Tomáš Macák 
K vesnicím patří především klid, sousedské vztahy, a to jak ty dobré, tak ty špatné. Kromě toho oblíbená hospoda, která je centrem veškerého dění, nebo chov slepic. V ulicích vám nepřekážejí žádní lidé, pokud tedy zrovna nebereme v potaz masopust. To je vše. Nebo ne?
V České republice jsou vesnice, ve kterých především na konci devadesátých let nebylo k hnutí i v době, kdy se žádný tradiční lidový svátek nekonal. Byl to ale jiný svátek. To totiž tehdy přijela Sparta, Slavia nebo ostravský Baník. Tyto kluby pak do obce přitáhly takový počet lidí, který byl mnohdy více než čtyřnásobkem trvalých obyvatel. Ani ve světě není tento jev neobvyklý, protože se stačí pomyslně přemístit k našim sousedům do Německa, kde roli velmi úspěšné vesnice tvoří s třemi tisíci obyvateli Hoffenheim. Tam si na Bundesligu najde cestu až 30 000 fanoušků. Můžeme se vydat také o kousek dále směrem na severozápad do bretaňského Guingampu, ve kterém bydlí pouze sedm tisíc obyvatel, přesto je tento francouzský celek součástí Ligue 1.
Zůstaňme ale v české krajině. Po Sametové revoluci, kdy byly veškeré možnosti konečně nekonečné, se nám tu rozmohl takový „nešvar“. Nejeden movitější podnikatel-patriot se rozhodl, že „svoji“ vesnici vytáhne ve fotbale z pralesa až do nejvyššího patra. Některým tento plán unikl jen o vlásek, který by ovšem stál dalších mnoho miliónů. Amplituda raketového vzletu Poštorné, Slušovic nebo Dolní Kounice byla na úrovni druhé ligy. Pak tu byly ale tři obce zastoupené třemi pány, kterým se zpočátku utopický projekt povedl dovést k dokonalosti, kterou představovala první liga. František Chvalovský, Jan Gottwald a Jiří Novák se stali v Blšanech respektive Drnovicích a Lázních Bohdaneč stvořiteli vesnických galactios, kteří hráli v nejvyšší soutěži větší či menší role.
S vazbami na mocné firmy v tuzemsku pro ně nebyl problém sehnat téměř nekonečné množství bankovek, ze kterých postavili na vesnici velkolepé pevnosti (rozumějte stadiony, pozn. aut.) a dotovali hvězdami našlapané týmy. Jak ví ale už každé malé dítě, tak papír hoří velmi dobře. Ne jinak tomu bylo i v případech těchto domků z karet. Někde občas požár někdo lehce přihasil, ovšem stejně bylo nakonec vše zničeno do základů. Na některých místech se snaží lidé s dobrý srdcem dělat fotbal aspoň pro radost, jinde zůstává jen popel.
Slavné doby jsou ve všech našich případech už více než deset let pryč. Do Drnovic jezdí místo Baníku Švábenice, ve východočeském Bohdanči už roli hosta dávno neplní pražská „S“ ale Tuněchody nebo Horní Jelení, v Blšanech dokonce nikdo.
Společných rysů lze najít více než dost. Mimo podstatných věcí také to, že ani do jedné ze zmíněných obcí se nedostanete vlakem.
Takže pokud nemáte auto a nacházíte se v Praze, tak se nejdříve dostaňte na Zličín, vydejte se směr Žatec, tam přestupte na autobus do Podbořan a až odtamtud vám pojede přímá linka do Blšan. Vítejte mezi chmelnicemi.
Blšany - tam, kde fotbalový chmel už nekvete
V dobách největší slávy zde protékala ohromná finanční řeka o velikosti Amazonky, během křečovitého konce už to byla jen skromná tůňka Blšanka, která nakonec úplně vyschla. Ve skutečnosti ale opravdu existuje, a dokonce celý blšanský fotbalový areál obtéká.
Nic moc více už ale v malé obci obtékat nemůže.
„V Blšanech moc lidí nežilo, zvlášť když tam během zimy nebyli chalupáři. Je to těžké si představit, ale mně to přišlo fotbalově romantické,“ rozpomněl se kdysi na své začátky Petr Čech.
Pojďme si v rychlosti připomenout rozkvět „romantického“ klubu, ze kterého se – dnes už legendární – gólman odrazil, s mezizastávkou ve Spartě a francouzském Rennes, až do anglické Premier League. V této královské soutěži fotbalu okusil hned dva kluby z Londýna. Města, ve kterém žije zhruba osmtisíckrát více obyvatel než ve venkovských Blšanech.
Moc paralel zde nenalezneme. Snad jen to, že podnikatel a majitel Chelsea Roman Abramovič se nebojí utrácet, stejně jako se nebál utrácet podnikatel a majitel Blšan František Chvalovský. Muž, na kterém celý zázračný vzestup za komunismu bezejmenného týmu ze severozápadu Čech stál.
Osud fotbalu v Blšanech na Chvalovském vlastně záležel už v 70. letech, kdy jakožto gólman strážil blšanskou bránu. Mnohem větší vliv na místní fotbal získal o dekádu později, kdy v Blšanech kromě brankáře plnil roli funkcionáře. A z Chvalovského se stávala persona také na celostátní úrovni, kde se postupně prokousával hierarchií Československého fotbalového svazu. Zastavil se až na úplném vrcholu pyramidy - roku 1993 byl jakožto předseda, tehdy už bývalého, Českého fotbalového svazu jmenován šéfem nově vzniklého Českomoravského fotbalového svazu. Na své rodné hnízdo ale v tu chvíli rozhodně nezanevřel. Ba naopak. S chytáním sice v roce svého zvolení na post největšího muže českého fotbalu skončil, ale pravá show v tu chvíli měla teprve začít.
Dvojnásobná popularita Ch/chmelu
Ještě s Chvalovským v bráně postoupily Blšany v roce 1988 do divize a o pouhé dva roky později plula vesnická bárka už ve třetiligových vodách. Pak klubový boss odhodil rukavice a naplno se uvelebil ve funkcionářském křesle. A musel si mnout ruce, když ve zmíněném roce 1993 už jako fotbalový předseda sledoval, jak jeho klub míří do druhé ligy. V ní z paluby na chvíli vyhodil kotvu. Během této pauzy, která trvala pět let, ale poctivě krmil tým financemi. Ty vzešly z firem, které Chvalovský na začátku 90. let zakládal. Jednalo se především o společnosti obchodující s masem a samozřejmě také chmelem.
Pod vedením trenéra Miroslava Beránka získaly Blšany v sezóně 1997/98 ve druhé lize během osmadvaceti zápasů (tým FK GGS Arma Ústí nad Labem ze soutěže odstoupil z finančních důvodů, proto nebylo utkání v sezóně 30, pozn. aut.) 66 bodů a suverénně obsadily první příčku. Sen rodáka, velkého fotbalového fanatika, podnikatele a předsedy ČMFS v jedné osobě byl naplněn díky hráčům jako Günter Bittengel, Pavel Drsek, Jan Šimák či Patrik Gedeon.
Fotbalový Chmel se v tu chvíli svojí všeobecnou známostí vyrovnal chmelu, který regionu zajišťoval popularitu do té doby – žateckému poloranému červeňákovi.
A tak do vesnice čítající necelou tisícovku obyvatel začaly jezdit čeští fotbaloví giganti. Když klubovým autobusem přijížděly jednotlivé týmy k zápasům do Blšan, už z dálky jim bylo jasné, že jsou na místě určení. „Je to úsměvné a je jedno, jestli tam jedete poprvé, nebo posté. Vždycky. Zkrátka jedete si mezi poli a najednou se objeví obrovské osvětlovací sloupy,“ říká k této anomálii Josef Němec, který na severozápadě Čech působil nejprve jako hráč v sezóně 2002/03, pak dlouhou dobu jakožto hrající trenér, který přihlížel působení týmu v záhrobí. Ale o tom později. Teď do prvoligových časů.
Na vesnici jezdili i Rusové
Areál dostal nový kabát v roce postupu. Vše se během krátké doby dostalo na špičkovou úroveň. „Hotel, který k areálu patří a je v něm zázemí, se stavěl v roce 1998. Když jsem tam přišel po pěti letech, tak to bylo celkem ještě všechno čerstvoučký. Byla to pecka. Hezké pokoje, které nesou jména jednotlivých a slavných fotbalistů. Jsou tam tak pokoje Josefa Chovance nebo třeba Pelého. Hotýlek je dlouhá, přízemní budova a na každé straně je šestnáct pokojů. Je to zkrátka zajímavě a hezky provedené, a navíc pěkně zasazené do přírody,“ popisuje Němec zázemí uprostřed ničeho. Nebo lépe řečeno na konci jedné – nyní už neustále – poklidné vesnické uličky plné rodinných domků.
Zájem o toto místo, které zahrnovalo rovněž šest tréninkových hřišť (téměř všechny z nich se už proměnily v pole, pozn. aut.), tak byl i v zahraničí. „Když Josef Chovanec trénoval Krasnodar, tak s ním jezdil na soustředění právě do Blšan. A Rusové to tam milovali,“ připomíná Němec, který si relaxaci v tomto prostředí jako hráč velmi užíval. „Ještě dnes, když tam přijedete, tak vás nic neurazí. Dvě vířivky, hezké prostředí a všechno svým způsobem futuristicky koncipováno. Krásné obložení a saunička. Zkrátka nemohli jste říct, že by to nebylo dokonalé,“ dodává bývalý hráč Sparty, Plzně nebo třeba mexického týmu Cruz Azul, který je z hlavního města Mexico city. To má i s aglomeracemi přes 20 milionů obyvatel. Jaký to rozdíl oproti vesnici, ve které žije devět stovek lidí…
Právě bizarní prvoligové prostředí způsobovalo to, že se v Blšanech po tréninku nikdo dlouho nezdržoval. „V hotelu jsme si dali kávu a oběd. Vše jsme zkonzumovali a pak hned jeli,“ říká Němec. „Z Prahy jezdili dvě auta, já jezdil směrem Karlovy Vary s Radkem Čížkem, nebo Jiří Sýkora jezdil do Plzně. Takže se to po tréninku tak nějak rozprchlo všemi směry,“ dodává.
Josef Němec za Blšany v první lize nastoupil do 27 zápasů a vstřelil dva góly. V paměti mu zůstalo především jedno utkání. „Hned jeden z prvních zápasů, který jsme tu sezónu měli na programu, jsme odehráli v Příbrami, odkud jsem do Blšan přišel. Já tam tehdy dokonce dával gól, což pro mě byl velmi zvláštní pocit, protože jsem tam měl všechny rád. Ani jsem nevěděl, jestli mám slavit. To jsou přesně ty momenty, které se mi spojí s Blšany,“ říká Němec. Nějaký speciální vztah si k vesnici během doby svého působení nevybudoval. „To spíš hráči, kteří právě vybojovali postup, musí mít k tomu místu určité citové pouto, které zajistily prožitky spojené s euforií. Mohou si tam na něco zavzpomínat. Takhle to úplně u mě není. Se Spartou jsme vyhráli dva tituly, tak ten pocit, že jsem zažil něco extra, mám tam. A vztah k Blšanům jako obci si asi ani vypracovat nejde. Jako že by někomu líbilo pole nebo kostel, to ne,“ pronáší s lehkým smíchem Němec.
Zatímco Němcova kariéra profesionálního fotbalisty se v Blšanech v jeho třiceti letech nacházela v pokročilejší fázi, v roce 2006 do malé vísky uprostřed chmelnic zamířil hráč, který měl do velkého fotbalu teprve nakouknout. Dvacetiletý Daniel Kolář přišel do Blšan na hostování ze Sparty sbírat zkušenosti, které později v dresu Plzně využil v přímé konfrontaci s takovými kapacitami, jakými jsou Lionel Messi, Zlatan Ibrahimovič nebo Arjen Robben.
Angažmá u „chmelařů“ nebral jako nějaké odstrčení ze Sparty, ale jako možnost se ukázat. „Nebyla tam z mé strany žádná frustrace, nebyl tam žádný vztek. Byla to příležitost, jak si zahrát ligu, a v té době navíc nedávali ve Spartě mladým hráčům tolik šancí, takže já jsem si této možnosti vážil,“ popisuje Kolář.
A prvoligové minuty se ve dvaceti letech nezapomínají. „Vzpomínám na Blšany ve spojitosti s mými začátky. Na té samotné vesnici nic nebylo, ale fotbalový areál tam byl úžasný, na ten vzpomínám hodně. Ale jinde než na stadionu jsem tam čas netrávil. Blšany mám z fotbalového hlediska rád, ale jinak tam není vůbec nic. Jen tam asi bydlí pár lidí,“ usmívá se Kolář.
V New Yorku 11. září, v Blšanech 27. únor
Vraťme se teď trochu v čase a připomeňme si fakta, která klub v dobách prvoligové slávy provázela. Premiérová sezóna vyšla Blšanům na výbornou, protože z toho bylo po třiceti kolech 6. místo – nejlepší umístění klubu v nejvyšší soutěži. Pak se už Blšany vlastně natrvalo přestěhovaly do spodních pater tabulky. 10., 9., 14., 14., 14., 13. a 16. Na těchto pozicích skončily Blšany v následujících ročnících. Osm let mezi fotbalovou smetánkou uzavřela sezóna 2005/06. Nicméně na úplný pád se čekalo de facto už od 27. února 2001…
„V momentě, kdy je klub závislý na jediném chlebodárci, tak to není nikdy dobře,“ ví Josef Němec.
Onoho únorového dne se chystala česká fotbalová reprezentace na odlet do Makedonie ke kvalifikačnímu utkání. Na ruzyňském letišti byl tehdy i František Chvalovský, ovšem na Balkán s týmem neodcestoval. Nebylo to tak, že by si cestu do bývalého státu Jugoslávie na poslední chvíli rozmyslel, ale zatkala ho policie. Bolestivá rána do srdce blšanského klubu. Pro něj to bylo 11. září, které zasáhlo New York o několik měsíců později téhož roku. Chvalovského dohnaly podnikatelské manýry. Komerční banku machinacemi připravil o 1,5 miliardy korun…
Jméno Chvalovský u klubu nicméně nadále zůstalo. Jednak obrazně, protože každý si pojil - a dodnes stále pojí - Blšany právě s tímto podnikatelem a funkcionářem, ale také doslovně, protože brankářské rukavice svého otce u Chmelařů oprášil také Aleš Chvalovský. Syn známého jména zůstával trochu v tátovo stínu, byť se Chvalovský mladší zapsal nesmazatelně do dějin první ligy. Gólman, který byl na stáži i v Liverpoolu, odchytal v dresu Blšan 14 022 minut. Bránu klubu hájil například i při účastech v poháru Intertoto, kdy na vesnici přijela italská Brescia. Ale to je pouze odbočka.
Je jen otázkou, kolik z oné 1,5 miliardy putovalo do fotbalu, každopádně odstřižení Blšan od svého strůjce se pomalu ale jistě začalo projevovat. Pokud bychom zatčení fotbalového činovníka ještě k něčemu přirovnat, mohlo by se jednat například o únorový převrat nového tisíciletí. S tím souhlasí i Němec. „Bylo to tam tak začarované, že po té kauze, kdy Chvalovského sebrali na letišti, bylo vše jen a jen na úpadku. Už to podle mě nešlo a ani nikdy nepůjde.“ Poslední zápas Blšany v první lize odehrály v květnu roku 2006, čili až pět let po zatčení Františka Chvalovského. V tu chvíli už ale asi bylo jasné, že cesta zpět do nejvyššího patra českého fotbalu nepovede. „Samozřejmě. Je to zkrátka logický vývoj toho, když je vše závislé na jedné osobě, která je mecenášem. To historie prostě dokazuje. Nikdy zkrátka nevíte, co se tomu jedinému článku, na kterém to stojí, může stát,“ hodnotí osud Blšan Němec.
Právě v sezóně blšanské derniéry v nejvyšší soutěži, oblékal dres klubu Daniel Kolář. Už to bylo v době, kdy se na vesnici obracela každá koruna. „Nešel jsem tam kvůli penězům. Nijak jsem neřešil, jestli někdo má, nebo nemá finanční potíže. Prioritou byl fotbal. Nějaké peníze jsem dostal, nějaké jsem nedostal. Stejně jsem nevydělával tolik, byl jsem asi levný,“ vrací se ke skromným začátkům záložník Viktorie Plzeň.
Jiní fotbalisté, kteří už ale měli něco odkopáno, to viděli jinak. „Bylo to spíše pro odložení konce kariéry. Kdo si chtěl hrát na to, že je ligový fotbalista a k tomu dostat nějakou korunu na nájem, benzin a na naplnění ledničky, tak zkusil Blšany. Spousta lidí to bralo tak, že se jim povedou dva tři zápasy a že po nich třeba někdo šáhne. Všem bylo ale jasné, že konec je neodvratný,“ říká Němec, který si proto cenil hráčů, kteří u Chmelařů působili i v těchto chvílích. „Zaslouží si to obdiv. Michal Bílek tam v té době působil jako trenér a například Luděk Zelenka pobíhal na trávníku. Nikdo si tam nevydělal na nový barák, protože se tam jelo v úsporném režimu, který byl založený na vřelých vztazích a dobré partě. Šel tam jen ten, kdo na to měl náladu, protože se všeobecně vědělo, že je to klub s nejnižším rozpočtem a visí nad ním velký otazník, jestli vůbec někdo nějaké peníze dostane. Blšany už tehdy měly spoustu kostlivců ve skříni. Dluhy byly skoro všude,“ uvádí.
Strmý pád dolů
Do klubu se Josef Němec vrátil v roce 2008. Věděl, co ho čeká. Věděl, že veškeré ambice musí jít stranou. Blšany byl tou dobou už mančaftem, který představoval sirotka, bratránka z pátého kolene od penězi napumpované mašiny, která na přelomu tisíciletí dostala do velkého fotbalu třeba zmiňovaného Petra Čecha.
Když to Blšany vzali v devadesátých letech hopem nahoru, cesta dolů byla mnohem strmější. Sezónu 2006/07 sice zakončil celek na osmé pozici, ale sněhová koule, která na sebe nabalovala dluhy a zase dluhy byla nezastavitelná. Chmelařům nebyla udělena licence, a tak se musely pakovat do třetí ligy. Zástava srdce trvala i nadále. Na jednosezónní pobyt v ČFL navázal ročník 2008/09 strávený v divizi, který o rok později vystřídal kraj.
Němec, který ligové tituly se Spartou vybojoval v letech 1995 a 1997, ale nijak nezoufal, protože se situací byl naprosto smířený. Zkrátka si chtěl jen užívat to, co mu z fotbalových let zbývalo. „To už nebylo o dokazování nějakého fotbalového umu. My jsme si chtěli na amatérské úrovni prodloužit fotbalový život. V té kabině totiž bylo hrozně příjemně. Věci spojené se srandou a zážitky vám prostě přirostou k srdci. Období fotbalu, kdy jsem hrál já, bylo oproti dnešku ohromně společenské. Šlo o to ten fotbalový život pořádně prožít,“ popisuje Němec.
Do Blšan se začala v chudém období srocovat parta bohatá na fotbalové úspěchy. „Mě to tehdy s kluky jako Daniel Šmejkal, Michal Horňák, Zdeněk Svoboda bavilo. Šlo o to, že jsme si pak zapadli do té vířivky, poseděli jsme a poklábosilo se. Na krajský přebor jsme pak jezdili den dopředu. Večer jsme si společně dali večeři, zahráli třeba Člověče, nezlob se nebo karty. Byl to vždycky super víkend. Tam nikdo nešel kvůli penězům, tak to rozhodně nebylo,“ podotýká Němec, se kterým v Blšanech hrál také například Mario Lička nebo Horst Siegel. Právě čtyřnásobný král střelců z pražské Letné nastupoval v dresu Chmelařů po boku svého syna. „Mýdlo nosí mladí, to jsou seladonové, ti mají tolik gelů a šampónů, že my starší máme vždycky kam sáhnout,“ říkal člen klubu ligových kanonýrů, do kterého se dostal se 176 góly. „Počkej, já si gely a voňavky půjčuju výhradně od tebe,“ reagoval Siegel mladší ve dvojrozhovoru pro deník Sport z roku 2011 na popichování táty.
V době, kdy zde působili otec a syn slavného jména se propad podařilo zastavit. Sezóna 2010/11 znamenala pro Blšany postup zpět do divize. Ovšem bylo to jen krátké intermezzo…
Pak opět následovalo válčení v krajském přeboru. V momentně, kdy bylo zřejmé, že zpět nahoru už to nepůjde se v klubu rozjel domino efekt. „Nastalo období, kdy například Zdeněk Svoboda si začal dělat trenérskou profi licenci, tak už neměl čas. Dan Šmejkal to samé, Michal Horňák také. Horst Siegel dělal jeden čas asistenta trenéra v Emirátech… Zároveň i mladí kluci měli své aktivity. Každý tak měl něco svého bokem a postupně to uvadalo,“ vrací se k hořkému konci Němec. Sám chtěl spíše své mužstvo už jen dirigovat ze střídačky, ale nastalá situace ho velmi často posílala na hřiště. „Kdyby se jednalo o nějaké Horoměřice, tak si každý čas najde. Ale Blšany jsou vzdálené mnoho kilometrů od Prahy, 60 km od Karlových Varů. Jsou daleko ze všech směrů. Ta samotná poloha tomu hodně napovídala.“
Docházelo tak pro mnoho trenérů k nepředstavitelným situacím. „Fotbalisté se nesháněli před soutěží, ale třeba po prvním kole. První kolo se odehrálo s někým, pak se řeklo, že to nejde a vzápětí jsme museli hledat lidi, kteří byli třeba z okolní vesnice, byli v uvozovkách naši a mohli si jít zahrát. To bylo úděsné,“ říká Němec.
Naděje na zlepšení? Adié s výsledkem 0:24
Svízelný stav Blšan se pokusil na jaře 2015 resuscitovat Dominik Rodinger, bývalý brankář, který vyhrál titul se Slovanem Bratislava a v té době seděl, respektive stále sedí, na manažerské židli České asociace fotbalových hráčů – čili organizace, která zastřešuje fotbalisty bez angažmá. „Nastavením spolupráce mezi ČAFH a FK Chmel Blšany dostávají přípravné kempy pro hráče bez klubové příslušnosti úplně jinou dimenzi, proto jsem velmi rád, že k takovému spojení došlo a věřím, že právě tohle je důležitý mezník v kvalitativních posunech v péči o hráče, kteří procházejí nelehkým obdobím své fotbalové kariery a pomůže jim to k její restartování,“ říkal v březnu 2015 vedoucí přípravných kempů asociace Verner Lička.
Následovalo období, které bylo posledním rozkvětem klubu ze severozápadu Čech. Vše pod taktovkou rodiny Ličků. Právě zmíněný Verner vše zastřešoval, Marcel trénoval a Mario běhal po hřišti například vedle Vlastimila Vidličky, dřívějšího fotbalisty Zlína, Liberce, Sparty, Teplic či Olomouce. „Byla to dohromady otázka sta tisíců měsíčně, protože byť ti fotbalisté neměli angažmá, tak to byli dříve prvoligoví nebo druholigoví hráči, kteří přemýšleli takovým způsobem, aby si fotbalem vydělali aspoň na složenky. Každý za toto fungování chtěl nějakou korunu,“ vzpomíná Němec.
Nadějný projekt skončil ostudou. Neplacení finančních závazků vůči hráčům, které poskytovala ČAFH, vygradovalo v rozklad týmu. „Skončilo by to dřív, kdyby nepřišel Dominik Rodinger s tím nápadem propojit klub se zmíněnou asociací. Bylo to spíš jen takové prodloužení,“ uvádí Němec. A tak se stalo, že historicky poslední zápas, ke kterému kdysi slavný klub soupeřící se Spartou či Slavií nastoupil, skončil totální propadákem. Utkání s vesnicí Modrá, ve které žijí tři stovky obyvatel, prohrál 0:24(!).
„Ti kluci, kteří tam pak na konci hráli, vám o Blšanech neřeknou jediné pěkné slovo,“ dodává na závěr Němec.
Na pomyslném náhrobku Blšan stojí 26.8. 2016. Symbolicky tento rok slavily fotbalové Blšany kulaté sedmdesáté narozeniny. Pár chlápků, kteří sedm dekád zpět založili klub tím, že v hospodě vybrali 2700 korun, by asi zaplakalo, kdyby se dozvěděli, že praktický konec nastal po dvou utkáních, ke kterým Blšany vůbec nenastoupily. Pak vedení poslalo na svaz oznámení, že odhlašuje klub z krajského přeboru.
A na povstání z mrtvých to momentálně nevypadá.
O současném těžkém kómatu Blšan, které vytváří arcikontrast mezi 90. léty a současností, není až zas ta velké povědomí. „Tam se fakt vůbec nehraje, jo? Škoda. Přál bych jim, aby se to tam opět obnovilo,“ diví se Daniel Kolář.
Je jen otázkou, jestli se časem najde někdo, kdo by Blšany z českého „Death valley“ vytáhl. Zatím je k tomu hodně daleko…
Lázně Bohdaneč – tam, kde už les neroste
Z fotbalově mrtvých Blšan se vrátíme do Prahy, tam na hlavním nádraží nasedneme na jakýkoliv vlak směr Pardubice. Stačí vyjít před nádražní budovu a počkat na trolejbus číslo 3, který nás doveze až tam, kam potřebujeme – tří a půl tisícového městečka Lázně Bohdaneč.
Od konečné trolejbusu vede k útulnému fotbalovému stánku úzká ulička. Na jejím konci je po pravé straně lehce nápadná zeď, která se vedle běžných plotů rodinných domů celkem vymyká. Nepříliš výrazná kovová vchodová dvířka v modré barvě kryje střecha ve tvaru písmene „A“. Hodně daleko od současných dob mohutných turniketů. Přesto tato na první pohled skromná adresa nabízela prvoligovou show. „Když se hrála liga, tak policisté stáli u konečné a do ulice auta kromě lidí z klubu vůbec nepouštěli. Automobily tak byly všude možně po celém Bohdanči. Postupem času se to lidé naučili a jezdili spíše právě trolejbusem. Pak šel vždycky ulicí špalír lidí,“ vypráví současný sekretář klubu SK Lázně Bohdaneč Tomáš Jupa.
Ten v době fotbalové slávy, když byl východočeský klub mezi elitou, žil v Bohdanči pět let, ale do struktury klubu zamířil až mnohem později. „S chlapama jsme se chodili dívat na prvoligové mančafty. Že bych fandil nějak hodně to zase ne, protože já jsem odmala Sparťan přímo z Letné. Bohdanči jsem tak spíše jen přál, ačkoliv se týmu tehdy vůbec nedařilo,“ říká fanoušek Sparty Jupa.
A pražský tým mu udělal přímo v Bohdanči radost vůbec ještě dříve, než se zde první liga hrála. V rámci českého poháru totiž v listopadu roku 1995 vyhrála Sparta na čerstvě přestavěném stadionu v Kosinově ulici 5:1. „Šel jsem se podívat s chutí. Bylo tehdy vidět, že Sparta byla někde jinde. Pamatuji si to jako dnes,“ a ukazuje při tom na schody na tribuně, jakožto místo, kde tehdy utkání sledoval. „Ale hodně zajímavý zápas tu byl také, když tady hrál Hradec Králové. Fanoušci „Votroků“ totiž brali Atlantik (tak se tehdy klub podle firmy majitele Jiřího Nováka jmenoval, i proto vstupní portál stále zdobí písmeno ‚A', pozn. aut.) jako Pardubice, takže vzhledem k blízkosti obou měst měl zápas skvělou atmosféru,“ připomíná Jupa fakt, že nedaleké takřka stotisícové město nikdy první ligu nehrálo.
Premiérová derniéra se smutným rekordem
Co se týká samotného působení v první lize, bylo to v podání Lázní Bohdaneč takové vystrčení periskopu nad úroveň moře, který se při zpozorování soupeřů a vyhodnocení situace znovu zanoří pod prvoligovou hladinu. Ono vystrčení započalo Za Lužánkami v Brně 2.8.1997 před tradičně výbornou kulisou, kterou tehdy vytvořilo 23 123 diváků. Pro hráče z Bohdanče, ve kterém žije zhruba o dvacet tisíc lidí méně, něco neuvěřitelného. Atmosféru prvoligových stadionů si ale lázeňské městečko mohlo užívat pouze deset měsíců a dva dny k tomu.
Jedenáct bodů po třiceti kolech, což je historicky nejnižší zisk v historii nejvyšší tuzemské soutěže, zkrátka nemohlo na setrvání mezi elitou stačit. Pro upřesnění - předposlední České Budějovice měly tehdy bodů 31. Jen tak mimochodem, této mizerné statistice Bohdanče se v sezóně 2015/16 přiblížil Baník Ostrava, který měl po podzimu jen čtyři body, ale na jaře jich získal dalších deset. Pokořil sice Bohdaneč, nicméně sestup slezský celek stejně neminul.
Navzdory diametrálnímu rozdílu v zisku bodů mezi Bohdančem a zbytkem ligy východočeský tým v jednotlivých zápasech vyloženě nepropadl. Dost utkání, které jeho hráči prohráli, totiž skončila s pouhým jednogólovým mankem, a jednu z remíz si Bohdaneč připsal i proti Slavii. Jedinými týmy, které byly v historii nejvyšší soutěže poraženy „nejhorším mančaftem“ zůstávají Liberec a Plzeň.
Pokud se z opačné strany podíváme na největší nezdar Atlantiku mezi smetánkou, tak to bude zřejmě jednoznačně prohra s před chvíli zmiňovaným ostravským Baníkem 1:6.
A jak rychle si vůbec Bohdaneč prostřílela cestu k tomu, aby mohla soupeřit s nejlepšími českými celky?
Fotbalový vzestup městečka u Pardubic byl ještě mnohem strmější než ten blšanský. Stejně jako v případě Chvalovského, i tady za tím byl rodák. Jiří Novák si zkrátka usmyslel, že se bude hrát první liga a basta. Ještě na jaře 1994 byl Atlantik v 1.A třídě Východočeského kraje. A jak již víme, v létě 1997 se v Bohdanči hrála nejvyšší soutěž. Je tak zřejmé, že se zde postupovalo každý rok o jednu úroveň výše.
Březový háj místo hřiště
Ve druhé lize si už po sestupu Bohdaneč našla přece jen stálejší pozici. Nešlo tak o úplnou „rychlokvašku“. Sezónu 1998/99 zakončil východočeský tým na 7. místě a další ročník ještě o jednu příčku výše. Jenomže taková pevná půda pod nohama i ve druhé lize stojí opravdu hodně. Kapsy bosse Nováka byly zanedlouho prázdné.
Před další sezónou tak došlu k fúzi vysátého klubu se Slovanem Pardubice. Tím tady fotbal přestal existovat. Zavřela se vrata, která nikdo devět let neotevřel. „Vůbec nic se tu pak nic nedělo, vše bylo zamčeno, a tak logicky postupem času zázemí hnilo a plesnivělo. A na hřišti byl regulérní březový hájek. Nikdo sem zkrátka téměř dekádu vůbec nevkročil. Vypadalo to naprosto šíleně,“ vzpomíná Jupa. Podle fotografií je skutečně patrné, že jediný sport, který by se dal v tehdejší vegetaci, nacházející se na místě fotbalového hřiště, byla myslivost. Z „trávníku“ byl ukázkový palouk a tribuny začaly okupovat listnaté stromy.
Můžeme si udělat malou odbočku k – ve chvílích zarůstání areálu – už bývalému majiteli Bohdanče Jiřímu Novákovi. Finančně náročná zkušenost z lázeňského městečka ho od fotbalu vůbec neodradila. Vzal si pod křídla Sokol Živanice a s týmem, ve kterém ještě loni hrál exbohdanečák Marek Kulič, opět proráží stropy jednotlivých fotbalových soutěží. „Nedotáhl je sice do první ligy, ale aspoň do divize. Ze třetí třídy okresu. Letos na jaře mají výročí 60 let od založení, tak Novák rozhodl, že se postoupí do třetí ligy – jsou zatím suverénně první (po dvaceti kolech náskok na prvním místě 9 bodů, pozn. aut.),“ připomíná zajímavý fakt Jupa.
Ale zpět k hlavnímu příběhu. Útulný fotbalový areál v Bohdanči dál a dál pustnul. Až tak moc, že už se na to parta odhodlaných lidí nemohla koukat. Problém totiž nebyl jen u A-mužstva. Zkrátka fotbal v Bohdanči zanikl úplně, takže i děti museli začínat s kopanou někde jinde než na své rodné vesnici. Jen pro připomenutí stadion byl v tu chvíli už téměř deset let nedotčený.
„Jednalo se o pár lidí, kteří se rozhodli, že s „lesem“ a chátrající budovou něco udělají. Nejdřív museli dostat povolení od tehdejšího majitele objektu, kterým byla jedna banka. Když už vůbec mohli do areálu, tak sháněli další dobrovolníky, kteří by přiložili ruku k dílu. Dohromady tady pak strávili stovky hodin. Byla to velká námaha, která zahrnovala nejen samotnou fyzickou práci, ale také se musel zařídit například buldozer, který by to celé shrnul,“ vzpomíná na vzkřišování fotbalu v lázeňském městečku Tomáš Jupa, pro kterého tímto kapitola u bohdanečského klubu začíná.
Důkladná péče byla znát, a tak se město rozhodlo stadion v roce 2012 koupit. „Město provozovalo stadion tři roky a pak nám ho dalo do zápůjčky. Jsme tady v takovém pronájmu, který neplatíme, ale veškeré náklady na údržbu už musíme hradit ze svého. Máme ve smlouvě určitě povinnosti. Je nutné se o areál starat, musíme dokládat, že brigádníci zde odpracovávají hodiny. Jsou to celkem tvrdé podmínky, není to tak, že bychom si tady mohli dělat, co bychom cokoliv bychom chtěli. Jsme zkrátka na městském stadionu a musíme poslouchat,“ říká s úsměvem Jupa.
Když se v roce 2011 sešli chlapi v Bohdanči na první trénink, s původní velkou značkou Atlantik už měli pramálo společného. Vlastně jen areál, který byl na nejnižší možnou soutěž, ve které následující sezónu začínali, přeluxusní. Do loga klubu, ve kterém se předtím nacházely vlny symbolizující velkou sílu v podobě Atlantského oceánu, přiletěl v roce 2011 čáp. Důvod? „Je to takové bohdanečské zvíře. V části města, kde jsou opravdu lázně, jsou čápi často na komíně. Bohdaneč se nachází v oblasti plné rybníků, tak proto se jich tu vyskytuje požehnaně,“ vysvětluje Jupa a připomíná k tomu, že v oficiálním znaku města ale čáp není.
Podívejte se, jak se tu máte dobře
„V roce 2011 jsme začali od nuly, udělali jsme první nábor. Chlapi samozřejmě začali ve čtvrté třídě,“ říká Jupa. Teď už jsou časy úplné jiné. „V letošní sezóně máme obsazené všechny mládežnické kategorie, které ve fotbale existují a všechny hrají krajskou soutěž,“ popisuje zdařilý projekt sekretář klubu. A i muži se za šest let výrazně zvedli. Ze čtvrté třídy už jsou v kraji – konkrétně v 1.B třídě. „A v seniorské kategorii už hrají roli také odchovanci,“ zdůrazňuje Jupa.
Že by se schylovalo k dalšímu útoku na ligu? To už jen zřejmě v pohádkách a nejkrásnějších snech. Ale i tak už se vlastně jedná o vysněný příběh, který by deset let zpět nikoho nenapadl. A že se tu nehraje derby Hradcem, na které by přišlo tisíce lidí, nikomu moc nevadí. Navíc je tu jiný vyhrocený zápas. „Když je derby se Srchem, tak přijde třeba 150 lidí. Jinak je to zhruba do stovky,“ uvádí k návštěvám Jupa. A nejen hráči Srchu mají Bohdaneč rádi. „Ne že by se sem týmy vyloženě těšily, ale přijíždějí sem rádi, protože takové zázemí nikdo v soutěži nemá. Naopak, když my někam přijdeme, tak vždycky našim klukům říkáme: „Podívejte se, jak se máte dobře!“ Když nás tam naženou do nějakého kumbálu, kde mají sedačky z kina a klasické vesnické kabiny, tak samozřejmě naši hráči ocení, že v Bohdanči je to úplně jiné,“ vypráví s úsměvem na tváři Jupa.
Do současné podoby, která se musela v roce 2010 „oprášit“, se areál dostal v letech 1993-1995. „Předtím zde byl kandelábr, lavičky. K zemi však nešlo všechno. Zůstaly původní kabiny, na které se seshora přistavělo druhé patro, které stojí na ocelových pilířích. Vypadá to tak, že je to jeden barák, ale ve skutečnosti jsou to vlastně dva domy,“ říká k rekonstrukci Jupa. A pak se dodělalo na boku zázemí, které obnášelo vířivky, posilovnu či saunu.
V horním patře se kromě kanceláří nachází také stylová a útulná hospůdka sladěná do klubových barev. Místní podnik je hned napojen na část ochozu, na které sedávaly persony z bohdanečského představenstva. Jsou to vlastně takové dobové sky-boxy. Ve chvíli znovuzrození klubu měli fanoušci právě do této speciální části přístup. Hanlivé pokřiky na rozhodčího směrem ze speciální části tribuny ale prý – pravděpodobně nejen podle Jupy –nepůsobily reprezentativně, a tak se přístup „běžným“ lidem nahoru zanedlouho zatrhl.
Stadion z venku nevypadá nijak nápadně. Je to také tím, že vysoko nad okolní domy se netyčí žádné vysoké stožáry s osvětlením. To v dobách postupu do první ligy, stejně jako vyhřívaný trávník, nebylo v regulích.
Tak jako tak - skvělé fotbalové prostředí vás nějak automaticky donutí si představit, že se tu kdysi opravdu bojovalo o body do prvoligové tabulky. A i když jich bylo jen jedenáct, dnes se tu zkrátka stále na těch třicet zápasů v letech 1997 až 1998 vzpomíná. „Myslím si, že náš smutný rekord není důležitý. Zakládáme si na tom, že jsme ligu prostě hráli. Sice jsme dopadli hrozně, ale zkrátka jsme byli součástí první ligy, což namítáme lidem, kteří nám těch jedenáct bodů předhazují. Jen tak někdo to říct nemůže. Zjistili jsme, že vesnice na to nemá, protože to dopadlo tak, jak to dopadlo. Ale aspoň se to tady zkusilo,“ zakončuje Jupa.
Bohdanečský pokus Jiřího Nováka byl definitivně u konce 3.6.1998 po venkovním zápasem s Opavou. S první ligou se doma Bohdaneč rozloučil o týden dříve proti Drnovicím.
Drnovice – tam, kde se dává gól ke školce
Když Bohdanečtí hráli na podzim 1997 s Drnovicemi venku na Moravě, klubovým autobusem – stejně jako ostatní soupeři – přijížděli po silnici, ze které je výhled na vesnické údolí. V něm kromě baráků zabírá obrovskou část fotbalový stadion. Je to taková pěst Mika Tysona na oko. Oproti skromnějšímu bohdanečskému stánku a areálu v Blšanech hotové monstrum. „Zvláštní, co?“ říká i současný předseda drnovického klubu Daniel Brtníček, který v drnovických zlatých časech nastupoval v bráně za tamní „béčko“ občas i třeba po boku Jaroslava Šilhavého.
Šéfuje klubu, který je jen velmi skromným potomkem slavné Petry Drnovice, která sváděla prvoligové boje. Stadion od té doby ztratil hodně ze svého lesku. Některé z velkých tribun začíná pozvolna pohlcovat křoví. Přesto tu fotbal dělají s radostí, navíc letos na podzim se konečně dočkali toho, co si přáli už několik let. Ale pěkně popořadě.
Drnky, jak se klubu přezdívá, začaly brnkat soupeřům na nervy především v letech 1982 až 1993, kdy se z 1.B třídy Jihomoravského kraje postupně propracovávaly až do nejvyšší soutěže, kde načínaly první ročník samostatné české ligy.
Jak to je u velikostí průměrné moravské vísky možné? Kormidlo klubu měl tou dobou pevně pod kontrolou boss Jan Gottwald, který svými podnikatelskými manýry věděl, co a jak. „V tu dobu to s penězi z Chemapolu asi takový zázrak nebyl. Zkrátka to byla hlavně šikovnost Gottwalda, který v divokých 90. letech dotáhl Chemapol na vrchol. Byla to firma neomezených možností. Milión sem, milión tam asi nikdo neřešil. Jeho zapálenost do fotbalu a ochota udělat pro klub maximum se mu upřít nedá. Ještě před rokem 1989 to pekli společně s Gábrem, klub se jmenoval Agro Drnovice, takže už tehdy jim na to přispívala různá zemědělská družstva. Pak na to navázaly jiné firmy, až přišel gigant v podobě Chemapolu. Všichni se z toho měli dobře a postavil se stadion,“ vysvětluje zpětně situaci Brtníček.
Opět se tento – z fotbalového hlediska na oko nádherný příběh – opírá o peněženku takzvaného patriota. Někdejší nejvyšší představený klubu Jan Gottwald podle svých slov nasypal do drnovického fotbalu 136 miliónů. Terno pak pro něj pak nastalo v době, kdy se místnímu vesnického celku podařilo proniknout mezi fotbalovou elitu. Ve fotbalové terminologii byl postup do nejvyšší soutěže vyhrát první ligu, s tím spojený začátek spolupráce se zmíněným chemickým konglomerátem Chemapol pak titul mistra světa.
Firma, která měla v 90. letech výhradní právo na dovoz nafty do České republiky, byla vlastně tak trochu 12. hráčem Drnovic. A v letech 1994-1999 také majitelem klubu.
Na moravské vísce střílel i Nedvěd
S takřka bezednou studnou peněz se v dřívější zámecké zahradě postavil stadion, který splňoval ty nejpřísnější parametry. Velkolepý stánek, který tak nějak nezapadl, a i po letech stále nezapadá, do vesnického obrázku, nahradil hřiště, které je vidno na většině běžných obcích. „Bylo to pěkné. Byly tu jen lavičky z jedné strany, zábradlí, klasický kiosek a vedle tenisové kurty plus hřiště na volejbal. Kvůli přestavbě se pak tenisté a volejbalisté museli stěhovat. Ale člověk to tak tehdy nebral, chodilo se na první ligu,“ ohlíží se do minulosti předseda Drnovic. A nejen na nejvyšší fotbalovou soutěž! U drnovické „návsi“ se hned dvakrát, a úspěšně, představila také česká reprezentace. Napřed v roce 1999 proti Švýcarům, kdy Češi vyhráli 3:0, a pak o tři roky později, kdy výběr tehdejšího kouče Jozefa Chovance porazil Jižní Koreu 5:0. V Drnovicích tak se lvem na hrudi skóroval například Pavel Nedvěd či hned čtyřikrát Miroslav Baranek.
S výrazně navýšenou kapacitou a komfortem přišly také velké návštěvy. V Drnovicích jste se moc nevyspali. Ráno vás budila pozvánka z obecního rozhlasu na prodej vajíček, a kdybyste si chtěli zdřímnout v jednom z domů poblíž stadionu o víkendovém odpoledni, tak to také nešlo. To se rovněž linul hlasitý zvuk z ampliónů, ovšem z těch, které se nacházely uprostřed fanouškových jader týmů, které zrovna hrály. „Fungovalo to tady tak, jako to probíhá například u brněnské Komety. Ta má fankluby v hodně koutech republiky, ze kterých pak jezdí autobusy. Tady se to rovněž ze všelijakých vesnic podobně sjíždělo. Pak byly Drnovice naprosto přecpané. U lidí z vesnice, kteří fotbal nemuseli, pak byla patrná nervozita. Auta byla po celých Drnovicích, a když vám někdo parkuje před barákem a vy potřebujete ráno vyjet třeba do kostela, tak vám to na náladě nepřidá,“ říká Brtníček.
Fankluby se pak sjížděly do drnovického údolí především na velké zápasy. Tak jako v srpnu 1998, kdy se zde před více než devíti tisíci diváky odehrál jeden z nejkrásnějších zápasů v historii ligy vůbec. V 50. minutě zkompletoval Horst Siegel v dresu Sparty hattrick a jeho tým vedl v tu chvíli vedl už 4:1. Domácí ale především zásluhou Vítězslava Tumy dokázali beznadějné utkání srovnat. Heroický výkon, velkolepý zápas, na který nejen Daniel Brtníček vzpomíná dodnes. V paměti mu utkvělo třeba také únorové utkání proti Baníku v roce 1998. „Bylo to první jarní kolo, ráno se ještě musel odhrnovat sníh a Tůma dával gól tady ke školce,“ vrací se k zápasu proti tehdejšímu rivalovi, který tehdy skončil 2:2. A proč ke školce? Kousíček za jednou z bran je právě mateřská škola, do které se v případě špatně sklopeného nártu dá celkem dobře trefit.
Kde je boss?
To jsou ty krásné vzpomínky. Stejně tak ale nejde zapomenout ani na velmi znepokojivou zprávu, která pro klub z moravské vísky vyplavala na povrch v lednu 1999. Na impérium Chemapol byl vyhlášen konkurz. Obchodní gigant měl pohledávky za více než 16,5 miliardy korun a majitelem klubu se opět stal Gottwald, který rovněž vykonával post místopředsedy fotbalového svazu.
Studna plná peněz začala vysychat. Ovšem paradoxně v následujícím ročníku ligy – 1999/2000 – dokázaly Drnovice dosáhnout na své maximum, protože skončily v lize třetí. A tak se stalo, že další sezónu na venkov zamířil v rámci evropských pohárů mnichovský celek TSV 1860. Zanedlouho však začaly Gottwalda dohánět problémy, které vzešly z jeho nečistoty podnikaní, a tak se raději na nějakou dobu úplně vypařil. Nebylo o něm nikde ani vidu, ani slechu. Klubu se chopila společnost s názvem Corimex, která ovšem na rozdíl od Gottwalda, pro něhož byla hra srdeční záležitostí, nenesla nejmenší zájem na tom pomoci v Drnovicích fotbalu. Jen tak pro informaci, hlavním mužem Corimexu byl jeden čas i Radovan Krejčíř. Pro firmu to byl ryze obchod a podle toho také vypadala realita. Po sezóně 2001/2002 skončily „Drnky“ na sestupovém 15. místě. To ale nebylo vše. Podvody při výměně hráčů poslaly Drnovice nemilosrdně rovnou až do třetí ligy. Společnost, která přišla Drnovice na oko zachránit, tak spíše dokonala zkázu.
Ale už nechme podnikatele podnikateli a firmy firmami.
Drnovickým fotbalistům se v následujících dvou ročnících povedlo to, co bylo jejich cílem. Totiž vrátit se zpět mezi elitu do tehdejší Gambrinus ligy. Fotbalovou kvalitou pak nejvyšší soutěži stačily, penězi už ale ne.
V sezóně 2004/2005 obsadily Drnovice osmé místo, ale právě nedostatek financí je nemilosrdně poslal patro níž. To možná nepřímo nastartovalo budoucí nadvládu Viktorie Plzeň, která tehdy jakožto třetí tým druhé ligy sáhla po uvolněném místečku v nejvyšší české soutěži. Lze jen spekulovat, jak by to s dnes tradičním účastníkem evropských pohárů a čtyřnásobným mistrem České republiky (všechny čtyři trofeje Plzeň získala až v posledních sedmi letech, pozn. aut.) bylo, kdyby tenkrát neměli ve vesnici na Vyškovsku hluboko do kapsy. Každopádně od této chvíle se po „jo-jo“ letech západočeský tým konečně nastálo usadil v první lize.
Předvedené výkony a bodový zisk ve druhé nejvyšší soutěži stačily drnovickému celku pouze na 14. – stále nesestupové – místo, nicméně v porovnání s tím, co následovalo, by nejeden člověk v Drnovicích by za sestup byl ještě velmi vděčný. Klubová kasa byla po dlouhých letech řádění na fotbalovém trhu naprosto prázdná, a tak musely fotbalové Drnovice oznámit jedno velmi nelibozvučné slůvko na čtyři písmena. Krach.
Seriál Okresní přebor drnovická verze
A tak se stalo, že od června 2006 do srpna 2007 pobíhali na stadionu, lépe řečeno v jeho pomalinku uvadajících útrobách, pouze myši, krysy a potkani. Hráči to nebyli ani té nejamatérštější úrovni.
Bylo zde „úspěšně“ nakročeno k tomu, k čemu je ještě „úspěšněji“ nakročeno v Blšanech – trvalé fotbalové zkáze. Naštěstí se v Drnovicích kopaná z kómatu probrala díky občanskému sdružení FKD. A tak nic nebránilo tomu, aby si místní fotbalisté mohli opět zahrát soutěžní zápas na stadionu, kde se představila i reprezentace. Pravda, bylo to sice o osm fotbalových úrovní níže, než byly ještě o čtrnáct měsíců zpět v Drnovicích zvyklí, ale to byla v tu chvíli vedlejší věc.
Nový klub potřeboval nového předsedu. „Opili jsme se tady v hospodě a nějak to na mě padlo. A nějak to na mě zbývá už deset let,“ říká se smíchem Brtníček. A tak se stalo, že hospodský se chopil vedení klubu. Lze nalézt trochu podobnosti s dnes už kultovním seriálem Okresní přebor. Oproti seriálové postavě bossovi Matějkovi má hráče ale ještě více pod dohledem. Hospoda je totiž více než blízko hřiště, takže to aspoň při přemisťování nemá daleko. „To nevím, jestli je výhoda, protože když se tam něco děje, tak může hned každý otravovat. Ale je pravda, že by asi značka ideál byla, kdyby hospoda nacházela přímo na stadionu,“ přemýšlí současný drnovický „boss“.
Dvojí role Daniela Brtníčka přináší pro hráče benefity například v podobě zlatavého moku zdarma. „Původně to začalo po vítězném utkání. No a pak postupem času automaticky po každém domácím. Někteří mají tu sebereflexi, že si pivo zaplatí ale jiným je to jedno. Ale jo. Vím, že někde na okrese se to hraje za peníze, tak nějaký oběd zdarma jednou za čtrnáct dní a pivo nevadí,“ konstatuje s úsměvem Brtníček.
A jaká je situace přímo na kdysi futuristickém stánku? Nyní už tak rozpadlé tribuny nečelí velkému náporu lidí. „Když jsme se po odmlce vraceli do okresu, tak přišlo 600 diváků. My jsme šli ze IV. třídy, postupem času jsme postoupili do 1.B třídy. A lidé to asi nepochopili. Nechci se tedy nikoho dotknout, ale někteří si možná mysleli, že se zastavíme opět až někde v první lize. Byli z toho pak trochu rozpačití, když zjistili, že se nechceme mermomocí někam nahoru cpát,“ říká Brtníček.
A ani týmy, proti kterým Drnovice hrají, neberou tuto vesnici už tak fotbalově exkluzivně jako dříve. „Soupeři, kteří sem přijeli před deseti lety, tak na to hleděli s otevřenou pusou, ale když už tady hrají několikátou sezónu, tak nevnímají ten ohromný stadion, ale spíš si všimnou toho, že tady je bordel, tam je bordel,“ hodnotí smutně předseda klubu. „Když to vezmu z hlediska normálního návštěvníka, který tady jde na fotbal, tak si řekne, že je mnoho hezčích areálů, než drnovický stadion. Sedačky staré, kiosek tu není, všude je rozbité sklo,“ dodává.
Soudní tahanice se šťastným koncem
Když na vesnici u Vyškova začínal fotbalový restart, Brtníček a spol. byli ve starání se o místní stadion velmi pečliví, ale dnes je situace jiná. „Člověk na to zkrátka nemá kapacity, aby vše hlídal. To nás bavilo možná první rok dva, kdy jsme se chodili dívat, jestli tam někdo leze, nebo ne. Po nějaké době vás to ale omrzí. Nedá se to donekonečna udržovat v takovém stavu, v jakém to bylo,“ uvádí Brtníček. Dá se tedy na stadionu využít vůbec něco jiné než hřiště? „Nemáme tam ani kabiny, protože o ty deset let probíhal soud. Takže chodíme z tělocvičny, ze které to máme na hřiště 100 metrů.“
Onen soud je další zajímavou kapitolou v dějinách drnovického klubu.
„Kdyby byl stadion k dispozici hned jak skončila liga, tak to mohlo nějakým způsobem fungovat. To vybavení, které bylo uvnitř nebylo za desetikorunu. Vířivky, prvotřídní nábytek, posilovna, VIP sekce a tak dále,“ říká Brtníček k tomu, že je dnes stadion v prachbídném stavu. Vše je ale jinak a v jedné z tribun tak stojí až třicet centimetrů vody. Stadion totiž chátral, zatímco se o něj dlouhé roky soudily hned tři subjekty. „Vztahy se správkyní konkurzní podstaty jsme měli korektní, že jsme si vždy nějak ohledně hřiště vyhověli. Mohla říct „sbalte se a běžte“. Mysleli jsme si, že až skončí soudní spory, tak obec bude mít předkupní právo, jenomže to bohužel tak nefungovalo. Stadion šel do dražby, naivně jsem si myslel, že tam bude figurovat pouze obec a nikdo jiný,“ tvrdí stále trochu zoufale předseda klubu.
Jenomže, kde se vzala, tu se vzala nějaká firma Mengas, která vznikla den před dražbou. Kvůli ní se cena nesmyslně vyhnala nahoru až přes 6 miliónů. „Všem bylo jasné, že Mengas nepřišel zachraňovat stadion a že to na tom chce jen namastit kapsu. Stále nevím, kdo za tím stál, ale jsem za to možná i rád. Musím říct, že to měli dobře pošéfované. Za dva roky se neobjevilo ani jedno oficiální jméno,“ konstatuje udiveně Brtníček. A skutečně s havarijním stavem stadionu neudělala společnost za rok a půl nic, a naopak byl pak opět na prodej. Radost a úleva nastala v září 2017, kdy se ho už konečně zmocnila obec, ovšem byla to velmi drahá záležitost. Konkrétně za 8,5 miliónu korun. Ale osud stadionu je po nepředstavitelně dlouhé době ve správných rukou, které možná hodlají udělat zásadní změny.
„Všechno se teď vyklízí, protože už je pozdě – vybavení je plesnivé a promočené. Teď se řeší jeden projekt a uvidíme, co bude dál. „Béčková“ tribuna je úplně v totálně katastrofálním stavu, všude voda. Dříve tam byly mládežnické šatny, i nějaký byt,“ popisuje Brtníček. Podle něj by tak tato část stadionu mohla jít k zemi na rovné ploše by vyrostlo kryté parkoviště. „Na druhou stranu by se tam pak musel stavět dlouhý plot, což by byly další peníze.“ Je tak možné, že v dohledné době zmizí zažité panorama. Nebyl by to moc velký šok? „Můžu to přirovnat k mému baráku. Pětadvacet let jsem hleděl do lesa a nejednou mi tam vyrostl jiný dům, tak jsem si musel taky zvyknout. Myslím, že i kdyby přišlo na věc a šlo by to celé k zemi, tak za dva roky by po tom neštěknul pes. Minimálně teď chceme sundat aspoň ta světla, takže už jen to bude jakýsi zásah do to současné podoby, protože ať jede člověk odkudkoliv, vidí čtyři stožáry,“ říká Brtníček.
Drnovice teď tak aspoň mohou mít jistotu, že stále mohou hrát tam, kde jsou hráči zvyklí. Není to sice proti Spartě nebo Slavii, z čehož se tady fotbalově naladění místní a zvědaví přespolní mohli těšit deset sezón, ale Rousínov „B“ či Brankovice v okresním přeboru. Nicméně drnovický špendlík na fotbalové mapě České republiky pořád je, a byla by škoda kdyby ne. Raketový vzestup pod taktovkou Gottwalda sice je, a navždy asi bude, více než obskurní, ale i tak je to úchvatný příběh, díky kterému si jinak naprosto běžnou moravskou vísku pamatuje každý pozornější fotbalový fanoušek. A sem tam se stále najde nějaký, který si zamíří prohlédnout místo, kde Jan Koller vstřelil jeden ze svých pětapadesáti reprezentačních gólů. „Zastavují se tady, fotí si to. Byla tu i jedna partička, která má jako koníček ježdění po rozpadlých stavbách a samozřejmě si to pak dokumentují. Ale že by se sem pořádaly zájezdy, to ne. Je asi ale spoustu lidí, kteří na to vzpomínají a stále to mají za zajímavost,“ zakončuje Brtníček.
Zmíněně fotbalové pohádky o tom, jak se z nikoho stal někdo a zase zpět, byly méně či více čisté. Jedna pozitivní věc se u tehdejších majitelů zpochybnit nedá. Obrovské nadšení pro fotbal. Pobláznění chlapi, kteří byli zamilovaní do jedné staré dámy se jménem kopaná. František Chvalovský, Jan Gottwald a Jiří Novák byli gamblary, kteří místo forbesu poblázněně a velmi poctivě krmily své kluby. A dá se věřit tomu, že kdyby měly kapsy bezedné, a zákon by byl na ně a jejich firmy krátký, tak to s radostí dělají dodnes.
Takhle to byl ale jen takový výlet Apollem 13 na Měsíc. Pěkně draze tam a s velmi odřenýma ušima zpět na zem. V Blšanech až pod ní…
Teď je opět víkend a do tváře mi tady fučí mrazivý vítr. Kvůli němu se v očích objevují slzy. Po alkoholovém odéru stopy maximálně ve vzdálené hospodě, po chorálech ani tam. Pozornost na sebe strhává leda tak hlasitý kohout, který se nachází na dvorku naproti stadionu. „Tady chcípnul pes,“ hodí se říct. Jenže čtyřnohý přítel člověka se ozve hned vzápětí. Fotbal už tu ale připomíná jen mlčící areál. Je bez duše. Chybí mu pumpující srdce, které by tvořili fotbalisté, trenéři, funkcionáři a v neposlední řadě diváci. Je tu ponuro.
Slaná voda stéká po tváři. Tahle slza byla pro neživé Blšany.
