetto. Snad ted pohádky nebude konec.
