Markéta Jasanská 
Máš svoje první básně schované?
Mám je schované, dokonce i vydané. Mělo to nějakých sto stránek. Okolo 60 básniček rozdělených do tří formálních celků a vydaných vlastním nákladem. Ta knížečka je dohledatelná. Existuje. Já se za to teď dost stydím, protože je opravdu hrozná. Na druhou stranu v tom vidím svoje začátky, takže je to vlastně fajn.
Už jsi měl i autorská čtení. Jaká je tvoje fanouškovská základna?
V úplných začátcích mě fascinovalo, že moji čtenářskou základnu tvořili především starší lidé okolo čtyřiceti, padesáti let. Mně v té době bylo patnáct. Jim se moje poezie líbila a nacházeli v ní nějaké své důležitosti a pravdy. Vlastně mě to fascinuje doteď, protože já je tam teď už nevidím. Od doby, co jsem nastoupil na gympl a vysokou, jsou mými čtenáři převážně mladí lidé. Zabývám se především problematikou mladého člověka v současném světě, existenciální rovinou. Zároveň se snažím, aby se tam dala najít hloubka, která je pro mě na poezii nejdůležitější. Bohužel ji však spousta lidí nedokáže docenit.
Kdo je tvůj největší vzor?
Vzory se mění, ale třeba teď, protože už dlouho dělám na bakalářce, se mi stal velkým vzorem Josef Svatopluk Machar. Když jsem si tohle téma vybíral, měl jsem s ním hodně malou zkušenost. Četl jsem od něj dvě knížky, které se mi líbily, tak jsem si řekl, proč ne. Nevěděl jsem ale, s kým mám tu čest. Postupem času, když už jsem od něj načetl opravdu hodně, jsem zjistil, že máme hodně společného. A to i v rovině názorové. Lépe se mi tedy i interpretuje, protože to vidím trochu jako on.
Jinak jsou to od začátku prokletí básníci. Ještě jsem pak vlastně nedávno měl i období Bondyho.
Můžeš se k někomu v dnešní době v rámci tvorby přirovnat?
Dnešní doba je velmi variabilní. Já jsem se nikdy nesetkal s člověkem, se kterým bych se v rámci tvorby, ale například i v rámci politických názorů, shodnul. Pokaždé když jsem se s někým v literárním světě potkal, pohádal jsem se s ním, protože se mi nelíbilo, jaký má pohled na věc.
Jak se teď orientuješ v poezii? Jak ses vyvinul?
V době, kdy jsem vydával Nádech pod roušku života, jsem měl takovou vizi, že se budu živit psaním a vydávat to už přes nakladatelství. Budu mít kolem sebe nějakou literární skupinu, ve které se dá nějak koexistovat a tvořit. Byla to krásná vize, ale upustil jsem od ní. A to proto, že pro mě bylo a je nejdůležitější, abych mohl dělat věci po svém. Postupem času mě nakladatelství přestala zajímat. Přestalo mě zajímat, jak píšou ostatní, a soustředil jsem se jen na sebe. Když se nad tím zamyslím, tak stále píšu o tom samém s malou obměnou. Nyní se snažím najít pravdu, metafyzično. A mám pocit, že jsem to po těch osmi letech našel a teď už nemám důvod psát. Může se stát, že už nikdy nic nenapíšu.
Našel si pravdu? Co ta pravda je?
Ta pravda je ztělesněná v mé poslední knížce. Já si myslím, že pro mě ta pravda, kterou jsem hledal v poezii, je štěstí. Teď jsem ho našel a je to úplně krásné. Ale nebyla to lehká cesta.
Nemáš pocit, že máš jen určitou krizi a že se k tomu časem vrátíš?
Těch sedm let je celkem dlouhá doba. A poezie, alespoň ta moje, je sinusoida poezie pozitivní i negativní. Střídá se to. Teď jsem ve fázi, kdy mám za sebou náročnou práci na sbírce V. A., kterou jsem psal rok a půl. Řekl jsem tam hodně věcí, které pro mě byly velmi niterné, a díky tomu jsem se dostal do pozitivní fáze, kdy nevidím důvod psát. Myslím si, že tohle dílo je pro mě hodně zlomové.
