Aneta Daněčková Je jeden z těch povedených aprílových dní a já procházím městem směrem k secesní budově Národního domu. Právě tady se má konat středeční zkouška Divadla Hanácké obce. První, co mě na známé budově překvapí, je všudypřítomné lešení. Perla prostějovské architektury totiž právě prochází rekonstrukcí.
Sklep jako místo pro zkoušky…
Když procházím kolem lešení, na zem se s velkým rámusem zřítí střešní taška nebo možná nějaké nářadí. Už se nedozvím, co to bylo, za to se mi však dostává bohaté ukázky dělnického slovníku. Přibíhám k divadlu na poslední chvíli, spletu si zadní vchody a ocitám se před tím správným až ve chvíli, kdy už tam na mě čeká herec Lukáš Kameníček, se kterým se známe z Divadla Point.
„Kam jdeš? My zkoušíme tady“ dívá se na mě Lukáš nechápavě, když automaticky mířím zákulisím k hlavnímu jevišti. Místo toho procházíme potemnělou chodbou. Ze všech stran se ozývá smích a hlasitá mluva, zřejmě už probíhající zkouška. Po chvíli se ocitáme v boční šatně, která je vlastně sklep. „Ahoj Anet,“ vítá mě familiárně asi šedesátiletá režisérka souboru, Hana Lužná, i přesto, že mě nikdy neviděla. Věnuje mi úsměv, podává mi ruku a pokyne mi, abych se posadila. Kráčím tedy doprostřed malé místnosti, kde si vybírám jednu z nejvrzavějších židliček.
Jelikož jsme ve sklepě, okna sahají sotva kousek nad zem a do místnosti proudí tak akorát světla, aby se dalo zkoušet. Vedle mě sedí režisérka, jedna herečka a na provizorním jevišti před námi zkouší zrovna scénu dvě ženy a Lukáš. Ženám je asi tak třicet, v rukou drží scénáře a jejich tělo je obmotáno šátkem, ve kterém mají miminko. Ještě jsem nikdy neviděla, že by někdo v divadle zkoušel scénu s miminkem na těle, takže nevycházím z údivu a sleduji, jak ty mrňata ani nehnou brvou, když maminky křičí na Lukáše alias Čuperu kvůli tomu, že je to opilec a prohrál peníze v kartách. Brzy se dozvídám, že soubor vychází maminkám vstříc, aby mohly zkoušet i s dětmi. Dle jejich možností se také vybírají hry, které spolek nazkouší.
Ochotníci jsou jedna velká rodina
Postupně do místnosti přichází i další členové souboru. Jsou zvědaví, kdo se to přišel na jejich všední zkoušku podívat. Nakonec je tu asi dvanáct dalších ochotníků. Polovina z nich jsou ženy, polovina muži. Všichni se posadí kolem mě s texty v rukou. Pozorně poslouchají, co se říká a házejí do placu poznámky ke scénáři a zrovna hrané scéně. Některé si režisérka vyslechne, jiné vtipně odbývá. Na zkoušce panuje taková zvláštní rodinná atmosféra podpořená tím, že jsou tu přítomné děti a dospělí různého věku, kteří se hašteří jako by byli opravdu příbuzní.
Po chvíli se od zkoušení upouští a herci řeší, jak se seženou kulisy pro pohádku Až opadne listí od Jana Wericha. Každý k tomu má co říci. „Já si myslím, že bychom tu lišku měli vyrobit jako dřevěného koníka s dřevěnou tyčí na konci“ „No ale to nebude 3D, co kdyby prostě Luke měl ocas na zadku a zahrál tu lišku on?“ „3D, to jako aby divák nepoznal, že to není živá liška?“ To už se celá místnost směje. Nakonec Hana Lužná zasáhne. „Dobře, dobře, tak se vrátíme ke zkoušení a ty kulisy vyřešíme ještě později“. Je totiž potřeba využít času, kdy se soubor sejde, co nejlépe. Schází se jen jednou za týden, a to pouze na dvě hodiny každou středu. Navíc za pronájem sklepa platí městu peníze. Pokud by chtěli zkoušet na velkém jevišti, tak by zaplatili ještě větší částku.
Dnes je potřeba ještě nazkoušet scénu na plese a scénu s Lukášem a herečkou, která bohužel na zkoušku přijít nemohla. „No tak, co kdyby si Vaša zahrál ženskou? Vždyť mu by to šlo,“ směje se jeden z herců. Vašek souhlasí a běží si stoupnout na scénu vedle Lukáše. Přechází okamžitě z hlubokého hlasu na rádoby ženský pištivý a vysvětluje Čuperovi, proč by už s tím alkoholem měl přestat. „Pamatuješ si, jaká já jsem bývala krásná ženská?“ nakrucuje se Vašek v černé košili a kalhotách, špulí pusu a předstírá, že točí kabelkou. Čupera ho přes svou opilost ani nevnímá. „No tak teď už nejsem a víš proč? Rum, kamaráde. Rum. Taky bys toho měl nechat,“ povídá Vašek a odchází houpavým krokem ze scény. Herci se pochichtávají, protože energie těch dvou na jevišti je skvělá a Vaškovo hraní všechny rozesmívá.
Všichni na parket!
Poslední věc, co se na dnešní zkoušce ještě stihne, je plesová scéna. Během ní jsou na jevišti úplně všichni přítomní členové. Půlka z nich sedí u stolu a předstírá, že jsou v hospodě. Druhá půlka je také v hospodě, akorát, že tancuje polku na tanečním parketě. „Anet, běž tancovat s Lukášem, “ vybízí mě Hana Lužná, abych nahradila chybějící herečku, a tak se rázem ocitám na „jevišti“ také. Musím se smát, protože jsem se přišla jen dívat a najednou jsem s nimi všemi na scéně. Tancujeme polku asi tak pět minut, dokud se všem nepodaří říct všechny repliky správně.
Potom už hodiny odbíjí sedmou večerní a je načase pronajímané prostory opustit. Všichni se spolu loučí, jako by se neměli vidět minimálně měsíc. Se mnou se také mile rozloučí, a já odcházím z divadla se dvěma pocity. Prvním z nich je nadšení, že jsem měla možnost sdílet s touto velkou rodinou skvělou zkoušku. Druhým je rozhořčení nad tím, v jakých podmínkách musí Divadlo Hanácké obce, nejstarší ochotnický spolek v Prostějově, zkoušet.
