Barbora Szumowski 
Jaké je východisko ze situace, že je málo dárců a tím pádem i málo krve?
Jsou dvě roviny. Ti, co chodí darovat, by se měli mnohem víc oceňovat. Mělo by se o nich vědět a musíme dělat maximum pro to, aby vydrželi darovat co nejdéle. Druhá věc je dívat se více do budoucna. Informovat, proč nové dárce potřebujeme. Každý za svůj život spotřebuje krev nebo produkt z ní. To je statisticky dané. Takže tu budoucí generaci musíme vychovat k tomu, že když jsou zdraví, měli by pomáhat. Aby ta krev byla, až ji budou potřebovat třeba i oni…
Pravidelní dárci mají podle mého malého průzkumu většinou motivaci vnitřní. Chtějí pomáhat a být užiteční. Není to ale právě pro mladší generaci málo? Co nějaká větší vnější motivace?
Na Slovensku říkají, že krev je jejich národní bohatství. A opravdu ji odebírají pouze v nemocnicích nebo v transfuzních centrech, která jsou součástí národní transfuzní služby. V Česku jsme si do transfuzní problematiky pustili byznys. Je tu tedy spousta soukromých středisek, kde ta motivace je vyšší – finanční. Stát se snaží motivovat odpisem z daní, dnem volna. Pojišťovny zase různorodými příspěvky na sport nebo vitamíny. My můžeme dárci nabídnout alespoň občerstvení a milé sestřičky (směje se).
Jsou placené odběry podle vás krok správným směrem?
Nejsou. Počet zachycených infekcí u dárců, kteří jsou placení, je mnohem vyšší než u bezpříspěvkových odběrů. Placení dárci si něco nechají pro sebe, zatají informaci, aby dostali peníze. Pokud tu krev tedy potřebujeme pro pacienty, leckdy třeba i pro nedonošená miminka, která mají 500 g a ohrozit je tak může cokoliv, je potřeba, aby to zůstalo na tom, že dárce chce pomáhat. Neměla by tam být finanční motivace.
Znáte vaše dárce? Jací lidé vlastně chodí darovat krev?
Obecně jsou to lidé, kteří chtějí pomoci. Ale jinak je to celé spektrum různých lidí. Statisticky chodí darovat určitě více mužů, až 80 % dárců jsou muži. Pro ženy je to těžší, kvůli menstruaci, těhotenství, porodu… Společná charakteristika ale určitě je, že jsou to lidé nesobečtí a chtějí se podělit. Velmi často jsou to také rodiny, které přivedou své děti a pokračují v rodinné tradici.
Co studenti? Jsme přece jen ve studentském městě…
Studenti chodili více dřív, když byly odběry plazmy placené i v nemocnici, pak třeba přešli i k bezpříspěvkovému darování plné krve. Teď nám mladá generace chybí, často chodí dávat plazmu za peníze do zmiňovaných soukromých středisek. Máme asi tisíc prvodárců za rok, ale málokdo vydrží a základna pravidelných dárců se tenčí.
Myslíte, že budeme umět krev v budoucnu vyrobit?
Nedovedu si to představit. Problém je ve výrobě něčeho, co na sebe naváže kyslík, roznese ho do celého těla, kyslík se odpoutá a to „něco“ se zase vrátí pro další kyslík. Takže je to opravdu o tom vychovávat si nové dárce, jiná cesta pro teď asi není.
Mluvila jste o nedostatku informovanosti. Děláte nějaké konkrétní kroky pro zlepšení tohoto problému?
Máme dny otevřených dveří v rámci Noci vědců. Děláme exkurze, prohlídky. Máme i video na YouTube, kde popisujeme, proč je dárcovství důležité. Abychom informace předali těm mladším, chodíme na střední školy, na učiliště, děláme besedy. Pomáhají nám i akce typu Daruj krev s Českým rozhlasem nebo soutěž fakult Vyhrň rukáv. Snažíme se být vidět.
Když už krev dám, můžu se někdy dozvědět, co se s ní stalo, jestli nepřišla vniveč?
Každá krev pomůže, žádná nepřijde vniveč. Olomouc je velké zpracovatelské centrum, odběry plné krve nám vozí z Přerova, Prostějova, Jeseníku, Hranic, nebo ze Vsetína. My z nich vyrobíme transfuzní přípravky a okolní nemocnice si je zase rozeberou zpět. Kdybychom chtěli zavést systém SMS dárcům, že teď je jejich krev použitá a k čemu, bylo by to velmi technicky náročné, protože zpracováváme krev pro spoustu transfuzních stanic.
Jaké problémy způsobilo v zásobách krve období pandemie COVID-19?
Měli jsme problém hlavně s personálem, spoustu nás bylo nemocných. Taky jsme nemohli zpočátku přesvědčit dárce, aby se k nám nebáli. Lidé nechtěli chodit do nemocnice. Naštěstí nás ale dárci nenechali na holičkách. Krev jsme pořád potřebovali pro akutní stavy, úrazy… Odebírali jsme pořád, ale v jiném režimu. Pracovali jsme po týmech, abychom se nepotkávali. Dárci museli chodit přesně na čas, aby se vystřídali. Opatření bylo opravdu hodně. Ale zvládli jsme to a krev nám nechyběla.
Dostavovali se tedy dárci sami na objednání, nebo jste museli posílat více výzev k odběru jako je tomu při akutním nedostatku?
Máme otevřený rezervační systém a dárci se sami objednávali na čas. Pokud zbývala volná místa, vyzývali jsme je SMS zprávou. Odebírali jsme sice méně krve, ale zase se jí méně spotřebovalo třeba na plánované výkony, takže nám to ve finále stačilo.
Jste připraveni na to, kdyby podobná situace s lockdownem nastala znova?
Myslím, že ano. Už přesně víme, co by nás čekalo.
Podmínky pro odběr jsou velmi přísné nejen v období koronaviru. Dárce musí být v perfektním zdravotním stavu a splňovat mnoho kritérií. Nemůže to být jeden z důvodu, proč je dárců tak málo?
To máte sice pravdu, ale krev jako taková je považována za léčivo. Stejně jako si v lékárně vyzvednete antibiotika a víte, že jsou bezpečná. My ze zákona musíme hlídat kvalitu transfuzního přípravku i kvalitu dárce. V celé Evropské unii platí jednotný systém, jednotná legislativa. Prostor pro diskuse nebo zlehčování zde opravdu není, je to o bezpečnosti jak transfuzního přípravku, tak i dárce, který musí odejít z odběru bez újmy.
Darujete vy sami tady na transfuzním oddělení, nebo zde platí přísloví, že kovářova kobyla chodí bosa?
Daruje nás hodně, obecně lidé z celé nemocnice. Myslím, že kdo může, ten daruje. Kdo nemůže, tak alespoň pomáhá organizovat náborové akce a přispívá jinak.
