Bára Vránová 
Už tři dny po událostech na Národní třídě v listopadu 1989 nechal tehdejší ministr vnitra Milan Václavík vyhlásit Mimořádná bezpečnostní opatření 3. stupně, která znamenala pro posádky v Praze a okolí zahájit přípravné kroky pro akci „Zásah“. Ta pro nasazení v Praze počítala s několika bojovými vozidly 2. tankového pluku 1. tankové divize v Rakovníku a téměř stovkou tanků.
Oficiální postoj Československé lidové armády (ČSLA) byl ze začátku revoluce krajně konzervativní a žádné náznaky podpory protestního hnutí se až do posledního listopadového týdne neobjevovaly. Přesto panovaly obavy, že by se někteří z příslušníků základní vojenské služby mohli zúčastnit plánované generální stávky, a proto jim na rozkaz hlavního velení nalezly místní generální štáby jiné zaměstnání. Velení zároveň zahájilo určitou informační izolaci, aby se k vojákům dislokovaným mimo Prahu a okolí dostávalo minimum informací souvisejících s revolučním děním. I přes tato opatření se začaly objevovat určité projevy podpory společenské změny jak jednotlivců, tak i celých skupin, a to i v mimopražských kasárnách včetně Valašského Meziříčí.
Besedy o socialismu na upadající morálku nestačily
Aby velení ČSLA zabránilo vojákům v připojení k protestům nebo některého z formujících se hnutí, začalo vyžadovat přítomnost na narychlo svolaných informačních besedách a schůzích. Tam se podle historika Prokopa Tomka probíraly především výstupy čelních představitelů režimu i armády odsuzující narušování veřejného pořádku, demonstrace, chaosu i požadavků studentů.
Stejně na průběh vzpomíná i jeden z důstojníků 11. železniční brigády, který během Sametové revoluce působil na Vojenském učilišti ve Valašském Meziříčí. Vzhledem ke svým stálým vazbám na armádu si přál zůstat v anonymitě.
„Z Prahy žádné rozkazy k pohotovosti nechodily, měli tam dost práce sami se sebou, natož řešit nás. Přišly ale nějaké instrukce, jak a proč zamezit účasti příslušníkům armády na probíhajících shromážděních, tak jsme je třeba začali školit v důležitosti socialismu pro společnost, nebo jim zadávali práce jako převoz techniky, inventury skladů a tak,“ popisuje. Jak ale dodává, hlasy volající po sociálních změnách se ozývaly čím dál častěji a pomalu docházelo k podkopávání morálky. A to i přesto, že sametová revoluce měla kvůli informační izolaci v rámci armády zpoždění.
„Studenti, co u nás byli na vojně, chtěli, abychom je pouštěli na náměstí, že režim stejně padá. Začali jsme je přesvědčovat, že to není nejlepší nápad, všichni důstojníci jsme si pamatovali, co bylo po šedesátém osmém, kdy to vypadalo podobně. Moc jsme tomu nevěřili. Navíc, hrozily útoky demonstrantů na vojáky, o těch jsme slýchali od jiných útvarů a nechtěli jsme to mít i tady,“ vysvětluje důstojník.
Nenávist za Národní třídu i radikální změny
Výpady veřejnosti proti příslušníkům ČSLA nebyly během prvních týdnů sametové revoluce ničím neobvyklým. Přestože armáda kromě příprav k akci „Zásah“ oficiálně žádné další kroky vůči protestujícím nepodnikla, nejednoznačné postoje velení i nasazení tzv. červených baretů proti studentům na Národní třídě 17. listopadu vyvolávalo mezi lidmi nedůvěru. Nedá se jednoznačně určit, kolik vojáků z valašskomeziříčského učiliště a brigády se shromáždění na náměstí nakonec účastnilo, záznamy o útocích ale neexistují žádné. Ty skončily současně ujištěním, že se ČSLA odmítá zúčastnit jakýchkoliv zásahů vůči občanům republiky.
Stále sílící vliv Občanského fóra a jeho požadavky znamenaly pro armádu čím dál zásadnější změny, které se promítaly například v otázkách jejího využití, délky vojenské služby nebo podobě v následujících letech. Právě zkrácení služby nově příchozím i stávajícím vojákům, legislativní změny a výrazná depolitizace vedly k tomu, že se situace v armádě velice rychle zklidnila a velká část jejích příslušníků ztratila o další vývoj Sametové revoluce zájem.
