Jan Meichsner 
Já se hned na úvod zeptám na docela komplikovanou otázkou – co způsobilo, že i 30 let po sametové revoluci není v české politice dostatek žen? Česko nikdy nemělo premiérku, kandidátky na prezidentku byly pouze tři.
Je to opravdu komplikovaná otázka. Ta odpověď, proč je v české politice málo žen, je opravdu hodně komplexní. V prvé řadě jde o to, že otázka postavení žen v politice není ve společnosti reflektována jako podstatná. Dlouhou dobu se tu také vytvářel ten obraz feministky, takové té podivné ženy, která nemá ráda muže. Byla tu také určitě historická zkušenost z komunistického režimu, který jako by ty ženy emancipoval, že mohly dělat různé věci. Pro mnoho žen bylo ale vlastně snem zůstat doma s dětmi v klidu, neshánět nákupy. Politika jako taková ale byla ryze mužská záležitost. Když si vezmete vedení státu, strany…, ta určitá tradice tady tedy byla. V roce 1990 se pak nevnímala ženská otázka jako až tak podstatná, ženy spíš toužily po tom, aby mohly žít ve stylu zelených vdov. To, co jim teď vlastně vadí. Mít domek, manžela, auto, děti.
Takovou variaci na americký sen? Dům na předměstí, žena v domácnosti.
Ano, ano. To potom vlastně napadá spisovatelka Betty Friedan, která říká, že to je problém. Myslím si, že mnoho žen si to teď uvědomuje. Včetně těch mladých, které jsou teď doma s dětmi a žijí v satelitech. Tak se dostávají do stejných problémů. Takže společnost na to nebyla připravená, nevnímala to jako nějaké osvobození, ale naopak to vnímala jako podružnou otázku.
Má podle Vás v Česku šanci uspět někdo jako je Zuzana Čaputová? Podobná osobnost a charakter.
Já si myslím, že tady ta šance je. Jak česká, tak slovenská společnost jsou si velmi podobné, takže pak záleží na okolnostech. Celkově proti tomu možnému vývoji ale napoví jen to, že politika nejenom, že je u nás mužskou záležitostí, je také ale velice hrubá a konfliktní. My pak můžeme vidět tendenci, že pokud už se dostanou ženy do politiky, tak přejímají mužský model chování. Dobrým příkladem je případ Margareth Thatcherové, kdy se přejímá mužský diskurz a pak chybí ten, který by byl rozumnější, klidnější, zvažující, více hodnotově orientovaný.
Pokud se zastavíme u současného prezidenta – ve veřejném diskusi v poslední době zaznívaly hlasy, které skloňovaly článek Ústavy §66 – bude podle vás možné odvolat současného prezidenta? I třeba po volbách.
Ono je to opravdu velmi složité, to odvolání prezidenta. U nás je to nastavené tak komplikovaně, že je to prakticky nemožné. Musela by být velká shoda v obou komorách. Případně by musel být už opravdu velký problém. Spíš si myslím, že všechny ty pokusy byly plácnutím do vody, které nemělo ani dostatečné právní zdůvodnění. Paradoxně to pak prospívá tomu člověku, který by měl být odvolán. Je potřeba změnit právní kulturu a prostředí. Kdo jí tady mění a jak, to už je jiná otázka.
Mohla byste to prosím rozvést?
Tak tady se od počátku zpochybňovala vláda práva. Od počátku transformace. Nebylo to něco, co by bylo pro politiky zajímavé. Už jen ten úprk před právníky, protože bylo potřeba udělat transformaci, která probíhala velmi netransparentně. A ony jsou vlastně transparentní procesy dodnes odmítány, protože je mnoho věcí výhodnějších. Teď jsem někde viděla, jak pan Babiš říkal, že kvůli senátoru Wagenknechtovi nenakoupili nějaké testy. Tak samozřejmě, že senátor byl proti tomu, aby víc jak po roce pandemie vláda rozhodovala, komu přihodí jaký kšeft.
Když už jsme se bavili o volbách. Čeká nás poněkud turbulentní půl rok a velmi vyhrocené politické kampaně. Jak bude vypadat česká politická scéna po volbách? Dá se to vůbec předvídat?
Nejsem žádný velký optimista a nemyslím si, že by se ta česká politická scéna nějakým způsobem radikálně změnila. Takže ano, věřím tomu, že už se k moci dostanou jiní lidé, ale nevěřím tomu, že by to změnilo charakter, chování nebo způsob komunikace. Tady totiž ten problém je mnohem hlubší. Za prvé je to styl jednání a za druhé špatné fungování úřadů. To vychází i z programového zeslabování těchto institucí, které v běžných státech působí tím civilizačním dojmem. To znamená fungující státní správa, která pragmaticky dává podklady pro politické rozhodnutí, ty pak implementuje. Tady se ale často hraje o to, kdo a jaká skupina bude mít z čeho benefity. Mohli jsme to vidět při maličkostech. Třeba když se řešilo, kdo bude distribuovat testovací sady. Byl to konflikt o dvou firmách, z nichž ani jedna nebyla důvěryhodná. Za každou stála jiná skupina. Pokud se tedy nepodaří přenastavit to, aby to tady takhle fungovalo, tak to chování tady bude. Je to systémová věc.
Pokud se bavíme o systému a i třeba selháních, kauzách, které denně plní média. Myslíte, že jsme jako lidé rezignovali na to, co se děje a že jsme jako společnost přehlcení?
Lidé jsou unaveni a nemůže se každý neustále u všech kauz dopátrávat, co je pravda a co není. To znamená, že v některých závažných případech si lidé ani neuvědomují, jak moc je to vážné. Vychází z toho, že pokud chcete někoho shodit, tak se prostě napíše něco, co u něj vyvolá otazníky a také si nikdo neověřuje, jak to vlastně je. Do běžných médií se nedostává kvalitní investigativní žurnalistika. Ne, že by neexistovala, ale v běžných médiích se dělají podivné zkratky, jiný obsah, jiný nadpis, vytrhávání věcí z kontextu. Z kauz se pak dělají seriály, které ale nedají dohromady celek a jde jen o to zaujmout čtenáře. Není to potom o tom, aby čtenář pochopil, kde je jádro problému. Pak dochází ke zkreslení. Proto lidé rezignovali.
Je to i vývojem po roce 2013, kdy začali čeští oligarchové nakupovat tuzemská média?
Nemyslím si, že by to byl dáno tímto. Na ten způsob fungování Mafry předtím, než jí koupil pan Babiš, si pamatuji. Vzpomínám si na kauzu ohledně plzeňských práv, kterou jsem já docela prožívala. Byla z toho patrná snaha udělat seriál, senzaci, která se opírala o dílčí fakta a vytrhávala věci z kontextu.
Skončí komunisté mimo sněmovnu? Když jsem se v rámci tohoto závěrečného projektu bavil s europoslankyní Kateřinou Konečnou – mluvila o nutnosti reformace a vyslovila i obavy o setrvání KSČM v poslanecké sněmovně.
Tak to riziko tady určitě je, protože se ta strana pohybuje okolo hranice pěti procent. Tam je to vždycky problém. Na jednu stranu ale KSČM získala na významu tím, že byla stranou, která rozhodovala o podržení vlády v kritických momentech. Na druhou stranu ale touto částečnou spoluprací s vládou, vlastně poprvé v historii, ztratila legitimitu protestní strany. Taky jde o to, že část voličů KSČM byli starší občané, kteří volili tuto stranu z určité nostalgie, z pozice něčeho, co bylo spjaté s jejich životem. Něco podobného zažívala KDÚ-ČSL. To byly dvě strany, které přetrvaly po komunistickém období jako dvě masová uskupení, a to poměrně dlouhou dobu. KSČM měla nejvíce členů, druhá byla KDÚ-ČSL. Jenže tito voliči byli velmi tradiční a proto, aby strany mohly oslovit i jinou kategorii, to znamená provést opravdu důkladnou reformu. Jinými slovy – modernizovat se. U KDÚ-ČSL to například znamenalo nebýt tak spjata s katolickou církví. To se například povedlo CDU v Německu za Konrada Adenauera.
Otazník visí také nad ČSSD – jaký vývoj lze předpokládat tam?
Tady si myslím, že to riziko je také veliké. Což je docela zvláštní. Jedná se o tradiční a nejstarší stranu u nás. Hodně lidí diskutuje o tom, jestli je to kvůli vládní spolupráci s ANO nebo nikoliv. Já si myslím, že spíše hraje roli i to, že tak jako u ODS, je ČSSD podobně nedůvěryhodná strana, která je napojena na ty nejrůznější lobbistické a zájmové skupiny. Nemá jasnější koncepci. Nepřichází s levicovým program, ale snaží se dosazovat konkrétní vlivné lidi.
Například na Michala Haška?
Přesně to je ten příklad. Ten kdysi patřil mezi velmi nadějné politiky ČSSD, ale v současné době si nemyslím, že by to byl člověk, který by obnovoval důvěru v politiku Sociální demokracie. Že by si pak váhající voliči řekli, to je ta levice, kterou chceme volit. Tohle není cesta.
A nová uskupení? Strana Přísaha bývalého policisty Šlachty, Volný blok. Jaké mají šance?
Já myslím, že nemají. Moc šance tam není. Samozřejmě nemůžeme vědět, co se ještě stane, jak budou vnímány výsledky pandemie. Co se týká pana Volného, ten cílí na stejný okruh voličů jako Trikolóra nebo Tomio Okamura. Potenciál voličů se pohybuje do 15 procent, a to při velmi úspěšné kampani. Dohromady se dá očekávat výsledek okolo 10 procent. Záleží ale opravdu na řadě okolností. Tahle tři uskupení sázejí na stejné voliče a více to nahrává panu Okamurovi, který je etablovaný v politice, vystupuje v televizi a v parlamentu. U pana Volného je to čistě mediální záležitost.
A úplně poslední otázka. Hrozí stále, že Česko po volbách vykročí maďarskou, případně polskou cestou?
Myslím si, že toto hrozí dlouhodobě. Bohužel si nemyslím, že toto by byla věc, která by demokratické opozici nebo Senátu, tak silně vadila. Zdá se mi, že se zviditelňují na jiných věcech, než je ochrana právního státu. Mohli jsme to vidět u prosazování lidí do nejrůznějších rad a podobně. Vidíme to i u stran, které předtím byly u moci, že ta otázka reorganizace policejních složek a dalších nebyla takovou prioritou, o kterou by pečovaly. To se týká i otázek kolem justice. Je to něco, co se ještě před příchodem pana Babiše neřešilo. Myslím si, že je to velký problém. Tady by mělo být nastavení institucí takové, aby posilovalo právní stát. Když se pak podíváme na hlasování ohledně NKÚ, tedy jediné instituce, která tady provádí kontrolu (byť jen velmi omezenou, protože nemůže kontrolovat obce), tak to se řeší od roku 2011. Jediná cesta, jak tedy bránit maďarské nebo polské cestě, je dodržování pravidel. Pokud to politická reprezentace nepřijme za své, tak se nikam neposuneme.
