Terezie Krejčí 
Máte vystudovanou geografii s kartografií. Jak jste se dostal k pozici trenéra lezectví?
Lezení se věnuji od dvaceti let a přiznám se, že ze začátku mi to moc nešlo. V dětství mě totiž rodiče dali do chodítka a díky tomu jsem později neměl moc propojené nohy s rukama. Z toho důvodu jsem spíše lezl dost silově a zastavil se na jedné obtížnosti. Ostatní kamarádi se dál posouvali, ale já už se zlepšovat přestal. Kvůli tomu mě to přestalo bavit, ale vzdávat jsem se nechtěl. Řekl jsem si, že musím asi více trénovat a sám jsem si chtěl napsat kvalitní trénink. Udělal jsem si proto licenci a od té doby jsem papírově trenér.
Takže to, že jste si chtěl napsat pro sebe svůj trénink způsobilo, že se i trenérstvím živíte?
No, kurz mi přišel vhod, když jsem si po studiu uvědomil, že budu muset osm hodin dělat v kanclu a kreslit mapy. Což o to, kartografie mě bavila, ale už se mi nelíbilo, že bych osm hodin seděl u počítače. Rozhodl jsem se tedy, že se dám na dráhu trenéra a zatím bych neměnil.
Vy jste ale kromě trenéra ještě pohybový specialista. Kdy jste se tedy začal zabývat pohybem?
Když jsem se začal řídit podle tréninkového plánu, tak místo zlepšení se přidávaly další bolesti. Nevnímal jsem to, a dál jsem cvičil. Došlo to ale tak daleko, že jsem se na stěně už moc neudržel. V té době mě oslovil jeden mladší talentovaný kamarád s tím, abych mu napsal tréninkový plán. S jedním kolegou jsme se tedy do toho pustili, ale místo lepších výsledků, začaly kamarádovi otékat prsty.
To vypadá, že Vám tréninkové plány moc psát nešly.
(Smích) Ne, věděl jsem, že chyba někde je, ale v tréninku to nebylo. Nechtěl jsem mu ublížit, tak jsem ho poslal za jednou šikovnou lékařkou a fyzioterapeutkou v jedné osobě, aby ho vyšetřila. Řekla mi ale jen, že prsty jsou přetížené. Když jsme ale při dalším tréninku zjistili, že už není schopen udělat správně ani jeden shyb, a to i přes to, že měl sílu prstů poměrově ke své váze stejně jako dnes Adam Ondra, začal jsem navštěvovat různé fyzioterapeuty a hledat příčinu jinde.
Takže se z Vás pak díky těmto zdravotním problémům stal expert na pohyb?
Hned ne. Obcházel jsem fyziokurzy a trenéry, udělal jsem si kurz DNS (dynamická neuromuskulární stabilizace) od Koláře a byl jsem se podívat na práci různých fyzioterapeutů. Všichni mi předávali své myšlenky a zároveň mě všichni posílali za doktorem Čumpelíkem. Nakonec jsem za ním opravdu šel a jeho rady k správnému pohybu a tréninku mě zaujaly. Hned jsem je vyzkoušel v praxi a zmíněný kamarád se začal zlepšovat. I mě přestaly bolet ruce a také jsem viděl lepší výsledky. Sám jsem ale nebyl schopen zhodnotit, zda je to opravdu tak dobré, proto jsem napsal Adamovi Ondrovi, jestli by se na to nechtěl přijet podívat. On souhlasil a byl z toho nadšený. Od té doby tedy spolupracuji s doktorem Čumpelíkem.
Vy jako pohybový specialista přijdete ke sportovci, řeknete mu například, že zvedá špatně ruku, naučíte ho to zvedat dobře, aby si tím něco nepoškodil, a tím to končí?
Nespolupracuji jen s lezci, ale třeba i s kajakářem. Tomu říkali, že jezdí moc vzadu a že je málo předkloněný. Trenéři často vidí, že forma pohybu je špatná, ale už netuší, jak ji změnit, aby byla efektivní. Idea pohybu se totiž vytváří na základě senzorických informací a v porovnání s pamětí to znamená, že když někdo jezdí nebo leze moc ohnutý, tak já mu začnu říkat, že má lézt narovnaný. Z hlediska neurologie jsem tam pozdě, protože sportovec si tu ideu už vytvořil. Z pohledu senzoriky se ale lezec začne rovnat a zároveň tím změní i ideu pohybu. Zkrátka je potřeba, abych dodal informace i tomu mozku třeba z dlaně nebo z chodidla, protože tam je senzorických zakončení nejvíce.
Dá se říct, že jste zjednodušeně takový přenašeč správného pohybu z dlaní a chodidel do mozku?
V dlaních a chodidlech je totiž strašně moc svalů a ty tam mají nějaký význam. Když jeden z nich nepracuje, tak výsledkem je například stažený hrudník. Jeden z důvodů, proč má Adam ploché nohy může být to, že se cpal do malých lezeček. Teď se mu je povedlo nějak zvětšit a zafungovalo to. Nicméně pořád platí, že my musíme pracovat s těmi svaly v té lezečce, protože tím, že ji zvětšíme jenom dáváme prostor pro tu práci s tím chodidlem. Když ví, jak na to a pracuje s ním, tak se mu zlepší senzorika a díky tomu v něm může mít mnohem více síly a dostat se tam, kde se předtím nedostal.
Jak dlouho takový proces trvá?
Je to velmi individuální. Proto jsou ti vrcholoví sportovci vrcholovými sportovci, protože u nich tyhle věci trvají kratší dobu. U Adama byl přírůstek na kampusu okolo 50 až 90 procent za deset dní. To je strašně moc. Ten kajakář měl za týden 40 procent, a to hned dvakrát během půl roku. Je super, že oni to takhle mají rychlé, protože pak se ví, že se nezlepšili kvůli něčemu jinému. Můžou se tak vyloučit všechny další vlivy, protože jiné formy tréninku mají delší dobu přírůstku. U „normálních lidí“ trvá reakce na podnět déle. To se pak hůř určuje, jestli se zlepšili z tohohle důvodu, nebo se třeba zlepšili z toho, že se zaměřili na něco jiného.
Říkal jste, že jste napsal Adamovi Ondrovi, jestli se nechce přijet podívat na ty pohyby. Takhle jste se seznámili?
Ano, já jsem mu napsal mail. Když jsme totiž na té první hodině s panem doktorem korigovali cviky, které jsem pravidelně dělal a doporučili mi je jiní, tak na konci jsem mu řekl, že jsem lezec. Na to mi odpověděl, že to musím lézt jako Adam Ondra, protože ten jediný to pochopil. Tvrdil mi, že Ondra leze úplně jinak, ale když bude pokračovat v tréninku jako všichni ostatní, tak si tím tu svoji unikátnost může zničit. Přišlo mi to zajímavé, a když mi to později zopakoval ještě jednou, tak jsem se mu rozhodl napsat. To jsem udělal a on přijel.
Předpokládám tedy, že jste ho seznámil s doktorem Čumpelíkem, není to tak?
Přijel v době, kdy zrovna vylezl Dawn Wall, takže kolem něj byla mediální mela. Proto jsem ani nečekal, že se tak stane, ale přijel a dost ho to asi oslovilo. To bylo těsně po Vánocích, a pak v lednu jsme strávili u pana doktora deset hodin v jednom týdnu. Možná ještě víc, bylo to dost intenzivní. Sám jsem už po hodině a půl nebo dvou potřeboval jít pryč, protože zaznělo tolik věcí, které jsem si potřeboval srovnat, že už jsem cítil, že další vůbec nechytím. No, ale nějak jsem tam přežil a Adam se pak zlepšil na kampusu asi o 50 až 90 procent během deseti dní. Tehdy to označil za revoluci ve sportovním tréninku.
Od té doby tedy spolupracujete?
Je to velmi nepravidelné, protože Adam je pořád pryč. Pohybová příprava je ale klíčová spíše z toho dlouhodobého hlediska než z krátkodobého. Zvláště u něj, protože on má pohyb poměrně dobrý. Když pak přichází nějaká příprava před závody, tak pokud vyloženě nepotřebuje ladit pohyb, protože mu třeba nejdou skákací bouldery, tak nemá cenu, abych tam s ním výrazně něco dělal. Spíš se potkáváme podle toho, jak se mu to hodí.
Blíží se ale olympiáda. Už víte, co během následujících měsíců ještě vylepšit?
Tak zítra zrovna za ním jedu a musíme se pobavit.
Chápu dobře, že to teprve začne?
Adam má kolem Vánoc třítýdenní pauzu, během které neleze vůbec. Předtím jsme spolu dělali nějaké cviky, které jsem mu dával na práci s chodidly a na rotaci hrudníku. Tak uvidíme, jestli v tom ještě bude chtít pokračovat nebo jaké má vůbec představy.
A co se týče samotného pohybu?
Myslím si, že pohyb budeme ladit hlavně v té rychlosti, a pak ve skákacích boulderech. Bude to chtít ještě nějakým způsobem pošefcovat.
Už jste říkal, že Adam Ondra má pohyb dobrý. Dělá třeba něco jinak v tom pohybu při lezení než ostatní?
Ano, Adam pracuje úplně jinak s chyty. Říkal mi, že když mu bylo osm až deset let, tak se jen ty dva roky soustředil na to, jak bude držet chyty a vymyslel si úplně unikátní způsob. Zatímco většina lezců na rukách visí, to znamená, že zatíží jenom flexory, tak Adam k tomu domáčkne ještě malíkovou hranu dlaně nahoru. Tím pádem se mu flexory a extenzory předloktí zatnou směrem nahoru. Výhodou je, že může pracovat s energií a také zapojí nejen biceps, ale i triceps a zádový sval. Proto má Adam při lezení rovná záda, protože ho ten sval nepustí se ohnout. To je důvod, proč jenom nevisí, protože pokud lezci visí, tak se jim na zádech udělá kyfóza. Adam ale stojí na nohách a přitahuje se celým tělem nahoru k rukám. Tím pádem se změní směr působení svalů a tam, kde mají fixový bod, který se pohybuje, tak se nastaví tak, že mu to celé pracuje nahoru. To nikdo jiný moc nedělá, takže díky tomu je na těch lištách hodně silný.
V čem podle Vás bude mít Adam Ondra na olympiádě výhodu oproti ostatním?
Výhodu vidím především v jeho fyzické kondici. Předpokládám, že se dostane do finále, které probíhá celé najednou. Nejdříve se bude dělat rychlost, a to někteří poběží vícekrát. Následuje boulder a nakonec lano. To znamená, že na lana půjdou poměrně unavení, ale ne tolik Adam, protože je zvyklý trénovat šest hodin denně. Japonci jsou sice také okolo osmi hodin na boulderovce, ale z toho pak lezou jen dvě. Natrénují tedy za ten čas toho tolik, jako Adam za dvě hodiny.
Věříte, že to Adamovi v Tokiu cinkne?
Doufám, že jo. Moc mu to přeju, ale tam strašně záleží, jak budou postavené bouldery.
Jak to myslíte?
Bouldery jsou docela nevyzpytatelné a bude záležet na tom, jak to postaví. Když budou lehké, tak by s nimi neměli mít problém ani favorité, ale ani ostatní soupeři. V této situaci jsou v těžké pozici favorité, protože už jen jedna chyba je může posunout v žebříčku dolů. Naopak, když budou bouldery postavené složitě, tak sice silní lezci mají oproti ostatním navrch, ale musí to být jejich styl. Pokud se ale lezci, a to i favoritovi netrefí do jeho silného stylu, tak v takovém případě není moc šance na úspěch.
Hraje tam roli, s kolika různými typy boulderů se lezec setkal?
No, proto ti Japonci teďka excelují. Japonský boulderovky jsou totiž postavené hodně kvalitně. Tam stavěči mají postavit jeden boulder za den. Navíc vím, že když ho postaví a zjistí, že nedává smysl tak ho shodí dolů. To by se v Čechách nikdy nestalo. Tady má stavěč postavit deset až dvanáct boulderů za den a když nakonec přijde na to, že je nekvalitní, tak pár chytů pootočí, něco tam přidá a jde se dál. Tím, že jich má za den postavit tolik, tak nemá čas udělat ty bouldery více precizně. Tím to nějak nekritizuju, hold to je takhle dané.
Vyzkouší si Adam Ondra japonské stěny dřív než na olympiádě?
Ano, letíme spolu do Tokia v březnu. Budeme tam především ladit pohyby na těch jejich super boulderech. (smích)
Sportovní lezení je letos na olympiádě poprvé. Vy jste i trenér, je o tento sport u nás v Česku zájem?
Vnímám, že popularita toho sportu jde nahoru. Řekl bych, že se jedná o přirozený trend posledních let, a to i předtím, než se zajistilo místo na olympiádě. Větší zájem ale může být dán také tím, že se během posledních dvaceti až třiceti let zvýšila dostupnost a bezpečnost vybavení. Například sedáky jsou opravdu velmi pohodlné. Sice si dobu před revolucí nepamatuju, ale pokud se nepletu, tak se dříve šily z hasičských hadic.
Sportovní lezení se jako sport objevilo poprvé už v sedmdesátých letech. Proč se zrovna na olympiádě předvede až teď?
První závody v mezinárodním měřítku se uskutečnily na přelomu osmdesátých až devadesátých let. Řekněme, že to byla událost pro pár lidí. Obecně je známé, že si lezci tykají právě z toho důvodu, že se historicky všichni znali. Také nejspíš k popularitě asi dost napomohl rozvoj komerčních stěn. Najednou je možnost si jít v zimě, teď už i v létě, zalézt. Bavil jsem se s pár lidmi, co pracují na stěnách a ti mi potvrdili, že poslední léto byl stejný provoz jak v květnu, tak v září. Prostě začíná o to být obrovský zájem. Dřív to bývalo mrtvé. Také se zvýšila bezpečnost a díky stěnám je to možné provozovat i ve městech. No a asi je to zrovna v Čechách sexy, když se tomu Adamovi daří a je už docela známý.
