čt., 6. květen 2021 00:07

Po biolgické léčbě přibrala 20 kilo, ale je šťastná

Monika je i při lupénce šťastná. Monika je i při lupénce šťastná. Zdroj: Facebook Moniky
Paní Monika (49) se poprvé setkala s lupénkou ve svých šestnácti letech, poté co se jí na nohou objevily velké červené fleky. Tehdy nikoho nenapadlo, že by se mohlo jednat právě o lupénku. Diagnóza byla stanovena až po několika letech neúprosných bolestí kloubů.

Příběh paní Moniky začíná v období šestnáctých narozenin. Věk prvních lásek, zamilovaností, vztahů a také prvních sexuálních zkušeností. Právě po prvním styku se svým partnerem se Monika zděsila, když na svých stehnech uviděla zarudlé fleky. Ihned šla ona i její partner k lékaři, aby vyloučili případné pohlavní nemoci, vše se zdálo být v pořádku a nikdo netušil o co by mohlo jít. „Léčila jsem se asi dva roky, lékaři mi dávali nejrůznější masti s kortikoidy. Jsem si stoprocentně jistá, že onen samotný styk byl pro tělo stresový, a proto se to tehdy objevilo,“ vzpomíná Monika.

Poté měla na sedm let klid a byla takzvaně „čistá“, až do doby jejího prvního a také druhého porodu. Přestože obě děti se narodily císařským řezem, Monika měla po každém z porodu neuvěřitelné bolesti kloubů, především v oblasti kyčlí. Opět tomu nepřikládala žádný větší význam až do doby, kdy si na loktech a v obličeji všimla červených ložisek s šupinkami. Na diagnózu však čekala do svých třiceti let, tehdy jí její nová kožní lékařka sdělila, že se jedná právě o lupénku.
„Postupně se mi ložiska po celém těle. Na loktech, nehtech, kolenou i v obličeji. Musela jsem odejit z práce sociální pracovnice, kvůli bolestem kloubů, které trvaly asi deset let,“ popisuje a pokračuje: „Chodila jsem ke kožní a dostávala hromadu mastiček a léků, nic nepomáhalo, potom jsem se dozvěděla, že mám lupénku v kostech a kloubech, další diagnózou byla psoriatická artritida.“
Monice začala čím dál tím větší problémy způsobovat jak obyčejná chůze, tak i chůze do schodů. Bolesti mírně ustoupily poté, co změnila namáhavou práci a přemísťování nemocných za klidnější poradenskou. I přes to byla nucena navštívit revmatologa. Navíc se dozvěděla, že její tatínek má taktéž psoriatickou artritidu, a tak byl dědičný faktor více než jasný.

Nyní je to pět let, co je Monika na biologické léčbě. Každý týden si sama doma injekčně aplikuje léky, které jí alespoň trochu pomáhají od bolestí. „Bez biologické léčby, bych se dnes asi ani nepostavila,“ dodává. K tomu pravidelně užívá chemoterapeutika zvyšující účinek léčby. „Bohužel mi z nich padají vlasy a přibrala jsem asi dvacet kilogramů,“ konstatuje smutně. Ve volném čase jí nejvíce pomáhá jóga, dlouhé procházky a navštívila také lázně, které měly pozitivní efekt. Vyhráno, ale nemá. Vzhledem k tomu, že je lupénka autoimunitní (tělo bojuje samo proti sobě), vyvinuly se u ní postupně i další nemoci jako je celiakie (intolerance na lepek), intolerance laktózy, syndrom suchého oka, vysoký tlak a reflux jícnu (obsah žaludku se přes oslabený jícnový svěrač dostává zpět do jícnu a dále zpět do trávicího traktu. Kyselina chlorovodíková společně s kyselými částmi jídel poškozují sliznici jícnu, hltanu a úst).
Monika svou nemoc přijala a rozhodla se s ní bojovat. Sama říká: „Co člověk nadělá.“ Díky biologické léčbě dnes žije téměř plnohodnotný život a dokáže se radovat z maličkostí. Sama si vyrábí přírodní masti, věnuje se své rodině a pejskovi. Pravidelně cvičí a snaží se zhubnout váhu, kterou nabrala kvůli léčbě. Občas se ještě setká s negativní reakcí svého okolí. Stále se ještě najde někdo, kdo má strach, že se nakazí. Paní Monika si s tím hlavu neláme a s úsměvem vysvětlí, že se není čeho bát, lupénka totiž skutečně nakažlivá není.

 

 

 

Zobrazeno 112 krát
Naposledy upraveno: čt., 6. květen 2021 07:56
Pro psaní komentářů se přihlaste