st., 5. květen 2021 11:31

„Na horách trávím sedm měsíců v roce. Když přijedu domů častokrát se nemůžu vidět ani s rodinou,“ konstatuje smířlivě čerstvý trojnásobný mistr republiky v běhu na lyžích

Čerstvý trojnásobný mistr ČR Jan Pechoušek Čerstvý trojnásobný mistr ČR Jan Pechoušek Zdroj: Svaz lyžařů ČR
Snil o tom, že se bude prohánět za míčem na fotbalovém trávníku, ale osud tomu chtěl jinak. Po sérii vážných zranění vyměnil kopačky za lyže a hůlky. Nyní se českému reprezentantovi v běhu na lyžích houpou na krku 3 zlaté medaile z Mistrovství republiky. Zažil atmosféru juniorské Olympiády, nyní se připravuje na další zkušenost pod pěti kruhy, tentokrát má namířeno do Pekingu. Jan Pechoušek poodkryl oponu jednoho z nejnáročnějších sportů.

Honzo, vy jste hrál od mala fotbal a měl jste v něm našlápnuto velmi dobře, snil jste o tom, že se tím budete jednou živit?

Rozhodně to bylo mým cílem. S fotbalem jsem začal ve 4 letech a dojížděl jsem do Sigmy Olomouc, ale pak přišla řada zranění. Nejprve jsem měl špatná obě kolena a byl jsem rok úplně bez sportu, pak když jsem se z toho konečně dostal, šel jsem na zápas a po půl roce hraní mě v utkání protihráč trefil do kotníku a roztříštil mi jej na 4 kusy, a tak jsem musel balón vyměnit za běžky. Tady je největším rizikem letní příprava, když jezdíme na kole nebo na kolečkových lyžích, ale to jsou úrazy, které si většinou přivodíme sami.
Když jste přešel pouze na běžecké lyžování, vnímal jste to od začátku tak, že to může být ten sport, ve kterém budete úspěšný?
Já jsem začal chodit na běžky asi až ve čtvrté třídě, a to paradoxně jen kvůli fotbalu. Hrával jsem středního záložníka a potřeboval jsem mít dobrou fyzičku, na což jsou běžky ideální. Bavilo mě to, protože ze začátku začínáte pohybovou všestranností, hrávali jsme házenou, basketbal, fotbal. Pak ale došlo na první závody…

Jaké byly?

No, skončil jsem předposlední a říkal jsem si, jestli má cenu to vůbec dál dělat. Každopádně mě to nezlomilo a u lyžování jsem zůstal.
Kdy přišel ten moment, kdy jste poznal, že se běžeckým lyžováním můžete živit?
V dorostu jsem se dostal do dětského olympijského týmu, kde jsem byl už mezi 6 nejlepšími kluky v republice, pak jsem pokračoval do juniorské reprezentace, teď jsem i v té seniorské, takže to byl spíš nějaký přirozený vývoj. Když už jsem byl na Olympiádě dětí a mládeže v Lichtenštejnsku, tak už tam jsem si říkal, že by to bylo možné. Od mala jsem věděl, že chci svůj život spojit se sportem, protože mě to naplňuje a když mi to nevyšlo v tom fotbale, tak jsem to chtěl dokázat na běžkách a šel jsem si pro to.

Souhlasíte s tvrzením, že běžecké lyžování je spíše o dřině a drilu, než o talentu?

Ten talent tady nehraje takovou roli, protože v běžeckém lyžování je to o vytrvalosti. Kdo natrénuje 1000 hodin ročně a má v sobě částečně i ten motor, tak dosáhne úspěchu. Je to jiné než u ostatních sportů. Tady se ty naježděné kilometry sčítají s věkem, takže nejlepší formu máte až ve 30 letech, kdy najezdíte ty potřebné hodiny. U sprintů je to zas trošku něco jiného.
Mnozí kluci z vašeho okolí také snili o tom, že by se mohli živit lyžováním, proč si myslíte, že jim to nevyšlo?
Myslím si, že je to i tím, že hodně rodičů potřebuje a chce, aby to jejich dítě vyhrávalo už od žáků, ale o tom to přece vůbec není. V jejich letech by to měla být především zábava. Bohužel rodiče i trenéři vyvíjí tlak na výsledky, a to si myslím, že je velká chyba, protože, vím ze zkušeností, že když je někdo upnutý na výsledky v tak nízkém věku, tak bývá přetrénovaný a znechucený už v těch 15 letech. Přijde ztráta motivace a následně konec kariéry. Další faktem je, že běžecké lyžování není tak dobře platově ohodnocené ve srovnání s fotbalem nebo hokejem a spousta lidí má pocit, že se tím nedá uživit, takže jdou radši studovat nebo pracovat. A třetí možnou příčinou je to jednoduše to, že trénujeme dvakrát denně a neexistuje říct, že dnes prší, tak nejdu a půjdu zítra. Někdo na tohle nemá hlavu a nedokáže se kousnout a jít i když se mu zrovna nechce. Radši zůstane doma, podívá se na film, a pak nemůže počítat s nějakými výsledky.

Vzpomínáte si na chvíli ve svojí kariéře, kdy jste si řekl „tak a končím.“ Bylo něco takového?

Takové období jsem měl před 4 lety, kdy jsem kariéru ukončil, 2 měsíce jsem vůbec netrénoval a chtěl jsem s tím seknout. Neměl jsem motivaci a lyžování mě přestalo bavit. Možná to bylo i tím, že mě to celý život táhne k fotbalu a chtěl jsem se vrátit zpátky na hřiště.

Co je vůbec nejtěžší věc, se kterou se musíte potýkat?

Nejtěžší je letní příprava, kde člověk dře, maká a v zimě přijde rýma. Byť je to jen banální nachlazení, které trvá týden, tak tělo se z toho dostává dva měsíce. Mě to chytlo většinou v lednu, a právě leden, únor jsou měsíce, kdy se jezdí ty nejdůležitější závody jako Mistrovství světa a člověk z toho kvůli „rýmečce“ vypadne a už se do toho nedostane. Pak to najezdíte zpátky, ale to je už po sezoně. S tím je spojená asi vůbec ta nejtěžší věc, kterou je to, že kvůli prevenci před onemocněními se v těch rizikových měsících nemůžu vídat s rodiči, kamarády a příbuznými. Bývám 14 dní z měsíce pryč a když přijedu domů, tak v zimě nevídám ani svoje rodiče nebo sestřiny malé děti, které ze školky chodí často nachlazené a nemůžu riskovat to, že to chytnu taky.

Kolik času v roce trávíte na horách?

Mimo sezonu to bývá tak, že trénujeme 14 dní někde na horách a 14 dní doma, přičemž v zimních měsících od listopadu do března tam jsme skoro pořád, takže to ve finále vychází na nějakých 6 nebo 7 měsíců strávených na horách. Tréninkové destinace se odvíjí od toho, v jaké nadmořské výšce jsou závody. Teď bude Olympiáda v 1800 m. n. m., máme naplánované soustředění tak, abychom se aklimatizovali, protože když jezdíme závody ve vyšších nadmořských výškách, tak Italové nebo Švýcaři trénující pravidelně v nadmořských výškách přesahujících 1600 m. n. m., mají znatelnou výhodu.

Jak probíhá příprava na sezonu?

Momentálně máme po sezoně. Duben bereme jako odpočinkový měsíc, kdy trénujeme jen jednou denně a odpočíváme, abychom mohli v květnu začít přípravu na novou sezonu, jejíž vrchol je vždycky v lednu a v únoru toho následujícího roku. Od toho května míváme každý měsíc na 14 dní soustředění, kde jezdíme na kolečkových lyžích nebo na kole a v listopadu jedeme na sníh a navazují nám závody Světového poháru, které jsou každý víkend, potom Tour de Ski a Mistrovství světa nebo Olympiáda. Když jezdíme na Mistrovství světa nebo Olympiádu, tak máme kempy, které jsou přímo zaměřené na tyto akce a jezdíme jinam než do místa konání, protože trenéři nechtějí, aby na nás atmosféra takto velkého závodu dolehla.

V jednom rozhovoru jste řekl, že máte 10 až 12 tréninků týdně. Jak vypadá takový den profesionálního lyžaře? Jaké jsou ty denní tréninkové jednotky?

V rámci toho jednoho týdne máme dva až tři rychlostní tréninky, dva tréninky v posilovně, potom už je to o tom najezdit hodiny v nízké intenzitě. Většinou dvě a půl hodiny dopoledne a odpoledne o hodinu méně, takže v průměru uděláme na lyžích 4 hodiny denně. Záleží to na sněhových podmínkách, ale za ten dopolední trénink najedeme asi 25 km.

S Adamem Fellnerem trénujete společně, takže dost podobně, přesto jste ho na Mistrovství republiky třikrát porazil, a zároveň třikrát zvítězil. V čem si myslíte, že je ten hlavní rozdíl?

S Adamem trénujeme spolu celý rok naprostou většinu času, protože žijeme oba ve stejném městě a oba jsme v reprezentaci. V tomto případě hraje velkou roli hlava. Já jsem se připravoval obzvláště na první závod, kterým byl sprint, ten jsem chtěl vyhrát, protože jsem na něj speciálně trénoval. Takový byl i plán - vyhrát sprint a ty další dny se uvidí. To se mi povedlo, cítil jsem se dobře, měl jsem formu a druhý den v závodě na 10 km jsem zariskoval a jel jsem tak, že jsem se nešetřil a čekal jsem, co vydržím a v průběhu závodu mi trenéři řekli, že jedu o první místo právě s Adamem Fellnerem, takže jsem zabral do posledních stoupání a vyšlo to. Tam mi pomohlo i to, že jsem sprinter, a ten finiš mám lepší než Adam, takže jsem vyhrál i ten druhý závod. Do nedělního masového závodu jsem si po dvou vítězstvích hodně věřil a jelo se úplně jinak, věřil jsem, že můžu vyhrát i tento závod s hromadným startem, a tak se taky stalo. Ten závod jsem ale vyhrál především v hlavě, protože už jsem toho měl plné zuby, ale věděl jsem, že když ten poslední kopec vydržím, tak oni už na mě nebudou mít. Den před závodem jsem si v hlavě vizualizoval, jak by mohl závod probíhat a nastavil jsem si to tak, že buď vyhraji, anebo dojedu třeba patnáctý, prostě to byla buď výhra nebo nic.

Běžecké lyžování je řehole, co vás hnalo vždycky dopředu?

Rozhodně je to vůle ukázat všem, že na to mám. I když někteří pochybují, ať jsou kamarádi, rodiče, kdokoliv, tak chci dokázat, že na to mám a ukázat to, že ten sport je to, co mě naplňuje. Do každého závodu jdu s tím, že jsem nejlepší, i přesto, že vedle mě na startu stojí Bolšunov (Alexander Bolšunov, čtyřnásobný olympijský medailista, pozn. autora), tak se jdu o to vítězství porvat, prostě to mám takhle v hlavě nastavené. Na klucích z reprezentace vidím, že jdou do závodu s tím, že na ten svět nemají, a to si myslím, že je chyba, jít na start s vědomím toho, že ten kluk vedle je prostě lepší.
Je lékaři prokázáno, že i přes dopingové kontroly je možné dopovat a nikdo na to nepřijde. Není to pro vás demotivující?
Občas ano, přeci jen víte, že trénujete stejně, víte, že děláte všechno to, co oni a nestačí to na ně, tak si kolikrát říkáte, jestli má cenu se plahočit na 15. nebo 20. místě, když víte, že ti první užívají tyto zakázané formy dopingu a vy na ně nemůžete nijak dosáhnout.

Litujete něčeho ve své dosavadní kariéře? Kdybyste se mohl vrátit v čase, udělal byste něco jinak?

Mrzí mě to, že jsem měl tu dvouměsíční pauzu. Dva měsíce je poměrně dlouhá doba, je to nějakých 200 hodin tréninku, a hlavně pak chvíli trvá, než se do toho zase dostanete. Dál je to to, že jsem nebyl pečlivější. Dost jsem to flákal, ale teď to vidím spíš jako benefit v tom, že nejsem přetrénovaný a tím, jak jsem se snažil všechno obejít, zkrátit a zjednodušit, tak se mi to neznechutilo. Těžím z toho i v závodech, že jsem takový vyčůraný a takticky se vyvážím za soupeři, tak myslím, že to je i moje výhoda.

Není pro vás lepší ve finále ten individuální sport než kolektivní, přemýšlel jste nad tím někdy?

Přemýšlím nad tím doteď. Fotbal je důvod, proč jsem s lyžemi v minulosti na chvíli přestal, protože jsem se chtěl vrátit zpátky na hřiště. Samozřejmě v individuálním sportu platí, že jaké si to uděláš, takové to budeš mít a jak budeš trénovat, tak budeš dobrý, ale v tom kolektivním sportu se umocňují emoce. Když se vyhraje, tak slavíte s týmem. I na lyžích miluji štafety nebo týmové sprinty, je to daleko větší radost, než když vyhraji jen sám. Teď hraji fotbal v nižší soutěži jen tak pro radost a když se vyhraje jsem strašně šťastný. Mám prostě rád oslavy v kolektivu.

Berete to stále jako zábavu nebo je to spíše už práce?

Popravdě se to ve mně poslední půlrok zlomilo a začal jsem to brát zase jako koníček, jako věc, která mě naplňuje, jako něco, co bych klidně dělal i zadarmo a momentálně jsem lyžování podřídil úplně všechno.
Jaké vlastnosti by měl mít úspěšný sportovec?
Rozhodně by měl být cílevědomý, sebejistý, měl by věřit sám sobě a na nebrat ohledy na ostatní. Když mu někdo řekne, že na to nemá, nesmí ho to zlomit a ukázat všem pochybovačům, že na to má. Určitě by to měla být v neposlední řadě také poctivost a disciplína, což často těm, co zůstali pod vrcholem chybí.

Zobrazeno 130 krát
Naposledy upraveno: st., 5. květen 2021 16:17
Pro psaní komentářů se přihlaste