Hana Vítková 
Myslíte, že psa canisterapie baví? Jak většinou taková návštěva vypadá?
Myslím si, že ano. Chodím vždy na hodinu, a někdy necelou. Navštěvuji seniory, jednotlivě po pokojích. Chodím se sociální pracovnicí. Ona už ví, kteří toho pejska chtějí, já už je potom postupně taky znám. Ten člověk třeba sedí a vykládá si s vámi, záleží jak kdy. Někdy chtějí ukázat cvik, nebo mu hodit míček. Potom pokračuju dál. Jsem tam takových deset minut nejvýš. A někdy třeba jde do postele toho seniora. My tam vždycky dáme plachtu. Nebo já mám takovou deku, kterou vždy vyperu, nebo mi tam dají prostěradlo, a já ji dám nahoru. A ona už si najde to svoje místo.
Do jakých zařízení většinou canisterapeutický tým chodí?
Jsou to především domovy pro seniory. To je tak nejvíce, kde nás potřebují a chtějí. Potom jsou to speciální školy, školky, a specifické zařízení zaměřené na mentálně postižené. Ale taky záleží na tom týmu, jestli to přijme. Jestli mu víc sedí děti, nebo senioři.
Záleží u pejska terapeuta, odkud ho máte? Jestli je z útulku nebo s průkazem původu?
Ne, tam se právě musí vyhledávat povaha. Je to sice vždy o pánovi, jaký pán, takový pes, ale nejde jenom o to. Záleží, kdo si toho pejska vybere. Když si vezme nějaké pracovní plemeno, například německého ovčáka, dobrmana, boxera, rotvajlera, belgického ovčáka, tak ten pejsek musí být přece jenom hodný.
Poznáte povahu psa na první pohled?
Na první pohled asi ne. Ale když ke mně přijde někdo, a řekne, jestli je vhodný na canisterapii, tak bych řekla, že musí mít nějaký předpoklad, pes nikoho nenapadá a je přátelský. Ale záleží. Někteří jsou hodní, až jsou bázliví. Když se pejsek odzkouší, tak mu některé věci dělají problém. Třeba že se něčeho bojí. Jedná se o to, když něco spadne, například berle. Když je takový lekavější, to už je potom problém. Tam záleží na tom, a to se nám stává většinou u malých psů, že oni potom mohou z té bázlivosti na svou obranu kousnout. Ale to už je potom vina psovoda. Když ho moc nesocializuje, nosí ho na rukou. Pes by měl chodit po svých, neměl by se pořád nosit na rukou. Potom není obeznámen se socializací všeobecně. Takhle se může jevit dobře, ale když přijde do cizího prostředí, tak může být problém. Potom se ten pejsek začne úplně měnit, a ještě, když na něj sahá cizí člověk.
Kdy se ta bázlivost nejčastěji projeví?
Projeví se to na zkouškách. Pokud pes kousne, tak bohužel, vůbec by zkoušky neměl opakovat. Když jednou napadne člověka, nebo ho kousne, tak už canisterapii vůbec nemůže dělat. To už nejde ani předělat. U toho pejska už něco bylo, a nedá se to změnit.
A stalo se vám, že pejsek složil všechny zkoušky, vše bylo v pořádku, a nastal poté v praxi problém?
Pokud je tam sebemenší problém, tak se dává certifikace na jeden rok. Pes se třeba prokáže dobře, ale my tam napíšeme do poznámky certifikace na rok. Třeba s tím, že ten pejsek by neměl mít více než jednu návštěvu za měsíc, měl by si postupně zvyknout. A za rok ho uvidíme. Je to i o psovodovi. Byl tam pán, který snědl všechnu moudrost světa, strašně ho to bavilo. Někdy je to opíjené v médiích a podobně, a teď najednou chtějí všichni dělat canisterapii. Bez rozdílu jestli na to mají, tedy hlavně ti lidé. A tam byl právě problém. Byla to boxerka, a na zkouškách bylo vše v pohodě. Ale já jsem řekla, že to není na certifikaci na dva roky. Ona se nám projevila dobře. Ale tím, že ten pán k nám chodil na cvičák, tak jsem věděla, že ten problém v týmu tam nastal. Ale právě u toho pána. Nakonec to měli na ten rok. A můžu vám říct, že po půl roce byl problém. V zařízení. Věděla jsem to, že ten pán to nebude dávat. Psovod zodpovídá za svého psa. Měl to napsané v poznámkách, my se jimi trošku kryjeme. Vždy je to o tom pánovi. A měli jsme to tam i tak napsané, že on sám by měl jít na školení, nebo by měl chodit se zkušeným canisteraperutickým týmem, ať chodí v doprovodu.
Myslíte, že pejsek, který dělá canisterapii, může dělat i jiné sporty?
Může. Je to dobré, protože od toho se pak i odvíjí samotná canisterapie. Ne každý pejsek je takzvaně polohovací, že by šel do postele, lehnul by si a zůstal tam. Stačí, když ho klient párkrát pohladí. Ale zase jsou tam takoví akčnější. Vesměs ty borderky, ovčáci a retrívři jsou aportovací, takže je fajn, aby jim házeli míčky, a psi je nosili. Nebo s nimi dělali různé ty psí kusy, například mu řeknou povel a pes ho udělá.
Takže to není jen o tom, že pes jen klidně leží.
Ne. To už se potom odvíjí od toho, když je pejsek starší, že ho potom nemůžeme takhle vyčerpat. Unaví se rychleji, když přináší ty míčky. Tam musí ten psovod improvizovat. Třeba hází míčky pouze na začátku sezení, a pak už psa jen hladí. Nebo někdy zas musí být akční, a když chodí v zařízení po pokojích, tak třeba až u pátého klienta je pejsek klidnější. Proto musí být tým. Psovod nejlíp zná svého psa. Kdy už má dost, kdy už by neměl nic dělat.
A co pejsek dělá po návštěvě?
Záleží, kdo to jak má nastavené. Já jsem vždycky šla s tím psem do zařízení pěšky, aby se pes prošel. Abych si ho mohla vyvenčit, přivolat si ho, dělat si s ním už zase takové ty věci, na které je zvyklý se mnou. Dost cvičím, tak třeba něco hodím, aby mi to přinesla.
Existuje sport, kterému by se pes neměl věnovat, když dělá zároveň canisterapii?
Není vhodné dělat s pejskem obrany. Někteří to dělají, protože potřebují do výkonnostní knížky zkoušku stupně jedna, aby mohli dát psa k uchovnění. Tyto zkoušky zahrnují stopu, poslušnost a obranu. U obran dělá figuranta většinou chlap. A pokud je potom při sezení nějaký chlap, který má mentální postižení, a bude něco dělat, tak je problém, že je berou trochu jinak. Dá se to taky rozeznat. Spíš se dělá obrana, a když už na to pes nemá, tak skončí a dělá canisterapii. Ale rozhodně není dobré, aby dělal tyto dvě činnosti najednou. Ten pes by si to musel dokázat přepnout. Je to přeci jen silný kořistnický pud, zvednutí ruky a podobně. Tam už bych byla zdrženlivá, nevím, jestli by se to vůbec dalo skloubit. Je lepší, aby ten pejsek dělal stopy, tancování, nebo frisbee.
Jak moc je důležitá poslušnost psa u canisterapie?
Oni musí být ovladatelní. Přijdou do úplně jiného prostředí, teď ty pachy jsou jiné, pro toho psa je to moc nové. Chodí k nám třeba miniaturní jorkšíři, ale i ti musí být ovladatelní. Není to jen, že ho bude pořád nosit na rukou. Je to dané pro všechny psy. Oni si mají přečíst ten zkušební řád, a respektovat ho. Jinak si můžou jít někde jinde. Je to tak dané, a nemůžeme nějakým způsobem zavírat oči a tolerovat to. Ať je to malý pes, není to jenom o tom nošení na rukou. Taky by měl chodit po svých, že jo. A to se právě projevuje na té poslušnosti, že oni si třeba nesednou. Třeba je jim zima, třepou se, a ještě si mají lehnout. Teď už je to tak, že si můžou lehnout na nějakou podušku. Ti malí si můžu lehnout, a dělat odložení na tom. Chápeme, že je to malý pes. Ale i tak je někdy problém, že ten pes najednou taky odejde.
Myslíte, že canisterapie pomůže každému, kdo ji potřebuje?
Je to vždycky o tom, že lidé toho psa chtějí. Protože někdy nechtějí. Nemůžeme nikomu nutit psa. Ale zase se stane, že přijdu na pokoj, kde jsou dvě paní, a jedna toho psa nechce vidět a říká, že pes tady nemá co dělat. A já jsem u té druhé, která ho hladí. A pak, třeba po třetí návštěvě, už ta paní nic neříká, psa neodmítá. A nakonec by ho i pohladila.
Nebo, vždycky jsem měla vodítko a dávala jsem jim ho. Když vodítko spadlo, tak ten člověk se pro něj zvednul, aniž by vůbec někdy něco takového udělal. Najednou to šlo. Nebo ho třeba nikam nedostali, ale když jsme mu dali do ruky vodítko, aby šel se psem, tak šel.
Takže najednou jsou ti starší lidé více akční.
Právě, je to pro ně něco jiného, není to všední. Často něco nechtějí dělat, třeba hrát si, bojí se. Ale ten pes jim nebude nadávat, nebude se na ně blbě dívat a podobně. Přinese jim úplně jinou atmosféru. A vždycky k lepšímu.
