Aneta Macolová Zdůvodnění volby tématu
Série článků o opavském spolku Bludný Kámen je výsledkem mého zájmu o kulturní dění v Opavě, které je rozsáhlé a rozmanité, pozornost médií však neláká. O této problematice jsem z vlastního zájmu nějakou dobu psala do Opavského a hlučínského deníku, kde se o kultuře všeobecně téměř nepíše. Dle mého názoru je důležité, aby i v regionálních novinách dostala prostor různá témata, a tudíž se i kulturním organizacím a jejich práci dostalo větší mediální podpory. Podnětem pro vznik tohoto projektu byla informace od vedení galerie, že nepořádají tiskové konference. Jejich snaha skončila ve chvíli, kdy na ni opakovaně nepřišel nikdo z lokálních novinářů. Proto jsem se tedy rozhodla navštěvovat vernisáže a koncerty pořádané touto organizací a podpořit je psaním článků. Nabízí se tedy otázka, zdali by větší zájem médií změnil nezájem Opavanů a opavského publika o současné umění.
Zdroje/ stav problematiky
S příchodem první vlny koronaviru přesunul spolek svůj galerijní program do online prostoru, následovalo uvolnění restrikcí a vernisáže, poté byla galerie nucena přizpůsobit svůj program i fungování galerie situaci. Opavský spolek Bludný kámen ve své anotaci píše, že je jeho hlavním zájmem prezentace současného uměleckého dění v podobách, které se mnohdy ocitají na okraji zájmu běžných médií a oficiálních institucí. Řeší tedy otázku, jak zaujmout publikum na takzvané periferii, jež není ochotno na vlnu aktuálního umění dlouhodobě přistoupit. Což s sebou nese velkou míru frustrace, za spolkem totiž stojí lidé, kteří mají zkušenosti s vedením a kurátorováním výstav nejen u nás, ale i v zahraničí. ”Je to super, že občas takhle něco napíšeš... pro nás je to vlastně hrozně důležitě. Vzpominam si, jak jsme jednou, tak před šesti lety, rozeslali e-maily a zprávy všem možným kulturním redakcím v Opavě a okolí, pozvali je na společnou snídani do galerie Celly, kde bychom jim představili náš výstavní plán. Nakoupili jsme koláče a udělali kafe, a nakonec jsme si koláče snědli a vypili kafe sami... byl jsem tam já, Martin a tehdy jeste nase kurátorka Lenka. Bylo to hrozne, takove uvědomění, ze to vlastne absolutne vubec nikoho z opavských medii nezajímá,” vyjádřil se k přístupu opavských médií kurátor spolku Bludný kámen Jakub Frank. Bludný kámen je umělecká spolek, který v Opavě působí již pětadvacet let. Jeho hlavním zájmem je mapování a prezentace současného uměleckého dění v podobách, které se mnohdy ocitají na okraji zájmu veřejnosti. Tím nabízí důležitou alternativu k hlavnímu kulturnímu proudu v regionu. Spolek si toho za dobu svého působení zažil opravdu hodně. Zachránil opavský Dům umění, jehož činnost skomírala a v době, kdy v jeho prostorách byla dočasně i prodejna bot a toaletního papíru. Jeho zakladatelé v čele s Martinem Klimešem zorganizovali stovky výstav a přivedli do Opavy umělce jako například Jana Ambrůze, Jindřicha Štreita a Jana Lastomírského. V současnosti připravují výstavní program v Galerii Cella, ale i v otevřeném městském prostoru Hovorny, které jsou tvořeny dvěma výklenky ve středu města po doslouživších telefonních automatech. Mimo jiné také organizují zvukové performance, festivaly Pohyb-Zvuk-Prostor a Minimaraton elektronické hudby.I přesto se tým nadšených lidí věnuje tomuto spolku nadále. Co se týče kurátorských a organizačních aktivit, tak v covidovém roce vůbec nezaháleli. Hned v první jarní vlně uspořádali celkem 21 izolovaných spojení, prostřednictvím nich pomocí live streamů představili publiku velký počet umělců. S touto reakcí na aktuální situaci přišli ihned, daleko dříve, než například velké kulturní instituce jako Národní galerie v Praze nebo Muzeum umění v Olomouci, ve kterém Jakub Frank působí. Proto jsem se rozhodla reflektovat podobu těchto online přenosů a zjistit, jestli se toho setkávání v online prostoru nedostane k většímu publiku. Tato myšlenka se mi potvrdila, podle slov vedení však osobní setkávání nelze ničím nahradit a při těchto kulturních akcích to platí dvojnásob. V druhé polovině loňského roku došlo ke krátkému zlepšení epidemiologické situace, jeden z článků mluví o první vernisáži, která proběhla po prvním lockdownu. S vidinou lepších zítřků se zde sešlo relativně velké publikum. Další výstava měla “oslavovat” pětadvacetileté fungování spolku Bludný kámen, která tentokrát proběhla v objektu bývalého obchodního domu Slezanka, jež už několik let chátrá. Prázdné prostory se tedy na nějakou dobu staly galerií a také koncertním sálem, kde v rámci svého turné zahrály tři kapely.
Ideový plán
Pro samostatný projekt vznikla série šesti textů, které mají různý charakter a žánrově se od sebe odlišují. První text je zpravodajského charakteru, jedná se zprávu, která má za cíl především informovat publikum o projektu Izolovaná spojení, který Bludný kámen spustil. Druhý článek má publicistický charakter, vznikl jako komentář a reakce na aktuální situaci pro kulturní web Artikl, se kterým jsem v průběhu loňského roku spolupracovala. Dle M. Čechové a kol. publicistický styl představuje zobecněné a nadřazené označení pro všechny žurnalistické texty, které vedle své funkce informativní plní ještě funkci persvazivní, působící, ovlivňovací. (Jílek 2009: 51) Text představuje spolek Bludný kámen, jeho tvorbu a fungování v době pandemie. Další dva texty jsou zprávami z vernisáže, jež proběhly na podzim minulého roku, po uvolnění vládních opatřeních, kdy se mohli návštěvníci galerii opět na chvíli potkat na vernisáži osobně. Jedná se o zprávy, které mají především informační a popisný charakter. Jak uvádí Mgr. Viktor Jílek, Ph.D. v knize Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů, cílem dílčí oblasti zpravodajské je podat věcné informace o nových či aktuálních jevech a událostech o nichž si příjemci přejí být či by měli být informováni. (Jílek 2009: 55) V případě mých článků jsem zpracovávala témata z oblasti kultury, dle místního kritéria pak informace regionální. Dalším textem je reportáž z koncertu. Podle výše zmíněné publikace je reportáží autor součástí děje a příjemci zprostředkovává své zážitky a dojmy, což odpovídá. Tato reportáž se řadí do skupiny textů, které jsou tzv. informačně popisné. (Jílek 2009: 101) Text popisuje průběh koncertu a skrze citace účastníků děje přibližuje Posledním textem je rozhovor, podle Jílka je zapsaná forma rozhovoru v případě autorova cíle podat pouhé informace vyhovuje svou autenticitou a tím, že ve formě otázek a odpovědí lze přímo a nekomplikovaně cíl sdělení naplnit a vystihnout téma. (Jílek 2009: 76) Rozhovor jsem vedla s kurátorem galerie Jakubem Frankem, kterého jsem oslovila, abych dostala odpovědi na své výzkumné otázku, zdali si spolek nenašel v online prostoru více diváku. Tato hypotéze se sice potvrdila, kurátor však mluví o sociálním kontaktu, který je pro ně jako pro organizátory i pro návštěvníky kulturních akcí a galerií naprosto klíčový. Přesunout tedy aktuální umění do online prostoru lze, ovšem vymyká se jedné z funkcí kulturních akcí, a to setkávat se, obdivovat a diskutovat. Kurátor v rozhovoru hovořil o “covidových aktivitách” spolku i dopadu pandemie na kulturu všeobecně, ale i na malou organizaci, kterou spolek Bludný kámen je.
Postup práce + zdůvodnění způsobu zpracování
Aby měly všechny texty určitou vypovídající hodnotu, bylo nutné stanovit si cíl a odůvodnit si, proč se budu zabývat právě touto problematikou. Informace jsem čerpala buďto od kurátorů spolku Bludný kámen, které jsem kontaktaktovala prostřednictvím emailu nebo přímo v průběhu vernisáží. Ze strany kurátorů jsem se vždy setkala s profesionálním přístupem a rychlými odpověďmi na mé otázky. Následně jsem se snažila na internetu dohledat všechny informace, které by mohly být nápomocné k tvorbě mých textů. Na tématu projektu jsem začala pracovat již loni se začátkem první vlny koronavirové pandemie. Na podzim jsem část svých textů a cíle práce konzultovala se svým vedoucím, ten mi poskytnul zpětnou vazbu a pomohl s jejich skladbou. Poradil na co se mám ve své práci zaměřit a co naopak vynechat. Texty nevznikaly najednou, ale v průběhu půl roku. Nejstarší text jsem psala v období první vlny koronavirové pandemie, tedy na jaře roku 2020, jako reakci na nastalou situaci. Spolek Bludný kámen totiž reagoval velice rychle a své fungování pohotově přesunul do online prostoru. Text není příliš rozsáhlý a má především zpravodajský a informační charakter. Další článek na toto téma jsem napsala pro kulturní časopis a web Artikl, se kterým jsem několik měsíců spolupracovala. Text vznikl jako reakce a komentář k aktuálnímu dění, která dopadala nejen na spolek, ale i na celou kulturní scénu. Impulsem pro napsání tohoto textu byl rozhovor v Respektu s ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem, který mluvil o nejasných dobách české kultury. Pro českou kulturu však vyjednal méně peněz, než předem avizoval, navíc o záchranný balíček nemohli zažádat ti, kteří to potřebovali nejvíce, a to malí nezávislí umělci a organizace. Zajímalo mě tedy, jak se s touto situací vypořádává malá organizace prosazující aktuální umění na malém městě. Jelikož se jednalo o časopis, jejichž čtenáři jsou v rámci celé republiky, bylo pro pochopení kontextu a problematiky v článku nutné představit spolek Bludný kámen i jeho barvitou historii. Další dva texty mají opět zpravodajský charakter. Nejsou příliš rozsáhlé a mají informační charakter. Jedná se o zprávy z proběhlých vernisáži, které se konaly po prvním rozvolnění. V článcích se zaměřuji na jejich podobu. Pátým článkem je reportáž z koncertu, který proběhl v netradičních prostorách chátrajícího obchodního bývalého obchodního domu Slezanka. V reportáži jsem se snažila vystihnout atmosféru objektu, ale i koncertu, který probíhal za poněkud omezených podmínek vztahujících se k aktuálním vládním opatřením. Posledním textem je rozhovor s kurátorem Jakubem Frankem, jež dostává prostor ve všech výše zmíněných článcích, jelikož je klíčovou osobou co se týče organizace všech akcí, které spolek pořádá.
Sebehodnocení
Dle mého názoru se mi povedlo úspěšně naplnit cíle práce. Vytvořila jsem sérii různých textů, které reflektují podobu fungování progresivní galerie na malém městě. Texty pravdivě zobrazují společenskou změnu, kterou galerie, ale i jejich návštěvníci v posledním půl roce v souvislosti s koronavirovou krizí prodělali. S články jsem vcelku spokojená, ale vzhledem k tomu, že jsem projekt připravovala již od minulého jara, momentálně bych některé věci udělala jinak a lépe. Jistě je prostor pro to v psaní pokračovat a zlepšovat se. Ambicí tohoto projektu nebylo pouze napsat texty o podobě vernisáží uměleckého spolku Bludný kámen, ale také otevřít debatu ohledně nezájmu opavských médií a především opavského publika o aktuální umění. Výsledkem mého zájmu bylo domluvení mediálního partnerství mezi spolekem a Opavským a hlučínským deníkem. Domnívám se tedy, že primární cíl projekt splnil.Tvorba samotného projektu a následná rozprava nad úpravami s vedoucím mé práce mi přinesla dostatečnou zpětnou vazbu a návod k tomu, jak psát své texty lépe.
Literatura, zdroje
Hlavními zdroji mých textů byly jednotlivé rozhovory s organizátory, podléze vlastní pozorování, tiskové zprávy nebo kurátorské texty. Informace týkající se historie spolku jsem čerpala z jeho internetových stránek. Při psaní textu Galerijní Zmrtvýchvstání jsem čerpala z rohovu, který dal ministr kultury Lubomír Zaorálek týdeníku Respekt.
VITVAR, Jan.H, Zaorálek: My na to máme. In: Respekt [online]. 2020, cit. 2020-05-05]. ISSN 0862–6545. Dostupné z: https://www.respekt.cz/tydenik/2020/15/my-na-to-mame?issueId=100450
Další zdroje:
JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009.
