Samostatný projekt - Současný život bývalých vrcholných politiků

Realizace Rozhovor Story Komentář Zpráva Záměr projektu Cíl práce Svůj samostatný projekt jsem nazvala Současný život bývalých vrcholných politiků. Jeho cílem je náhled na život politiků, kteří dříve působili na vrcholných postech a nyní se již politice vůbec nevěnují, či jenom na komunální úrovni. Základem pro mou práci byly rozhovory se Zdeňkem Škromachem a Františkem Luklem, které jsem doplnila komentáři lidí z obcí, ve kterých žijí či jsou součástí obecního zastupitelstva. Získané informace jsem pak zpracovala do rozhovoru, storky, komentáře a zprávy. Zdůvodnění volby tématu Pocházím ze Slovácka, přesněji maličké vesnice jménem Skoronice. I přesto, o jak malou oblast se jedná, pochází z mého okolí poměrně vysoký počet politiků, jejichž jména jsou veřejnosti známá. Zdeněk Škromach pochází z nedalekého Rohatce a ve vysoké politice se pohyboval posledních dvacet let. Starostou města Kyjova, kde jsem navštěvovala osmileté gymnázium, je už více než deset let František Lukl, který působil půl rok ve vládě Jiřího Rusnoka. Oba tito muži jsou v mém okolí známí a oba se dnes věnují politice pouze na komunální úrovni. Abych byla upřímná, úplně prvním impulzem pro zvolení tohoto tématu bylo zjištění, že kancléř Vratislav Mynář pochází z Kyjova. Jedná se o velmi kontroverzní postavu, která ovlivňuje svými praktikami dění v celé České republice. Mynář však není bývalým politikem, a proto se jej mé téma netýká. Byl pouze inspirací pro mou další činnost. V tu chvíli jsem si však uvědomila, jak je náš kraj důležitý pro celou zemi, neboť něj pochází opravdu zajímavé osobnosti. Nejzajímavější na většině z nich však je, že se politice na vrcholové úrovni již nevěnují. Přemýšlela jsem tedy, jak vlastně dnes žijí? Je obvyklé, že politice, kteří se dopustili veřejného skandálu, odejdou dobrovolně, či naopak pod tlakem veřejnosti z politiky. To však není případ ani jednoho z výše zmíněných pánů. Frnatišek Škormach neobhájil ve volbách v roce 2016 senátorský post, a proto opustil Prahu a vrátil se do rodného Rohatce, kde působí jako člen obecního zastupitelstva. František Lukl se po svém krátkém působení v úřednické vládě Jiřího Rusnoka rozhodl v roce 2013 kandidovat do sněmovny, ale neuspěl. Žádný z nich se tedy nerozloučil se svou pozicí dobrovolně. Kladla jsem si tedy otázku, jak tito lidé dnes žijí? Přáli by si, vrátit se zpět? Nebo jsou naopak spokojeni zpět doma, na bezpečné pozici v obecním zastupitelstvu. Ve funkcích, které dříve zastávali, měli totiž jinou moc a disponovali také mnohem lepším finančním ohodnocením. Jako studentka žurnalistiky si uvědomuji, že setkávání s politiky je součástí práce novináře. Nejsem si však jistá, že se bývalým politikům někdo v tomto ohledu věnuje. Nemyslím tím, že bychom jim měli věnovat zvláštní péči či něco takového. Ale samotný pohled na jejich dnešní život může být opravdu zajímavý. Jak se dokáže člověk, jenž pracuje pod neustálým tlakem medií vyrovnat se skutečností, že už vlastně nikoho nezajímá? Zdroje/Stav problematiky Zdrojmi pro práci na zvoleném tématu mi v první fázi byl celkově internet, kde jsem hledala informace týkající se pana Škromacha a pana Lukla. Měla jsem totiž v plánu sejít se s oběma při rozhovoru, na který jsem samozřejmě nemohla přijít nepřipravená. Bylo důležité projít si do detailů jejich politickou kariéru, která například u pana Škormacha začala ještě před mým narozením. Nebylo tedy možné, abych si o obou pánech předem něco nenastudovala. Důležité bylo také pročíst články, které o nich v posledních letech vyšly, neboť vlastní slova a názory jsou nejlepších zdrojem. Njedůležitějším zdrojem pak byly rozhovory se samotnými politiky. Ptala jsem se jich samozřejmě na věci týkající se jejich minulosti, na ni nelze zapomenout. Celkově jsem se ale věnovala především současnosti a případně budoucnosti. Pana Škormacha i pana Lukla jsem oslovila přes email a oba mi pohotově odpověděli a souhlasili se schůzkou. Jejich ochota mě překvapila, nebyla jsem si původně vůbec jistá, zda budou mít zájem bavit se studentkou žurnalistiky o své budoucnosti. Během rozhovoru jsem dostala odpověď na každou danou otázku, i když jsem se upřímně nedotkla žádných ožehavých témat z jejich minulosti. Což vlastně ani nebylo třeba, nebyly předmětem rozhovorů. Pro lepší zachycení problematiky jsem se zeptala na názor na politické působení těchto můžů i lidí, kteří žijí v jejich rodné vesnici či městě. Měla jsem to štěstí, že jako absolventka kyjovského gymnázia znám mnoho lidí z Kyjova a někteří byli ochotní odpovědět mi na pár otázek. Co se týče Rohatce, odkud pochází Zdeněk Škormach, i zde se na mě usmálo štěstí. Moje teta s rodinou totiž ve vesnici bydlí, a proto i jsem se i zde měla na koho obrátit. Stav zkoumané problematiky byl jediným, kterým jsem si nebyla jistá. Myslím totiž, že se bývalým politikům v Česku nijak zvlášť nevěnujeme. Otázka zní, zda bychom vůbec měli. Čas od času vychází v novinách rozhovory s bývalými politiky, jako je Topolánek či Paroubek, kteří v své době byli jedněmi s nejvýznamnějších osob v republice. Nelze však říci, že by se jednalo o komplexní zachycení problematiky. Jedná se vždy o chvilkový zájem o jednu osobu, která brzy opadne. Proto nemohu říci, že bych čerpala z nějakých jiných zdrojů, které by mi byly přímo pomocníky či mě rovnou vedly. Ideový plán Důvodem, proč jsem se rozhodla zpracovat právě toto téma bylo, že jsem chtěla zjistit, jaký život dnes bývalí politici žijí. Chtěla jsem se komplexně podívat na problematiku odchodu z veřejného života, což není vždy příjmený a zdaleka ne dobrovolný proces. Nebyla jsem si jistá, že tázaní politici budou ochotní odpovídat na mé otázky. Netušila jsem totiž, na kolik je zasáhlo, že nebyli znovu zvoleni. Na jejich profesi je totiž důležité, že je volí lidé a rozhodojí, zda budou ve svých funkcích pokračovat. Nebyla jsem si tedy jistá, jak na ně zapůsobila ona skutečnost, že už jim spoluobčané nedali svůj hlas. Tedy že jim nedůvěřovali na tolik, aby svěřili svou budoucnost do jejich rukou. Tato práce není myšlena jako ukázka nešťasných životů politků, jenž už působí pouze v obecních zastupitelstvech. Nejedná se o žádné nářky pánů, kteří už nežijí svůj život před blesky fotoaparátů. Snažila jsem se zachytit, jak se se změnou povolání vyrovnávají lidé, kteří dříve rozhodovali o našich životech. Mým cílem je ukázat, zda cítí trpkou pachuť v ústech, když mluví o své minulosti či jsou na pyšní. Zda svých rozhodnutí litují, neboť jisto jistě ovlivnila do značné míry jejich osobní životy. Zda si myslí, že chybovali, když si zvolili tuto cestu. Jednoduše chci ukázat, jestli mají dnes jiný žvot než mi, ,,obyčejní" lidé. Postup práce + zdůvodnění způsobu zpracování, volby jednotlivých řešení Nejtěžším úkolem, který přede mnou vyvstal hned na počátku, bylo oslovení samotných politiků. Nebyla jsem si jistá, zda se mnou budou chtít vůbec mluvit, neboť novináři mají v poslední době špatnou pověst. Také jsem samozřejmě netušila, jaké mají oni sami zkušenosti s žurnalisty s předchozích rozhovorů, kterých bezpochyby mají za sebou mnoho. Když jsem psala emaily, považovalo jsem za důležité zmínit, že jsem si oba pány vybrala hlavně z toho důvodu, že pocházíme ze stejného kraje. I přesto jsem si nebyla jistá, jak budou reagovat. K mému překvapení oba odpověděli brzy a Zdeněk Škromach dokonce ocenil můj zájem o politiky, kteří právě opustili vrcholnou politiku. Zde je třeba zmínit, že oba tyto rozhovory proběhly v listopadu 2017, neboť jsem nehtěla nechávat práci na závěrečném projektu na poslední chvíli. Každopádně dalším obtížným úkolem bylo domluvit si schůzku. František Lukl působí už od roku 2005 jako starosta města Kyjova, a proto bylo poněkud náročné, aby si na mě našel čas. Dříve se mi tedy povedlo domluvit termín s panem Škromachem. Vzhledem k tomu, že přes týden jsem obvykle v Olomouci, domluvili jsme si schůzku na 12. listopadu v neděli odpoledne. Abych byla upřímná, byla jsem před setkáním velmi nervozní. Zdeněk Škormach je přeci jenom osoba, kterou jsem často vídávala v telelevizi a já nikdy předtím s nikým podobným nemluvila. Dlouhou jsem si připravovala vhodné otázky a dokonce se ptala, zda není něco, na co by se jej chtěli zeptat. Rozhovor byl naplánován na třetí v kavárně na náměstí v Hodoníně, neboť toto město leží vedle Rohatce a ani od mých rodných Skoronic není příliš daleko. Dorazila jsem s deseti minutových předstihem, protože chodit pozdě není slušné. Když jsem vešla do kavárny, pan Škromach na místě ještě nebyl. Na jednu stranu jsem bla ráda, ale na druhou stranu mně to lehce znervoznilo, neboť on netušil, jak vypadám. Každopádně jsem se usadila k oknu, abych měla rozhled na příchozí a obědnala si cappuccino. Čekala jsem, čekala a čekala. Sraz byl domluvený na třetí hodinu, ve čtvrt na čtyři jsem v kavárně stále seděla sama. Objednala jsem si dortík a začala mít špatný pocit. Před čtvrtou jsem volala rodičům, kteří mě přivezli a jeli si mezitím nakoupit do Kauflandu, že se pan Škromach zatím neobjevil. Rodiče se nabídli, že můžeme klidně jet domů, ale já rozhodla ještě počkat a objednala si další cappuccino. Neměla jsem číslo na nedochvilného politika, nezbývalo mi tedy, než mu napsat email. Pochybovala jsem, že by sedl do auta a vyrazil za mnou, ale chtěla jsem, aby věděl, že jsem na něj čekala. Před pátou mi volali rodiče, že jedou domů, a tak jsem lehce rozmrzelá opustila kavárnu. Ještě ten den večer mi přišel email od pana Škromacha, kde se mi omlouval, že mu to večer nevyšlo. Osobně si myslím, že na mě zapomněl, to je ale nakonec stejně jedno. Důležité bylo, že se nabídl, že se můžeme sejít v Olomouci. Měl totiž naplánované pracovní setkání v Ostravě, odkud cesta zpět domů vede přes Olomouc. Souhlasila jsem tedy s jeho návrhem a na středu jsme si domluvili druhý termín. Jako místo setkání jsem vybrala jednu kavárnu na Dolním náměstí a čekala, až přijde středa. Před setkáním jsem už nebyla příliš nervozní, přece jen jsem si stresu užila v neděli až až. Na rozhovor jsem vyrazila s dostatečným přestihem, ale pan Škormach mě velmi překvapil. Na místo dorazil s asi dvaceti minutovým předstihem, což mi sdělil sms zprávou. Dost mě tím vyděsil, neboť jsem byla v půlce cesty a zbytek jsem urazila v poloběhu. Je třeba napsat, že setkání od začátku probíhalo v příjemné atmosféře a pan Škromach se choval velmi slušně a zároveň profesionálně. Po podání rukou jsem si objednala své oblíbené cappuccino i se zákuskem, neboť můj společník byl sice na dietě, ale malá sladkost přece nemůže uškodit. Celý rozhovor poté trval celou hodinu, kdy mi pan Škromach odpovídal snad pravdivě a upřímně na všechny položené otázky. Dostali jsme se ke všem důležitým tématům, avšak je pravda, že asi jako každý politik velmi rád mluví. Nedostalo se tedy na žádné otázky navíc, které se mi ke konci hodiny honily hlavou. Je to škoda a jsem ráda, že mi pan Škromach nabídl případné zodpovězení všech dodatečných otázek. Po hodiny jsme tedy interview ukončili a můj společník zaplatil účet, neboť jsem musela při původním plánovaném setkání sedět sama v kavárně. Když jsem přišla z kavárny domů, pustila jsem do práce. Přepsala jsem si celý rozhovor z diktafonu do notebooku a pustila se do zpracovávání otázek. Zpracování rozhovoru může působit na první pohled velmi jednoduše, avšak je taková, že je těžké vzhledem k nutným úpravám textu zároveň zachovat typ mluvy tázaného. Když jsem interview zpracovávala, uvědomila, že opravdu vím vše, co jsem k práci na samostatném projektu potřebovala. Na druhou stranu vyvstalo mnoho dalších otázek, které odbíhají od tématu, ale bylo by jistě zajímavé znát na ně odpověď. Pan Škromach má totiž opravdu přehled, co se týče české politiky. Je dokonce dlouholetým přítelem prezidenta Zemana, o čemž jsme samozřejmě také mluvili. Proto, ať už člověk s jeho názory souhlasí či nesouhlasí, musím oznat, že je opravdu zajímavou osobou. Netřeba zmiňovat jeho kativitu na internetu, čímž si získal pozornost mnohých obyvavtel republiky. Otázka je, zda se jedná o pozornost příjemnou či nepříjemnou. Nebo lépe, zda mu jeho prezentace na facebooku zajišťuje pozitivní nebo spíše negativní reklamu. Například před naší první smluvenou schůzkou se pohádal na facebooku s mým spolužákem ze žurnalistiky. Otázka je, zda je podobné chování nutné. Ale ona i negativní reklama je reklama, že ano. Druhým rozhovorem, který jsem měla naplánovaný, byl s Františkem Luklem. Pan Lukl mi nabídl pondělí 20. listopadu, které jsem přijala, neboť se jednalo o začátek týdne a v pondělí jsem stejně neměla výuku. Schůzka byla domluvená na tři hodiny odpoledne na radnici, což jsem si ten den dopoledne raději ještě ověřila telefonátem. Slečna sekretářka mě ujistila, že jsem na radnici očekávaná a já se mohla ve dvě hodiny vydat na autobus do Kyjova. Ten den nebylo vůbec pěkné počasí, a tak jsem s deštníkem zamířila rovnou na místo setkání. Na radnici jsem zpočátku lehce bloudila, neboť jsem ji předtím nikdy nenavštívila. Tedy myslím její vrchní patra, kde mají kanceláře měští zastupitelé. V přízemí jsem byla se školou několikrát, často se zde totiž pořádají výstavy. Nakonec jsem nalezla dveře vedoucí do kanceláře primátora města, za kterými se skrývala místnost, jíž vládly dvě sekretářky pana starosty. Obě se mě ihned ujaly, ukázaly mi pohovku, na které jsem se mohla usadit a nabídly mi čaj. Čaj, který jsem samozřejmě s radostí přijala. Poté mě upozornily, že panu starostovi může chvilku trvat, než bude mít čas, ale příliš dlouho to zase trvat nebude. K překvapení všech nás tří se ukázalo už asi za tři minuty, že pan Lukl je volný. Přesunula jsem se tedy do jeho kanceláře, slečna sekretářka mi přinesla můj čaj a rozhovor mohl začít. S Františkem Luklem jsme se hned na začátku dohodli, že se pokusíme celé interview zvládnout za půl hodiny. Považovala jsem čas za přijatelný, neboť pan Lukl nemá ještě tak dlouhou kariéru jako Zdeněk Škromach. A mi nepřipadal jako příliš upovídaný člověk. Rozhovor pobíhal podle plánu, pan Lukl upřímně odpovídal na otázky týkající se jeho krátinké kariéry v Praze i jeho neúspěchu ve volbách do poslanecké sněmovny. Dokonce se vyjádřil i k otázce týkající se jeho osobního života, neboť oficiálně nežije v žádném vztahu. Neměla jsem v plánu vrtat se jakkoliv v jeho osobním životě, avšak na druhou stranu jsem chtěla vědět, zda je za tuto situaci odpovědný jeho život politika. Kyjovským starostou se totiž stal již před svými třicetima, a proto mě přirozeně zajímalo, zda lze říci, že na osobní život nemá čas. Pro srovnání, Zdeněk Škormach je otcem dvou dětí, jenž jsme mu však narodily ještě před revolucí, tedy předtím než se stal poslancem a vstoupil do vysoké politiky. Nyní si uvědomuji, že jsem se ho na osobní život nijak podrobněji nestihla zeptat, ale neslyšela jsem o tom, že by měl se svou ženou nějaké vážnější problémy. Nicméně kvůli tomuto mi přišlo zajímavé se i osobnímu životu, protože ten se mění se změnou kariéry člověka. Zda máte čas či nemáte silně ovlivňuje vztahy všeho druhu a může se jednat o důvod, proč kyjovský primátor zatím žije primárně svou prací. Jak jsem zmínila na úvodu odstavce, rozhovor se odehrál za půl hodiny. Pan starosta mluvil k věci, avšak nebyl skoupý na slovo. Když jsem vyplnula diktafon, nabídl mi, že klidně zodpoví mé případné další otázky, stačí se mu ozvat emaile. Z Kyjova jsem mířila ihned domů a odtud ještě večer do školy, kde jsem si ihned přepsala rozhovor do notebooku. Bylo mi jasné, že součástí projektu nebudou dva rozhovory, ale i tak jsem chtěla mít jeho slova černé na bílém, lépe se mi totiž pracuje s napsaným textem než s nahrávkou. A později bych se do přepisování musela moc nutit, nejedná se o dvakrát zábavnou činnost. Pan Lukl se mi vyjádřil ke všem mým otázkám a přiznal, že asi do smrti primátorem Kyjova nebude, ale zatím je se svým povoláním spokojený. V té době jsem ještě nemohla prímo říci, zda jsou s ním spokojení i obyvatelé Kyjova, avšak upřímně, za osm let, co jsme ve městě studovala, si na něj nikdo nestěžoval. Což je vzhledem k jeho třináctiletému působení ve funci primátora úctihodné. Kdoví, třeba jsem mluvila se špatnými lidmi.Pan Lukl není členem vystupuje jako nestraník, proto jsme se příliš nevěnovali této problematice, tedy až na případné nabídky jiných stran na ůčast na jejich kandidátce. V tomto ohledu bylo interview rozdílné od dřívějšího s panem Škromachem, který je již přes dvacet let členem ČSSD. A poslední dobou se značně rozchází ve svých názorech, což mi přiznal i v mém rozhovoru. Avšak jedná se o starší problém a osobně si myslím, že zde svou roli hrají i osobní důvody a jeho hlasitá podpora prezidenta Zemana. I tak bylo interview se starostou Kyjova zajímavou zkušeností, neboť mi nepřipadalo, že by jej příliš mrzel neúspěch ve volbách do sněmovny. Stále může kandidovat znovu, právě i kvůli tomu, že je ještě poměrně mladý. Obzvláště vezmeme-li věkový průměr české politiky. Po základním zpracování materiálů jsme vydala konzultaci za Mgr. et Mgr. Karlem Páralem. Na první pohled může působit divně, že jsem se s ním nešla poradit ještě před uskutečním rozhovorů. Pravda je však taková, že již při volení tématu pro můj samostaný projekt jsme se dohodly, že udělám rozhovor s oběma pány a poté vše nějak zpracuji. Nyní jsme tedy potřebovala pouze vědět jak. Mgr. et Mgr. Páral mi navrh, abych jeden z rozhovorů nechala rovnou jako rozhovor a druhý zpracovala jako storku. Otázkou bylo, jak dále pokračovat ve zpracovávání problematiky. Rozhodli jsme se, že by bylo rozumné zeptat se lidí, jenž zmíněné politiky znají nebo žijí v jejich vesnici a městě, na názory na ně. Na jejich chování jako politků i jako obyčejných lidí. Na jejich úspěchy a prohry. Tedy na věci, které se v novinách nedočtete, protože novináři obvykle s lidmi nekomunikují v jejich přrozeném prostředí. Jedná se vždy o stylizivané setkání, a proto by mělo vyjádření sousedů působit mnohem reálněji. Z konzultace jsem tedy odcházela s úkolem promluvit si z několika obyvately Rohatce a Kyjova a pokusit se dozvět co nejvíce o bývalém senátorovi Škromachovi a bývalém ministrovi Luklovi. První jsem se pustila do získávání informací o panu Luklovi, neboť jsem znala ze svých školních let několik Kyjovjáků. Oslovila jsem tedy bývalého spolužáka a spolužačku, přičemž mi oba ochotně odpověděli na pár otázek. Z jejich odpovědí bylo znát, že se svým primátorem opravdu problém nemají, i když se vždy najdou věci, které se všem nelíbí. Ukázalo se však, že poměrně pozitivní názory na jeho osobu vysvětlují, proč se tolik let drží napozici starosty města. S panem Škromachem byla situace poněkud obtížnější. V Rohatci jsem neznala příliš mnoho lidí, nakonec se mi ale povedlo získat vyjadření manželského páru, který bydlí nedaleko politikova výstavního domu. Opravdu, šla jsem okolo něj nespočetněkrát. Chtěla jsem však ještě minimálně jeden další názor na něj, až se mi nabídl zdroj z opravdu nečekané strany. Spolupracovnice mé matky totiž žije s mužem, který pochází z Rohatce a pana Škormacha zná z mládí. Dodnes si nejsem jistá, zda jej ke krátkému rozhovoru nepřinutila partnerka, neboť působil značně nemluvně, avšak i to mi stačilo. Byla jsem za tento zdroj ráda, neboť mi nabídl na jeho osobu rozdílný pohled. Sebehodnocení Hlavním cílem mé práce bylo zjistit, jakým životem dnes žijí lidé, kteří se pohybovali ve vysoké politce. Zpočátku jsem si nebyla jistá, co přesně od tohot projektu očekávám, ale myslím, že se mi nakonec povedlo splnit zadání. Popsala jsem v rámci možností dnešní život veřejně známých politků, kteří se dnes spíše nedobrovolně pohybují v oblasti komunální politiky. Seznámila jsem se s názory jejich nejbližších spoluobčanů na jejich politické aktvity. A mimo jiné si uvědomila, že by se minimálně chtěli znovu do oblasti vysoké politiky znovu vrátit. Nebo se tam spíše opravdu vrátí. Dodnes si nejsem jistá, zda jsem pokládala správné otázky, neboť jsem přeze všechnu svou snahu byla lehce nervozní. Člověk se nesetkává denně s celebritami s televize. Zpětně si totiž nejsem jistá, zda jsem kladla panu Škromachovi ty správné otázky. Mám pocit, že rozhovor s panem Luklem se mi povedl víc. Myslím, že čtyři názory poskytlé různými lidmi na činy obou pánů byly zajímavé, ale do budoucna jsem mohla rozšířit okruh tázaných. Duležitým bodem v této části je to, že jsem v komentáři a ve zprávě skouzla k menšímu podtématu, kterým jsou letošní komunální volby. Vzhledem k tomu, že se oba rozhovory uskutečnili již v listopadu, zapomněla jsem se pana Škromacha zeptat, zda hodlá znovu kandidovat v komunálních volbách. Osobně si však myslím, že ano. Řekla bych, že bez politiky by se nudil. Jak je zmíněno ve story, pan Lukl hodlá s největší pravděpodobností letos znovu kandidovat, neboť ještě nestihl vše dokončit. Osobně mi přišlo zrovna toto téma zajímavé na zpracování do komentáře, protože si nejsem jistá, jak bych se k němu měla postavit. Každopádně si myslím, že jsem vytvořila podklad pro mnohem větší projekt, který by poté mohl z toho tématu vzniknout. Bývalí politici totiž o své minulosti rádi mluví a my bychom se mohli dozvědět mnoho zajímavého o jejich životech. Co se týče budoucnosti, nejsou si jí nikdy jistí, protože obvykle netuší, co by vlastně chtěli dělat. Jenže to je asi problém všech lidí.